| |||
Jídelna Kdo by řekl, že samotný průchod dveřmi mi obrátí žaludek tak, že začnu pochybovat o tom, jestli mám hlad. No, aspoň tedy na prvních 20 vteřin, kdy si před pusu přiložím ruku a všudepřítomný úsměv se rozevře, jen aby ukázal část jazyku, který přejede mrštně zuby. Tlamka se zase zavře a já si oddechnu, otevřu si desky a začnu si projíždět jednotlivé plánky místností, abych zjistila, kde to vlastně jsem. „Hmmm... ahá! Jídelna... ne, že bych někdy odmítla něco k jídlu!“ Konečně zjistím, kde to vlastně jsem a rozhlédnu se okolo bez pootočení hlavy a vydám se okolo stolu učitelů směrem vlevo. Proč zrovna vlevo a směrem, kde nikdo nebyl? Řekněme, že jsem vždy radši jedla sama a nějak jsem si na to i zvykla, hlavně, když se mnou nikdo nikdy nechtěl jíst. Nechutná nám to, co jíš ty... bojíme se tě odmítnout... již jsme najedeni, výmluvy, z kterých jsem si nic nedělala a nakonec si sedla na jedno z míst. Nyní ale zde byla otázka, proč tam... a ne jinam. No, dávalo mi to dobrý výhled na to velké stvoření poblíž, ale od doby, co mi něco menšího ukouslo ruku jsem byla trošku opatrnější. Ne, že bych tamto stvoření z toho vinila, nebo se bála toho zvláštního pocitu, co při tak velkém zranění je, ale... již jsem to stvoření nikdy neviděla a nemusím začít svůj první den v tomto zábavním parku začínat tím, že někomu moje ruka nebude chutnat, že? Obě ruce jsem položila na stůl a prsty propletla s těmi na druhé ruce, zatím jen rozhlížející se všude okolo. Přeci jen, bylo tady takových nových věcí, od lítajících svícnů, přes gotická okna. I proto jsem se usmívala od ucha k uchu, i když... kdo má poznat rozdíl, kdy se směji a kdy ne, když se usmívám pořád, že? Oči na rukou mi těkala sem tam, aneb... jestli jsem měla pocit, že mne někdo sleduje, když jsem prošla těmi dveřmi, tak nejspíše měli všichni podobný pocit... a nebo taky ne. Kdo ví... kdo ví... |
| |||
Jídelna Aurora Nechám ji si mne lépe prohlédnout a lehce nakloním hlavu na stranu, až se několik dlouhých pramenů překotí z ramene. Když řekne čaroděj povytáhnu jedno obočí. "To bych právě dost dobře zapejkal hodinu," mrknu na ni, když nakonec tipne. Pobavila mne, takže se nakonec slituji. "Vskutku patřím do dlačí koleje," prohodím volně a pohledem sjedu ke skupince nedaleko. Trochu mne překvapilo, že té druhé nakonec vyhověl, ale kolem a kolem, co je mi vlastně potom, která poleze po které, že. |
doba vygenerování stránky: 1.4117419719696 sekund