Šedivák otevřel doširoka tlamu a zasyčel pár okamžiků před tím, než se vrhl vpřed ke mně. Jeho zavřeštění mi zježilo veškeré chlupy. Jak v zátylku tak i na ocase, který sebou nevděčně zamrskal. Jen tak tak jsem uskočila před jeho čelistí, které se mi zaklaply těsně před očima. Pomalu jsem couvala. Neochotně. Na čele mi vyvstávaly krůpěje potu. Uvědomovala jsem si, že mě zatlačuje ke srázu. Musela jsem správně načasovat hod. Když bude mít tlamu otevřenou, může se pak z liány snáze uvolnit… Při třetím klapnutím už jsem měla v načasování jasno, a tak jsem s křikem hodila liánu, zatímco jsem se vrhla zboku na jeho hřbet. Teď přicházela ta nejtěžší část… navázat spojení a přežít náš první let. Chvatně jsem se chápala jednou rukou po jeho vláknu, zatímco druhou jsem držela svůj cop a při tom nohama držela lijánu, aby nepovolila z jeho tlamy.

DEN LOVCE

Má strategie ve šplhání mi ušetřila mnohé starosti i strasti, ale i tak jsem vnímala svůj dech, jak se stává čím dál více frenetickým. Nutila jsem se udržovat tempo a nerozptylovat se pádem dvou Na´vi, kterým jsem stejně nyní nemohla pomoci. Postupně jsem čím dál více cítila každý sval v těle, jak naříkal a dával o sobě znát. Snažila jsem se tomu nevěnovat pozornost. Potřebovala jsem setrvat v tempu… ve svém tempu, abych neškobrtla a nepadala k zemi či abych zcela nevyplýtvala své síly a neodpadla ze stěny jenom proto, že bych nebyla schopná již dále pohnout paží a zachytit se o další kousek výš.

Konečně se jedna z mých rukou objevila na vrcholu skalní stěny a následně na to jsem hleděla na silnou a pevnou ruku, které jsem se vděčně chytila. Myslela jsem, že to byl Dri´th, ale nakonec se ukázalo, poté co jsem chytila dech, že to byl náš průvodce. Vděčně jsem mu pokývala hlavou, než jsem vyhodnotila náš stav. Všichni jsme zprudka dýchali a snažili se uklidnit. Nebylo to náročné jenom pro mě a zbylo nás…. 1, 2, 3,…6 se mnou 7. Nebylo nás mnoho… Otče… díky, že stojíš při mně. Pomyslela jsem si se slabým a posmutnělým úsměvem, než promluvil náš starší bratr.

„Budeš na mě moci býti hrdý, otče.“ Vydechla jsem tiše, když jsem našemu průvodci tentokráte kývla na znamení, že chápu. Dech jsem měla již klidnější, zatímco jsem hleděla na hnízda Ikranů. Měla jsem strach? Pořádný. V hlavě mi kolovala myšlenka, co když se mě pokusí zabít víc těch tvorů na jednou? Nebo co když se mě nepokusí zabít žádný? A co když selžu?! To jsem nemohla dopustit. Dělám to přece pro památku svého otce!! Dělám to pro sebe i pro matku! Dělám to pro náš lid!! Ochráním ho a s ním i Eiwu a otce, který dlí po jejím boku stejně jako předkové naší minulosti. Nenechám nebešťany zničit můj domov!!

S tím jsem se vydala k hnízdům s rukou na lasu podobné liáně, která měla za úkol znehybnit tlamu Ikrana, který si mě vyvolí. „Je to náš osud.“ Šeptala jsem si pro sebe, zatímco jsem se obezřetně přibližovala. „Je to náš osud.“ Opakovala jsem celou dobu, dokud se přede mnou nevztyčil šedivý jedinec, který odmítal prchat jako ostatní syčící Iranové.