Andor.cz - Dračí doupě online

Vlčí dívka

Vše se seběhlo hrozně rychle. Když Eboshi zaútočila uhnul jsem jen tak tak a pak se mé tělo pohnulo skoro samo, jeden a druhý rychlý úder a obě ženy byly v bezvědomí. Dívkám, které přiběhly pro paní Eboshi jsem jejich paní předal.
"Nebojte se jen spí nic jí není........Odcházím a vlčí dívku si beru sebou!"
Druhou větu jsem řekl mnohem více nahlas a přehodil jsem si dívku přes záda, jako pytel a vydal jsem se ulicí pryč. Nevšímal jsem si nikterak pokřikujících žen za mými zády. Už abych byl z tohohle místa pryč. Pak jsem uslyšel výstřel, který mi projel zády. Bolest protnula celé mé tělo. Hrudník mi vybouchl v ohni bolesti, zatnul jsem zuby a znovu jsem se narovnal. Díru v těle jsem v tuhle chvíli neřešil. Všechny své síly jsem upnul k tomu, abych se dostal z města. Mířil jsme k bráně. Cestou jsem jsem ještě hvízdl na Yaku, aby mne následoval.
Když jsem míjel hutě, kde jsem ještě nedávno s dalšími ženami rozdmýchával měchy, nemohl jsem si nevšimnout jejich poděšených pohledu nad tím, jaká krvavá stopa za mnou zůstává. Věděl jsem však jen jedno a to, že se musím dostat k bráně. K ní a ven z města. Jinak ta dívka zemře.
"Ještě kousek říkal jsem si."

Mono a Ashitaka - Cesty se protínají
Ashitaka, Mono, Eboshi, Gonzo

Ashitaka zablokoval dvě bojující dívky tak, že sám dal svůj život v sázku a postavil se mezi ně. Mono cítila, že jeho stisk je, jako ze železa a temní hádci, kteří stoupali z jeho paže, kterou jí držel byli odpudiví, příšerně páchli smrtí a ježily jí všechny chloupky na těle. Jímal jí z toho strach a i když se jí nedotknuli byla si jistá, že jsou slizcí a studení, jako sama smrt.
Eboshi se snažila vyprostit svou čepel ze zaklesnutí s Ashitakou, ale marně. Mladík byl dobrý bojovník a udržoval oba své protivníky v šachu.
Ashitakova slova se rozléhala po širém okolí a lidé si začínali mumlat. Mono nebyla očividně jediná, kdo cítil onu zlou auru vznášející se okolo Ashitaky. Jediný, kdo se zdál, že ho to nerozházelo je právě paní Eboshi, která se tváří neúprosně a odhodlaně.
"Už mě ta tvá kletba začíná nudit Ashitako, dovol abych se jí zbavila!"
Zableskl se kov, když Eboshi bleskově zaútočila jehlicí po tváři Ashitaky. Ten jen tak tak stihl uhnou hlavou, aby mu jehlice neprobodla oko.

Ashitakova blesková reakce byla spíše instinktivní, stejně, jako následující rychlý pohyb, kdy přetočil svou čepel a vrazil hlavici meče paní Eboshi hluboko do žaludku, ta se mu zhroutila na paži, obdobným pohybem si přitáhl silou Mono a zaryl jí do žaludku loket. Obě ženy ztratily na pár okamžiků vědomí.
"Moje paní!"
Rozběhlo se k paní Eboshi několik dívek.
"Nemysli si, že ti to projde! Hni se a zastřelím tě!"
Ozvala se nejistě mladá Kira, která chtěla Ashitakovi zabránit v odchodu.
"No tak Kiro na co čekáš?!"
Prořízl ticho chraplavý hlas starší ženy stejně, jako následný výstřel poplašené dívky, který prošel Ashitakovi zády skrz dělo na druhou stranu, avšak ani to jej nezastavilo v chůzi a odhodlání.

"Jakto, že nezemřel?"
Mumlali si vesničané. Mono vnímala své okolí jen stěží moc málo na to, aby svedla něco s tím, co se dělo, ale alespoň natolik, aby nebyla úplně mimo.

Soudce
___________________________________

Adrenalin mi proudil v krvi a já pořád dokázala držet tempo s onou ženou. Vteřiny se zdály být dlouhé jako hodiny, snad tenhle boj se možná zdál i nekonečný, protože naše schopnosti byly hodně vyrovnané. Nedařilo se mi jí zasáhnout, ale stejně tak ani ona mě. Však byly chvíle, kdy se jednalo opravdu o milimetry, kdy stačilo k zásahu opravdu jen málo, pokud by jedna z nás udělala chybu.

Na bojišti jsem vždy dokázala být velmi rychlá a hbitá. Někdy to až vypadalo, že snad jen proplouvám, jenže tenhle fakt byl velmi rychle vyvrácen.
V jednom okamžiku, ocitl se mezi námi stejný mladý člověk, který se mě předtím snažil zastavit. S naprostou lehkostí zarazil jak tu proklatou ženu, tak se zároveň stihl chopit i mé ruky.
"Co to-?!"
překvapeně jsem po něm mihla pohledem. Ten mi však sklouzl k jeho ruce, okolo které se velmi brzy začali mrskat podivní 'hadi'. Do nosu mě tak uhodil nepříjemný, zlověstný pach, který mě vyděsil natolik, že jsem se to volnou rukou snažila od sebe odehnat. Co to bylo? Rozhodně jsem to nemohla považovat za něco dobrého, cítila jsem z toho zlou energii.
"Ne, pusť mě!"
snažila jsem se vyškubnout jeho sevření, avšak síla v jeho ruce byla.. nezměrná. Ať jsem sebou škubala jakkoliv, jeho stisk nepovolil ani o píď. Neměla jsem nejmenší šanci.

Válka dvou dívek

Dívka mi utekla, snažil jsem se dostat za ní, ale vesničani mi zahradili cestu. Zatnul jsem zuby. Opodál jsem viděl, jak se vrhla opět do útoku a málem si nechala ustřelit hlavu. Naštěstí ji zachránila její maska. Její odhodlání bylo až šílené. Cítil jsem, jak se ve mě vzedmul hněv.
"Uhněte mi z cesty. Nechte mě projít!"
Snažil jsem se je přimět, aby se přestali zajímat o dívku a uhnuli z ucpané ulice. Zamračil jsem se a drapl nejbližšího za kimono a odhodil ho stranou. Má pravá paže byla mnohem silnější, a ani jsem si to neuvědomoval. Klestil jsem si cestu skrz vesničany a odhazoval je stranou, nechával jsem za tebou zmatené a překvapené publikum.
Až se mi do cesty postavil ten uřvaný velký plešoun se svou katanou.
"Nech mě projít."
Promluvil jsem k němu pevně a varovně. Uchopil jsem konec jeho katany a, jako by byla z papíru jsem jí začal ohýbat. Kolem mé ruky se, jako slizcí temní hadi ovíjely ztělesnění nenávisti, které zůstávaly i na čepeli Gonza.

"Nechte toho šílenství! Dost už!"
Vkročil jsem mezi ně a tasil svou krátkou katanu. Rychlým pohybem jsem vykryl úder paní Eboshi a zaklesl naše zbraně. Druhou rukou, pevně rozkročen jsem chytl Mono za zápěstí ve chvíli, kdy po mě švihla svou dýkou. Držel jsem jí pevně.
"Nech toho má paní. Život té dívky je nyní v mých rukách."
Pronesl jsem až ledově klidně a nepolevoval v obraně ani na jedné ze stran.
"Podívejte se sem! Tohle se stane, když vás ovládne nenávist! Sžírá mě to zaživa a už brzy mě zabije!"
Křikl jsem na všechny přihlížející, aby si uvědomili konečně, co dělají. Z mé pravice, kterou jsem držel Mono začaly sálat ony děsivé chapadla.

Vzájemný střet
___________________________________

Věděla jsem, že lepší šanci nikdy už mít nebudu, proto jsem se bez jakékoliv známky strachu vrhla kupředu tak rychle, jak jsem mohla. Tím, že jsem běžela ještě i z vrchu mi pomohlo na rychlosti a během toho jsem si už připravila svou dýku. Běžela jsem s pohledem zaměřeným jen na tu ženu, ne na nic jiného.
Jenže jsem se pletla.
Myslela jsem, že jsem byla dost rychlá, ale pod nohama jsem ucítila silnou ránu, které rozhodila mou rovnováhu a já se ze střechy začala prudce kutálet k zemi. Dopadla na jsem na tvrdou zem. Sice jsem nebyla nijak zraněná, ale stále s lehkými závratěmi jsem se podepřela rukama a pokusila jsem se vstát. To se však ozval další výbuch, který mě trefil přímo do obličeje a roztříštil mou masku na tisíc kousků. Padla jsem na záda a chtě nechtě jsem na malý okamžik ztratila vědomí.

Trefili mě do hlavy přímo? Byla jsem na cestě na druhou stranu...? Jediné, co jsem slyšela, byl hlas. Kdesi v dáli a byl dost tlumený, ale brzy jsem porozuměla, co mi říkal - probuď se.
Trvalo mi jen malou chvíli než jsem přišla zpět k sobě a jako první jsem zahlédla tvář. Nejdříve rozmazanou, ale brzy jsem poznala, že se jedná o toho chlapce.
Zaťala jsem zuby a prudce jsem proti němu švihla dýkou. Stihl uhnout, takže jsem ho jen škrábla do obličeje, ale dalšími útoky jsem ho od sebe odehnala.
"Nepřekážej mi!"
zvedla jsem se rychle na nohy a prosvištěla kolem něj. Za ním se už mezitím seběhli vesničani a zaterasili cestu oštěpy. Nehodlala jsem se tím nechat zastavit. Jedním silným skokem jsem vyskočila na hlavu hloupě vypadajícímu muži a od něj jsem se odrazila, abych přeskočila onen dav. To se povedlo a přímou cestou jsem zaútočila se řevem na tu proklatou ženu.
Stihla vykrýt můj útok, ale já nepřestávala. Zaútočila jsem znovu a znovu a tak se souboj brzy vyvinul v sobě rovný, nicméně nemohla jsem ji pořádně zasáhnout, byla až příliš zkušená.



Brzy na to se okolo nás seběhl dav a obklíčili mě. Kvůli oštěpům nebyla cesta ven a já neměla na výběr než pokračovat v boji. Tentokrát se hrálo o to, kdo bude dřív vyčerpaný a odhalí tak svoji slabinu jako první..

Mono a Ashitaka - Cesty se protínají
Ashitaka, Mono, Eboshi, Gonzo

Mono se rozhodla nezdržovat zbytečným bojem a v odskoku se rychle dostala na nedalekou střechu, aby si usnadnila cestu skrz město ke svému cíli. Mladík kterému čelila byl dle všeho šikovný šermíř, nebo měl minimálně dost dobré reflexy, aby se nenechal zasáhnout. Každý okamžik byl drahý. Cinkalo to, když Mono běžela po střechách, jak tašky pod jejíma nohama klapaly.
Občas se ozvala ohlušující rána a svistot, když někdo vystřelil a pak tříštění tašek. Mono byla rychlá, příliš rychlá, aby se nechala jen tak zasáhnout. Nakonec stanula na té nejvyšší střeše.

Dole na volném prostranství, kde se shromáždilo na náměstíčku snad celé město stála uprostřed ta proklatá žena Eboshi a okolo ní stály jen dvě další ženy a třímaly ty jejich podivné zbraně.
"Přišla sis pro mou hlavu vlčí princezno?! Tak to mám pro tebe taky novinku, tady stojí dvě ženy, kterým roztrhali manžely tví vlci a lační po pomstě stejně, jako ty!"
Zazněl silný hlas paní Eboshi. Ashitaka si musel nakonec zkrátit cestu stejně, jako Mono přes střechy všude jinde se projít pořádně nedalo.
"Jen pojď ty malá čarodějko! Můj muž umřel kvůli tobě!"
Zaburácela ta tlustší z žen a poupravila si zbraň. Bylo to nyní buď a nebo.

Čekali tam na Mono a nezdálo se, že by chtěli utéct. Vypadalo to, jako jasná past, ale záleželo na tom pokud splní Mono svůj úděl?
Má vlastně Ashitaka drápající se na střechu v dálce možnost jí zachránit? Když se konečně Mono rozběhla dolů vše šlo příliš rychle. I pokud se Ashitaka pokusil jí zastavit nemohl to stihnout. A těsně před okrajem střechy se ozval výstřel, který trefil mono do obličeje, roztříštil její masku a přiomráčil ji ale nezbavil vědomí.
"Hahá už jí máme!"
Zajásal mohutný osobní strážce paní Eboshi Gonza, který se chtěl rozběhnout k Mono.

"Počkejte! Pamatujte, i když vlkovi uříznete hlavu pořád může kousnout!"
Varolovala je ostře Eboshi, která věděla, že to ještě není konec.

Mladík překážkou
___________________________________

Neztrácela jsem čas. Věděla jsem, že ho moc nemám a chtěla jsem naplno využít každou sekundu, kterou mi moje vlčí rodina umožnila. Byla to naše šance se konečně jednou provždy zbavit té proklaté ženské a já je nechtěla zklamat.
Byla jsem rychlá, mrštná a snadno jsem se dostala přes každou překážku, která mi padla do cesty. Tedy až do teď.
Do cesty se mi postavil mladík, kterého jsem tehdy potkala v lese. V zápalu adrenalinu jsem však na něj nebrala ohledy. Jen co jsem k němu doběhla, švihla jsem před ním svým mečem a své útoky jsem navazovala. Byl však dost rychlý na to, aby je vykryl a nepodařilo se mi ho zasáhnout. Jak bylo možné, že se mi vyrovnal?
Nemám na tebe čas, nezdržuj mě!
problesklo mi hlavou během těch pár vteřin, co jsem se snažila přes něj dostat. V pozadí za ním jsem však brzy zahlédla vesničany se zbraněmi a mě bylo jasné, že tudy cesta určitě nepovede.

Se zavrčením jsem uskočila od mladíka dozadu a silným odrazem jsem vyskočila na střechu vedle mě. Přes střechy domů jsem utíkala směrem do centra města, odkud jsem už nyní cítila oheň a pach té lidské ženy. Tímhle způsobem mě stráže neměly šanci chytit.
Netrvalo příliš dlouho než jsem se dostala na tu nejvyšší střechu a na jejím vrcholu jsem se zastavila a narovnala. Zahleděla jsem se s dýkou v ruce na ženu přede mnou a oči mi pod maskou žhnuly. Teď nastala moje šance, která se už nebude opakovat. Bez váhání jsem se rozběhla vpřed.

Vlčí princezna

Bylo to fajn poslouchat místní ženy a chvíli s zkusit jejich vlastní práci. Byla to dřina, docela jsem se zapotil, ale na druhou stranu byly zde spokojené a veselé a to bylo hlavní. Bylo to tu úplně jiné, než u nás ve vesnici. S úsměvem a díkem na rtech jsem později odešel z hutí na procházku městem.
"Není to tu zase tak špatné."
Na hradbách jsem však viděl onu planinu, která kdysi bývala lesem. Bodlo mne u srdce, že příroda a lidé zde nedokážou žít v harmonii. Při procházení hradeb jsem potkal paní Eboshi, kterou jsem uctivě pozdravil. Po pár slovech se rozhodla ukázat mi svou soukromou zahradu. Byla krásná a skutečnost o kolik malomocných se zde paní Eboshi starala na ní házelo úplně jiné světlo, tedy do doby, než se její vyprávění stočilo k tomu, že chce zabít všechny vlky a ducha lesa. Zatnul jsem zuby a zlostí a cítil jsem se má pravá ruka sama pohnula a sáhla po meči.

Měl jsem co dělat, abych jí svou levou rukou zarazil a svůj meč zasunul zase zpátky.
"To, co děláte je špatné. Vaše nenávist Vás jednou zničí. Nestačí, že ničíte les, ale chcete ještě zabít vše živé v něm i samotného Ducha lesa....."
Nestihl jsem nic dalšího říct, protože se rozezněly zvony. Zbystřil jsem a rozběhl jsem se ven. Zamířil jsem zpátky do ulic.
"Zbláznila se? Pokud sem přijde zabijí ji!"
Kličkoval jsem mezi připravujícími se lidmi, nebo těmi, kteří se šli schovat. Až když jsem běžel jednou hlavní ulicí spatřil jsem, jak běží proti mě.
"Počkej! Zastav! Uteč! Vrať se domů!"
Křikl jsem na vlčí dívku, ale v poslední chvíli jsem vytasil meč a začal jsem vykrývat její údery.

Klan Emishi - Železné Město
Ashitaka a Yaku

Rozhodl ses, že si vyzkoušíš, jakou práci vykonávají místní ženy při rozdmýchávaní měchů na zpracování železa. Svlékl sis tedy svrchní tuniku a nechal jí volně viset kolem pasu a začal šlapat, byla to fuška, docela ses u toho začal potit.

Začínal jsi chápat, že místní ženy to opravdu nemají lehké a docela se tu nadřou.
"Je to lepší, než být nějaká levná holka ve městě. Paní Eboshi nám dala nový život a nemáme se tu vůbec špatně."
Odpověděla věcně ale spokojeně Toki. Zároveň, když jsi šlapal na měch mladá dívenka hned vedle tebe měla co dělat se spravováním svého kimona, aby se jí úplně nerozvázalo, byla rudá jak rak až za ušima.
"Hlavně si to kimono dobře utáhni děvče."
Smála se jiná žena sedící na slaměné podložce, když viděla celé dění. Opřel ses do toho nakonec natolik, že se dívky začaly smát a defacto jsi byl jediný, kdo šlapal na měch, protože děvčata si užívala houpačku, kterou jsi vytvořil. Když jsi přestal vrátili se ke své práci do normálu. Rozloučily se s tebou a nechaly tě jít ač nerady. Blomckal ses městem a nakonec jsi potkal paní Eboshi na hradbách, která tě po chvíli odvedla do své soukromé zahrady a dílny, kde pro ní malomocní vyráběli nový typ palných zbraní.

Vysvětlili ti, že se o ně postarala a že jako jediná s nimi jedná, jako s lidmi. Na druhou stranu ses dozvěděl, že chce zabít Ducha lesa a vyhladit všechny vlky a kohokoli, kdo jí brání v těžbě železa, právě pomocí těchto pušek. Jímal tě hněv, ale nakonec ses ovládl. Když jsi odcházel uslyšel jsi, jak bijí zvony na poplach.
"Vlci! Vlci přicházejí! Je to vlčí princezna!"
Křičel někdo a všichni se začínali sbíhat ven, vyzbrojovat se připravovat na bitvu.


Klan Vlků - Domů
Xin a Mono

"Vrrrrať se...."
Zavrčel Xin v odpověď a pak narazil do opevnění, zatřepal hlavou a rozběhl se zase dál, když viděl, že jsi nahoře. Rozběhla ses kupředu. Strážný, který tam byl nebyl překážkou, poradila sis s ním velice rychle a běžela dál.
Běžela jsi ulicemi, skákala po střechách a hledala tu prokletou ženu, která tady někde musela být. Zvony okolo bily na poplach, lidé se sbíhali pro své zbraně, aby tě zastavili, ale tys byla rychlá a dokázala ses jím vyhýbat, nebo jednotlivce po rychlém střetu zneškodnit.
A pak jsi vběhla do jedné z uliček....


Opětovné setkání
Ashitaka a Mono

Běželi jste ulicí zjistit, co se děje. Ashitaka, aby zastavil Vlčí princeznu v jejím šíleném řádění a Mono vstříc smrti té proklaté ženy. A pak jste se střetli v jedné ulici proti sobě. Každý se svým vlastním úmyslem. Ale Mono to cítila prokletá žena byla blízko a dnes.....dnes jí zabije. A ten mladík jí stál v cestě. Ashitaka zase pro změnu věděl, že tohle vlčí děvče nemůže vyhrát, že vběhne přímo do uchystané pasti a tam jí zabijí.

Ženy a hutě

Již se staženou kapucí a maskou jsem se na ženy usmál a zašel za nimi dovnitř.
"Chtěl jsem vidět, jak tady pracujete. Už od pohledu to musí být pěkná dřina."
Usmál jsem se a chvíli jsem se díval na to, jak tam šlapou.
"Můžu si to taky zkusit?"
Otázal jsem se a pokud svolily začal jsem nohou pořádně zabírat a šlapat do měchu. Cítil jsem, jak jsem se potil, nebylo to nic lehkého.
"Fuha je to pořádná dřina, to vám teda řeknu."
Až po chvíli jsem toho zase nechal a otřel jsem si pot z čela.
"Nemáte to tady lehké."
Odtušil jsem soucitně.