Andor.cz - Dračí doupě online

Dle očekávání
Chození na akademii, je bezpochyby důležité a i pro mě bylo. Teorie, praxe..učení, zkoušky. Buďto únavou a nebo nudou jsem nějakou část prospala. Náročnost se sice stupňovala, ale já přesto nikdy neznamenala nějaké problémy. Závěrečné zkoušky jsem zvládla na poprvé a s výbornými výsledky. Aby taky ne, má příprava byla dost náročná. Nervozita se sice dostavila, ale neměla vliv na moje výsledky.
Drtivá polovina však zkoušky nezvládla. Někdy bohužel, někdy bohudík. V jejich neúspěchu hrála roli buďto malá příprava, nebo lenost. Ovšem to není moje starost. Já jsem prošla a to je hlavní, protože si nemohu dovolit nepostupovat dál v hodnostech. Mám svůj cíl, nehodlám se ho vzdát a věta:„Cesta je důležitější než cíl.“nepřipadá v úvahu. Dřímá ve mně mocná chakra a já ji musím probudit..

Vrátím se do našeho sídla. Sídlo Natsume klanu je velice rozlehlé, ale ještě se mi nepodařilo se zde ztratit. Vejdu dovnitř, sundám si boty a vydám se rovnou k rodině. Všichni sedí uprostřed přijímacího sálu, jejich pohledy jsou zaměřeny na mě. Já však nic neřeknu, jen posunu svou pravou nohu v před, aby spatřili čelenku uvázanou na mém stehně. Všude jinde by se spustil bouřlivý potlesk a gratulace, ale v mé rodině ne. Oni nesedli doma a nedrželi mi palce, oni prostě věděli, že se mi to povede. V takovém smýšlení jsem byla vychovávána. Jen mírně skloní hlavy na znamení uznání a každý odchází za svým posláním. Jen moje matka byla vždy jiná, nesouhlasila s mojí přísnou výchovou. Ona mě pochválila udělala pro mě dobrou večeři. Byla jsem jí vděčná, ale sdílela jsem spíše dědečkovu péči o můj výcvik. Ulehla jsem ke spánku a s očekáváním dalšího dne jsem usnula.
Ráno v 6 hodin mě probudil trénink s meči. Bratr mého dědečka, vůdce našeho klanu trénoval děti mých příbuzných už časně z rána. Vzbudil mě hlavně jejich křik, ten totiž znázorňuje sílů jejich odhodlání. Vstanu z postele a protáhnu se. Provedu krátké rozcvičení a poté jdu do sprchy. Ze sprchy přicházím jen v ručníku který shodím a začnu se oblíkat. Spodní prádlo na horní polovinu těla natáhnu síťované triko s výstřihem a na něj černé tílko. Na konec krátké černé kraťasy a černé nadkolenka. V rychlosti najdu bezprstové rukavice jak jinak než černé, ovšem s červenými ostny na kloubech. Dojdu opět do koupelny abych si upravila vlasy. V kuchyni mě čeká snídaně a vedle talíře čelenka. Pevně si ji zavážu opět na pravém stehně. V klidu sním snídani a odcházím opět na akademii kde dojde k rozřazení geninů do týmů. Odcházím bez rozloučení,bez věty: „Hodně štěstí.“ Jdu pomalým vyrovnaným krokem. Mou cestu lemují stromy a poté spousta patrových domků. Po pár metrech začne přede mnou stoupat akademie. Ani se nezastavím a hned jdu do určené místnosti. Ve třídě ještě nikdo není. Sednu si do třetí řady uprostřed a čekám na příchod ostatních. Uběhne hodina a třída je už plná. Dívám se po celé místnosti a hledám kdo by to tak mohl být, ale samozřejmě nemám ani jediné tušení s kým nakonec budu v jednom týmu. Jen doufám, že to bude někdo na úrovni a ne žádný idiot.
Sensei vejde do třídy, jeho úvodní řeč bych nejraději neslyšela a hned šla k rozřazení. Inu dočkala jsem se. Společně s mým jménem zazněla další dvě chlapecká jména. Juro Ariaki a Takao. Juro měl velmi tmavou pleť a taktéž vlasy a..nevěděla jsem o něm nic. Takao byl jeho opak světlá pleť a bílé vlasy, vypadal skoro jako příslušník mého klanu. Tam byli bílé vlasy obvyklé, ovšem opět jsem nevěděla o něm nic. A náš sensei? Když jsem ho poprvé spatřila, cítila jsem jak mi znatelně poklesla čelist. Uvnitř mě se cosi ozvalo ,ale já to hned zahnala a vrátila se do normálu.
Edaie- sensei si nás okamžitě odvedl. Celou cestu bylo ticho, ani my jsme mezi sebou nemluvili. I on si připravil úvodní řeč, ale ta se mi poslouchala lépe.
"Sraz na cvičišti 2 po obědě. Rozchod a připravte se." Dal nám čas do oběda.
Já se tedy odebrala domů a hned jak jsem měla po tréningu a obědě, jsem se vydala na místo setkání. Sensei tam už seděl, postavila jsem se opodál a čekala na příchod ostatních dvou členů. Netrvalo to dlouho a já v dáli spatřila jejich siluety. Jakmile byli těsně přede mnou představila jsem se a s oběma si potřásla rukou. Zdvořilosti však neměli dlouhé trvání.
"Doufám, že jste připravení a sytí. Nyní totiž trošku vyzkoušíme trénink. Znám vaše jména ale neznám vaše schopnosti, takže se lépe poznáme při tréninkovém boji. Všichni tři do toho dejte, co umíte. Půjdu na vás ještě zlehka, ale ani tak nečekejte mírné zacházení. Až se připravíte, bojujte jako tým. Jen tak budete mít šanci mě alespoň zasáhnout."
Jeho sebejistota měla opodstatnění, ale já se nechala vykolejit. Ihned se postavil do bojové pozice. Nejprve jsem zahájila útok sprchou shurikenů a poté jsem proti němu vyrazila se dvěma kunaii. Snažím se ho řadou natrénovaných pohybů zasáhnout, ale marně. Kunaie odhodím a na protější stromy a pustím se do něj na holé pěsti. Několik ran mu skončí málem v obličeji. Pokračuji soustavou kopů pak jsem vytvořila klon a vyskočila na nejvyšší větev stromu, který se tyčí přímo pod mým týmem a přidřepla si. Provedla jsem rychle pečetě: krysa, zají, pes a nasála všechen možný vzduch do plic. Jakmile k tomu došlo můj klon zmizel. Já skočila přímo proti senseiovi a z mých úst se řevem vydralo: FUUTON: SHINKYUU GYAKU!!

Prvý tréning

Konečne teda stretávam tie dievčatá. Aj keď som ich poznal z akadémie moc sme toho nenahovorili predsa len v lavici som sedel s ďalšími 2 chalanmi. Aj keď moc vela času na rozhovor nemáme tá Senju dievčina sa mi zdá nejako hamblivá predsa len po strohom pozdrave sa hned usadila. ...vsak to nevadí uvidíme ako to bude v buducnosti... ...mozno bude zhovorcivejšia... Zato Nami vyzerá byť zhovorčivejšia a hneď vyvolala obavy ohladne senseia. Na Naminu poznámku odpoviem s menším úsmevom na tvári.
"Neboj sa bude to ok. A podla toho čo som o ňom počul tak sme dostali najskúsenejšieho a najschopnejšieho senseia. A trocha tvrdšieho prístupu ako na akadémii nám neuškodí."
Nakonci sa ten úsmev ešte o niečo zväčši. Avšak s toho usmevu ktorý zprevádza moja reč nieje poznať či som milý, magor, prehnane sebavedomí alebo všetko dokopi.

Ďalšie rozhovory už nestihnem nakoľko prichádza sensei. Tie jazvy vyzerajú dosť hrozivo a jeho oči sú veľmi chladné. Zatiaľ čo si nás prezerá rozmýšlam prečo prišiel bez trička a prídem na 3 možné dôvody. ...buď nás chce ohúriť svojími svalmy a jazvami z bitieť, čo v podstate nepotrebuje nakoľko ho istá povesť predbieha... ... možno nás chcel vystrašiť tými jazvami avšak myslím si že každý z nás vie že život shinobi nieje len medlízať ale je tu smrťelné nebezpečenstvo.... ...prípadne je to preto že je teplo a slnečné lúče ma prijemne hladia po tvári tak možno aj on si ich chcel vychutnať a opáliť sa... ...aj keď to sa mi nezdá moc pravdepdobne... ...aspoň podla toho čo som počul

Následne začne svoj preslov a ja ho pozorne počuvam s miernou dávkou nadšenia že skutočný život ako genina. Ako tak rozpráva občas sa mi vyrojí v mysli nejaká tá myšlienka či komentár.
...kebyže nevieme kto je tak tu asi niesme... ...je fajn že na začiatku nám vysvetlil pravidlá hry a to čo od nás čaká... ...ja som to tušill... V duchu sa usmejem keď začne hovoriť o tréningu kondičky.
... vedel som že začne s tým treningom... ... hod zbraňami, taijutsu, opičia dráha... ...hm zaujimavá kombinacia... ...podla toho ako to zvolil nechce vidieť len našu výdrž ale aj ďalšie schopnosti zamerané na taijutsu... ...taktiež zrejme aj naše reflexy a presnosť keďze sa začína hodmi... ...potom to taijutsu ktoré nás má vysiliť avšak jemu to ma ukázať aj náš štýl využívania taijutsu, zrejme chce vedieť či viacej využívame kopy alebo údery... ...a nakoniec tá opičia dráha...
Keď dohovorí odpoviem len. "Rozumiem sensei."

A vydám sa na vzdialenosť toľko krokov od kolov koľko som bol predtým keď som trénoval kým som čakal na ostatných. ...fokus na ciel, nadych, švih...
Prejde mi hlavou a vyberiem 2 kunaie z vrecka. Nadýchnem sa a sústredím sa na ciel, predstavujúc si že ten kôl je nepriateľ a ja ho musím eliminovať. Vystriem pravú ruku v ktorej mám jeden kunai tak, že špic mieri k kolu. Využijem to aby som mohol byť čo najpresnejší keďźe sústredím oči na cieľ. Napriahnem sa pravou rukou aby som mal dostatočný švih. A potom hodím ten kunai na kmeň. Následne spravím presne to isté s kunaiom v ľavej ruke. Len čo oba kunaie v rukách využijem vezmem si z vreciek ďalšie 2 do rúk a tentoraz mierim oba kunaie na ciel tak aby som mohol ich hodit z oboma rukami. Nadých, napriahnuťie a pri výdychu hodím oba kunaie na cieľ. Ďalej vyberiem posledné dva kunaie ktoré nosím pri sebe, znovu každý dám do jednej ruky a zacielim na kôl avšak zmením štýl hodu, keďže sa nenapriahnem nad sebou ale pri opačnom boku ako mám ruku v ktorej je kunia. Takže pri švihu šikmo nahor vypúštam kunaie na cieľ asi v polke pohybu rukov tak aby oba leteli priamo na cieľ. Keďže mi došli kunaie tak si vyberiem 2 shurikeny z vreciek a vodorovným pohybom ruky hodím najskôr ten v pravej ruke a potom ten v ľavej. Pritom stále nespúštam oči z ciela a zostávam sústredený na to čo robim. Potom čo si hodim 2 shikureny z oboch rúk zasebou tak si vezmem z vreciek ďalšie ale tentokrát ich pri výdychu hodím z oboch rúk naraz. Taktiež využívam vodorovný pohyb rukami kde ľavá ruka je nad pravou z dôvodu aby som mohol koordinovať ľavú ruku lepšie z okom. Predsa len pravou rukou viem hádzať lepšie tak tam až taká koordinácia byť nemusí. Len čo vypustím z rúk predchádzajúce 2 shikureny šiahnem opäť do kapsy a vyberiem naraz az 4 shikureny, pričom v káždej ruke mám medzi ukázovákom a prostredníkom jeden, a medzi prostredníkom a prsteníkom druhý. Túto metodú hodu neovládam až tak dobre ako keď mám v každej ruke len jeden shikuren avšak musím na nej pracovať aby som mohol hádzať viac a viac shurikenov naraz. Preto sa opäť z hlboka nadýchnem, napriahnem sa rukami akoby som chcel nejakú neviditeľnú osobu objať a potom pri výdychu robím pohyb rukami a hádžem všetk štyri shurikeny na cieľ. Keďže som po tomto hode vyčerpal zásobi kunaiov a shurikenov ktoré mám pri sebe tak idem ku kolu pozbierať všetko čo som trafil z kolu a čo som netrafil z okolitej zeme, dúfajúc že pri zbieraní kunaiov a shurikenov ma žiadny z členov týmu netrafí. Keď ich všetky pozbieram vrátim sa tam kde som bol avšak tentokrát o krok viacej. A zopakujem tú istú sekvenciu čo predtým. Po ďalšom pozbieraní kunaiov a shurikenov sa posuniem zase o krok ďalej. Takto pokračujem až kým neuplynie senseiových 10 minút na hod na cieľ.

Po hodoch prichádza na rad close combat taijutsu. Chvíľku zvažujem či mám zapojiť aj skutočné taijutsu ktoré ovládame alebo len minimalizovať používanie čakry a výdrže, tým že sa budem sústrediť na rýchle ale obyčajné sekvencie úderov. Postavím sa ku kolu tak, že moja vystretá ruka s vystetými prstami dočiahne ledva ledva na kôl. Z môjho predchádzajúceho tréningu viem že toto je celkom dobrá pozícia nakoľko v skutočnom boji musí jeden či druhý spraviť krok aby mohol súpera zasiahnuť čo nieje aź tak veľa ale na druhej strane umožnuje to dostatok času na obranu. Následne posuniem právú nohu pol kroku dozadu aby som mal pevnejšíu pozíciu a večšinu váhy mám na prednej nohe. Nadýchnem sa a začnem pri výdychu spravím krok pravou nohou dopredu pričom pohyb vychádza viac menej z mojich bokov tak že pravú nohu mam teraz v predu. Počas toho kroku udriem silno do kmeňa pravou rukou.
...ichi...
Po údere zostávam stáť v postoji ako som skončil avšak pravou rukou robým pohyb nadol medzi mnou a kolom tak, že sa nekryjem len ľavou rukou ale na zlomok sekundy aj pravou a následne udriem do kolu z ľavej strany pravým lakťom. Pri tomto údere sa jedna o skutočne krátky ale efektívny útok. Pričom viem že nechávam môj pravý bok nechránený avšak za predpokladu že by som realneho protivníka zasiahol prvou ranou alebo by sa uhol smerom dozadu ci doľava to odkrytie boku by až tak nevadilo.
...ni...
Len čo môj pravý lakeť zasiahne kôl pokračujem v pohybe ruky pozdĺž kolu s tým že ju mierne otážam tak aby som pravú ruku mohol o kôl, či potencialnu hlavu zaháknuť a následne robím dve ďalšie veci naraz. Pravou nohou robím úkrok dozadz aby som sa mohol napriahnuť, zatiaľ co ľavou rukou spravím o niečo slabší úder hánkou ruky do potencionalneho hrudníka. Ten úder nemá spôsobovať zranenie ale skôr má slúžiť na odlákanie pozornosti od nôh a hlavne na to aby som v prípade potreby mohol blokovať ruku súpera aj keď to v tomto prípade boja proti kolu netreba. Následne po odlákaní pozornosti od mojej nohy spravým ďalši pohyb bokmi a krok, vyžijúc fakt že sa držím kolu kopnem kôl z boku. Ak by to bol skutočný protivník tak by som ho zasiahol začiatkom stehennej kosti do jeho slabín čo je dosť neprijemné.
...san...
Po kope sa pustím pravou rukou kolu aby som sa mohol vrátiť do východzej pozície a ľavou hánkou ruky tentoraz udriem kôl silnejšie nakoľko pohyb je vedený zospodu nahor akoby voči hlave. Jednak sa jedná o ďalšie odlákanie pozornosti, respektíve zaneprázdnenie súpera aby nemal čas ani len rozmýšlať nad tým aby zaútočil keďže musí byť stále rozptylovany tým že sa musí brátniť. Na druhej strane je tento úder aj celkom dobrý nakolko zasahuje krk a spodnú čelusť protivnka čo pri dostatočnej sile či umiestnení môže napáchať značné škody.
...shi...
Nakoniec tejto sekvencie pridám ešte kop pravou nohou s otočky. Po presunutí váhy na pravú nohu sa odrazím od zeme a presuniem váhu na ľavú nohu zatiaľ čo sa ja točím smerom doľava. Využijúc energiu z otočky vystriem pravú nohu a následne ňou kopnem kôl. Načo využijúc energiu odrazu sa vrátim do pôvodnej pozície.
...go...
Pomyslím si a vrátim sa ku kolu trénovať jednotlivé časti tohoto comba ako pravý či ľavý hák, priamy úder či úder za pomocy hánky ruky. Nešetrím sa a udieram dosť silno a rýchlo aby som si zlepšil reflexi. Po niekoľkých minútach zopakujem zase to isté combo čo za začiatku Taijutsu tréningu s tým že všetko robím obrátene. Tam kde som predtým útočil pravou rukou či nohou útočim ľavou rukou a nohou. Táto čast je predsa len náročnejšia nakoľko som pravák a mám dominantnú pravú ruku či nohu avšak v boji musím využiť ak by sa nepriateľ nekryl na ľavej strane. Po zopakovaní z obrátenej strany sa vrátim k tréningu kopov či už stehnom alebo nohou a z oboch strán. Pri kopoch striedam nízke kopy z vysokými aby to bolo jednak náročnejšie, jednak zábavnejšie a hlavne aby som si potrénoval oboje. Nakoniec sa ale po polhodine pri taijutsu vydám smerom k opičej dráhe.

Ako tak kráčam k opičej dráhe rozmýšlam nad mnohými vecami. Tie čepele mi naháňajú tak trochu strach a mam v sebe vnútorný boj. ...asi to budem musieť využiť ... ...ach jaj Nomaro, Nomaro... ...na druhej strane mi to pri páde moc nepomôže a zbytočne by som sa vyčerpal ešte viac... ...a hlavne ktovie čo plánuje potom... ...využiť množstvo čakry už teraz by bolo zbytočné... Mám pocit źe po opičej dráhe sme ešte neskončili. Rozhodnem sa však nemyslieť na Nomara a sústrediť sa na dráhu predomnou. Pridám do kroku aby na mna sensei nekričal, že som moc pomalí a prídem k prvej prekážke pri ktorej spozorniem a hľadám možné čepele očami aby som sa im vyhol a následne ju opatrne preleziem tak aby som nespadol a udržal rovnováhu. Pri preliezkach, si dávam vždy záležať nech mám 3 pevné body a hýbem vždy buď jednou rukou alebo jednou nohou a zvyšok mám pevne daný aby v prípade že sa pošmyknem či neudržím som mal dosttok stability a nespadol. Na miestach kde sú prekážky nízke dvíham nohy vysoko aby som sa nepotkol pričo si dávam aj veľký pozor kam stúpam nakolko za nejakou nízkou prekážkou ktorú chcem preskočiť sa môže zjaviť zákerná čepel, respektíve možno niektore čepele schoval aj pod zem ako nášlapnú pascu. Preto pokraćujem pozorne a využívam svoju obratnosť ako len viem. V prípade že by som sa pošmykol alebo spadol a v blízkosti by bola čepel snažím sa buď rukou alebo nohou od niečo odraziť aby som sa mohol otočiť a vyhnúť pádu na tú čepel.

U brány - tým a úkol

"Já usla," zasměju se, když si vzpomenu, co jsem dělala před tím, než jsem zamířila sem.
"Jsem mohla spinkat ještě," trochu se začertím. Pak mi řekne, co vše ví o tom klukovi, co má být s námi v týmu. Jeho jméno jsem už zaslechla a podle toho, co mi řekla ho určitě znám, ale prostě si nedokážu vzpomenout. Nikdy jsem si nedokázala vzpomenout jak kdo vypadá, když mi řekli jen jméno. Zrovna si chci sednout na zem, když se najednou před námi objeví ten kluk a já se naježím. Ne, že bych se lekla... tak dobře, lekla jsem se. Ale už ne tolik, co dříve. Ještě před nástupem na akademii jsem byla schopná, když mne někdo takhle vylekal, vyskočit bez zjevného odrazu na strom, nebo na nejbližší vyvýšené místo. Kluk se nám představí a já se mezitím uklidním.

Než mu ale stihnu odpovědět, objeví se i sensei a rovnou přejde k věci. Ještě, než kdokoliv z nás promluví, vysvětlí nám, proč tak chvátáme. Problémy na farmě? Doufám, že tam nemají psy, napadne mne, zatímco se představí Hikaru, po něm Akami a řada přejde na mě.
"Takahashi Shinatsu, Shinobu - sensei," ukloním se jí. Starých zvyků z domova se těžko zbavuje. Hned po představení se vydá na cestu a já zase vyběhnu jako poslední. I přes to, že jsem stejně vysoká jako Akemi, která měla přede mnou drobný náskok, jsem je velmi brzy dohnala. Rychlý a bezhlučný běh je má přirozenost.

Úkol
Z mého polospánku mě vzbudily stále více, přibližující se kroky. Byly to mí dva společníci kteří šli souběžně ale každý z jiného směru. Už z dálky bylo vidět, že jsou oba vybavení na případné cvičení, které s největší pravděbodobností bude. Z oběma jsem se přivítal, a společně jsme čekali na senseie. Nemuseli jsme čekat dlouho, protože se sensei v mžiku objevil v kouři dýmu přímo před námi. Senseika na nic nečakala a hned spustila. Tak vás vítám mládeži. Jsem Yuuna Tsukiko vaše nová sensei. Nemusíte se představovat, vím o vás prozatím dostatek. Nikdo nic neříkal, ale i tak si senseika neodpustila umlčovací gesto pravou rukou a pokračovala ve své řeči. Abyste se dnes pořádně zahřáli, tak si uděláme menší výlet po poušti. Otestuji tak vaší kreativitu a výdrž. A vyjde směrem do pouště. Jak jsem s myslel jjá schytám toho nejpřísnějšího senseie ve vesnici. No nic. Když mi nebude bránit v mých plánech tak mi to zas tak nevadí. Ujdeme sotva padesát metrů a senseika začne ukazovat do dáli směrem k velkým kopcům. Z dálky se zdáli sotva větší než obyčejná budova, ale když jsem tam jednou byl s otcem a uviděl jsem je nedokázal jsem si představit něco většího. Vidíte támhleten skalnatý kopec? Fajn tak tam vás počkám hodně štěstí. A senseika zmizí v oblaku dýmu. Hmmm nejspíže používá nějaké prostorové jutsu. No ale co teď my? Musíme něco vymyslet. Zrovna já nejsem typ na tyto úkoly. Když vidím, že se niko neujal slova, tak se ho ujmu já.Někdo tady musí být velitel. A proč ne zrvna já? Podívám se na ty dva a začnu svou řeč. Takže kdyby jste byi tak laskaví a řekli mi co umité za jutsu, co tu máte za vybavení a jestli máte nějaké nápady jak se dostat za senseikou.

Sensei

Na moje představení mi odpoví Demiyah jako první. Podívám se na ní, ale pochopím z jejího tónu jak to myslela. Nejsem moc schopný mluvit s cizími lidmi, ale to ze mě nedělá úplnýho troubu co se lidí týká.
Doufám, že ano, odpovím jí na její poznámku o tom, že se o sobě teprve dozvíme některé věci.
Než nám stihne Tatsuyo napsat něco dalšího ať už by to byla reakce na mě nebo nějaké vodítko kvůli tomu jejímu sešítku, tak se něco mihne vzduchem a objeví se náš sensei. Skončí skok a s frajerskou pózou se na nás obrátí.
Dobrý den Kazuky sensei, poznamenám když se nám představí a předchozí část ignoruji. Předpokládal jsem, že o nás něco ví, když nás má mít na starost.
Vypadá na pěkného frajírka. To bude pěkné peklo s ním. No snad to nebude moc hrotit, pomyslím si, ale dávám si pozor, abych na sobě nedal nic znát přece jen je to teď můj sensei. To znamená jediná cesta jak se dostat od svého klanu co nejdál.
Počkat jak říkal to příjmení? Klan Kyo. Neovládají čistě náhodou lávu? Pomyslím si.
Nenápadně se podívám na obě zbylé členky mého týmu co si o něm myslí, ale nezůstanu pohledem moc dlouho, protože zase začne mluvit.
Trénink? Proti němu? No tak to bude zajímaví. Myslel jsem, že toho o nás ví dost a zbytek si zjistí časem, ale on je celkem Hrr do akce, pomyslím si trochu nerad. Doufal jsem že dostaneme možnost se nejdříve lépe poznat, abychom měli alespoň nějakou šanci.
Hned na to než vůbec začnu přemýšlet jak bychom na něj mohli jít, tak mě překvapí třemi klony.
Každý jednoho? A budou používat pouze taijutsu? To není příliš hezký jounin nepotřebuje techniky, aby nám nakopal, pomyslím si a postavím se tak, abych stál čelem k tomu napravo z našeho pohledu.
Pokud nás nechá udělat první akci tak mám šanci. Sice máme každý dostat jednoho, ale nikdo neřekl, že si nemůžeme vypomoct, pomyslím si.
Pokusím se je vyvést z rovnováhy. Pak budete mýt šanci, řeknu oběma slečnám vedle mě potichu.

Pak začnu se svým plánem. Vrhnu shurikeny a mířím na toho svého klona. Mám v úmyslu vytvořit dojem, že se zajímám jen o jeho poražení. Hned po tom co se shurikeny vydají na cestu se odrazím a rychlím během se vydám do kruhu okolo nich.
Pokud vše vyjde a oni se mě nepokusí zablokovat, tak bych se měl dostat do jejich boku, tak aby byli všichni klony v řadě. Smykem zabrzdím a začnu skládat pečetě.
Doton: Sutōn'ūru (kamenná vlna), po poslední pečeti udeřím dlaní do země. Směrem k klonům se ode mě začne šířit vlna země, která na sebe postupně nabaluje kameny co jsou po cestě. Občas se i v zemi objeví trhlinky, které přidají další kameny do valící se vlny.
Prudce se zvednu a vezmu si do ruky kunai připravený vyrazit hned jakmile zhodnotím situaci po mé technice.

Ten sensei je cvok

Yamato tu byl zřejmě první. Trošku nervózně se pousměji.
"Ahoj...no kopu zábavy s tím šílencem to teda nevím. Podle toho co jsem o m slyšela je to dost burtalista a magor."
řeknu k Yamatovi. Chviličku po tom dorazí Akane.
"Ahoj."
pozdravím jí zdvořile a s úsměvem, ale můj úsměv se vytratí ve cvhíli kdy se nám tu objeví ten šílenec a já jen doufám, že tu nebyl, když jsem mluvila k Yamatovi.
Zběžně si ho prohlédnu.
No bezva, magor a úchyl v jednom... to nemůže mít alespoň triko?
pomyslím si, ale v obličeji mám kamenný výraz. Poslouchám co nás čeká.
I kdyby Vás to zajímalo, tak můj klan tu nikdo nezná.
napadne mě a v duchu se ušklíbnu.

Jakmile nám dá rozkaz, že máme začít tak začnu. Hodů shurikenů a kunaiů se nebojím, přeci jen umím používat fuuma shuriken, tak ještě abych neuměla házet s něčím menším. To co mi nahání strach je taijutsu, na to jsem byla vždy levá.

Vytáhnu své shurikeny a kinaie a začnu házet na kůl jak nám bylo nakázáno.
(3)
Po deseti minutách začnu provádět taijutsu. Sanžím se to právádět jak nejlépe to jde a dávám do toho co největší sílu, i když je riziko, že si něco narazím nebo zlomím.(3) No a po té půlhodině se vrhám na opičí dráhu.
Vau, hlavně si musím dávat bacha na to abych nespadla tu ostrou čepel.
napadne mě. Opičí dráhu prolézám se vší opatrností abych se moc neporanila.
(3)

Tréning

Chvíli po mně dorazil Takumi a skoro hned po něm i Hayate. Zdá se že oba chodí včas, za což jsem jim vděčný. Rozhlédnu se a uvidím jak k nám po vodě kráčí nějaký muž. Zřejmě to bude náš nový sensei. Přišel až k okraji jezera a začal se představovat.

Chtěl abychom se představily i my. Já jsem napřed ale nechal své kolegy aby tak učinily. Oba dva o sobě skoro nic neřekly, což celkem chápu. Mně se taky nechce hned jen tak říkat co je mým snem a podobné věci. Takže vstanu a podívám se na senseie.

Kaguya Liu. Řeknu prostě. Připnu si katanu na záda a poslouchám co dál sensei říká. Koncentrovat chakru do chodidel a rovnoměrně rozprostírat. Zdá se to být snadné, ale někomu to může dělat velké potíže. Podívám se na své kolegy.

Zdá se že oni proti tomu nic nenamítají. Nuže dobrá. Pomalu vykročím k okraji jezera. Těsně před ním se zastavím. Zadívám se na hladinu. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Pak začnu soustředit chakru do nohou. Otevřu oči a udělám první krok. Doufám že hned neskončím ve vodě. Nechci vypadat jako nějaký tele kterému nejde ani tohle.

Cesta lesom

Netrvalo to veľmi dlho a videl som ako ku mne prichádzajú moji kolegovia. Nejako z ich tváre neviem posúdiť v akej sú nálade a preto ani neviem ako ma asi budú brať. Sedím opretý o strom a vcelku príjemne naladený im odkývnem na pozdrav. Naďalej však sedím a nechystám sa postaviť. Je mi tu vcelku príjemne. Chystám sa povedať nejaké slová, keď počujem ako niekto pristál na strome. Zakloním hlavu dozadu a pozerám sa, kto to môže byť.

"Ešteže my sme mali na výber..." poviem si potichu popod nos, keď náš nový sensei začne rozprávať. Následne nás vyzve, aby sme sa predstavili. Moji spoločníci sa zdajú byť až príliš ostýchaví a slušní. To môže byť dobré, ale aj nie. Okamžite mi preblysne hlavou niekoľko myšlienok, čo mi napadnú pri tom ako sa predstavujú.

"Yaso," odpoviem jednoducho, no hlasno a bez ostychu. Ostávam však naďalej sedieť a nerobim žiadne úklony. Zatiaľ si môj rešpekt nijako nezaslúžil. Následne sa však dá do pohybu a predpokladám, že ho máme nasledovať. Nevidím dôvod, aby som ho ignoroval. Je tu predsa na to, aby nás niečomu naučil, aj keď je pravdou, že o to veľmi nestojí.

Vyskočím na nohy a vydávam sa za zvyšok tímu. Trochu pridám do behu aby som ich dobehol a následne bežím zarovno s nimi. Sensei začne rozprávať a popisuje nám čo sa následne bude diať. Pozorne ho počúvam, pretože nerád robím nejaké chyby. Takže vcelku jednoduchá misia. Presť trasou určenou stuhami, prejsť spoločne ako tím a dávať si pozor na pasce. Následne sa od nás oddelil a nechal nás tam sám.

Ako tam stojíme, pozriem sa na mojich poločníkov. Predpokladám, že sú natoľko slušní, že veľmi nebudú protestovať. Ak by tomu tak nebolo, tak si vypočujem ich názor a prípadne niečo zmeníme.

"Yaso, teší ma," hovorím znovu, usmejem sa a podávam postpne ruku obom mojim spoločníkom. Chcem navodiť uvoľenú a priateľskú atmosféru. Ak budem pôsobiť sebavedome a priateľsky, nemali by tu nastávať žiadne problémy s tým, ako sa dohodnúť.

"Tak to teda začína. Čím skôr si na seba zvykneme, tým lepšie pre nás..." načnem priateľsky túto tému. Okrem toho, že je to podstatou tejto misie, je to aj veľmi dobrá investícia a základ do budúcich časov.

"Navrhujem, aby sme šli postupne za sebou a pokúšali sa nasledovať dráhu toho druhého - samozrejme, že s odstupom dosť veľkým na to, ak by sme narazili na nejakú pascu, ďalší dvaja majú dostatok času na to, aby sa jej vyhli. Takto sa vyheneme tomu, aby sme nespúšťali rôzne náhodne pasce po okolí a aj minimalizujeme prípadné zranenie či zdržanie maximálne na jedného člena. Takto mu ti dvaja pomôžu a pokračuje sa ďalej." Chytím sa hneď bez nejakého opýtania vodcovskej úlohy. Môj plán má hlavu aj pätu a tak si nemyslím, že by protestovali.

Ak súhlasia, resp ak nijako neprotestujú, automaticky a ihneď bez toho aby mohli niečo urobiť vyrazím ako prvý a volám ich za sebou. Či už spokojne, či menej, verím, že nakoniec ma následujú. Ak by boli medzi nami malé rozostupy alebo by vybočovali z cesty, ktorou ich vediem, upozorním ich na to. Celú cestu však dávam veľmi dobrý pozor na to aby som vyberal vhodnú trasu, neblúdil a hlavne sa vyhýbal pascám.

Následne mi v hlave opäť odznejú slova senesia. Tímová spolupráca...

"Mimochodom, ako sa Vám pozdáva náš Sensei?" začnem nejako rozhovor. Práve vďaka slovám môžme v sebe nájsť tímového ducha.

U brány – tým

„ Já tu byla asi o dvacet minut dřív. Říkám si, že jsem mohla být ještě chvíli ve městě, ale byla jsem jak na trní.“

Ušklíbnu se na dívku a protáhnu se. Stejně jako Chinatsu se rozhlédnu kolem. Jsem na náš tým zvědavá, snad budeme umět spolupracovat.

„ No… že bych ho znala nějak detailně, tak ne. Vím jen, že se sem přistěhoval přibližně před pěti lety a kvůli tomu, že nastoupil na Akademii později dostudoval až teď.“

Zamyšleně se dívám na nějaký bod kdo ví kde.

„ Ke mně se choval vždycky slušně. Co ještě vím, tak má na krku tetování… A že mu říkají hmm co si s květem. Červený, nebo snad Rudý květ. Asi Rudý.“

Pokrčím rameny a rozhlédnu se kolem. Už je určitě hodně hodin. Nebude už určitě daleko k času, kdy jsme se měli sejít. Najednou před námi přistál ten kluk. Trošku sebou trhnu a kouknu na něj.

„ Ahoj.“

Pozdravím ho s úsměvem a trošku víc si ho prohlédnu. Bude to asi hodně zajímavé, protože on je tady jediný kluk. V týmu má babinec. Vážně jsem zvědavá jak nám to půjde.

„ Nemyslím, že jdeš pozdě.“

Pousměju se, to už si ale všimnu té ženy, která k nám míří. Naše Sensei. Okamžitě začne mluvit. Začnu se usmívat ještě víc. Zatím to nevypadá tak strašlivě, i když jsem trochu nervosní.

Hikaru se představí a rovnou se zeptá o co se jedná v naší nové misi, ale Senci mu řekne, že se vše dozvíme na místě.

„ Já jsem Tetsu Akemi.“

Představím se a vydám se rovnou za ní. Jsem podstatně menší než oba dva, takže musím dělat dva kroky na ten jeden jejich. Nejsem si úplně jistá jestli tohle jenom tak zvládnu. Asi se na té farmě děje něco divného. A nebo nebezpečného. No snad ne. Je to přece farma ne?

Po cestě dávám dobrý pozor, rozhlížím se, soustředím se a uvažuju taky nad tím co se asi bude dít…