| |||
Jídelna Aurora Nechám ji si mne lépe prohlédnout a lehce nakloním hlavu na stranu, až se několik dlouhých pramenů překotí z ramene. Když řekne čaroděj povytáhnu jedno obočí. "To bych právě dost dobře zapejkal hodinu," mrknu na ni, když nakonec tipne. Pobavila mne, takže se nakonec slituji. "Vskutku patřím do dlačí koleje," prohodím volně a pohledem sjedu ke skupince nedaleko. Trochu mne překvapilo, že té druhé nakonec vyhověl, ale kolem a kolem, co je mi vlastně potom, která poleze po které, že. |
| |||
Jídelna Kisa, Sonja, Aliana „No ona je to má každodenní realita, tak je běžné že to zmiňuji často,“ pokrčím rameny, když odpovídám Kise a uchechtnu se, když se Sonja otočí zády. Tohle jednou někoho bude stát krk. Napadne mne jen tak mimochodem. „Nesměla by být ale ode mne, to umí zrušit, jak jsem tady zjistila,“ pokrčím rameny na Aliany slova. „Taky byste se tu mohli podělit,“ uchechtnu se nad těmi komentáři o sdílení postele. „Dost pochybuji že zrovna tohle bude problém toho ledovýho čumáku,“ trochu ztlumím hlas, když odpovídám Sonje po jejím návratu. „Souhlasím. Čas zmizet,“ zazubím se na drahé kolegyně a zvednu se od stolu. „No... mám nápad kam zapadnout, ale nejsem si jista, jaké to tam bude, takže raději nic slibovat nebudu...“ uculím se ještě víc. |
| |||
Jídelna Shrey Hledím na ni a mrknu, když položí otázku. "Jako Peklo asi není žádný jiný kraj. Ale od lidského se čarodějnický svět dost podstatně liší. Především volnou magií v přírodě a těmi, kdo ji umí používat," lehce pokrčím rameny. "Vlastně možná je ještě jedna krajina, která je podobná Peklu. Kdysi jsem slyšela o temném a kamenitém království temných elfů..." vzpomenu si po chvíli. Kývnu hlavou na souhlas, po její doplňující otázce. "Maximální dosah jsem nikdy nezkoušela," řeknu trochu překvapeně, "když potřebuji nějak s pavučinou nakládat, většinou jsem dost blízko abych na ni viděla," pronesu pomaleji než zbytek. Uvažuji nad tím, že tady by nebylo od věci zjistit, kde jsou vlastně mé limity. "Přesnost mi nikdy nedělala problém. Vítr mne neovlivňuje. Pavučiny jsou součást mého těla," pousměji se. "Pevné jsou dostatečně. Více než jejich pevnost se řeší jak tlusté jsou..." Když se zeptá, zda by mohla kousek vidět, zardím se a sklopím pohled. Trochu se zavrtím. "Já... Je to trochu... Um..." zakoktám se. "Až mimo... Jídelnu?" zeptám se nakonec s nadějí v hlase. Po mé odpovědi vypadá docela otráveně. "Má to ale své nevýhody. Nemohu komunikovat na polích myšlenkami jako čarodějové, ani naslouchat krajině jako démoni..." pohodím ramenem. |
doba vygenerování stránky: 1.3245089054108 sekund