Andor.cz - Dračí doupě online

Oživlé mrtvoly

Výbuch neudělal vůbec nic, respektive udělal. Mají na sobě pár šrámů, ale to je tak vše. To je nezastaví. Podívám se na Yamata, když mě pošle najít senseie. Vzpomenu si na poslední misi, kdy jsem někoho opustila...
Párkrát se zhluboka nadechnu a vydechnu. Když mě Yamato okřikne podruhé, tak sebou škubnu a kývnu.
"Hlavně vydrž!"
řeknu mu a zaposlouchám se. Rozeběhnu se, s kunaiem v ruce, za nejbližšími zvuky boje.

Trínink

Zhluboka dýchám a rozhlížím se pečlivě, abych nic nepřehlédla... Pak se podívám na toho kluka.
,,Měli bysme jít dál, nepostupovat zbrkle a rozmýšlet každý tah. Ve skutečném boji jde o rychlost, ale i o strategii..."
Pozoruji ty děti, jak se začínají hádat.
Tohle není dobrý, jediný, kdo má dobrou morálku je ten kluk...
,,Tak dost!!!"
Okřiknu ty děti, aby se nehádali.
,,V prvé řadě to je moje vina co se stalo. V druhé řadě teď pokud by na nás někdo zaútočil, tak jsme všichni mrtví, protože tím, že se hádáte, tak odvádíte svou pozornost od důležitějších věcí... To kdo komu pomohl nebo nepomohl si můžete vysvětlit až budeme v cíli, ale te-ď na to rozhodně není čas ani prostor..."
Zhluboka vydechnu.
,,Půjdeme dál... ty..."
Podívám se na toho kluka.
,,Půjdeš jako první, protože tvé schopnosti jsou v tomto případě lepší než moje..."
Rozhlédnu se po dětech...
,,Já půjdu vzadu a budu dávat pozor, aby nás někdo nenapadl... Všichni umíte s kunaii, tak si každý připravte jeden do ruky, abyste byli schopní se bránit... Teď jsme tým... A tým se nesmí hádat, tým musí držet při sobě ať to stojí co to stojí... Rozumíte? Nechodíte do školy pro to, abyste se mohli hádat, ale abyste se něco naučili... Tak teď mi ukažte to, co jste se naučili ve škole, v praxi..."
Podívám se po těch dětech... A čekám, co z nich vypadne.

Ten kluk...


Řítím se za ním a chci ho dotáhnout, chci ho chytit jenže...
,,KSOOOO!!!!"
Zakleju, když mě praští, mohl... mohl mě zabít... Bylo by to tak snadné... Dívám se na něj... a pak se rozmluví... a začne mizet. Rozeběhnu se za ním... A v běhu na něj křičím svou odpověď.¨
,,Pokud nejsi schopen ochránit to co máš rád, tak jsi taky k ničemu, to co držíš v ruce je symbol toho, že někdo si vybral být tím, kdo ochrání ty na kterých mu záleží a je ochotný kvůli těm které má rád i zemřít!!!!!!!!!!!"
Zařvu a běžím za ním...
,,ZASTAV SE A DEJ SI SE MNOU BOJ JEDEN NA JEDNOHO!!!!!!"
Zařvu a ani moc nepřemýšlím... On je mnohem lepší jak já... Má očividně více zkušeností jak já... A vím, že kdyby chtěl, tak už by mě několikrát zabil, ale právě teď mě zahanbuje... Právě teď mi dokazuje, že i když jsem si vybrala tuto cestu, tak jsem k ničemu, když ho nedokážu ani chytit...
To jsem vážně tak neschopná?
,,KSOOOOOOOOOOOOO!!!!"

Poušť

Utíkáme před tou věcí a je pravda, že na kluky můžeme myslet, až se toho zbavíme.
"Jo měli by... pozor na obří škorpiony a jiné potvory..."
řeknu pobaveně.

Nakonec jsme zvolnili tempo, o moc déle bychom to nevydrželi. V písku se běží už takhle dost špatně. Zastavili jsme, protože se před námi objevila nějaká zahalená postava. Sensei mě strčil za sebe a já si připravila do rukou kunaie. Byl to planý poplach, nejednalo se o dalšího nepřítele, ale shinobiho ze Suny. Ulevilo se mi, že to byl pro změnu spojenec. Ač sensei byl obezřetný, tak já ani moc ne. Nebylo z ní cítit, že by měla špatné úmysly.

Ačkoliv máme průvodce, tak stejně dávám pozor na okolí, nerada bych další překvápko ve formě velkého pásovce nebo škorpiona. Moc nevnímám rozhovor těch dvou. Jsem docela unavená a většinu energie investuji do toho zkoumání okolí. Mou pozornost upoutají chuuninské zkoušky.
"A už se ví, kdy a kde budou?"
promluvím konečně.

Suna

Trochu jsme si pospíšili, odpovím jí. Dva co nás doprovází použili Sunshin no jutsu a posunuli nás znatelně blíže k vysokým stěnám Suny.
Velmi užitečné, poznamenám vděčný že se naše cesta zkrátila, i kdyby jen o kus. Začínám být značně utahaný z boje a stejně tak začínám pochybovat nad mým dřívějším návrhem, abychom hlavně cestovali v noci. Najednou to nevypadá tak chytře jak jsem si původně myslel.
Tahle technika by se nám hodila při cestě v poušti, pomyslím si trochu závistně po přesunu a dále pokračujeme už volnějším tempem. Pořád dávám pozor na okolí, ale jsem mnohem uvolněnější díky většímu poštu lidí a navíc jsou všichni zkušení v poušti.
Bez dalších problémů se přiblížíme k masivní bráně do Suny. Překvapeně se koukám na masivní bránu a ještě masivnější skálu, která slouží jako obraná zeď Suny. Slyšel jsem o tom že jsou velké, ale osobně to všechno vypadá větší než jsem si to představoval.
Díky bohu, že jsme přátelé se Sunou. Nechtěl bych se dostávat někdy přes tyhle zábrany jako nepřítel, pomyslím si. Kvádry brány se začnou odsouvat až když k nim přijdeme a pustí nás do vesnice. Původně jsem chtěl tady počkat na senseie, ale nemohu argumentovat proti tomu aby se kytky dostali do lepšího prostředí. Přikývnu a následujeme naše průvodce do odlehlejší části písečné vesnice. Projedu si rukou vlasy a vyklepu z nich plno písku. Trochu se obávám, že se písku budu zbavovat ještě velmi dlouho.
U velkých skleníků s hlídaným klimatem si nás převezme někdo kdo vypadá jako mladá dívka. Normálně bych se necítil zrovna nejlépe předstoupit před mladou dívku polonahý, ale ostrá bolest v noze a tupá bolest svalů je dostatečná, aby mi to v téhle chvíli bylo úplně jedno. Následujeme slečnu dovnitř do skleníků.
Když se dívka zeptá na kytky, tak povolím opasek a vybalím je z mého trika, ve kterém jsem měl svoji část zabalenou. Jsem docela rád že jim Sozo vytvořil ochrané nádobky, které je trochu ochránili před nárazy. Začneme se Sozem postupně předávat kytky slečně.

Skrytá hvězdná - Výpomoc

,,Určitě, to zvládneme." prohlásím odhodlaně, ačkoliv unavené tělo po procestovaném a probojovaném dni se hlásí o svůj noční klid a odpočinek. Ale toto je minimální, co můžeme pro naše hostitele udělat. Hikaru se už rozběhl s vědry pro vodu a já byl požádán o pomoc se dřevem.
Rozhlédnu se, zda někde neuvidím nůši nebo něco, v čem by se dalo přinést více dřeva než pouze v náručí. Pokud zde něco takového bude, zeptám se na půjčení, pokud ne, tak mi nezbyde nic jiného, než pobrat dřeva, co unesu. V takovém případě budu muset jít patrně vícekrát.
Aya-sensei říkala, že máme dávat pozor. Doufám, že tady už tak možná na nějaké brouky a žížaly.
,,Kam jej mám složit?" zeptám se ještě, když se vrátím s první várkou dřeva. Bude to zřejmě někde u ohniště či krbu, ale jeden nikdy neví, jaké mají doma pořádky.
,,Půjdu se podívat, jak je na tom Hikaru s tou vodou." dodám, pokud ještě není mladý genin zpátky s náloží vody. S prázdnými kbelíky se jde snadno, naopak je to rozhodně těžší. Mám dojem, že Hikaru není případně jeden z těch, kteří by si řekli o pomoc.