Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Len Jeden

Příspěvků: 267


Hraje se Jindy | Budúca hra: nabudúce.  Vypravěč Dragon_Mage je offlineDragon_Mage
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Kurtis Fleming je offline, naposledy online byla 30. září 2020 16:45Kurtis Fleming
 Postava Jessica Lovre je offline, naposledy online byla 30. září 2020 21:43Jessica Lovre
 
Kurtis Fleming - 18. září 2016 13:57
340x24683.jpg
Zmaten a ztracen

Zvědavě naslouchám, s čím zajímavým strom přijde, ale nic neříká. Místo toho začne svůj plán uskutečňovat. Tak tohle se mi ani trochu nelíbí. Začnou mě obklopovat jeho větve, stále blíž a blíž, nezastavují. Čekám do poslední chvíle, jestli se nezastaví, nakonec mě však strach donutí jednat. Zmáčknu prsten, který mě přenese okamžitě na začátek lesa. Nebo jsem si to alespoň myslel. Strom mě zřejmě nehodlá jen tak nechat jít a všemi možnými způsoby se mě snaží polapit, což má zřejmě za následek neúspěšný skok, jsem stále v lese. Skočím ještě několikrát, ale zanedlouho se mi začne motat hlava a dostaví se podivné vidiny a nakonec upadnu do bezvědomí.

Když se mi vrátí zpátky vědomí, tak je všude kolem tma. Kam mě to ten strom zatáhl? Po chvilce se ozve neznámý hlas. Před očima se mi začnou odehrávat nějaké události, které budou nejspíš vzpomínky.
Sleduji vidiny a rozpoznávám v tom vlastní cestu lesem, kdy jsem musel čelit nástrahám a obyvatelům lesa. Tentokrát ale pozoruji postup druhých, mnohdy se zcela odlišným přístupem. Moc na klidu mi to ale nepřidá. Hned ta první vidina mi připomene situaci, ve které jsem sám před chvílí byl. Ale ne, ne, nestane se ze mě snad ta příšera.
Ostatní vzpomínky vnímám tak napůl, protože mi daleko větší starosti dělá moje současná situace. Nedokážu z hlavy dostat obraz té příšery, který se mi navíc mísí s mým vlastním uvězněním kdesi v objetí stromu.
Pak náhle něco vzpomínky stromu přeruší a já vidím něco jiného. Už to není les, ale úplně jiné místo.
To vypadá … jako závod … Gabriel! Sleduji jeho počínání a následné vítězství. Neoznačil bych to zrovna za poctivé vítězství ale to je v téhle chvíli už jedno. Potom zaslechnu jeho hlas. Pokusím se odpovědět, ale tělo mě neposlouchá. Nevím, kde jsem, ani co se se mnou stalo. Nedokážu nic říct a tak jenom mlčky naslouchám.
Vidiny pokračují a za chvíli jsem svědkem ještě zajímavější scény. Gabriel rozmlouvá s nějakým mužem, který ho očividně zná, ale sotva by se dalo říct, že jsou přátelé. Muž k němu chová spíš opačné city. Vida, konečně někdo, s kým bych si mohl rozumět. Celá situace rychle eskaluje a v tom nejlepším jako kdyby někdo vypnul proud.

Vše zmizí a já jsem někde jinde. Padám. Střed se zemí ale není tak tvrdý jak jsem čekal. Je spíše měkký a studený. Sníh? Zjišťuji, že už se mohu hýbat a dokonce mluvit. “Sakra co to bylo?“ zeptám se. Nečekám, že by mi někdo odpověděl, ale chtěl jsem konečně zase slyšet svůj hlas.
Ať se stalo cokoliv, je už po všem. Otázkou ale je, kde to jsem? Všude kolem sebe vidím kopce, sníh a nad sebou rudou oblohu. Zima je příšerná a netrvá dlouho a začnou mi cvakat zuby, vítr to navíc ještě celé zhoršuje. S rukama obemknutýma kolem těla se rozhlížím po okolí. Nemá absolutně žádnou představu, kde to jsem, ale nemusím se moc namáhat, abych věděl, že to les už nebude, dokonce bych řekl, že nebudu ani nikde v jeho okolí.
Co se to … náhle se ozve Gabrielův hlas.
“Nevím. odpovím. “Určitě ale už nejsem v tom blbém lese, kde se mě snažilo všechno zabít.“ dodám podrážděně. Nikde nevidím nic, podle čeho bych se mohl zorientovat. Žádná obydlí, jenom hory a sníh. Jestli něco neudělám, tak zmrznu. Vzpomenu si na transportní funkci prstenu a “kotvu“ kterou jsem aktivoval před lesem, ihned tenhle nápad ale zavrhnu. Po tom co se stalo posledně, nehodlám zase riskovat. Dám se raději do pohybu, abych trochu rozproudil krev a nezmrznul. Musím najít úkryt. Po chvilce, už o něco klidnější zase promluvím ke Gabrielovi.
“Kde je na téhle planetě sníh?“ Nepochybně na horách, ale doufám, že by mi to mohl nějak více přiblížit. Konec konců on je ten, který všechno ví.
 
Univerzas - 13. září 2016 14:19
ico2ss9582.jpg
Vialeríjsky les...? [Kurtis]

Príšery pod stromom sa snažia čoraz viac a viac. Každým momentom sú hlučnejšie a otravnejšie. “Chceš sa ich zbaviť.“ Zopakuje hlas. “Ty...“ Pokračuje s odmlkami. “... sa chceš zbaviť...“

„... ich.“
Strom znie čoraz divnejšie. “Ty...“
„... ich.“
Po ďalšom momente ticha zaznie opäť: „Nápad? Mám. Len jeden.“

Tenké konáriky s listami ťa obklopia akoby ťa chceli brániť. Celkovo, strom sa začne správa čudesne a dá ti všetky dôvody skočiť. Pri skoku ti hlavu minie jeden z konárikov. Rástlo v tebe zdanie, že sa strom o niečo pokúša a tak skočíš ďalej. Ako si sa doposiaľ naučil. Prekážkou v tom momente neboli ani čudesné pocity z následku skoku.

Udalosti sa ale zvrtnú očakávaniam. Strom , ktorý sa snaží ťa polapiť neuspeje, no ty skočíš naspäť do koruny nad príšerami namiesto toho aby si pokračoval inde. Niečo obrátilo smer druhého skoku o ktorý si sa snažil. Moment zjavenia sa v objatí konárikov ťa donúti nepremýšľať a opäť skočiť.

Objavíš sa opäť na inom z najbližších stromov. Tak rýchle skákanie ale priniesie zatočenie hlavy. Stratu rovnováhy a veru nečudo že rukou siahaš za konár aby si nespadol na zem. A čo nevidíš.

Mierne zahmlené videnie to dovolí zaostriť na pôvodnú korunu stromu aby si dokázal rozpoznať seba samého.
Ty lapajúc po rovnováhe, dychu a vysvetlení mlčky pozoruješ svoje druhé JA. Tomu sa okolo krku obvíja vetvička, ktorá ho škrtí. Krátko tvoje druhé ja vegetácia obklopí a vidíš ako strom oproti pohltí postavu tebe rovnakú.
Tu príšery pod stromom zastanú a poslušne, ako psi, čakajú na potravu. Teba samého si nevšíma ani jedna, akoby si tam nebol.

Prsteň ktorý vlastníš vibruje ako zbesilý. Jeho trasenie cítiš až na dlani. Zovrieš ruku v päsť neuvedomujúc si, že si sa ňou držal konára. Až po chvíli ťa prekvapí, že si to dokázal. Dlaň si mal ukrytú v dreve tak akoby pre teba bol ten strom obyčajnou ilúziou svetla.
Mierne vystrašený stiahneš končatinu k sebe. Divný pocit neprestáva, práve naopak, začneš pozorovať čudesnejšie veci.
Tvoje vlasy sa začnú vznášať, rovnako levituje aj tvoje oblečenie. Na to aby si ostal na mieste nepotrebuješ žiadnu silu. Neovplyvňuje ta nič. Ani gravitácia, ani prostredie. Pritom nech sa snažíš mysľou ako chceš, prsteň neposlúchne. Ba aj po uvedomení seba samého.

Chvíľku na to môžeš pozorovať objavenie niekoľkých zlatých vlákien. Vychádzajú z prsteňa a končiacich rôzne. Jedno je doslova pripnuté k stromu, ktorý pohltil postavu rovnakú tebe. Druhý je pripnutý k tebe. Tretí na zem, teda pôdu Vialéru a štvrtý smeruje kamsi do diaľky do lesa.

Krátko na to ako si prezeráš vlákna začne okolie tmavnúť. Nebo, stromy a zem vyprcháva a ty sa naraz objavíš v absolútnej tme.

*

Nepríjemný pocit sa zrazu utíši a ty sa objavíš inde. V tme. Nezranený, v nedotknutom pozemskom šate. Tak ako si prišiel na silvestrovskú oslavu. Stojíš sám v nekonečnej tme.
“Sme jeden.“ Zaznie z prázdna. “Všetci sme jeden.“ V tom pred sebou uvidíš explóziu. Okolie tmy sa ako lusknutím prsta zmení na žiarivé bielo a po krátkej chvíli na tanec farebných vĺn.
Napokon prekrásna hra farieb vyhasne opäť v tú najtemnejšiu tmu. Ticho je tu také, že takmer počuješ vlastnú krv. A jedine tvoj dych je hlasný spoločník. V tom uzrieš v diaľke bielu bodku.
Ďalšiu. A ďalšiu. Dokým nie sú všade. Potom začnú vytvárať skupiny do tvarou špirál a vzďaľovať sa od seba. Okrem jednej.
Objekt bielych bodiek, veľmi podobný galaxii. Sa ti začne približovať a zväčšovať. Hviezdy a planéty ťa začínajú obiehať. Opäť len jedna, ohnivá guľa, sa pred tebou zastaví. O moment stmavne, sčernie. Naraz zbledne, zmodrá, ozelenie. Začne sa podobať zemi, no ty vieš, že to nie je zem.
“Sme nekonečný.“ Prehovorí rovnaký hlas stromu.
Už neuvedomujúc si svoje telo sa začne planéta približovať. Naraz sa ti až zdá že padáš jej atmosférou. Blížiac sa k lesu z stromov, ktorých poznáš. “Sme všetkým.“

Tu sa staneš svedkom jednej podivnej udalosti. Spoznávaš skupinu Vialerjcov, rovnako odetých ako v ten večer v ich dedine. Len jeden v ich skupinke bol nahý. No nevyzeral ani ako muž, ani ako žena. Tak ako všetci v dedine a všetci okolo neho nedokázal si nikoho pohlavne odlíšiť.
Po udalosti podobnej obrade tohto nahého jedinca celého oprášili žltým práškom. Podobne ako ty tie malé potvorky. A ten vbehol do hustého lesa, ktorý sa mu sám otvoril.

Vialérjci zmiznú a okolo teba vyrastú stromy. Také ako v lese. Ty stojac ako jeden z nich pocítiš na sebe dlaň. Vialérčan, v žltom prášku, ktorý okolo teba prešiel. Teba využil ako kmeň o ktorý sa oprel. V druhej ruke uvidíš ako nesie červené šišky s ostatnými plodmi.

A aj on stretáva obrovskú osu. Na rozdiel od teba ju zabije. Omráči červeným prachom. Živelne na ňu skočí. Holými rukami jej dotrhá krídla a rovnako z nej začína odtrhávať kusy tela. Nevadí mu, že sám sa o ňu zraňuje a krváca. Neskončí až dokým nevyberie celý obsah jej dutín.
Potom sa usadí unavený v rane stromu a počká až kým ho sám strom nepohltí. To čo sa deje podľa rýchlo meniaceho sa svetla nad tvojou hlavou trvá dni. Keď sa ale strom otvorí uvidíš ako vylezie beštia. Prvé na čo pomyslíš je slovo vlkodlak, čomu je najviac podobná. Sivo zelenkavá srsť. Pazúry a tesáky ako dýky. Utečie do lesa.

Opäť pocítiš dlaň. Ďalší rovnaký Vialerjec stretne osu. Tej sa jej ale zľakne. Utečie od nej a strom nechá zahynúť. Napokon je prenasledovaný a zabitý osou. Krátko potom ako jeho krv pokropila korene lesa jeho telo objímu a pohltia do zeme. Po pár dňoch vyrastie malý kvet.
Korene v lesoch sa začnú vlniť tak až s ním začnú hýbať a presúvať ho až na okraj lesa. Odtiaľ ho vezme skupinka Vialérjcov a presadí ho do svojich záhrad.

Ďalšia dlaň ktorá sa o teba oprie je Valeríjec, ktorý urobí presne čo ty. Odoženie osu a nezabije ju. Na ďalšej svojej púti dostane nástroj. Krátku palicu z konáru. Keď ju vezme do rúk a uprene sa na ňu pozrie palica sa začne meniť. Tak ako si jej vlastník želá.
Niekto ju zmenil na zbraň. Ten keď vyšiel z lesa dostal šat vojaka.
Iný ju zmenil na nástroj, ktorým vyliečil strom, ale aj zranenia iných. Keď sa vrátil z lesa dostal šať lekára. Ďalší ju zmenil na polienko, ktoré rástlo a z ktorého mohli budovať. Domy, nábytok, predmety. Ten dostal šat pracovníka.

*

Niečo ti napovedalo, že šatov v dedine je ešte mnoho, no zrazu sa o teba otlačí dlaň seba samého. Pozoruješ to, čo si urobil počas svojho putovania v lese. Nakoniec uvidíš seba, pripútaného v strome, ako z jeho objatia vypŕchaš. Všetko, za prítomnosti vlákien.

Možno s drobným šokom, no nečakane ťa prekvapí tvár cudzieho muža. Odetý v dlhom čiernom kabáte, nesúc tmavé vlasy po ramená so svietiacim okom. Jeho široký úškrn zmizne v tme ako Vialér pred ním.
Dve zlaté vlákna prasknú. Ostane to čo viedlo do neznáma a to pripútané k tebe.

“Hijéééé!“ Zaručí mužský krik za tvojimi ušami a ponad tvoju hlavu prebehnú kopytá Vialérskeho tvora. Úzke nohy každým kopnutím trhajú zeminu z pôdy. Tvoju tvár obklopí nahnedlý ílovitý prach rovnakej farby ako srsť toho tvora.
Videl si ho trieliť a len chvíľku, no v mysli si tvora zbadal veľmi podobného jeleňovi. S krátkym jednoduchým parožím. Dlhým žirafím krkom s dostatočnou mohutnosťou tela aby zvládol niesť človeka.

“Hijéééé, Krista!“ Druhý taký, ktorý sa ženie na podobnom, no bielom tvorovi je Gabriel. Vidíš ako naháňa toho druhého, snaží sa ho dobehnúť. Po čase rozpoznáš závod od prenasledovania. Gabriel s použitím svojho prsteňa v určitej časti trati preskočí s tvorom dopredu. Stane sa prvým a zvíťazí.
Ako projekciu nad hlavou sleduješ krátku oslavu víťazstva úsmevom. Potom Gabriel niečo začne mrmlať. Absolútne si nevšíma rozhorčenosť porazeného Vojvodcu Jorma. Má tu totiž iné povinnosti. Presne tri.

Zlaté vlákno sa z prsteňa pripína priamo do Gabriela. Tak ako tie predošlé o strom. “Hej, Kurtis. Máš už tú vec z lesa?“ Opýta sa do prázdna. Držiac prstami svojej ľavej ruky komunikátor.
“Ako nechcem naháňať ale už je čas aj vyjsť odtiaľ.“
Ty sám, nech sa snažíš ako chceš nedokážeš použiť komunikátor tak aby ťa Gabriel počul. Nech je snaha aká je a nech kričíš hlasno ako chceš. Nefunguje.
Jeho tvár začne niesť známky obáv, no nevzdáva sa a snaží sa ti „dovolať“.

Začuješ smiech. Smiech z tmy. Na krátko opäť zbadáš tvár muža s svietiacim okom. V ten okamih sa pretrhne aj toto zlaté vlákno. Keď sa tak stane Gabriel strhne pohľad tvojim smerom.
Reálne stojac pri cieli Vialérskych závodov hľadiac do zeme po svojej pravici.

Skôr, než sa ale stane, že by jeho postava vyprchala, ako strom uvidíš ako sa vlákno zvrtne. Podobne ako bič sa vznesie v temnote nad teba a s hlasným sklenitým prasknutím ťa obviaže o dlaň.

Po prvý krát zacítiš priamy cudzí vplyv v projekcií temna. Vlákno ťa vtiahne do čierna a ty bezmocne nasleduješ. Najprv máš pocit ako by ťa niečo ťahalo, potom skôr ako by si padal nekonečnou prázdnotou.

Pritom sa staneš svedkom ďalšej udalosti. Gabriel s iným mužom, mužom v plášti, stojí pri drobnom drevenom stolíku. “A to len to je tvojím cieľom? Brať druhým slobodu pre vlastné blaho!?“ Kričí muž po Gabrielovi. “Presný opak, Sarfi. Je pravda, že som klamal, no išlo presne o opak.“
„Iba Klamal!? Vytrhol si ma z môjho života bez môjho zvolenia, bez toho aby som po tom túžil!! A tlačil si mi do hlavy sračky len preto aby som robil to čo chceš TY!.“
„Nejako si sa to naučiť musel.“
Odpovie Gabriel snažiac sa zachovať chladnú hlavu. “MUSEL!?“ Zvrieskne muž v plášti. “Ja musím len jedno.“ V tom vytiahne matný metalický prístroj, veľmi podobný zbrani, a otočí ho oproti Gabrielovi.

Tu končí tretia projekcia, posledná. Pretože po nej nastáva pád. Mäkké pristátie v bielom ťa opäť obíjme tmou, no mrazivou. Štípanie zimy a túžba po vzduchu ťa donúti hýbať sa až kým sa nevyhrabeš z celej hĺbky toho snehu.
Teraz už vieš, že si opäť na nejakej zo zemí, ale kde? V chladnom šoku, s zmyslami ostrými ako nikdy sleduješ biele kopce okolia. Zasnežené planiny na horizonte ohraničuje modravý útes siahajúci nahor až k rudému nebu jasného slnečného dňa.
Ty, do pol tela v chladnom snehu vstrebávaš čo sa stalo. Spolu s Gabrielovým hlasom v komunikátore.
“Kde kurva si!? Hej! Kurtis! Ozvi sa!“ Teraz jeho hlas znel normálne. Tak ako pred tým v lese a v hostinci. Niečo ti v duchu našepkávalo, že s ním môžeš komunikovať.
 
Kurtis Fleming - 10. srpna 2016 22:17
340x24683.jpg
Vysoko v koruně

Ne, to nepůjde. Popravdě jsem ani nevěřil, že by to mohlo fungovat, ale nechtěl jsem nechat nic náhodě. Teď už tedy vím, že to nebyl nejlepší nápad. Příšerkám to spíše pomohlo a okolní vegetace se jim teď vyhýbá. Stále však zůstávají na zemi a já mám tak pořád dost času vymyslet plán jak se s tímto problémem vypořádat.

Opět se ozve ten známý hlas, jako už několikrát před tím. Doteď jsem ho spíše ignoroval, ale možná nastal čas si s ním trochu popovídat. Konec konců, co tím můžu ztratit?
“Chci se jich zbavit.“ odpovím neutrálně vlastními slovy. Je mi popravdě jedno, jestli je budu muset zabít, nebo se mi je podaří odehnat bez toho. To co chci, je zbavit se jich a jejich hladových tlamiček. “Pokud máš nějaký nápad, tak si ho rád poslechnu."

Pořád je tu šance uprchnout. V mysli mám stále ten prsten a možnost se teleportovat zpátky na začátek lesa. Otázkou je, jestli by to něco vyřešilo. Pokud si mě označili, budou mě moci zase najít a co pak? Nemůžu jim utíkat pořád.
Možná bych mohl najít nějakého predátora, který je jejich přirozeným nepřítelem. Docela bych se divil, kdyby tu v okolí nic takového nebylo.

Zkontroluji své malé pronásledovatele, jestli jsou stále na svém místě a ti mě nezklamali. Vytrvale střeží mou pozici a snaží se dostat nahoru ke mně. Nevím jestli se budu spoléhat na pomoc té entity která se mnou mluví, rozhodně ale nebudu jen tak sedět dokud se situace nějak nevyřeší. Najdu si nějaké vhodné místo na protějším stromě kam bych se mohl přenést a potom skočím. A pak zase (pokud se to podaří).
 
Univerzas - 22. července 2016 18:37
ico2ss9582.jpg
Valeríjsky les [Kurtis]

Peľ na potvorky nezaberá. Otrasú sa, niektoré kýchnu. No pokračujú v tom dostať sa k tebe. Tie, čo sú najviac špinavé od peľu sa pri pohybe okolo ostatných rastlín nenamáhajú vôbec. Vegetácia im nekladie prekážky, ba čo viac uhýba sa im. Ak sa priblížia ku kru s nejakým plodom ker sa im roztvorí a popri tom pustí aj svoje ovocie.
Rovnako to zrejme vykoná aj malý ihličnatý stromček opodiaľ s červeným ovocím. No k nemu sa nepribližujú.

Nakoniec zvolili taktiku rozbehu. Pazúrkami sa snažia držať na kôre čo najdlhšie a bežať k tebe nahor. Každým pokusom sú bližšie k tebe. V tom pocítiš na svojom spánku opäť lístok stromu.
“Po čom túžiš? Cudzinec?“ Zaznie chladne monotónnym šepotom. “Chceš ich zabiť? Utiecť im? Či ich nakŕmiť?“


 
Kurtis Fleming - 12. července 2016 19:58
340x24683.jpg
Zahnán do kouta

Okolnosti mě nakonec dotlačí až k mému nouzovému plánu, vyskočit do koruny nejbližšímu stromu. Potom můžu jenom doufat, že ty bestie neumí šplhat. Skákal jsem sice už několikrát a troufal bych si tvrdit, že už to umím, ale i přes to jsem docela nervózní. Skákat po střechách je jedna věc, ale něco jiného je skákat po stromech. Nakonec nemám jinou možnost, než to udělat.
Během okamžiku se ocitnu na jedné větvi vysoko v koruně a rychle jako blesk obejmu nejbližší větev. Srdce mi buší jako o závod a nejsem ani vůbec schopný popsat, jak jsem rád, že se to podařilo. V poslední chvíli jsem si myslel, že spadnu, ale štěstí bylo tentokrát na mé straně.

Bestie mě pozorují zezdola a žádná z nich se nemá k tomu začít šplhat. Buď to neumí, nebo se stromů bojí, a dokud jsem tu, tak se ke mně nepřiblíží. Bylo by ale předčasné dělat teď nějaké závěry. Malé stvůry dole vyvádějí a jedna z nich mě poplive nějakou zvláštní tekutinou. Ze strachu z jedu nebo nějaké žíraviny se snažím látku setřít. Nic se ale nestane. To jsem si tedy alespoň myslel, až do chvíle, kdy si uvědomím, co to doopravdy je.
Strom ke mně promluví a informuje mě o značce. A do háje. To mi ještě chybělo. Jako by nestačilo mít na krku armádu, ještě tyhle hladové příšery. Buď se můžu nechat sežrat, nebo to nějak vyřešit. Nenapadá mě ale jak a ani rady stromu mi nepomůžou. Unavený z toho zběsilého běhu se obkročmo posadím na větev a pokusím si trochu odpočinout. Uvidíme, kdo má větší vůli. Stále pozoruji příšerky, ale kromě toho jinak nic nedělám.

Nevím kolik už uběhlo času od té doby, co jsem vešel do lesa, ale pár hodin to už bude. Zrůdičky stále táboří pode mnou a ani jedna z nich se ještě nevzdálila. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale mám v plánu to přežít. Zatím co čekám, tak trochu popřemýšlím o mých šancích.

Výbušné ovoce jsem použil všechno při útěku a u sebe už nemám vůbec nic. Zbraň sebou žádnou nemám. Kromě oblečení sebou mám jenom komunikátor od Gabriela, ale ten mi nepomůže,. Potom mám teleportační prsten, ale ani ten se mi nechce moc použít. Skákat po stromech není tak snadné jako po střechách a s tím publikem dole by jakákoliv chyba byla smrtelná.
Zbývá to zvláštní ovoce. Prohlédnu si znovu onen plod a přemýšlím, zda by ho nešlo použít i teď. Většina rostlin se tomu pylu vyhýbala, možná to bude fungovat i na zvířata.
Zkusím vypustit trochu pylu dolů pod sebe a potom sleduji reakce příšerek. Doufám, že to pomůže, sám tomu však moc nevěřím.
 
Univerzas - 30. června 2016 11:49
ico2ss9582.jpg
Valeríjsky les [Kurtis]

Partia malých beštií ťa prenasleduje. Za sebou im nechávaš prekážky v podobe červených oblakov jedovatého dymu. Vtedy ich stratíš z dohľadu. Uši ti ale napovedajú že si ich nestratil. Rýchly šuchot a šramot spoza ostatných krov a stromov hovorí, že sa červený mrak snažia obísť.

To ich spomalí a tebe dáva väčšiu možnosť na útek. Čím viac utekáš, tým sa les opäť pomaly zhusťuje a objavujú sa aj všetky druhy plodov. Napokon ale vyskočíš na korunu jedného zo stromov, pretože zbadáš jednu z potvoriek.
V bezpečí koruny stromu môžeš vidieť ako sa tucet z nich zoskupilo pri kmeni stromu. Všetkých 24 rudých očí sa upiera na teba. Nezaujíma ich to ak ďaleko sú od vody, snažia sa čo najvyššie vyskočiť a ísť za tebou. Aj keď neúspešne no neúnavne.

Flus!

Zapľuje jedna z tých potvoriek nahor. Ty na sebe pocítiš kvapky hustejšej tekutiny. Akoby ťa niekto silným kýchnutím oprskal svojim sopľom. Drobné žltkavé kvapôčky aj tak vyzerajú. Majú silný zápach zatuchliny. Okrem neho na nich nič iného nevnímaš.
Vtedy sa všetky potvorky dolu na moment zastavia a zakričia na teba všetky. Na líci počas toho pocítiš dotyk lístku stromu.
“Ajaj...“ Zaznie v tvojej hlave rovnakým divným hlasom ako pri tej včele keď sa kŕmila. Označili si ťa. Buď budeš ich alebo oni tvoji.
 
Kurtis Fleming - 16. června 2016 19:35
340x24683.jpg
Jako štvaná zvěř, opět

Moje kroky mě nakonec dovedou až k jezeru. Doposud byly všude jenom kytky, stromy a keře a ani jedno z toho nebylo zrovna přátelské, právě že naopak. Nebýt toho všeho kolem, vypadalo by to jako příhodné místo kde si postavit chatu na léto. Po vší té zeleni kolem je to příjemná změna, zůstávám ale ostražitý. Nechci skončit jako něčí svačina jenom proto, že jsem podlehl krásám přírody. Potom taky nevím, jaké záhady voda ukrývá.

Zatím co se opatrně přibližuji k vodě, všimnu si z ní vylézat známou bytost. Okamžitě se zastavím a ani se nepohnu. Ale ne, zase tenhle. Pomalu se přikrčím k zemi a pozoruji včelu, jak vylézá z vody. Zatím si mě nevšimla, což považuji za dobré znamení. Včela ale není sama, společně s ní se z vody dostane i nějaká další příšera, přisátá na jejím křídle. A co je tohle? První dojem mi napoví, že jde o nějakého parazita, jeho velikost se mi ale moc nelíbí. Pozoruji, co se bude dít ale to co přijde, jsem v žádném případě nečekal.

Tvor bleskově seskočí dolů a zatarasí cestu včele. Tím to ale nekončí, protože po chvilce přivolá své kamaráda, kteří začnou skákat z vody přímo na včelu a požírat jí. No ty voe. Tělem mi projede mráz a hlavou mi prolétne myšlenka, jako už mnohokrát před tím. Ničemu tady nevěř! Čekal bych, že je celé představení u konce ale to by byl omyl, dalším aktérem jsem totiž já.

Nevěřícně pozoruji místo kde se to vše událo, když najednou zaslechnu ten pištivý skřek, při kterém mi tuhne krev v žilách. To není dobrý! To není dobrý! Okamžitě se dám na útěk a hodím za sebe jeden z rudých plodů, potom další a ještě jeden. Postupně vyházím veškeré, co mám, abych alespoň zpomalil ty malé bestie.
Pohledem kmitám ze strany na stranu a hledám, kam utéct. Ty zrůdy jsou moc rychlé, co nevidět mě budou mít. Proto hledám místo, kde bych je setřásl nebo kde bych se před nimi ukryl. Jako první mě samozřejmě napadlo vylézt na strom, ale to si schovávám jako krajní řešení. Potom je tu ještě jedna možnost, ale tu si schovám pro případ nouze.
Dokud mám tu možnost tak utíkám a hledám, ale jakmile jsou na dosah, (pokud nic nenajdu) vyhlédnu si nejbezpečnější strom a soustředím se na to, abych se přenesl do jeho koruny.
 
Univerzas - 07. června 2016 21:39
ico2ss9582.jpg
Valeríjsky les [Kurtis]

Opatrne postupuješ ďalej držiac sa čo najviac pri vegetácií. Pokračuješ v tom aj keď už nepočuješ bzukot dlhšiu dobu. Kroky ťa napokon zavedú k väčšiemu jazeru. Uchváti ťa pohľad na nádherné azúrovú hladinu a na stúpajúci les po kopci za ňou. Tu uvidíš vyliezať z vody starého známeho. Včelu.

Tá vo vode zmyla zo seba všetok červený prach, ktorý ju trápil. Na breh liezla pomaly nechávajúc za sebou červený fľak bodiek plávajúci na povrchu. No všimneš si aj niečo zvláštnejšie.
Na jednom z jej mokrých krídiel je zahryznutý malý tvor. Jeho veľkosť je porovnateľná s mačkami, ktoré poznáš, no tvarom a správaním ničomu čo by si doteraz stretol.

Obrázek
(Tech: tvor vyzerá temer rovnako, až na končatiny, tie ma prispôsobené na hybridný pohyb, prsty + blany aby vyvinul rýchlosť na súši aj vo vode.)

Tento tvor ostal nehybne až kým ho včela nevyvliekla na hladinu. Tam zatriasla všetkými krídlami akoby chcela vzlietnuť. Vďaka množstve vody na nej ale nevzlietne no podarí sa jej zahodiť maličkého s kusom priesvitnej blany v jeho ústach.
Tu sa malý tvor začne pohybovať. Je rýchly, mrštný, prekonáva krátke vzdialenosti až neočakávane rýchlo. Po každých približne dvoch bleskovo prebehnutých metroch sa zastaví. Zabodne do včely pohľad a znovu sa presunie až nakoniec stojí tak, že pred ním je včela a za ňou hladina vody.

Vtedy tvor zakričí. Hlasitý piskot vysokého tónu aj teba prinúti zovrieť aspoň jednu z vrások na tvári. Zbadáš jemné zvlnenie hladiny za včelou, ako nepravidelné vlnky v enormnom počte sa hodia na breh. Potom ale tvoje oči nestačia sledovať od úžasu.
Z vody, ako na zavolanie, sa vyrútia desiatky takýchto tvorov a ich cieľom je včela. Organizovaný útok podobný tomu piraniemu netrvá dlho. O pár momentov po včele nič neostáva a aj tebe sa zdá, že húf týchto tvorov sa ani nestihol nasýtiť.

Aký zvláštny je tento svet.

Z pohľadu na to čo sa stalo ťa odpúta zvuk belasého štrku pláže jazierka. A tam hľa, jeden z malých tvorov asi desať metrov od teba. Uprene sleduje ako stojíš trčiac očami z bezpečia kríkov. A v tom, zakričí.
 
Kurtis Fleming - 24. května 2016 21:09
340x24683.jpg
Hlouběji do lesa

Už ve chvíli kdy opouští šiška mojí ruku, jasně vidím, že cíl netrefím. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy v minulosti jsem něco trefil. Už na škole, když jsem občas hrával baseball, jsem měl příšernou mušku a nebýt mého nadání při odpalování, asi by se mnou nikdo hrát nechtěl.
Šiška po dopadu vypustí oblak prachu, o jehož účincích mohu jenom spekulovat. Podle bzučení, které už není tak pravidelné, odhaduji, že to nic pěkného nebude. Vzápětí mi na mysl přijde vzpomínka na útěk přes zahrady. No jo, málem bych zapomněl. Tady každá pampeliška může být zbraní hromadného ničení.

Vosa nakonec vzdá své snažení a odletí. Byl bych sice raději, kdyby jí to zabilo, ale alespoň se mi podařilo zachránit ten strom, který volal o pomoc. Strom a volat o pomoc, to je šílené. Ač je to sebedivnější, tak po chvilce zaslechnu poděkování, které jak předpokládám je právě od onoho stromu. Nemáš zač.
Rozum mi velí zásobit se šiškami a to taky udělám. Poberu co jenom unesu a potom pokračuji v cestě. Cesta už je teď daleko snazší a rostliny se nezdají být tak agresivní jako před tím. Myslím, že na to začínám přicházet.
Co mě ale znervózňuje, je bzučení které stále někde poblíž slyším. Další vosa! Pořád mám oči na stopkách a stejně tak i uši. Šišku stále po ruce, připravenou hodit po čemkoliv co by na mě chtělo zaútočit.
Čas od času narazím na nějakou mýtinku, ale raději se jim vyhýbám. Držím se dál od všech otevřených prostranství a od míst, kde je skrz koruny vidět obloha. Musím rychle najít to co mám a pak pryč odsud. Ještě tak vědět, co to mám najít. Zpropadený Gabriel
 
Univerzas - 12. května 2016 10:24
ico2ss9582.jpg
Valeríjsky les [Kurtis]

Neistý, v pochybách. Aj napriek vlastným prekážkam sa rozhodneš urobiť krok späť zvierajúc červenú šišku. Zastaneš od „včely“ na dosah hodu stojac vedľa jednej menšej jedličky. Tá má na sebe šišiek ešte dosť. S hlbokým nádychom zovrieš šišku za hlavou, po ňom ju svižne vymrštíš oproti včele. Šiška ju netrafí, dopadne niečo málo vyššie a rozbije sa o kmeň stromu. Včelu rázom zahalí načervenavý mrak prachu.
“Bzzz.... BZzzZ... BZzzZZzz...“ Bzučanie sa stane nepravidelným, prerušovaným a meniac tón. Rýchly pohyb jej krídel mrak nerozháňa, priam naopak. Zachytáva na sebe čoraz viac prachu. Naraz ti z oblaka udrie do očí pohľad páru belasých segmentovaných očí. Pohľad tak ostrý, že máloktorý človek zaslepený nenávisťou takto pozerá na svojho nepriateľa.

Tento moment uplynie rýchlo a včela sa dá na útek. Odletí vzad a stratí sa v korunách stromov. Chvíľu potom sa červený prach usadí a strom sa na mieste rany zahalí vetvami a krami. V tom na svojom spánku opäť ucítiš jemné šteklenie zeleného lístku.
“Ďakujem ti, tvor z plání. Život nás lovených nie je ľahký. Isto to tvoj kmeň pozná. Musíme si pomáhať.“ Na to sa od teba lístok s vetvičkou pomaly stiahne do koruny. Tu môžeš sledovať zvláštny jav. Stromy stojace v okolí sa začnú pomaly pohybovať a obklopovať ranený strom tak aby nebolo možné sa k nemu dostať.

A cesta ďalej, ktorá ťa čaká už nie je tak úzka a plná vetví. Cestičky sú širšie, prechodnejšie a bez prekážok. A tak vyrazíš ďalej, či už s obnovenými zásobami plodov alebo nie.
Cesta pomedzi mýtiny je prekvapivo schodnejšia aj ďalej od miesta raneného stromu. Objavuješ mýtinu za mýtinou ukrytú medzi stromami. Zdá sa akoby les teraz bol z vtáčej perspektívy posiaty trávnatými fľakmi.

Tušíš ale, že niečo nie je v poriadku. Ten bzukot. Nevieš sa ho zbaviť. Je jedno ako ďaleko si. Stále ho počuješ s rovnakou intenzitou. Ukrytý za korunami stromov. Prenasledujúc ťa už od toho miesta kde si spôsobil červený oblak.

 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.076933860778809 sekund

na začátek stránky