Andor.cz - Dračí doupě online

Klan Vlků - Jeskyně
Mono, Xin a Moro

"Obávám se, že tentokrát se vrátit včas nestihne. Snad to bude stát za to."
Vzychla Moro a opět si položila hlavu, na mohutné tlapy.
"Ano.....noc bude vaším přítelem. Lidé budou slepí a hloupější, než kdy dřív. Doufám, že se váš cíl zdaří."
Je to asi přání všech, abyste měli konečně svůj klid a mohli jste obnovit les, jako takový.
Opice již tak nestíhají sázet nové stromy a postupně se vzdávají naděje.
"Rrrrr...rroztrrrháme je na kusy."
Zavrčel Xin sebejistě.
"Trpělivost mé dítě. Vše má svůj čas."
Promluvila Moro mírně. Jako každý den i dnes stoupal ze Železného města k obloze těžký páchnoucí kouř, který štípal v nose a očích, když klesl náhodou moc nízko.


Klan Emishi - V srdci lesa
Ashitaka a Yaku

Kodavové postupně mizeli a ubývali a nakonec vás nevedl již vůbec nikdo. Muž, který se vezl na Yaku vyděšeně drkotal zuby a neustále mumlal něco o tom, že vás něco určitě sežere, nebo roztrhá na kusy. Například obří vlci, kteří napadli jeho karavanu.
V srdci lesa byly stromy mohutné a silné, prastaré a krásné a všude byly jezírka a tůňky slévající se do jednoho. Byly tak čiré, jako snad nikde jinde. Musely mít opravdu velice čistou vodu a vám se zásoba vody tenčila a hrdla jsme těmi vyprahlé.
Každopádně, když jste na chvíli zastavili k tomuto odpočinku, po chvíli jste spatřili v dálce procházet prazvláštního tvora.

Vypadal, jako podivný jelen, ale takového jsi ještě nikdy neviděl. Raněný muž třeštil vyděšeně oči a snažil se vsáknout do kožichu Yaku. Byl to jen okamžik a tvor zase odkráčel pryč a zmizel vám z dohledu mezi stromy.

Ve stopách duchů stromů

Těžce oddychuji, když nesu na zádech muže. Občasně si jej musím trošku nadhodit a posunout na zádech, abych ho dál udržel. Jindy na chvíli musím zastavit a alespoň trošku se opřít o kmen stromu, abych popadl dech.
"Zatraceně je to dál, než jsme čekal."
Kapky potu mi promáčely košili a kanou mi z čela dál. Alespoň, že Yaku je v pořádku. Stále se nemohu zbavit pocitu, že jdeme stále hlouběji do lesa a nikoli na jeho konec.
"Duchové stromů si z nás možná dělají legraci a vedou nás hlouběji."
Zamumlám si pro sebe a lehkým úsměvem na rtech. Jsou vlastně zábavní a zvláštní, nemohu se na ně zlobit, přece jen lidé nejsou někdo komu by měli pomáhat. Ne po tom, co lidé přírodě většinou dělají.
"Už jen kousek a za chvíli si odpočineme, napijeme se a něco málo sníme...."
Vydechnu, abych uklidnil, jak sebe, tak muže, který jede na Yaku.
"Už abychom byli ve městě."
Pomyslím si za dalších vrávoravých kroků útrpně.

Jeskyně vlčího klanu
________________________________________

Poslouchala jsem matčina slova a souhlasně na ně přikývla. Také jsem věřila v to, že pokud se zbavíme vůdce smečky - tedy v jejich případě té prokleté ženy, ostatní lidé by mohli nechat les na pokoji.
Nakonec jsem vyskočila k matce nahoru, klekla si u ní na kolena a čelo si opřela do její jemné srsti.
"Věřím, že to s námi nemáš lehké, matko. Ale neměj obavy, Feng se jistě brzy vrátí a budeme se moct vydat do dalšího útoku společně."
poté jsem zvedla pohled zpět k městu a pozorovala další skupinu lidí, která se vydávala směrem k lesu. Zle jsem se zamračila.
"Jistě to jsou další, kteří se vydali ničit náš les. Matko, zaútočíme na ně za noci."
otočila jsem se k ní s myšlenkou.
"Ti hloupí lidé už dávno zapomněli vnímat své smysly. Ve tmě bude pro ně horší se nám postavit."

Klan Vlků - Jeskyně
Mono, Xin a Moro

"Musíš být rychlá a chytrá. Když ukousneme té proklaté ženě hlavu ostatní nás nechají na pokoji. Budou se bát."
Odpověděla Moro sebejistě.
"Dokud je povede ona, budou lidé dál pálit a zabíjet naše lesy. Musí to skončit. Věřím, že ty to zvládneš Mono."
Usměje se na tebe povzbudivě matka. Xin do tebe dloubně čumákem.
"Kéž by se stihl vrátit i Feng."
Smutně se Moro podívala, jakoby směrem odkud by snad měl přijít.
"Neměl chodit tak daleko. Jste mladí a lehkovážní."
Vzdychla Moro a složila hlavu na mohutné tlapy.


Klan Emishi - Ranění v řece
Ashitaka a Yaku

"Snad....snad ano..."
Vydechl raněný muž, kterého jsi naložil na Yaku. Pak už sis naložil druhého na záda. Byl pěkně těžký ale nehodlal jsi ho tu nechat. A tak jsi vyrazil. Krok za krokem, kapku potu za kapkou, když jste pokračovali podél řeky a směrem, který vám ukazoval váš nový raněný společník. Železné město, byla pro vás všechny jednou možnou záchrannou.
Šli jste a šli jste. Bylo to až k neuvěření kolik síly a odhodlání se v tobě bralo. Muž v sedle na tebe jen hledí doslova nevěřícně, že ještě stojíš, ale i tobě docházejí síly, když procházíte hustšími částmi lesa.

Jak se zdálo duch stromů vás vedl stále hlouběji a hlouběji do lesa. Částečně se to shodovalo s trasou, která měla být k Železnému městu, ale stejně jsi měl pocit, že se trochu odchylujete a míříte do srdce lesa.
Brzy bude třeba si odpočinout.

Opravdu dlouhá cesta

Stáhnu si z úst masku a mile se na muže usměju.
"Nemusíš se bát, nikoho tady nechávat nehodlám. A to, jak se tam dostaneme se nestrachuj, poradím si."
Vysvětlím mu a po chvíli mu pomohu vstát a dostat se do sedla Yaku.
"Pohlídej ho příteli.......udržíš se v sedle?"
Obrátím pozornost od Yaku na zraněného muže a pak se sehnu k tomu druhému.
"To bude vážně dlouhý den, ale nechat ho tu nemůžu."
Opatrně zvednu muže ze země a naložím si ho na záda. Ruce mu zaháknu pod kolena a paže mu uvážu sobě okolo krku, aby byl, co nejvíce stabilní a nepadal mi zbytečně.
Už po pár krocích cítím, že váha muže se na mě podepíše. Musí mít tak o třetinu více, než já. Nezbývá, než zatnout zuby a jít dál. Kývnu na Yaku, ať jde za mnou.
"Železné město je blízko."
Opakuju si v duchu, jako bych se chtěl ubezpečit, že tomu tak opravdu je.

Jeskyně vlčího klanu
________________________________________

Poslouchala jsem matčina slova, ale k mému neštěstí se mi nelíbila ani jedna možnost. Ať už si vybereme jakoukoliv, ohrožují nás obě dvě a to nejen nás. I ostatní klany jsou v ohrožení a to ať už se přidají do boje nebo ne. S lehkou starostí v očích jsem pohlédla k matce a poté zpět směrem k městu. Opravdu jsme byli jediní, kdo chtěl bojovat za svůj domov? Nepřestávalo mě mrzet myšlenka, že nám nikdo nepomůže. Nakonec jsem se ale podívala zpět k matce a poslouchala její plán.
"Pokud by tomu pak bylo, usnadnilo by to většinu našich starostí."
přikývla jsem souhlasně a podívala se zpět k městu, ze kterého se táhl do oblak tmavý dým. Ten puch bych poznala na míle daleko.
"Jenže co pak, když proti nám použijí svůj oheň? Zvládneme se ubránit?"

Klan Vlků - Jeskyně
Mono, Xin a Moro

Moro slétna svýma velkýma očima na tebe a chápavě pokývla hlavou.
"Máš pravdu....pokud zaútočíme dost pravděpodobně zemřeme, ale pokud zůstaneme skryti. Nikdy náš let nechráníme."
Zadívá se opět k Železnému městu.
"Zlá žena z Železného města musí zemřít. Když umře ona město e rozpadne v prach."
Pronese Moro rozhodně. Pak pomalu nasaje vzduch do čenichu a pohlédne opět na své děti.
"Zítra večer zaútočíte na Železné město. Jste mladí a rychlí......Xin tě dostane do města a ty zabiješ tu proklatou ženu. Jsi má dcera zvládneš to."
Promlouvá k vám Moro s vírou a důvěrou ve Vás. Škoda jen, že Feng je někde na cestách a hledá Naga.


Klan Emishi - Ranění v řece
Ashitaka a Yaku

Muž očividně není tvými slovy úplně uklidněn a dost kriticky si prohlíží ducha stromů.
"Železné město.....asi den a kus cesty."
Odhadne ještě stále rozrušeně zraněný muž.
"Ale nepodaří se ti tam dostat tak rychle, když mám zlomenou ruku a nohu a tamten je na tom ještě hůř......všechny nás to tvoje zvíře přece neunese.....nebo tu chceš někoho z nás....nechat?"
Trošku zbledne a vystrašeně polkne.
Je pravda, že cestovat rychle v této kombinaci nebude vůbec snadné.

Jeskyně vlčího klanu
___________________________________________

Matka mě utišila, že záležitost s medvědy není mojí chybou. Na jednu stranu jsem byla ráda, že matka uznala to, že jsme dělali, co jsme mohli, ale i přesto mě to užíralo. Lidem se každou promarněnou chvíli dařilo ukusovat z neposkvrněného lesa stále víc a víc a široko daleko nebylo příliš klanů, které by nám mohli pomoci. Dokonce jsem se pokoušela sehnat pomoc i od klanu opic, ale s těmi nikdy nebyla rozumná řeč.
Zvedla jsem k matce oči při zmínce o tom, že ani bohové nemají na jisté věci lék. Nevěděla jsem proč, ale cítila jsem svým způsobem trošku něco jako.. zklamání.
Chtěla jsem už cosi říct, ale matka mě přerušila. Na její upozornění jsem se podívala směrem k městu a zle jsem se zamračila. Měla pravdu, ten černý dým stoupal stále do výšek a znečišťoval vzduch okolo.
"Co budeme ale teď dělat? Medvědi nám nepomohou a jiné klany radši prchají se strachem o svůj život než aby svůj domov bránili. Není nás, členů hrdého vlčího klanu, dost na to, abychom vypudili lidi z tohoto lesa. Pokud se tam vydáme sami, zabijí nás."