Andor.cz - Dračí doupě online

Skrytá Listová vesnice - 10:13 Předání depeše Deštné
Eremi, Aimi a Shokiru

Shokiru na Aimi hodil jen lehký klidný ale rozespalý úsměv a prohrábl si rozčepýřené vlasy. O chvíli později jste už všichni dlabali dobrou nudlovou snídani, kterou senseika a Eremi připravili zatímco jste ještě spali.
"Za pár hodin už budeme v Deštné."
Oznámí Leira-sensei s úsměvem, protože to znamená, že brzy budete moci dokončit svou misi. Když dojíte a zabalíte si věci sluníčko už začíná pomalu hezky hřát. Což je fajn vzhledem k tomu, že na území Země Deště prý často prší, takže je třeba si slunce užít.
"Abych nezapomněla Shokiru přebíráš na tenhle úsek velení."
Pousměje se na vašeho parťáka Leira-sensei a ten jen na srozuměnou kývne a ještě jednou se protáhne, až to zapraští.
"Wakata......Aimi svitek i mapu si nech. Mapu si pamatuji a svitek bude lépe, když bude mít někdo, kdo není považován za velitele skupiny. Sníží se tak šance, že jej dostane nepřítel."
Začne rozdávat úkoly a má na chvíli zavřené oči a mírně svraštěné čelo, jak přemýšlí.
"Budeme postupovat v boční šipce, takže trošku jinak, než doposud. Eremi jdeš samozřejmě první jsi náš odborník na blízkové souboje. Kousek za tebou na levém křídle budu já, abych mohl Eremiho kdykoli podpořit v boji. Po mém pravém křídle vzadu půjdeš ty Aimi, abys měla přehled a mohla jsi kdykoli zasáhnout svými stíny a stáhnout Eremiho z nebezpečí třeba i pomocí nich."
Bleskově zanalyzoval Shokiru schopnosti svého týmu a rozdal nejlepší pozice a lehkým úsměvem otevřel oči a ohlédl se na Leiru-sensei.
"Vás nechci omezovat sensei, proto vám nepřikládám žádnou úlohu."
Pak na všechny kývne, že můžeme vyrazit.
"Jasnačka."
Odrazí se Eremi kupředu, aby zaujal vedoucí pozici a Shokiru jej následuje. Leira-sensei se spíše drží mimo formaci.
Uplyne několik hodin, co jste vstoupili na území Deštné země a projevuje se to nepříjemným mrholením, nicméně brzy se před vámi ukáže Skrytá Deštná vesnice, která očekává Vaši depeši. U brány vás zastaví stráže s tím, cože tu děláte. Shokiru jim zběžně vysvětlil, že nesete poselství a tak vás po menší prověrce pustili dál a navedli k sídlu zdejšího Kageho. V jeho kanceláři jste však zastihli jen jeho sekretářku.
"Omlouvám se, ale zrovna tu není, ale to nevadí můžete zde depeši nechat. Předám mu jí, jakmile se vrátí. Účastní se nyní akce mimo vesnice. Více vám říci nemohu. Můžete však svou misi považovat za splněnou."
Vlídně se usměje. Shokiru zaváhá a chvíli přemýšlí pak koutkem oka zachytí i výraz Leiry-sensei, aby věděl, co si o tom myslí. Nakonec si povzdychne a pokývne.
"Asi nemáme moc na vybranou. Aimi dej jí ten svitek pokud proti tomu nic Leira-sensei nemá."
Senseika proti tomu ale opravdu asi nic neměla. Pokud bude svitek úspěšně předán, tak vám je nabídnuto, abyste si prohlédli vesnici a chvíli si zde odpočali, než se rozhodnete vrátit zpět do své vesnice.
(Popište uplynulý čas a případné trávení času ve vesnici = volnější akce.)

Skrytá Listová vesnice - 8:25 Záchrana Zvučných Geninů
Kaya, Yamato a Kioshi

Po snídani jste si sbalili veškeré věci a rozhodli se pro obezřetný postup vpřed, abyste dohnali Daikiho-senseie a pokračovali v misi. Museli jste snížit rychlost vašeho pohybu, protože přece jen kdekoli mohly být pasti, nebo skryté značky, od senseie, či stopy, nebo nástrahy, které na vás uchystal nepřítel.
Kaya se snažila být obezřetná, ale ospalost jí ještě otupovala smysly, což se samozřejmě muselo nějak projevit.
"Stát."
Zastavil Kioshi a přidřepl na jedné větvi. Yamato okamžitě reagoval, protože si toho asi všiml. Kaye to trošku trvalo, ale pak si to taky uvědomila malá vyrytá šipečka pod začátkem jiné větve, která byla tedy hezky ukrytá. Pravděpodobně vám jí tu nechal Daiki-sensei.
"Super máme stopu."
Usměje se Yamato, jakmile pokračujete dál uplynou od vašeho postupu asi dvě hodiny, ale stejně jste se pohnuli jen o pár kilometrů kvůli tomu, jak si musíte dávat pozor. Pojednou se pro změnu zastaví Yamato a přejede rukou po listí na jedné hustší větvi a pak se podívá na prsty a následně vám je ukáže. Jsou zbarvené do ruda.
"Doufejme, že není senseie."
Nervozně polkne a rozhlédne se.
"Je relativně čerstvá, ale už zasychá. Ať se tu stalo cokoli bylo to před pár hodinami."
Dodá a pohlédne na Kayu, která v podstatě tým nyní vede.
(Popište svůj další postup a pro případné vyhodnocení si hoďte 3x3 stěnou kostkou)

Skrytá Listová vesnice - 8:25 Podpora
Mayu

Tasu-sensei ti kývne na pozdrav zdá se, že sám si již snídaně dopřává. Ty sis mezitím nakonec sedla k výborné a syté nudlové polévce. Bohužel na tolik jídla bylo příliš málo času. Museli jste brzy vyrazit.
"Hned po snídani jdeme dál. Další podpora nedorazila, ale my nemůžeme čekat."
Oznámil a tak jste už za nějakých patnáct minut museli vyrazit a že to bylo svižné tempo. Podobně, jako jste hnali do Zvučné nyní ženete přes ní, abyste našli ostatní Geniny a jejich senseie a pomohli jim dokončit misi.
"Musíme je co nejdříve dohnat, ale neboj můj byakugan nám pomůže."
Usměje se za běhu a zahledí se před sebe.
"Byakugan!"
Vystoupí mu žíly okolo očí a oči se zaostří, jak jima hledí kamsi do dálky, jak to umí jen Hyuugové.
"Musíme si pořádně máknout tábořiště opustili již před nějakou dobou."
Podotkne za rychlých skok mezi větvemi. Bude to zase jednou nápor na fyzičku.
(Popište svůj další postup a na případné akce si hoďte 3x3 stěnou kostkou.)

Skrytá Hvězdná vesnice - 9:02 Hledání indicií
Hikaru, Kiryu a Akemi

Zatímco Hikaru a Akemi začali o lístku a možných indiciích nějak diskutovat. Kiryu se moc nezapojil, jak se zdá je ještě rozespalý a trošku mimo dění.
Každopádně, jak správně Akemi podotkla další zpráva může být prakticky ukrytá kdekoli a jakkoli.
"Hmmmm...."
Zamračí se Hikaru a složí ruce na prsa.
"To nejjednodušší bývá často nejsprávnější."
S tím se rozejde k nejbližšímu stánku, kde prodává stará trhovkyně kytky. Symbolicky koupí jednu rudou růži a pak s ní chvíli rozmlouvá. Když se vrací, vrací se s úsměvem. Akemi podá růži.
"Bez té se to neobešlo, tak snad se líbí. A co se týče našeho cíle. Ta stará paní mi řekla, že tu dneska ráno naše senseika byla a mluvila s nějakým pánem s knírem, který prý bydlí někde na okraji vesnice támhletím směrem."
Ukáže směrem, který mu byl řečen. Jak se zdá nejlepší někdy bývá upřímně se zeptat, ale bude to tak jednoduché i nadále?
(Popište svůj další postup a pro případné akce si hoďte 3x3 stěnou kostkou.)

Skrytá Plamená vesnice - 8:30 Nemocniční pokoj
Ariaki, Arisu a Aki

Aki odběhla nakoupit něco na snídani a byla za to obdarována vlídným úsměvem senseie a rošťáckým úsměvem od Ariakiho. Jakmile zmizela rozhostilo se trošku v pokoji ticho.
Když však při návratu zaklepala vyzval jí Edai-sensei, aby vešla a otevřel a podržel jí dveře, ať se s tím jídlem ještě nevymázne. Pak opět zvážněl a jeho pohled spočinul na Arisu, která nehnutě ležela na posteli, ale nyní se její oči setkaly s těmi od senseie. Aki si mohla všimnout, že možná neznatelně kývla hlavou. Edai-sensei se pomalu a těžce nadechl, aby promluvil.
"Je třeba vyřknout to, co není lehké, ale nutné. Arisu ví, jakou jí stanovili diagnozu, a že nebude schopna vrátit se do života Shinobiho. Vytvořila si psychický blok na základě posledních zážitků, takže ač je vlastně zdravá a v pořádku už není schopná s námi tvořit tým. Pár dní si jí tu nechají na pozorování a pak jí zajistí převoz do vesnice, kde bude moci žít, jako plnohodnotný občan Plamené. Každopádně její krátká kariéra Shinobiho končí, je mi to líto."
Skloní smutně Edai-sensei hlavu. Slyšet to a říci to bylo těžší, než to vědět. Zraky všech se asi šokovaně ubíraly na Arisu, nebo Edai-senseie. Přičemž jste čekali, že to bude tak nějak mnohem těžší, než to vlastně nakonec je. Vše totiž odlehčila náhlá reakce Arisu.
Na tváři se jí objevil lehký vlídný úsměv a nezmizel ani, když jí z očí začaly kanout slzy.
"Děkuji, že jste jim to řekl za mě Edai-sensei. Sunimase mina. Ráda jsem byla v tomhle týmu a doufám, že se vám dobře povede, i když v něm už nebudu moci být. Gambate."
Věnuje úsměv Ariakimu i Aki a pak se zadívá na strop.
"A když budete mít čas stavte se někdy za mnou domů alespoň na čaj ráda vás uvidím. Všechny."
Vypadá to na smutné, ale šťastné loučení.
(Popište svůj další postup a reakce.)

Skrytá Zemská vesnice - 11:12 Kontakt v Zemi Jezer
Itami, Sozo a Kamia

Váš postup trval další hodiny, ale naštěstí bez zbytečných zastávek, nebo potíží. Navíc měli jste ostražitou Kamiu, která svými smysly docela obstojně hlídala vaše okolí. Kazuki-sensei vás pouze spokojeně následoval.
Každopádně hlavně Itami věděl, že se nevyhnutelně blížíte ke svému cíli. K vesnici, ze které pocházel. K vesnici, která bývala jeho domovem a kde přebývala jeho rodina a hlavně jeho otec.
Běželi jste dál a v dálce zahlédli obrysy domů a náznaky toho, že jste již relativně blízko cílové vesnice. Nicméně Kamia si první všimla toho, že se k vám blíží od vesnice několik pachů. Jeden jí byl povědomý, ale nevěděla proč.
Netrvalo to moc dlouho a na takových 10 metrů od vás se zastavila skupina Shinobi, kteří byli oděni jednotně po vzoru své vesnice spadající pod Zemi Země a měli čelenky skryté Zemské upevněné někde na těle. Bylo jich pět. Nejspíše hlídka, která šla zkontrolovat vetřelce blížící se k vesnici. Jednalo se o tři muže a dvě ženy. Z toho jedna žena a jeden muž byli zamaskováni, takže jejich obličeje byly skryty. Další muž a další žena nebyli nikomu nějak povědomí, ale muž, který stál uprostřed a patrně je vedl vydával onen povědomý pach Kamie a Itamiho patrně zamrazilo, když jej viděl. Byl to mohutný muž, který stál hezky vzpřímeně a očima prolétl přítomné a pak na chvíli oči zabodl do Itamiho.
"Identifikujte se!"
Šlehl jeho hlas, jako bič. Bezpečnost je zde stále na dobré úrovni a jak se zdá stará se o ní i Itamiho otec, protože právě jeho skupina vás zastavila. Kazuki-sensei pohlédl na Itamiho a vyčkal zdali se ujme slova.
(Popište svůj další postup a na případné akce si hoďte 3x3 stěnou kostkou.)

Skrytá Písečná vesnice - 8:25 Dobré zprávy?
Kitsuke, Yumiko a Yoshiru

Když jste se všichni konečně doloudali dolů za vaší senseikou, tak Tsukiko-sensei seděla na baru a vedle ní stály tři misky s vonícím horkým jídlem. Patrně si dala tu práci a něco vám ráno i uvařila.
"Máš pravdu Kitsuke-kun původně to tak bylo, nicméně včera v noci zatímco jste spali se mi podařilo spojit s Písečnou vesnici a obdržela jsem doplňující informace o naší misi."
Mile a klidně se usmívá a opírá se rukama z sebou o zadní část desky baru, aby měla lepší stabilitu. K tomu mírně pohupuje nohama a pozoruje vás při jídle.
"Abych uspokojila vaší zvědavost, tak Suna nám nedala přesné informace ohledně naší mise. Nicméně....informace, které jsme obdrželi byly stanoveny tak, abychom museli projít právě tudy. Jednalo se o částečně utajenou misi. Proč to jistě sama nevím, nicméně naše skutečná mise nakonec začíná zde. Přesněji řečeno se Písečná spojila se mnou, ne já s ní a informovala mne, že obyvatelé této vesnice vesnici opustili krátce před námi a měli by mít namířeno k jedné nedaleké oáze. Proč? To jsou pouze spekulace, mohlo by jít o Genjutsu, nebo nějaký jejich rituál, či tradici. Každopádně máme to prověřit. Mise je oficiálně překlasifikovaná z D na C a další jednotky vesnice, nebudou zasahovat pokud to nebude nutné."
Vysvětlí vám Tsukiko-sensei a sleduje Vaše reakce. Yumiko málem vytřeštěním spolkla i hůlky zatímco Yoshirovi zůstaly viset mezi zuby.
(Popište svůj další postup a na případné akce si hoďte 3x3 stěnou kostkou.)

Sozo a pokračování

Sozo se mi hned začne omlouvat. Sleduji ho a mám založené ruce na prsou.
"Dobře. Omluva přijata."
odpovím mu nakonec. Podívám se na Itamiho a mlčky kývnu. Zařadím se na své místo a můžeme opět vyrazit.
Už abychom to měli za sebou a jen doufám, že nás nečeká nic nepříjemného.
uvažuji po cestě a opět hlídám okolí.

Pokračování

Večeři jsme nakonec měli studenou, protože rozdělávání ohně bylo příliš nebezpečné. Nechtěli jsem se přilákat nějakého nepřítele.
Noc byla klidná, nic se nestalo, za což jsem ráda. Já jsem sice při hlídce chvilku klimbala, ale ne celou dobu, takže jsem pak vzbudila Yamata a sama jsem zalehla. Vyspala jsem se poměrně dobře.
Ráno nás budí Kioshi abychom vyrazili dál. Já vyskočím na nohy, dám si rychlou studenou snídani. Pak najdeme značky, které nám sensei nechal a vyrazíme.
"Kluci, musíme si hlídat navzájem záda...a teď musíme dávat bacha na okolí..."
řeknu jim ještě po cestě. Já sama se snažím hlídat okolí kolem nás. Nechci aby nás někdo překvapil...

Ráno - Cesta do Země Písku

Kitsuke, Yumiko a Yoshiru

V noci jsem moc neohl spát, sále se mi totiž těžce usínalo při takových nočních teplotách. Pár desítek minut, které mi připadali spíš jako několik hodin, jsem sledoval jak se pomalu nebe barví do černé barvy a v leže jsem sledoval jak na něm pomalu svítí jedna hvězda za druhou. Nakonec mě ale zlomila únava a usnul jsem jako malé dítě jenom chyběl dudlík do pusy.

Spal jsem celou noc do doby než Tsukiko-sensei nepráskla dveřřmi v místnosti, kde jsme byli všichni tři ubytování. Ihned jsem zmerčil a prudce si sedl chvíli jsem mžoural očima až jsem se vzpamatoval že nejsem doma ale v zemi Větru. Podrbu se na krku a rozhlédnu se po zbylých dvou členech našeho týmu. Přitom mi ruka sjede na řetízek, který povytáhnu. Jemně se posadím do tureckého sedu, chytnu jednou rukou řetízek a druhou jí objemu. Lehce zavřu oči a necelých pět minuty si něco pro sebe šeptám. Nakonec otevřu oči a řetízek vrátím zpět, jednalo se o ranní modlidbu vůči mé víře, která mi to přikazuje. Po modlitbě se postavím a začnu si pomalu balit své věci do batohu. Obleču si kalhoty a lehkou, ikdyž velkou černou bundu a batoh si hodím na záda. Pomalu příjdu dolu kde před pár minuty šla senseika a rozhlédnu se po krčmě. Batoh pohodím na jednom stole a posadím se za něj.

"Myslel jsem, že naší priorita je vydat se do Písečné a nechat to zkušeným ninjum."

Zopak jsem její včerejší oznámení ohledně tohoto městečka a co se týče druhé otázk, mírně nakloním hlavu na stranu.

"A za další co se stalo, že máte tak vynikající náladu?"

Zeptám se znova zvědavě ale to se už rozhlédnu zda jsou dole všichni nebo se nahoře ještě chystají.

Nový den - nový test...

Ne že by noc byla nějak krušná, nebo snad že bych se špatně vyspala, to rozhodně ne, ale vstávat se mi opravdu dneska nechtělo. Rozespale jsem si protřela oči a sáhla po budíku, který stál na stole a který nezazvonil. Ani nevím, jestli jsem ho včera nastavila nebo ne… každopádně můj pohled upoutal lístek, který byl hned vedle něj. Zamračila jsem se a pak, když už jsem ho dočetla, mi přejel mráz po zádech. Pohled mi sklouzl k budíku a k času, který na něm byl. Hrůzou se mi naježili vlasy, když jsem vyběhla do koupelny, vyčistit si zuby, po cestě jsem na sebe navlékala oblečení do toho jsem se stíhala ještě česat. A lísteček jsem vrazila do kapsy, aniž bych nad tím přemýšlela… Víte jak je těžký připravit se během pěti minut na to jít ven??!

Mámu jsem v kuchyni sotva pozdravila, když jsem sebrala jednu rýžovou kuličku z talířku a vyběhla jsem zběsile ven. Mám jen deset minut na to, být tam a ještě jsem ani nesnídala! To je sakra den…!

Vyběhla jsem z domu, sotva jsem si zapnula boty. Za dvě minuty osm jsem stála zadýchaná u kašny, opírajíc se jednou rukou o její hranu a sledujíc vodu v ní. Kluci se objevili v zápětí. Mávla jsem na ně a s trochu zadýchaným úsměvem jsem je pozdravila.

„ Ohayou!“

Usmála jsem se a pohlédla jsem na oba dva.

„ Ne ještě tu není. Ani jí nikde nevidím…“

Rozhlédnu se kolem. Když se Hikaru skloní ke kašně, pohled mi sklouzne dolů spolu s ním. Na kašně leží přilepený lísteček a když ho Hikaru sebere, všimnu si písma na něm. Aya-sensei…

Vytáhla jsem svůj lísteček a podívala jsem se na Hikaru-kun.

„ To je fajn… Jak poznáme, že je tu ještě nějaké další vodítko v okolí je?“

Podívala jsem se na kluky a pak na lístečky. Nakonec jsem ten svůj zase strčila do kapsy.

„ Nemám zdání Hikaru-kun. Může to být cokoliv… lístek ve větvích stromů, vzkaz přímo u člověka… na obojku psa… může to být … já nevím co všechno..“

Kousla jsem se do rtu.

„ Napadá tě něco, Kiryu-kun?“

Ariaki - nemocnice


,,Uhm, já... Já vím, pamatuji si tě."
Zadívám se na něj a lehce posmutním.
,,Ano jsem váš nový člen a doufám, že i posila do týmu. A netuším, proč zrovna k Vám asi potřebuji pevné vedení, nebo opravdu nevím."
Mírně se začervenám, ale pak se starostlivě podívám na Edaie a pak na tu dívku.
,,No to nemusíš... Nepřepínej se. Já na tom... Nevadí mi to."
Jsem trochu nesvá, a je to znát.
,,Sensei? Zajdu pro snídani..."
Pohlédnu na ně a pomalu odcházím pro snídani, jídlo je důležité. A peníze také mám, ještě na akademii jsem dostávala "kapesné" ale šetřila jsem si, takže nějaké peníze... Tedy v celku dost peněz mám. Ale sebou jsem si vzala sotva pětinu, ale i tak, na snídani to bohatě vystačí.
Hmmm co asi tak jedí?
Zaseknu se s tou myšlenkou, protože opravdu netuším.
Ariakimu vezmu něco, aby rychle nabral síly a Edaiovi... Kávu a? Třeba něco hmmm... Oh Onigiri! To by mohlo projít... A Dango taky!
Poskočím si a rozeběhnu se ven, obchody vím, kde jsou, protože jsem si vesnici v noci prošla takže to mám v celku rychle nakoupeno. A vrátím se sotva za deset minut.
Před dveřmi se zastavím a zaklepu, abych je nevyrušila v důležité debatě. Pak vstoupím.

Ráno v nemocnici

Ani nevím jak jsem se dostal do nemocnice. Poslední, co si pamatuji je rozhovor s doktorem, který pro mě byl už mučením. A pak se vše zatmělo. Nebyl jsem schopen se pohnout, ani něco vnímat. Když jsem byl v limbu naštěstí se mi nezdály žádné sny, které by mne nějak děsily, nebo rušily můj odpočinek. Za to jsem byl docela vděčný.
Ráno mě budily až paprsky slunce, které mi oknem nemocničního pokoje pronikaly na lůžko a svítily do očí a lechtaly na tváři.
"Uhmm....co...."
Zabručím rozespale a otočím se na matraci. To mne okamžitě probudí, protože celé tělo se rozbolavěle ozve. Natažené a unavené svaly, které hezky zatuhly. Bezděky tiše syknu a lehnu si opět na záda jen se trošku na posteli uvelebím, abych byl v polosedě.
"Sakra to byla nevydařená mise....jak ale asi dopadli ti ranění?.....Hele Arisu je támhle."
Slétnu pohledem na svou soukmenovkyni, která leží na posteli odvrácená ode mne a nijak nereauje. Jen si tiše povzdechnu a uvažuju nad tím, co s ní je.
Pak se ale s klapnutím otevřou dveře a já vidím Edai-senseie, jak nás jde přivítat a pak ještě mladou dívku, kterou jsem vídal občasně na akademii. Po slovech senseie se mírně usměju.
"To jsem rád je moc dobře, že to zvládli."
Letmo slétnu očima na Arisu, která je stále mimo. Zajímalo by mě co má napsáno v chorobopisu, ale ten viděl jen sensei. Pak už k mé posteli přistoupí ta dívka. Uvažuju, co o ní z akademie vím.
"Už vím....to je ta, co se pořád všech stranila a všichni jí brali....divně. Nevím proč vždy mi přišla naprosto normální, jako každý jiný, ale tak nějak i já se většinou držel od spolužáků dál, takže není divu, že jsme se nikdy spolu moc nebavili."
Ujasním si fakta. Když se mi představí, tak se mile usměju, tedy pokusím se o to, protože mě opět rozbolí značná část těla.
"Ahoj, já vím vídali jsme se na akademii, ale jen pro jistotu já jsem Ariaki."
Zdvořile se představím a trošku pošoupnu více do sedu.
"Podal bych ti na uvítanou ruku, ale jak vidíš včera jsem to trošku přehnal a jsem tak trošku ještě lehce indisponován."
Řeknu k ní omluvně, protože podávat někomu ruku by taky asi docela v téhle chvíli bolelo. Mírně si oddechnu, abych uvolnil svaly.
"No....a cože tě vedení vesnice poslalo právě sem? Že by se konečně rozhodli dodat nám třetího člena tým?"
Mírně se rozzářím, protože představa, že budeme konečně tři a ne jen dva v oslabení se mi docela dost líbí.

Nemocnice


Sensei si šel lehnout a já zůstala sedět venku "na stráži" Chvilku jsem civěla na dveře senseiova pokoje a přemýšlela nad tím, co se bude následující den dít. Také jsem se dívala z okna a přemýšlela, prostě jen přemýšlela, dopisovala jsem dopis otci, kde jsem mu psala o Edaiovi a tak různě. Věřím, že on se má dobře a že vše bude v pořádku a tak, jak má.
Ani nevím proč, ale usnula sem nějak k ránu a ten dotek... Lehce jsem sebou trhla a vyděšeně vzhlédla, ale když jsem si všimla senseie, tak jsem se usmála.
,,Usnula jsem."
Dodám a pak pohlédnu do země, když mne však vyzve, že se jdeme podívat na tým, tak jen mile kývnu a lehce se i pousměji. Necám senseie, aby šel první, protože jeho znají a já jdu až za ním. Poslouchám jeho slova a když vstoupím, tak zamávám, protože...Ano, jsem nový člen týmu. Nechám senseie domluvit a když uvidím to, co se mi povede zahlédnout, tak se vyděsím, ale tak, aby to nebylo znát... Podívám se na Senseie, který je zdá se smutný, ale nedává to znát. Má ruka by ho chtěla chytit za rameno v takovém tom gestu "bude to dobré" ale tohle se jen tak nespraví a nevím, nedokáži říci, jestli to Edaie nebude pronásledovat dlouhou dobu...
A přeci jen...
Je mi 13 let a nemůžu... Neměla bych... Se "zakoukávat" do senseiů.... Vždyť ho neznám a ani nevím... Nikdy jsem o něm nic neslyšela, třeba by mi mohla matka říci něco víc...
,,uhm... Ahoj jsem... Aki..."
Pozdravím a doufám, že se ten kluk nezačne smát, nebo nezačne vyvádět, protože přeci jen... já byla ten "vyvrhel" a také, co si tak pamatuji, tak ani on nebyl k mé osobě zrovna moc milý, proto jsem byla sama... Jen já a nikdo jiný... Proto se mohu spoléhat jen sama na sebe...

První hlídka...



Vezmu si první hlídku, poslouchám okolí a snažím se neusnout...
Ještě chvilku, ještě chvilku.
Říkám si pro sebe, ale prostě to nešlo až něčí dotek mě probudí a já sebou škubnu a rychle dýchám.
,,Sho-kiru?"
Udiveně se na něho zadívám a pak se rozhlédnu. Nerozumím tomu, že je vzhůru...
,,Ani nevím, kdy jsem usnula. Omlouvám se a ... Díky..."
Vstanu a lehce ho obejmu.
,,Drž se."
Řeknu jen lehce a jdu zalehnout. Usnout se mi povede v celku okamžitě, protože jsem v celku unavená a budu doufat, že Shokiru i Eremi to zvládnou... Ne... Vím to, že to zvládnou...
Ráno ani nevím jak, ale podaří se mi zaslechnout kousek rozhovoru mezi senseikou a Eremim.
,,Už? Vážně?"
Proloupnu jedno oko a zadívám se na Eremiho.
,,Když to musí být..."
Pomalu se začnu zvedat a sklízet věci, tedy spíše jen deku, protože s ničím jiným jsem si hlavu nedělala. Sednu si ke snídani a tupě zírám před sebe. Stydím se, že jsem usnula, protože to by se člověku na hlídce opravdu stávat nemělo. Nejhorší to měl asi Shokiru, který se chvilku vyspal, pak hlídal a pak zase šel spát. Omluvně se na něho zadívám a lehce nadzvednu koutek. Ani moc nemluvím, jen pokud budu tázána, po snídani se zvednu, dám si na záda batoh a jsem připravena vyrazit dál...
Dnes bychom tam měli už být... jsem zvědavá, jak to bude pokračovat ta naše mise.
Přehrála jsem si v hlavě i to, co se stalo na naší první zastávce a lehce zatřepu hlavou. Je až s podivem, kolik se toho událo....

Ráno

Noc proběhne bez problémů. Jsme tu na spřátelém území, takže se ani není moc co divit a banditi normálně nejsou dostatečně odvážný, aby napadli ninji. Moje hlídka byla bezproblémová a ostatní se o ni nebaví, tak předpokládám, že to bylo vše v pořádku taky.
Sensei je jako první na nohou a pobízí nás ať se připravíme na cestu. Něco sním a jako ostatní se postarám o ranní potřeby. Kamia se rozhodla, že je na čase, aby Sōzovy ukázala v čem se liší od ostatních ninjů ve vesnici. Sōzova reakce byla trochu uřážlivější než by se mi líbilo. Chvíli uvažuji o tom, že mu řeknu ať se trochu klidní. Rozhodnu se to neudělat podle mě si tohle musí urovnat samy, dokud se to nestane problémem, tak se mi do toho nechce motat. Sōzo nám (spíš Kamie, ale vidím to taky) ukáže svoje ruce. Vzpomenu si co jsem se o jejich klanu učil. Pokud si dobře pamatuji, tak to je jejich kekei genkai.
Kamia se na mě obrátí jestli vyrazíme.
No jo vlastně. Já jsem pořád ještě vedoucí. Kamie to nechal necelý den. Už by mě toho taky mohl zbavit a hodit to na někoho jiného, pomyslím si. Představa, že mám šanci potkat někoho z mého klanu mu náladu zrovna dvakrát nezlepšuje. Sōzo se hned začne omlouvat za to co řekl.
Dobrá vyrazíme. Pujdeme ve stejné formaci jako včera, rozhodnu. Sice si budu stěžovat sám pro sebe, ale udělám co je potřeba. Vezmu si svoje věci a hodím si batoh na záda. Počkám na Kamiu, která má být v čele a Sōzo, která pujde mezi námi. Vyrazíme na cestu ať to máme rychle za sebou.
Dnes se mnou je ještě trochu horší pokec než normálně. To je způsobený představou, že bych mohl potkat někoho z rodiny. Jediné co mě trochu uklidňuje je, že moje rodina je trochu odříznutá od okolí a mám tedy nějakou šanci, že nikoho nepotkáme.