Andor.cz - Dračí doupě online

Skrytá listová vesnice - Leira
Atae, Kei a Eremi

Kei se dovstavila jako první k nemocnici a čekala, až se dostaví někdo další. Sluníčko hezky svítilo a v okolí nemocnice vládl klid. Nicméně zdálo se, že je tu snad příliš brzy, nebo že už nikdo jiný nepříjde. Kde tedy vězí její parťáci z týmu? No odpověď na jednu z otázek příjde záhy, když uvidí, jak se blíží nějaká postava mezi domy klidným krokem. Brzo je až skoro u ní.

Je to mladý Hyuuga, určitě to tedy musí být Eremi. S klidným výrazem na Kei kývne na pozdrav.
"Ahoj sensei, ani ten druhý tu ještě nejsou co?"
Rozhlédne se s poklidem. Uběhne dalších pár minut do vašeho srazu, ale Atae nikde není. Naproti tomu z nemocnice k vám směřuje docela mladá v celku pohledná žena.

S úsměvem na rtech dojde až dolů ze schodů k vám před nemocnici.
"Tak vy budete mí noví studentíci předpokládám. Ale kde máte toho třetího?"
Zkoumavě si vás prohlédne a mírně pokrčí rameny.
"Hold budeme muset začít bez něj snad nás pak najde."
Vytáhne žena nějaký lístek a na něj rychle něco napíše, a přilepí to na sloup nedaleko. Je to vzkaz.
"Najdi nás."
Zdá se, že vaše nová sensei si neláme moc hlavu s tím, jak to váš třetí člen udělá. Pak věnuje vám opět milý pohled.
Takže jsem Izuri Leira a budu se o vás, jako mladé Geniny starat a mít vás na starost. Navrhovala bych zajít si nejprve před tréninkem na dobrý rámen a než tam dojdeme, tak mi povězte něco o sobě vy."
Usměje se a klidným krokem vyrazí směrem k nejbližší restauraci a sleduje vás. Mladý Hyuuga se vzpamatuje asi nejdříve.
"Jsem Hyuuga Eremi a jsem synem našeho Hokage a hodlám se stát dobrým Shinobi."
Promluví v celku stručně a klidně. Restaurace se blíží a je už na dohled.
(Popište svou cestu do restaurace.)

Skrytá Listová vesnice - Daiki
Yamato, Kaya, Atane

Všichni tři jste se dostavili včas na cvičiště 4. S obavami z toho, jaký váš sensei bude zvláště po tom, co jste se doslechli nějaké mírné informace z vlastních zdrojů, které vám na klidu moc nepřidaly. Sluníčko hezky svítí a mohl by to být krásný a teplý den, nicméně opravdu bude?
Navíc úderem celé bouchne jen kousek od vás oblak kouře a v něm se zjeví váš sensei.

Jeho výraz je kamený. Na sobě má jen kalhoty, takže jeho svalnaté jizvami poseté tělo je dobře vidět. Když se mu podíváte do očí přeběhne vám mráz po zádech. Všechny tři si vás přeměří chladným pohledem.
"Fajn jste tu na čas. To je dobrý začátek pro vás."
Mírně se rozkročí a složí si svalnaté ruce na prsa.
"Komu to ještě nedošlo, tak jsem Hichiro Daiki, váš nový sensei. Hned zpočátku vás chci upozornit, že nějaké odmluvy a podobné výkyvy disciplíny nebudu trpět. Očekávám od vás to samé, co od sebe a to je to nejlepší."
Mluví pevným a možná i trošku ostrým hlasem. Potkat tohohle chlápka v noci musí být opravdu zázrak.
"Je mi jedno, kdo z jakého klanu jste nebo čí jste děti pro mě jste jen tři Geninové, kteří ví vo životě ještě houbelec....takže si vyzkoušíme, jak jste na tom s kondičkou."
Mírně se ušklíbne a rozhlédne se kolem.
"Prvních pět deset minut nástup támhle ke kůlům a nácvik hodu kunaiů a shurikenů na cíl. Pak další půl hodina Taijutsu nácvik proti kůlům a ne, že je budete šetřit. Zvykněte si na bolest a to, že budete mít zranění."
Zadá úkoly a na chvíli se odmlčí.
"A nakonec třetí část programu, zdolání opičí dráhy, kterou tu máme."
Pohled vám sklouzne k různým vybíhacím a ručkovacím plošinám a dalším částem opičí dráhy, které jsou nyní obohaceny dokonce i něčím navíc, a to tvoří občasné ostré čepele v některých místech, takže někde sebou švihnout, by nebylo asi moc dobré.
"Na co čekáte tak makat!"
Udeří jeho hlas, jako hrom.
(Popiště svůj trénink a způsob jeho provedení + každý si hoďte 3x3stěnnou kostkou. (První hod na kunaie a shurikeny, 2. hod na taijustu a 3. hod na opičí dráhu.) Pak vyhodnotím vaší uspěšnost.)

Skrytá Hvězdná vesnice - Aya
Chinatsu, Akemi a Hikaru

Akemi i Hikaru se dostavili na místo srazu s předstihem a tedy neměli problém s čekáním u východní brány na svou sensei.
Jelikož jste se znaly, tak jste se daly do povídání a trávily tak čekání. O chvíli později jste zahlédly, jak se k vám dlouhými skoky přes střechy blíží další postava, která s lehkým dopadem přistála před vámi.

"Zdravím a omlouvám se za zpoždění."
Usměje se omluvně Hikaru a na obě na chvíli upne své modré oči. Zdá se, že stejně, jako vy i on je připraven na brzký trénink. Už se dál moc ani nezapovídáte, protože zvenčí projde do brány mladá žena, která se vás kývnutím uvítá.

Dojde až k vám třem a přelétne vás pohledem.
"Snad nejdu moc pozdě, jsem Shinobu Aya váš nový sensei a vy tedy musíte být mí mladí Geninové. Takže představte se mi prosím a pak budeme muset vyrazit."
Podotkne v celku mile a upraví si vlasy.
"Abyste tomu rozuměli, tak na farmě nedaleko odtud mají jisté problémy, se kterými jim v rámci vašeho tréninku pomůžeme. Bude to zároveň vaše první mise. Nějaké dotazy?"
Povytáhne obočí a počká.
"Jsem Iwakushi Hikaru a měl bych jeden dotaz, čeho se to týká?"
Sensei se jen pousměje.
"To se dozvíte na místě, vyrážíme."
Dlouhými skoky vyrazí po cestě kupředu a Hikaru jí bez váhání následuje.
(Popiště svou cestu na osamělou farmu.)


Skrytá Zemská vesnice - Kazuki
Tatsuo, Demiyah a Itami

Všichni tři se sejdete včas na placu za akademií, který je používán, i jako cvičiště. Snažíte se i o trochu komunikace, ač je to chvílemi docela problematické. Hold na tomhle asi budete muset ještě zapracovat. Po chvíli uslyšíte až odraz a vidíte, jak před vámi piruetkou přistane mlavý snědý sensei.

S frajeským úšklebkem si dá ruce v bok.
"Tak vás vítám mi mladí Geninové. Tatsuo, Demiyah a Itami. Ano četl jsem vaše složky a něco málo o vás vím. Jinak jsem Kyo Kazuki. A od teď vás mám na starost."
Přelétne vás všechny tři zkoumavým pohledem.
"Jak vidím dostal jsem zajímavou skupinku.....mmm tak abychom nějak začali."
Promne si mírně bradu a spustí s dalším úšklebkem ruce podél těla.
"Doufám, že jste na tom s Jutsu dost dobře. Protože dnes si zatrénujeme. Samozřejmě nepůjdu proti vám naplno a budete bojovat pouze proti mým klonům. Nicméně i tak se snažte. Mezitím si rozvrhněte strategii."
Pak vidíte, jak od vás odstoupí o pár metrů a složí několik pečetí.
"Doton: Iwa Bunshin no Jutsu! (Živel země: Technika Kamenného klonu)"
Vidíte, jak vyplivne před sebe tři kameny, které se vytvarují do podoby třech vašich senseiů. Všichni tři zaujmou bojová postavení a váš sensei si sedne opodolá na lavičku a sleduje vás.
"Každý máte jednoho klona tak je zkuste zničit. Aby to nebylo, tak těžké klonové budou bojovat jen Taijutsu bez Ninjutsu technik."
Inofrmuje vás a celé to sleduje.
(Popište, jakým způsebem se snažíte zvládnout souboj a hoďte si 3x3 stěnnou kostkou na úspěšnost. Posléze vyhodnotím.)

Skrytá Dřevěná vesnice - Daichi
Yaso, Yui a Itsuki

Yaso dorazil na místo srazu k lesu u hlavní brány, jako první. Netrvá to však dlouho a vidí, jak přicházejí i jeho dva společníci

Oba dva se zastaví až kousek od tebe pod stromy a kývnou ti na pozdrav. Nějak moc se nestihnete dát ani do řeči a ucítíte, jak někdo přistál na stromě nad vámi. Když vzhlédnete, vidíte v podřepu tam nahoře vašeho sensie.

Sensei se s povzdychem opře zády o kmen stromu.
"Vy budete ti tři prckové, které mi přidělili co? Tak to zkrátíme...jsem Arata Daichi a mám vás prej na starost. Prvně si ujasněme jednu věc. Já Geniny vést nechtěl, takže omluvte mé občasné nepřiměřené chování."
Odmlčí se a shlédne na vás dolů.
"Za druhé prvně se mi představte, ať vím, jak vás oslovovat. Následně vzhledem k tomu, že bych vás měl trénovat, si uděláme menší procházku lesem.
Oznámí vám a tví dva společníci na sebe pohlédnou. První se osmělí ten kluk.
"Cakayo Itsuki Daichi-sensei."
Uctivě skloní, hlavu hned po něm na něj pohlédne ta dívka.
"Jsem Gamase Yui Daichi-sensei."
Kývne také a zbývá tedy Yaso. Jakmile se představí, musíte do korun stromů, kudy začne váš sensei skákat kupředu a občas se podívá, jestli jej následujete.
"Vysvětlím vám to ve zkratce. Po lese jsem vám vyznačil barevnými fáborky cestu kudy jít. Tady si otestuju vaší týmovou práci. Musíte celou cestu absolvovat společně. Nicméně taky jsem tu připravil dostatek pastí, aby to nebylo tak jednoduché. Vše budu sledovat."
S tím se mihne někam do strany a zmizí vám z dohledu, takže je na vás nějak projít onu trasu.
(Popište, jakým způsobem absolvujete trasu a hoďte si na 3x3 stěnou kostkou na úspěšnost. Posléze vyhodnotím.)

Skrytá Písečná vesnice - Tsukiko
Ayatsuri, Yoshiru a Yumiko

Ayatsuri se dostavil k bráně jako první a v její mohutném stínu se usadil, a čekal. Jako další vidí přicházet souběžně ze dvou směrů své dva společníky.

Oba vypadají připravení a vybavení na případný trénink a taky se očividně docela těší. Zastaví se až kousek od tebe a souběžne sebe i Ayatsuriho pozdraví.
S následným bouchnutím a oblakem kouře se objeví vaše sensei.

"Tak vás vítám mládeži. Jsem Yuuna Tsukiko vaše nová sensei. Nemusíte se představovat, vím o vás prozatím dostatek."
Usměje se, gestem rukou vás umlčí už v počátku.
"Abyste se dnes pořádně zahřáli, tak si uděláme menší výlet po poušti. Otestuji tak vaší kreativitu a výdrž."
Vyrazíte všichni zmatení takovýmto úkolem ven před brány vesnice.
"Vidíte támhleten skalnatý kopec?"
Ukáže kamsi před vás do dálky, kde je vidět jen malý obrys onoho cíle.
"Fajn tak tam vás počkám hodně štěstí."
Další bouchnutí a oblak kouře a jste sami. Všichni se na sebe nejspíše jen nechápavě podíváte. Nicméně je na čase vymyslet, jak se dostat k cíli v tom vedru, co nejrychleji a s co nejmenší únavou.

Skrytá Mlžná vesnice - Jamiro
Liu, Hayate a Takumi

Liu se dostavil na sraz, jako první a rozhodl se relaxovat na stromě nedaleko jezera. Skoro ani nepostřehl, že po chvíli se mihnul ulicí někdo další a zastavil pod stromem.

Byl to onen tajemný kluk Takumi. Nicméně ani Hayate na sebe nenechá dlouho čekat a objeví se mezi domy a brzo se mlčky připojí k vám.

Možná by bylo fajn si trochu popovídat a seznámit se, nicméně. Na to moc času není, protože uvidíte po vodě přicházet vašeho senseie.

Na tváři mu pohrává klidný výraz a zastaví se na okraji jezera.
"Vítám vás mladí Geninové. Jsem Orihoko Jamiro, váš sensei. Určitě vás zaujal můj příchod, takže se mi představtwe a pak přejdeme k tréninku."
Pousměje se a složí si ruce na prsa.
"Byano Hayate udělám cokoli, abych proslavil svou ves a klan."
Oznámí sebejistě. Druhý kluk na vás všechny pohlédne z podřepu nepřítomným pohledem.
"Jsem prostě Takumi."
Odpoví docela stroze. Zdá se, že s ním moc pokecu nebude.
"Dobře, takže nyní vidíte, kde stojím já že? Chodím po vodě. To je jedna ze základních dovedností Shinobiho při ovládání chakry. Takže co chci po vás? Abyste se to naučili taky. Není to těžké musíte zkoncentrovat svou chakru do chodidel a pak jí rovnoměrně rozprostřít uvolňovat, aby vás držela nad vodou. Nejprve to bude těžké a nezvládnete to bez padaní a také pevného se soustředění. Po čase to ale budete umět automaticky. Takže pojďte to vyzkoušet."
Usměje se a oba kluci se zvednou a jdou se připravit.
(Popiště svou snahu o zvládnutí tréninku a hoďte si 3x3stěnnou kostkou. Vyhodnocení bude posléze.)

Skrytá Plamená vesnice - Počátek s Edaiem
Ariaki, Arisu a Takao

Co si budeme povídat, poslední čas na akademii byl pro vás opravdu náročný, nejen proto, že jste museli zúročit a zlepšovat všechny své nabyté dovednosti, ale také protože jste měli hafo teorie, kterou jste museli zvládnout k Geninské zkoušce. Jsou tu i takoví, co už jí opakují s vámi podruhé. Nicméně všechen stres a neblahé pocity po proučených dnech a nocích nakonec opadly, když jste měli po zkouškách. Ano zhruba 1/2 z vás to neudělala, což bylo morbidní číslo, ti ale, kteří jste to zvládli, nyní sedíte ve třídě v 8 ráno s úlevou na srdci a jen očekáváte, pod koho budete zařazeni.
Vaše sensei se dostaví docela na čas.
"Tak vás vítám mladí Geninové, blahopřeju k vašemu úspěchu a nyní přejdeme k zařazení. Každý tým, který zařadím, si vyzvedne hned jeho sensei, který čeká venku."
Pak začne zařazování a jde v celku rychle.
"...Juro Ariaki, Natsume Arisu a Takao, budete nový tým Ciku Edaie."
Hned s těmi slovy vešel do třídy mladý sensei.

Který si své tři vstávající Geniny přelétl pohledem. Na tváři má podivné tetování a pravou ruku od zápěstí po prsty omotanou z nějakého důvodu obvazem. Kývne na vás, abyste jej následovali. Celou cestu mlčí a vede vás.
Až když vyjdete z akademie, otočí se k vám.
"Takže mé jméno už znáte a já ty vaše taky. Připravte se na to, že vás připravím na pořádný život Shinobiho. Vše co udělám je ve vašem nejlepším zájmu. Ať už budeme kdekoli, na misi nebo podobně vždy poslechnete mé rozkazy. Udělám vždy to nejlepší pro tým. Takže mi důvěřujte."
Mluví klidným a pevným hlasem. Pak pohlédne někam k obloze a zase zpátky na vás.
"Sraz na cvičišti 2 po obědě. Rozchod a připravte se."
S tím vám dá čas do oběda...
Když příjdete po obědě na cvičiště váš sensei už tam s klidem sedí. Jakmile se sejdete všichni tři upne na vás svůj pohled.
"Doufám, že jste připravení a sytí. Nyní totiž trošku vyzkoušíme trénink. Znám vaše jména ale neznám vaše schopnosti, takže se lépe poznáme při tréninkovém boji. Všichni tři do toho dejte, co umíte. Půjdu na vás ještě zlechka, ale ani tak nečekejte mírné zacházení. Až se připravíte bojujte, jako tým. Jen tak budete mít šanci mě alespoň zasáhnout."
Rozkročí se kus od vás a připraví se na vaše útoky.
(Popiště svůj den, až do tréninku se senseiem, tam popište pokusy o váš útok a hoďte si 3x3 stěnou kostkou na úspěšnost. Vyhodnocení příjde posléze.)

U brány - Akemi

Podívala se na mě a usmála se. Taky jsem se na ní trochu zaculila a když se zvedla, tak já také.
"Brzy? Já myslela, že jdu pozdě," překvapeně se na ni podívám a pak se zasměju. Takže jsem nakonec tak dlouho nespala. Dotknu se prstem rtu a trochu zamyšleně se na ní podívám.
"Já myslela, že už tu budete všichni a budete čekat na mě," zasměju se a podrbu se na hlavě. Pak se rozhlédnu kolem sebe, ale krom nás dvou (a kupy vesničanů spěchajících za svými povinnostmi) tu nikdo nebyl. Přešla jsem ke zdi a opřela se o ní.
"Znáš toho Hikaru?" zeptám se jí, upřu na ní své dorůžova jdoucí oči a trochu zastřihám oušky.

U brány - Chinatsu

Seděla jsem už notnou dobu na zemi kousek od brány. Čekala jsem až se někdo objeví a až se konečně dáme dohromady s novým týmem. A těšila jsem se na to.

Přišla jsem hodně brzy, přemýšlela jsem nad tím, že jsem mohla být ještě chvíli ve městě, ale… na jednu stranu proč to riskovat? Ještě bych přišla pozdě.

Pak jsem zaslechla hlas. Známí. Alespoň ze školy. Rozhlédla jsem se. A když jsem uviděla naší kočičku, usmála jsem se.

„ Chinatsu-chan.“

Usměju se na ní a protáhnu se. Začnu se zvedat. Opráším si zadek a kouknu na ní.

„ Jsem ráda, že jsi přišla. Začínala jsem myslet, že jsem tady zbytečně brzo. A nebo že jsem úplně někde jinde.“

Nový tým...

Dnes jsem se vzbudil docela brzo. Dokonce ještě dříve než mi měl zazvonit budík. Dnes mně zařadí do týmu. Jsem zvědavý s kým budu. Pousměji se a pomalu vstanu z postele. Ustelu jí a vypnu budík aby pak nezačal zvonit. Otevřu okno a rozcvičím se. Pak zamířím do koupelny a provedu každodenní hygienu.

Upravím si vlasy, obleču si kimono, na levé rameno si připevním čelenku a vezmu si pouzdro se svou katanou. Pak zamířím dolů do kuchyně. Všichni ještě spí. Nevadí. Připravím si vodu na senču a na talíř si dám dva skořicové rohlíky. Pak když je voda hotová zaliji čaj a rovnou si naliji do hrnečku.

Jsem zvyklí ho pít každé ráno. Některým lidem nechutná a ani moc nevoní, ale já ho miluju. Sednu si ke stolu a začnu snídat. Mám ještě docela čas, takže ani moc nechvátám. Když dosnídám, tak vše uklidím a matce napíši vzkaz že nevím kdy přijdu. Možná že nás sensei bude chtít nějak zkoušet a nebo budeme cvičit.

Obuji si boty a zamířím pomalu do akademie. Když tam dojdu, tak si sednu na místo kde jsem trávil tolik času. Zřejmě jsem tu už naposledy. Ve třídě nás teď moc nebylo. Jen třetina zvládla zkoušky a já byl rád že jsem byl jeden z nich.

Mně nějaké větší potíže nedělali. Konec konců jsem se na ně připravoval dost tvrdě a dost dlouho. Letmo přejedu ostatní pohledem a čekám až se objeví sensei. Měl dvacet minut zpoždění, ale to nikomu nevadilo. Ani mně ne. Nějak mně nezajímá kde se zdržel, ale spíše co nám řekne. Začal číst zařazení týmů a já jsem čekal až uslyším své jméno.

Byano Hayate a Takumi...hm...docela dobrý. Mohlo to dopadnout hůř. V rychlosti si prohlédnu své nové týmové kolegy a pak se podívám zpět na senseie. Orihoko Jamiro...o něm skoro vlastně nic nevím. Počkám až sensei domluví. Zvednu se a z lavice seberu pouzdro se svou katanou. Pak zamířím beze slova domů. Pozdravím otce a dám si další šálek senči. Zamířím rovnou do klanové haly.

Tam zrovna nikdo není. Začnu se rozcvičovat. Asi po deseti minutách začnu procvičovat své taijutsu. Pak chvíli cvičím i s katanou a nakonec asi hodinu medituji. Zbývá mi zhruba dvacet minut. Seberu se a oznámím otci že musím za svým týmem. Zamířím rovnou na okraj jezera kde se máme sejít. Jsem tam jako první. Sednu si pod jeden z nedalekých stromků a začnu meditovat. Zkrátím si tak čas než se dostaví ostatní členové týmu.

Nový tým!

Dneska budu konečně zařazená do týmu... Jací asi budou? Doufám, že si s nimi budu rozumět a že to zvládnu... A co sensei? Během přemýšlení se oblékám (bílé kimono a červený obi to jistí), češu a... UVAZUJU SI ČELENKU! "Akane-chan, snídaně!" zavolá maminka z kuchyně. Zauzluju si čelenku a vyběhnu z pokoje, kde už sedí oba bráškové. "Dobré ráno!" Zářím jako sluníčko. Už kvůli nim, i když sama se necítím nejlíp... "Dneska je tvůj velký den, že?" usměje se Ichiro. Přikývnu a sednu si ke stolu, napiju se oslazeného zeleného čaje, který mi mamča už připravila, a naberu si snídani. Jen se v ní ale porýpu... "Jsem nervózní," poznamenám na vysvětlenou. Mamka jen kývne. "To nevadí. Ale být tebou bych se najedla co nejvíc, nový sensei s vámi třeba bude chtít hned trénovat a s prázdným břichem to moc slavné nebude," pousměje se. Naházím do sebe tedy ještě pár soust, ale pak už se zvednu. "Půjdu," řeknu a zamávám na bratry. "Hodně štěstí, Akane-chan!" vykřikne Kirito a zamává. Musím se usmát. "Děkuju, Kirito-kun." Ještě se rozloučit s mamkou a Ichirem a jde se.

Ve třídě je rušno. Pozdravím se s pár lidmi a sednu si na místo, které je nejblíž. Jsem trošku zamlklá oproti normálním dnům, ale co. Jsem holt nervózní, to je celé... "Ehm...ehm...už bych poprosil o klid panstvo," řekne sensei a třída ztichne. Probodnu ho pohledem a čekám, co bude.
Nuda, nuda, nuda, nuda... Počkat, už říká týmy! Hmm... Uchiha Yamato, Nami Kaya. A sensei Hachiro Daiki. Zeptám se na něj mamky, třeba o něm bude něco vědět, přemýšlím si během toho, co k nám sensei mluví. Najdu pohledem toho Uchihu a Kayu, se kterými budu v týmu. Znám se s nimi maximálně od vidění, možná jsme někdy prohodili pár slov... No, uvidíme, jací budou. Hned po tom, co nás propustí, jdu domů.
"Už jsem tu!" zavolám hned od dveří. Doma je jen Ichiro - no jo, to mě taky mohlo napadnout, že Kirito bude ve škole a máma někde fuč. "Tak co nový tým?" vynoří se Ichiro z ložnice, omotaný jen prostěradlem a rozcuchaný. Protočím oči. Mohla jsem si myslet, že si přivede nějakou holku, jak bude dům prázdný. "Jsem v týmu s Kayou a Yamatem... A sensei Hachiro Daiki. Víš o něm něco?" vychrlím na bráchu nové poznatky.
"Tak kde jsi, Ichi-kun?" ozve se z ložnice dívčí hlas. Nakrčím nos a Ichiro se zašklebí. "Je hnusná. Doslova mě odtáhla do postele," zamumlá. Zahihňám se. "Hned tam přijdu," houkne pak bráška k té ložnicové holce.
"Takže Daiki-sensei..." Ve zkratce mi vysvětlí, že je to největší tyran mezi trenéry, kterého jsme mohli dostat. Ale zase mám šanci, že mě něco užitečného naučí. Kývnu. "Fajn, nějak to přežiju. Já si teď udělám něco k obědu a pak... půjdu ven, nebudu rušit tebe a tvou novou známost," shrnu to a Ichiro se na mě prosebně podívá. "Akane-chan, neodcházej. Fakt už to chci mít za sebou. Řekni jí něco." Jen pobaveně zavrtím hlavou. I když se brácha snaží chovat jako drsňák, někdy je vážně jako malej Jarda. "Tak čau." Rozhodla jsem se, že ho v tom nechám. Nemá si tahat domů holky při každé příležitosti.

Když se najím a trošku prospím, je čas vyrazit na cvičiště 4. Vím zhruba, kde to je, takže mi to nezabere tolik času. Přesto tam ale ta fialovláska jménem Kaya a ten Uchiha už jsou. "Ahoj," pozdravím se a usměju se. Pak se posadím a čekám, co bude.

Je to krátké.. No a co?! :'D

Normálně před zrcadlem moc nepostávám, ale dneska mi to připadalo celkem důležité. Protože prostě.. Čelenka! Byla jsem tak pyšná, když jsem jí donesla domů. Nejsem člověk, který je pyšný na to, když něco dokáže, většinou to beru jako samozřejmost, kterou se není třeba chlubit, ale i tak jsem měla prostě.. Radost. Trochu větší, než obvykle.
Nakonec jsem si čelenku uvázala kolem krku, kde se mi líbila nejvíce a vydala se jít nasnídat. Bratři byli už pár dní pryč, takže jsem snídala jen s otcem a matkou, kteří se tvářili poměrně potěšeně, když viděli, že mám čelenku kolem krku. Ostatně byla by ostuda, kdybych tu zkoušku nedala. Osobně bych asi měla chuť si něco udělat.

Na akademii to proběhlo.. No.. Připadalo mi to pořád to samé. Možná bych měla cítit nějaké vzrušení z toho, že se bude rozdělovat do týmu, ale ne. Nic. Nenazvala bych to lhostejností, spíše jen.. Jsem se na to zároveň nijak extra netěšila. Od bratrů jsem věděla, že bude zázrak dostat se během následujících týdnů někam mimo vesnici a dělat složitější mise, než chytání koček. Snad proto mi to bylo zatím celkem jedno.

Nakonec to rozdělování dopadlo dobře. Lépe, než jsem čekala. Vždycky jsem měla raději klučičí společnost. Nikdy si na mě totiž nezasedly kvůli lepším známkám na rozdíl od žárlivých holek ve třídě. Spíše jsem nevěděla, co si myslet o senseiovi. A raději jsem si o tom zakázala přemýšlet, abych neměla nějaké blbé předsudky, když jí vlastně ani neznám.

Když jsme měli rozchod, zakempila jsem se dvěma spolužáky před akademií, kde jsme nějakou dobu přeci jen rozebíraly naše senseie a také ty, kteří neudělali zkoušku. Ne, že by jsme doslovně drbali, já to nazývám výměnou informací.

Ve stanovený čas jsem dorazila před nemocnici.. (Byla to nemocnice to smluvené místo, že ano? o.O) Vlastně o pět minut dříve. Tak je to vždycky, mám pocit, že nestíhám, a dorazím dříve. Takže jsem si zároveň všimla toho, že jsem dorazila první. Povzdechla jsem si a začala si v pomalu narůstající nervozitě zpravovat čelenku. Nakonec se přeci jen nějaké pocity dostavily.

Tým

Důvod, proč se mi modrovláska vždy zdála být tak tichá, se ukáže prakticky vzápětí. Nebo alespoň možný důvod. I kdyby komunikovala za pomocí toho zápisníku prostě proto, že se jí chce, pořád tu máme ten problém, že jí se CHCE. Takže to bude dělat nezávisle na tom, že to je docela otravné, neřku-li sem tam nejspíš i silně nepraktické.
V každým případě není normální. Ale má to i svoje výhody, un.
Dřív než jsem stačila zareagovat, ozval se Itami. Rozvinout konverzaci se mu příliš nepodařilo, protože sice nevím jak oni, ale já aspoň podle jména tuším, který z mých spolužáků je který, ale na druhou stranu, měl snahu.
„Bohužel ti nemůžu nic slíbit,“ trhnu rameny, na tváři se objeví pobavený úšklebek, který naznačuje, jak moc to asi myslím vážně.
„Spoustu věcí se o sobě teprve dozvíme, un,“ dodám a můj pohled zabloudí k Tatsuyo. Je asi jasné, že právě přemýšlím o tom jejím notýsku.

Konečně po zkouškách

Když jsem před pár lety nastoupila na akademii, bála jsem se. Bála jsem se toho, jak mne přijmou, jak se na mne budou dívat. Ale přijali mne lépe, než jsem čekala, byť první měsíc byl nesnesitelný, než si všichni zvykli na můj vzhled. Jenže to už zjistili, že mám vrozené dispozice po boj. Sice jsme se učili vše, ale já se stále více začala zaměřovat na boj beze zbraní s co nejmenším možným použitím chakry. A jak léta ubíhala, přišla jsem i na jiné výhody, které ostatní neměli.

Ovšem zkouškami jsem prošla jen tak tak, přeci jen, měla jsem své neoblíbené předměty, které jsem se posledních pár měsíců musela doučovat, mlátit si je do hlavy. Tělesných zkoušek jsem se nebála, sice jsem nebyla bůhví jak silná, nebo odolná, ale to vše jsem dokázala vykompenzovat svou obratností, pružností a rychlostí, jakou jsem jednotlivé úkony zvládala. Ovšem u písemných to bylo jiné. Těch jsem se bála, ale po probdělých nocích jsem to nakonec udělala a jakmile padl poslední test, já ulehla do postele a snad jsem prospala tři dny. Možná přeháním, ale mě to tak připadalo.

Čekalo nás poslední sezení se senseiem, kde nám má říct, do jakého týmu budeme přiřazeni. Přišla jsem do třídy mezi posledními a už jsem se bála, že jdu pozdě, ale sensei nikde. Oddechla jsem si proto, stočila si ocásek kolem břicha a usadila se na židli. Když pak konečně přišel, poblahopřál nám k úspěšnému zakončení a já se rozhlédla po třídě. Moc nás není, pomyslím si, když si vzpomenu, kolik nás tehdy nastupovalo. Pak už ale začne číst jména a když uslyším své, ve spojení dalších dvou, rozhlédnu se. Jména mi nic neříkají, nikdy mi nic neříkají. Ovšem kdybych věděla, jak vypadají, mohla bych říci s jistotou, jestli je znám, nebo ne.

Po předání instrukcí nás sensei propustil a já zamířila do svého pokoje, protože jsem si uvědomila, že mi něco chybí. Něco hodně důležitého, něco, bez čeho odsud nemohu odejít. Svou čelenku. Jednou zapomenu i hlavu, povzdechnu si a začnu zpřehazovat pokoj, jen abych ji našla. Nikde ale není. Zamyšleně si podepřu bradu a rozmrzele zašvihám ocáskem, přičemž jím omylem udeřím do nohy stolu. Ovšem místo toho, aby to zabolelo, to jen cinkne tak, jak cinká kov o dřevo. Ohlédnu se a podívám se na ocásek. Pak se praštím do hlavy. Vždyť já blbá si ho připevnila na ocásek, nechápavě si nad sebou povzdychnu a zaujatě si čelenku prohlížím.

Po tom, co uklidím (zbytečně) rozkramařený pokoj, se svalím na postel a zahledím se na strop. Ten čas přijde. Jednou ano. Pomstím vás, jednoho dne, pomyslím si tiše a na chvilku zavřu oči. Asi o tři hodiny později si uvědomím, že jsem udělala blbost. Já usla. Vylétla jsem z postele jak vodou politá kočka, div jsem se nepřerazila o stolek. Se spěchem jsem se rozhlédla po pokoji, ale nic jsem nikde neviděla. Vše jsem měla u sebe, tedy až na rukavice s drápy, které jsem kdysi dostala od své rodiny. Rukavice jsem jen srovnala a schovala do jedné z brašniček. Zatím není třeba, abych si je nasazovala.

Jakmile jsem byla připravená, vystartovala jsem k východní bráně. Nešla jsem po cestě, ale po střechách domů, občas jsem použila i nějaký ten strom. Za krátkou chvilku jsem se konečně dostala k bráně, kde už na zemi seděla nějaká holka. Neviděla jsem jí dobře do tváře, takže jsem potichu seskočila ze stromu a ještě tišeji došla k ní. Chvilku jsem si ji zvědavě prohlížela a až po další chvilce jsem si uvědomila, že ji vlastně znám.
"Akemi-chan?" zeptám se jí tiše s úsměvem ve tváři a přidřepu si před ní.

Tým

Mezi mnou a mojí mlčenlivou týmovou parťačkou se rozhostí ticho. Mě osobně to příliš nevadí i když mi to způsobuje trochu mravenčení. Nedokáži si představit jak bych ho porušil a tak i nadále mlčím.
Po chvíli stání se objeví i poslední členka týmu. Zvednu pohled a prohlédnu si ji. Znám ji. Narozdíl od Tatsuyo o ní vím i docela dost, teda co se alespoň z běžného potkávání dá zjistit. Nikdy jsem se s ní nebavil přímo.
Ahoj, odpovím ji na její pozdrav a usměji se. Pak se zase vrátím ke svým myšlenkám.
To bude zajímavá spolupráce, pomyslím si a zvednu pohled k nově příchozí.
Jedna, která nemluví vůbec, další aktivnější a pak já. No to jsem zvědaví co bude za typ náš sensei. Chybí nám tu už jen nějaký klaun, pomyslím si a pousměji se. V tu chvíli vytáhne Tatsuyo deník a po chvíli nám ukáže napsanou otázku.
Ano to ano, odpovím ji na její otázku trochu zaraženě. Dost mě vyvedla z míry tím notýskem.
Že by neuměla mluvit? To může být značně problematické, pomyslím si když se dostanu trochu z překvapení. Pak si uvědomím, že se ode mě očekává asi trochu delší odpověď.
Máš pravdu. Já se jmenuji Dākuanbā Itami moc mě těší že vás poznávám. Doufám, že spolu budeme dobře vycházet, mírně se jím oběma pokloním a doufám, že to už byla dostatečně dlouhý hovor. Mluvím poměrně potichu, ale pořád dost nahlas, aby mě slyšeli bez problémů a nemuseli moc napínat uši. Nikdy jsem nebyl dobrý v mluvení a už vůbec ne s cizími lidmi. Zvednu se a přijdu k ním trochu blíž.

Setkání s týmem

Jsem posazená na malé, asi metrové, zídce, která je jakousi hranicí cvičební zóny. Dorazila jsem jako první; po senseiovi ani vidu, ani slechu. Zanedlouho se však v dáli objeví osoba. Je to ten kluk - Itami.
Tak trochu holčičí jméno, pomyslím si. Docela paradox - já mám zas jméno klučičí.
Jen na něj lehce mávnu rukou a nahodím lehký úsměv, když se přiblíží. Všimnu si, že mě tak trochu okukuje, ale zjevně je mu to blbé, neboť odvrátí pohled poměrně rychle. Nijak divné mi to nepřišlo, proto ani nenahodím obličej.

Nastane ticho. Pro někoho možná dosti trapné ticho, ale zdá se, že nám je to jaksi jedno. Mně to teda alespoň nijak neznervózňuje.
My jsme teda ukecaná dvojka.
Brzo však toto ticho prolomí blondýna ještě mrňavější než já - druhá členka našeho týmu. Podraví a následuje stejná ceremonie zvednutí ruky a úsměvu. Přijde mi, že se tak trochu ošívá; jako že se v tom tichu necítí příliš dobře. Akčně tedy vytáhnu bloček s tužkou a začnu cosi čmárat. Nakonec jej obrátím ke svým týmákům. Na papíře stojí:

Máme to dneska ale hezké počasí, že?

Mhli jste čekat něco inteligentnějšího, ale... Dat conversation breaker.