Spala jsem ve své stromové síti hlubokým spánkem, který jsem vůbec ale vůbec po dlouhé době nechtěla protrhnout vlastním probuzením. Byla jsem po dlouhé době… opět šťastná. Neuvědomila jsem si to, ale ze snu mi kanuly po tvářích slzy.

„Otče! Otče! Vítej doma.“ Křičela jsem a zubila jsem se na otce, který přibíhal ke mně s širokým úsměvem a otevřenou náručí. Byla jsem opět znovu tak maličká. Slyšela jsem, jak mě matka kárá za svůj zbrklý útěk z jejího klína, ale ten jsem moc nevnímala, jako pokaždé, když se otec k nám vracel. Ten mě mezitím zvedl ze země a vyhodil se smíchem do vzduchu. Povídal mi něco… Smál se a já se smála s ním. Brzy nás dohnala i matka a já se nacházela ve dvojím objetí, zatímco se rodiče nade mnou políbili. Jejich tváře byly lemovány zelenohnědou korunou našeho domova. Byla jsem opět tou šťastnou malou dívenkou. Pevněji jsem tatínka objala.

Probudila jsem se v pevném objetí svých vlastních paží. Přetočila jsem se na záda a již nechala rozplést síť. Mou tvář na chvíli zdobil posmutnělý úsměv, jak jsem zírala k obloze, která byla stíněná stále tou samou korunou toho samého stromu. Otec již dávno nebyl mezi námi. Už dlouho nepolíbil matčiny rty a ani mě nemůže vidět, v co jsem vyrostla. Po tváři mi stekla poslední slza, kterou jsem setřela, než jsem se posadila na svém lůžku. „Otče, já vím, že jsi s Eywou. Ale dnes měj oči jenom pro mě."Zašeptala jsem tiše svou sobeckou modlitbičku. Přece jen… dnes je den, kdy bych se měla stát lovcem, jako byl on sám. Ta představa vyvolala na mé tváři již o něco šťastnější úsměv. Vzrušeně jsem zastříhala ušima a již jsem vyskakovala na nohy a pryč z tohoto vzdušného pelechu.

Dnes nebyl ten správný čas na lenošení, ale i tak jsem za tu chvíli byla vděčná. Po dlouhé době jsem viděla znovu otce. Neslyšela jsem jeho hlas, ale…cítila jsem se, jako bychom byli opět tou plnou šťastnou rodinou. A v tento velký den? Co více si přát. Možná mi tím Eywa dávala najevo, že bych neměla opomínat na to, že je otec vždy se mnou, i když ho nemohu vidět. Když se třeba budu hodně snažit, ucítím ho ve vzduchu a jeho tichá slova či smích uslyším ve větru…Jen neztrácet naději… Já jí ale neztrácím, jen… jen jsem příliš sobecká. Ráda bych měla otce jen a jen pro sebe a pro matku. Znovu ho chci objímat a radovat se s ním. Letět vedle něj na Ikranovi a poslouchat jeho rady a učení… Zatřepala jsem hlavou. Opět jsem lítala myšlenkami u svého snu a na realitu opomínala.

„Já?! Já byla připravená už několik měsíců předem!“ ušklíbnu se na Drí´tha. „Říká někdo, kdo běžně vstává spolu s dětmi jako poslední.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a pobaveně zamávala ocasem. Znali jsme se už od dětství. Drí´th byl můj nejlepší přítel a kolikrát jsme spolu vymýšleli jednu lumpárnu za druhou… tedy až když vylezl konečně z pelechu. Byl to děsný spáč. „Uvidíme se tam... a díky.“ Mávla jsem mu a rychle odběhla s ovocem v ruce obejmout svou matku, která měla ustaraný výraz na tváři. I když se snažila usmívat. Věděly jsme obě, v čích šlépějích kráčím. A také jsme obě věděly, kam tu osobu ty kroky zavedly. „Neboj se o mě matko.“ Zašeptala jsem tiše a něžně jí objala. Ta se hnedle rychle vzpamatovala a naoko přísně se ohradila: „Já se nebojím!“ Pronesla a pohladila mě po tváři. „Ale měla bys už utíkat! Nebo zmeškáš.“ Pronesla vážně a já se jen pousmála. „Už letím.“ Zazubila jsem se na ní a rychle vyrazila. Na poslední chvíli jsem se otočila a mávla jí s ovocem v ruce na rozloučenou. Poté už jsem začala seskakovat ze stromu a u jeho kořenů jsem se konečně zakousla do ovoce, které mi Drí´th daroval. Chutnalo skvěle.