| |||
Jídelna Alyssa, Lailah potom Chrys/Tarney Souhlasně přikývnu na slova Lailah "To už jsem taky několikrát slyšela..." sice né uplně v tomhle znění ale něco podobného. Taťka často říkal ať si dávám bacha. Lehce pokrčím rameny "Já dávám přednost masu...nejlíp syrovýmu" odpovím taknějak oběma. Rozhlédnu se po stole a co má před sebou Alyssa "Vlastně jsem většinu z toho tady nikdy neměla". Většina lidí nebyla zrovna dvakrát štědrá. Možná pro to že to bylo jak říká a samy toho moc neměli. Pak přejde řeč na školní tresty a vyloučení. To mi hned připomene tu protivnou kočku. Jak ta mě vytáčí. Měla bych si ale dát pozor. Jeden trest už mám, no trest...vytáhnu rozvrh...co je sakra to "Speciální". Možná bych se na to mohla někoho zeptat? Než se stačím zvednout Lailah najednou vyskočí. Zmeteně kouknu nejdřív na ni a pak na Alyssu. Co si ty dvě provedly? Lailah se teda netváří zrovna nadšeně. No ony si to jistě vyřeší mezi sebou. Zvednu se a přejdu k profesorskému stolu. "Promiňte...můžete mi říct co je tady to speciální?" zeptám se těch co tam sedí a ukážu na místo v rozvrhu. |
| |||
Jídelna Shrey Když si mne tak prohlíží, trochu rozpačitě si upravím sukni, která pavoučí půlku těla poměrně umně zakrývá, i když je stále vidět tvar. Kývnu hlavou na souhlas, když se zeptá doplňujícně. "Nejsem upírka, jen se jako naši malí předchůdci musíme živit tekutou stravou," dodám upřesňujíc. "Sluníčko mi nevadí, ale na hranicích s peklem ho moc nebývá," dodám potom ještě trochu zachmuřeně. "Pak jsem ráda. Je to dost..." chvíli hledám to správné slovo, "nepříjemné, když skoro každý volí druhý konec místnosti, nebo rovnou... Skáče oknem, sotva mne uvidí," poznamenám napůl nešťastně, napůl zlostně. "Démoni nejsou tak úzkoprsí," dodám potom víc zasněně. Kde je konec Bellovi. |
| |||
Jedáleň Diagh Najskôr zídem pohľadom na jej dosť jasné pavúčie brucho. Ten detail som si stihla všimnúť. Utrúsim pomerne such, aj napriek tomu si však prehliadnem jej..nohy? Ruky?, keď ich roztiahne. Rozhodne som si vedela predstaviť, ako by dokázali pomôcť pri boji. Keď som ako dlak taká dobrá v menení svojho tela, vedela by som si nechať narásť ďalšie ruky? Alebo napríklad ďalší chvost? To by mohlo byť užitočné. Zastavím sa zrakom na dvoch vrchných končatinách, ktoré majú na konci čosi čo pripomína prsty. Takže si medzi upírmi len preto že sa živíš krvou? Žiadna veľká rýchlosť, alebo alergia na slnko alebo čosi také?v Znova si otriem líco o malé slnko čo sa mi vznáša u hlavy. Pri tvojej ďalšej otázke si posmešne a odfrknem. Nie som nejaký sprostý poloľudský jedinec čo pri pohľade na pavúkov vrieska. Poviem pohŕdavo, pretože medzi ľuďmi som to zažila pomerne často. Celkom ma bavila predstava, čo by robili keby zbadajú pavúka v takejto veľkosti. Och, to by bola sranda, keby ju vypustím kamsi na ulicu. Aj keď, sranda by mohla byť vypustiť ju aj na tú upírku čo sa jej zľakla tak že skočila cez okno. Nejako nebadane obísť jej zmysly alebo ju zabaviť a zrazu sa za ňou zjaviť. Možno by to šlo. |
| |||
Jídelna Kisa, Ary, Hope, Akashka, Sonja „No... Varovat vás mne nenapadlo. Radši to sama vždy vytěsním z paměti,“ omluvně se na Ary zašklebím. Když se však rozhodne odpovědět na mou otázku ohledně soubojů, zůstanu na ni koukat. „Tedy... Nevím čím si se to sjela, ale to chci taky,“ uchechtnu se. Zvesela ji plácnu do zad, někam mezi křídla, nebo kam dosáhnu. „Ary se nechce podělit o svůj matroš,“ zazubím se na příchozí Sonju. Zvědavě se podívám na tvorečka na stole, když se na něj Hope zeptá. To se ale také zvedá nějaký rozruch na druhém konci jídelny. Těknu mezi nimi pohledem, kdo bude zajímavější sledovat. |
| |||
Jídelna Lailah, Alyssa, Nybe Jejich debatu nad jakousi kašovitou hmotou totálně zazdím a rozhlížím se po čím dál tím plnější jídelně. "Podmínečné vyloučení," opravím ji, když zareaguje tak přehnaně, až se mi na rtech roztančí drobný úsměv, "to znamená, že se nic neděje, dokud neuděláš nějakou blbost, jako porušení školního řádu. Pak můžeš letět i za maličkost, jako... Nenošení rozvrhu," pokrčím rameny. Nastane opět delší ticho, takže se rozhlédnu, tedy minimálně než Lailah vystřelí ze své židle jak šipka a vyjekne. Otočím s flegmatickým klidem hlavu zpátky k naší drobné skupince a se zájmem sleduji, co si udělaly. |
| |||
Jídelna Shrey Po mém oslovení je zticha, takže jen tiše upíjím z poháru a čelo se mi lehce krabatí, jak se zaobírám vlastními myšlenkami. Když však vzduch rozvibruje její hlas, rychle zvednu pohled, abych zachytila alespoň konec její věty. Napřed na ni trochu nevěřícně hledím, než se mi výraz rozvolní do usměvavějšího a uvolněnějšího. Odpověděla! A přisedla si sama... V hrudi mi zacvrkalo několik motýlů. "Jsem pavouk," poloroztáhnu pacičky, velmi opatrně, abych se žádnou z nich k ní ani nepřiblížila, ale mohla si je prohlédnout, lépe, než když jsem je měla pevně stažené u těla. "Nevadí ti to?" zeptám se zvědavě a lehce nahnu hlavu na stranu. |
| |||
Jídelna Alyssa, Nybe, Ulgge, okrajově Chrys Trocha té snahy smířit se na mě z Nybe přešla. A tak jsem se snažila ten vztek ovládnout. „Měla by sis dát pozor. Jednou narazíš na někoho silnějšího, který... Nebude brát ohledy.“ Má slova nezněla jízlivě, ale také ne bůhví jak mile. Spíš tak nějak neutrálně bez emocí. Jako prostý fakt. Její omluvu jsem jen odmávla. Hod, ani o tom nevím... Kdo ví, díky čemu. Jsem silnější, nebo za to může žízeň? Měla jsem v hlavě spousty otázek, jenže kdo ví, kdy na ně dostanu odpověď. Můj pohled pro tu chvíli padl na Chryse. Jistě, on mi může dát odpovědi. Trochu jsem se zamračila na Nybe, když i ona ohodnotila mé jídlo. Dřív jsem to jedla denně. A byla jsem ráda, když jsem to mohla jíst. No... Dobře... Možná má i ona určité touhy po jídle jako mám teď já... Znovu jsem se zhluboka nadechla a zaměřila se raději na svou rudou tekutinu ve džbánu. „Tam, kde jsem se narodila, jsou lidé vůbec rádi, když mají co jíst,“ odpověděla jsem odměřeně Alysse, když i ona hanila mé jídlo. Jasně, já to udělala, protože... Protože asi musím, ale ony dvě? Jsou jak náš král a jeho lordové. „Vyloučení?“ překvapeně jsem zopakovala po mladíkovi vedle mě. Sakra, ať už je ta hodina čtení!!! „No... Tak... Nevím, asi nic takového nezamýšlí, přeci by mě nezařazovali do jiné koleje, když by mě chtěli vyloučit...,“ věnovala jsem krátký pohled učitelskému stolu, a pak opět mladíkovi. A nakonec těm dvěma, chlapci a dívce, kteří se kvůli mě dostali do ohrožení života. Byl to zvláštní pocit. Co si asi myslí oni...? Tak úpěnlivě jsem to toužila zjistit, jaké jsou jejich pocity vůči sobě, že jsem na chvíli přestala vnímat veškeré hlasy v mé hlavě i ty v mé blízkosti. Plně jsem se soustředila jen na ty dva. (36 %) Mou koncentraci však něco narušilo. Jako když na napnuté struny něco zabrnká. Ošila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Někdo se mě dotkl? Ne, nic takového se nestalo. A pak to zmizelo jako otravná moucha. (46 %) Jenže netrvalo to dlouho a ten pocit tu byl znovu a intenzivnější. Zamračila jsem se a celá se napjala. Tentokrát jsem to čekala, byla jsem připravená. Kolem mé mysli se bezděky utvořily hradby, jakoby to byla má druhá přirozenost. Nevím, jak se to stalo, nikdy jsem to vědomě neudělala. (91 %) Každopádně jsem měla pocit, že jsem vlákno toho útoku zachytila a jako po drobečcích pátrala po zdroji. S naštvaným výrazem jsem sledovala okolí a můj pohled padl na Alyssu. Vztekle jsem vyskočila ze své židle a vyjekla: "Co to děláš?" Letmo jsem si jednou rukou sáhla na čelo. /Co si jako myslí? Chtěla... Ona se mi chtěla hrabat v hlavě?!/ Považovala jsem své myšlenky za jediné soukromí, které jsem měla. A nikdo, /NIKDO/, neměl právo se mi v soukromí hrabat. |
doba vygenerování stránky: 1.4998679161072 sekund