Konečně pauza - A aby se pak mohla pohnout linka Nicky
Sierra

Všechno to bylo zvláštní. Skoro jako za starých časů, než jsme byli vyhnání z našeho domova a prokleti. Stále jsem si nebyl jistý, jestli se mi to líbí. Snažil jsem se však dělat všechno ve svých silách, stejně jako to dělala moje žena.
Všichni se na nás spoléhali. Viděli v nás své spasitele a mysleli si, že pro nás nic není nemožné. Bylo to náročné. Nedovolovalo to moc chybovat. Oba jsme tak byli pod strašným tlakem. A i přesto se to dalo snést, protože jsme na to byli dva a měli jsme dva úžasné zázraky, pro které stálo za to bojovat každičký den.

Mezitím co moje žena vedla magickou školu. Já se staral o chod města. Staral jsem se, aby byl dostatek všeho. A zároveň, aby naše město představovala útočiště pro ty, kteří se dostali až k němu. Což znamenalo další hladové krky. Bylo to sakra náročné, ale ne nemožné. Potom, co se vám podaří zachránit jedno město před apokalypsou, tak nějak přestanete věřit v existenci slova nemožné.

A dokonce i někdo jako my, potřebujeme pauzu.
Takže jsem čekal na svou ženu, která se určitě zapomněla u své práce a přemýšlel, jak dlouho jí to ještě zabere. Když jsem se chystal, že jí zkusím vyrušit, spatřil jsem jí.
”Nazdar, krásko.” Pronesl jsem ke své nádherné ženě.
”Jak to šlo?” S tím jsem jí nabídl rámě, abychom se společně vydali do nejbližší restaurace, kde jsme byli už oblíbenými štangasty. Na vaření si obědů, nebyl čas.

”Dneska má být další záchranná akce. Už za pět hodin.” Pronesl jsem, když jsme se usadili ke stolu. Nemusel jsem jí tím moc připomínat, že u toho bude potřeba nás obou. Sám tu bariéru neudržím. O tom jsme se už jednou přesvědčili, když jsme přišli o kousek města. Naštěstí v té části nikdo nebyl.

Strach ze sněníl
Zuli

Nic se mezi námi nemění.
Mohl jsem si oddechnout. Měla pravdu. Moc jsem se v tom babral. Jenže to nešlo jinak. Měl jsem strach. Ona byla to nejlepší v mém životě. Moc dobře jsem věděl, že o ní nemůžu přijít.
”Dobře.” Pronesl jsem a pokusil se o povzbudivý úsměv. Možná bych měl spíš jí k sobě přitisknout a umlčet jí polibky. Bohužel jsem se cítil jako ryba na souši a plácal jsem se v tom.
Sakra. S takovou by mi mohla utéct za nějakým nebojácným “machem”. Raději jsem tyhle myšlenky zahrabal někam hluboko. Teď nebyla vhodná chvíle to vytahovat a ukazovat jí, jak jsem se si sebou strašně nejistý.

Byl jsem fakt rád za to, že přesunula svou pozornost na něco jiného. A to na moje noční můry.
”Fajn… zatraceně.” Houkl jsem. Nevím, co mně dostalo víc. To s tou Temnotou nebo fakt, že věděla mého otce jméno. I když John mi přijde na něj hodně obyčejné.
Obrátil jsem do sebe sklenici s vodou, jako kdyby to byl nějaký panák. Vlastně jsem tak uvolnil místo, abych slíbenou skleničku dostal. Stejný postup jsem praktikoval i s ní.
”Já ehm… nevím, jestli chci zase dobrovolně zavřít oči…” Povzdechnu si a sklopím pohled. Vím, že když jsem předtím nedobrovolně usnul, potom co odešla, tak to bylo v pohodě. Jenže co když to v pohodě teď nebude.
”Já to nechci vidět. Nechci vidět, jak o tebe přicházím a nemůžu s tím nic. Možná je to sen. Ale je to zatraceně tak moc reálné.” Se zoufalstvím a beznadějí v očích se na ní podívám. S jasnou prosbou. Nemůžu. Já prostě nemůžu.

Příliš mnoho pocitů
Damien
odkaz

Během našeho rozhovoru se cítím jako moucha, která se víc a víc zamotává do pavučiny, až se nakonec nemůže vůbec hýbat, a tak jí nezbývá nic jiného než počkat na vlastní smrt. Povzdechnu si a zavrtím pomalu hlavou. Propletu prsty s jeho rukou, aby věděl, že já nikam neodcházím, i když teď bojuji se slovy.

"Za mě to mezi námi nic nemění. Jsou to jejich prohřešky," řeknu po chvíli a pokrčím rameny. Cítím, že bych mnohem raději byla ve smrtelné výšce na laně bez jištění za silného větru, než vedla tuhle konverzaci. Nicméně, jsem tady a ne tam. "Hele Damiene, já na tyhle věci fakt nejsem. Sladkým slovům a vyznáním lásky nevěřím. Z toho, co jsem si zažila jsem se naučila, jak prázdný slova to jsou. A no... ty se v tom moc babráš. Promiň, fakt nevím, jak to jinak říct. Prostě." Frustrovaně si povzdechnu nad svou neschopností se vyjádřit a nad tímhle. Chuť zvracet se nemenší.

"Prostě nic se nemění. Nestresuj se z toho tak. Máme jiné věci na talíři, co potřebují řešit," pokračuji dál a vlastně nevím, jestli by nebylo lepší mlčet a prostě ho místo toho políbit. Jak tak o tom přemýšlím, určitě by to lepší bylo. Ale už jsem to řekla, a tak mi nezbývá než uposlechnout vlastní rady a soustředit se na akutní problémy.

"Zatím víme, že si na to musíme dávat obecně pozor. Ale trochu to souvisí s tím dalším, co jsem chtěla řešit. Tvoje noční můry," pronesu a konečně se na něj podívám. "S Johnem si myslíme, že by za tím mohla být Temnota. Část z ní v tobě asi zůstala..." Následně mu převyprávím všechno, co jsme si na tohle téma s Johnem řekli. Navíc přidám upozornění na slib, co mi dal, aby Damien věděl, že v případě nějakého velkého průseru se na něj může obrátit, protože mi John dal přísahu.

"Takže si vypij skleničku a bude lepší, když se půjdeme oba dva vyspat, abychom ráno byli odpočatí," dokončím.

Konečně zpátky, teda já vlastně spal
Zuli

Zavrtím hlavou a nesouhlasně mlasknu. Neřekl jsem jí to, protože jsem od ní očekával, že řekně něco podobného. Vím, že jí na mně záleží. Vím, že jsem pro ni důležitý a to je jediné na čem záleží. Nechtěl jsem, aby se cítila blbě. Ach jo.

”To mi stačí vědět." Myslím to naprosto vážně. Dávám na to patřičný důraz. A teď je na řadě vysvětlit, proč jsem tak trochu zpanikařil.
"Řekl jsem to, protože čerstvě zkoušíme být pár… tak já jestli se to tím změní?” Pronesu pro změnu s jistými rozpaky v hlase. Šlo mi jen o to, abych věděl, že kvůli tomu se zkoušením nekončíme. Nemůžeme za to, co udělali naši rodiče. Nebo za to, že oba byli podvedeni Temnotou.
”Omlouvám se, přehnaně jsem reagoval. Samozřejmě, máš pravdu, že je důležité to vědět.” Promnu si volnou rukou tvář.
”Jenže je to fakt neskutečně šílené... ” Zaúpím. ”Co s tím budeme dělat? Dá se vůbec s tím něco dělat?”

Chvíle totálního zmatení
Damien

Chvíli mu to trvá, ale vůbec se tomu nedivím. Jen jsem ráda, že ho ani nenapadlo třeba chtít jít tátovi ubalit pár facek, nebo něco horšího. Trpělivě čekám na to, až to v sobě zpracuje zatímco sama cítím tu nepříjemnou pachuť ulpívající v mých ústech po tom, co jsem to znovu vyslovila. A z prvních slov hádám, že má na celou věc stejný názor jako já. Jenže jak mluví dál, zarazím se. Povytáhnu obočí, protáhnu obličej v nechápavém výrazu a chvíli ani nedutám.

"Co...co?" zašeptám vyplašeně. Srdce mi v pod žebry bije jako zběsilý chycený ptáček v kleci. Jeho pokus o útěk rezonuje mým hrudníkem. Můj mozek nějak neumí uchopit Damienova slova a vyprodukovat myšlenku, která by mohla být pak ztvárněna do slov z mé strany. A tak na něj vteřinu či dvě - co pro mě jsou jako věčnost - jen nechápavě hledím.

"Řeším to, protože je to důležité," najdu svou ztracenou schopnost mluvit a pomalu odkrajuji slova, zatímco se trochu mračím. Přijde mi, že musím obhajovat to, proč jsem tohle téma vůbec vyslovila. "Je důležité tohle vědět. Znamená to, že jsme oba dva Temnotou nějak poznamenaní a víme, že si na to teď máme dát pozor. Jak se máme bránit, když tomu nebudeme rozumět?"

Lituji toho, že jsem si sundala kalhoty a nemůžu teď s nějakou záminkou zase zmizet za dveře, anebo aspoň k oknu a tvářit se, že kontroluji okolí. Takto i s rychlým oblékáním by to působilo víc než podezřele. A tak zoufale sedím v posteli kousek od něj a čelím té další nepříjemné situaci toho dne. Jako kdybych toho dneska už neměla dost! Jeho slova o tom, že mě miluje se do mě zabodnou jako ledové ostří.

"Já... nevím, co po mně chceš. Co chceš slyšet," dostanu ze sebe s obtížemi. Mám totiž pocit, že budu zvracet. Bojím se mu podívat do tváře, a tak jen hledím na jeho ruku, co se dotýká té mojí. "Nehodlám se k tobě otočit zády a neodkráčím, jen kvůli tomu, že vím, jak moc naši rodiče zlámanou grešli," dodám tiše a pokrčím bezradně rameny.

Rewrite the stars
Zuli


Dlouhou chvíli mlčím. Zpracovávám všechno, co mi řekla.
Takže jsem byl v zajetí Temnoty kvůli jejich soutěživosti. To je opravdu skvělé. Rodina k pohledání. Zhodnotím a ta část, kdy oba Temnota podvedla a posedla obě naše matky. To je naprosto šílené.
Na chvíli zavřu oči a dlouze vydechnu.
”Nasrat. Víš co, nasrat...” Ulevím si tím a otevřu oči. Svou pozornost upoutám na Zuli.
”Ať se jde bodnout Temnota… můj a tvůj otec… Vlastně vůbec to všechno celé. Je to minulost do které jsme neměli co říct, tak proč se tím teď zabývat.” Je to až moc šílené. Odmítám s tím mít něco společného. Prožil jsem toho tolik a nenechám si za žádnou cenu vzít, to co mám.
”Důležité je, co je teď.” Pronesu rozhodně. Zatraceně. Vždyť mi konečně řekla, že bychom mohli být něco víc. O ničem jiném jsem nesnil. A to, že byla naše matka posednutá Temnotou neznamená, že nás spodila stejná žena. Aspoň geneticky.
”Takže se tě zeptám. Chtěla bys i přesto všechno být se mnou? Protože já tě miluji a na ničem mi nezáleží. Vždycky budeme jen my dva proti celému světu. Srát na to všechno, co se stalo.” S tím se dotknu její ruky.
”Pojďme spolu přepsat hvězdy. Napsat svůj vlastní osud.”
Naprosto teď ignoruji další zprávu. Tohle plně zabralo mé soustředění. Nechť mi je odpuštěno, když jsem zraněný.

Plané plánování
Mal a Ziky

Chci Malovi odpovědět, že ne vždycky je to moje vina. Na druhou stanu, často je to moje vina. Sama neumím fungovat na "jen dobře", stejně jako situace, ve kterých se nacházím, i moje nálady a přemýšlení osciluje mezi mizerné a úžasné. A dlouhých pár týdnů teď byla moje nálada na mizerné úrovni, takže teď jsem opravdu ráda za tuhle chvíli, kdy se cítím mnohem lépe. Více jako svoje normální já. A Malovi, i když netuším, jak přesně to dělá, jsem za to opravdu vděčná.

"Jo, vidím v tom tu ironii, neboj se. Ale víš jak, jsem pokrokový anděl, a nebo vhodná k zatracení, záleží, koho se zeptáš," ušklíbnu se na něj a opět částečně tak ukáži své někdejší sebevědomější a šťastnější já. "Každopádně pořád platí, že tě nakopu do zadku a pošlu zpět do pekla jako mrzáckou hromádku utrpení, pokud se nás pokusíš podrazit, nebo Malovi ublížit, ale hej. Teď když jsi mě první noc nezabil ve spánku, si myslím, že jsme vykročili správným směrem při budování našeho pracovního vztahu." Pokrčím lehkovážně rameny.

"Jak galantně říct, že jsem paličatá jako mezek," pronesu pobaveně.

Po jeho stisknu odtáhnu ruku a uvelebím se opět na matraci, jež ani náhodou nesplňuje požadavky matrace, kterou bych si pořídila sama. Ušklíbnu se po jeho lichotce. Teda, asi-lichotce. U démonů nikdy nevím, jestli to je sranda nebo ne.

"Nic konkrétního o nic vlastně nevím, jen co jste mi řekli vy..." přiznám se a pokrčím znovu rameny. "Znáte někoho, kdo to místo skutečně viděl? A opravdu to tam vypadá jako kdyby se tam vůbec nic z tohodle nestalo?" ptám se na oplátku já.

S pravdou ven
Damien

"To je dobře," poznamenám hluše.

Přikryji si mezitím spodní část těla dekou a uvelebím se zády opřená o čelo postele. Koukám na něj a je mi jasné, že kdybych byla statečnější, nebo čestnější, že bych mu to s Temnotou a naší minulostí vůbec neříkala. Jenže já nejsem tak čestná, abych hodlala to břímě nést samotná, a taky potřebuju sakra si s někým o tom promluvit. A Damien je tak nějak jediný člověk v mém životě, koho jsem si po dlouhé době pustila k tělu. Není to dobře a já si za to nedávám, ale teď prostě chci aby to věděl. Část mě si to ospravedlňuje tím, že chci, aby znal pravdu. Měl by ji znát, aby se pak mohl podle toho zařídit.

"Jo i ne," odpovím mnohoznačně a vezmu si do rukou láhev, co jsem ukořistila. Počkám až dopije vodu ze skleničky a pak mu trochu naleju.
Normálně bych mu nalila víc, ale kvůli lékům to dost krotím.

"Fajn, tak ta příšerná zpráva. Mluvila jsem s tvým otcem a přiznal se mi, jak to, že se stalo, že tě přenechal Temnotě. Ukázalo se, že tvůj a můj otec soutěžili, kdo bude lepší kouzelník. A no, Temnota je oba povedla, obou pomáhala a ten, co vyhrál, získal nelibou cenu v podobě toho, že se do jeho dítěte usídlila. A hádám, že to měla o to jednodušší, protože v té době početí byla v tělech našich matek," řeknu na jeden zátah a pak vydechnu a znovu nad tím zavrtím hlavou. Přitáhnu si hrdlo láhve k hrdlu, ale dřív než se napiju, tak se zarazím. Nesmím teď pít. Už jsem vypila hodně. S povzdechem láhev zavřu a cítím, jak mě samotnou tahle informace žere.

*Blbé vítězství! Jak blízko jsem byla tomu, abychom si ty role vyměnili!*

Láhev odložím na noční stolek k sobě a uhladím si vlasy, než se obrátím na Damiena, abych zjistila, jak tuhle hořkou informaci zpracovává. Nedotýkám se ho, ani se ho nesnažím utěšovat, díky téhle zprávě se cítím fakt nečistá.

"Ale ta druhá zpráva už tak hrozná není. Vlastně. Tvůj táta mi poradil, jak tě zbavit těch nočních můr, myslí si, že to má spojení s tím, že v tobě kousek sebe nechala Temnota a to něco se zanítilo," pokračuji potom. "Až zpracuješ tu první věc, tak ti o tom řeknu víc," slíbím a nechám mu čas a případně prostor to nějak zpracovat.

Ať žije klidné chvíle
Joleene

”Jo, to máš pravdu, ty můj extrémisto.” Pronesu láskyplným hlasem a na mé tváři se objeví úsměv. I přesto všechno, bych řekl, že jsem v této chvíli naprosto šťastný a nechtěl bych být jinde na světě.
V této chvíli a v této době, je důležitá jediná věc… a to, že jsme naživu a spolu. Na ničem jiném mi teď nezáleží.

Ezechiel si získá svou pozornost.
”Je to trochu vtipné, nemyslíš? Anděl se rozhodl pomoct démonovi. Když si vezmu, že si mně ze začátku nejraději zničila...” Zavrtí hlavou a na tváři se mu objeví úšklebek.
”Nicméně slyšel jsem a ze vzpomínek viděl, co všechno jsi dokázala. Takže tak nějak nemám ani pochyb, že když si vezmeš něco do hlavy, tak do toho prostě jdeš.” S tím Joleene oplatí stisk.
”Jo, Mal je holt, šťastnej chlap.” Davej na ni pozor, je to fakt skvělá ženská.

Rozpačitě si odkašlu, když se odmlčí.
”Slyšela jsi o těch čarodějích, co zvládli ochránit Chicago. Vypadá, jako kdyby se nic nestalo?”

Konečně zpátky, teda já vlastně spal
Zuli

Musel jsem na chvíli usnout, protože by mi přišlo jinak divné, proč se ještě nevrátila s tou vodou.

"Jo, je mi o něco lépe." S tím se opatrně o něco pohodlněji usadím a vezmu si od ní vodu.
"Děje se něco?" To jak se tváří. Jaký má tón hlasu. Nemluvě o přineseném alkoholu.
Celé to zavání docela solidním průserem, kdy by bylo lepší žít ve sladkém nevědění. Jenže jsme parťáci a jsme v tom spolu.

"Možná bych začal od toho nejhoršího a pak pokračoval tím méně horším." Navrhnu jí, když se mi ani jedno dle jejich slov nemá líbit. Když se dozvím to nejhorší, ostatní už bude brnkačka.
O něco víc se pohodlněji usadím.
Je fakt, že když zmínila tu minulost a že se mi to nebude líbit, pomalu se děsím, že se dozvím jednu věc. Prosím, ať nejsme sourozenci. Konečně jsem se rozhodli to zkusit se vším všudy. Tohle by mě fakt zničilo.
Na druhou stranu, jsme přeživší konce světa.
Lalalala...to je špatné takto myslet.
O něco víc pohodlněji se usadím, protože mám pocit, že to je ještě potřeba a pozorně naslouchám jejím slovům.