Andor.cz - Dračí doupě online

Setkání s týmem

Jsem posazená na malé, asi metrové, zídce, která je jakousi hranicí cvičební zóny. Dorazila jsem jako první; po senseiovi ani vidu, ani slechu. Zanedlouho se však v dáli objeví osoba. Je to ten kluk - Itami.
Tak trochu holčičí jméno, pomyslím si. Docela paradox - já mám zas jméno klučičí.
Jen na něj lehce mávnu rukou a nahodím lehký úsměv, když se přiblíží. Všimnu si, že mě tak trochu okukuje, ale zjevně je mu to blbé, neboť odvrátí pohled poměrně rychle. Nijak divné mi to nepřišlo, proto ani nenahodím obličej.

Nastane ticho. Pro někoho možná dosti trapné ticho, ale zdá se, že nám je to jaksi jedno. Mně to teda alespoň nijak neznervózňuje.
My jsme teda ukecaná dvojka.
Brzo však toto ticho prolomí blondýna ještě mrňavější než já - druhá členka našeho týmu. Podraví a následuje stejná ceremonie zvednutí ruky a úsměvu. Přijde mi, že se tak trochu ošívá; jako že se v tom tichu necítí příliš dobře. Akčně tedy vytáhnu bloček s tužkou a začnu cosi čmárat. Nakonec jej obrátím ke svým týmákům. Na papíře stojí:

Máme to dneska ale hezké počasí, že?

Mhli jste čekat něco inteligentnějšího, ale... Dat conversation breaker.

Nový tým

Kdybych řekla, že mě příprava na zkoušku a následně zkouška samotná vůbec nenervovaly, musela bych sama sebe pokárat za svoji lehkomyslnost. Na druhou stranu, natolik vyklepaná na to, abych se učila dnem i nocí a málem mi z toho selhalo srdce, jsem vážně nebyla. Vždy jsem si našla čas na trochu umění a kreativnosti, která mi umožňovala relaxovat a zároveň znovuzískávat sebedůvěru.
Když pak přišel den D, šla jsem do akademie s odhodlaným pocitem. TO DÁM - jinak jsem selhala jako ninja i jako umělec.
A skutečně jsem to zvládla. Stejně jsem to vždycky věděla a nikdy o sobě nepochybovala!

A pak nadešel den, kdy jsme měli být zařazeni do svých týmů. Stojím mezi ostatními geniny, novou čelenku Iwagakure mám připevněnou na ruce, protože přiznejme si to, mít ji na čele, vypadala bych jako blbec.
Je mi celkem jedno, s kým budu v týmu. Ne, že bych nikoho ze svých spolužáků neznala a nikdy se s nikým nebavila, to skoro naopak, ale nedá se úplně říct, že bych měla nějaké preference. Stejně si nemůžu moc vybírat.
Můj tým byl vyhlášen jako poslední.
Tatsuyo a Itami...
Ty dva znám. Oba dva jsou takové tiché osobnosti. Tatsuyo snad možná trochu víc, s Itamim jsem se i semtam zdravila, i když zcela jistě nepatřil do kruhu mých nejbližších a nejoblíbenějších přátel. Právě proto ale zjišťuju, že toho o nich vlastně ani moc nevím. Krom toho, že nejsou přímo z Iwy.
Čím tišší, tím míň otravný. Aspoň že tak, un.

Stejně jako většina ostatních lidí nezůstávám na cvičišti celé ty dvě hodiny, co máme čas, ale vydám se domů, abych mamku seznámila s tou novinou, trochu se najedla a také si vzala nějaké zbraně a dostatek jílu. Kdo ví, co mě může potkat.
Na cvičiště dorazím včas, ale přesto jako poslední z našeho týmu. Tatsuyo a Itami už tam čekají. V tichosti, jak jinak.
„Nazdar,“ pozdravím je oba zvednutím ruky a malinkato skeptickým úsměvem. Stoupnu si vedle Tatsuyo. Určitě by bylo hezké tu nestát mlčky, jenomže když se tak na ně dívám, nejsem si jistá, jestli by se vůbec chtěli bavit...

**************
Nyní originálně - kdo tedy vlastně jsem?
Asi budu na genina tak normálně stará, ale i přesto jsem tak malá a drobná, že by mi jeden snadno mohl hádat méně let. To ale neznamená, že bych byla málo vidět. Sice jsem nebyla ta nejuřvanější ze třídy, ale jednak se nedá přehlédnout moje blonďatá hlava a pak ani moje láska k umění není ve třídě úplně neznámá. Nejradši si modeluji figurky z jílu a každý si už asi všiml, že mám na dlaních malá ústa. Nechutné anebo cool?
Nelze zapomenout na to, že jsem trochu bezpohlavní osobnost. Snad z toho vyrostu. odkaz

Konečně

Bylo to pro mě docela peklo. Na všechno jsem byla sama. Ani jsem pořádně nevěděla, kde mi hlava stála. Bráška mě opustil už před rokem a já se musela začít živit sama. Jasně, člověk si řekne, že umývat nádobí v restauraci nic tak hrozného, ale dokážete si představit u toho ještě studovat? Učit se, chodit do školy a soustředit se? Každý den po škole vyrazit do práce, strávit tam celé odpoledne a pak se večer něco učit? Ne že bych na učení neměla mozek, vlastně ve dvanácti letech jsem tady byla jedna z nejmladších, co tu ke zkouškám na akademii přistoupili. Jenže to bylo těžké. Pravda, bratra jsem už oplakala dávno, přesto bylo znát, že jsem to nesla zle. Pár dní před samotnou zkouškou to byl rok. Přesně rok. Před rokem mi přišli říct, že se bráška už nevrátí. A já na vše zůstala sama.

Málem jsem zkoušku nesložila. Věděla jsem, že na to mám, že jsem chytrá, ale znervosněla jsem tak, že jsem nebyla moc schopná se soustředit. Třásla jsem se, dělala jsem chyby. Kdyby nebylo našeho Senseie, který mě uklidnil, asi bych si tu strávila ještě jeden rok. A obávám se, že to už bych nedala určitě. Nakonec jsem zkoušku složila s vyznamenáním, sice až po tom co jsem přestala stresit a Sensei mě donutil něco vypít ( nedostatek tekutin taky dělá hodně ) jsem zapojila mozek… A asi tomu dopomohlo i to, že jsem před sebou viděla brášku, jak se tváří, kdybych mu řekla, že jsem to nesložila. Vždyť jemu bylo jedenáct, když složil zkoušky.

Ale já to zvládla. Zvládla jsem to a stala jsem se geninem. Dostala jsem svou čelenku, která měla ihned vytyčené své místo ve vlasech. A pak? Pak jsem prostě padla do postele. I když zkoušky proběhli relativně brzy. Prospala jsem celý den. Probrala jsem se až teprve druhý den v šest ráno, když mi jako vždy zvonil budík přichystaný do školy. Úplně jsem ho zapomněla vypnout. Na druhou stranu je to štěstí, protože bych pravděpodobně zaspala…

Následovala rychlá koupel, obléknutí a snídaně. Vlasy jsem si pěkně rozčesala, přivázala do nich čelenku a byla jsem přichystána na to, že se dnes dozvím s kým vlastně budu v týmu.

***

Ve třídě nebylo zrovna mnoho dětí, které složili zkoušky. Usadila jsem se na svém místě s vědomím, že už se sem podívám maximálně jako návštěvník a nebo případně mamka nějakého dítěte z další generace geninů a na rtech jsem měla popravdě veselý usměv. Měla jsem radost a vím, že by měl radost i bráška. Že by měl ohromnou radost…

Sensei sice přišel malinko později, ale co na tom, teď už nic nemohlo změnit mojí budoucnost. Teď už mi jen mohl určit s kým budu v týmu a taky že jsem se to brzy dozvěděla. S úsměvem jsem se podívala na oba dva své partnery a trošku neposedně se zavrtěla na židli. Nemohla jsem se dočkat odpoledne.

Jakmile nás Sensei propustil, přišla jsem se s ním rozloučit a poděkovat mu, že mě uklidnil při zkoušce. Pak jsem si ještě jednou prohlédla ty dva, kteří semnou mají být a s úsměvem jsem je oba pozdravila s tím, že se s nimi uvidím odpoledne. Pak jsem se rozutíkala rovnou na hřbitov. K památníku. Po cestě jsem koupila oblíbené květiny své maminky.

Musela jsem své rodině přece říct, že jsem se konečně stala geninem ne? A pozdravit je. Opět. Asi to některým přijde zvláštní, že někdo jako já chodí na hřbitov, ale zbývalo mi něco jiného? Ne. Měla jsem tu celou rodinu. Matku, otce a teď i bratra.

Květiny jsem položila k památníčku, pak si prohlédla jména na něm vytesaná a třech z nich jsem se dotkla. První máma, pak táta a nakonec bratr. Tiše jsem si povzdechla, ale i když jsem měla v očích slzy, usmívala jsem se. Dokázala jsem alespoň něco. I když oni se obětovali pro vesnici…

Strávila jsem u pomníku dlouhou chvíli, než jsem se vydala do restaurace, kde jsem pracovala, abych jim ukázala svou novou čelenku. Na oslavu si semnou dali oběd, samozřejmě zdarma. Milý zavalitý chlapík a jeho veselá žena, kteří vlastnili tuhle malou restauraci, pro mě byli vždy jako druhá rodina. Sice to nebyli mí praví rodiče, ale občas se tak chovali. Děti neměli a tak si mě vzali tak trošku za svou…

***

Když nadešel čas dostavit se na smluvené místo, rozloučila jsem se a vyběhla z restaurace mírnějším poklusem. A stále jsem se usmívala. Popravdě jsem se nějak nemohla dočkat první mise, kterou dostaneme. Byla jsem zvědavá jak nám to v týmu půjde a jaké to asi všechno bude.

Na místo jsem dorazila první. Byla jsem tu brzo. Já vím. Jenže když se člověk na něco těší, nikdy nezahálí ne? Snaží se. Proto jsem se usadila na zemi u brány a čekala na příchod ostatních členů týmu a naší Sensei.

Nový tým

Strávil jsem jako ostatní studenti spoustu času učením a propadáním do depresí. U mě to bylo možná trochu horší než u ostatních, hlavně kvůli mému stylu učení. Normální člověk si pamatuje co se učí, ale to já nedělám. Veškeré informace ukládám hlouběji do hlavy až někam k podvědomí. Proto mám před každou zkouškou strašnou depku, protože mám prázdnou hlavu a myslím si, že neumím vůbec nic. Naštěstí se to týká pouze teorie a jakmile mi někdo položí otázku tak se mi vybaví většina toho co jsem kdy četl.
Díky této malé a pro mě rozhodně nepříjemné vlastnosti jsem byl před zkouškou pořádně vyklepaný, ale nakonec jsem prošel v hodnocením v lepší polovině zůčasněných. Tak skončil muj akademijní život a začal ten správný. Domů jsem zprávu ani neposlal. Zaprvé ji určitě odeslal strýc s tetou, kteří mají mimo jiné za úkol na mě dohlížet a za druhé to nikoho v mé rodině moc nezajímá. Všichni se upínají na mojí nejstarší sestru, která převezme hlavní techniku našeho klanu a bude ji předávat v rodině dál a na mého staršího bratra, který je jejím nástupcem.

Všichni kdo jsme prošli se sejdeme na určeném místě a sensei nás začne rozdělovat do skupin a jejich vlastními veliteli.
Konečně. Na tohle jsem čekal tak dlouho. Skutečný život ninji, pomyslím si a vzrušením zatnu pěsti. Vím sice, že nejpravděpodobněji budeme dělat hromadu nudných prací, které se k ninjům vůbec nehodí a mnohdy by se ji styděli dát i otrokovy, ale přes to si musí projít každý.
Než konečně zazní moje jméno, tak si pěkně počkám. Měl jsem smůlu a skončil jsem až v poslední skupině. Vyslechnu si jména mých nových společníků a začnu přemítat kdo to vlastně jsou. Po chvíli vzpomínání se uvědomím, že Demiyah je ta blondýnka. Příliš jsme se spolu nepřátelily, ale od vidění ji znám a často jsem ji zdravil, když jsme se potkali někde. S tou druhou mám trochu těžší pořízení. Ani za zlatý prase si to jméno nejsem schopen příliš dobře zařadit. Musím se obrátit o pomoc na kamaráda, který mi připomene, že se jedná o tu "tichou" divnou holku co se s ní nikdo nebaví.
Nikdo se nebaví s ní nebo se ona nebaví s nikým? No každopádně to zjistím, pomyslím si. Sensei to rozpustí a tak se vydám k sobě domu. Nejedná se vlastně o muj dům, protože můj klan nesídlí v Iwě, ale úplně mimo a sem chodí pouze pokud pro ně mají nějakou misi. Ten dům patří mé tetičce a strýci, kteří zde ve vesnici dělají našemu klanu základnu.
Zbytek dne nestrávím nijak moc akčně. Většinu času jsem zamčený v pokoji, aby mě nikdo neotravoval a trénuji chakru. Nemám co jiného bych dělal všichni moji kamarádi jsou na setkáních se svými mistry, nebo se na něj připravují. Pak si ještě přebrousím všechny kunaie a připravím si malou výzbroj, kdyby po nás sensei hned něco chtěl.
Když se blíží čas našeho setkání tak si vše sbalím, připravím se a vyrazím na místo určení. Dorazím tam až téměř na čas a tak pozdravím všechny, kteří tu jsou přede mnou. Příliš je neznám tedy vlastně vůbec a jsem z toho trochu nervózní. Nejsem příliš společenský typ. Mám pouze pár dobrých kamarádů, které si udržuji a zbytek lidí nechávám v neutrálním pásu. Opřu se o nejbližší zídku a přejedu pohledem moji skupinu. Pohledem se zastavím na Tatsuyo, která mě zajímá asi nejvíc, právě kvůli tomu, že o ní nevím vůbec nic.
Je docela pěkná... Proletí mi hlavou, ale ty myšlenky rychle zaženu. Nejsem ani ten typ co by vyhledával pozornost lidí natož žen. Není pravda, že se mi nelíbí jen na sebe neupozorňuji.
Jediný muž v týmu, pokud nepočítám senseie. Tak to bude opravdu zajímaví, povzdechnu si a rychle sklopím pohled k zemi, aby si to nevysvětlila špatně, že na ni zírám.

Oblíbený odstavec. Kdo vlastně jsem?
Můžete mě znát ze třídy pokud jste si mě vůbec všimli, jako zamlklého kluka obklopeného stále stejnými lidmi s kterými se bavím. Nikdy jsem ve třídě nedělal bordel nebo nepřivolával na sebe přílišnou pozornost. 150 cm vysoký klučina hubené postavy s černými vlasy a světle modrýma očima. Vlasy a tvář mám jako na ikonce. Jsem oblečený v klasickém obleku ninjů z zemské vesnice a svoji novou čelenku mám uvázanou prozatím kolem pasu.

Čelenka

Celá táto príprava na skúšky mi prišla akási čudná. Každý z nás čo sme boli na akadémii predsa vynikal v niečom inom, pričom samotné testy a skúšky boli pre každého rovnaké. Sú to už dva roky čo som v Shinrine a ak by som to mal zhrnúť, páčiť sa mi tu začalo asi až po roku. Nakoniec som si nejako zvykol aj na prítomnosť týchto ľudí. Spolužiakov pravdaže veľa nemám a tí čo tu boli mi prišli niekedy až prehnane milí. Samozrejme, keďže je nás málo a je vysoko pravdepodobné, že po skúškach budem s hocikým v tíme. Dobrý vzťah je základom dobrej spolupráce. Vraj.

Nemôžem povedať, že ma to dnešné ráno nevzalo. Mal som strach. Samozrejme, že áno. Prvý krát som stal pred takouto situáciou a poriadne som nevedel čo mám od toho očakávať. Na testy som sa pripravoval ako aj ostatní. Väčšinou niekde na strome, čítajúc si knihy, následne nejakým vytrvalostným tréningom, hádzaním shurikenov či precvičovaním ninjutsu. To som mal vcelku rád a stále ma fascinovalo ako som pomocou niečoho takého dokážem častokrát prekvapiť aj sám seba. Zakaždým to bolo iné.

Žijem v klasickej ubytovni, kde som sa prebudil aj dnes ráno. Nájom mi platí mesto, raňajky a obedy mám na akadémii a na večeru dostávam zabalenú. Prekáža mi to. Ľudia sa na mňa kvôli tomu pozerajú niekedy cez prsty a nie je to vôbec príjemné. Našťastie som si však našiel niečo, čo ma robí šťastným! Už odmalička si vyrezávam rôzne drevené hračky. Musím povedať, že mi to už vcelku ide a prosím Vás! Už mám dokonca aj dobrú povesť! Pár z nich som už aj predal a pozrite. Minule som si kúpil túto skvelú mikinu. Tá hlboko poukazuje na moje pocity. Pocity čo si myslím o ľuďoch čo si myslia, že sú niečo viac.

Tá čierna lebka je už pomerne známa. Učitelia sa na mňa spočiatku pozerali divne, no časom si zvykli. Ale zato dievčatá! Tak tím sa to páčilo a aj páči. Len škoda, že nemám viacero takéhoto oblečenia. Má sa to však čoskoro zmeniť a to sa teším. Aj tie moje rukavice sú už pomerne otrhané.

Vráťme sa však k tomu dnešku. Ráno som vstal už okolo štvrtej. Bol som dosť nervózny, ale vedel som, že by som ešte mal spať, no nedalo sa. Umyl som sa, obliekol a čakal a čakal. Po hodine a pol mi začalo poriadne škriekať v bruchu a ja som sa už nevedel dočkať raňajok. Neviem ako ostatní, ale ja som mieril rovno do jedálne. Bol som tu prvý a už som iba čakal na nejaké chutné pečivo. Najedol som sa a vyrazil som do triedy, kde prebiehali skúšky. Pohľad na všetky tie ustráchané tváre ma vyviedol z miery ešte viac. Nakoniec som sa však sám začal ubezpečovať, že doteraz som zvládal všetko výborne, prečo by tomu malo byť teraz ináč.

A nebolo. Skúškami som prešiel ani neviem kedy! Celé to zbehlo veľmi rýchlo a ja som už s pokojným výrazom v tvári čakal na vyhodnotenie. Nebál som. V tom okamihu sa mi do rúk dostala čelenka a až v tom okamihu som snáď pochopil o čo tu šlo. Bol to veľmi srdcehrejúci pocit. Pocit, že odteraz naozaj niekde patrím a títo ľudia ma prijali medzi sebou. Všetko to však pokazil ten malý zasran, ktorý túto čelenku len ofrflal. Vtedy som sa na to pozrel jeho očami... ale veď je to len kov. Pozrel som sa na ňu ešte raz a uviazal som si ju okolo hlavy. Samozrejme, že vlasmi som si ju zakryl. Ešte sa rozhodnem čo s ňou.

Mlčky som počúval a čakal na prerozdelenie do tímov.
Hmm.
A prečo nie.
Tí dvaja sú v pohode.

Obom z nich venujem krátky pohľad, ktorý toho veľa neprezrádza. Rozhodne sa tu teraz s nimi neplánujem vykecávať. Čo sa týka senseia - osobne ho nepoznám, takže môžem iba hádať. Nechám sa prekvapiť.

Hneď po tom ako sa to celé skončí, utekám len na jedno logické miesto. Späť do ubytovne. Potrebujem dospať. Zaspal som pomerne rýchlo.

Budík mi zazvonil asi hodinu pred stretnutím. Pre istotu som si ešte raz umyl zuby, vzal si potrebné ninja náčinie a šiel do akadémie na obed. Následne som prišiel na miesto stretnutia.

Hail to the... Um...
Ave já! I've made it!

Ano. Po dlouhých večerech plných sladkých rýžových koláčků na uklidnění (ano taky prostě proto, že jsou sakra dobrý); po přemýšlení nad smyslem svého mrzkého studentského života; po občasných záchvatech pochybování o svých schopnostech - po tom všem nadešel den D a já udělala zkoušky.
No, ve skutečnosti to zas dramatické nebylo. Motýli nejistoty v břiše a hroucí tváře, až mi při psaní testu málem prskala pára z uší, tu sice byli. I přesto to však nebylo zas tak strašné, abych z toho nemohla v noci spát.
Samozřejmě - byla jsem velice ráda, když jsem se dozvěděla výsledky. Okamžitě jsem poslal dopis do Země Jezer. Odpověď ještě nedošla - ale jim to vždycky celkem trvá.

***

Dnes, jak všichni víme, nás čeká zařazení do našich budoucích týmů. Je mi vlastně jedno, s kým v týmu budu - nikoho tady extra neznám. Tedy, ne, že by lidi neznali mě. Jsem totiž ta divná holka, co o ní nikdo nic neví, a co snad za dobu, co na Akademii je, nikdy neprohodila ani slovo. Jsem starší než většina ostatních shromážděných na cvičišti a proto se kolem šírí klepy. Propadla jsem snad? Nebo jsem tu snad jako nějaký dozor? Nikdo neví. A mně je to i celkem jedno - občas mě baví sledovat, jaké nové blbosti si lidé dokáží vymyslet.
Jako vždy mlčky postávám a čekám, až na mě přijde řada. Bohužel si tu musím postát celé ty dvě hodiny, než se mé jméno konečně ozve. Dozvím se jména svých parťáků, senseie a místa, kde se jakožto tým poprvé sejdeme.

Jelikož máme poměrně dost času, vydám se zase hezky domů si něco dobrého uklohnit, popřípadě si zas jednou něco z nudy nakreslit na svitek. Nevidím totiž důvod, proč bych na civčišti měla zůstávat - zrovna ukecaný typ nejsem a pak - bude určitě později dost času na to, abych své týmáky poznala.
Ano, neznám ani jednoho z nich, a už vůbec ne po jméně. No, alespoň to bude překvápko.
Na cvičiště tedy dorazím na čas. Ať už tam kdokoliv stojí, či někdo příjde, jen s lehkým úsměvem mávnu rukou na pozdrav. Pokud dorazí sensei, věnuji mu formlnější pozdrav v podobě malé úklony.

A kdo tedy vlastně jsem? Jak už víte, jsem ta (ne o moc) starší a ta tichá. Ta, která nikdy neprohodí ani slovo, dokonce ani v momentě, kdy je vyvolaná. Taky proto mi lidé přezdívají Muon - neboli 'tichá'. Na to, že už vlastně moc nevyrostu, jsem i tak docela mrňavá; a ke vší radosti je u mě puberta v plném proudu, takže už jdou jasně poznat nějaké ty 'ženské křivky'.
Vohoz (se zapým svrškem).

Deň D anebo ako to všetko začalo.
Dopoludnia 10:00-12:00

Prišiel ďeň na ktorý som tak dlho čakal. Na čele mi konečne vysí čelenka so znakom Konohy a ja už nebudem musieť byť len na akademii ale otvára sa mi celý svet plný dobrodružstiev, nových kamarátov a zábavy.
Nedočkavo sedím počas triedenia a a čakám kým padne moje meno ako aj mená zvyšných členov týmu a senseia. ...Nami Kaya a Senju Akane... ...ach nie som tu jediný chalan... ...chapem že nas treba rozdeliť rovnomerne ale dievčatá sú také nudné... zatvárim sa smutne v prvej chvíľi keď sa dozviem ďalšie informácie.

Hlavou mi prejde že mám ešte 3 hodiny kým sa mám stretnúť s senseiom.
...ach jaj to je strašne veľa času a ja tak neznášam čakanie... ...mam isť za Kayou a Akane alebo skúsiť niečo ine... ...hm trénovať nemá zmysel nakoľko sensei nás bude chcieť vidieť asi v plnej sile a bude chcieť otestovať naše schopnosti... ...kto to vlastne je, moc som o ňom nepočul...
Ako tak rozmýšlam Sensei rozradí zvyšok geninov a rozpustí nás. Keďže sedím na kraji vytratím s az budovy čo najnenápadnejšie.
...na stretnutie s dievčatami mám čas zatial sa idem zabaviť a potom najesť... ...Yoshi asi doma nemube aj keď za pokus to stojí...

Keď stretnem niekoho známeho tak mu poblahoželám k zaradeniu do týmu ako aj v krátkosti poviem s kým som v týme ja a potom si to zamierim k hojdačke. Vysadnem na ňu a začnem sa hojdať, najskôr pomali a potom rýchlejšie a rýchlejšie. Zbožnujem tento vietor vo vlasoch ako aj tú rýchlosť pohybu. Ako sa tak hojdám tak rozmýšlam nad mnohými vecami. ...ktovie čo bude naša prvá misia... ...dúfam že niečo ľahké a hlavne mimo dedinu... ...alebo nás bude chcieť naučiť nejaké nové zaujímavé jutsu... ...fyzický tréning by tiež nebol zlý ale radšej by som išiel von z dediny...
Po chvíľke prestanem rozmýšlať, vyčistím si mysel a len tak sa hojdám a vychutnávam si rýchlosť pohybu.

Keď ma to už prestane baviť tak zoskočím a pri dopade mi hlavou prejde jeden obraz. Obraz ktorý mi spôsobil mnohé bezsenné noci a vďaka čomu som mal pri skúškach problemy. ...nie mne sa to nestane... ...ja viem čo dokážem... ...mne sa to stať nesmie... Vtom sa mi v mysli zjavý ešte jeden obraz ktorý je podobne hrozivý ako ten prvý, obraz matky ktorá vyšla z domu a videla tam mňa a Nomara ktorý bol v mojom náručí. ...ak by sa niečo stalo Yoshimu alebo mne neprežila by to...
V kútiku oka sa mi zjavý slza a ja sa snažím z hlboka dýchať aby som sa upokojil. ...kľud si silný vieš sa kontrolovať... Vravím si aby som sa upokojil avšak predsa len táto spomienka je veľmi emotívna a je asi jediné čo mi dokáže zničiť ihneď náladu a spraviť zo mňa emotívnu trosku. Avšak už je to lepšie ako prvé mesiace už neplačem tolko a po nociach môžem už spať.

Zamierim si to domov kde ma čaka matka zo skorým obedom a začne sa ma vypitovať na to ako to bolo tak jej to zhrniem a naoplátku sa jej opýtam na môjho nového senseia.
"Veľa som o ňom nepočul vlastne len to jeho meno nevieš o ňom niečo?"
Z jej rozprávania sa dozviem, že je to takmer legenda medzi jouninmi avšak je niekedy až moc tvrdý a prísny. Z jej slov neviem čo si mám pod tým predstaviť a tak sa venujem skorej Yakisobe ktorú mam pred sebou ako tomu čo ma čaká. Keď dojem vezmem si zo sebou do menšej termosky trochu zeleného čaju a idem si zbaliť veci ktoré by som mohol potrebovať(viz inventár) a okolo obeda sa vydám na to cvičisko.

Čakanie na senseia a ostatných
Dopoludnia 12:00-13:00

Na cvičisko dorazím o 12:19 a uvedomím si že som tu moc skoro ale to až tak moc nevadí. Poobzerám si to tu aby som vedel čo ma môže čakať keď príde Sensei a dievčatá a z nudy vytiahnem jeden kunai a začnem ho hádzať na cieľ, pričom začinam vo vzdialenosti 7 krokov. Ak trafím ciel tak sa posuniem o krok ďalej ak netrafím tak o krok bližšie. Robím to preto aby som sa trošku zahrial kým prídu ostatný a hlavne aby som sa nenudil nakoľko pri tréningu mi ide čas rýchlejšie. Asi po 15 minútach ma to prestane baviť tak si zbalím kunai do vrecka dám si čaj čakám na ostatnych. Keď prídu dievčence tak ich pozdravím a milo poviem. "Ahojte teším sa na spoluprácu v týme a dúfam že budeme mať kopu zábavy." Ak by prišiel Sensei prvý pozdravím ho a som viac menej ticho očakávajúc že on začne konverzáciu prípadne vydá prvé rozkazy.

No super největší vrah genninů pod sluncem

Byla jsem vzhůru už v 5 ráno. Prostě jsem nemohla spát. Zdálo se mi o rodičích a o kamarádech z vesnice, ze které pocházím. Převléknu se a vydám se do ranní Konohy. Je tu celkem klídek. Do sedmi se poflakuji po tiché a klidné Konoze a pozoruji jak se postupně probouzí. Jsem sice společenská, ale také mám občas ráda samotu.
V sedm se vrátím domů a bratr je v kuchyni a připravuje snídani. Když přijdu z chodby a ne ze svého pokoje tak na mě překvapeně kouká.
"Kde si byla?"
zeptá se mě udiveně. Pousměji se.
"Nemohla jsem spát tak jsem se byla projít po vesnici."
odpovím mu. Položí na stůl snídani a já se nasnídám. Potom se ještě dojdu pořádně učesat a upravit abych nevypadal, jako když mám na halvě vrabčí hnízdo. Svou čelenku nosím na čele. Chvíli se na sebe dívám do zrcadla a posmutním.
Byl by táta pyšný, že jsem se stala geninem?
zeptám se sama sebe a nemohu nalézt odpověď. V půl osmé se vydávám na akademii, kde máme být rozděleni do týmů. V osm začíná celý ten otravný proces. Senseie nevnímám. koukám z okna a přemýšlím o tom jestli jsou rodiče někde tam nahoře a jestli je nějaký posmrtný život. Z přemýšlení mě vytrhne moje jméno a i to předtím jsem zaslechla.
Super Uchiha...doufám, že to nebude nafoukánek, který bude vytahovat se sharinganem.
pomyslím si otráveně.
Strnu, když se dozvím jméno našeho senseie...
Ježiši, to si děláte legraci? Toho nebrutálnějšího jouina, který v Konoze je? Proč? Co jsem komu udělala...
pomyslím si a praštím hlavou o stůl. Hned jak můžeme tak vypadnu ze třídy a jdu domů.
Ani se na něj nikoho nemohu zeptat, co od něj mám čekat...
napadne mě. Pro mě je tohle ta nejhorší varianta, která mohla nastat...teda, alespoň já to vidím tak černě.
Je deset hodin, to už je bráška v práci. Ve dvanáct se za ním půjdu stavit a dát si rámen a pak alou na cvičiště 4
přemýšlím dál.Jdu do svého pokoje, kde se natáhnu na postel s knihou o historii Konohy(je v ní ta nezakzaná historie, samozřejmě). Do 11:50 si čtu. Vydám se za bráchou do práce, kde si objednám rámen.
"Copak Kayo vidáš nějak zatrpkle?"
zeptá se mě bratříček.
"No...nediv se mi, když mám jako senseie toho burtálníka Daikiho...a k tomu všemu je v týmu nějaký kluk z klanu Uchiha..o snad to nebude, žádný naofukaný a rozmazlený spratek."
povzdechnu si. Bratr mi dá rámen s tím, že dnes je to něj. Usměji se a poděkuji. Nahážudo sebe jídlo a pak se vydám na cvičiště 4 kde jsem ve 12:55.
Uf...to bylo tak tak...
ulevím si.

Rozřazení do týmů
Ráno mě místo budíku jako jiné malé shinobi v jiných vesnicích s lepším podnebím nevzbudil budík ale horko a sucho. Jako první co jsem udělal jsem se šel napít. Pil jsem po malých doučkách aby si mé tělo zvyklo když celou noc nepřímalo vodu. To zde v poušti musí dělat každý nebo zemře. Dokonce i malé dítě má v sobě zakódováno. Pij pomalu a pomalých douškách. Ne rychle a co nejvíc. Po dvou sklenicích čisté vychlazené vody jsem se svlékl a šel se vysprchovat. Nešel jsem na ráz. Nejdřív jsem se utužil a až poté jsem pomalu přidával studenou vodu. Spíš než z hygienyckých důvodů to bylo z dobrého pocotu když po vás stékají chladivé kapičky vody. Po pořádně dlouhé a ledové sprše. Jsem se oblékl do dlouhéhopláště, který byl volný a zároveň mě chránil před sluncem a horkým písken. I když takhle ráno to nebylo nejhorší. Vzal jsem si svůj klobouk , novou čelenku a mé krásné dřeváky a vyšel jsem do ulic spícího města. Vyrazil sem sice brzy většina lidí sice spala. Mý rodiče byli stejně na misi takže by doma nic nebylo. Coural jsem se ulecemi sem a tam. Nevěděl jsem kam jdu mé nohy mě nesly kam chtěly. Cestu jsem nevnímal přemšlel jsem o životě. Přemýšlel jsem o tom na kam se dát na rozcestí života. Když začalo svítat začal jsem svůj směr pomalu měnit na směr v akademii. Věděl jsem že bude otevřená. Vždycky při rozbřesku se otevírala. To jsem věděl. Nešel jsem takhle brzy po prvé. K akademii jsem dorazil asi půl hodiny po rozbřesku. Vešel jsem dovnitř a uviděl jsem několik senseiů, kteří mě učili a už bohužel učit nebudou. Nakonec jsem došel do mé třídy. Pořádně jsem se rozhlížel. Nejspíže tu sedím naposledy. Vzpomínal jsem ty dlouhé, úmorné a otravné hodiny v tom hnusném počasí. Vzpomínal jsem na mnohé rvačky které se tu událi. Vzpomínal jsem na minulost, která se už nikdy nevrtí a možná to byla ta nejhezčí léta mého života. Nevěděl jsem přesně co od nového živa který mě začal z povýšením na genina čekat. Byl jsem smutný a i trochu vystrašený. Pomalu začali přicházet další a další mí spolužáci, kteří složily závěrečné zkoušky. I na nich bylo vidět, že nejsou úplně ve své kůži. Těžko se odhadovali čím to bylo způsobeno. Pak se v kouři zjevila naše senseika. Většina byla v klidu, ptotože tenhle příchod měla v oblibě a tak ho pořád opakavala až si většina zvykla. Ti kteří si nebyli schopniza tu dobu co nás vyučovala zvyknout už asi nebudou mít příležitosot. Ale zase jim to ušetří jejich nervy, a rozflákané věci, které upustili když se polekali. I na naší senseice bylo vidět, že spěchá aby to měla co nejrychleji za sebou. Řekla nám naše složení týmů a kde s máme s naším novým senseiem sejít. O mých nových členech mého týmu jsem moc nevěděl i když jsem s nimi chodil na akademii. Když o tom tak přemýšlím skoro o nikom z mé třídy jsem moc nevěděl Nel jsem ten typ co se jednoduše zkamarádí. Já o to ani nestál. Byl jsem samotář a tak to je asi lépe. Člověk co nic nedělá nic nezkazí. Když nám dala naš senseika rozchod pomalu jsem vyšel z akademie a stejným kroke jsem pokračoval do sídla našeho klanu. Když jsem došel k našemu domu odemknul jsem dvee a vešel dovnitř. Zavřel jsem za sebou. Svůj plášť jsem si vzal s sebou do otovy dílny, která zároveň sloužila jako rodinný sklad vybavea mise. Ze vnitř svého pláště jsem měl spousty kapsiček, kožených řemínků a úložného prostoru. Zaplnil jsem ho celý od kunáiů, shurikenu až po svitky se zbraněmi a výbušnými lístky. Odložil jsem plášť a zamířil k loutkám, které byly pověšené na provazech přivrtaných ke stropu. Vzal jsem si tu svou a celou rozebral, promazal a skontroloval. Když jsem jí i otetal a přesvědčil se, že je ve skvělém stavu vzal jsem si kabát a pomocí řemínků pro změnu ze vně mého plášte jsem si ji upevila na má záda a vyrazil jsem směrem k báně. Než jsem vyrazil díval jsem se na hodiny v kuchyni. Byla přesně jedna hodina, takže času jsem měl dost. Šel jsem svm obvyklím šouravým tempem k bráně. Když jsem dorazil nikdo zde nebyl. Posadil jsem se do stínu, který brána vrahla a čekal. A čekal a čekal až mi začala klimbat hlava a já usnul.

Počátek cesty nové generace

Nové plamínky Skryté Listové vesnice
A je to tu den, na který jste tak dlouho pilně trénovali a připravovali se. Senseiové ze Akademie Konohy vám nedali nic zadarmo. Vždy vše bylo těžké a ještě hůře vydřené. Učili jste se studovali praxi i teorii. Poznávali své spolužáky a snažili jste se snimi vycházet, nebo taky ne. Prováděli jste různé vtípky senseiům a někteří z vás jste se snažili ulít z výuky, kdykoli to bylo možné.
Mnozí z vás jste měli obavy a strach z toho, že nezvládnete závěrečnou zkoušku na Genina a zůstanete v akademii další rok. I to se zde stávalo, nebylo to běžné, ale nebyla to vlastně ani výjimka. A navíc jaká by to byla ostuda nesložit zkoušku a zůstat na akademii s o rok mladšími studenty? Na to přece ani pomyšlení. Proto jste se ve vašem zájmu snažili, jak to šlo. Někteří z vás to měli opravdu nahnuté a vypadalo to, že neprojdou a nestanou se ještě Geninem. Pár muselo určitě projít s odřenýma ušima a to museli ještě vaši zkoušející určitě zavřít obě oči a zakrýt si obě uši, aby něco takového vůbec dopustili.
Nicméně ať jste byli rozdílní sebevíc jedno vás vždy pojilo a nejspíše i vždy pojit bude. A to touha stát se Shinobim ať už konečný cíl bude jakýkoli.
No a jakže vlastně celý tenhle váš velký přechod dopadl? Pro většinu z vás docela dobře. Protože právě vy, kteří dnes sedíte opět ve své staré třídě. Na místě, které bylo vaším utrpením i zábavou dlouhé roky, jste ti, kteří jste získali svou čelenku s odznakem Listové a je jedno, kde jí nyní nosíte. Dnes je pro vás všechny důležitý a dlouhoočekávaný den. Dnes jste tu právě proto, abyste jako noví Genini byli zařazení do svých týmů. Váš sensei ze školy přišel do třídy na čas. V ruce má štos papírů. V něm bude nejspíše i vaše rozeřazení.
"Ehm...ehm...už bych poprosil o klid panstvo."
Rozlehne se hlas senseie po třídě, který si chce vyzískat vaší pozornost. Tu z většiny samozřejmě má, protože asi každého zajímá v jakém týmu skončí.
"To, že už nejste studenty akademie, ale Geniny neznamená, že budete rušní."
Pronese rázně a přísně, ale pousměje se.
"Všem, kteří tu dnes jste gratuluji k postupu na Genina. Nyní prosím dobře poslouchejte a buďte tiše. Je vás zde hodně, tak ať vás nemusím překřikovat. Po pečlivém zvážení a zhodnocení vašich výkonů, schopností i všeho ostatního, jsme vás rozdělili do týmů tak, aby byly vyvážené a vzájemně se doplňovaly. Nyní začnu číst složení nových týmů a také místo a čas setkání s vaším novým senseiem."
Odmlčí se, aby nabral dech a zahledí se do papírů. Pak začne číst jména ozývají se nadšené i zklamané výkřiky, když dochází na některé z Geninů, také jsou řečena místa, kde se setkají se svými Sensei.
....Nohara Atae, Uchiha Kei a Hyuuga Eremi vy tři tvoříte nyní nový tým, který bude spadat pod Iruzi Leira-sensei. S tou se setkáte ve dvě odpoledne před nemocnicí."
Následuje další rozřazování, kdy musí občas sensei nabrat i dech, aby mohl pokračovat.
....Uchiha Yamato, Nami Kaya a Senju Akane vy budete tvořit nový tým pod Hachiro Daiki-sensei. Ten vás bude čekat v jednu odpoledne na cvičišti 4..."
Pak ještě projde zbytek rozeřazení a odloží papíry.
"Na závěr vám přeju hodně štěstí a úspěchů. Můžete jít."
S tím se začnou všichni rozcházet. Je teprve 10 ráno, přičemž tohle vše začalo v 8, takže jste tu tvrdli dvě hodiny. Nicméně nyní máte čas do smluvených časů, tudíž se můžete připravit na setkání se svými novými Sensei, o kterých toho věru moc nevíte.
(Popište svůj strávený čas od rána až po příchod na místo určené novým senseiem.)

Nové hvězdičky pro oblohu Skryté Hvězdné vesnice
Tolikrát do vás senseiové na akademii hustili, abyste si zapamatovali to, či ono. Vše se jim zdálo důležité a vy jste toho polovinu ani vnimat nechtěli, aby vám ztoho nepraskla hlava. Kolikrát jste třeba i usnuli v hodině, protože jste to už prostě nezvládli, ale i tak vás začal nakonec polívat strach, když se to blížilo.
Měli jste brzo skládat své Geninské zkoušky, a co kdybyste je nezvládli? Další rok na akademii? To byla noční můra každého z vás. Navíc se říkalo, že jsou Geninské zkoušky na vaší akademii docela těžké, a že prochází jen ti dobří.
Začalo dohánění a morbidní se učení všeho, co jste ještě za ty roky na akademii nepochytili. Konečně jste si uvědomili, jak moc se chcete stát Geniny, a i když jste zde zažívali pěkné chvíle touha být už konečně v nějakém týmu a plnit mise byla silnější.
Nakonec to přišlo, den oněch zkoušek, kdy jste byli všichni podělaní až za ušima, jak jste se báli, že vás nepustí dál. Někteří odešli dokonce s brekem, protože nezvládli zkoušku. Jiní zase s úlevným oddychem, když jim spadl kámen ze srdce při oznámení, že budou Geniny. Nakonec vás zkoušku zvládlo docela dost, ač ne tolik, kolik byste rádi. Přece jen nových Geninů z vaší vesnice nakonec nebude tolik.
Nicméně jedno je jisté, vy kteří tu dnes v tu ranní 8 hodinu sedíte, ač vás není nějak moc jste šťastní, protože právě vy v téhle třídě máte někde na těle přivázanou svou novou Geninskou čelenku, která značí, že už nejste jen pouhými studenty akademie. S očekáváním čekáte na svého senseie, který vás má mít dnes naposledy, aby vás rozdělil do budoucích týmů. Dostaví se s párminutovým spožděním a v ruce nese pár papírů, ve kterých bude ležet asi váš budoucí osud. Mile se na vás usměje a už jen tím, jako vždy si upoutá vaši pozornost.
"Dobré ráno. Jsem rád, že vás tu nakonec vidím docela tak pěkný počet. Konečně jste se dostali a budete rozřazeni do týmů. Ještě jednou všem gratuluji a nyní prosím poslouchejte přečtu vaše jména, vašeho senseie a čas a místo, kde se s ním sejdete."
A tak začalo ono čtení, šlo to v celku svížně a sensei se tím nijak nepáral, ani nedělal dlouhé pauzy.
"...Takahashi Chinatsu, Tetsu Akemi a Iwakushi Hikaru. Jste nový tým, který povede Shinobu Aya-sensei. Máte přijít v jednu odpoledne k východní bráně...."
Pak ještě proletí zbytek týmů, než je vše za vámi.
"Ještě jednou hodně štěstí mladí Geninové."
S úsměvem vás propustí a vy můžete jít. Většina z vás se vyhrnula hned, jak to šlo, ač bylo teprve 9 ráno. Nyní máte chvíli ještě klid na přípravu, než se budete muset sejít s vašimi novými sensei.
(Popište svůj strávený čas od rána až po příchod na místo určené novým senseiem.)

Nové kamínky na cestě Skryté Zemské vesnice
Několik let trvé práce a dřiny. Několik let soustředění se na možné i nemožné a udržet si alespoň požadované vědomosti v hlavě, což nebylo vždy moc lehké. Bojovali jste s vlastní špatnou stránkou jestli se připravovat, nebo ne a kolik. Některé noci pro vás byly bezesné a strávené nad učením, protože s postupujími roky se začala u všech objevovat větší snaha z obavy, že vás nakonec nepustí přes závěrečnou zkoušku, po které byste se měli stát Geniny.
Byly dny, kdy vás pojímalo čiré zoufalstí a vysvětlovaná látka na tabuli byla pro některé z vás, jako napsána cizím jazykem. Nicméně nebyla zde jiná možnost. Chtěli jste uspět a bylo třeba zatnout zuby a vydžet to.
Pak přišly ony slavné závěrečné zkoušky. Většina z vás se toho určitě bála, jen málokdo byl natolik sebevědomý, že by si řekl, že to určitě udělá. V každém bylo alespoň semínko nejistoty. A právě ta nejistota bavila i některé z vašich zkoušející, které jste dobře znali z akademie.
Nakonec jste měli všichni zkoušku za sebou. Bohužel ne všichni úspěšně, ale alespoň podstatná část z vás ano. Ten zbytek, kteří neuspěli bude děsit další rok na akademii.
Naštěstí právě vy, kteří jste se sešli dnes na hřišti za akademií jste ti, kteří máte někde na sobě svou čelenku s odznakem Zemské vesnice. Je to pro vás ulevující fakt, ale nyní nastává další důležitá věc a to, rozřazení vás všech do týmů. Váš sensei z akademie přišel zhruba ve stejný čas, jako poslední z vás. Na tváři měl poklidný výraz a v tvrdých deskách založeno několik papírů.
"Dobré ráno, nyní už tiše. Teď ti z vás, kteří tu jsou, jako noví Geninové budou zařazeni do týmů. Řeknu vám složení týmů, jeho senseie a také kde se s ním sejdete."
Podotkne a pak začne procházet a jmenovat jednotlivé týmy. Tohle celé se táhne asi od 8 do takových půl desáté, než příjde poslední tým na řadu.
"A poslední tým....Muon Tatsuo, Demiyah a Dākuanbā Itami. Vaším senseiem bude Kyo Kazuki a máte jej počkat právě tady v pravé poledne po obědě....To je vše můžete jít."
Rozpustí vás sensei a nyní začíná vaše nová cesta Geninů.
(Popište svůj strávený čas od rána až po příchod na místo určené novým senseiem.)

Nové špalíčky k řezbě pro Skrytou Dřevěnou vesnici
Vaše ves měla vždy docela málo nových Geninů, nicméně taky ti, které si už pustila z akademie byli opravdu dobří a připravení. Žádné ucha, které nepoznají rozdíl mezi Genjutsu a Ninjutsu. A o to děsivější byl onen zvrat, když vám po těch letech začaly končit radovánky v podobě pozdních příchodů vašich senseiů. Odpadnutých hodin, nebo jejich odůvodněného bulnutí.
Začala na vás plně dopadat tíha to, jak těžké bude připravit se na závěrečnou zkoušku. Kunaie a shurikeny lítaly na cvičištích v počtech, jako nikdy. Studovny byly zaplněné i v nelidských odpoledních hodinách, kdy jste byli zvyklí už někde hrát si venku. Večery se stalo místo chvílemi odpočinku a relaxu doplněného spánkem časem, kdy jste se snažili pohltit další informace, které jste ještě pojmout nestihli.
Nemálo z vás pohlcovalo s blížícím se termínem zkoušky zoufalství a pocit beznaděje. Mnozí jste si řekli, že nemáte prostě šanci všechno tohle dostat do hlavy teď a tak narychlo. No asi mělo něco do sebe, když senseiové vás všechny nabádali k pilnému studiu. Nyní už je pozdě něco nějak více dohánět, ač snaha se prý cení.
Nastal onen drtivý den zkoušky. Výrazy mnohých, kteří přišli ze zkoušky jasně hovořili, že si to znovu zkusí až za rok. Jen někteří prošli úspěšně. Jen málo jich to zvládlo, ale o to víc radosti jim to udělalo.
K vaší úlevě jste mezi nimi i vy. Sedíte totiž právě dnes s tou hrstkou vyvolených ve své staré třídě akademie a sledujete senseie, který už před chvíli přišel a ještě si něco prochází a ověřuje na papíře, který si přinesl.
"Tak fajn předpokládám, že jste tu už všichni, takže začneme. Jste ti lepší, kteří dokázali získat hodnost Genina, nicméně vaše těžká cesta je teprve na začátku, takže neusněte na vavřínech. Nyní přečtu složení vašich týmů a jména senseiů, kteří vás budou mít. Taky časy a místa, kde vás dnes počkají."
S tím začne číst jména a podávat vám informace. Už je zhruba v půlce a je nějak půl 9.
"....Yaso, Gamase Yui a Cykayo Itsuki senseiem vás, jako nového týmu bude...Arata Daichi. V jednu vás počká na okraji lesa kousek od hlavní brány."
Oznámí a pokračuje. Konečně dojde před devátou na konec seznamu.
"Tak se mějte a držte se."
S mírným pousmátím a kývnutím vás rozpustí, abyste se rozešli po svých. Ještě máte docela čas se připravit na setkání s budoucím senseiem.
(Popište svůj strávený čas od rána až po příchod na místo určené novým senseiem.)

Nová zrníčka písku zamíchaná v Skryté Písečné vesnici
Trénink a výcvik v jedněch z nejtvrdších podmínek, které skryté vesnice mohou mít. I tak by se dal definovat váš výcvik na akademii. Zvládat podnebí pouští, dokázat se v takových horkých dnech učit a ještě trénovat, to chce opravdu kus odvahy a nezdolného ducha.
O to těžší ty roky na akademii pro vás byly. Některé dny jste doslova padali obličejem do písku a to ne jen vyčerpáním. Zde vznikali odolní Shinobi, kteří museli zvládat ty nejtěžší podmínky, a právě na to jste byli připravováni i vy.
Studium bylo obsáhlé a tréninky fakt tvrdé. I tak jste si nacházeli čas na zábavu a hry. Ten čas však v poslední době rychle skončil, protože se blížily Geninské zkoušky a všichni jste se šrotili zalezlí doma a nebo jste trénovali, abyste zvládli fyzickou část zkoušky. Bylo to pekelné období, které jste si opravdu nepřáli. Ano hodně vás naučilo, tedy vy jste se hodně museli naučit, jinak byste tou zkouškou určitě neprošli a i tak vás prošla zhruba půlka. A to byli prý letos senseiové ještě při zkoušení docela mírní narozdíl od času před pár lety.
Nakonec jste to ale právě vy ta skupina, která to dokázala. Je vás celkem pěkný počet a stojíte nastoupeni v hale akademie. Některé z vás poleká příchod jedné vaší sensei, která se zjeví náhle v oblaku dýmu a přejde před vás.
"Vezmeme to rychle, takže dobře poslouchejte opakovat to už nebudu. Teď vám přečtu rozhodnutí, jaké týmy jsou z vás utvořeny a který sensei vás dostane na starost. Taky vám bude řečen čas a místo srazu s ním."
A tak začne číst jména.
"Mokushi Ayatsuri, Ratachi Yoshiru a Zakuri Yumiko, budete tvořit nový tým pod Yuuna Tsukiko-sensei. Ta vás počká u brány máte se na to dobře připravit, sraz máte ve dvě...."
Pak pokračuje a proletí zbytek seznamu, zvládá to opravdu rychle, takže o půl 10 už jste rozřazeni.
"Dělejte Suně čest, rozchod."
S mírným bouchnutím se objeví další kouř a sensei je pryč. Nyní máte čas se připravit na setkání s novými sensei.
(Popište svůj strávený čas od rána až po příchod na místo určené novým senseiem.)

Nové kapičky rosy ve Skryté Mlžné vesnici
Studovali jste akademii ve Skryté Mlžné vesnici s úmyslem stát se Shinobim a jednou své vesnici dělat čest a hlavně stát se, co nejlepším i pro sebe a v očích svých rodin, přátel a těch, které máte rádi, nebo milujete. Byla, je a bude to ale dlouhá a těžká cesta. Už jen ony roky na akademii byly dosti těžké. Ke studiu toho bylo hafo, stejně tak ke cvičení. Kdo by si pomyslel, jak těžké je zasáhnout kunaiem střed terče....no určitě dost zvláště na docela pěkně nepěkné vzdálenosti. Tohle a ještě mnohem více jste museli zvládnout i vy, abyste se vůbec dostali až ke zkouškám, které měly být ještě těžší komplex toho všeho těžkého, co jste se tu několik let učili. Mlžná měla vždy velmi dobré Shinobi, právě proto, že je tak dobře připravovala.
Už dlouhou dobu před zkouškami váš volný čas byl mizivý, protože nikdo z vás by si asi nelajzl se neučit a nepřipravovat. To by znamenalo jistý neúspěch. Srandičky skončily a tvrdý život zdá se začal. Po dlouhé a tvrdé přípravě nakonec přišly ještě tvrdší zkoušky, které položily do kolen i některé z těch, kteří si mysleli, jak jsou skvěle připraveni.
Počet těch, kteří z vás všech zkoušku zvládli se zredukoval asi na jednu třetinu. Zbytek má hold smůlu a musí s mlčením přijmout další rok na akademii.
Pro vás šťastné je ale právě dnes ranní sraz na 8 hodinu a už čekáte ve staré třídě. Sensei má docela zpoždění, ale i když příjde skoro o dvacet minut pozdě nikdo si nedovolí na to nijak upozornit, taková tu panuje disciplína stejně, jako ticho jakmile sensei vešel.
"Tak nyní vám tedy dám rozpisku toho kam kdo z vás patříte, pod koho a kde jej dnes najdete."
Řekne docela stroze, zdá se, že ani snad moc nespal, což naznačují mírně kruhy pod očima. Začne číst jména a zařazovat. Chvíle ubíhají...
"...Kaguya Liu, Byano Hayate a Takumi, budete nový tým, který povede Orihoko Jamiro-sensei. Počká vás na okraji jezera ve vesnici v půl jedné."
Oznámí vám a pak pokračuje ve výkladu. Nakonec rozdělí i poslední z vás Geninů.
"Tak můžete jít. A myslete na to, že každý čin, který uděláte poznamená i vaší ves."
S tímto upozorněním vás propustí a vy máte šanci se nyní od takových devíti připravit na odpolední sraz s vaším senseiem.
(Popište svůj strávený čas od rána až po příchod na místo určené novým senseiem.)