Andor.cz - Dračí doupě online

Setkání
___________________________

Stále byl natolik troufalý, aby mě neuposlechl. Zůstal stát na místě a tázal se dál jako kdybych nic neřekla, což mě značně rozzlobilo. Nedůvěřovala jsem lidem a už vůbec nebylo v mém zájmu jim pomáhat. Na tomhle názoru jsem si trvala a nemínila jsem jej měnit. Viděla jsem až příliš mnoho hrůz spáchaných lidskou rukou.
"Už jsem jednou říkala, že máš odejít. Nemáme ti jak pomoci."
řekla jsem nahlas směrem k němu s nepříjemným pohledem a částečně jsem se otočila ke Xinovi.
"Měli bychom vyrazit, bráško. Už teď máme jistě zpoždění a pomoc musíme najít jinde."
skryla jsem svoji dýku, chytila se Xinovo srsti a vyhoupla jsem se mu na hřbet připravena vyrazit na cestu.

Průzkum, Nago...

Zdá se že sem tu správně. Nagův pach sem cítil už před chvílí, ale tady na tom kopci u toho stavení je to ještě silnější. Čenichám kolem a musím potlačit nutkání si tlapou zakrýt čenich. Kromě Nagova pachu je zde cítit ještě něco. Něco velmi nepříjemného. Co to je? Snažím se si pach někam zařadit, ale nikdy sem nic podobného necítil. Mrzí mně že tu se mnou není matka, ta by nejspíše věděla co se tu děje.

Ten neznámí pach mi nic neříká, za to Naga jasně cítím uvnitř toho stavení. Musel zde ležet a kolem postavili tu věc. To znamená že je mrtvý. To né.. Šel sem takovou dálku abych ho našel a když se mi to podaří, tak se zdá že je pozdě. Packou naštvaně fláknu do kamínku ležícího na zemi a zavrčím. Co teď? Mám se vrátit za matkou? Možná teď vede Kance někdo jiný než Nago. Snažím se přemýšlet, když v tom za sebou uslyším hlas. Lidský hlas.

Rychle se otočím a vycením zuby. Obyčejně bych se už chystal zaútočit, ale tito lidé vypadají velmi zvláštně. V okamžiku kdy uslyším že Naga zabil jeden z nich, tak udělám krok vpřed a zlostně zavrčím. Hned se však zastavuji, protože to co ta žena říká se zdá být jako pravda. Přijdu k ní a očenichám onu kuličku. Je to opravdu odporné. Ucuknu hlavou a udělám krok zpět.

Znovu se zadívám na tu ženu a poslouchám. Nelíbí se mi to. Jsou to přeci lidé, jak to že jsou tak jiní než ti které znám? Vzdali Nagovi úctu. To je zvláštní... Přiblížím se až k té ženě, vycením zuby a začnu ji očichávat. Nemyslím že zjistím něco zvláštního, spíše mi jde o to abych zkusil zda bude mít strach a pokusí se třeba něco udělat. "Viděli jste nějaké další kance kromě Naga? Pokud ano,
tak kdy a kde?" Zeptám se a zadívám se přímo do tváře té ženy. "Ten který Naga skolil. Je někde tady?"

Setkání

K mému překvapení dívka promluvila. Nebo spíše tedy k mé úlevě, protože nevím, co bych si počal, kdyby neuměla, nebo se mnou nechtěla mluvit.
"Jen klid Yaku, třeba jsme našli pomoc, kterou potřebujeme."
Zašeptám k němu a zadívám se opět dolů.
"Omlouvám se, že narušuji pokoj vašeho lesa, ale hledám tu někoho, kdo by mi pomohl pomoci, kdo by mi mohl poskytnout lék, ale takovou moc mají snad jen Prastaří Bohové lesů."
Zavolám dolů na dívku. Nejem si jist, co je vlastně zač a její možnou pomocí si nejsem vůbec ale vůbec jistý, ale je to naděje.
"Ten vlk je opravdu obrovský musí to být bohové...."
Úžas zůstává skryt za maskou naštěstí.

Setkání
_________________________________

Můj postoj se shodoval s tím Xinovo. Oba jsme byli ostražití a ani jeden z nás nechtěl s lidmi mít něco společného. Přišlo mi ale stejně drzé, že se člověk potuloval po našem lese. Z toho mi vřela krev asi nejvíce. Nemluvě o tom, že to naši cestu jen zdržovalo. Nemohli jsme tušit, zda nás matka už teď naléhavě nepotřebuje. Stejně tak jako bráška Feng.
Oba právě teď jistě někde bojovali za ochranu našeho lesa.
Pro případ jistoty jsem měla svou ruku položenou na dýce, jež jsem měla u pasu. Nechtěla jsem, aby se k nám dostal blíže, než bylo potřeba.
"Ne, bráško, ještě ne. Vyřeším to já."
zašeptala jsem a narovnala jsem se, aby mě ten člověk dobře slyšel.
"Raději odsud rychle zmiz! Nemáš tu co pohledávat!"

Nečekané setkání v lesích
Xin, Mono, Ashitaka a Yaku

Navázali jste spolu kontakt pokud se tomu tak dá říkat, ale to není to jediné. Vaši společníci jsou neklidní. Ashitakův Yaku je pozorný a lehce cuká hlavou, jako by chtěl svého jezdce přinutit, aby odjel pryč. Nejspíše cítí přirozený strach, či snad obavy z toho, že dole je obří vlk.
Xin naproti tomu ohrnuje pysky a vrčí.
"Člověk a v našem lese rrrr."
Zavrčí tiše a výhružně na potvrzení toho, co řekla Mono.
"Mám ho chytit a zabít?"
Oblízne si tlamu a stočí své velké oči k Mono.


Klan Vlků - Nagův osud
Feng

Nedalo ti to, a ty ses přiblížil k vesnici. Obezřetně sis jí šel prohlédnout, protože byla tak....jiná od Železného města.
Instinktivně jsi zamířil k mohyle a začal čenichat. Cítil jsi tu Nagův pach. Silně a lehce smísený s pachem zdejších lidí. Ale taky jsi cítil něco jiného, něco temného a nepříjemného, co štípalo do čenichu. Ne tak, jako kouř z ohně, ale stejně to nebylo vůbec příjemné.
Po chvilce ti taky čenich řekl, žes Naga našel. Právě ono stavení, ona mohyla, okolo které jsi chodil bylo místo, kde jsi cítil Naga, ač jsi jej neviděl. Musel zde ležet. Musel zde být a to znamenalo jedinou věc.....Nago je mrtev. Jak, nebo proč to nevíš, ale je mrtev a leží zde.
"Vítám tě Vlčí Bože."

Vidíš, jak se před tebou uctivě sklání stará lidská žena a o kus za ní pokorně klečí a vzdávají ti účtu tři starší muži. Chování se kterým ses ještě u lidí nesetkal.
"Vítej v naší vesnici. Nevíme, co tě přivádí, neb doufáme, že přicházíš v míru. Hledáš-li boha, který zde padl, našel jsi ho. Ač padl rukou člena našeho kmene, nezemřel, jako bůh, ale jako démon. Jeho srdce ztrávila tato zlověstná železná koule divného původu."
Vytáhne z rukávu železnou kuličku, která se vejde do dlaně, a která pro tebe smrdí velmi nepříjemně.
"Na jeho počest jsme vztyčili mohylu, aby mohl velký Bůh Kanec odpočívat v klidu."
Dodá a sleduje tě moudrýma očima a čeká odevzdaně, co hodláš dělat.

Na cestě

Lidé jsou opravdu zvláštní. Co by neudělali pro kousek lesklého kovu. Nechápu to, jak může něco takového mít takovou hodnotu. Proč k čemu? Vždyť rýže je o tolik důležitější.
Příroda je lepší, než ta vesnice, patrně, kdybych tam zůstal déle tak mě okradou, jen, co to půjde. Ne na to jsem nehodlal čekat a raději se opět vydal na cestu. Jídlo opět na chvíli máme, takže netřeba se zdržovat.
Ruka už zase bolí, ale snažím se to moc nevnímat.
"Lepší to v brzké době nebude. Musím najít lék...."
Cesta lesem byla klidná a tichá, mou pozornost upoutalo až dění dole v rokli, když jsem spatřil opravdu obřího vlka a dívku oděnou do kožešin, jak dole pijí. Zadíval jsem se na ně.
"Bohové..."
Stáhnu si šátek z obličeje a nakloním se v sedle do rokle.
"Haló! Vy jste prapůvodní bohové tohoto lesa?! Prosím věnujte mi okamžik svého času. Hledám vás dlouho a jedu dalekou cestu. Chtěl bych Vás požádat o pomoc."
Zavolám na ně v naději, že odpoví. Dívka však vypadá tak divoce, ale přitom musí být docela pěkná. Možná jsou právě oni mou jedinou nadějí.

Cesta
_________________________________

Xin uháněl velkou rychlostí, ale já na to byla natolik zvyklá, že mi to už tak rychlé nepřišlo. Držela jsem se jeho měkké srsti a bedlivě sledovala okolí kolem nás. Hlavou mi však vířily jiné myšlenky. Někde uvnitř jsem se cítila trochu zklamaná, že se nám nepovedlo sehnat pomoc, kterou potřebujeme. Na druhou stranu jsem ale neztrácela víru v to, že se lidem nějak ubráníme. Nic jiného mi totiž nezbývalo.
Naše putování nějaký ten čas zabralo a hlouběji v lese jsme zpomalili naše tempo. Našli jsme i menší říčku, podle které jsme se vydali po proudu. Xin pokračoval krokem a mohl si tak vydechnout, zatímco já jej vděčně poplácala po krku.
"Uběhl jsi velký kus cesty. Na chvíli se zastavíme a napijeme se."
rozhodla jsem a seskočila z jeho hřbetu. Krátce jsem se zadívala na cestu před námi.
"Doufám, že matka a Feng jsou v pořádku.."
prohodila jsem polohlasně se starostí a podívala se na svého bratra. Poté jsem pár kroky došla ke kraji řeky, klekla si na kolena a nabrala si čistou studenou vodu do dlaní, abych osvěžila své hrdlo.
Jenže než jsem stačila smočit své rty, zarazila jsem se. Cítila jsem nepříjemný pocit, který mě nutil do ostražitosti. Rozhlédla jsem se kolem sebe a až po chvilce jsem nad námi zahlédla člověka na jakémsi zvláštním oři.
Ihned jsem vstala, zle se zamračila a zacouvala ke Xinovi. Z člověka jsem však nespouštěla zlý pohled.
"Xine! Támhle nahoře, člověk!"
zašeptala jsem se zavrčením.

Konečně u cíle?

Není nač čekat, není proč váhat. Vydávám se dál za kouřem. Nemám lidi rád a toto bude nepochybně z jednoho z jejich obydlí a tak sem raději vážně opatrný. S nějakými lovci bych si určitě poradil, ale kdo ví co ještě by tu mohli mít.

Pomalu se dostávám na kraj lesa a potvrzuje se tak má domněnka. Lidé.. Vycením tesáky a tiše zavrčím. Rozhlížím se a docela mně překvapuje co vidím. Jsou to lidé, ale jiní než ti z toho ohavného města. Tihle zde nemají žádné stroje, nejde odsud žádný hluk. Kdyby takový byli všichni.. Kdo ví, možná bychom pak mohli žít i v míru.

Ještě jednou se po vesničce ohlédnu a pak najednou cítím to proč sem zde. Je to však velmi zvláštní. Je to Nago, o tom není pochyb. Sem si však jistý že s ním není něco v pořádku. Je cítit nějak jinak, není mi to příjemné. Doufám že mu třeba neudělali nic ti lidé.

Musím ho najít! Abych se ujistil že neudělám nějakou chybu, tak se pokusím jako první dostat co možná nejnenápadněji k tomu stavení na kopci (mohyle). Hodlám se tam porozhlédnout zda nenajdu třeba nějaké stopy. V případě že by se mi nedařilo, tak začnu obcházet celou vesnici. Nago tu někde je a já ho najdu. Musím ho najít...

Klan Vlků - Letem světem krajinou
Xin a Mono

Kowai se s vámi rozloučil hlubokým zabručením. Nejspíše to u nich znamenalo něco ve smyslu hodně štěstí, kdo ví. Každopádně vy jste již nehodlali dál meškat.
"Naskoč a drrrž se pevně."
Vydere se Xinovi mezi zuby, když se rozbíhá. Jakmile přistaneš na jeho měkké srsti a pevně se jej chytíš zrychlí. Vše okolo vás se míhá a tvůj bratr doslova letí vzduchem jen od tlap mu odletují kusy hlíny. Když chce dokáže být hrozně rychlý, ač víš, že to nevydrží tak dlouho.
Jen letmo poznáváš krajiny, kterými jste prošli a necháváte je zase a opět za sebou. Cestě zpět do vašeho lesa bude rychlejší, když můžete putovat větší rychlostí....

Kmen Emishi - Dlouhá cesta
Ashitaka a Yaku

Ve vesnici jsi se zdržel pouze krátce. Po tom, co sis od trhovkyně chtěl koupit rýži a ona tvůj kámen odmítala, tak se ozval někdo z davu, že je to patrně čisté zlato. Trhovkyně ti vzápětí málem utrhla ruku, když si zlato vzala a tys za něj dostal smluvený pytlík rýže. Možná mělo větší cenu, než sis myslel. Každopádně hladové pohledy některých lidí kolem, kteří se ještě chvíli táhli za tebou tě přiměly k tomu opustit záhy vesnici a docela svižně odjet na Yaku zpět do dálav přírody....na jedné mýtince sis odpočinul a společně s Yaku jste se najedli. Nyní konečně byl čas na to shodit ze sebe únavu. Odpočinek byl velmi osvěžující ač byl pouze krátký.

Nečekané setkání v lesích
Xin, Mono, Ashitaka a Yaku

Bylo již skoro k poledni, když jste všichni putovali zase dál za svými cíli, nicméně náhoda, nebo snad osud tom tak chtěl, či dokonce sami duchové lesů, že jste na sebe narazili.
Mono na hřbetě svého bratra byla právě dole v rokli, kde mezi stromy putovali podél řeky, která byla příhodně studená a lahodná, zatímco Ashitaka na hřbetu svého věrného přítele Yaku jel nahoře podél rokle a spatřil velkého vlka a dívku na jeho zádech dole.
Samozřejmě i Mono a Xin měli dobré instinkty a tak si všimli losa a jeho jezdce nahoře.
Bylo to zvláštní setkání a je otázkou jak dlouho bude trvat a co z něj vyplyne. Když vlci potkali člověka a dělí je strž a řeka.

Nepříjemná předtucha
_______________________________________

Jen co se Xin vrátil, společně jsme se pustili do čerstvě ulovené snídaně. Musela jsem uznat, že zdejší ryby zde byly o mnoho lepší a já díky vydatné snídani mohla nabrat dostatek sil.
Okousanou rybu jsem poté odložila stranou a svůj pohled jsem upřela ke Kowaiovi. Sledovala jsem jeho gesta a všimla si jeho nervozity. Něco se muselo dít a tak jsem také zavětřila. Hned jsem pochopila, proč byl tak nejistý. Postavila jsem se na nohy a podívala se na Xina. Zjevně souhlasil s Kowaiovo varováním. Důvěřovala jsem mu a tak jsem přikývla. Položila jsem dlaň Xinovi hlavu a vzhlédla ke Kowaii.
"Věřím vám a proto vaše varování také uposlechu."
chytila jsem se pak vlčí srsti a vyhoupla se na Xinův hřbet. Vděčně jsem pokývla hlavou k velkému medvědovi.
"Děkujeme za vaši snahu a pomoc, ale zřejmě se s tím budeme muset poprat sami. Zatím na viděnou."
rozloučili jsme se a Xin se rychlým tempem rozběhl směrem, odkud jsme původně přišli. Dělala jsem si starosti, matka mohla být skutečně v nebezpečí.