Výlet za klanem Kxaylu
Ani´ka a Nat´su

Náčelník umlčí vaše námitky jediným přísnějším a vážnýmp ohledem. Jeho autorita v klanu je opravdu úžasná. Je těžké představit si, že by Omaticaya vedl někdo jiný a lepší.
Na chvilku zavládne ticho. Náčelník si složí ruce v poklidu na prsou a znovu vás přelétne pátravým pohledem.
"Jak už jsem řekl, je rozhodnuto a žádná změna nenastane. Vybral jsem právě vás dvě, protože jsem shledal, že to pro vás bude nejlepší a nejvhodnější."
Jeho pohled je klidný a neochvějný. Bez zaváhání, jako by měl prostě vše už dopředu dokonale promyšlené.
"Vím, že ti zatím nebylo dovoleno užívat spojení s jinými tvory Nat´su ber to, jako příležitost změny a nových zkušeností. Takže ano Ani´ko pomůžeš jít se za pochodu naučit jezdit na Pali."
Odpoví poklidně náčelník a složí si ruce za záda.
"Tedy hodně štěstí při komunikaci s klanem Kxaylu a pozdravujte tamějšího náčelníka. Můžete se jít připravit."
Kývne náčelník a odchází po svých povinnostech, tedy vás nechává na pospas vašemu úkolu, který může být těžší než se zdá.

Základna Hells Gate
Mark

Nakonec jsi se rozhodl, že půjdeš k armádním složkám. Prošel jsi vlastně stejnou cestou, jakou jste přišli na pokoje a v přechodové komoře nasadil opět dýchací masku. Když jsi vyšel ven už jsi viděl řadící se vojáky nováčky, kteří v maskách spořádaně stojí na placu před budovou.
Zařadíš se do jedné z poloprázdných plných řad, vypadá to skoro, jako by se většina nováčků bála plukovníka Tina. Že by o něm měli nějaké zprávy, které ty ses před odletem nedoslechl? No nejspíše se to záhy dozvíš také, protože právě přichází po placu směrem k vám. Mírně rozkročený se zastaví až uprostřed vašeho útvaru a napřímí se do plné výšky. Ta je docela úctyhodná, něco přes 1,8 m určitě má. Ruce má složeny za zády a přelétne vás všechny pevným a klidným pohledem.
"Vojáci, ještě jednou vítejte v Hells Gate. Zvykněte si tady na to, protože domů se už asi nepodíváte. Nejspíše ani v černém pytli."
Ušklíbne se plukovník a začne přecházet podél vás sem a tam a prohlíží si bedlivě jednotlivé tváře v řadách.
"Nebude tu samozřejmě žádné flákání. Teďka se hezky seznámíte s vybavením základny. Kapitáni si vás rozeberou po jednotlivých četách."
Jde podél vašeho útvaru a ve dvou místech mávne rukou.
"Tady a.....tady rozdělení skupin. Boční čety krok úkrok od čety středové. První četa půjde se svým kapitánem do hangáru, kde dostane instruktáž o našich vzdušných silách. Druhá četa na parkoviště k vozidlů a mechaoblekům. Třetí četa do zbrojnice a cvičné střelnice ozkoušet si střelné zbraně."
Vytyčí jasně úkoly a mezitím je vidět, jak přicházejí tři kapitáni, kteři si mají rozebrat čety.
Plukovník se však zastaví v kroku a pohlédne na tebe oči mu spadnou na tvou jmenovku a pak zpátky na tvůj obličej.
"Seržant Mark Sanders? Hmmm jo pamatuju si váš spis vy jste ten zvláštní případ. Hmmm fajn, takže vezmeme to popořadě uděláte si kolečko společně se svou četou na instruktáži a pak se budete hlásit na vědeckém oddělení programu avatar, tam si vás už vědci rozeberou k dalším instruktážím."
Objasní extra náplň pro tebe a pak odchází. Kapitáni mezitím přišli a přebírají čety, ty jsi v četě třetí, tedy půjdete do zbrojnice. Kapitán vám zasignalizuje rukou a zamíří i s celou četou k budově zbrojnice.

Monica a Joe

Oba jste se společně s dalšími vědci a účastniky programu Avatar vydali skrz základnu do části, kde je program umístěn. Vyznat se v tomhle komplexu bylo těžké dokonce i s pomocí mapy. Takže jste dorazili tak tak akorát vlastně.
Ve vědecké sekci se to hemžilo vědci v bílých pláštích. Chvíli to sice trvá ale nakonec se vaší skupiny přece jen někdo ujme. Jeden muž ve středních letech příjde v bílém plášti před vás a bedlivě si vás prohlédne.
"Výborně takže vy jste ta nová skupina. Prosím abyste se rozdělili. Ti, kteří budou mít Avatara a učit se s ním zacházet běžte k připojovacím komorám, kde vám bude vysvětleno, co a jak. A ti, kteří zde budou pomáhat s kontrolou Avataru a běhu celého zařízení prosím támhle za kolegou k počítači."
Ukáže muž na dvě strany a vydá se s tou, kde je i Joe, tedy s tou pro Avatary.

Spojovací komora

"Takže tyhle "lehátka" na který koukáte jsou spojovací komory, se svými Avatary jste spojení díky DNA, která je jedinečná. Tedy ať už ulehnete do kteréhokoli lehátka vždy se můžete spojít jen s vaším Avatarem. Jak to funguje. Zde v komoře, defakto usnete a vaše vědomí se přenese do vašeho Avatara, se kterým budete moci dělat cokoli, co nyní. Je to jednoduše humanoidní schránka pro vaší mysl. Věřím, že jste všichni četli poučky když jste do tohohle šli. Každopádně nejdůležitější asi je, že musíte vždy Avatara uložit na bezpečné místo. Když s ním usnete, nebo ztratíte vědomí probudíte se opět ve svém těle zde. Pokud by váš Avatar zemřel vaše vědomí se přesune opět sem a nebude možné navázat znovu spojení. Pokud byste zemřeli zde v komoře spojení se přeruší vy jste mrtví a váš Avatar jen prázdná schránka bez života. Takže se pokuste neumřít."
Instruuje vás.
"Dotazy?"
Optá se muž ještě před dalším pokračováním.

Mezicím skupina Monicy se přesunula k onomu muži u počítače. Je to už postarší pán, který se k vám na židličce otočí a přelétne vás rychlým pohledem.
"Vítám vás, tedy vaším primárním úkolem zde bude kontrolovat jestli je vše s Avatary v normálu, pracovat s nimi a udržovat přístroje ve správném chodu. Zde na monitoru kupříkladu vidíte, kamerové záběry z Avatarského výběhu. Neberte tuto práci na lehkou váhu, protože lidé připojení ke svým Avatarům jsou téměř bezbraní, tedy jejich fyzické tělo zde. Proto je vy hlídáte. Každopádně dnes se také podíváte do výběhu Avatarů a zjistíte, jak se s nimi pracuje. Taky uvidíte, jakým způsobem Avatara připojit k jeho druhému tělu. Ale to si musíme chvilku počkat, než vaši kolegové k tomuto dojdou."
Mluví mírně chraplavým hlasem a v klidu vás pozoruje.
"Nějaké dotazy mezitím?"
Otáže se ještě pro jistotu.

Vidím velkou ruku sahající ke hvězdám
Mark, Joe
Vznáším se nad místem zničeným snad celé věky.Je mi povědomé,ale přesto si nemůžu vzpomenout.Stahuje mně to čím dál níž a nakonec poznám kde to jsem.Je to Florida ovšem teď vypadá jinak.Cesta mně dovede až na náměstí kde nějaká divně oblečená žena něco čte z papírku.Za ní a vedle je něco postavené ovšem než si to stačím prohlédnou žena na mně ukáže abych přišla na pódium.Ovšem já nechci a tak se otočím a utíkám zatím dav se mi směje.Slyším kroky těžkých bot které se pořád přibližuji zatímco prostor přede mnou se rozplývá.Vidím jak se přede mnou tvarují dveře ...
Probírám se a přede mnou se někdo vznáší.Je to zdravotník protože dlouhá cesta na Pandoru je u konce.Roční pobyt v cryogenického spánku byl naplněn sny z Divokého západu a událostí odehrávající se v mnohem vzdálenější době,většinou byly příjemné až na ten poslední.
Co to vlastně bylo ... no to je teď jedno,ale jsme ráda že to byl jen sen.
Nadešel čas doplachtit se do hangáru (další věc bez které se další vesmírné lety neobejdou je uměla gravitace) převzít si svoje věci a snažit se vyhnout tomu velkému obrovi (jediná výhoda na stavu beztíže je že se nemusím bát že mně zašlápne).Když se konečně dostanu do výsadkové lodi zjistím že by potřebovat i berle na svůj kulhající humor.
Někdo jako on by dokázal projít i zavřenými dveřmi.A jen pro jeho postavu mu nikdo neřekne aby držel hubu.Kdybych tu já začala křičet že všichni umřeme bylo by to něco naprosto jiného.
Ale já nejsem voják a tak to nebude porušení subordinace když mu řeknu že je idiot (i když všichni vojáci jsou idioti). Samozřejmě mu to neřeknu nechci zbytečně vyvolávat hádky a tak se jenom dívám ven protože ten výhled stojí za to.Pak si nasadím masku a čekám než přistaneme v Hells Gate.Jakmile se rozkoukáme přijde k nám zdejší velitel se sdělením typu Když se to hýbe salutujte,když ne natřete to.
I když to se naštěstí týká jen vojáků.
Vytáhnu si z toho co říká to nejdůležitější pak si jdu vybrat pokoj a cestou minu toho velkého vojáka který teď bude nespíš dělat dřepy nebo shyby.Já si vybalím,pak se rozhodnu sepsat jak se tu budu bavit (i když při vytváření expedice udělali všechno proto aby tomu zabránili) a nakonec se vydám se do místnosti programu Avatar.

Přílet na Pandoru
Monica, Mark

Vím že to trvalo jen rok, ale přišlo mi to jako věčnost. Většinu doby co trval let až sem, se mi zdály různé sny, takže jsem ani nevěděl že tak dlouho spím. Najednou jsem začal pomalu otevírat oči. Viděl jsem že jsem v jakési komoře a všechno se mi vybavilo. Cryokomora se najednou začala otevírat a jeden ze zdravotníků mi pomohl ven. Vysvětlil mi že už jsme na místě a také mi pomohl se trochu zorientovat. Když jsem dostal své věci, tak jsem s několika dalšími byl přesunut do výsadkového letounu. Byl jsem vážně rád že už jsem mohl normálně sedět a že nejsem v tom stavu bez tíže, vážně mi to nedělalo dobře. Bylo to horší než plavba lodí.

Seděl jsem na místě a kolem byla spousta dalších lidí. Když si všichni posedaly a byl klid, tak loď vyrazila. Netrvalo dlouho a byli jsme upozorněni abychom si nasadily masky, což jsem ihned učinil. Při sestupu jsem si z okýnka všiml pohledu na planetu. Ten výhled byl vážně krásný, nikdy jsem nic takového neviděl. Ono vlastně na Zemi už ani nic takového není. Obrátil jsem se zpět a čekal jsem až loď přistane na pevné zemi.

Naštěstí to netrvalo dlouho. Vysunula se výstupní plošina, přehodil jsem si batoh přes pravé rameno a vyběhl jsem ven za ostatními. Venku se to hemžilo vojáky a jeden z nich si to namířil přímo k nám. Při pohledu na něj jsem si vzpomněl na jednoho chlápka v armádě, vypadal trochu jako on. Po celou dobu plukovníkova proslovu jsem se tvářil naprosto klidně a poslouchal jsem každé slovo. Když domluvil, tak jsme vyrazily do nedaleké budovy. Po tom co jsme prošli přechodovou komorou jsme si konečně mohli sundat masky. A také jsme se dozvěděly o našich "ubikacích".

Počkal jsem až plukovník domluví a vyrazil jsem cestou kterou popisoval. Když jsem se dostal do ubikací, tak jsem si vyhlédl postel co nejblíže dveří a sedl jsem si na ní. Chvíli jsem jen tak seděl, pozoroval ostatní a přemýšlel. Pak jsem si stejně jako ostatní i já začal vybalovat věci. Když jsem měl hotovo, tak jsem sklidil batoh a na chviličku jsem si lehnul. Po pár minutách jsem se zvedl a trochu se protáhl. Ještě jednou jsem si zkontroloval věci s pomocí schémat na zdech jsem pak vyrazil hledat místnost programu Avatar.

Jaký je to dneska ale krásný den, že?

Už před svítáním jsem byla na nohou. Ono to ani jinak moc nešlo, když jsem chtěla vyrazit na průzkum ještě dříve než se vzbudil celý náš strom. Tiše se vykradu ze své sítě, která je poblíž rodičů a vyrazím rychle tiše pryč. Po cestě seberu svůj luk se šípy i nůž a také čelenku.

Můj Ikram na mě už čeká. Nemůžu se dočkat až znovu ucítím vítr ve vlasech. Vždy je to něco magického. Pohladila jsem ho po jemné kůži na krku a následně jsem se spojila s jeho vědomím. Zády mi jako vždy prošlo jemné mrazení, nevím proč tomu tak je, ale je tomu tak pokaždé, když se spojím s ním nebo s Pali.

Nasedla jsem mu na hřbet a on rovnou skočil do vzduchu. Ze rtů mi unikl trochu přidušený, přesto rozesmátý výkřik, když jsem se k němu tělem přitiskla a nechala jsem se nést pryč od stromu. Nepochybuji, že mě hlídky viděli, ale co vím, tak otec nedal rozkaz hlídat mne, takže si nedělám nejmenší starosti s tím, že by mne teď někdo měl sledovat.

Netrvalo ovšem moc dlouho a zaslechla jsem hluk. Hluk lidských strojů, které je vozí. Už po dvakrát jsem jej slyšela a dnes to bylo po třetí. Znamenalo to, že přiletěli další lidé.

* Další… Kolik jich sem ještě dorazí? Někteří říkají, že jsou tu pro to, že zkoumají nové planety… ti vědci. Ti jsou dokonce docela milí. Jenže pak jsou tady ti, co demolují Eywu. Co ničí naší zem. Kdy je tohle asi přejde? A proč nás vlastně nerespektují?*

Usadím se na jednom z vysokých stromů, odkud mám výhled do kraje a zamyšleně se rozhlížím po okolí. Sama začínám uvažovat i nad tím, jestli je dobře, že jsou tady.

* Bylo by to dobře… kdyby tady byli jenom ti vědci. Ti.. ti s kterými je zábava, kteří se chtějí učit nové věci. Jenže oni tu nejsou sami.*

Tiše si povzdechnu a slétnu s Ikramem k vodopádům. Je to mé oblíbené místo. Ti, kteří mě mají za úkol najít, vždy chodí první sem. Pokud nejsem tady, pak už je jenom velmi málo míst, kde mne lze najít. A když nejsem ani tam, tak mě většinou sami nenajdou. Ale tady to znají. A já nemám potřebu někam utíkat.

Tiše jsem se svezla ze zad Ikrama a usadila jsem se na břehu vody. Dneska jsem se chtěla jenom toulat, nemít starosti s ničím. Ani s lidmi, ani s nikým jiným.

Sledovala jsem klidnou vodní hladinu a drobné vlnky, které omývali břeh kousek od mých nohou, když jsem zaslechla šum křídel. Povzdechla jsem si a ani jsem hlavu k obloze nezvedla. Byl to jeden z ochránců stromu.

„ Tak copak si otec žádá?“

Promluvila jsem dříve než stačil otevřít pusu. Zatím jsem se nezvedla jenom jsem se posadila a protáhla jsem se.

„ Aby jste za ním přišla. Nejlépe ihned.“

Odpověděl. S opravdu nehranou nechutí jsem se zvedla na nohy a oprášila jsem si zadek, načež jsem se na něj podívala a pousmála jsem se.

„ Neměla bych zdržovat, když se na mě čeká.“

Naposled jsem se protáhla, sebrala jsem své věci a zapískala na Ikrama, který čekal opodál. Následovalo propojení, mrazení v zádech a nasednutí na jeho hřbet. Strážce už byl dávno pryč, když já jsem vzlétala, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že mě sledoval. Nejspíše nechtěl, abych vyrazila někam jinam a opět neuposlechla otce. Ne že by mě to nenapadlo, pláchnout.

Přesto, že se mi nechtělo, dorazila jsem ke stromu a propustila pro teď Ikrama, aby si mohl letět kam chtěl. Prozatím…

Vyrazila jsem rovnou za otcem, čím kratší dobu tu strávím tím dříve budu moci zase přece vyrazit ven no ne?

Uklonila jsem se otci, když jsem jej zahlédla a on zaregistroval mou přítomnost.

„ Dobré ráno, otče, co se děje, že si mě nechal vyhledat?“

Zeptám se jej. Tvářím se neutrálně. Nevím co mi otec může chtít, žádný průšvih jsem neudělala, dokonce jsem se již dlouho neviděla s lidmi. Tak co se tedy děje? Jenže otec mi naznačil, že ještě musím počkat. Ne že by mi má netrpělivá povaha čekání ulehčovala, ale díky Eywě to netrvalo dlouho. Brzy se totiž objevila dívka, která šla za otcem taktéž. Docela mě to překvapilo, musím uznat.

Kývla jsem na pozdrav dívce, když kývla ona na mne a následně jsem upřela svůj pohled na otce, když začal vysvětlovat, co budeme dělat. Pomalu mi poklesávala brada, zatím co přidával další informace.

„ Takže mám jet utužovat mírové vztahy, otče?“

*Zrovna já? Nenezodpovědnější člen kmene? To mě chce vytrestat? A nebo chce vytrestat kmen???*

Dívám se na otce, překvapená a opravdu zaražená. Nechápu, jestli v tom mám hledat něco hlubšího a nebo jenom to, že se mě otec chce teď prostě a jednoduše na nějakou dobu zbavit, aby semnou neměl starosti.

A pak zaslechnu tu dívku. Trochu ztuhle k ní stočím pohled. Přemýšlím jestli to myslí vážně. Jak to, že nemá spojení s Pali? Vždyť to tu mají už děti. Tak co má tohle znamenat?

Znovu jsem se podívala na otce.

„ Přestávám chápat, co se to děje. Mám tu dívku vést? Nebo ona snad půjde pěšky? Nebo ji to mám naučit než vyrazíme?“

* To je ale také pěkná pitomost, učit jí spojit se s Pali a ještě ji ovládat před tím, než vyrazíme na splnění úkolu…*

„ Otče, opravdu chceš poslat zrovna nás dvě?“

Výsadek třetí kolonizační vlny:
Monica, Mark, Joe

Očekával jsem, že se mi během hibernace budou možná zdát sny. Trošku jsem i očekával menší panický záchvat, když se nade mnou zavíral box. Dokonce jsem očekával i mírný záchvat klaustrofobie. Nic takového jsem nezažil. Nakonec jsem se musel spokojit jen s tím, že se mi začne zvedat žaludek, když opustím lůžko. Naštěstí jsou tu zdravotník, který si všimne mého blednoucího profilu. Nakonec jsem ušetřen i jediného zajímavého zážitku, který mne mohl potkat a to zvracení ve stavu beztíže. Zdravotník mi dá nějaké sedativum a můj žaludek se definitivě zklidní.
Dle instrukcí se odrazím od lůžka a začnu si to směřovat k výsadkové lodi. Stav beztíže, když pominu lehce rozhozený žaludek, je pro mne zajímavým zážitkem. Přirozeností mojí vlastní se velmi rychle měním v živou dělovou střelu. Konečně jsem narazil na prostředí, kde je moje postava opravdu nevýhodou. Naštěstí je tu dost mantinelů, aby mojí rychlost zbrzdili. Bohužel občas je tím mantinelem i nějaký ten spolupasažér. V tu chvíli je slyšet jen moje "Sorry."
Postupně se tímto lehce zvráceným způsobem dostanu k výsadkové lodi, kde usednu na sedadlo. Že je sedadlo určené pro mne, se pozná snadno. Je to jediné sedadlo, na které někdo přišpendlil cedulku Velký Mark. Vtipu se zasměju. Přesto jsem rád, že moje sedadlo je opravdu označené. Nasoukám se do něj a připnu se do popruhů.
Zvědavě se rozhlížím. Když se odpoutáme od lodi a začneme klesat k atmosféře, neodpustím si jistou úvahu.
"Nikdy bych neřekl, že budu někdy sedět v letounu, kde bude rozhodovat desetinová chyba o tom, jestli uhoříte nebo přistaneme."
To už se dotýkáme atmosféry a dle instrukce si musíme nasadit masky.
"Pravda je, že bych raději uhořel, než se udusil."
Zazní můj zkreslený hlas maskou. Dýchat přes masku není snadné, ale to mi moc v mluvení nebrání.
Přesto i já zmlknu. Teď už jsme úplně v atmosféře a tak vidím poprvé místo, které bude naším novým domovem. První dojem je důležitý. Tedy pro mne. Další pohledy už jsou spíš pracovní a mozek mi začíná zpracovávat informace.
Dosedneme na povrch a stroj nás vyplivne ven. Cestou ven vyfasuju svůj batoh. Na komkoliv jiném by vypadal podivně, ale na mě vypadá celkem normálně.
Na přistávací ploše si nás převezme plukovník. Sotva promluví, postavím se do volného pozoru čelem k němu. K jeho instruktáži nemám komentář. Je to plukovník a za těchto podmínek je to i můj nadřízený.
Za přetlakovou komorou si sejmu masku a vyslechnu další instrukce. Pak máme rozchod. Sjedu pohledem nejbližší schéma na stěně. Pořádně si ho prostuduju. Pak vyrazím do ubikací.
Zde se moc nerozmýšlím, kde se uhnízdím. Prostě hodím vojenský batoh na postel a vedle něj mojí modrou bundu, kterou jsem měl na cestu.
Otevřu almaru a rychlým pohledem zkouknu její objem. Usoudím celkem rychle, že by to mohlo stačit. Moc nevybaluju. Jen vyndám armádní boty, bundu a kalhoty. Z cestovního se převléknu do pracovního. Známky, schované pod trikem, umístím na vrch trika. Použité oblečení vyvěsím do skříně.
"Takže kam teď?"
Zapřemýšlím na hlas, když je moje přeměna z civilisty na vojáka dokonána. Ne, že bych nevěděl kam jít. Prostor byl na plánku dost dobře popsaný. Jen mohu být jen na jednom místě na ráz.
Chvilku přemýšlím, načež vytáhnu z kapsy prastarý dvoucent a hodím si.
"No tak dobrá."
Usměju se na výsledek a vyrazím směr na buzerplac za plukovníkem Tinem.

Klan Omaticaya

Bylo krásné ráno a Pandora se začala probouzet. S očima upřenýma na oblohu, po které poletovalo všelijaké ptactvo a lehkým úsměvem na rtech jsem přemýšlela, co budu dnes dělat. Mám jít lovit, nebo se pokusit najít si nějaké přátele a trochu více se angažovat do dění v klanu? Nerozhodně jsem švihla ocasem a vstala, dajíc se na strmý sestup ze stromu, na kterém jsem spala. Nebešťané by o našich místech, kde spíme, řekli, že vypadají jako nějaké houpací sítě. To už jsem od nich stačila pochytit. Cestou mě zdravilo mnoho soukmenovců, odpovědí jim však byl pouze můj zaražený pohled.

Přestože jsem již měla naplánováno, co budu dnes dělat, okamžitě po sestupu na pevnou zem, kdy se moje chodidla dotkla chomáčků jemné pandorské trávy, jsem byla vyvedena z omylu. Přiběhl ke mně jeden z náčelníkových strážců. Ajéje, asi mám průšvih.

"Jsi Therewi Nat'su?" otázal se mě zadýchaně. Trochu nervózně jsem přikývla. "V tom případě tě čeká náčelník. Má pro tebe nějaký úkol. Přikývla jsem podruhé a tentokrát se rozběhla směrem k Domovskému stromu do míst, kde náčelník sídlí. Jakmile jsem tam dorazila, zjistila jsem, že nejsem sama, koho k sobě náčelník povolal. Naproti němu stála ještě jedna dívka, kterou jsem neznala. Párkrát jsem ji viděla projíždět na Pali kolem mě, ale to bylo asi tak vše. Při vzpomínce na Pali a Ikrany jsem viděla téměř rudě. Je to tak nespravedlivé. Kývnutím jsem pozdravila onu dívku a poté se uklonila náčelníkovi.

"Náčelníku. Co žádáte?" Jakmile jsem vyslechla jeho žádost, na vteřinu se mi zastavilo srdce. Vykulila jsem oči překvapením a poté zabodla pohled do země. Cesta za jiným klanem. To bylo něco, čeho jsem se nechtěla účastnit. Pokud o něco nestojím, tak je to utužování sousedských vztahů. Rozkaz je ale rozkaz. V tom mi došla jiná věc. Upřela jsem pohled na náčelníka a zhluboka se nadechla.

"Náčelníku, já ale svou Pali nemám," namítla jsem tiše a bezděčně si dlaní přejela po jizvě na rameni, která mě z ničeho nic začala svrbět a připomínat mi tak minulost. Vyčkávavě jsem sledovala jak náčelníka, tak dívku, která postávala po mém boku.

2140 Další Nebešťané na Pandoře

Výsadek třetí kolonizační vlny:
Monica, Mark, Joe

Před rokem jste se s mnoha dalšími rozhodli, nebo spíše byli vybráni, do třetí kolonizační vlny na Pandoru. Pro někoho to bylo požehnání, pro jiného utrpení, další v tom viděli příležitost, nebo spoustu jiných věcí. Uložili vás do cryogenického spánku, takže jste nemuseli řešit zábavu na celý ten rok. Většinu doby jste o sobě nevěděli a když už se ve vašem mozku něco dělo, šlo o sny, které vám zpříjemňovaly let.
Nicméně nyní váš spánek již končí. Cítíte, jak nabíráte vědomí a vaše cryokomory se otevírají. Vduše poletují zdravotníci, kteří se vám snaží pomoci se zorientovat a přizpůsobit náhlému stavu beztíže.

Prostor s cryokomorami

Je vás zde přesně 500, kteří budetet vysazeni na Pandoře. Na věku, barvě pleti nebo pohlaví nezáležeje. Když jste se vzpamatovali a dokázali převzít své věci, byli jste po skupinách přesunuti do výsadkových letounů, které pojmou standartně tak 50 lidí pokud by tam nebyly už žádné zásoby a lidé byli trošku úsporní na místo.
Některé letouny budou muset letět nadvakrát, zvláště, protože je spousta vybavení, které je třeba tam dolů také dostat. Navíc ne vše poputuje do Hells Gate, něco půjde taky do Needle Hills a někteří z vás cosi zaslechli i o plánech na novou základu. Každopádně to vám vykouřila z hlavy obrovská lodička, nebo spíše tedy monstrozní stíhačka, která vás měla vysadit na planetě. Je jich zde více po různých hangárech. Vy máte to štětí letět právě touhle.

Výsadková loď

Postupně tedy vaše skupina nastupuje do výsadkové lodě (Monica, Mark i Joe jsou v této skupině). Netrvá to moc dlouho a už sestupujete do atmosféry, která je pro vás bohužel nedýchatelná.
"Nasaďte si prosím dýchací masky a po celou dobu vašeho pobytu venku je nesundávejte během pár minut jste jinak mrtví. V budovách jsou přechodové místosti, kde masek není třeba."
Objasňuje muž, který vás instruuje. Také si můžete povšimnout krésného panoramatu, který je vidět při příletu.

Jen je více slunce protože je den

Pandora vás vítá. Moc si tohoto pohledu neužijete, protože už brzy letoun přistává na jedné plošině v Hells Gate, kde jakmile máte nasazeny masky otevře se plošina pro výstup a vaše skupina se může vyhrnout ven. Nejste jediní, kdo právě přistáli, několik dalších skupin vychází ze svých letounu s nasazenými maskami také. Vidíte pohybovat se tu vojáky a vědce v maskách, kteří jdou za svými místními pracemi nicméně k vám si to nakráčí jistým krokem jedna určitá osoba.

Plukovník Harold Tin

Má taky na sobě masku, přes kterou pravidelně dýchá, ale je znát, že je tu už déle.
"Takže! Poslouchejte bažanti! A poslouchejte dobře!....Teď jste na Pandoře, tady pravidla neexistují. Zaváháte a jste mrtví! Takže pokud chcete přežít déle než pár hodin, nebo dní dbejte mých rozkazů a rozkazů svých nadřízených, protože my jsme na Pandoře už nějaký ten pátek a přežili jsme. Mnozí takové štěstí neměli."
Mluví dost nahlas, abyste jej slyšeli. Z jeho silného rozhodného hlasu doslova trošku mrazí.
"Nyní na ubikace tahle skupina se mnou ostatní skupiny s důstojníky, kteří vám byli přiřazeni."
Houkne a zamíří k jedné nejbližší velké budově, kde postupně všichni projdete přechodovou komorou a na druhé straně můžete sundat masky.
"Na konci chodby nalevo a napravo jsou místnosti, kde bude vaše skupina spát. Je mi jedno jestli se rozdělíte dle pohlaví, nebo čehokoli jiného. Každopádně přesně za hodinu se budou všichni z Armádních složek hlásit mě venku na placu na základní cvičení, vědecké a jiné složky za stejnou dobu v laboratořích. Ti, kdož jsou zařazeni do programu Avatar za hodinu v místnosti programu Avatar. Jsou tu schémata na zdech, takže byste měli vše najít. Nyní rozchod a zabydlete se."
Nechá vás jít na ubikace, kde máte každý menší skříňku, noční stole, postel a před ní malou almaru. Vzhledem k počtu, který vás tu je je to více než dost. Nyní máte čas se trošku vybalit a připravit na to, co příjde. Váš první den na Pandoře právě začal.

Klan Omaticaya ráno plné novinek:
Ani´ka a Nat´su

Přišel další rozbřesk. Další den, kdy se probouzí klan Omaticaya k životu, aby soužil na Pandoře se vším, co zde je. Včetně příchozích Nebešťanů, kteří jí s vámi nyní sdílí, ač jejich způsoby jsou opravdu prapodivné.
Nežijí, jako vy v domovském stromě, který je jim vším potřebným. Ne mají podivné studené stromy bez života. Zato váš domovský strom je naopak života plný.

Domovský strom

Vaše vesnice se snaží jen vzkvétat, ač samozřejmě velké části klanu dělají Nebešťané starosti o to více, že se objevují ve vesnici a někteří z nich dokonce vypadají podobně, jako Na´vi. Snaží se s vámi komunikovat a přátelit a jiní po vás zase třílejí a mají nevraživé pohledy. Jsou opravdu zvláštním a těžce pochopitelným druhem.
A není všem potížím konec. Právě dnes po ránu jste slyšeli hučení železných ptáků, které opět brázdily oblohu. Bylo jich několik a všichni letěli k základně Nebešťanů. Takovíto ptáci už na Pandoru kdysi přiletěli a s nimi přišli další Nebešťané, je to tedyp ředzvěst jediného, přicházejí další. Stále jich přibývá.
A přitom vůbec nechápou, že příroda Pandory je jedinečná, a že to co dělají ubližuje Eywě.

Nicméně Nebešťany se dnes nemůžete zabývat příliš dlouho, protože olo'eyktan (náčelník) si pozval práě Ani´ku svou dceru a Nat´su k sobě.
Když obě dorazily přelétl je poklidným pohledem.

Olo´eyktan Omaticaya

Přeji dobré ráno. Bohužel nebude asi až tak dobré, jak by mohlo býti. Je nutné, abyste se vy dvě vydaly na východ na návštěvu ke klanu Kxaylu, se kterými potřebujeme utužit vztahy a dle toho, co naši lovci přinesli za zprávy, tak tento kmen má nějaké potíže, se kterými, když mu pomůžeme věřím, že budeme lepšími sousedy. Je to zkouška pro vás, abyste ukázaly, že jste pravé Omaticaya a také velká zodpovědnost. Nejmoudřejší bude jet na Pali a taky nejrychlejší."
Vyloží náčelník poklidně a pak sleduje obě dívky a jejich reakce. Zdá se, že půjde o něco důležitého a zatím ani jedna z dívek neměla moc možnost navštívit jiný kmen a poznat jejich zvyky a tradice. Je to příležitost pro nové dobrodružství.

NOVÝ VESMÍRNÝ PROJEKT!

Pandora a za ní Polyphemus

Roku 2129 učinila už tak zničená Země nevídaný objev. Byl to pokrok století dá se říci. Pozemšťané díky svým začínajícím vesmírným projektům ve větším měřítku objevili v hvězdném systému Alfa Centauri měsíc! Ano každý si řekne dyť měsíců už bylo objeveno hafo. Chyba! Na tomto měsíci, který se nachází nedaleko plynného obra nyní nazvaného, jako Polyphemus, byl potvrzen rozsáhlý a rozmanitý život, což prokázaly i snímky pořízené sondou, která toto místo našla. Měsíc byl označený, jako Pandora.
Na základě dalšího vizuálního zkoumání byly přiřazeny tomuto měsíci následující informace:
Název: Pandora
Rok objevení: 2129
Hmotnost: 0,72 hmotností planety Země
Rovníkový průměr: 11 447 km
Poloměr: 5 724 km
Podrobnosti: Hmotnost 1 kg má zde váhu 8 N
Hvězdný systém: Alfa Centauri
Umístění: Oběžná dráha plynného obra
Název plynného obra: Polyphemus
Samozřejmě lidé nehodlali nechat tento obrovský objev nepovšimnutý, zvláště, když zde byly objeveny docela vhodné podmínky pro život, když vynecháme fakt, že atmosféra je zde pro lidi nedýchatelná. Nicméně ani to Zemi neodradilo od toho, aby postavila svou první mezihvězdnou transportní loď a to opravdu ve velkém měřítku. A dokázali jí postavit opravdu rychle pro svou potřebu. Díky nové surovině, kterou pozemšťané objevili v malém množství právě na svém Měsíci mohli postavit svou první loď.

Unobtainium

Onu slitinu nazvali Unobtainium, které je vysokoteplotní supravodič a tedy právě toto tvoří velkou část jejich první mezihvězdné lodi.
Informace přirazené o lodi:
Název: Centauri
Rok výroby: 2132
Účel: Kolonizace Pandory
Schopnosti: Uvedení většiny posádky do stáze a mezihvězdné cesty
Kapacita: 500 osob + posádka + úložný prostor + speciální prostor pro 50 avatarů
Celá tato věc, byla utajena, jako tajný vládní program, který zastřešovala RDA (Řízení rozvoje a zdrojů), akciová společnost, která byla také hlavním sponzorem celého projektu. A tak ještě v rok dokončení lodě Centauri bylo vybráno 500 vhodných kandidátů z řad lékařů, vědců, vojáků i jiných důležitých sort, kteří se měli účastnit první kolonizace Pandory. Stejně jako vybraná posádka i oni museli podepsat slib mlčenlivosti a stvrdit, že jsou si vědomi, že se odtamtud nejspíše nikdy nevrátí a mohou zde i zemřít.
A tak byla vyslána první mise.

Roku 2133 Centauri dosáhla orbity Pandory a účastníci expedice byli probuzeni ze stáze a následně vysazeni na vhodném místě pro první osídlení Pandory. Prvotní základnou, která byl na Pandoře vybudována se stala takzvaná Hells Gate (Pekelná brána), která byla zřízena v sektoru označeném, jako 29 a svou polohu měla díky nedalekému ložisku Unobtainia, kde byl zřízen důl.

Hells Gate

Po půl roce, kdy se prvnímu výsadku podařilo zkrotit trošku přírodu v okolí tábora nabyl Hells Gate své dokončené podoby a začalo se těžit v jeho přilehlém dole. Vědci začali provádět za doprovodu eskort výzkumy a svá bádání, aby lépe porozuměli zdejší fauně a floře. A to je také dovedlo až k poznání místních nejinteligentnějšícho obyvatel, trošku podobných člověku.
Vědcům se podařilo s těmito tvory navázat kontakt, tedy po několika šarvátkách, kdy vojáci tyto prazvláštní humanoidy považovali za nepřátele. Nicméně vynalézaví vědci i před jazykové bariéry dokázali začít poznávat jazyk těchto tvorů a navázat s nimi diplomatické vzahy. Těmito tvory byli Na´viové.

Modelový vzhled Na´vi

Zkontaktovaní Na´viové, jak bylo zjištěno se řadili ke klanu Omatikaya, který měl svůj domov docela nedaleko základny Hells Gate. Na´viům se nelíbilo, že Nebešťané, jak oni jim říkají, jen tak těží rudu ze srdce Pandory. Naštěstí díky vědcům, kteří se snažili udržet diplomatické vztahy a různými způsoby je uklidňovaly nevypukly žádné boje a prohlubovalo se vzájemné poznání, ač nevraživost místních vůči některým činnostem lidí se zvětšovala.

Roku 2134 byl zahájen program Avatar, který měl dopomoci ke sblížení lidí a Na´viů. Díky vzorkům DNA Na´viů smíchaných se vzorky lidské DNA byli vědci schopni na Zemi z těchto přeposlaných informací vyvinout takzvaného Avatara. Až na drobnosti, jako je pět prstů, širší nos a pár dalších vypadal Avatar, jako Na´vi. Hlavně nyní byl dorovnán vzrůstový rozdíl mezi dvěma rasami. Nicméně tento nový humanoid byl pouze schránka pro lidské vědomí, které bylo počítačově dočasně přeneseno do určitého Avatara a když Avatar usnul vzbudil se člověk připojený k přístroji. Každopádně to byl veliký pokrok.

Roku 2137 byla vyslána druhá vlna kolonizátorů, která měla na své palubě již první Avatary, ktří mohli být použiti. V roce 2138 dosáhla Centauri opět Pandory a vysadila druhou vlnu. Část nově příchozích byla přidána k Hells Gate, ale zhruba více než polovina vybudovala druhou základnu lidí na Pandoře. A to takzvanou Needle Hills (Jehlové hory), kde byli použiti poprvé Avatarové v akci a navázali diplomatické vztahy s Blue Lagoon, samozřejmě o něco později byli Avatarové užiti i pro lepší vzathy s klanem Omatikaya. Druhá základna se nachází v sektoru označeném, jako sektor 49.
Mezitím Hells Gate nabyla stávající podoby.

Stávající vzhled základny Hells Gate

Nyní je rok 2140 a právě dorazila na oběžnou dráhu Pandory třetí vlna kolonizátorů opět v podobném složení, jako první dvě. Samozřejmě ne všichni Na´vi chápou postoje Nebešťanů a ne všichni s nimi mají nějakou diplomacii a ani ti, co ano jim nemusí vycházet vstříc ve všem. Obecně je známo, že Na´vi tolerují více vědce, vojáky pak již o dost méně.
A co bude dál? Jak budou lidé postupovat ve svém osidlování Pandory? A jak se k tomu budou stavět Na´vi? To již brzy vyjde najevo! Právě začíná život na Pandoře!