Andor.cz - Dračí doupě online

Matka zdá se souhlasí. Vběhneme tedy zpět do lesa a nějakou chvíli běžíme skrz něj. Pak se vynoříme mezi skalisky ze kterých je výhled na skalní římsu, po které se vozí vše do toho proklatého města.

Zadívám se směrem kterým město je a zavrčím.
Vím že je tato cesta nebezpečná a tak si raději dávám jen pozor na to kam šlapu. Samozřejmě vnímám i to co mi říká matka. Když řekne že mám dávat pozor, tak jen kývnu. Po chvíli následuji matku.

Mám oči otevřené a také se dívám po nějakém vhodném místě na přepadení. Matko? Když jsi byla mladší, byli zde lidé taky?. Zeptám se zvědavě. Docela mně zajímá jak, kdy a proč sem vůbec přišli a proč nezůstali tam kde až doteď byli.

Necekana chvile
_______________________________



Kdyz Xin svolil, kratce se muj usmev povytahl nahoru.
"Nemel by ses chovat jako ustrasena kocka."
Neodpustim si mirne rypnuti a chytim se jeho kozichu. Jeho tlapy se odrazily od brehu a kameny trcici z vody zdolavaly jako nic. Snad jako by tou kockou opravdu byl, i kdyz samozrejme v tom dobrem slova smyslu. To by ale nebyl Xin, kdyby to nezdolal a neohledl se na svuj zdolany vykon.
"Bude lepsi nezastavovat. Cas je nam drahy."
Pripomenu a stejne jako on se o chvilku za chuze rozhlizim bedlive po okoli.
Nemohla jsem si ale odpustit, jak tohle misto bylo nadherne. Vysoke stromy vypadaly jako by se dotykaly samotneho nebe a skaliska jim tise vypravela sve pribehy. Jemny vanek si sam pro sebe pofukoval svou melodii.
Brzy me ale vytrhne z mysleni Xinovo varovani. Okamzite zpozornim.
Seskocim z jeho hrbetu a bleskurychle vytahnu svou dyku do varovneho postoje. Ten se ale po chvilce mirne uvolni, kdyz si velkou kouli prohlednu zblizka. Uskocim o neco dozadu, zalozim dyku a narovnam se. Dlane naprimim lehce pred sebe do utisujiciho gesta.
"Nejsme zde lovit vasi zver, prichazime s prosbou!"
Promluvim zretelne avsak jeste stale na pozoru. Instinkt mi uz hodnekrat dobre poradil.

Rozprava s vědmou

Vcházím do chatrče vědmy a jako vždy i tentokrát mne uchvacuje množství talismanových dekorací a jiných netradičních věcí, které zde má. I na to, jaký je zde útlum světla je tu příjemná atmosféra a taky hodně tajemná a zvláštní. Ona celkově naše vědma je zvláštní osoba, ale je důležitou součástí vesnice a stejně jako Starší a zbytek vesnice i já jí ctím a chovám k ní hlubokou úctu.
Jakmile vejdu do hlavní místnosti chatrče, kde sedí vědma se svými věšteckými kameny uctivě skloním hlavu.
"Buďte zdráva Hii-sama."
V tichosti si kleknu naproti ní a sednu si na paty. Začnu poslouchat, co mi chce říci. Její schopnosti a rozpravy s duchy jsou opravdu zvláštní a stále mne udivují.
"Něco strašného? A brzy říkáte?"
Skloním pohled k jejím kamenům a zamyslím se. Nenapadá mne oč by mohlo jít.
"Takže to je to proč jste mne zavolala?...Mmm budeme muset být opatrní, kdo ví oč vlastně jde."
Souhlasně přikývnu ale bude docela těžké připravit se na něco, co je neznámé a velkým otazníkem v této chvíli.

Klan Vlků - Setkání s nemožným
Xin a Mono

Rozhodli jste se, že musíte na druhý břeh. Xinovi se to sice moc nelíbí, protože dobře ví, co dokáže silný vodní proud, ale přikývne. Dojde až na okraj břehu a se zavětřením se rozhlédne. Zkontroluje okolí a taky si vytyčí očima trasu.
"Drrržž se pevně."
Zavrčí Mono její bratr a připraví se na odraz. Pak následuje několik rychlých dlouhých skoků, když Xin přesně dopadá na větší kameny a sklaky, které jej dostávají blíže k druhému břehu. Nakonec příjde poslední skok a Xin úlevně přistane na kamení druhého břehu. Ohlédne se za sebe a pohlédne na řeku.
"Tudy se budeme i vrrracet."
Poznamená spíše pro sebe, ale je jasné, že mu to radost nečiní. Vyjde menší svah od řeky nahoru, a když jste na kopečku, můžete se rozhlédnout. Před vámi se rozprostírají kopce a hory.

Je to tu pro vás nové a zajímavé. Xin se ostražitě rozhlíží, když procházíte mezi skalisky. Pak napřímí uši a zpozorní.
"Něco tu je."
Zašeptá a vycení tesáky. Varovně se přikrčí. Pak se ozve mocné zařvání z jednoho z kopců a vidíte sbíhat velkou kouli chlupů, která se zastaví až kousek od vás a s dalším zařváním se na vás podívá.

Vidíte, že je to medvěd, ale ne ledajaký po jeho těle jsou vytetované různé rudé ornamenty a jeho velikost o trochu přečnívá i Xina.
"Co děláte v mých horách?!"
Zaburácí jeho rozhněvaný hlas a slyšíte, jak funí při zrychleném dýchání.
"Vlk a lidské mládě tady?!"
Mohutný hrubý hlas se rozléhá po okolních skalách, je vidět, jak si vás měří očima.

Klan Vlků - Nebezpečí pro karavanu
Moro a Feng

Moro souhlasně na svého syna přikývne a tiše se zvedne ze svého úkrytu, a jak jste přišli tak také zase zmizí v hlubinách lesa. Její dlouhé a rychlé kroky zamíří naokolo blíže k Železnému městu, abyste mohli prohlédnout trasu, kterou jezdí jejich zásobovací karavany.
O chvíli později se už vynoříte mezi skalisky, ze kterých je výhled na skalní římsu, po které se vozí vše do Železného města. Nyní je pochopitelně opuštěná. Je to dost nebezpečné místo i pro vás. Kdyby vám na takové římce ujela noha a vy spadli dolů, byl by to asi dost nepříjemný pád ač byste jej třeba přežili.
"Tahle oblast je dost nebezpečná. Zvláště, když jí někdo nezná. Dávej pozor Fengu ať tu půjdeme kolikrát chceme vždy je to tu nebezpečné."
Podotkne Moro a seběhne na jednu z plošin.
"Tahle část soutěsky není moc vhodná pro útok z hor. Z jedné strany je kryje útes a z druhé částečně skála. Bojovat s lidmi zde by bylo dost nebezpečné zvláště, při jejich pekelných zbraních."
Zavrčí Moro a pomalejšími kroky pokračuje dál podél výhledu na sklaní římsu směrem od města.
"Třeba bude vhodné místo o kus dál."
Podotkne a trošku přidá do kroku, je však vidět ve všem dostatek opatrnosti.

Vesnice Emishi - Návštěva Hii-sama

Ashitaka vešel do chatrče vědmy, která je oporou pro celou vesnici. Prostor vevnitř je mírně potemnělý, jen ojedinělá okna pouští světlo dovnitř. Díky tomu je celému prostoru přidáno na tajemnu. Když Ashitaka projde vstupem chatrče, kde jsou rozvěšeny různé talysmany a jiné potřeby, které vědma užívá spatří jí sedět na zemi před jejím věšteckým náčiním.

Hii-sama pohlédne na Ashitaku svýma klidnýma a moudrýma očima.
"Jsem ráda, že ses dostavil tak brzy princi Ashitako."
Pokývne hlavou a mírně se pousměje.
"Dnes jsem se radila s duchy a kameny a kosti vypovídají, že se stane něco zlého...že něco strašného postihne naší vesnici."
Zachmuří se stařena.
"Nebylo vyřčeno, co to bude, nebo kdy se to stane, ale bude to brzy a těžce nás to zasáhne můj princi."
Zadívá se starostlivě na něj.

Ano. Asi máš pravdu matko. Rozhlédnu se. Ale i kdyby. Jak dlouho bude čekat? Až bude celý les hořet? Až tu nebude nic růst a všechno umře?. Zavrčím a zamířím za matkou. Snažím se s ní držet tempo. Cestou samozřejmě matku poslouchám. Nic ale neříkám. Chápu co říká, ale i tak... Rád bych s tím něco udělal. Snad budou mít Mono a Xin štěstí. Chvíli jsme běželi skrz les. Pak jsme vyběhli na okraji. Tam bylo vidět to proklaté lidské město. Zadíval jsem se na něj a zavrčel. Kdyby byli aspoň takový že si vezmou jen tolik kolik potřebují. Ale oni chtějí stále víc a víc. Do pekel s nimi. Zavrčel jsem naštvaně. Popojdu kousek zpět směrem k lesu a podívám se na matku. Máš pravdu matko. Pojďme najít nějaké vhodné místo. Navrhnu a čekám zda matka půjde. Sice je to jen další z mnoha karavan, ale aspoň něco. Možná pak budou lidé slabí a bude lehčí je zabít.

Neutichající vesnické práce

Začali jsme zalívat s ostatními políčko, cítím jak se mi napínají svaly a tělo přijímá fyzickou zátěž. S úsměvem poslouchám Kayu.
"Ano to by bylo moc dobré, snad budeme mít štěstí."
Přikývnu, když dolívám skoro prázdné vědro k rostlině. Po půl hodině chození pro vodu a zalívaní už máme více než polovinu za sebou. To je docela dobrý čas, zvláště když usoudím, že nějaký čas zabere cesta pro vodu a zpět.
Když vylívám jedno vědro ohnutý k rostlinám uslyším, jak na mne někdo promlouvá. Instinktivně se podívám tím směrem a mírně narovnám. Na rukou i zádech je práce poznat, ač není neobyklá. Otřu pot z čela a přikývnu.
"Dobře, děkuji za vyřízení určitě se za ní stavím."
Přikývnu a jdu pro další vodu.
"Vidíš Kayo naučíš se něco nového."
Usmívám se a narážím na zmínku o chlévě. Přece jen umět odrodit kůzlata je důležité ač to většinou dělají spíše ženy.
Práce jde hezky od ruky a uběhne další půlhodina, než skončíme. Vědra odnesu pod menší zastřešený ukryt, kam je každý den skládáme, aby vyschly a byly po ruce na zítra a chráněny před nepěkným počastím. Kaya už natěšeně s rozloučením sbíhá dolů do vesnice směrem ke chlévu.
"Jasně."
S úsměvem jí mávnu na rozloučenou a klidnější chůzí se vydám dolů z kopce do vesnice, kde si to zamířím k chatrči vědmy, která je relativně malá a na opačné straně vsi než chlév.
"Co mi jen může vědma chtít."
Pln otázek vstupuji do její chatrče, abych zjistil, proč si mě povolala.

Rychlejší než vítr
_________________________



Oba jsme byli perfektně sehraní. Xin běžel tak rychle, co mohl ze svých silných nohou dostat a já se pevně držela na jeho hřbetě. Váhu jsem měla rozloženou tak, abych mu v poměru terénu nedělala moc velkou zátěž.
Jakmile se dostaneme hlouběji do lesa, Xinovo tempo zpomalí a já si svou masku vytáhnu na hlavu. Rozhlížím se.
"Nedokážu pochopit, proč chtějí lidé ničit takovou krásu."
vydechnu trochu smutně.
Poté však zpozorním na malou bílou věc kus před námi.
"Xine, zpomal!"
mírně ho upozorním, uvolním stisk jeho kožichu a přesvědčím se tak, že jsme na správné cestě, přičemž když nás zpozoruje, sám se rozuteče určitým směrem.
"Za ním."
špitnu a nespouštím ho z pohledu.
Brzy se přes námi začne rozprostírat kamenitá řeka, která o sobě dává vědět jasným šuměním vody.
"Urrrčitě tudy?"
ozve se Xin. Jen na to přikývnu.
"Jestli nás sem zavedl, očividně se budeme potřebovat dostat na druhý břeh."

Klan vlků - Čas rozdělení

Moro své dceři a Xinovi jen kývne a pohlédne i na Fenga. Je vidět, že o své děti bude mít starost, ale nemá na výběr.
Vrrrr...neměj obavu Fengu ohlídám jí."
Oblízne se Xin a vybídnutím od Mono stočí pohled směrem ke srázu ze skály a rozběhne se. Následuje jeho dlouhý a ladný skok a brzo zmizí seskakujíc po skaliskách mezi korunami stromů. Běží rychle a zdatně se svou sestrou na zádech. Mono je na rychlé jízdy už zvyklá a její bratři zase na její mírnou zátěž, která je na zádech, jako nic. Mezi stromy už prosvítají paprsky slunce, to když se vše budí do pěkného slunečného rána. To vám však taky říká, že máte zhruba den na to, abyste našli pomoc a zase se vrátili domů. Nebude to lehký úkol, zvláště, když ani nevíte kde hledat. Moc jste vztahy s ostatními klany a Bohy neudržovali už...no v podstatě, co Mono pamatuje určitě ne a kdo ví jak dlouho ještě před tím.
Husté a vysoké stromy jejichž kmeny jsou mnohdy širší než tělo samotné Moro vás oba obklopují a poskytují jistý pocit bezpečí a harmonie. Oba si dobře uvědomujete, jaké by to bylo, kdyby všechno tohle zmizelo vinou lidí. A to nehodláte dopustit.
"Rrrrr...drž se dobře bude to dlouhá cesta."
Ozve se Xin, jehož svaly se pod tebou pravidelně napínají stejně jako, se vzdouvá jeho hrudník, když se nadechuje a vydechuje za rychlého běhu. Už se ženete lesem na opačnou stranu od železného města nějakou dobu, když uvidíte kus před vámi, jak se objeví malé stvoření.

Je to Kodava duch stromů, kterých je ve zdravém lese vždy přítomno mnoho. Zadívá se na vás a pak se zvedne a rozutíká svýma malýma nožičkama někam kupředu. Musíte zpomalit, aby ho Xin nezašláp a nepředběhl. Zdá se, že chce abyste ho následovali. Po kusu cesty, který vás vede pomalejším tempem zmizí a vám se mezi stromy rozestře pohled na končící les a začínající řeku, pravděpodobně je to jedna z jejich méně známých částí a bude to ta řeka, která stéká lesem až někam dolů, kde s matkou někdy chodíte na vodu.

"Urrrčitě tudy?"
Xin se dívá mírně nedůvěřivě na vodu, ze které vystupují skaliska a kameny a zastaví se na břehu.

Moro osaměla na skále jen se svým starším synem Fengem, který má obavy, opodstatněné obavy z toho, proč vám nepomůže Duch Lesa, když je tak mocný. Moro na něj pohlédne svým klidna a moudrýma očima.
"Chápu tvé pochybnosti Fengu, ale Duch Lesa i kdyby chtěl tak s lidmi bojovat nemůže. Je to bůh Života a Smrti. On je ten, kdo musí dbát na rovnováhu a zůstat mimo dění, jemu je souzeno milovat všechny výtvory naší matky Země ať jsou sebehorší třeba jako lidé."
Moro se mírně zachmuřeně odmlčí a zvede se ze skály, seskočí a pak zvolí klidnější a méně strmou trasu z vašeho úkrytu dolů do lesa.
"To my jsme tu proto, abychom chránili Ducha Lesa, proto jsme byli my Bohové stvořeni, abychom ochraňovali to krásné na světě, před tím zkaženým. Pamatuj si Fengu, že s velkou mocí přichází i velká odpovědnost, to proto nemůže Velký Duch Lesa jen tak zasahovat do dění ve světě."
Mezitím sbíháte dolů do lesa, ve kterém brzo vaše svalnatá těla zmizí. Moro míří někam směrem blíže k Železnému městu. Obklopují vás všude statné a mnoholeté stromy, které jsou mnohdy starší než Feng. Vlastně skoro všechny jsou starší než on.
Seběhnete až na okraj lesa, kde se přikrčíte a máte dobrý výhled na Železné město. Je to jeho vzdálenější strana, přiblížit se od strany, kde je brána a vchod do něj by bylo příliš nebezpečné zvláště za dne.

Moro se zadívá na město.
"Vidíš jak jsou lidé proradní Fengu? Ten kouř co stoupá z města, je důvod proč ničí náš les. A díky tomu jezeru jsou dobře chráněni a přístup městu je velmi omezený a nebezpečný."
Promlouvá poklidně Moro.
"Už je to nějakou dobu, co jim přišla poslední karavana se zásobami, brzo bude muset přijít další. Musíme se na to připravit a nedovolit jim, aby došla co díle."
Stále se dívá na město bystrýma očima.

Vesnice kmene Emishi - Ranní práce
Ashitaka se svou sestrou Kayou došli nabrat vodu do věder a společně se vydali na políčko, kde už někteří další členové kmene zalívali žíznivé rostliny. Rýže, obilí a vše ostantí, co zde bylo pěstěno potřebovalo po minulém dni vodu, aby rostliny neuschly a úroda nepřišla nazmar.
Dnes bude také možná potřeba vypravit se na lov, ale nyní jsou tu důležitější věci na práci.
"Bylo by skvělé, kdybychom přes zimu měli letos vystaráno. Zvláště tady v těch vyššícho blastech bývá docela chladná."
Přikyvuje Kaya, která dolívá první vědro k již hezky vzrostlým roslinám. Během půl hodiny je více než půlka políčka díky aktivitě vesničanů zalitá. Sice se každý několikrát prošel pro vědro, ale i tak je to obstojný výkon.
"Princi Ashitako, vědma vzkazuje, že by s tebou chtěla mluvit a princezna Kaya se má dostavit do chléva na pomoc při porodu jednoho kůzlete až tu skončíme!"
Ozve se jeden z mužů, ve středních letech, který jde právě zpátky pro vodu. Za další půl hodinu už můžete jít po svých povinnostech zase dál a zbytek vesnice se rozchází, aby se postaral o vše další, co je třeba.
"Uvidíme se později bráško."
Mávne Kaya na rozloučenou na Ashitaku a rozběhne se z kopečka dolů směrem k vesnici k její levé odlehlejší straně, kde je i chlév.

S matkou na průzkumu

Ležel jsem na skalce a díval jsem se na nebe. Poslední dobou mi připadá divné. Nějaké temné. Stejně jako les. Lidé si dělají co chtějí a lezou kam nemají. Strávil jsem dlouhou dobu přemýšlením co s nimi udělat, ale když je nás tak málo, tak nic nezmůžeme.

Nejlepší by ale stejně bylo kdybychom je mohli roztrhat na kusy. A nebo kdyby se aspoň drželi u toho svého pitomého města. Jak já ty lidi nesnáším. Nejvíce mně ale trápilo a zajímalo co se stalo s Nagem. Byl tak starý a mocný. Přeci ho nemohli ti lidé dostat.

Čeká snad tohle i nás? I teď jsem se snažil něco vymyslet. Jenže jsem uslyšel matky hlas. Sedl jsem si a otočil jsem se na ní. Duch Lesa s tím nemůže udělat a nebo nechce? Kdyby mu na lese záleželo, tak už dávno udělal něco aby ty lidi vyhnal.

Řeknu podrážděně. Dál ale poslouchám matku. Mono a Xin mají jít zkusit sehnat pomoc. Já s matkou půjdeme prozkoumat co lidé plánují. Zvednu se na všechny čtyři a podívám se na Xina s Mono. Xine dávej na Mono pozor. A nedělejte žádné hlouposti.

Prohodím k nim laskavým hlasem a pak se zadívám na matku. Dobře matko. Můžeme jít. Oznámím že jsem připraven a až se matka zvedne a rozběhne, tak jí budu následovat. Samozřejmě budu mít oči otevřené a budu dávat pozor na cestu.

Bouřlivé ráno ve vesnici

Včera byl opravdu náročný den, muselo nás tam být minimálně 8 mužů, kteří jsme přestavovali hráz, aby nám neuplavaly všechny ryby z rybníčku, který jsme tak pracně vytvořili odkloněním části řeky k naší vesnici. Tok řeky se nejspíše rozvodnit více, než jsem očekávali a proto se část hráze z kamení probořila a zhroutila. Není tedy divu, že jsem toho tuto noc spal jako...no jako když do vody hodí.
Cítím jak oknem začínají procházet první prasky slunce, které mi dopadají na tvář. Jen se rozespale zavrtím a chci se otočit na druhý bok zády k oknu, ale to už slyším dívčí hlas. Ano je to Kaya moje mladší sestra. Jediná rodina, která mi zůstala ač celý kmen je vlastně naše rodina, ale i tak je mi po všech stránkách nejblíže.
Rozespale zamžourám ke dveřím pokoje.
"Ymmm....už jdu Kayo, za chvilku jsem tam."
Zívnu a pomalu se posadím. Tělo mám ztuhle takže bude dobré si ho cestou na pole protáhnout. Jsem zvyklý na těžkou práci, ale občas jsou to opravdu dost činnosti, které člověka utahají. Kaya mi opět přichystala snídani. Obdivuji ji, ač pracuje na poli a vypomáhá ve vesnici, jako všichni stále má dostatek energie, aby si přivstala a udělala něco dobrého k jídlu. S úsměvem ještě mírně rozespale pozoruji její nadšení a rychle se obléknu, kalhoty, košile, boty a už jdu vedle, kde mě čeká voňavá snídaně.
"Mmm voní to nádherně."
Pochválím polévku a pak vezmu hůlky a pustím se do ní. Kaya je už u vchodu a je docela netrpělivá. Hold mám energickou sestru. Jakmile dojím ještě si rychle opláchnu obličej vodou z vědra pak vycházím z chatrče s vlasy sepnutými, jak se na náš kmen sluší.
"Já vím Kayo však už jdu už jdu."
Usměju se a srovnám s ní krok.
"Její starost o přírodu je opravdu krásná."
Cestou se musíme zastavit u potoku a nabrat vědra, která neseme stejně jako jiní členové kmene k našemu políčku za vesnicí.
"Vypadá to, že letos pokud vydrží dobré počasí, tak by mohla být v celku velká úroda. Přes zimu to bude pak o to jednoduhší."
Podotknu s úsměvem radostnou zprávu sestře a zadívám se na oblohu. Je prozářena sluncem a tak krásně modrá.
Jakmile dojdeme vyšlapanou pěšinkou až k poli pokrčím se v kolenou a postavím vědra na zem. Stejně jako ostatní co tu jsou si pak jedno vezmu a jdu zalévat rostliny. Bude to dlouhá práce přece jen řeka není tak blízko a rostlin je hodně a nás málo. Nicméně je to třeba udělat, zvláště, když oblijí, rýže a další skvělé plodiny tak krásně rostou a daří se jim.