Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Cybernetic future

Příspěvků: 414


Hraje se Domluvený termín  Vypravěč Deadman je offlineDeadman
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Noble Six je offline, naposledy online byla 09. prosince 2019 22:05Noble Six
 Postava Lucy no. 47 je offline, naposledy online byla 07. prosince 2019 18:18Lucy no. 47
 
Lucy no. 47 - 27. října 2019 09:59
lucy477574.jpg
Nanoboti?

Zavrtěla jsem hlavu, protože jsem ani hlad neměla. Pak jsem nevěřícně hleděla na plukovníka, jak nerozumí tomu, co v mé kartě je napsáno. Sama jsem netušila o čem to mluví a těkla jsem očima po doktorce, jestli tomu sama rozumí. Pak mi došlo, že zprávu psala ona a rozumět tomu musí.
"Nanobuti?" dokonce jsem vyslovila slovo nanobot špatně, ale už nebyl čas mě opravovat nebo vysvětlovat, co to se mnou je, když se strhla bouře výměny názorů nových účastníků. Rozhovor se netýkal mě, což mi nevadilo.

Na Kelly jsem hleděla jako puk. Nechala jsem plout konverzaci a nevstupovala do ní. Stejně bych neměla co říct a ani mi nebylo jasné, co se vlastně stalo. Něco rozbili. Můj mozek to nezvládal. Podívala jsem se na plukovníka a zeptala se: "Co je to džúboks?"
 
Corporate Eye - 25. září 2019 23:48
cybereye26333.jpg
Kancelář velitele
Lucy

Ani jeden z přítomných se nepozastavil na tvou odmlkou.
"Klidně si řekněte o něco k jídlu, jestli chcete." usmál se plukovník a vyčkal, jestli si ještě něco nedáš, poté došel ke dveřím, sdělil informaci své asistentce a vrátil se zpět ke konferečnímu stolu a usadil se do křesla.
"Procházel jsem si Vaši zdravotnickou dokumentaci." začal velitel, opřel lokty o opěradla a sepjal špičky prstů před ústy. Působil velice přísně.
"Ale asi už jsem moc starý na ty sci-fi termíny jako jsou nanoboti, hypnoterapie, augmentační implantáty...", velitel si prsty poklepal na rty a zamračil se, chvíli tak setrval, než nakonec plácl rukama do opěradel a jeho výraz se otočil o 180 stupňů.
"Kdybyste mi řekly, že tu máme co dělat s Voodoo, šamany a rituálními tanečky kolem totemů za provolávání "Bunga bunga bunga!", tak by to pro mně bylo totéž!", velitel teatrálně rozhodil rukama. Katie se zasmála a následně si odkašlala.
"Za pomocí takových termínů byste mi mohly říct, že jsem starý kozel a já bych si myslel, že mi říkáte vtip." dodal a znovu plácl rukama na opěradla.

K dalšímu se plukovník nedostal, protože ve dveřích se objevili další dva účastníci.
Kelly, oděná v maskáčích, rozpuštěnými vlasy a vybarvujícím se monoklem.
Hned za ní šel velitel týmu, co přivezl Lucy na základnu, Jeff, jako Kelly měl maskáče, ale ještě měl koženou bundu. I on si nesl šrámy - roztržený ret, natržené obočí, plně vybarvený monokl a rány na tváři, očividně způsobené nožem.
Jak plukovník tak doktorka vstali, když je viděli.
"Co se stalo?" zeptal se velitel, zatímco Katie se jala prohlížet zraněné.
"Kobry zase nasávali." odsekl Jeff mezi zuby, když Katie prohlížela ránu od nože.
"A zase opruzovali každou sukni v dohledu."" dodala Kelly, která doktorce gestem ruky naznačila že jí nic není, až na monokl.
"Tupci, zase si je budu muset zavolat na kobereček." zavrčel velitel.
"A pár dalších, protože tentokrát to vyústilo v masovou rvačku." pokračovala Kelly a zamířila k volné sedačce, naproti Lucy, na kterou se usmála.
"Kolik lidí?", otázka na níž velitel nechtěl znát odpověď, ale zeptat se musel.
"Asi třicet. Včetně tady madam bijce" sykl Jeff, kterému doktorka právě čistila ránu dezinfekcí, kterou si vypůjčila z lékárničky ve velitelově kanceláři. Rukou mávl ke Kelly.
"To jsi mě hodil přes palubu rychleji, než jsem si myslela. Příště si to rozmyslím, než si namísto tebe nechám ozdobit obličej monoklem.", Kelly si jen povzdychla a prohrábla si vlasy padající na ramena.
"Já ani nechci vědět, proč to začalo.", plukovník si rezignovaně sedl do křesla a pozoroval jak Katie ošetřuje Jeffa.
"Nadatluju to do hlášení, až horký hlavy vychladnou." řekl Jeff a dostal od Katie políček, když jí mluvením kazí práci v ošetřování tváře.
"A bude potřeba nový jukebox." nadhodila Kelly jen tak mimochodem.
"Co se stalo s tím starým?" zeptali doktorka i velitel naráz.
"Je z něj hromada šrotu. Trojka ho rozstřílel tím svým dělem." doplnil Jeff a Katie se důležitě podívala na velitele základny.
"Nutno podotknout že tím tu bitku zastavil, to se nepovedlo ani Jorgeovi, který se v té bitce snažil rvát ty největší bijce od sebe." pokračovala Kelly.
"Než se zeptáte doktorko, ne Trojka při té svojí kanonádě nikoho netrefil. Odnesl to jen ten Jukebox." prohlásil Jeff poté, co se doktorka s mračením vrátila k ošetřování.
"Očividně byly všichni dostatečně při smyslech, aby šli do kolen když zazněl výstřel." uzavřela Kelly a zeptala se, jestli si může dát panáka.
"Dám si taky." povzdychl si velitel, když se Kelly přesunula k jedné ze skříněk, která se ukázala být minibar.

Plukovník si promnul obličej a podíval se na Lucy.
"Už chápete, proč jsem to tu nazval blázincem? Nikdo tu není normální, všichni jsou blázni.", otočil do sebe sklenici whiskey na ráz a podal jí Kelly se slovy, že to chce dvojtou dávku.
"Tímto se vám omlouvám za to, že jste to musela vyslechnout." řekl a otočil do sebe i druhou sklenici.
 
Lucy no. 47 - 23. června 2019 09:25
lucy477574.jpg
Jde se na to
~Katie, plk. Marcus Andreassen~

Doktorka mě příliš nepochopila, ale nehodlala jsem rozpitvávat, co jsem tím přesně myslela. Kdyby ano, sama bych do toho zabředla a byla ještě více zmatenější. Měla jsem chuť se tu sama porozhlédnout a prozkoumat. Něco mi však říkalo, že dokud neusoudí, že mi můžou věřit, tak mne bude neustále někdo doprovázet. Ani jsem nemohla říct, zda věřím sama sobě. Už se mi několikrát stalo, že jsem ztratila kontrolu nad svým tělem a stalo se něco hrozného. Pokaždé u toho někdo zemřel.

Následovala jsem Katie, a i když mi tohle místo nepříjemně připomínalo laboratoře, kde jsem byla držena, nějak jsem cítila, že se nemusím bát. Všichni tu byli uvolnění a řešili nejenom pracovní, ale i každodenní záležitosti. Nicméně sama jsem nedokázala odhadnout, co takovou každodenní záležitostí je, a tedy do rozhovoru jsem se ani nehodlala přidávat. Tam, kde jsem byla, se všichni bavili šeptem a vyhýbali se pohledy, když kolem nich procházeli jejich nadřízení. Jako by se báli, že něco způsobí jejích rychlý konec.

Takže jsem věděla, co to jsou ženisti. Bláto mi nevadilo, a kdyby mi to bylo dovoleno, nejraději bych do něj skočila a prostě v něm skákala a užila si ten pocit, že se nemusím řídit žádnými restrikcemi. Usmála jsem se na vojáka. Byl milý. Kromě jednoho, který vy mně vyvolával nepříjemné pocity, vypadali přátelsky všichni.

Nikdy jsem nebyla v kanceláři, takže jsem nedokázala usoudit, komu tahle pracovna patří. Ale líbilo se mi tady. Pohledem jsem se zastavila na starším muži, který lehce kulhal. Nemohla jsem si toho nevšimnout. I v jeho případě z něj čišela pohoda a uvolněnost. Během mého představení jsem několikrát zamrkala a nebyla si jistá, co mám udělat. Nepodává se v takovém případě ruka?

Usadila jsem se a zkřížila ruce na břiše. Ani nevím, proč jsem to udělala, ale jak jsem několikrát podotkla, neumím se chovat ve společnosti. Otázka jídla a píti u mě chvíli visela ve vzduchu, než jsme si uvědomila, že se Katie dívá na mě. Pozvedla jsem obočí a koktavě ze sebe vychrlila: "Vo-vodu?"
 
Corporate Eye - 13. května 2019 13:58
cybereye26333.jpg
Bumtarata na vrata, seber si svá košťata a padej zametat kuřata.
Aneb admina odhánějící post.
 
Corporate Eye - 06. dubna 2019 20:48
cybereye26333.jpg
Krátký pohovor
Lucy

"To jsem ráda." odvětila doktorka a sledovala jakékoliv náznaky neobvyklého chování.v
"Chápu vaše zmatení, sama jsem tu v prvních dnech byla jako myš v bludišti." dodala a usmála se.
"Velitel základny s vámi chce mluvit. Není to výslech, spíš jen pohovor. Chce znát váš příběh, pokud to tak můžu říct." řekla a narovnala se.
"Co se té hypnózy týče, ta musí počkat do zítra. Odborník se sem díky bouři nedostane." pokračovala promnula si unavený obličej.
"Pojďte ať nejsou nerózní.", vstala lehce tě plácla po rameni.

Před kanceláří se doprovázející voják bavil s kýmsi, kdo měl na sobě zaprášenou bundu a za uchem obyčejnou tužku.
Ti dva se očividně nemohli dohodnout na záležitosti a chlapík s tužkou za uchem konverzaci ukončil pokrčením ramen a následným odchodem.
Voják si všiml vašeho příchodu a zamířil k vám.
"Hlavně že má plnou hubu výmluv. Pitomí ženisti." zabručel a zadíval se na Lucy, vzpomínaje na její otázku, která v zápalu "boje" zapadla.
"Ženisti mají za úkol stavět budovy a stavby, které mají usnadnit život ostatním." řekl a mávl rukou ke vstupním dveřím.
"Jako třeba postavit tu rampu, aby lidi nemuseli v dešti brouzdat po kotníky v bahně.", také pokrčil rameny a zamířil k výtahu.
Ve výtahu hrála jemná hudba, která působila cize a hlavně nepatříc na tohle místo.
Jako by jí někdo vytáhl z nějakého stařičkého jukeboxu.

Ve třetím patře budovy voják zamířil napravo od výtahu, ke křídlovým dřevěným dveřím, které se otevírali ještě postaru. Otevřel je ustoupil stranou.
Doktorka, která šla také, ti lehce položila ruku na rameno.
"Jsem tu s vámi, není čeho se bát." řekla s povzbudivým úsměvem.
Vešly jste do místnosti, kde bylo několik staromódních kartoték, stůl a za stolem žena ve formální uniformě, jež zvedla oči od tabletu, když jste vešly.
"Už vás očekává." řekla odměřeně a ukázala k dalším dveřím po své pravé ruce.
Doktorka k nim zamířila, zaklepala a po vyzvání zevnitř, vešla.


Místnost se ukázala jako kancelář někoho důležitého.
Osvětlení bylo ztlumené a kancelář tak působila útulněji.
Na jedné zdi byla obrazovka s úhlopříčkou 100 a na ní běžely zprávy, dění ve světě.
Na protější stěně byly dva obrazy, jeden vyobrazoval hierarchii Havranů, druhý byl portrét tančící dívky s dvěma rudými stuhami.
Pod obrazy se nacházela podlouhlá skřínka s několika dvířky.
Naproti dveřím, zády k oknu se staženými žaluziemi stál masivní dřevěný stůl.
Na něm stála jakási soška okřídlené ženy s mečem. Pár rámečků, nejspíše fotografie.
V prostoru před stolem stálo křeslo a dvě sofa. Mezi nimi malý skeněnný stolek.

"Vítejte." ozvalo se od dřevěného stolu, od nějž vstal muž, jemuž táhlo na šedesát.
Obešel stůl a zamířil k vám. I na svůj věk byl v dobré kondici, všímavější jedinci ale mohli zaregistrovat, že lehce kulhá na pravou nohu.
Ostře řezanou tvář lemovaly delší šedé vlasy a pěstěné vousy.
Oči bystré jako rys si rychle přeměřili obě příchozí.
Na sobě měl neformální uniformu s označením hodnosti plukovníka.
"Doktorko." promluvil plukovník a lehce políbil Katie na tváře.
"Doufám že se máte dobře a zdejší omladina vás neobtěžuje." řekl a usmál se.
"Mám se dobře, plukovníku. A co se omladiny týče, stačí jim pohrozit očkováním nebo odběrem krve." odpověděla doktorka a šibalsky mrkla a plukovník se usmál.
"Pane, dovolte mi, abych vám představila Lucy. Jen Lucy." vzala si slovo doktorka a letmým pohybem ruky naznačila k tobě.
"Plukovník Marcus Andreassen, velitel tohoto blázince.", plukovník ti s šibalským úsměvem podal ruku, jestli ho absence příjmení překvapila, nedal to najevo.
"Prosím, posaďte se.", plukovník ustoupil a obloukem ruky opsal obě sofa.
Doktorka tě s úsměvem pobídla, aby sis sedla.
"Ještě čekáme až dorazí Jeff a Kelly, ačkoliv už tu měli být.", plukovník si zkontroloval hodinky na levém zápěstí.
"Než dorazí, nedáte si něco? Kávu, čaj, vodu, džus? Či něco k jídlu?" zeptal se a zkoumavě si prohlédl obě dámy. Katie mezitím požádala o čaj s mlékem a sendvič se šunkou a sýrem. Poté se otočila k tobě, co ty.
 
Lucy no. 47 - 02. března 2019 16:01
lucy477574.jpg
Na výslech?

Moje meditace byla přerušena zaklepáním na dveře. Otevřela jsem oči a seskočila na zem. Po otevření jsem hleděla na vojáka a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co 'vedení si žádá' znamená. Že by to nakonec bylo tady? Nedůvěra? Netušila jsem, na co se mě budou ptát a horší bylo to, že jsem věděla méně, než se zdálo.

Řídila jsem se radou a ze skříně vytáhla bundu. Nasoukala jsem se do ní a zapnula se až ke krku. Jestli se na mě díval divně, netušila jsem proč. Říkal, že je venku zima, ne?

Mlčky jsem se vydala za vojákem a nastoupila do auta. Celou dobu jsem se rozhlížela. Kolem bylo tolik podnětů a bylo velmi těžké udržet pozornost pouze na jednom. Oběma rukama jsem držela popruhy a mohla jsem si říct, že jsem si cestu přes základnu docela užila.

Dohadování obou vojáků mě nechalo chladnou, protože jsem měla za cíl prostě vylézt, louže nelouže. Můj doprovod měl však jiný plán a vzal mě do náruče. Leknutím jsem sebou trhla a příkře jsem si jej prohlédla, jestli to myslí vážně. Když mě postavil na nohy, nějak jsem nedokázala porozumět slovu: "Ženisti?"

Uvnitř jsme potkali doktorku. Známá tvář mě trochu uklidnila. Opět začala potyčka. Připadala jsem si jako pingpongový míček. Co by se stalo, kdybych se prostě rozhodla rozejít dopředu?

Prohlédla byla rychlé, ale doktorčiny otázky mě dost mátly. "Cítím se dobře," odpověděla jsem stručně. Nanité dávno odvedli svůj díl práce a jizva z rány, kterou mi způsobil zběsilý robot, byla už téměř pryč. Sama jsem ovšem o nanitech neměla ponětí, takže jsem to přikládala jen podivným experimentům, které na mě byly prováděny.
"Psychicky možná trochu zmatená, ale je toho tady tolik," rozhlédla jsem se znovu.

Sice toto místo bylo dost podobné tomu, ze kterého jsem utekla, ale panovala tu mnohem přívětivější atmosféra a ve vzduchu se nenesl odér desinfekce.
 
Corporate Eye - 20. ledna 2019 14:24
cybereye26333.jpg
Sezení
Lucy

Z meditace tě vytrhlo zacvrlikání interkomu, následované zaklepáním na dveře.
Zpoza okna se zablýsklo a krátce poté zahřmělo, po skleněné tabulce tekly provazy vody.
Hodiny ukazovaly sedm hodin večer.
Opět se ozvalo cvrlikání interkomu a zaklepání.

Za dveřmi stál voják ve stejné zbroji jako nosí Kelly a členové jejího týmu. Lišil se tím, že měl tmavě šedivou zbroj a na levé straně hrudního plátu byla bíle vyobrazena hlava ptáka, podle všeho orla.
"Dobrý večer slečno." pozdravil voják a pokynul hlavou.
"Velení si žádá, abyste se dostavila...", z náhlého zmlknutí bylo jasné, že věta měla pokračování, ale voják se rozhodl jí nevyužít.
"Jestli mohu doporučit, teple se oblečte, venku je zima a silně fouká." dodal a ustoupil ode dveří, aby ti dopřál soukromí.
Cestou ven voják nepromluvil, jen z helmy bylo slyšet cvakání, nejspíš rádiová komunikace s někým dalším.

Před ubytovnou stálo auto. Jeho řidič stál v otevřených a prsty bubnoval o rám dveří do rytmu melodie vyhrávající zevnitř auta.
Oděn do stejně šedivé zbroje, s toutéž orlí hlavou na prsou. Když zahlédl kolegu ve zbrani a tebe, volnou rukou pozdravil.
Bílá orlí hlava zdobila i přední dveře auta.
Voják - řidič přešel k zadním pravým dveřím a otevřel je, zároveň ti nabídl ruku, aby ti pomohl nastoupit a poté za tebou zavřel a vrátil se na své místo. Voják, který tě vyzvedl si sedl na sedadlo před tebou.
Motor džípu hladce naskočil a tiše předl jako kočka. Řidič cosi ladil na středovém panelu, ohlédl se na tebe.
"Připoutejte se prosím, sice je to jen po základně, ale jeden nikdy neví." řekl a podíval se na středový panel.
Když vše bylo tak jak má, džíp se rozjel.

Deštěm bičovaná základna se i v nepříznivých podmínkách vyznačovala pilnou prací svého osazenstva.
Skupina techniků se ve větru snažila upevnit plachtu nataženou přes bedny, jež chvíli předtím vyložili z letounu. Vzpouzející se plachta šlehla jednoho z techniků přes obličej kovovým okem a zanechala mu na tváři šrám.
O kousek dál skupina vojáků jen v kalhotách a tílkách cvičila pod úpěnlivým řevem výcvikového seržanta.
V další sekci vykládali pracovníci kuchyně náklad z nákladního auta, jeden z nich uklouzl a obličejem se zaryl do bahna. Vstával za bujarého smíchu svých kolegů.
Nedaleko od kuchtíků seděli pod improvizovanou stavbou z tyčí a plachty ozbrojení vojáci a znuděně pozorovali bzukot kolem sebe.
U velitelské budovy panoval klid, po jejím obvodu procházeli vojáci se zbraněmi a v pláštěnkách.

Džíp zastavil před vstupem do budovy a první vystoupil voják, jež tě vyzvedl.
"Musel jsi zastavit v té louži?" zeptal se nevzrušeně a ohlédl se na kolegu.
"A nevíš jak jsem o ní asi měl vědět? Copak mám oči tam, kde má to auto světla?" opáčil se stejným klidem řidič a zalomil rukama na volantu.
"Pamatovat si jí? Bývá tady vždycky, když takhle leje." zakroutil hlavou voják - doprovod.
"Však já ženistům říkal, že by tady měli udělat rampu, nájezd nebo podobnou hovadinu. Nebo to aspoň sakrafix zarovnat. Ale copak mě ti pitomci poslouchají?" ohradil se řidič a cosi zase štěloval na středovém panelu.
"Nadhodím to veliteli, až ho uvidím. Do té doby...", voják co tě doprovázel zavřel dveře a otevřel dveře u tebe.
"S prominutím, madam." řekl a vzal tě do náručí. Voda mu sahala i ve zbroji po kotníky, opřením zády zabouchl dveře od auta a přenesl tě ke vchodu.
Vojáci hlídkující v bezprostřední vzdálenosti se zaujetím sledovali, kdo to přijel.
Doprovod tě donesl až ke dveřím a tam tě postavil na zem.
"Pitomí ženisti." zaprskal a oklepal ze zbroje vodu z louže.

Velitelská budova také byla plná čilého ruchu.
Sem a tam pobíhali poddůstojníci a nižší důstojníci se složkami, tablety a někteří z nich dokonce komunikovali s někým přes rádio.
"Dobrý večer." ozval se ženský hlas, patřil zdejší doktorce, Kate.
"Jak se cítíte? Odpočinula jste si trochu?" zeptala se a prohlížela si tě.
"Poručíku, našel byste prosím kancelář, kde bych mohla slečnu prohlédnout?" obrátila se na vojáka, který tázavě naklonil hlavu na stranu.
"Jsem zodpovědná za její zdraví, stejně jako za každého na této základně. A jelikož je slečna nově příchozí, chci si být jistá, že se u ní neprojevuje nějaká infekční choroba. Též jí nebudu prohlížet před celým davem čumilů." dodala a rozmáchlým gestem ukázala na místnost plnou lidí, přičemž velká část z nich nevěnovala příchozím ani špetku pozornosti.
Voják kývl a ztratil se.
"Vím, prohlížela jsem vás ráno, proto to bude jen formalita." řekla a usmála se.

Voják se vrátil o minutu později a zavedl vás do jedné kanceláře, podle výzdoby a celkové atmosféry, v ní pracovaly dvě ženy.
Poručík na žádost doktorky zůstal venku přede dveřmi. Doktorka ti pokynula, aby ses posadila do jednoho z křesel a přitáhla si druhé.
"Tak ukažte." řekla, z kapsy vytáhla dřevěnou špachtli a baterku a prohlédla si sliznice v krku, jež následně prohmatala.
"Dívejte se rovně před sebe." požádala a baterkou si vyzkoušela reakci zornic.
"Svršky dolů, tričko stačí jen vyhrnout.", do uší si nasadila stetoskop a poslechla si srdce a dech.
"Poprosím, levou ruku si opřete tady o stůl.", na ruku ti navlékla kapesní měřič tlaku a nechala ho dělat svou práci.
Poté vše sklidila, zapsala si výsledky do tabletu, co vytáhla z kapsy u kalhot. Poté ho položila na stůl a zadívala se na tebe.
"Jak se cítíte? Fyzicky i psychicky. Buďte upřímná, prosím." zeptala se a opřela se o kolena.
 
Lucy no. 47 - 28. října 2018 09:40
lucy477574.jpg
Chvíle odpočinku

Po jídle jsem následovala Kelly a snažila se chápat vjemy, které přicházely a odcházely. Abych pravdu řekla, tak jsem byla zmatená. Chvílemi jsme se cítila šťastně, v další vystrašeně a v neposlední řadě zmateně. Neustále jsem těkala pohledem z jednoho prvku na druhy, přelétávala přes zdejší obyvatele.

Ani jsem neměla čas pochopit, co se stalo s baterií nebo proč jeden do druhého kope, když mi bylo vysvětlováno, jak se někomu dovolat. Rozhlížela jsem se kolem sebe a sem tam se prsty něčeho dotkla. Tohle jsem neznala. Čisté jednobarevné místo, které vypadalo málem jako moje tehdejší cela, ale cítila jsem se tu bezpečně. Žádné injekce ani pípající monitory nebo vrzající lůžko na kolečkách opatřené řemeny.

"Děkuji. Počkám," sledovala jsem, jak Kelly odchází a zavírá dveře. Nastalo ticho. Pokoje jsem začala pomalu prozkoumávat. Našla jsem nějaké oblečení, a když jsem narazila na sprchu, získala jsem nehynoucí chuť nechat na sebe stékat vodu, což jsem taky udělala. Jen jsem si ze skříně vytáhla čisté oblečení, boty jsem nechala před koupelnou.

Voda mě zbavila všech myšlenek. Ne, že by mi v hlavě myšlenky normálně kolovaly. Zavřela jsem oči a relaxovala. Z nějakého nepopsatelného důvodu jsem se začala cítit mnohem lépe. Plná síly a elánu.

Ani nevím, jak dlouho jsem se sprchovala, ale nakonec jsem usoudila, že bych mohla vylézt a usušit se. Pohledem do zrcadla jsem na sobě neviděla jediný kaz. Sáhla jsem si na bok, kde se zabořily ostré čepele vyděšeného robota a zamračila se. Pak jsem jen pokrčila hlavou, nahodila na sebe oblečení a šla si sednout na postel. Dala jsem nohy v kříž, ruce položila dlaněmi na kolena a opět se ponořila do ticha.
 
Corporate Eye - 23. září 2018 20:19
cybereye26333.jpg
Siesta
Lucy

"Maličké stroje. Ale myslím že zrovna je nemusím představovat." odpověděla Kelly a upravila si vlasy stažené do culíku.
"Dám těm nahoře vědět, že byste ráda podstoupila hypnózu. " řekla a podívala se na hodinky na levém zápěstí.
"Máme ještě pár hodin čas, než s vámi budou chtít ti nahoře mluvit. Nejspíš si budete chtít trochu odpočinout."", Kelly si zakryla rukou ústa když zívla.
"Nezačnou dřív, než budou mít zprávu od doktorky." dodala a rozhlédla se po jídelně.
Bylo zde jen pár lidí a až na jednoho či dva zvědavce si všichni hleděli svého.
Kelly počkala až dojíš a poté odnesla tácy ke zvláštnímu okénku kde je odebral personál kuchyně.

"Ukážu vám, kde si můžete odpočinout." řekla a provedla tě základnou k ubikacím.
Prošla do sekce "VIP". V dlouhé chodbě bylo proti sobě asi osm dveří, přičemž jedny byly otevřené.
Právě k těm Kelly zamířila.
Uvnitř právě dva vojáci s hodností desátníků pokoj připravovali pro obyvatele. Jeden z nich zrovna vyšel z koupelny, mokrý od hlavy až k patě.
"Kterej blbec povolil tu baterii?" zahartusil a když uviděl Kelly, zasalutoval a zároveň kopl do holeně kolegu, který zrovna stlal postel a pohoršeně se otočil na kolegu a následně ke Kelly a také jí zasalutoval.
"Madam." pozdravili a postavili se do pozoru.
"Pohov. Ubikace připravena?" zeptala se Kelly poté, co jim pozdrav opětovala.
"Ano madam, jen teda zbývá doplnit potraviny a nápoje." odpověděl mokrý desátník a až teď mu došlo že salutoval s hasákem v ruce.
"Výborně. Když dovolíte, ráda bych ubytovala hosta." řekla Kelly a usmála se na vojáky, kteří naházeli různé hadry, čistidla a podobné serepetičky na vozík, společně se starým povlečením postele a se salutováním zmizeli. Jen mokrý desátník byl ještě slyšet na druhém konci chodby protože mu hvízdali podrážky po podlaze.
"Sice to není Hilton, ale lepší než abyste musela spát v cele, nebo na ošetřovně." pokrčila Kelly rameny.
"Kdybyste něco potřebovala, tak tady interkom vás v případě nutnosti přepojí na koho chcete. Kdybyste chtěla mluvit se mnou, stačí když řeknete: Volej Noble Dva. Mělo by vás to spojit přímo se mnou. Kdybyste potřebovala doktorku, stačí říct "Ošetřovna"." vysvětlila zatímco ukázala na malý displej s mikrofonem hned vedle dveří, interkom měl velikost handheld tabletu.
"Dám vám vědět, až se něco bude dít. Zatím si zkuste odpočinout." řekla a s úsměvem vyšla ven z pokoje a zasouvací dveře se za ní zavřely.

Ubikace jako taková byla obyčejná, u jedné stěny byla postel pro jednoho, napravo od dveří byla ve zdi zabudovaná šatní skříň a za ní byl vchod do koupelny, jež byla vybavená sprchovým koutem, toaletou, umyvadlem a zrcadlem se zabudovanou skřínkou na toaletní potřeby. Přítomny byly základní toaletní potřeby, které žena může potřebovat.
V šatní skříni bylo několik triček, kalhoty, dva páry kanad, bunda, svetr a spodní prádlo.
Naproti skříni bylo okno s výhledem do malé zahrady ubytovacího komplexu.
Nalevo ode dveří byla televizní obrazovka. Pod ní tři skřínky a minilednička.
Dvě ze tří skříněk sloužili pro osobní věci, třetí byla hlavně určena pro trvanlivé potraviny.
Hned pod interkomem se krčil odpadkový koš.

PJ's Note: Jako odpočinek si můžeš zvolit cokoliv, co chceš, rekreaci nechávám na tobě. :)
 
Lucy no. 47 - 05. září 2018 09:44
lucy477574.jpg
Hypnóza

“Nanoboti?“ proč jsem měla pocit, že se mě toto téma týkalo víc, než jsem sama tušila? Chvíli jsem na Kelly zírala stylem, že naprosto nechápu, o čem mluví. “Tu hypnózu… mohli bychom to zkusit,“ byla jsem zvědavá. Sice jsem netušila, co to se mnou udělá, ale pokud bych pomohla sundat N.P.H., jsem stoprocentně pro jakoukoliv špatnost.

Co jsem si zatím dala dohromady. Mé číslo bylo čtyřicet sedm. Ve chvílích, kdy jsem byla při vědomí, jsem sem tam zachytila slova jako pokus, projekt, jiná čísla, selhání a tak dále. Když jsem zrovna nekřičela bolestí a dokázala vnímat, viděla jsem jiné dívky se stejným výrazem, jaký jsem vídávala v odrazu na tabuli neprůstřelného skla. Nebyla jsem jediná, která takhle trpěla a přede mnou bylo čtyřicet šest Lucinek, které skončily jako selhání.

Střeplo mě. Nebylo mi to příjemné. Na jednu stranu jsem chtěla Kelly pomoct. Byla na mě hodná a na druhou stranu jsem se chtěla stáhnout do své malé ulity a zůstat v ní. “Doporučila bych bezpečnostní opatření během hypnózy,“ podívala jsem se na ni vážně. “Můžu si vzpomenout na něco, co by mi nebylo moc příjemné a vím o sobě, že… někdy ulítnu,“ přiznala jsem se.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2019 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.10345411300659 sekund

na začátek stránky