S Carlosem a nově příchozím
Joleene

"Nedal o sobě dva dny znát. Nikdo o něm nic neví." Pronese naprosto klidným hlasem, jako kdyby se nic vážného nedělo. Možná se taky nic neděje. Přeci jen je známo, že v Pekle a Nebeských končinách není signál ani wifi. Potřebovali se vyvarovat statusům na sociálních sítích typu: Tomu byste neřekli, ale v Pekle (či Nebi) se dá chytnout wifi. Je sice pravdou, že se zkoušela zavést modernizace, ale selhala při kontaktu s magií. Tak se to vrátilo zpátky ke starým osvědčeným způsobům.

"Díky." Více se však k tomu nevyjadřoval. Na tvá další slova pokrčil rameny a zatvářil se způsobem, který jasně říkal jediné: Když myslíš.
Následné čekání na konec pracovní doby proběhl v tichém duchu, natočil ti ještě jedno pivo a sobě taky. Deset minut před koncem se zvedli i poslední hosté s přáním pěkného zbytku večera. Carlos tak mohl zamknout.
Pokud si vnímala a rozhlížela se kolem sebe, mohl na sebe upoutat pozornost pohyb něčeho malé šedého na zemi. Ano, byla to krysa, která se ti nakonec ztratila ze zorného pole ke schodům do sklepa.
Po chvíli jsi zaslechla těžké kroky směřující právě ze sklepa, následně si mohla spatřit i muže přibližně výškově stejného jako ty, postavou je pravděpodobně hubený, ale nelze to říct s určitostí přes několik vrstev oblečení, které vidíš pod rozepnutým ošuntělým kabátem, jež jistě zažil lepší časy.
"Barney." Oslovil hlasitějším tónem hlasu záhadného muže Carlos, ten jenom pokynul hlavou na náznak pozdravu.
"Zaslechl jsem, že je potřeba mých služeb." Mluví hlasitějším tónem, než by bylo obvyklé. S tím přišel ke stolu, sáhl do jeho středu, kde se nacházely kořenky a párátka, jedno si vytáhl, rozbalil. S tím se posadil, vložil si párátko do úst a pohodlně se opřel.
"Ach ano. Tady Joleene by se tě zeptala na pár otázek." Poukáže na tebe Carlos. Po dobu, co Carlos mluvil, tak na něj měl Barney upřený zrak. Nově příchozí přehodil kus dřívka do pravého koutku úst, svůj zrak přesunul na tebe a zazubil se takovým tím nepříjemným způsobem, ze kterého by normálnímu člověku naskočila husí kůže. Vyčkává přitom na tvé otázky.

S Carlosem

Přes závoj alkoholu nejsem schopná vnímat vážnost toho celého. Jinak bych si uvědomila, jak málo se Carlos takhle mračí, a co to znamená vlastně pro mě a tenhle celý případ. Jenže já si užívám své blažené nevědomosti či snad nevšímavosti. Tato bublina pohodového večera však praskne, když mi předá další informace. Zvážním a zamračím se na Carlose. Soustředění není teď ničím, co bych chtěla dělat, ale musím. Aspoň pro tento okamžik.

"Rafeal je cože?" zeptám se ostře.

Nikdy jsem si na něj nedělala nároky, nemáme spolu ani neustálý kontakt a vážně není má osudová láska, ale sakra je to můj přítel. A já nemám ráda, když jen tak bez vysvětlení mizí mí přátelé, obzvlášť v tak prapodivné době, jako je teď.

V hlavě si hned usmyslím, že ráno musím zavolat pár svým známým mezi anděli, kteří uznávají mobily. Mezi nimi mě hned napadne i Chris. A taky zkusím Rafaela, třeba... ho bude mít náhodou u sebe. Většinou nemám po pití výpadky paměti, takže i dnes doufám ve stejný výsledek.

Vím sice, že Rafael není žádný břídil, a že je to nejspíše planý poplach, že má nějaký úkol, či prostě jen se drží dál od všeho a všech, ale nebyla bych to, kdybych to nezkusila ověřit. Bůh ví - ať už v jakékoliv barvě - že nemám zástupy tak dobrých přátel jako je Rafael nebo Carlos. A tak si jejich zmizení prostě nenechám bez povšimnutí proplout kolem. Věřím, že přátelství není jen o každodenním kontaktu, ale i v tom mlčení a odloučení, kdy si každý jde za svým, ale stejně se nijak jeden od druhého nevzdálí svým porozuměním a souzněním.

"Dceru? Páni... asi... gratuluji?" zakončím nejistě a pousměji se opět na Carlose, snad jako omluvu za fakt, že jsem tou předchozí otázkou na něj trochu vyjela. "No a proč ne, ne? Je to hezké mít svůj odkaz... Lidi to tak dělají pořád a někteří to mají i jako smysl života..." zhodnotím stále nejistě. Tohle téma jde zatím naprosto mimo mne. Andělé to v sobě hold nemají nějak extra zakódované tuhle touhu obětovat celý svůj život něčemu, co je schopno se svých prvních 18 let života zabít v každou vteřinu, kdy nedáváte na to pozor. A někdy je to ještě delší a horší, třeba když jsou na vysokou!

S Carlosem
Joleene

"Fajn, tak je to průser jak Grand Canyon." Opraví se.
Jemu na rozdíl od tebe do smíchu není, ač v tom není tak po uši, jako ty. Má však o tebe starost, kdyby neměl, tak by tu neseděl a nepomáhal by ti.
Jeho tvář zdobí zamračený výraz, který u něj vidíš snad po třetí v životě. Je dobré, že si uvědomuješ, jak na tom jsi. O to víc se mu to celé nezdá. Nemusíš být telepat, aby ti došlo, co si myslí. Kdyby to celé bylo na něm, tak by tě schoval do své skrýše, jež se nachází ve sklepě, zamkl na několik západů a nepustil na krok, dokud se to nějak nevyřeší nebo si Černý nenajde na to někoho jiného.

Několikrát překvapeně zamrká na to, jakým způsobem dopiješ to pivo. Avšak nevyjadřuje se k tomu.
Když zaslechne Rafaelovo jméno, na jeho tváři se objeví zvláštní výraz. Nakloní se k tobě víc.
"K tobě se to ještě nedoneslo..." Pronese lehce zaraženě. "Slyšel jsem, že je Rafael už dva dny nezvěstný." Ohlédne se přitom, aby se ujistil, že jej nikdo neodposlouchává.
"A když se to vezme, tak prý není jedinej." Nevypadá, že by věděl o někom dalším. Je pravdou, že s Rafaelem už nějakou dobu nekomunikuješ, tak jako předtím. Navíc je možné, že dostal nějakou neodkladnou práci od Černého a tak se nestihl rozloučit. Možná se jedná pouze o hospodské povídačky, které se donesly k Carlosovým bystrým uším. A to stejné je možné i v případě ostatních. Tamtamy se šíří rychle.

"Mám se... střídavě oblačno. Zjistil jsem, že mám dceru." Carlos se sice nikdy pořádně nesvěřil o své minulosti, ale tohle se dalo tak nějak čekat... teda ne zrovna dítě... Ale to, že nežil věčně v celibátu. Nevypadá, že by k tomu měl něco dalšího na srdci. Zdá se, že to nějakým způsobem přijal a porval se s tím.
"Doma je tady... takže pracovně." Není zrovna výřečný, když se debata stočí k němu. Je schopen se o čemkoliv bavit, ale hlavně se nebavte o něm a jeho soukromí, jinak máte pak smůlu.
Jeho domov se nachází nad barem, takže to do práce nemá tak daleko.
Ta půl hodina čekání bude ještě zajímavá. Pokud se rozhlédneš, tak onu obsluhu v podobě holčiny, už nikde nevidíš. Asi jí pustil Carlos dřív.

Až do zavíračky s Carlosem!
Carlos

Nikdy u Carlose se mi nepodařilo odhadnout, kolik z těch jeho úsměvů a milých slov je jen zdvořilost a kolik jakýkoliv pozitivní cit směrem ke mně. Nicméně jsem na druhou stranu neměla absolutně žádný problém mu tu upřímnost věřit, a tak jsem se v tom ani nebabrala a prostě jej brala jako dobrého přítele. Konec konců mě za ta léta nikdy nezradil, ani mi jinak nedal důvod k tomu, abych mu nevěřila. A to, že občas uměl předvídat věci? To už musíte umět trochu lepší triky, abyste mě rozhodili.

S tím si vzpomenu na ukázku síly dneska v baru. To děsivé bylo. A uvědomí si to i mé tělo, při té vzpomínce, jak mi po zádech přejede mráz. Potlačím oklepání se a místo toho se rozhlédnu po restauraci, kdo tu všechno ještě je. K mému překvapení už moc ne. Nicméně skupinky lidí mi připomene mé seznámení s Carlosem a první přátelskou zavíračku tady s Rafaelem. Hádám, že to bylo jedinkrát, co jsme se dostali co nejblíže termínu "vztah".

Nevědomky se začnu zase usmívat. Což mi vydrží i přes další popis Mala a jeho atributů s příměsí malého proroctví, či snad pouhé rady, od Carlose. Poplácám ho jemně po ruce. Já vám říkala, že pod vlivem jsem trochu .. dotýkavá, i když žádné nepřístojnosti ani já ani má ruka s Carlosem neplánujeme.

"Jenom malý průser?" zeptám se pobaveně. "Já to hodnotím jako přímo kolosální průser. Asi mi chtěl Černý dopřát finální velkou bitvu," zasměji se vesele. Což je v silném kontrastu s tím, co vlastně říkám.

"Honím Lucifera a jeho Ničitelku světů. Lezu do zelí Andrasovi a jeho neskutečně nabušeným poskokům a na pomoc mám člověka, co byl v pekle bůh ví jak dlouho," vysvětlím tichým hlasem se silnou příchutí čirého cynismu. "Jsem sice hezká tvářička, ale umím si spočítat to, že tohle je naprosto nad mojí ligu.

A s tím se trochu začnu opičit po Malovi a vypiji skoro půlku sklenice na ex. Pak si se slastným mlastknutím opět nasadím na tvář úsměv.

"Ale neztrácím optimismus, můj drahý Carlosi, průsery jsou a budou! Třeba budu mít aspoň důvod zavolat Rafaela, přece jen rád zachraňuje dámy v nesnázích. Teda, snad," zasměji se svým vlastním myšlenkám. A doufám, že nezním ani trochu ufňukaně a vyděšeně, protože to vůbec nejsem. Řekla jsem jen svůj osobní názor na celou situaci, v níž se nacházím. Přidala jsem k tomu veselý komentář, protože co jiného než právě veselost a humor mi v téhle situaci pomůže? Vzdávání a fňukání je pro hooodně nižší ligu, než jsem já!

"Ale dost o mně, povídejme si chvilku o tobě! Máš se? Co doma, co tady, co tam?" zeptám se s upřímnou zvědavostí i chutí být stále veselá a nevážná, aspoň do zavíračky.

S Carlosem
Joleene

"Ah, chápu." Najednou mu svitne, jen stačilo naznačit. Více se k tomu však nevyjadřuje. Není také potřeba. Je zřejmé, že by se v jeho případu choval podobně.

"To opravdu rád slyším." V jeho hlase nejsou znatelné stopy sarkasmu, myslí to naprosto vážně. Věnuje ti úsměv a usadí se k tobě. Opět může.
Pokud se rozhlédneš, tak se to tu skoro vylidnilo. Vlastně krom tebe tu je ještě jeden stůl, u kterého sedí obvyklí štamgasti podniku. Už párkrát si je tu mohla vidět. Občas tu hrají karty nebo donesou kytary a hned u piva máš osobní koncert.

"Měl jsem takové tušení." Přizná se. O Carlosovi je známo, že dokáže jisté věci předpovědět. Někdo to považuje za dar a jiní se rádi vyhýbají tomuto podniku, poté co si uvědomí, co je Carlos zač.
Skutečnost, že není tak úplně obyčejný sem povětšinou přitahuje podobné zvláštní existence. Dotáhl tě sem Rafael, když si řekl, že by bylo fajn si taky někam vyjít, když už jste spolu trávili nějaký ten čas.

"Chmmm..." Zamručí a chvíli přemýšlí, co by ti tak o něm řekl.
"Je fajn, že ho máš jako kolegu." Chvíli to vypadá, že ti k tomu neřekne víc.
"Je loajální a oddaný svému úkolu... Mám takový pocit, že to, že je voják... mluví za vše." Pokrčí rameny. Tím ti jemně naznačuje, že proti němu nic nemá.
"Takže Černý ti pomohl a ještě k tomu ti našel parťáka pekelného gladiátora... zajímavé." Obrátí řeč jinam. Carlos není zrovna pobožný typ.
"Maličko to zavání průserem." Dodá ještě.
"Na tvém místě bych si dával větší pozor na Černého než na Mala." Přátelská rada nad zlato.

Popíjení piva

Mávnu rukou nad tím jeho nechápavým výrazem. Netuším, co bych mu na tom měla vysvětlovat. Pomluvy si prostě neberu moc vážně, ať už prostě pro to, že mi vážně nikdy nešlo o to, abych byla oblíbená, známá, nejsilnější ze všech, a nebo sama si o sobě prostě moc nemyslím. Ale na vysvětlování vnitřních pohnutek, které sotva sama chápu, mám moc těžký jazyk, a tak prostě skončím u toho mávnutí rukou.

Navíc mě opět rozesměje, ať už se o to snaží nebo ne. Po těch hnusech to zase není tak těžké.

"To zní jako kdyby sis dělal reklamu," řeknu se smíchem a zavrtím hlavou. Vzápětí se ujmu opětovnému seznámení piva s mými chuťovými buňkami. Mezitím mu odkývám fakt, že Hilton je luxusní hotel. Odložím sklenici a překvapeně zjišťuji, že on tu svou do sebe obrátil. Zrovna se nadechuji k tomu, abych ho upozornila, že tentokrát si bude muset počkat na obsluhu, když začne mluvit on. A tak ho nechám. Znovu se usměji. Přikývnu.

"Jasně, že to je v pohodě! Nikdy nenabízím nic, co nemyslím vážně," ujistím ho ještě a opřu se zády o opěradlo svého sedadla. "Žádný hovadiny, jasný?" houknu ještě za ním, když odchází od mého stolu. Je to myšleno spíš jako pozdrav, ale i jako varování. Třeba, aby se nenechal zastřelit. To bych se na jeho telefonát asi načekala.

"Podle mě jsou jen pár věcí, co chceš dělat po té, co získáš svobodu a vlastní život. Jdeš se opít, navštívit svou rodinu, nebo toho, kdo tě odprásk, a nebo okusit něčí blízkost," řeknu klidně k Carlosovi. Otírám přitom prsty ze sklenice krůpěje vody. Pak se na něj usměji. "A pití by měl tady, takže to se vylučuje. Na rodinný typ ho nevidím a jestli je tak hloupý na to, aby se mstil, tak si myslím, že jsem ho přecenila. Takže to já osobně tipuji na chvilky slasti, ale tak, třeba ze mě mluví jen dlouhý týden," řeknu vesele ke Carlosovi.

Kdyby někdo měl ten hloupý nápad a ptal se mě, jestli mi to třeba náhodou nevadí, že někdo, koho jsem častovala lichotkami tento večer a možná jednou či dvakrát pomyslela na jeho velmi zajímavou stavbu těla a jisté detaily a schopnosti toho muže, tak bych toho dotyčného zklamala. Vůbec mi to nevadí. Necítím k němu žádnou osudovost, snad jen sympatie, které budou naprosto v pořádku a funkční i v platonické rovině. Navíc, vzhledem k tomu, jaký případ řešíme, by to bylo tak trochu... nevhodné. Nemluvě o obecných pravidlech o vztazích andělů s jinými bytostmi.

"Že jsi to ty, tak si na tebe počkám," usměji se a mrknu na Carlose. Avšak na jeho další se mi nechce odpovídat. Ale protože je to Carlos, tak mu řeknu pravdu a ani se neušklíbnu.

"Černý ho vytáhnul z pekla, aby mi pomohl s případem," začnu s krátkým představováním. "A hádám, že předtím byl voják, nebo něco takového. Ale tipuju, že tys to poznal hned na začátku, ne?" pousměji se pobaveně na Carlose. Nutně musel něco poznat, když mu nalil tu hnusnou břečku, protože mě nikdy nic takového nenalil, ani mým společníkům.

"Co si o něm myslíš ty?" zeptám se upřímně zvědavá na jeho názor. Nikdy jsem se na to neptala, ale podezírám z Carlose, že má buď šíleně skvělý odhad na lidi, nebo v jedné či druhé formě je schopen číst v myšlenkách, nebo pohnutkách lidí.

Popíjení piva
Andělka

Pozvedl jsem nechápavě obočí. Přišlo jí to zábavné? Proč? Můj výraz jasně napovídal, že jí ani v nejmenším nechápu.
Rozhodl jsem se to raději neřešit, pokud mi k tomu nedala žádné vysvětlení. Je to každého věc. Kdybych byl na jejím místě, tak bych tomu dotyčnému vstoupil do úsměvu.

"Jsem všechno, ale ne suchar." Prohlásím naprosto vážně. "Se mnou můžeš zažít cokoliv, ale nudu nikoliv." Mrknu na ní. Kdo ví, co jsem tím svým prohlášením myslel. Abych se přiznal, já sám to nevím.

"Hilton, to je nějaký luxusní hotel?" Potřebuji si ověřit, jestli jsem to pochopil správně.
"Dobře.... zní to dobře." Tak to bychom měli. Bydlení a nějaké peníze zajištěny.
Napil jsem se piva a na jeden zátah ho do sebe obrátil. Prázdnou sklenici položil na stůl a olízl si knír.
"Číslo na tebe mám, ráno ti zavolám." Shrnul jsem to a s tím vstal.
"Vážně... to je v pohodě?" Ještě jsem se ujistil, pokud trvala na svém, tak jsem s ní rozloučil a stejně tak s Carlosem, který si to právě mířil k našemu stolu. Kývl jsem mu a zmizel z podniku do ulic Chicaga, hledajíc něco, co mi připomene, jaké to je být v ráji. Lásku, kterou si mohu na chvíli koupit.
Navíc potřebuji vyhnat z hlavy představy o tom, jaké by to mohlo políbit Andělku, dotýkat se jejího těla a splynout s ním v jedno. Bylo to špatně. Musím být profesionál.
A proto si to rozdám s někým kdo je za to placený.


***Aka PJ***

"Kam šel?" Otázal se Carlos a posunkem naznačil k místu, kde před chvíli seděl Mal.
"Za půl hodinu to tu zavřu, vydržíš to... nebo mi taky zdrhneš?" Pronese lehce pobaveně. Zdá se, že na karaoke zapomněl a pokud ne, tak to nehodlá řešit, když je Mal pryč. Ač tak či ona, jsi zbavena onoho břemene.
"Co je zač?" Bylo na něm vidět, že by rád věděl, s kým měl tu čest nebo by si rád potvrdil, zdali si myslel správně. Jisté je to, že by rád slyšel pravdivou odpověď. Je tvůj velmi dobrý přítel a tak by rád věděl, jestli na Mala má být nadále příjemný či nikoliv.

Popíjení piva
Mal

"No samozřejmě," řeknu se zbytečným pokýváním hlavou a napiji se piva. "Víš jaká je to zábava, se o sobě nějaké věci dozvědět?" zeptám se pobaveně. "No, přiznávám, že to občas lechtá mé ego, když se dozvím nějaký heroický kousek, co jsem domněle udělala. Ale jindy se tím naprosto božsky bavím. Ono brát se celkově moc vážně je naprosto zbytečné. To jste mě tady taky naučili. A od té doby se cítím skvěle."

Jeho prohlášení mě zarazí, ale hned to vykouzlí úsměv na mých rtech. Úsměv se rychle rozšíří ve smích, ještě dřív, než se on sám začne smát. Jeho smích naprosto nečekám. Ačkoliv se nepřestanu smát, trochu zpozorním, právě pro tuto neobvyklost.

"Tak to se ti povedlo!" pochválím ho rozverně. Zavrtím hlavou nad tou představou, která mě donutila se zasmát. "No, jsem ráda, že se ti humor vrací, protože se suchary je nuda!"

Dřív však, než si to plně dokáži vychutnat, tak opět trochu zvážní a změní téma. Další menší překvapení, další moje malá vyhraná bitva. Dnešní den se mi nějak moc daří! A já si to náležitě užívám. Což možná prozrazuje úsměv na mé tváři.

"Jo, jsem si skoro jistá, že se tam něco najde. Není to sice Hilton, ale nikdo se zbytečně na nic neptá a lidi se tam dost... střídají," odpovím mu a opět upiji ze sklenice. I pivo chutná o stupeň lépe, jak se daří, nebo se mi to jenom zdá? Každopádně jsem hodná holka a vůbec nevytahuji fakt, že je to to, co jsem mu před pár desítkami minut navrhovala, i když bych to tak ráda udělala. No jo, jsem prostě úplný andílek! A proto si ještě jednou loknu piva.

Popíjení piva
Jo

Přijmu od ní peníze a je to zvláštní. Cítím se zahanbený, že jsem k něčemu takovému přistoupil. Nicméně je to lepší, než abych někoho okradl. Což jsem vlastně už udělal. Ten chlápek patřil k těm zlým. Tento fakt mi jednou prošel, ale něco mi říká, že po druhé bych už takové štěstí nemusel mít. Nebo bych si musel zahrát na Robina Hooda a brát bohatým, chudým naopak dávat.
Nicméně to nevylučuje skutečnost, že jen co jsem vylezl, hned mám vroubek. Nemluvě o tom, že si půjčuji peníze od svého parťáka. To není zrovna nejlepší vizitka. Avšak lepší řešení problému mne v této chvíli nenapadá.

"Tebe zajímá, co o tobě říkají?" Zeptám se po chvíli, co jsem peníze schoval do kapsy u kalhot. Chvíli si jí se zájmem prohlížím. Je to zvláštní, že někomu tak vznešenému přijde důležité, co si o ní podřadný druh jako lidé říkají. Ne nemůžu si pomoct s tím, že lidskou existenci nazývám podřadným druhem. Dlouhou dobu mi to vtloukávali do hlavy, když jsem ležel zmrzačený v kaluži své krve. Byl jsem pro ně podřadný druh a tak se mnou zacházeli. Ale i přesto jsem je dokázal překvapit, když jsem někoho, na koho vsázeli, zabil.
Natáhnu se pro pivo a pozvednu jí s úmyslem se napít, avšak mne něco napadne.
"Pokud budou mít nějaké blbé kecy, vždycky jim to můžu vymlátit z palic." Pronesu s naprostou vážností a napiju se piva, jako kdyby se nechumelilo.
Notnou chvíli se tvářím, že to myslím vážně a jsem zvědavý na její reakci, než to nakonec nevydržím a rozesměju se. Můj smích mi přijde zvláštní. Je to dlouho, co jsem něco takového prováděl. Upřímný smích.
Mám svůj osobitý smysl pro humor. Jsem schopen se bavit. Jen mi to jde hůř, než ostatním. A divíte se mi?

"Ehmm…“ Odkašlu si a výraz opět přešel do neutrality. “… neříkalas něco o tom, že tam kde bydlíš, by byl nějaký volný flek." Vím moc dobře, že jsem odmítal její pomoc a celkové pomyšlení o tom. Změnil jsem názor. Měla pravdu, tady už nejsem v aréně. Jestli umřu, nedostanu další šanci. Takže pokud nabízí pomoct s tím, abych neumřel hned… beru jí všemi deseti.

Opět máme co pít!
Mal

Jeho slova a činy jen a jen potvrdí moje předchozí slova, ačkoliv to nehodlá přiznat nahlas hned. To, jak se pořád bál i mne, když jsem překonávala onu bublinu osobního prostoru, se mi nestávalo u jiných lidí ani zřídka, takže jsem hned věděla, odkud vítr vane. A na tuto svou dedukci jsem v tuto chvíli náležitě hrdá. Takže ať už to přizná, nebo ne, tak já byla svým vítězstvím opojená, když jsem nám šla pro piva.

"Prosím," odpovím na jeho poděkování a sednu si opět na své místo se sklenicí stále v ruce. Kousnu se vzápětí krátce do jazyka, abych se ho nezeptala, jestli to myšlení hodně bolelo. A umožním mu tak, aby pokračoval. Čemu však nehodlám zabránit je ten vítězný úsměv, který se mi rozlije na tváři. Nestává se moc často, že by chlapi jako on přiznávali, že jednou v něčem neměli pravdu a nedej bože, abych tu pravdu měla já!

"Není absolutně žádný problém," řeknu vesele a předvedu mu, jak krásně se starám o svůj chrup. Tedy, než bych někdy viděla anděla se špatnými zuby, ale tak chápete...

Z vnitřní kapsy kabátu vytáhnu svou malou hnědou peněženku. Vytáhnu krásně narovnané dvě dvacky, jednou rukou je složím na půl a podám mu je diskrétně.

"Doufám, že se začne říkat, že si musím platit za rande s fešákem," řeknu pobaveně.

Inu, slyšela jsem o sobě už horší věci. A tohle je jedna z těch věcí, co by mě skutečně jen a pouze rozesmála.