| |||
Laboratoře - ošetřovna Claudile, Komori... co potkám Tady asi moc nepomůžu blesklo mi hlavou, když jsem pozoroval naříkající dívku na zemi, jak k sobě tiskne tu druhou. Mezitím koník vyléčil učitele, co hned utekl vyučovat. Hezké od něj. Takový zápal se jen tak nevidí. Já se jen posadil bokem a čekal, až Claud bude zase k dispozici, ať se vrátíme k nošení těl. Ten se mezitím zvedl a odnesl dívku někam bokem. Mluvil o nějaké komoře nebo čem. Upřímně… netuším jak to tu funguje. Magie? Technologie? Najdu tu garáž s nářadím pro motorku? Když se pak vrátil, jen jsem se postavil a podržel mu dveře. „Můžeme?“ zeptal jsem se a když dal najevo, že jo, vyrazil jsem. Za ním. Tohle místo ještě neznám, on je jistota. „Ty… Claudile, že? Napíšeš mi pak omluvenku nebo něco?“ nadhodil jsem po cestě. „Netuším, jestli mám hodinu, ale tady můžu nějak pomoct, než abych usínal na přednášce.“ Snad mi na to kývne. Došli jsme až ke dveřím ošetřovny, které jsem otevřel a… „Co to je?“ zarazil jsem se, když vstup byl zahrazen liánami. „Ehm… to tu nebylo ne?“ otočil jsem se na Clauda, ale než něco stačil říct, vzal jsem za liány a začal je škubat ven. (61%) |
| |||
Učebna 3 - Chodba 1. patro Merlin, Gwen, Rara, Aryania Když vidím, jak je dívka bojácná a očividně je s tím chlapcem, co si pro ni přišel, věnuji jim jen poslední úsměv a rozloučení, než vykročím na chodbu. Po příchodu dračice nás stejně profesorka již popohání z učebny. Vykročím na chodbu, uvažujíc, co bych měl dělat nyní, vzhledem k tomu, že mám hodinu volna. Možná už méně. Minimálně bych mohl nahradit košili uniformy svou vlastní, ať tu nechodím v děravém oblečení, celý od zlata. Ve dveřích však téměř vrazím do létající bytosti a víly. Hodím po nich tázavým pohledem, ale pokud mne nezastaví, pokračuji na svůj pokoj. |
| |||
Chodba před ošetřovnou - Nástěnka - Schodiště všichni cestou, Kimi Při alespoň nějaké reakci lehce nakloním hlavu na stranu. Než však stačí rozhovor či počínání kamkoliv pokračovat, zastaví u nás dívka a vsune mi do ruky klíč. Překvapeně se za ní podívám a poté sklopím zrak ke klíči. Hned zesinám, když mi dojdou okolnosti. Teď musím do pokoje ještě spíše. Vrátím se pohledem k chlapci, jen abych zjistil, že stačil odcouvat o dobrý kus. Poté už se rozeběhne pryč. Ohlédnu se po něm a povzdychnu si. Je to pochopitelné. Přeci jen, pořád jsem upír, co se neudržel na uzdě. Nedivil bych se ani, kdyby se mi do konce roku vyhýbal. Otočím se na patě a vyrazím do haly. Jen krátce se zastavím u nástěnky. Jednak abych připojil svůj podpis na arch ohledně plesu, ale také, abych se znovu podíval na novou mapu. Svůj pokoj jsem sice již navštívil, ale nebude na škodu, když budu mít povědomí, kde co je. Nakonec mi to nedá a podívám se i na rozložení pokojů. Trochu ve mne hrkne, když si všimnu, jak moc blízko je jeho pokoj. Pohroužen do myšlenek vyrazím po schodišti k pokojům. Měl bych spěchat, ale zároveň pro mne již dnešní vyučování skončilo, takže bych měl spíše šetřit síly. Jeden nikdy neví, kdy budu opět potřebovat regeneraci. Když však vyjdu do prvního patra, narazím opět na něj. Sedí v rožku jak hromádka neštěstí. Mám divný kroutivý pocit okolo žaludku, že je to z větší části má vina. Zaváhám. Měl bych k němu jít, nebo ho nechat? Praští mne ale přes hlavu zodpovědnost. Udělal pro mne toho tolik, že ho tady jednoduše nemohu nechat. Stočím tedy krok k jeho bezpečnému místu. Zastavím se v bezpečné vzdálenosti před ním. Dostatečně na to, aby se necítil ohrožen a ke mne se příliš nedostávala jeho vůně. Klesnu na jedno koleno, abych byl více na jeho úrovni. "Děje se něco? Chceš doprovodit k pokoji?" pronesu tlumeným hlasem. |
| |||
Nástěnka Lyla, všichni v hale Vypadá zmatená mou prosbou. Proto to upřesním: “Nevím zda zkusit bazén nebo nějakou relaxační místnost.” Když zmíní, že bychom mohli jít spolu, tak se mé oči víc rozzáří. “Moc ráda půjdu s tebou prozkoumat školu, bude to fajn. Jasně, že až po tom. Jsem Gany,” představím se na konec a stoupnu si kousek stranou, aby se mohla kouknout na nástěnku. Stále si ji prohlížím. Ale i když je zpocená a má rozcuchané vlasy, tak jí to moc sluší. Páni je jako víla. “Mám na tebe někde počkat?” Když si oddechne, můj výraz se lehce změní. Zvláštní je, že na ni moje očarování nefunguje. Ale to je nakonec dobře. Sahnu si rukama na květy zda zmizely. Jsou stále tam. Vrátím ruce k tělu a snažím se uklidnit. |
doba vygenerování stránky: 1.5996031761169 sekund