Andor.cz - Dračí doupě online

S matkou na průzkumu

Ležel jsem na skalce a díval jsem se na nebe. Poslední dobou mi připadá divné. Nějaké temné. Stejně jako les. Lidé si dělají co chtějí a lezou kam nemají. Strávil jsem dlouhou dobu přemýšlením co s nimi udělat, ale když je nás tak málo, tak nic nezmůžeme.

Nejlepší by ale stejně bylo kdybychom je mohli roztrhat na kusy. A nebo kdyby se aspoň drželi u toho svého pitomého města. Jak já ty lidi nesnáším. Nejvíce mně ale trápilo a zajímalo co se stalo s Nagem. Byl tak starý a mocný. Přeci ho nemohli ti lidé dostat.

Čeká snad tohle i nás? I teď jsem se snažil něco vymyslet. Jenže jsem uslyšel matky hlas. Sedl jsem si a otočil jsem se na ní. Duch Lesa s tím nemůže udělat a nebo nechce? Kdyby mu na lese záleželo, tak už dávno udělal něco aby ty lidi vyhnal.

Řeknu podrážděně. Dál ale poslouchám matku. Mono a Xin mají jít zkusit sehnat pomoc. Já s matkou půjdeme prozkoumat co lidé plánují. Zvednu se na všechny čtyři a podívám se na Xina s Mono. Xine dávej na Mono pozor. A nedělejte žádné hlouposti.

Prohodím k nim laskavým hlasem a pak se zadívám na matku. Dobře matko. Můžeme jít. Oznámím že jsem připraven a až se matka zvedne a rozběhne, tak jí budu následovat. Samozřejmě budu mít oči otevřené a budu dávat pozor na cestu.

Bouřlivé ráno ve vesnici

Včera byl opravdu náročný den, muselo nás tam být minimálně 8 mužů, kteří jsme přestavovali hráz, aby nám neuplavaly všechny ryby z rybníčku, který jsme tak pracně vytvořili odkloněním části řeky k naší vesnici. Tok řeky se nejspíše rozvodnit více, než jsem očekávali a proto se část hráze z kamení probořila a zhroutila. Není tedy divu, že jsem toho tuto noc spal jako...no jako když do vody hodí.
Cítím jak oknem začínají procházet první prasky slunce, které mi dopadají na tvář. Jen se rozespale zavrtím a chci se otočit na druhý bok zády k oknu, ale to už slyším dívčí hlas. Ano je to Kaya moje mladší sestra. Jediná rodina, která mi zůstala ač celý kmen je vlastně naše rodina, ale i tak je mi po všech stránkách nejblíže.
Rozespale zamžourám ke dveřím pokoje.
"Ymmm....už jdu Kayo, za chvilku jsem tam."
Zívnu a pomalu se posadím. Tělo mám ztuhle takže bude dobré si ho cestou na pole protáhnout. Jsem zvyklý na těžkou práci, ale občas jsou to opravdu dost činnosti, které člověka utahají. Kaya mi opět přichystala snídani. Obdivuji ji, ač pracuje na poli a vypomáhá ve vesnici, jako všichni stále má dostatek energie, aby si přivstala a udělala něco dobrého k jídlu. S úsměvem ještě mírně rozespale pozoruji její nadšení a rychle se obléknu, kalhoty, košile, boty a už jdu vedle, kde mě čeká voňavá snídaně.
"Mmm voní to nádherně."
Pochválím polévku a pak vezmu hůlky a pustím se do ní. Kaya je už u vchodu a je docela netrpělivá. Hold mám energickou sestru. Jakmile dojím ještě si rychle opláchnu obličej vodou z vědra pak vycházím z chatrče s vlasy sepnutými, jak se na náš kmen sluší.
"Já vím Kayo však už jdu už jdu."
Usměju se a srovnám s ní krok.
"Její starost o přírodu je opravdu krásná."
Cestou se musíme zastavit u potoku a nabrat vědra, která neseme stejně jako jiní členové kmene k našemu políčku za vesnicí.
"Vypadá to, že letos pokud vydrží dobré počasí, tak by mohla být v celku velká úroda. Přes zimu to bude pak o to jednoduhší."
Podotknu s úsměvem radostnou zprávu sestře a zadívám se na oblohu. Je prozářena sluncem a tak krásně modrá.
Jakmile dojdeme vyšlapanou pěšinkou až k poli pokrčím se v kolenou a postavím vědra na zem. Stejně jako ostatní co tu jsou si pak jedno vezmu a jdu zalévat rostliny. Bude to dlouhá práce přece jen řeka není tak blízko a rostlin je hodně a nás málo. Nicméně je to třeba udělat, zvláště, když oblijí, rýže a další skvělé plodiny tak krásně rostou a daří se jim.

Bývalý domov
______________________


Na nebi se roztáhla široká a nekonečná temná obloha posetá krystalky zářících hvězd, které jasně dávaly o sobě vědět svou září ve společnosti kulatého měsíce, jenž svítil na cestu všem ztraceným duším.
Byl to nádherný úkaz ze skály, kde se nacházelo naše doupě, jenže to se nedalo říct o dění, které bylo vidět nedaleký kus odsud. Široké oblasti posetými zelení a bohatstvím přírody byly zkrátka rájem na Zemi, jen že teď, v tuhle chvíli, ho ta proklatá žena ničí. Bolí mě to u srdce ale mnohem víc převládá růstající hněv. Když les neochrání kanci, musíme to vzít do vlastních rukou!
Zatnu zle zuby. Hlavou se mi proháněly nejrůznější myšlenky, jak bych se k ní mohla dostat a zabít ji hned, jak se mi dostane pod ruku. Poté už ale zaslechnu matčin hlas, proto se k ní otočím s pohledem mých čokoládových očí. Vlasy mi tak jemně zavlají v teplém vánku.
"Fengu, Xine, Mono všichni víme, že les strádá a ani Duch Lesa s tím nic nemůže udělat. Od chvíle, co zmizel i Nago je to horší než kdykoli předtím. Opičí klan sice sází nové stromy, ale lidé je zahánějí a stromy opět ničí. Naše útoky na jejich karavany jsou méně a méně účinné. Nevím zdali budeme na vše stačit sami."
Jen se zamračím. Nechtěla jsem si přiznat že tomu tak je.
"Ale s každým naším útokem jsou o něco oslabenější! Nemůžeme tu jen tak vyčkávat než zničí i to, co tu jen stěží už přežívá!"
V mém hlase byla slyšet bolest. Poté již poslušně zmlknu, když se hodlá ještě něco dodat s jistým rozhodnutím.
"Mono společně s Xinem zkuste najít pomoc. Možná jsou ještě nějací Bohové, kteří lidem budou vzdorovat. Jeďte lesem na opačnou stranu než je to prokleté město. Kodavové vás povedou. Pokud nic nenajde než přijde další rozbřesk vraťte se a buďte opatrní."
Čekala jsem, že přišla s něčím novým, jak narušit jejich karavany bez utrženého zranění od jejich hlučných zbraní, jenže tomu tak nebylo. Můj pohled se o něco uvolní a já jen přikývnu.
"Když to půjde, přesvědčíme co nejvíc bohů, aby se přidali na naši stranu."
Pronesu s odhodláním. Stáhnu si přes obličej svou masku s kožešinou a vyskočím Xinovi na hřbet, přičemž se tak oba rychle vydáváme dolů ze skály.
Právě teď je načase odhodit rozpory mezi jednotlivými bohy a spojit se..

Dění ve světě

Zeměmi zmítají nepokoje. Vše se mění a zdá se, že to nebude k lepšímu. Všichni to pociťují ať dříve, nebo později ony změny na ně doléhají. Na některé více, na jiné méně, ale na všechny nakonec ano.
Lidé jsou prostě nesoudržný a neharmonický národ, a právě to je asi příčinou toho, že působí všude kolem sebe tolik zmatku. Člověk je a bude často přírodou i člověkem nepochopen, ale to nic nemění. Zvláště ti, kteří touží po moci, slávě a bohatství jsou pro přírodu a své okolí jako mor. A právě takových zde přibývá a lesy, hory, potoky a vše ostatní pomalu hyne před rukou takovýchto lidí. I samotná zvěř a Staří bohové lesů ustupují a schovávají se v pozatí a těch, kteří ne stále ubývá.
Léto by mělo být krásné a teplé, ač počasí může být proměnlivé. Nicmé užije si vůbec této krásy někdo? Lidé válčí mezi sebou, lidé válčí se Starými Bohy a Staří bohové se stahují do ústraní. Kam to vše povede? To nikdo neví, ale začínají kolovat zvěsti, strašné zvěsti, že někteří ze Starý Bohů se díky lidem stali Démony a ničí svou nenávistí vše, co mohou.

V horském úkrytu nad lesem - Klan Vlků

Klan vlků je v této oblasti hluboko v lesích, které jsou tak nebezpečně blízko onoho prokletého lidského Železného města, skryt už dlouho ve svém skalním útočiští, kterého je vidět na široké okolí. Částečně je to ale smutný pohled, když všichni ví, co les sužuje a bránit je je tak těžké, snad i nemožné. Navíc Klan Vlků je v této době velmi málo početný, už zbyla jen stará bohyně Moro a její tři děti. Její milované vlčata nejstarší Feng, mladší Xin a pak nejmladší a nejpodivnější vlče Mono.
Moro leží na skalním výběžku na vaším jeskynním doupětem a shlíží na les, shlíží ale také na své tři děti, které jsou před jeskyní a také pozorují les. Všem běží hlavou jednotná myšlenka. Myšlenka na to, že si docela živě pamatujete, jak ještě docela nedávno tento les chránil kančí bůh Nago a jeho kančí válečníci. Nago vydržel dlouho bojovat s lidmi a jeho nenávist vůči nim byla snad nezměrná. On i jeho válečníci bojovali seč jim síly stačily. Bojovali statečně a tvrdě. Ale ani oni nebyli dost silní, aby ochránili les. Nyní je část lesta nejblíže Železnému městu vykácena, kančí bojovníci jsou povětšinou mrtví, nebo rozprášení kdo ví kde. A Nago? Kdo ví kde je jemu konec. Zmizel už před nějakou dobou, jak by se po něm zem slehla a nikdo jste neslyšeli kam. Jediné, čím jsou si vlci jistí je to, že Nago se smrti bál.
Jak tak přemýšlíte vzpomínáte a uvažujete, jak zahnat lidi a nejlépe zabít onu ohavnou ženu z toho lidského města skloní Moro hlavu ke svým dětem.
"Fengu, Xine, Mono všichni víme, že les ztrádá a ani Duch Lesa s tím nic nemůže udělat. Od chvíle, co zmizel i Nago je to horší než kdykoli předtím. Opičí klan sice sází nové stromy, ale lidé je zahánějí a stromy opět ničí. Naše útoky na jejich karavany jsou méně a méně účinné. Nevím zdali budeme na vše stačit sami."
Položí si mohutnou hlavu na tlapy.
"Mono společně s Xinem zkuste najít pomoc. Možná jsou ještě nějací Bohové, kteří lidem budou vzodorovat. Jeďte lesem na opačnou stranu než je to prokleté město. Kodavové vás povedou. Pokud nic nenajde než příjde další rozbřesk vraťte se a buďte opatrní."
Vybídne vás a svůj pohled stočí na Fenga.
"Fengu my spolu prozkoumáme, co pekelného lidé plánuji."
Vyřkne Moro úkoly, kterých je třeba se chopit.

Daleko v kopcích a lesích - Vesnice Kmene Emishi

Daleko, uzavřeni, odtrženi a v ústraní se skrývá jeden ze starých kmenů zvaný Emishi. Kdysi velký a silný kmen se rozpadal a zmenšoval a kdo ví zdali jeho zástupci žijí ještě někde jinde než zde vysoko v kopcích chráněni dalšími kopci a lesy. V harmonii s přírodou a separaci od ostatních lidí.
Je to už dlouho, co pán zvaný Ha-san se svými samuraji způsobil tomuto kmenu utrpení a téměř jej vyhubil. Právě díky tomu se musel kmen uchýlit právě sem a je vděčný za svůj klid, který mají. Nicméně i tak se potýkají s těžkostmi, když není úroda, nebo příjdou o někoho z kmene. O to hůř, že staří umírají a mladých se rodí velmi málo. Z původní hlavní větve kmene již zbyl jen princ Ashitaka a jeho sestra princezna Kaya. Jejich rodiče byli jedněmi z obětí právě onoho samuraje. Kmen si hlavně svého prince velice cení, je pro ně nadějí na lepší zítřek, ač celý kmen spravuje rada starších, kterým radí vědma.
Dnes je právě jeden z dní, kdy je čas zalít úrodu a postarat se o pole, každý kdo může se bez výjimky účastní.
"Tak honem bratříčku, nebo příjdeme pozdě."
Pobízí čilá Kaya svého staršího bratra Ashitaku z postele k ranní práci na poli. Je třeba jej zalít a sklid, co je již zralé, přece jen počasí je nevyzpitatelné.
"Snídani sem ti nechala už na stole, věděla jsem, že budeš povčerejšku ospalý."
Usmívá se od ucha k uchu, než se Ashitaka probere dostatečně. Ano snídaně v podobě horké nudlové polévky voní snad po všech místnostech. A není divu, že někteří členové kmene dnes déle spí. Včera se tvrdě pracovalo, protože se utrhla část hráze, kterou si kmen vybudoval, aby přehradil boční strouhu, kterou si svedl blíže k vesnici, a kde si pěstuje ryby. Bylo třeba jí tedy opravit, aby jim z rybníčku ryby neutekly. Hráz bývá otevřena jen v určité části sezony nyní však ne, je třeba se připravovat na podzim, který příjde brzy.
"No tak Ashitako necourej se s tím tolik už bychom měli opravdu jít, víš jakou musí mít ty chudáci rostlinky žízeň?"
Naléhá stále Kaya, která je už celá netrpělivá ve vchodu.

Kdysi dávno, když byla Země ještě mladší a její povrch nebyl tak zničený lidskou civilizací, když lidé byli ještě mladý národ, který se bál přírody a Starých Bohů, jež jí chránili se také odehrál jeden příběh.
Lidé jsou hloupí a svou nerozvážností často ničí věškeré krásy světa. Neumí respektovat, že je něco posvátné, ale Staří Bohové si to v minulosti nenechali jen tak líbit. Uměli ukázat, proč se jich mají lidé bát. A tak to vše i začíná Staří Bohové lesa stojí na pokraji války s lidmi a doplácejí na to nevinní obou stran. Díky lidem se z padlých bohů stávají démoni. Démoni, kteří nenávidí a nerozlišují co je správné.
Nyní tedy pojďte blíže a pomozte mi probudit onen starý příběh. Pomozte mu vrátit jeho starý lesk! Pojďme se podívat, jak se kdysi odehrál!