Na ostrově

Vzal jsem si první hlídku a ostatní nechal spát. Seděl jsem kousek za vchodem, aby mně neviděl případný nezvaný host, ale já jeho ano. S mečem na klíně jsem sledoval okolí místa kde jsme teď schováni my a ani jsem si při tom neuvědomoval jak jsem sám unavený. Nevím jak dlouho jsem vydržel, ale nakonec se mi oči zavřeli a já jsem usnul.

Ráno mně probouzí až hlas Takumiho. Já jsem usnul? No nazdar... Zvednu se ze země a pomalu se začnu protahovat. "Omlouvám se, byla to má chyba... Příště budu dávat větší pozor". Řeknu s vážnou tváří a podívám se na senseie.

Souhlasně přikývnu a vytáhnu z batohu něco drobného k jídlu. Času máme zřejmě dost, takže se snídáním nijak nespěchám. Jakmile dojím, tak se ještě napiji a podívám se na své kolegy. Pokud ještě některý z nich bude jíst, tak chvíli počkáme. Pak už však bude čas vyrazit ven, zjistit kde to vlastně jsme. Nebo se o to aspoň pokusit.

Snídaně:
Snídaně vypadala a voněla velmi chutně a později jsem zjistil, že i chutná ještě lépe. Sedl jsem si teda ke stolu jako Yumiko a Yoshiru a s chutí se dal do jídla. Pozorně poslouchám senseiku a když se zmíní že přes noc se spojila s písečnou mírně se zamyslím.

*Písečná je nejspíš kousek. Ještě chvíli abych nabral sílu a zkušenosti a prohledám Písečnou zda tam není svitek, který hledám. Do té doby se zkusím zjistit jak vypadá Písečná a také i ostatní země.*

Mírně se zamyslím a přitom si dám do úst pár dalších soust. To mě ale vytrhne senseičiny slova, kterými se zmíní že jí Písečná sama kontaktovala. Možná Písečná není tak blízko jak jsem se ze začátku myslel nad tím ale nyní zavrhnu a začnu přemýšlet nahlas.

"Dobrá, pokud máme souřadnice té oázy vydáme se tam. Nasbíráme si zásoby vody a do 20ti minut sraz u východu. Vyrazíme co nejdřív dokud slunce není tak prudké. Prohledal bych i stopy zda tu nějáke nenechali ale ty stoprocentně schovala ta písečná bouře."

Na chvíli se dám od jídla a vytáhnu z batohu mapu okolí, kterou rozložím a položím jí na stůl. Prstem ukážu kde asi je vesnice a pohlédnu senseiku zvědav kde by se nacházela oáza. Mezitím sleduji reakce mých dvou společníku na změnu mise z Dé na Cé misi něják nechápu jejich reakce a tak počkám až se trochu uklidní. Poté co ukáže zhruba pozici Oázy pohlédnu na Yumiko a Yoshiru.

"Co myslíte? Bylo by bezpečné jít přímo nebo sou tam nějáké překážky?"

Zeptám se jich na jejich názor. Moc o tomhle místu nevím ale ti dva se zde vyznají lépe než já a tak si nechám od nich poradit.

Ariaki



Pozoruji Ariakiho a když začne mluvit, tak se plácnu do čela.
Taky sis mohl vymyslet něco svého...
Pomyslím si a zakývám hlavou se strany na stranu.
,,Jistě, že to zvládneme, a určitě se zastavíte, já Vám to připomenu."
Dodám lehce přísně, ale pak se pousměji.
,,I když to občas bude možná trochu těžší."
Zadívám se na senseie.
,,Edai sensei..."
Zvednu hlavu tak, abych mu viděla do tváře. Dívám se mu do očí a přemýšlím co říct. Chtěla bych ho povzbudit ale ne před nimi.
Není to vaše chyba... Nemohl jste to předpokládat. Nikdo nemohl... Udělal jste vše, aby přežili a to je hlavní.
Pousměji se na něj, snažím se ho povzbudit mimikou. Je mladý, ale myslím, že ví co tím myslím. Původně jsem chtěla, aby zatancoval, ale myslím, že to by se bránil...
,,Měli byste to všechno sníst..."
Pohlédnu na ně s úsměvem a podávám jim to, o co si řeknou. I senseiovi, ale tomu tak nějak automaticky... Trápí ho to... Vím to.

Pátrání po Senseice

Dívala jsem se za Hikarem a pozorovala jsem ho, jak mluví s paní a následně od ní kupuje růžičku. Když mi jí předal, zrůžověli mi tváře.

„ Arigatou, Hikaru – kun.“

Pověděla jsem tiše, poněkud rozpačitě. Jakmile začal mluvit o senseice a muži, se kterým dnes mluvila, zadívala jsem se směrem, kterým ukazuje.

„ Měli bychom se tam zajít podívat. Ale musíme dávat pozor na to, co se kolem děje. Nikdy nevíme, kdy a jak na nás nachystali nějakou past.“

Promluvila jsem najednou a usmála jsem se na Hikaru - kun i Kiryu – kun. Pak jsem vyrazila tím směrem, kterým nám Hikaru – kun ukázal. Ostražitě jsem se rozhlížela kolem. Co kdyby tu bylo něco co by nám mohlo poradit, kde senseika je. A nebo hůř, kdyby to byla past....

Setkání

Cesta pokračovala bez přerušení nebo potíží po další hodiny. Rád bych řekl, že jsem byl celou dobu v klidu a procházení přes známá místa mě nijak neovlivnilo, ale lhal bych. Celou tu dobu jsem nepromluvil a byl jsem ještě tišší než normálně, i pokud na mě promluvili ostatní, tak se jim stěží dostalo víc než jednoslovný odpovědi a častěji jen zavrtění hlavou. Nemám nijak dobrou náladu a jsem nervózní z toho, že potkám otce. Nevím jestli se už za tu dobu smířil s tím co dělám a nebo jestli je ještě pořád naštvaný. Kdybych nebyl třetím dítětem, tak by mě pravděpodobně raději přizabil než aby mě pustil do vesnice.
Já z nás všech nejvíc si uvědomuji, že se blížíme k svému cíli. Jsem tak trochu rozpolcený o tom co bych měl cítit. Narozdíl od setkání s otcem nebo některými dalšími členy rodiny (většinou strýci) bych docela uvítal setkání s bratrem nebo sestrou. Narůstající napětí narušilo muj obvyklí klidný výraz, který si udržuji a jevím se napjatější než jindy kdy si svoje pocity nechávám pro sebe.
Běžíme dál a už vidíme obrysy domů vesnice, která je naším cílem. Napětí ze mě trochu opadne a uvolním se, když jsem měl štěstí do teď tak by mi mohlo vydržet až do konce mise. Spletl jsem se.
Kamia nás upozornila jako první na skupinu, která se k nám blíží.
Takhle blízko vesnice to musí být hlídka, pomyslím si. Teď už neočekávám nějaké další překvapení a i kdyby tak jsme na něj připraveni.
Pokračujme k vesnici, kývnu a vyrazíme. Po chvíli k nám hlídka dorazí. Prohlédnu si tváře lidí co nás zastavili jestli někoho z nich nepoznám. Kdyby na mě někdo zaútočil, tak by se ve mě krve nedořezal. Když jsem zahlédl svého otce v čele týmu, tak se mi na chvíli zastavilo srdce.
Lehce jsem pobledl a na tváři mi přeletělo překvapení, strach, hněv a spousta dalších nečitelných pocitů během jediné chvilky. Otec do mě zabodne pohled a pak se nás zeptá na identifikaci.
Typický otec. Větší smůlu jsem už mýt nemohl, pomyslím si. Ještě stále jsem určený jako vedoucí skupiny a sensei nevypadá, že by se chystal zasáhnout, takže to je opět vše na mě. Protřepu hlavou, abych se trochu vzpamatoval a nasadím svuj obyčejný nečitelný výraz jako masku.
Předstoupím před otce.
Dākuanbā Itami, Rupinasu Kamia, Kujin Sōzo pod vedením Kyo Kazuki. Přinášíme svitek ze Skryté Zemské vesnice pro správce Země Jezer, odpovím otci a jsem rád, že jsem to pronesl pevnějším hlasem než na jaký jsem se v tu chvíli cítil. Stojím rovně a dívám se otci přímo do očí.

Odcházející člen týmu

Když odešla Aki zavládlo až příliš tíživé ticho. Nevěděl jsem, co bych měl tak nějak říci, ale pohled na senseie mi napověděl, že bude lépe chvíli mlčet.
"Mám takový divný nepříjemný pocit."
Naštěstí mé myšlenky se rozplynou jakmile se vrátí Aki s defakto hromadou jídla pro nás všechny. Musím jí za to obdařit úsměvem, jelikož mi už opravdu kručí v žaludku, přece jen od včerejška jsem nic nejedl a to bylo......už ani nevím kdy.
Pak však přijde ponurejší část rána a to ta, kdy nám sensei vysvětlí, že Arisu s námi kvůli svému psychickému stavu dál pokračovat nebude.
"Je to škoda, ale už včera tomu leccos nasvědčovalo. Snad je to tak správně."
Vzdychnu si v duchu a slétnu smutným pohledem na Arisu, Aki a Edai-senseie.
"Aki má pravdu, nezapomeneme na tebe a vždy budeš patřit k nám. Určitě se rádi stavíme na čaj, nebo tak, když zrovna nebudeme na nějaké misi."
Snažím se i přes smutek v očích zazářit úsměvem, abych odlehčil atmosféru a opatrně se napůl posadím a opřu o polštáře. Přemůžu protestující unavené svaly, kterým se moc ještě nechce hýbat.
"Doufám, že budeš v pořádku Arisu. A o nás se bát nemusíš zvládneme to."
Mrknu na ní a potlačím těch pár slz, které se mi chtějí prodrat očima. Přece jen první složení týmu nemělo nikterak dlouhého trvání a už je to druhý člen, kterého jsem ztratil z původní sestavy, což není povzbudivé.

Snídaně a verdikt



Odběhla jsem a nakoupila vše potřebné, co si myslím, že by jim mohlo chutnat a vrátila se. Jsem vděčná, že mi Edai sensei otevřel, jinak by hrozilo, že to vysypu a to bych nebyla ráda.
Jídlo položím a něco podám Ariakimu a i Arisu, koupila jsem toho dost, takže je pro všechny. Pak se zadívám na Arisu a následně na Edaie... Vyslechnu si verdikt a prohlédnu si je oba... Je mi jí líto, ale má štěstí, že žije...
Když pak řekne něco i Arisu, tak se na ní zadívám a začnu lehce mluvit, ale rozvážně. Volím slova tak, abych neublížila ba naopak pomohla.
,,Edai sensei, Arisu, Ariaki...
Můj první tým...
Myslím, že takhle už to zůstane, i když s námi Arisu nebude.
A neboj se určitě jim připomenu, aby se na tebe přišli podívat, chlapi někdy hrozně zapomínají...
Ale... Ty budeš vždy s námi i když ne jako kunoichi, ale jako naše kamarádka... A pro mě členka mého prvního týmu, ke kterému jsem se dostala... Sice pozdě... Ale přece..".
Vydechnu, protože neumím dělat proslovy a po pravdě nikdy nemluvím s ostatními v souvětích spíše v holých větách, když to jde. Jsem nervózní a i se možná trochu třesu, ale nebojím se... Nemám se čeho bát... Mám senseie a tým...

Spánek - ráno -cesta - doručení -odpočinek?



Najím se a mile se usmívám
,,Dobře Shokiru."
Promluvím a počkám až budu mít rozestup od něj a vyrazím vpřed. Poslouchám okolní krajinu a mapuji terén, abych si jej zapamatovala. Také sleduji Shokira, abych jej neztratila z dohledu, když v zemi deště začalo mrholit. Ano jistě, proč se té zemi tak asi říká že?
Zastaví nás stráž u brány, Shokiru jim však vše vysvětlí a my jsme vedeni do sídla zdejšího Kage, který je mimo vesnici, jak nám sdělí jeho asistentka. Pohlédnu na Shokira a vyndám depeši.
,,Prosím, tady to je."
Předám jí a zase ustoupím k týmu. Když je nám dovoleno se rozhlédnout po vesnici a odpočinout se zde táavě se zadívám na Leiru sensei.
,,Můžeme?"
Dívám se na senseiku a čekám na její rozhodnutí.
,Ráda bych si to tu prohlédla jestli dovolíte. Prosííím"
Zaprosím jí a čekám na její rozhodnutí.

Cesta

Jak jsem si sedla ke stolu něco málo jsem posnídala ale ne moc jelikož jsem nebyla moc hladná. Vydala jsem se za senseiem a pouze si povzdechla s toho co říkal. „Hmm klasika to má být pak tým..“ Poslouchám dál co sensei říká a přitom běžím za ním...
„Co to má jako bejt? Proč mám být v takovém týmu co neví ani co to je tým..“ Zavrtím hlavou a dál běžím... Přitom ale zase začnu přemýšlet proč zrovna zvučná....

Když se i konečně proberu s myšlenek podívám se na senseie... „Vy jste Hyuuga... To je fakt otrava...“ A pak se snaším vyrovnat krok s ním....
Když se mi povedlo se vyrovnat tak trochu jeho běhu koukám se i po okolí..
„Páni to už je otrava vážně. Už tam budeme?“ Zeptám se už unuděně po část cesty co běžíme