Andor.cz - Dračí doupě online

Skrytá Zemská vesnice - 22:32 Sazenice pro Sunu opět na cestě
Itami, Kamia a Sozo

"O ty se budu starat, až budeme mít z krku my tamtoho."
Zašklebil se Kazuki-sensei za dlouhých skoků po tvém boku, zatímco příšera řádila. Naštěstí se zdálo, že máte větší rychlost, než ona a lepší orientaci, takže jste jí nechali brzy v písku daleko za sebou.
"Fuuuuh, měli by tady dát nějaké výstražné cedule."
Pokračoval sensei ve vtipkování zatímco, jste se snažili dohnat kluky....

Žena zaměřila svou pozornost na Itamiho, který se ujal slova. Sozo zůstával potichu. Mírně nad obdrženými informacemi přikývla. Nevypadalo to, že by nad tím vším musela nějak hodně přemýšlet.
"Wakata. Slyšeli jsme, že dorazíte, ale čekali jsme vás nejdříve zítra. Dobře mí kolegové se o vás postarají a dostanou vás se sazeničkama do Suny, já se podívám po zbytku vašeho týmu."
Rozhodla bez sebemenšího zaváhání. Oba muži, kteří jí doprovázeli přikývli. Žena rychlým pohybem byla pryč a zahlédl jsi jí jen kus dál za vámi, jak mizí mezi písečnými dunami.
"Připravte se."
Oznámil jeden z mužů a každému z vás jeden z nich položil ruku na rameno. Pak jste se trošku zakymáceli, rozostřilo se vše kolem vás a najednou jste byli o pořádný kus blíže Suně, než předtím.
"Sunshin no jutsu."
Vysvětlil vám Shinobi a pak vás již mírnějším tempem vedli k monumentální bráně Suny, která byla bedlivě střežená a v tuto chvíli zavřená. Kamenné kvádry se začaly od sebe odsouvat, až když jste se přiblížili skoro pod hradby.
"Následujte nás prosím."
Provedli vás oba rovnou do vesnice a pak stočili do odlehlejší části skryté pod jedním skalním převisem, kde jste spatřili i ony proslulé skleníky. Byly nádherné a fascinující na takovém místě. Uvítat vás přišla mladá dívka s brýlemi na nose a dvěma dlouhými coby splývajícími jí přes prsa skoro až k bokům.
"Vítám vás. Páni vy jste tu ale rychle. Děkuji pánové tady si už mladíky převezmu můžete jít. A my se podíváme, jak dopadly ty sazeničky."
Usmála se dívka přátelsky, převzala si vás a zamířila do skleníku. Zde vás ovanulo sice teplo, ale také vlhkost a chládek. Přiměřená teplota pro místní rostliny a byliny, kterých zde opravdu nebylo málo a spoustu z nich jste nikdy v životě neviděli. Dívka vás vedla k jednomu z přesazovacích stolů, pak na vás pohlédla.
"Mohu?"
Měla nejspíše na mysli ony sazeničky......

Kamia a Kazuki-sensei mezitím už trošku zvolnili tempo, protože měli taky docela dost. Suna byla ještě daleko a kluci v nedohlednu, ale......před nimi se najednou vynořila postava zahalená do pláště, s šátkem přes ústa, aby se chránila proti písku. Kazuki-sensei instinktivně postrčil Kamiu za sebe a zaujal obranou pozici, ale trochu se uvolnil, když na vás postava mávla.
"Jste ze Iwy že? Patřím k týmu ze Suny zbytek vašeho týmu jsme již eskortovali do vesnice, šla jsem vás hledat, abyste se nám tu ještě někde neztratili."
Nesl vítr ženský hlas. Kazuki-sensei se opět narovnal a dovolil si úsměv, kývl na Kamiu.
"Ano to jsme. A jsme rádi, že jsme konečně u Suny, byla to náročná cesta."
Zamířil k ženě, bylo však vidět, že je obezřetný, kdyby se jednalo o léčku. Z chování těla a pachu té neznámé však Kamia, nevypozorovala nic špatného, takže nakonec to vypadalo, že je snad vše v pořádku.
"Pojďte už to není tak daleko."
Vybídla vás a vedla směrem k vesnici mezi dunami. Zdá se, že okolí dobře znala, protože zahýbala a chodila pod dunami, když vál vítr přinášející písek, nacházela pevná podloží, aby se vám šlo lépe a zrychlovala tempo, když vítr polevil a byla lepší viditelnost.
"Docela jste si pospíšili."
Snažila se navázat alespoň nějakou konverzaci.
"Snažili jsme se. Mám sebou nadané Geniny."
Usmál se Kazuki-sensei. Žena se letmo ohlédla na Kamiu.
"To věřím, už se těším, až změří síly na Chuuninských zkouškách s našimi Geniny."
Zmínka o zkouškách doma párkrát padla, ale zatím stále nebylo udáno ani datum, ani místo nebo forma konání, takže....inu každá taková informace lákala uši.
(Volná akce)



Skrytá Plamená vesnice - 15:37 Neznámý Shinobi na Severu Země Plamene
Ariaki a Aki

Běželi jste kupředu za tím zlodějským šmejdem. Aki jediná ho měla ještě pořád na očích. Ariaki a Edai-sensei byli kdo ví kde. Ale Aki ho měla stále před sebou a nevzdávala se. Občas jí sice zmizela na chvíli za stromem, ale hned ho zase dohnala a dotahovala. Věřila, že ho dostane a získá čelenku zpátky až......z koruny stromů najednou slétl ten kluk, jako blesk z čistého nebe. Aki nejprve nechápala co se to děje, ale v dalším okamžiku jí to seplo, když se klučina prchající v dál rozplynul v obláčku kouře. Když ho totiž Aki ztratila na okamžik z očí musel nechat dál pokračovat jen klon a naplánovat útok shora.
"Začíná to být nuda Střapko."
Prohnal se kolem Aki směrem zpátky a lokem jí uštědřil pořádný šťouchanec do žaludku až to nepříjemně zabolelo. Být to kunai, nejspíše by Aki rozpáral, jako rybku.
"Řeknu ti k čemu tyhle kusy kovu jsou! K ničemu! Jen tě odsuzují k tomu riskovat krk kvůli jiným, kteří nemají dost odvahy se bránit sami. Odvádí přátele a rozbíjí rodiny. To tyhle věci dělají."
Houkl kluk na Aki a zmizel v houštině, ze které před chvíli přiběhla.
(Popište svůj další postup a pro vyhodnocení si hoďte 3x3 stěnnou kostkou.)


Skrytá Listová vesnice - 16:07 V roli senseiů - Trable
Shokiru, Eremi a Aimi

K tvému štěstí se ti podařilo uniknout z barevné pasti bez úhony a následně jsi povysvobozovala a shromáždila své děti. Když jsi je přepočítala, oddechla sis protože byly všechny. Tedy, více, než půlka z nich se nyní již dala počítat za mrtvou, protože byla slitá od hlavy k patě barvami a vypadaly, jako reklama na duchu. Zrzavý klučík z toho však vyšel bez újmy.
"Co teď senpai?"
Optal se. Ty ses rozhlížela po okolí ale nikoho jsi nikde neviděla ani nezaslechla. Dost možná byl útočník už pryč. A co bylo hlavní, děti byly nervózní, vystrašené a zmatené z toho, co se před chvílí stalo.
Tohle cvičení bylo opravdu zátěžové a jak se zdá, ne jen pro děti.
"Já se bojím.....Proč jsi s tím nic neudělal mohl jsi nám pomoct!......Nech ho zachránil mě!.........Kecy!......Nehádejte se......Ty máš co mluvit........"
Začaly se děti postupně mezi sebou handrkovat.
(Popiště svůj další postup a pro vyhodnocení akcí si hoďte 3x3 stěnnou kostkou.)


Skrytá Listová vesnice - 18:32 Těžká rána v Zemi Jehel
Tayuro a Killunia

Tayuro byl unavený a proti tomu, že ses o něm postarala nijak zvláště neprotestoval. Naštěstí nenašla jsi na něm žádná závažná zranění a zjistila jsi, že měl docela slušnou figuru. Venku tě pak ovanul chladnější vzduch, který byl více, než vítaný. Čistil hlavu, když jsi mířila k domu stařešiny.
Když jsi zaklepala, bylo chvíli ticho.
"Vstupte."
Ozvalo se nakonec chraplavým hlasem. Když jsi vešla spatřila jsi jej u malého stolku sedět s hrnkem čaje v ruce. Věnoval ti unavený ale chápavý pohledem.
"To je od tebe laskavé, ale odpočiň si na chvíli. Pojď sedni si a vypij si trochu čaje pomáhá."
Vybídl tě a ukázal na místo vedle sebe a nalil do druhého šálku trochu horkého čaje.
"Dnešek byl více, než náročný. Jsme však vděční, za Vaší práci pro naší vesnici. Mrzí mne, že se tví společníci při naší obraně zranili."
Zachmuřil se stařešina a upil ze svého šálku.
"Poprvé tak daleko od domova?"
Otázal se starý muž přátelsky.
(Volná akce)


Skrytá Listová vesnice - 14:40 Obtíže ze Zvučné
Kaya, Kioshi a Yamato

Yamato tvé upozornění zaznamenal téměř okamžitě a v oblouku odskočil. Hodila jsi kunaie a výbušné lístky. Ovanul vás horký vzduch když to bouchlo a kouř a prach vám chvíli zaclonily výhled. Ale pak se z kouře vrhnuly do boje opět tři postavy. Měli na sobě jen pár viditelných lehčích šrámů. Nejspíše se také výbuchu stihnuli vyhnout včas. Yamato tiše zaklel.
"Kso!.....huh....huh......Kayo jdi najít senseie a Kioshiho. Já mezitím ty tři zabavím."
Procedil skrz zuby a odhodlaným úsměvem pohlédl na blížící se soky. V očích se mu stále lesknul hrdě Sharingan a v ruce svíral svůj kunai.
"Tak jdi už. Doženu tě."
Vybídl tě. Pomalu se nadechl a přešlápl opět do bojové pozice očekávajících útok nepřátel. Zvuky boje byly slyšet i z jiných míst.
(Popište svůj další postup a pro vyhodnocení akcí si hoďte 3x3 stěnnou kostkou.)


Skrytá Hvězdná vesnice - 19:51 Výlet do Země Lesů
Kiryu, Akemi a Hikaru

"Jestli chcete s něčím pomoci, tak se tomu bránit nebudu a rád přijmu nabízenou ruku k dílu. Je třeba zajít pro vodu na večer. Nedaleko támhletím směrem je tůňka, je třeba nanosit dřevo dovnitř, abychom měli čím se ohřát a pak dovařit polévku."
Usmál se mužík.
"Zajdu pro tu vodu."
Nabídl se první Hikaru a vzal dvě připravené vědra a zamířil zpátky do lesa. Aya-sensei slétla očima na vás ostatní.
"Akemi zvládneš pomoci s polévkou? A ty Kiryu se dřevem?"
Optala se a snažila se tvářit, že je už v pořádku, i když si všichni až na starého muže byli vědomi, že není.
"Nechte to mladým madam oni si poradí. Pojďte mám vevnitř nějaký čaj a možná i něco ostřejšího."
Zasmál se stařík a zamířil ke svému malému obydlí. Aya-sensei po krátkém zaváhání přikývla a zamířila za ním.
"Buďte opatrní."
Nezapomenula vás upozornit, když zacházela dovnitř.
(Popište svůj další postup, volnější akce.)


Skrytá Mlžná vesnice - 17:52 Na stopě zločinu
Liu, Takumi a Hayate

Jamiro-sensei bedlivě poslouchal, cos mu říkal a občas slétl očima i na Takumiho, nebo Hayateho, aby si přečetl i jejich výrazy.
"Proč se domníváš, že to bude zrovna flétna? Hmmm Genjutsu. Nebezpečná věc."
Zamračil se mírně sensei. Hayate se nervózně ošil.
"To zní fakt blbě. Kso."
Zabručel pro sebe. Jamiro-sensei si promnul zamyšleně bradu.
"Hmmm pokud se ohlušíme bude to pro nás špatné......mám lepší nápad. Dnešek ukázal, že je třeba, abyste se naučili, jak rozpoznat, že jste v Genjutsu a jak z něj ven. Večer se vrátíme do toho domu a zkusíme zjistit více, ale nyní si trochu odpočineme a já vám ukážu, jak se tomu příště bránit."
Rozhodl nakonec sensei a odvedl vás kus dál po pláži, kde jste se utábořili.
"Pokud máte podezření, že jste v Genjutsu, nejjednodušší způsob, jak z něj ven je Kai, ale toto uvolnění nefunguje vždy, zvláště pokud jsou to obtížnější Genjustu. Z takových se dostává již hůře, někdy stačí plné uvědomění si, že se jedná o Genjustu, jindy způsobená míra bolesti, tak jako se to podařilo vám."
Pokračoval sensei ve výkladu a názorných ukázkách.
"V Genjutsu je vše jiné a většinou vše proti Vám. Poznáte, že jste v něm, protože se většinou dá najít nějaká abnormalita, která by se zde vyskytnout neměla. Může to být ale cokoli. Jsou také opravdu silná Genjutsu ze kterých se dostanete jen s pomocí někoho z venčí, nebo likvidaci sesilatele, proto buďte opatrní."
Nabádal vás sensei. Pak vám rozdal každému kus jídla v podobě výživné tyčinky.
"Doufám, že najdeme další stopy, ale už to, co jste zjistili je začátek. Lepší začátek, než jsme měli ráno."
Svým způsobem vás pochválil. Takumi seděl zamlkle a Hayate koukal na obzor. I tobě myšlenky odbíhaly k tomu, co budete dělat, až se s útočníkem střetnete příště.
(Volná akce)

Hra na honěnou

Ostatní běželi napřed a tak jsem nezahálel. Pomalu jsem se narovnal, popadl dech a vyrazil za nimi. Aki měla docela náskok a Edai-sensei taky. Musel jsem je dohnat. Dost možná budou potřebovat ještě mou pomoc.
Na místo jsem však doběhl až, když jsem slyšel explozi a ovanul mě horný vzduch po zášlehu ohně.
"U Shinigamiho Aki, co to provádíš?"
Blesklo mi hlavou zděšeně, protože celá tahle věc začínala zacházet docela do extrému. Hlavně riskovala docela dost i samotná Aki. Než jsem se stihl rozkoukat, už Edai-sensei rozdal rozkazy a rozběhl se pryč. A Aki taky za tím klukem. V duchu jsem zaupěl.
"Skvělý."
Zamumlal jsem pro sebe a rozběhl jsem se za nimi, ale oddělil jsem se více do druhé strany, než sensei měrem od Aki, abych mohl pokrýt druhou část a mohli jsme ideálně vzít našeho nezdárného shinobiho do klešti.
"Co je ten kluk kruci zač? Je dobrej."
Celé se mi to vůbec nechtělo líbit.

Budeme pokračovat, PJ měl dlouhodobou rodinnou návštěvu

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

CO DÁL?

Podívám se na Takumiho a beze slova přikývnu. Vím o čem mluví. Sexuální otroci, normální otroci, na práci v dole, orgány.. Radši na to všechno nechci ani myslet. Je jasné že ten kdo to dělá, má nějaký dlouhodobý plán. A mně už opravdu štve, že stále nevíme o koho jde. To je ze všeho nejhorší, neznámý nepřítel.

Škoda že ani jeden z nás není senzibil... Venku je zdá se klid, ale i tak je lepší být opatrný. Pro to nepouštím katanu z ruky a sem připravený krýt sebe i mého kolegu.

Tady by to mohlo stačit. Vezmu kouřovou bombu a dám znamení. Jaká úleva, když pak vidím senseie a Hayateho, oba v pořádku. Předpokládám, že oni mic nenašli. "Dá se to tak říct". Přikývnu, pohlédnu na Takumiho a pak zpět na ty dva. "Bohužel, ani tentokrát nedošlo k přímému kontaktu. Nevíme kdo, ale někdo nás dostal do genjutsu.

Musel sem Takumiho zranit, abychom to oba přežily ve zdraví. V jednom domku jsme našly.. No, vlastně jsme nenašly vůbec nic... Myslím že ten kdo to dělá, používá flétnu jako ten zdroj genjutsu. Uspí je, nebo zabije a v klidu si může vzít co chce, včetně těl". Osvětlím aspoň trochu. "Navrhuji to tu v okolí společně prozkoumat. Něčím si zacpat uši.. A pak se na večer vrátit do toho domku".

Skrytá hvězdná

Vše je propojeno se vším. To zní jako jedna z těch univerzálních pouček. napadne mne, když si balíme věci, chystajíc se pokračovat v cestě. Sensei vypadá už v pořádku, ačkoliv se již schyluje k večeru a brzy se budeme muset tak či tak utábořit na noc. Nejsem si jistý, zda se máme šanci ještě dnes dostat na určené místo.
Hikaru se vydá do korun stromů s tím, že bude hlídat okolí. Rozumné rozhodnutí. Snad jsme si už pro dnešek vybrali dost smůly na střet s podivnými tvory zdejších krajin.

Už začne padat tma a před námi se z hloubi lesa vynoří chaloupka, jak z nějaké pohádky. Míň pohádkově už působí dřevorubec, který se věnuje ještě štípání dříví před tím, než úplně padne noc. Starý dřevorubec, soudě podle zevnějšku, dlouhého šedého kníru a vrásek. Byl docela nižšího vzrůstu, jako většina starších lidí.
Nemohu popřít únavu v končetinách po incidentu s obřím hadem a dlouhé cestě sem. Rád bych už někde spočinul trochu déle. Sensei se k mé radosti vysloví pozitivně pro tuto variantu.
,,Dobrý večer. Děkujeme za pozvání." pozdravím muže, představování nechám na Aye-sensei. Věřím, že i ona už musí opět trpět slabostí i bolestmi z utrpěných zranění. Pořád mi nejde do hlavy, proč by někdo používal tak sebedevastující techniku, bez ohledu na to, že na sobě nosí oděv z chakrových vláken.
,,S čím můžeme pomoct?" zeptám se za naši malou trojici. Přeci jen, to bude spíše na muži, zda a s čím bude potřebovat pomoct.

Na hranici Suny

Pokračujeme dále cestou do ledové noci. Stav kytiček i náš vlastní nás nutí co nejrychleji dorazit do skryté písečné. Vrstva potu z těžkého běhu mi nijak nepomáhá proti štípavému chladu noční pouště a píchavá bolest v noze mi připomíná zranění, které jsem si způsobil.
Pokračujeme dál k jedinému ukazateli cesty, které máme k stěnám Suny. Ty se nestále zvětšují a dosahují rozměrů, které bych snad ani nepovažoval za možné, jsem rád že se nemusím setkat s tím, kvůli čemu ty stěny jsou tak vysoké ať už to je žijící tvor nebo písečná bouře. Pokračujeme zdánlivě nekonečnou dobu, minuty se zdají jak hodiny a nastupující bolest unavených svalů tomu nijak nepomáhá. Po delší půlhodině konečně zahlédneme něco před námi, tři další osoby rychle se k nám blížící.
Konečně jsme se dostali k krajním hlídkám Suny. Už nemůžeme být daleko, povzdechnu si, ale pokračujeme dokud nás dva muži a žena (pravděpodobně) nezastaví. Zastavím a ztěžka oddechuji, pokusím se je pozdravit, ale písek a sucho v krku mi v tom zabrání a místo toho začnu kašlat než si vyčistím krk.
Děkujeme za přivítání já jsem Dākuanbā Itami gennin z Iwy. Narazili jsme na cestě na problémy a sensei s dalším členem skupiny zůstali pozadu, aby je zdrželi. Měli by nás každou chvílí dohnat, pozdravím skupinu trochu chraplavě, oblaka písku po výbuchu mi neudělala zrovna nejlépe.
Podívám se z trojice na květiny a dozadu jestli nezahlédnu zbytek skupiny.
Sazenicím nedělají místní podmínky zrovna nejlépe, měli bychom je co nejrychleji dostat do skleníků pokud chceme většinu zachránit, poznamenám směrem k hlídce a nechám rozhodnutí na nich. Oni jsou tu doma a znají tu krajinu.
Snad nás pošlou napřed a počkají na senseie a Kamiu, nebo s námi pošlou jednoho průvodce, pomyslím si, ale nechám si svuj komentář pro sebe.

Boj o život

Seděla jsem a zprudka jsem oddechovala. Přemýšlela jsem nad tím co jsem viděla.
Tohle... to není normální, to není přirozené. Jak máme bojovat proti něčemu, co necítí bolest? Dá se to vůbec zabít?
hlavou se mi honilo spousty otázek, ale ani na jednu jsem neměla odpověď. Nakonec jsem se zvedla. Pořád jsem byla trochu rozechvělá, ale teď není čas na odpočinek. Musím najít kluky a senseie... můžou být v problémech.

Našla jsem Yamata, bojoval proti několika nepřátelům. Chystala jsem se přiskočit na pomoc, ale to co se dělo, bylo... zvláštní. Nepřátelům se nedařilo Yamata trefit. Zamračila jsem se a pozorně sledovala jeho pohyby. Vyhnul se všemu, každému útoku, jako kdyby věděl odkud ty útoky přijdou. Nedávalo to smysl...vytřeštím oči, při spatření důvodu Yamatových pohybů. Sharingan, kekkei genkai jeho rodu...
Pěkně Yamato, pěkně... ale i tak, nemyslím si, že takhle můžeš bojovat věčně, je čas přiložit pomocnou ruku...
napadne mě. Vytáhnu poslední tři kunaie co mám a přilepím na ně výbušné lístky. Hodím je po nepřátelích.
"Yamato pozor!"
houknu na něj. Musí uhnout, než to udělá bum. Chvilku počkám, dám mu čas na uskočení... sice má sharingan, ale ten ho nemusí ochránit přede vším. A pak... BUM, odpálím lístky, ve chvíli kdy to vypadá, že trefili nepřítele...

Opět do bezpečí

Země Jehel

Docela těžce jsem dopadla na zadek, jak jsem brzdila Tayurův pád. Nezdál se být zrovna nejtěžším, ale taky já jsem byla docela tyčka, takže jsem to trochu čekala. Opatrně jsem ho odsunula na zem, kde jsem se následně pustila do kontroly zranění. Podobně jako já, i on nabral mnoho krve svých soupeřů a naštěstí málo té své. Nebylo na něm prakticky nic, co bych musela nutně ošetřovat. Samozřejmě, že až se probudí, asi bude pokropen různými stroupky a modřinami a nebude mu to příjemné, ale dostane se z toho. A to je teď to nejdůležitější.

Jen s obtížemi jsem ho zvedala, zatnula jsem však zuby a s jeho bezvládným tělem na ramenou a zádech jsem se sama zvedla. Tohle bude chvíli trvat a bude to pěkně bolet. Nemůžu ho tady ale přeci nechat, takže jsem pomalu, ale jistě vyrazila k vesnici. Každý krok nehorázně bolel, docházel mi dech. Musela jsem si odpočinout.

Ale musím to zvládnout, připomínala jsem si v mysli. Týmové parťáky tady nenechávám. Ve vesnici nám pomůžou a já se tam dostanu, i kdyby to mělo trvat půl dne. S tím, kolikrát jsem se musela zastavit, abych se vydýchala, a jak mi rychle vystoupl tep pouze po pár krocích, to možná půl dne zabrat mohlo. Bylo jen mým štěstím, že se vesnice nenacházela od nás až tak daleko. Všimla jsem si vstupu, u nějž stála skupinka lidí, které jsem předtím trénovala. Evidentně si mě pamatovali, protože okamžitě přeběhli ke mně a přebrali si Tayura. Věnovala jsem jim vděčný pohled, zatímco jsem se sklonila a opřela rukama o stehna. Musela jsem. Alespoň na tu chvilku.

"Jo, asi," odpověděla jsem na otázku. "Teda, on je evidentně vyčerpaný a úplně mimo, ale jinak nic závažného, ani pro jednoho z nás." Usmála jsem se na ně a poslušně je následovala. Zavedli nás do nějakého domku - zjevně místo určené pro nás. Poděkovala jsem, vlastně každému jsem věnovala poklonu díku, jak nám nosili jídlo, vodu, všechno potřebné.

První, po čem jsem sáhla, bylo jídlo a pití. Nebojovala jsem sice tak intenzivně jako Tayuro, ale musela jsem doplnit síly. Teď jsem byla jedinou funkční členkou našeho týmu. Tedy mimo sensei, ale ta se nacházela úplně jinde. Na chvilku jsem se zamyslela, jak je asi Arikemu. Nasoukala jsem do sebe, co mi bylo nabídnuto, bez vybírání. Hlavně, abych dobila energii. Pak jsem požádala o hadr nebo ručník a kýbl s vodou, abych mohla umýt jak sebe, tak svého týmového kolegu. U mě to proběhlo celkem rychle, tak jsem se postupně pustila do omývání Tayura. Opatrně, abych se zbavila cizí krve, ale i umyla ranky, které na sobě měl. Ještě, aby se do nic dostala infekce, to opravdu nepotřebuju.

Jakmile to bylo hotové, vyrazila jsem ven vylít špinavou vodu. Tam jsem si také na chvíli sedla. Tenhle den byl zatraceně náročný, ale ještě rozhodně neskončil. Zamířila jsem do chatrče stařešiny, doufala jsem, že ještě nebude spát. Pro jistotu jsem zaklepala na dveře, jestli vůbec mohu vstoupit. Za cíl jsem měla jediné. Oznámit jim, že budu přes noc hlídkovat, jak to jen dokážu. Zůstala na mně viset obrovská zodpovědnost a já nechci zklamat. Protože pokud zklamu, může zemřít mnoho lidí. A to já nedovolím.

To si teď fakt nemůžu dovolit.