Andor.cz - Dračí doupě online

Probíhka a mise. :)

Mistr nasadí docela rozumné tempo, tak to i vypadá že to bude docela příjemné. Několik hodin běžíme v kuse a pomalu se začíná ozývat zátěž, kterou nám mistr naložil.
Na co sebou sakra taháme takové batohy. Na jeden den bohatě stačí malý batůžek. Tohle udělal naschvál, pomyslím si. Nálada se mi ovšem přes to vše na co si stěžuji začíná pomalu zlepšovat a tak si dokáži i užít okolní přírodu a čistý vzduch. Obvykle se ven z vesnice nedostanu leda, bych měl zamířeno domu a tam se nechci už v nejbližší době objevit.
Naše cesta vede přes louky. Já tu oceňuji hlavně stavbu země pod mými nohami. Sice naprosto odsuzuji přístup mého klanu, tak to nic nemění na tom, že jsem se zemí spřízněný. Taky proti ní nic nemám ona nemůže za to, že v mém klanu je banda pitomců co tomu všemu velí a rozhodli se naprosto odříznout od okolního světa.
Po asi dvou hodinách se sensei konečně zastaví a oznámí nám, že si dáme chvíli pauzu. Docela vděčně se posadím a shodím ze zad těžký batoh. Jsem docela zvedavý co mistr připravil za jídlo a tak do něj zalovím. Vlasně ani není jídlo, které bych nemusel. Někteří lidé mají rádi vnitřnosti, ale to vynechávám i když bych je taky snědl, kdyby nic jiného nebylo. Pustím se do jídla a prohlížím si okolí, když se najednou sensei zmíní, že jsme zároveň na první misi.
A to nám chtěl říct kdy? Vědět, že to je mise, tak se mu na ten jeho batoh vykašlu, pomyslím si i když spíš v dobrém smyslu. Nejsem proti čím dřív začnu chodit na mise tím dřív se mohu osamostatnit a odejít od tety a strýčka. Pak už mě k klanu bude vázat pouze moje jméno a to je věc s kterou jsem ochotný se vyrovnat.
Doprovod staříka do vesnice? No to bude pěkný. Doufám, že má nějaké sáňky nebo tak něco i když pokud bude nějaký hubeňour, tak bychom ho měli unést i když jsme mnohem mladší, pomyslím si. Ninjové jsou silní i v našem věku oproti jiným lidem.
Jak daleko je vesnice od místa kde žije poustevník Kazuki-sensei? Zeptám se ho, abych měl nějakou představu kolik námahy nám to dá ho přemístit z bodu A do bodu B.

Pak chvíli sedíme potichu a odpočíváme. Užívám si krásné počasí a příjemný vánek je to úplně jiný pocit než být ve vesnici nebo v jejím okolí. Po chvíli mlčení se ozve moje společnice, která od doby co se představila neřekla vůbec nic.
Je mi 12 let. Kiro-san ty vypadáš trochu starší než ostatní co ukončili akademii, poznamenám. Nechce se mi jí přímo ptát na její věk. Zaprvé by mi to bylo trapné a zadruhé jsem někde slyšel, že dívky to neradi říkají teda alespoň některé. Osobně nemám s holkami moc zkušeností většinou jsem se bavil s kluky. Sice jsem se dívkám nevyhýbal, ale nikdy jsem jejich přítomnost nevyhledával.

Vzhled
150 cm vysoký kluk hubené postavy a bledší kůže. Černé vlasy volně rozpuštěné (ikonka odpovídá) a modré oči.

Na tréninku, teda vlastně už na misi:

Běžíme dlouho, ani nevím jak dlouho možná hodinu, možná víc. Kolem většinou nic není, sem tam nějaký strom, ale většinou se pohybujeme po loukách. Asi tak poté hodině, nebo dvou sensei rozhodl, že si dáme půlhodinovou přestávku na sváču. Přijde to rozhodně vhod, váha batohu (u mě navíc ještě ten luk) dává o sobě vědět a nejsem zrovna dálkový běžec, abych mohla říct, že ten běh mi přišel v pohodě. Jako nebylo to nejhorší a dá se to zvládnout, ale pořád je fajn si odpočinout a najíst se. Takže neváhám a z batohu vyhrabávám sváču a láhev s vodou. A zatímco rozbaluju svačinu sensei nám prozradí, že tohle je naše první mise. "C-co?!" Bleskne mi hlavou a skoro vyjeknu překvapením. Něco takového jsem nečekala, ne že bych snad měla strach a ne že bych ráda misi nevzala (aspoň budou penízky), ale je to prostě překvapivé. Sensei nám vysvětlí, že máme jít pro nějakého starého muže a dopravit ho do vesnice. To si docela neumím představit, pokud ten člověk nedokáže chodit, tak to bude znamenat, že ho budeme muset nějak nést, nebo tak něco a to při naší bagáži moc nevím jak. "Takže cesta zpátky bude ještě náročnější."

Odložím tedy svačinu a odepnu z batohu luk, který dám stranou, povalím batoh a lehnu si na něj (takže jsem v takovém pololehu, polosedu) a vrátím se ke svačině. Musím relaxovat, protože tohle bude na delší dobu než jen na dobu tréninku. Chvilku mlčky jím a přemýšlím jestli se mám bavit s tím mým novým parťákem, nevybavuju si ho z Akademie, což ale neznamená vůbec nic, protože tam studuje hodně lidí a někoho přehlédnout je snadné navíc pochybuju, že chodil do mého ročníku. "Umm... Itami-kun kolik ti vlastně je?" Vyhrknu ze sebe. Zajímá mě to kvůli tomu, jestli jsme spolu chodili do stejného ročníku nebo ne, ale asi ne, mě je patnáct a on. Kdo ví, ale tak starý jako já asi nebude.

Skrytá Listová vesnice - Daiki-sensei a další trénink
Kioshi, Yamato a Kaya

Yamato a Kaya začali trénovat vybíhání na strom. Každý svým způsobem. Kaya kupředu rychle bez nějakých větších příprav a Yamato pomalejším oťukáváním celé situace, aby si byl jistější, jak vlastně použít chakru v nohou pro výstup až nahoru. Komu se více trénink oplatí?
No, když to vezmeme kolem a kolem Kaya měla větší problém s nahromaděním dostatku chakry do chodidel než Yamato. Možná to bylo tím, že byla po dnešku jako holka už trošku více unavená, nebo kdo ví čím. Nicméně, jakmile konečně nahromadila dost chakry začala trénovat vybíhání po stromě. Dařilo se jí ve svých pokusech víceméně udržovat rovnoměrné uvolňování chakry a také vybíhat stále dál a dál.
Naproti tomu Yamato prozkoumal své možnosti docela dost dobře, takže nahromadění chakry pro něj byla jen chvilková záležitost a pak i její uvolňování, když se pohyboval po stromě bylo docela v pohodě. U něj zakolísala jen ta výdrž. Ano sice taky postupoval výš a výš, ale těch držkopádů bylo mnohem více a kousky o které se zlepšoval byly menší než ty od Kaye. Nicméně i tak jste mohli říci, že tohle cvičení jste zvládli docela dobře. Mezitím probíhal souboj mezi Daikim-sensei a vaším novým společníkem.

Kioshi začal rychle a zostra, první přišla technika problesknutí, která byla docela ucházející. Jak bylo v plánu objevil se Kioshi kousek za svých senseiem. Když použil vytvoření klona mělo to opravdu pramálý účinek protože jeho klon byl....no jaksi nepoužitelná hromádka neštěstí. Pak následoval pokus o připevnění výbušného lístku jednou rukou.
To už se ale Daiki-sensei pohnul a šel do rychlého předklonu dlaněmi se opřel o zem a nohou vykopl za sebe. Tak mu znemožnil připevnit na své tělo lístek a málem mu ještě zlomil zápěstí, kdyby včas neucukl. Kioshi rychle upustil na zem alespoň kunai s aktivovaným výbušným lístkem a přesunul se pomocí náhrady. Hned, jak se objevil se ozvala rána a vše zahalil prach po výbuchu.
Kioshi v obavě z toho co příjde raději vytvořil dva své obyčejné klony. Když se prach usadil spatřil, že místo senseie leží na zemi jen kus špalku, takže unikl někam do bezpečí v okolí ale kam...?
"Budeš se muset snažit mnohem více chlapče! Katon: Goukakyuu no Jutsu (Oheň: Technika velké ohnivé koule)!"
Uslyší najednou Kioshi ze stromu kus za sebou. Když se ohlédne vidí obří ohnivou kouli, jak se řítí na něj. Je jasné, že už jen žár jeho klony smete ale unikne alespoň on?
(Popiště další průběh tréninku a hodte si 3x3stěnou kostkou, Yamato a Kaya se mohou nakonec uchýlit i ke sledování boje.)

Skrytá Zemská vesnice - Výlet se senseiem
Kira a Itami

A tak jste se s vaším senseiem vydali kupředu, co to jen šlo. Drželi jste s ním krok, ač bylo jasné, že nenasadil nijak vražedné tempo úmyslně. Kdyby chtěl zůstali jste oba hluboko za ním a těžce v háji. Nicméně takhle jste postupovali všichni spolu v šípové formaci a mohli si i trošku užívat onoho čerstvého vzduchu a přírody, kterou zatím tvořily převážně osamělé stromy, nějaký ten kopec a jinak pěkné rozkvetlé louky. Až asi po hodině, nebo dvou vaší cesty, těžko odhadnout protože se vám začal slívat čas, Kazuki-sensei zastavil, když přistál na jednom větším kusu kamene v podřepu a rozhlédl se kolem.
"Tady si na chvíli odpočineme."
Oznámi klidně a ohlédne se na vás. Určitě jste to oba uvítali, protože batohy se opravdu pronesly.
"Dejte si nějakou sváču z batohu, pomůže vám v regeneraci chakry až pomalé. Máme před sebou ještě dlouhý úkol."
Narovná se a jeho pohled klouže po krajině.
"Tenhle výlet, nebude jen obyčejný výlet. Bude to taky vaše první mise."
Obdaří vás dalším úsměvem. Začíná to znít možná docela zajímavě.
"O kus dál v kopcích žije jeden starý muž. Říká se, že je podivín, možná i nějaký poustevník, nebo kdo ví proč žije takhle osaměle. Nicméně naším úkolem je dojít pro něj a doprovodit jej do vesnice, protože sám je už docela starý a potřebuje naši pomoc."
Objasní vám sensei a nyní si můžete přebrat, jaká ta mise pro vás vlastně bude.
Máte zhruba půlhodiny na to se posilnit, promluvit se senseiem, nebo mezi sebou, než budete pokračovat k cíli.
(Komunikujte mezi sebou, nebo dělejte do uznáte za vhodné využití volného času, který jste dostali. Další hod kostkami zatím není třeba.)

Souboj s Edai-sensei

Náš zápas pokračoval, mírně jsem se pousmál, když mé myšky zasáhly svého soupeře a mí společníci dostali šanci ale pak...Zmizel!
"Kagebunshin?!"
Vytřeštím oči udiveně a ukončím svou techniku. Ještě nestihnu ani vstát a ucítím přítomnost a hlas svého senseie za tebou.
"Shimata!"
S rozšířenýma zorničkama se ohlédnu na něj reflexivně a jeho podrážka mě zasáhne do obliče je. Cítím odpornou pachuť krve z rozbitého rtu a pak dopadám do kráteru. Se heknutím narazím bokem o zem a s bolestným syknutím se snažím najít pohledem soupeře. Zatím jsem mezi ním a svými společníky právě já v téhle díře.
"Kssoooo!"
Zatnu zuby a hřbetem ruky otřu krev, která mi teče ze rtu. Pomalu se vyhrabu na nohy a konečně mi dochází, jak to sensei udělal a notno říci, že myslel opravdu dopředu.
Zhluboka se nadechnu a vstanu a narovnám se.
"Musíme ho sundat..."
Složím rychle pečeť.
"Bunshin no jutsu! (Základní klon)"
Vytvořím svého obyčejného klona a nechám ho vyběhnout, nebo vyskočit za svými společníky, takže nemá žádný matoucí účinek. Pokud se tam dostane v pořádku nechám ho, aby jim pošepal, že jakmile uslyší mou další techniku mají zavřít oči než světlo pomine. S dalším nádechem se podívám na svého senseie a začnu skládat pečetě, některé jsou pro většinu lidí dokonce úplně neznámé. Jakmile složím poslední pousměju se.
"Hikaton: Mekura no jutsu (Živel Světlo: Oslnění)!"
Mělo by vše zalít oslnivé světlo a oslepit našeho soupeře, alespoň na chvilku nicméně vyjde to? A neoslepím i své přátele? To se pozná.

Seznámení s týmem:

Mířím na cvičiště, kde mě má čekat můj nový sensei. Jsem trochu nervózní, ale na druhou stranu jsem taky ráda, že je to konečně tady. Čekání na zařazení do týmu bylo úmorné a já prostě tu práci potřebuji za každou cenu. Aspoň do doby než můj mladší bráška - mnohem talentovanější ninja - dospěje natolik, aby mohl otěže živení rodiny převzít sám. Stejně je mnohem talentovanější než já a pro mě bylo i vystudování Akademie dost náročné (už i proto, že jsem do školy chodila málo a nebyla jsem zrovna pilná žákyně). "Nějak to dopadne." Pomyslím si jen a vstoupím na cvičiště, kde už na mě čekají sensei a můj budoucí kolega. Nevím kolik mu je, ale při mých 15ti letech bude hádám o dost mladší a jestli patří k těm, kteří chtějí být co nejdřív chunninem a postupovat dál a dál, tak budeme mít asi problém, protože mě nic takového neláká. Tohle je pro mě prostě práce, kterou teď potřebuju a i když snad může být trochu zábavná, tak rozhodně nemíním plnit nic víc než nějaké D-C rankové mise, které patří právě geninům. "Snad to nebude tak hrozné," pomyslím si jen a v duchu si přeju být někde daleko odtud a nepotřebovat tuhle práci.

"Ahoj, já jsem Kira," představím se oběma a sundám si ze zad poměrně velký bitevní luk, o který se lehce opřu. Je to příšerná zbraň, veliká, neskladná, nabíjení je náročné na fyzičku a neustále je třeba jí udržovat. Očividně by jí měl mít nějaký dospělý svalnatý chlap a ne já, která ten luk sotva zvládne natáhnout na 50-60% jeho maximální palebné síly. Sensei mě krátce přivítá, ten kluk se představí a takřka ihned se dozvím, že budeme mít vytrvalostní běh. "Běh? To není špatné." Pomyslím si a nasadím si batoh, na který následně připnu ten svůj příšerně neskladný bitevní luk, který má na výšku skoro tolik co já, docela se to pronese, to je jasné, ale vzhledem k tomu, že nejsem žádné ořezávátko, tak bych to měla zvládnout.

Poté zamíříme k bráně vedoucí z vesnice a já si zatím zvykám na tíhu batohu, není to opravdu tak hrozné, ale věřím, že se to pronese. "Večer bude sprcha a možná i lázně," pomyslím si s úsměvem, a když se u brány ukáže, že zamíříme "někam do přírody", tak je mi hned lépe. Pořád lepší než se trmácet po vesnici, bude to taková "procházka", nic nenamítám a vyrážím za senseiem, se kterým se snažím držet tempo.

Nový člen týmu

Odpoví mi trochu záhadně, ale vypadá to, že se posili dočkám což mi náladu rozhodně zlepší. Jídlo v restauraci proběhne bez problémů a dost mi to pomůže, abych se dal zase dohromady po tom výprasku co jsem právě dostal od klonů. Naštěstí to vypadá jen na pár modřin a než dojíme, tak už jsem schopný zase pohybovat oběma rukama.
Že to nebylo tvoje rozhodnutí? Ty jsi ten kdo vybral kdo vypadne, pomyslím si, ale nekomentuji nic je to jeho právo jako senseie. Sice mě Demi docela naštvala, že mě to nechala všechno vyžrat, ale ani tak ji nepřeji nic špatného a doufám, že dostane dobrý tým.
Jídlo proběhne docela rychle. I to vypadá jako by sensei trochu spěchal a já se nevyptávám. Po jídle se vrátíme zpět na cvičiště a po chvíli dorazí noví člen mého týmu. Sensei ji vyzve, aby se představila.
Další holka. Máme tu ve vesnici opravdu přebytek kunoichi, pomyslím si.
Dākuanbā Itami, moc mě těší, představím se jí taky, aby věděla koho má v týmu. Sice jsme se už viděli na akademii, ale opět to není osoba se kterou bych se nějak aktivně bavil.
Jako další nám sensei oznámí, že si pro nás připravil vytrvalostní běh.
To není fér jí nenechá bojovat proti třem klonům, pomyslím si. Doufal jsem, že si dám chvilku pauzu zatímco ona bude dohánět, ale nevypadá to, že by měl sensei stejný plán.
Bez odmlouvání si nasadím na záda batoh a lehce se zamračím. Není tak úplně tak lehký jak to sensei předvádí. Dokáži si živě představit, že ke konci dne mi ještě k modřinám přibudou bolavá záda, ramena a nohy. Povzdechnu si a vydám se na cestu za senseiem. Upravím svoji rychlost podle něj nebylo by dobré, kdyby mi utekl. Takhle zezačátku to není tak hrozné. Nemám moc náladu na mluvení a tak pokud moje nová společnice nevede rozhovor tak já taky mlčím a soustředím se na běh.