Neznámá vesnice

Když jsme konečně ujeli dost daleko, oddechl jsem si. Bylo to hned lepší. Úlevné dalo by se říci.
"Násilí plodí další násilí."
Zamračím se pro sebe smutně a pobídnu Yaku.
"Tak pojeď brachu za chvíli si už odpočineme a dokoupíme nějakou rýži, abychom nehladověli. Snad k nám budou lidé vstřícní."
Usměju se na něj a poplácám jej vřele po krku. Sjedeme do vesnice, kde sesednu a vedu svého přítele za sebou. Rozhlížím se kolem sebe a všímám si přítomných. Zamířím směrem mezi trhovce, abych si vyhlédl někoho, kdo prodává rýži za dobrou cenu.
"Na to, že tak blízko se vraždí jsou lidé zde v celku bez starosti."
Zamyslím se nad tím, ale pouze na chvíli. Potřeba doplnit zásoby je důležitější. Nakonec nejprve naberu vodu u studny, abych napojil sebe i Yaku a pak doplnil měch na vodu. Bude na cestu potřeba. Mimoděk se dotknu křišťálové dýky na svém krku, kterou mi dala má malá sestřička. Smutně si povzdechnu při vzpomínce na ní a pak dýku schovám a zamířím k trhovkyni.
"Dobrý den, prodala byste mi pytlík rýže? Snad bude stačit tohle, nic lepšího u sebe na zaplacení nemám."
Vytáhnu z váčku malou hrudku zlata a na dlani jí podávám trhovkyni v očekávání její reakce.

Klan Vlků - Odhalení
Feng

Pokračuješ kupředu směrem za tím kouřem, protože ti něco říká, že právě tam bys měl jít. Našlapuješ zlehka a kradeš se lesem, jako tichý bílý stín. S každým krokem je kouř cítit silněji, ale stejně je jiný, než ten, na který jsi zvyklý.
Pokračuješ až na okraj lesa. Stále obezřetný a nyní raději i trochu přikrčený, abys byl opravdu nepozorován. Když shlédneš dolů do údolí spatříš původ kouře. Vychází z jednoho z lidských obydlí.

Vypadá to na lidskou vesnici. Ale hodně odlehlou od všeho okolo. Ne, jako železné město. Tahle působí tak nějak jinak nenásilně.
Co tě však zaujme je také to, že zde cítíš slabě pach Naga. Ale je takový....jiný zvláštní....takový, jaký nikdy nebýval a nedokážeš jej přesně zařadit. Také na kopci nedaleko políček lidí vidíš velkou mohylu, která má uctívat něčí památku, ale čí to je otázkou. Každopádně nějakým způsobem cítíš, že jsi u cíle svého hledání.

Emishi - Pryč od všeho
Ashitaka a Yaku

Nakonec se ti podařilo ujet tomu všemu. Nechal jsi samuraje i zbytky farmářů, které jsi již nestihl zachránit jejich osudu a nalezl jsi bezpečí až o notný kus dál, když jsi sjel z cesty a ztratil ses zbytkům svých pronásledovatelů v lese. Ač těch i tak již nebylo mnoho, protože se tě dle všeho báli.
Každopádně štěstí vám přeje, protože po dálší půlhodině jízdy, kdy se zpátky napojíte na cestu vás ona cesta zavede rovnou k malé vesničce, která snad ani nemůže žít z ničeho jiného, než z obchodu.
Asi nebude poblíž jiné vhodné místo, kde by se daly doplnit zásoby. Jen musíte doufat, že nepotkáte další rabující samuraje, ale to by bylo pravděpodobně patrné již z dálky.
Nehledě na to, že chvilka odpočinku, by také neuškodila. Boj byl sice instinktivní a nedělal ti problém, ale když to z tebe opadlo najednou se cítíš znaven.

Samuraj - Železné město
Toshi a Jigo

"To víš časy jsou zlé a samurajové nebývají u bran Železného města dobrým znamením, zvláště, když probíhají všude okolo boje."
Zavrtí smutně Jigo hlavou, jako by jej to velmi trápilo, ale něco ti říká, že si z toho moc nedělá.
"Toshi hmm? Já? Inu cestuju za obchodem a tak. Nikdy nepropásnu příležitost."
Usměje se šibalsky ale pak jej zaujme tvůj bílý havran, na kterého se bedlivě zadívá.
"To je mi ale zvláštní kousek. Nepamatuju si, že bych takového havrana někdy viděl....hmmm co kdybys mi povyprávěl, jak si k němu přišel někde v teple Železného města nad miskou něčeho dobrého mmm?"
Povytáhne tázavě obočí.

K železnému městu

Jigo... '' Já jsem Toshi '' řeknu a pokusím se o úsměv.
Nakonec dám mnichovi za pravdu, zastavím koně a sundám si brnění. '' Myslím že dát na tvé rady je dobré rozhodnutí. ''
Brnění zamotám do kusu látky a přivážu jej k boku koně. Vyhoupnu se zpět do sedla a dm koni povel k pohybu.

'' Co vlastně pohledáváš v těchto končinách, Jigo ? '' Zeptám se a povytáhnu obočí.
Mezitím nad námi několikrát zakrouží bílá šmouha a na mé rameno se snese bělostný havran. Zašmatrám v kapse a vytáhnu oříšek, který za chvíli zmizí v havranově chřtánu.

Klan Vlků - Na cestě

Cesta je docela dlouhá, ale to se dalo předpokládat. Ještě aspoň že jsem se pořádně najedl a že jsem nenarazil na nikoho kdo by se rozhodl mi úkol nějak komplikovat. Jak tak jdu, přemýšlím jak se vede Xinovi, Mono a matce. Doufám že jsou všichni v pořádku. Zničeho nic ucítím zvláštní zápach. Kanec? Že bych měl takové štěstí? Nemyslím si že bych hned narazil na Naga, ale kdo ví. Možná by to mohl být aspoň někdo kdo mně k němu dovede. Tak či tak se vydávám dál a všímám si kouře který přichází z nějakého místa o kus dál přede mnou. To se mi zrovna moc nelíbí. Netuším zda někdo zakládá oheň, zda bych tam nenarazil na nějakého člověka. Ale stopu nemohu jen tak ignorovat, takže se tím směrem vydávám. Dávám si ale velký pozor, byl bych velmi nerad kdyby mně někdo překvapil.

Pryč z bitevní vřavy

Yaku letěl opravdu rychle a dobře jediný šíp jej nezasáhl. Mě naproti tomu udivovala síla mé ruky a touha zabíjet, která v ní proudila. Mé pohyby touto rukou byly o tolik rychlejší a silnější, než bych čekal...
"Jsme z toho venku, bohužel to samé se nedá říci o farmářích. Udělal jsem co se dalo."
Pomyslím si chmurně a jedu ještě notný kus dál. Potřebuju najít bezpečné místo, kde bych si na chvíli odpočinul.
"Taky budeme muset brzy najít vesnici, nebo kupce Yaku, zásoby se nám tenčí."
Starostlivě pohlédnu na vak s rýží, který má Yaku uvázán k boku. Nemohli jsme toho sebou vzít příliš, kvůli rychlému a lehkému cestování ale nečekal jsem, že bude ubývat tak rychle. Ale vzhledem k tomu, že tu byli samurajové a farmáři musí být někde v okolí vesnice a osídlení. Ač taky záleží jaké, bude hlavní a důležité, že je to osídlení, které má zásoby. Pokud je budou ještě mít.

Klan Vlků - Snídaně s medvědem
Xin, Kowai a Mono

Xin snídal společně s Mono a je dobré zmínit, že snídaně byla opravdu výtečná. Ryby byly čerstvé a šťavnaté. Zdravé a velké. Takové se u vás již špatně hledají.
Kowai vzhlédl od dojezené snídaně a zafuněl a následně zabručel.
"Spojenci jsou dobrá věc, ale ve vzduchu je něco špatného."
Nadechne se nosem až to zafrká a rozhlédne se do výšky.
"Něco shnilého se blíží. Měli byste se vrátit domů."
Xin stočí pohled od Kowaie k tobě a lehce zavrčí.
"Možná má prrravdu. Matka by mohla být v nebezpečí."
Olízne si pysky a dívá se na tebe.

Klan Vlků - Na cestě
Feng

Vyrazil jsi opět na cestu. Na tu dalekou cestu, ale zdálo se ti, že máš přece jen štěstí tvůj čenich zaznamená pach kance. A je markantní, takže možná by to mohly být pozůstatky stop po Nagovi. Třeba si již blízko. Každopádně v dálce před sebou když tvé oči pohlédnou skrz stromy k obloze zahlédneš pár menších chomáčů dýmu, které odtamtud stoupají. Není to, jako Železné město, odkud se valí kouř o sto šest tohle je mnohem slabší. A pach tě směřuje právě tam.

Samuraj - K Železnému městu
Toshi a Jigo

"Mé jméno......ach jistě jméno....jsem to ale nezdvořák."
Zasměje se mnich a přidřepne si nad tebou, aby nebyl tak vysoko vzhledem ke své poloze.
"Říkají mi Jigo a jak tobě chlapče?"
Zkoumavě si tě prohlíží a čeká, co mu povíš.
"Každopádně, jak říkám. Pokud chceš do města. Tak bys měl tu plechovku na sobě zahodit, ať tě nezastřelí hned u vchodu."
Zasměje se Jigo, ale očividně to myslí smrtelně vážně.

Emishi - Bitevní vřava
Ashitaka a Yaku

Nezastavujete a tvá ruka vyhledává cíle pro tvou čepel v podstatě automaticky. Nelze jí zastavit a i kdyby tak v tuhle chvíli by to nebylo dvakrát vhodné. Jednomu samurajovi usekneš hlavu. Dalšímu jsi utnul prozměnu ruku v lokti. Netrvalo to dlouho a všichni zjistili, že čelit takovému monstru na zabíjení, v jaké ses proměnil není zrovna to, co by chtěli.
I ti nejodvážnější se rozhodli stáhnout. Křičeli na sebe navzájem a udržovali si bezpečnou vzdálenost. Když už tak sahali po lucích, zatímco ty ses jim vzdaloval. Svůj cíl však nezasáhli, ale pokoušeli se o to. Nicméně dařilo se ti jejich šípy odrážet čepelí meče, nebo uhýbat za jízdy. Koečně jsi z toho venku a budeš mít snad klid. Bohužel farmářům asi již více nepomůžeš.

Lov a cesta

Na jednu stranu mi bylo jelena líto, ale na tu druhou je to přeci jen zvíře. Já jsem vlk a vlci zvířata loví. Mám teď důležitý úkol a abych jej splnil, tak musím být stále silný, což znamená pořádně se najíst. Takže jsem neměl jinou možnost než se připravit a vyrazit na jelena. Všiml si a začal utíkat. To mně docela potěšilo. Ten pocit, chuť z lovu, to je to co mi znovu vlévá krev do žil. Pořádně se protáhnout nikdy neuškodí. Jelen je docela vytrvalý, ale na mně nemá. Pomalu jej dostihuji. Teď nebo nikdy... Řeknu si pro sebe a odrazím se jak to jen jde.

Čelisti zaklapnu kolem krku své kořisti a bez většího trápení ji usmrtím. Dobře, to by bylo. Chvilku ještě jen tak stojím a vydýchávám. Pak už není na co čekat. Mé zuby se zakousnou do masa a pustím se do jídla. Mám docela velký hlad, ale nepředpokládám že bych snědl celého jelena. Takže se najím jak to jen jde a zbytek pak odtáhnu někam stranou, kde se pokusím tělo co nejlépe skrýt. Pokud mně cokoliv nezastaví, tak se asi vydám znovu na cestu, přemýšlejíc kam bych měl pokračovat.

Zapojen do jatek!

"Nechte mě být! Jeď Yaku!"
Pobídnu svého přítele, když vidím, že situace začíná být až příliš nezvladatelná. Nerad opouštím ty chudáky, ale stálo by mě to život taky, navíc to, co dokáže nyní má prokletá ruka mne trochu i děsí. Její pohyby jsou jakoby samovolné. Pomáhají mi vložit do střel větší sílu a přesnost. Vyhledává jakoby sama nejvhodnější cíle.
"Nenávist z ní přímo kape."
Pomyslím si mimoděk a stáhnu ruku bezděky k tělu, což se jí moc nelíbí.
"Kruci!"
Zavrčím si, protože vím, že brzy se objeví na dosah ode mne jezdci, kteří mne jen tak odtud nepustí. Ruka mi vystřelí a samovolně chytne můj meč, kterým se ožene po prvním, kdo bude v dosahu.
"Je to, jako instinkt."
Zjišťuju se zděšením.

Lov
_______________

Zůstala jsem stát na místě a pozorovala, jak se Kowai činí. Můj postoj ale nebyl až natolik uvolněný, aby vypadal důvěřivě. Instinktky mě za ta léta naučily být vždy připravená včas zareagovat. Jinak bych tu teď nebyla.
Pohledem jsem kývla na Xin, že je to v pořádku. Hlad jsme měli oba a odmítat pohoštění nebylo považováno za slušné.
Posadila jsem se do měkkého mechu a čekala jsem, se Xin vrátí s rybou za mnou, abychom si ji dali společně. Bylo však poznat, že jsem neklidná. Tlačil mě čas a moje řeč těla o tom dala dost znát.
"Děkujeme za snídani."
odvětila jsem krátce.
"Zřejmě to ale vypadá, že po snídani vyrazíme. Musíme najít další spojence."

železné město na dohled

Při pohledu na nedaleké železné město na chvíli strnu a znejistím. Opravdu tam chci ? napadne mě. Ano chci ! řeknu si pro sebe a dám koni povel k pomalému kroku směrem k městu.

Když vtom mě z rozjímání vytrhne něčí hlas. Když jsem vzhlédl spatřil jsem malého mnicha, který se na mně zubil z blízkého kopečku.

" Tvá starost mě těší, neznám však tvé jméno. " řeknu s pozvednutým obočím.
" Navíc nejsem samuraj. Jsem...... " po krátké odmlce se opět zahledím do dáli a čekám na mnichovo jméno.