| |||
Chodba před ošetřovnou - 1.patro, schodiště především Marcos, všichni cestou Možná až dokonce zírám na jeho pootevřené rty. Zvon, ale spíš to jeho trhnutí, mě dostanou z transu. Ne že by mě ten jeho úsměv nedostal hned skoro zpátky. Když mě vezme za ramena a zatřese se mnou, zvednu pohled k jeho očím. "Hm..?.." vypadne ze mě a ani já sám nevím, jestli to je spíš otázka nebo spokojený povzdech. Když pak u nás zastaví rohatá dívka, vrátí mě to do reality. Instantně zčervenám, jak mi postupně dochází, co se dělo. Nebo spíš jak jsem se cítil. Rozpačitě odcouvám pár kroků a zbaběle se rozběhnu kolem něj pryč ke schodišti. V hale si nikoho nevšímám, jen se co nejnenápadněji protáhnu na schodiště a běžím do pokoje. Jenže jakmile vstoupím do patra, je mi na první pohled jasné, že nevím, kde je můj pokoj. Vypadá to tady úplně jinak. Vrátím se tedy na schody a sednu si tam do rožku, s koleny přitahnutými k sobě. |
| |||
Remmi, všichni cestou Vyběhnu z laborky do prvního patra, svižně projdu kolem Remmiho a otevřu dveře od učebny. Mrknu dovnitř, ale nikde nikdo. Zkouknu hodiny. 22:09. Hmm... Zapálim si, páč už sem děsivě dlouho nezapálil a zaklonim se ze dveří ven do chodby. "Hej Remmi, nevíš jesli už někdo dorazil na mou hodinu? Mam mít teď draky. Abysme se třeba nehledali," zakřenim se a vyfouknu zbytek dýmu. |
| |||
Učebna 2 - Knihovna Minuty se pomalu táhnou a profesor pořád nikde. Vlastně nejen profesor, on se ještě neukázal žádný ze spolužáků. Rozhodně nejsem na škole jediná dračice. V té dlouhé chvíli tak naslouchám té sladké písni melodie utrpení která se line z ošetřovny, jinak je ve škole klid. Je dobré vědět že i v takových nudných chvílích jsou tu ti kteří mě rozptýlí na úkor vlastního zdraví, jakkoliv je to neúmyslné. Na druhé straně ale taky musí být ti kdož to budou narušovat zabavováním je utrpení ať už léčením nebo jinými způsoby. Jinak to však nejde, nekonečné a neustále utrpení by nevydržel nikdo z nich. A tak čekám. Trpělivě čekám na hodinu. Avšak moje trpělivost není ani zdaleka nekonečná. Jak se ručička hodin přiblíží desítce její konec se nachýlí. Příchod profesora se nekoná a tak se nekoná ani hodina. Tím je to pro mě uzavřené. Skutečně nehodlám ztrácet víc času. Určitě nebudu sedět v prázdné učebně. Doufala jsem že by mi tahle hodina přinést něco užitečného, nebo by mi snad dokonce mohla pomoci. Učebnu opustím a zamířím do knihovny. Cestou přes halu věnuji letmý pohled Alfě, pro trochu jejího tepla se ale nezastavím. Dnes už ji nejspíš potřebovat nebudu. Zbytku haly pozornost už nevěnuji, přesto dobře vím kde se tam bytosti nacházejí. |
doba vygenerování stránky: 1.4535930156708 sekund