Popíjení piva
Andělka

Pozvedl jsem nechápavě obočí. Přišlo jí to zábavné? Proč? Můj výraz jasně napovídal, že jí ani v nejmenším nechápu.
Rozhodl jsem se to raději neřešit, pokud mi k tomu nedala žádné vysvětlení. Je to každého věc. Kdybych byl na jejím místě, tak bych tomu dotyčnému vstoupil do úsměvu.

"Jsem všechno, ale ne suchar." Prohlásím naprosto vážně. "Se mnou můžeš zažít cokoliv, ale nudu nikoliv." Mrknu na ní. Kdo ví, co jsem tím svým prohlášením myslel. Abych se přiznal, já sám to nevím.

"Hilton, to je nějaký luxusní hotel?" Potřebuji si ověřit, jestli jsem to pochopil správně.
"Dobře.... zní to dobře." Tak to bychom měli. Bydlení a nějaké peníze zajištěny.
Napil jsem se piva a na jeden zátah ho do sebe obrátil. Prázdnou sklenici položil na stůl a olízl si knír.
"Číslo na tebe mám, ráno ti zavolám." Shrnul jsem to a s tím vstal.
"Vážně... to je v pohodě?" Ještě jsem se ujistil, pokud trvala na svém, tak jsem s ní rozloučil a stejně tak s Carlosem, který si to právě mířil k našemu stolu. Kývl jsem mu a zmizel z podniku do ulic Chicaga, hledajíc něco, co mi připomene, jaké to je být v ráji. Lásku, kterou si mohu na chvíli koupit.
Navíc potřebuji vyhnat z hlavy představy o tom, jaké by to mohlo políbit Andělku, dotýkat se jejího těla a splynout s ním v jedno. Bylo to špatně. Musím být profesionál.
A proto si to rozdám s někým kdo je za to placený.


***Aka PJ***

"Kam šel?" Otázal se Carlos a posunkem naznačil k místu, kde před chvíli seděl Mal.
"Za půl hodinu to tu zavřu, vydržíš to... nebo mi taky zdrhneš?" Pronese lehce pobaveně. Zdá se, že na karaoke zapomněl a pokud ne, tak to nehodlá řešit, když je Mal pryč. Ač tak či ona, jsi zbavena onoho břemene.
"Co je zač?" Bylo na něm vidět, že by rád věděl, s kým měl tu čest nebo by si rád potvrdil, zdali si myslel správně. Jisté je to, že by rád slyšel pravdivou odpověď. Je tvůj velmi dobrý přítel a tak by rád věděl, jestli na Mala má být nadále příjemný či nikoliv.

Popíjení piva
Mal

"No samozřejmě," řeknu se zbytečným pokýváním hlavou a napiji se piva. "Víš jaká je to zábava, se o sobě nějaké věci dozvědět?" zeptám se pobaveně. "No, přiznávám, že to občas lechtá mé ego, když se dozvím nějaký heroický kousek, co jsem domněle udělala. Ale jindy se tím naprosto božsky bavím. Ono brát se celkově moc vážně je naprosto zbytečné. To jste mě tady taky naučili. A od té doby se cítím skvěle."

Jeho prohlášení mě zarazí, ale hned to vykouzlí úsměv na mých rtech. Úsměv se rychle rozšíří ve smích, ještě dřív, než se on sám začne smát. Jeho smích naprosto nečekám. Ačkoliv se nepřestanu smát, trochu zpozorním, právě pro tuto neobvyklost.

"Tak to se ti povedlo!" pochválím ho rozverně. Zavrtím hlavou nad tou představou, která mě donutila se zasmát. "No, jsem ráda, že se ti humor vrací, protože se suchary je nuda!"

Dřív však, než si to plně dokáži vychutnat, tak opět trochu zvážní a změní téma. Další menší překvapení, další moje malá vyhraná bitva. Dnešní den se mi nějak moc daří! A já si to náležitě užívám. Což možná prozrazuje úsměv na mé tváři.

"Jo, jsem si skoro jistá, že se tam něco najde. Není to sice Hilton, ale nikdo se zbytečně na nic neptá a lidi se tam dost... střídají," odpovím mu a opět upiji ze sklenice. I pivo chutná o stupeň lépe, jak se daří, nebo se mi to jenom zdá? Každopádně jsem hodná holka a vůbec nevytahuji fakt, že je to to, co jsem mu před pár desítkami minut navrhovala, i když bych to tak ráda udělala. No jo, jsem prostě úplný andílek! A proto si ještě jednou loknu piva.

Popíjení piva
Jo

Přijmu od ní peníze a je to zvláštní. Cítím se zahanbený, že jsem k něčemu takovému přistoupil. Nicméně je to lepší, než abych někoho okradl. Což jsem vlastně už udělal. Ten chlápek patřil k těm zlým. Tento fakt mi jednou prošel, ale něco mi říká, že po druhé bych už takové štěstí nemusel mít. Nebo bych si musel zahrát na Robina Hooda a brát bohatým, chudým naopak dávat.
Nicméně to nevylučuje skutečnost, že jen co jsem vylezl, hned mám vroubek. Nemluvě o tom, že si půjčuji peníze od svého parťáka. To není zrovna nejlepší vizitka. Avšak lepší řešení problému mne v této chvíli nenapadá.

"Tebe zajímá, co o tobě říkají?" Zeptám se po chvíli, co jsem peníze schoval do kapsy u kalhot. Chvíli si jí se zájmem prohlížím. Je to zvláštní, že někomu tak vznešenému přijde důležité, co si o ní podřadný druh jako lidé říkají. Ne nemůžu si pomoct s tím, že lidskou existenci nazývám podřadným druhem. Dlouhou dobu mi to vtloukávali do hlavy, když jsem ležel zmrzačený v kaluži své krve. Byl jsem pro ně podřadný druh a tak se mnou zacházeli. Ale i přesto jsem je dokázal překvapit, když jsem někoho, na koho vsázeli, zabil.
Natáhnu se pro pivo a pozvednu jí s úmyslem se napít, avšak mne něco napadne.
"Pokud budou mít nějaké blbé kecy, vždycky jim to můžu vymlátit z palic." Pronesu s naprostou vážností a napiju se piva, jako kdyby se nechumelilo.
Notnou chvíli se tvářím, že to myslím vážně a jsem zvědavý na její reakci, než to nakonec nevydržím a rozesměju se. Můj smích mi přijde zvláštní. Je to dlouho, co jsem něco takového prováděl. Upřímný smích.
Mám svůj osobitý smysl pro humor. Jsem schopen se bavit. Jen mi to jde hůř, než ostatním. A divíte se mi?

"Ehmm…“ Odkašlu si a výraz opět přešel do neutrality. “… neříkalas něco o tom, že tam kde bydlíš, by byl nějaký volný flek." Vím moc dobře, že jsem odmítal její pomoc a celkové pomyšlení o tom. Změnil jsem názor. Měla pravdu, tady už nejsem v aréně. Jestli umřu, nedostanu další šanci. Takže pokud nabízí pomoct s tím, abych neumřel hned… beru jí všemi deseti.

Opět máme co pít!
Mal

Jeho slova a činy jen a jen potvrdí moje předchozí slova, ačkoliv to nehodlá přiznat nahlas hned. To, jak se pořád bál i mne, když jsem překonávala onu bublinu osobního prostoru, se mi nestávalo u jiných lidí ani zřídka, takže jsem hned věděla, odkud vítr vane. A na tuto svou dedukci jsem v tuto chvíli náležitě hrdá. Takže ať už to přizná, nebo ne, tak já byla svým vítězstvím opojená, když jsem nám šla pro piva.

"Prosím," odpovím na jeho poděkování a sednu si opět na své místo se sklenicí stále v ruce. Kousnu se vzápětí krátce do jazyka, abych se ho nezeptala, jestli to myšlení hodně bolelo. A umožním mu tak, aby pokračoval. Čemu však nehodlám zabránit je ten vítězný úsměv, který se mi rozlije na tváři. Nestává se moc často, že by chlapi jako on přiznávali, že jednou v něčem neměli pravdu a nedej bože, abych tu pravdu měla já!

"Není absolutně žádný problém," řeknu vesele a předvedu mu, jak krásně se starám o svůj chrup. Tedy, než bych někdy viděla anděla se špatnými zuby, ale tak chápete...

Z vnitřní kapsy kabátu vytáhnu svou malou hnědou peněženku. Vytáhnu krásně narovnané dvě dvacky, jednou rukou je složím na půl a podám mu je diskrétně.

"Doufám, že se začne říkat, že si musím platit za rande s fešákem," řeknu pobaveně.

Inu, slyšela jsem o sobě už horší věci. A tohle je jedna z těch věcí, co by mě skutečně jen a pouze rozesmála.

Sbohem Fish
~Ray~

Ještě se ve mě mísily pocity, které byly jenom těžko popsatelné. Někdo, kdo by byl na tom jako já, by mi porozuměl. S takovou jsem se musela smířit, že se budu prát o svou mysl a nejhorší na tom bylo, že sama se sebou. Kdysi jsem byla jedna celistvá démonka a teď? Je ze mne troska z roztříštěnou myslí. Bylo však pozdě nad tím spílat. Stalo se a možná že to bylo i dobře. Díky tomu, že jsem měla v sobě část člověka, mne Ray nezabil. Nedala jsem mu důvod, i když si nyní o mne mohl myslet cokoliv.

Hleděla jsem na Fish a téměř jsem ji nepoznávala. Kdysi silná žena, které se báli odmlouvat i vyšší démoni. Nyní by se ji vysmáli. Vzdala se a zaprodala. Na jednu stranu my ji bylo líto a nejspíš by bylo milosrdenství ji na místě vzít život, aby se tolik netrápila, až přijdou. Na druhou jsme s Rayem potřebovali někoho, kdo by je zdržel, a my mohli vypadnout. A nejlépe pryč z Pekla, ale měla jsem dostatek síly to udělat? Navíc Ray tu něco hledal a byl ochoten to tu jenom tak nechat?

Věnovala jsem démonce jeden jediný pohled. Ta Fish, kterou jsem znala, byla dávno pryč. Ještě jsem se podívala do jednoho šuplíku a vytáhla z něj nůž i s pouzdrem.
"Pojď," podívala jsem se na Raye a zamířila ke dveřím. Cestou jsem si ještě k opasku připevňovala nůž. Než jsem vystoupila z pokoje, věnovala jsem démonce ještě jeden pohled, v němž byla zármutek po ztracené přítelkyni.

"Máš vše?" zeptala jsem se Raye a rozhlédla se po baru. Doufala jsem, že tu bude nějaký zadní vchod, protože by bylo velké riziko jenom tak jít hlavním vchodem.

S Andělkou

"Nejsem čaroděj." Ohradím se, neboť mi nepřijde zrovna jako vhodný příklad. Sice ano, je mi jasné, jak to myslela, ale dala špatný příklad.

Když se postaví, maličko s sebou cuknu, ale naštěstí mému mozku dojde, že si třeba jde jenom odskočit, ač na toaletu, tak třeba pro další pivo. Nicméně nečekal jsem, že by mi mohla položit ruku na rameno. Ztuhl jsem v očekávání útoku.
Nicméně nic takového se nekonalo, překvapivě ke mně skloní svou tvář. Držel jsem se, neucukl jsem. Cítil jsem teplo jejího těla, a když jsem se zhluboka nadechl, protože to bylo tak neskutečně automatické, snažil jsem se vnímat její vůni a uložit si jí v paměti. Odolal jsem nutkání dotknout se její ruky a zkoumat její hebkost. O tom, že bude jako pírko, nebylo pochyb. Přeci jen je to anděl. A to mluví samo za sebe.
Stejně tak jsem zahnal nutkání, které mne z ničeho nic napadlo a to jí za tu hebkou ruku k sobě přitisknout, posadit si jí na klín a okusit ke všemu chuť jejich rtů.
Nebyla na to vhodná chvíle. Nebylo to ani trochu správné.

"Netrefil bych se do tebe." Tím jsem si byl jistý. Možná až moc.
Na její další slova jsem jen pozvedl obočí. Když mi však vzala sklenku, došlo mi, že pro vodu nepůjde, nýbrž pro něco mnohem lepšího.
Nějak jsem se k tomu více nevyjadřoval a po očku jí sledoval.
Andělko, andělko... co s tebou mám dělat? Část mne z tebe blázní. Myslím, že je všem naprosto jasné, o které části je řeč.
Zatřepu hlavou a pozoruji okolí.
Možná má pravdu a měl bych si skutečně něco najít. Přijmout její peníze, které ji v blízké době vrátím. Pronajmout si někde pokoj, dát si teplou sprchu a pořádně se vyspat. Jenže… bude mi dopřán bezesný spánek nebo se mi zjeví všechny mé prohřešky?

Z přemýšlení mne vyruší Andělka, která se vrací s pořízenou. Natočila si pivo sama, neboť ta podivná holčina něco řešila ve skladě a Carlos se zakecal u jednoho stolu. Vzhledem k tomu, že je tu Jo častým zákazníkem, tak jí zřejmě něco takového dovolili.
"Děkuji…“ Řeknu ta kouzelná slovíčka, která se sluší a patří.
"Přemýšlel jsem…“ Začnu, když si sedne. Zajedu si levačkou do vousů.
“… máš pravdu." Určitě se jí to musí líbit, že něco takového slyší.
"Měl bych se jít prospat... a..." Těžce vydechnu. Ani trochu se mi to nelíbí.
“… asi bych si od tebe potřeboval půjčit. Vrátím ti to." Vážně to ze mne těžce lezlo, ale je to už za mnou.

Tak a má moje číslo

Pobaveně se zasměji, když zhodnotí, že jsem mu dala číslo bez rande.

"A já myslela, že číslo se dává, aby se dalo pozvat na rande. Víš jak, vymyslet správnou hlášku, na kterou se nedá říct ne, sebrat odvahu a tak," řeknu pobaveně a pokrčím rameny.

Na rozdíl od mého nově titulovaného parťáka si ponechám na tváři uvolněný a lehce pobavený výraz, i když se změní téma. Věřím, že na vážnost je někdy místo, ale vím, že to není teď a tady. Tedy rozhodně ne pro mě. Nicméně přikývnu, že rozumím, jak to myslí.

*Hurá smrti vstříc, hlavně abych nezůstal v kuse*

Ta myšlenka nemá kořen v mém plném vědomí, ale někde se připomněla, jako tehdy před lety. Když jsem se učila poznávat chování lidí z první řady. Zřejmě se v každém století musí najít někdo takový, s kým zkřížím cesty.

"Jo, všimla jsem si," řeknu a křivě se pousměji, ale ušetřím pronikavých pohledů a dalších věcí, co bych po něm mohla vrhnout. "Třeba ti to zachrání život, být pořád ve střehu. Ale jednou jsem viděla čaroděje, kterého odstřihla Rada od moci. A myslel si, že stále má kam pro magii sahat. Že zvládne kouzla... Jeho vnitřnosti rozpatlané po celém novém dětském hřišti však tiše svědčily proti němu," začnu vyprávět krátký příběh také už pár desítek let starý.

S tím vstanu a položím mu ruku na rameno. Nezávislý pozorovatel by to asi ohodnotil jako přátelské gesto, nebo jen opileckou nerozvážnost. Ale pravda byla trochu jinde. Já se ho chtěla dotknout. Cítit aspoň náznak svalů a mohutnosti pod tím schované. A taky jsem chtěla zkusit, zda se zase napne jako pružina, což by potvrdilo jen má slova. Užívala jsem si to, no a co, klidně mě žalujte! Prostě patřil do kategorie známých, kteří nejsou tak moc nebezpeční, že bych se musela pořád před nimi hlídat. Viz Mordecai.

Skloním se k Malovi a vlasy mi přepadnou dopředu přes ramena a rámují mi mou tvář.

"Jen říkám, abys nezapomněl, že jsi zase člověk. Tam jsi mohl trpět a umírat, ale vždy ses vrátil zpět. Tady už máš jen jeden lístek, jeden pokus a k tomu lidská omezení. Lidé musí spát. Občas si i trochu odpočinout. Jinak jim rupne v bedně a omylem se trefí do anděla. A to nechceme," řeknu mu rádoby tichým hlasem, což asi stejně dopadlo jako úplně normální tón a hlasitost. "Á věřím, že pitný režim do toho taky patří. Pivo?" zeptám se a vezmu mu jeho sklenici a stejně tak svojí. "Vidíš, jak jsem skvělý parťák, parťáku?" zazubím se na něj vesele. A mám v úmyslu nás obsloužit sama, rychle si natočit ty dvě piva, nebo je drze vnutit někomu z obsluhy.

Mám její číslo
Jo

Převezmu papírek a pozvednu obočí. Čísla si přečtu několikrát a snažím si je vrýt do paměti pro případ, že by se papírek ztratil. Toto číslo patří k důležitým stejně, jako číslo na policisty a hasiče. Vlastně nemám nejmenší tušení, zdali mají stále stejné číslo.

Několikrát složím ubrousek a schovám ho do kapsy.
"Ještě jsme ani neměli pořádné rande a já dostávám tvoje číslo." Podotknu. Ne, nemohl jsem si to odpustit. Mrknu na ní a na tváři mi chvíli hraje úsměv.
"Nicméně, ač to zní všechno slibně, tak budu muset odmítnout lákavou nabídku." Opět mi na tváři hraje neutrální výraz.
"Jsme parťáci, takže nebylo by zrovna fér, kdybych si užíval teplé koupele a ty bys tu mezitím pracovala." Co však neřeknu je skutečnost, že stále nemám kam jít. A vypadá to, že bych s velkou pravděpodobností přespal někde v podchodu metra nebo si našel levný motel, u kterého bych doufal, že nic nechytnu. Ani jedna z možností se mi nelíbí.
Je sice hezké, že mi nabízí peníze… ale hrdost je to jediné, co mi ještě zůstalo.
"Pořádně se vyspím až v hrobu." Sám jsem se zarazil nad tím, co jsem řekl. Nebyla to pravda. Ale říká se to. Ten kdo to vymyslel, byl idiot. Raději nad tím mávnu rukou a doufám, že to nebudeme více rozebírat.
"Víš, jak to myslím." Dodám ještě a vážně zalituji, že jsem dopil to pivo.

"Zvykl jsem si na tamten život… mám problém přepnout zpátky, že existují nějaké možnosti." Nevím, proč jí to říkám. Část mně si myslí, že si zaslouží vysvětlení. Doufám, že pochopila, co jsem tím chtěl říct. Nebudu to muset vysvětlovat.
Nemluvně o důležitosti našeho úkolu, alespoň v mém případě. Přeci jen kvůli němu jsem tady. Kdyby se to náhodou podělalo, jenom kvůli mé nepřítomnosti, protože jsem si právě dopřával ten luxus, věřím, že bych byl poslán expresem zpátky. Když se to vezme kol a kolem, moc na výběr nemám. Nestěžuji si. Jenom podotýkám. Vlastně jsem šťastlivec. Jsem tady v Bambusovém domečku pro panenky a dýchám, dalo by se říct, čerstvý vzduch, dopil jsem pivo a sedím s velmi pohlednou andělkou. Před chvíli jsem jedl teplé jídlo, pil pivo a zatím mi nikdo neusiloval o krk. Tomu říkám vážně štěstí.

S hříšníkem u stolu

"Páni, to byla ale vyčerpávající odpověď," řeknu se smíchem a zavrtím nad Malovou výřečností hlavou. Ale musím v duchu souhlasit s tím, že je to ta nejpravdivější odpověď, co mi asi mohl dát. Většina by se peklem nechala vystrašit a chvilku by sekala dobrotu, než by se vrátila ke starým zvykům.

"Otázka pak ale je, co to jsou ty staré zvyky..." řeknu, jak se přesunu z myšlenkové roviny do roviny mluvení, aniž bych si to uvědomila. Přestanu se naklánět nad stolem a místo toho se chvilku věnuji oříškům, což mě baví jen chvilku. Krmím se jimi postupně, ačkoliv jich v hrsti mám víc. Zkřížím si nohy v kotnících pod stolem.

Najednou zničeho nic dostane má mysl vůbec nějaký nápad. Tedy, ono to tak zničeho nic není, ale bez varování se natáhnu pro čistý ubrousek a vítězoslavně se usměji, když v kapse kabátu, co leží vedle mě na lavici najdu propisku, co dostatečně dobře píše. Pečlivě a úhledně napíši na papírek sadu devíti čísel. Pak přesunu papírek směrem k Malovi.

"Moje číslo na mobil, předpokládám, že éra telefonů tě úplně neminula," usměji se trochu poťouchle. "Nemusíme tu trčet oba dva. A ty si musíš zařídit ještě spoustu věcí, jako čerstvě volný člověk. Nic ve zlém, ale vypadáš na to, že sis nedal ani horkou sprchu, nebo ... vlastně asi sis nedopřál nic krom sehnání oblečení a zbraně, což velmi chválí tvůj přístup k celé věci, ale některé části hledání sakra nebezpečných lidí jsou hold pomalejší..." pokrčím rameny. A s nevolí zjistím, že sklenice je pořád prázdná.

"Ne, že bych si tvoji mlčící společnost neužívala, ale v rámci případu bude lepší, když budeš aspoň trochu odpočatý a znovu srovnaný se současným světem. Jestli potřebuješ, tak tě založím, to není problém, nechám tě si to pak odpracovat, neboj," pousměji se. "Hned ráno se můžeme někde sejít, nebo tě vyzvednu, stačí zavolat, telefon mám vždy u sebe."

Dojím poslední oříšek ve své ruce a vezmu si další ubrousek, abych si ty ruce do něj otřela. A tím končím svojí nabídku. Jestli tu chce vysedávat, prosím, nemám s tím problém, ale vím - a to aniž bych četla jeho myšlenky - že lidé mají své potřeby. A navíc, když byl někdo tak dlouho v pekle, nejspíš si chce užít komfortu a jiných věcí, co mu scházely.

S Andělkou

Po celou dobu, co mluvila, jsem k ní byl natočený a sledoval jí. Bylo to automaticky naučené. Přeci jenom mne její odpověď na mou otázku zajímala. Proč bych se jinak také na něco takového pta? A něco mi říkalo, že sledovat mluvčího je znakem zdvořilosti. Či tak nějak...
Nemůžu si pomoct, je mi sice do toho naprosto velké nic, ale něco mi říkalo, že zřejmě už s nějakým člověkem prožila i vztah. Možná hned několik vztahů.

Na její prohlášení o tom, že jsem jedním velkým pokusem se nepatrně ušklíbnu. Nemám nejmenší tušení, oč velkému šlo a část mne to ani nechce vědět.
Povzdechnu si. Mělo mne to napadnout hned, že se bude také na oplátku ptát. Případá mi to maličko jako tenis, jednou je míček u mně a po druhé o ní.
"Hm..." To nebyla asi ta správná odpověď. Nicméně nemám nejmenší tušení, co bude potom, co se nám podaří případ vyřešit. Navíc jsem ještě neměl čas nad tím přemýšlet.
"Nevím." Přiznal jsem se po chvíli. Nelhal jsem jí, byla to pravda pravdoucí.
Nejsem zrovna výřečný typ, takže jestli čekala něco jiného, měla smůlu.
"Důležitý je teď případ." Dodám a s tím dopiju pivo. Už aby to tu Carlos zavřel a řekl nám víc, abych mohl odsud... někam na vzduch, okusit jaké to je být zase naživu. Jaké to je, když se vás někdo dotýká.
Věřím, že pokud by měla v úmyslu se ještě na něco zeptat, tak položí nějakou další záludnou otázku. Sám od sebe jí to však nemám v úmyslu usnadnit.