Andor.cz - Dračí doupě online

Srdce lesa
________________________________________

Během cesty jsem zaslechla bratrovu poznámku o tom, jak přijímám pouze onu jednu možnost. Neodpověděla jsem... věděla jsem totiž, že měl pravdu. Samozřejmě jsme toho muže mohli zabít, ale přesto jsme riskovali jeho záchranu. Tedy, já jsem riskovala. Bylo to mé rozhodnutí, které vedlo k tomu že ten člověk ještě stále žije.
"Je na něm něco zvláštního. Sama nedokážu říct, co to je."
přitakala jsem na Xinova slova.
"Zjistíme to ale později. Až budeme vědět, že přežije, pak se o to můžeme víc zajímat."
podotkla jsem, pokračujíc dále v cestě a podlézajíc jeden mohutnější, vystouplý kořen.

Naše kroky nás za nějakou chvíli dovedly do našeho konečného cíle. Před našima očima se rozprostřelo místo, které bylo považováno za srdce lesa. Mohutné stromy obrostlé mechem, vlhký vzduch a mezi kořeny a kmeny se nacházela místa zatopená průzračnou vodou.
Sama jsem se zastavila na okraji břehu, upírajíc pohled na menší ostrůvek uprostřed jezírka. Viditelně jsem se na okamžik sama zamyslela při tom pohledu. Ze zamyšlení mě vytrhla až Xinova otázka, po které jsem k němu otočila svůj pohled.
"Pokud máš obavy, zůstaň zde. Vezmu to na svou zodpovědnost."
pokynula jsem mu rozhodně a krátce jsem se podívala směrem k losovi. Zdál se být mnohem chytřejší než se zdál.

Bez dalších slov jsem poodběhla kousek stranou a za pomoci dýky jsem usekla nejbližší větvičku, kterou jsem si poté podržela mezi zuby. Následně jsem vkročila do vody a kráčela jsem do takové hloubky, kde mi hladina sahala až po pas. Ohlédla jsem se za sebe a jemným gestem ruky jsem naznačila losu, že je to v pořádku a může pokračovat se mnou. Jestliže tak učinil, s jeho pomocí jsem poté onoho muže dostala z jeho zad a dále jsem jej ve vodě táhla sama.
Podařilo se mi jej tak dotáhnout až na samotný břeh onoho ostrůvku. Nevytáhla jsem ho ale úplně zcela. Byl ponořen polovinou těla tak, aby jeho zranění zůstalo pod vodou. Následně jsem vzala větvičku ze svých úst a zapíchla jsem ji do měkkého mechu kousek nad jeho hlavou.
Ještě než jsem odešla, sklonila jsem se k muži a odposlechem si zkontrolovala, zda dýchá. Naštěstí ano... Tohle tedy bylo v tuto chvíli vše, co jsem pro něj mohla udělat. Bylo na čase se vrátit zpět na původní břeh.

Princezničko je třeba abych chránila svůj les chřadne ;)

Mono a Ashitaka - Cesta za duchem lesa
Mono a Ashitaka

"Jediná, kterrou přijímáš."
Zabručel Xin v odpověď a bylo jasné, že naznačuje onu druhou možnost, která znamenala nechat toho člověka umřít, nebo ho rovnou dorazit. Jestli by jej Xin i sežral....kdo ví?
"Hmmm já vím."
Zavrčel mezi zuby Xin, jak jste se nořili hlouběji a hlouběji do nitra lesa. Po čase znovu pohlédl na člověka a nasál vzduch nozdrami.
"Smrrrrdí divně, ale pořád je to člověk."
Vycenil zuby Xin, ale pak se zase znovu uklidnil, nejspíše hlavě kvůli tobě.

Nakonec jste stanuli až v nejhlubší části lesa, kde se nejčastěji vyskytoval duch lesa. Oblast prastarých stromů, měkkých mechů a velkých průzračných tůní, ve kterých pokud nikdo nevířil vodu, byla voda čistá a průzračná, jako nikde jinde v lese. Bylo to krásné místo. Xin se zahleděl před sebe a zastavil se na okraji jezírka.
"Jsi si tím jistá?"
Slétl velkým okem znovu k tobě. Nyní už stačily poslední kroky, které pak nebude možné vzít zpět. Yaku zastříhal ušima a jeho vědoucí pohled spočinul na tobě. Vyčetla jsi z něj, že on už tě dávno prokoukl.

Cesta do srdce lesa
________________________________________

Bez dalších slov jsme se nakonec vydali směrem do lesa. Kráčela jsem po svých a po očku jsem sledovala onoho bezvládného člověka na losích zádech, zda už při cestě nevydechl naposledy. Vypadal, že od toho neměl daleko. Jiný člověk by touhle dobou už rozhodně mrtvý byl. Čím to bylo, že on nezemřel..? Vrtalo mi hlavou více otázek než odpovědí. A mezi nimi byla i ta, proč tohle celé vlastně vůbec dělám. Nemusela jsem... ale byl to on, kdo si usmyslel, že mě mermomocí zachrání.
"Je to jediná možnost, kterou máme."
přikývla jsem na bratrova slova, věnujíc mu za cesty krátký pohled.
"Ale zda ho zachrání nebo ne, o tom rozhodně samotný Duch lesa. Víc toho udělat nemůžeme."
pronesla jsem klidným hlasem jako by to pro mě nebyla žádná věda.

Nicméně vycítila jsem, že čím hlouběji jsme v lese byli, tím napjatější bratr byl. Abych mu dodala trochu klidu na duši, pohladila jsem jej za cesty po jeho chlupatém rameni. Chtěla jsem mu dát vědět, že na nic z toho co se dělo, nebyl sám.
"Už jsem řekla, že je to jen dluh, kterého se chci zbavit. A navíc... tento je velmi zvláštní. Nezastavil v boji pouze mě, ale i tu proklatou ženu. Sama netuším, na které straně stojí."
dodala jsem polohlasně, věnujíc bezvládnému člověku ještě jeden krátký pohled.

Mono a Ashitaka - Cesta za duchem lesa
Mono a Ashitaka
Los nesl statečně svého pána na svých zádech. Ashitaka vypadal, že už snad nemůže být ani naživu, ale občasně mělce se zvedající hrudník hovořil o opaku. Xin pozoroval stromy okolo vás, když jste vstoupili do lesa.
"Ty jej chceš vzít za Duchem Lesa?"
Zadíval se na tebe překvapeně.
"Vždyť víš, že žádný člověk by jej neměl spatřřřit. Navíc proč by měl zachrrraňovat prrrávě jeho?!"
Zavrčel Xin skoro až podrážděně a jeho ostré oči se zabodly do Ashitakova těla.
"Nerrrozumím, prrroč s ním ztrrrácíme čas. Lidé nás loví, zabíjejí a ničí náš les a my bychom jednomu z nich měli pomáhat...rrr.."
Zlobil se Xin, nepřítomnost Fenga tomu jen napomáhala. A čím hlouběji jste byli v lese tím nervóznější byl. Nikdy jste sem člověk nepřivedli. Většina těch, kteří se zde ocitli záhy zahynuli, vaší vinou, nebo svou vlastní a teď jste pomáhali někomu, kdo byl prakticky mrtvý se dostat až za duchem lesa.

Jeden lidský život
________________________________________

Musela jsem přiznat, že společník toho muže byl opravdu odvážný. Neuniklo mi, jak nervózně cupital v blízkosti Xina, ale přesto svého přítele neopustil. Byli ti dva skutečně tak velkými přáteli? Bylo to obdivuhodné..
Teď ale nebyl čas to obdivovat. Los se mnou spolupracoval a snažil se mi vypomoct jak jen dovedl, za což jsem mu byla vděčná. Ten záhadný muž přeci jen nevážil jako pírko a stálo mě to nějaké úsilí. Když jsem ale trochu zabrala, podařilo se mi ho nakonec dostat na losův hřbet. Krátce poté jsem se jednou dvakrát musela vydýchat než jsem se poté rozešla nazpět ke Xinovi a jemně jej pohladila po čele. Jeho poznámku jsem raději přešla beze slova. Možná měl totiž pravdu. Neměli bychom lidem pomáhat a přeci... právě jsem se rozhodla jednoho z nich zachránit. Zřejmě by mě až příliš sžíral pocit viny, pokud bych ho tu nechala zemřít.
"Vezmeme ho do lesa. Jen les nám v tuto chvíli dokáže pomoci."

Kšá! :D

Tak jdi zase o dům dál vždyť víš že budeme pokračovat :D

Mono zažeň ho :D

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.