Poušť
Nicky

Nikdo tě už v kuchyni nevyrušoval. A po dlouhé době sis mohla užít poklidný bezesný spánek.
Ráno tě probrali zvuky, které poukazovali na to, že je někdo v obývacím pokoji a v kuchyni. Když si otevřela dveře a vyšla z pokoje Johna, spatřila si v obýváku Juno s Leo. Seděly na pohovce, popíjely kafe a něco si šeptaly, následně se tomu začaly smát. Ovšem když tě spatřily tak toho nechaly. Juno ti kývla hlavou na pozdrav.
Na zemi kousek od gauče se válel Rocket se sluchátky v uších, kde mu vyřvával Linkin Park, byl do něčeho velmi zabraný. Pokud se podíváš pozorně spatříš na zemi jeho rozložené hračky, ono to ani nejde nepřehlednout a to obzvláště, když tě do nosu udeří vůně oleje. Včera si ho zřejmě inspirovala.
Z kuchyně se linula vůně jídla a kávy. Tam zřejmě najdeš svého bratříčka a s velkou pravděpodobností i Kazatele.
Vzhledem k tomu, že nikde nevidíš Kaina je velmi pravděpodobné, že je stále u své dívky a společnost mu tam dělá Čarodějka.

Poušť

"To posoudím sama."
Odseknu. Inu, nikdy mi valně nešlo mluvení s nábožensky založenými osobami. Hergot, ještě aby mi to šlo, když snad každý kněz, kterého jsem potkala, ve mě viděl výtvor ďábla a jak jsem díky Lucovi nedavno zjistila, tak to není jen metafora.

Sama sobě nelhat... Jasněěěě...
Protáhnu myšlenku a mám chuť mu vzít tu jeho knížečku a přetáhnout ho s ní po hlavě.
Začínám být čím dál tím víc podrážděnější a je jedině dobře, že se zvedl k odchodu.
"Ty mě taky."
Houknu s bručivým podtónem a zamračím se. Aneb jak někoho slušně poslat do míst, kam ani slunce nezasvítí.

Když jsem konečně sama, přestanu se tolik mračit a v klidu si dopiji kafe. Nechutná to špatně, ale brandy je brandy, nemůžu si pomoct.
Pokud nikdo další nepřijde čmuchat, tak po dopití hrnek vrazím do dřezu a nechám ho tam na pospas osudu, abych se v následující chvíli vrátila zpět do Johnova brdlohu.
Kde se flákáš ty parchante plesnivej?
Jeden by řekl, že když umí procházež časem, prostorem a kdo víc o ještě, tak bude zpátky hned. No kdo ví, třeba si Patrick pořídil na hlídání svých pokladů Kerbera a John ho nejdřív musí uspat, aby mohl projít. Nad tou představou se vesele zašklebím.
Jestli mě někdo u kafe ještě vyruší, možná to schytá rovnou tím hrnkem, každopádně se věnuji myšlenkám na Řezníka Johna ještě tam.

Jídlo se nahrazuje pitím
Mal, Carlos

Nejsem z cukru. A kdo tvrdí opak, tak mě evidentně nezná ani trochu. Když jsem přijala toto místo na Zemi tak jsem věděla, že někteří povýšení ignoranti v nebi se na mě budou dívat s pocitem, že jsou o tolik lepší než já a že jsem neměla na nic víc než na tuhle práci. Pravda je taková, že já jsem byla přesvědčená - a stále jsem - že tato práce na Zemi je mnohem důležitější a pracnější, než jen svrchované koukání z výšin a lamentování nad bezbožností celého světa. Takže když na mě štěknul ten bývalý voják, tak jsem jen pokrčila rameny a nijak si to nebrala osobně. Když už nic, tak na sebe prozradil své citlivé místo. A na to, že jsem anděl, klidně budu někdy i potvora, když se mi to bude hodit.

"Nic se nestalo," odmávnu to zamumláním.

Nicméně se nehodlám už nadále angažovat v tom, že mu pomohu najít bydlení, nebo mu propůjčit můj byt. A mě to tak vlastně vyhovuje. Můj kutloch je jen a jen můj a vždy to tak bylo a nejspíš bude do doby, než můj nesmrtelný sexy zadek pošle do jiné dimenze, nebo Očistce, či někam dál. Avšak to celé jen podtrhuje moje rozhodnutí se nedělit o příliš tajné informace ohledně svých nálad a pocitů a cítím se díky tomu dobře, jako kdybych předpovídala nějakou past a byla na ní náležitě připravená.

Nasadím velmi energický úsměv, když se k nám Carlos posadí a postaví láhev na stůl. Moc dobře vím, co v té flašce je a že by bylo nejmoudřejší řešení, kdyby se to vůbec nepilo. Ale ne vždy dělám moudrá rozhodnutí. A navíc, v moment, kdy vojáček prohlásil, že to není pití pro mě, jsem už stoprocentně rozhodnutá se do toho pití pustit. Proto vezmu rázně skleničku do svých rukou. A zvedám ji k těm jejich.

"A to je jedna hrubá chyba, Malcolme," řeknu a dívám se mu do očí. Naschvál nepoužiji tu zkratku jeho jména, co preferuje. "Předpokládáš o osobě, kterou neznáš, že je naprosto stejná jako všichni ostatní jejího druhu. Jenže předsudky pomáhají jen kousek cesty, pak ti spíš kladou klacky pod nohy," prohlásím s daleko vřelejším tónem, než mám v úmyslu a na tváři mi hraje úsměv. Avšak očima ho vyzývám, aby ukázal, co v něm je. Přece jen, nemohla bych se přátelit s Chrisem a dalšími, kdybych neuměla obrátit skleničku dnem vzhůru. A jsem moc dlouho na Zemi, na to, aby mě lidi nestačili zkazit.

"Tak na našeho hostitele, co nám bude povídat!" prohlásím ještě vesele ke Carlosovi. A pak pánům názorně ukáži, jak se takové pití pije.

Poušť
Nicky

"Toho jsem si vědom, že zde už není pomoci. Ale třeba tam ano." Nedá se jen tak odbýt. Je tvrdohlavý mezek nebo mu pořád ještě spousta věcí nedochází. Jednoho z toho je určitě. A to co, je momentálně nepodstatné.
"Když myslíte…“ Pokrčí rameny a vypadá to, že k tomu nic dalšího neřekne. Jenže něco ti říká, že to neskončí pouze u toho. Za starých časů byl schopen kecat o nesmyslech hodiny a hodiny, byl zvyklý, že jej poslouchaly zfanatizovaný dav, který mu žral každé slovo, které vyšlo z úst a které jistě bylo pravdivé. Jenže ty časy jsou už pryč a vděčí za to osobě, která sedí před ním. Jednoznačně to u toho neskončí.
"Nicméně nejdůležitější je, abyste sama sobě nelhala." Rada za všechny prachy. S tím dopije své kafe, odloží prázdný špinavý hrníček do dřezu a vezme knihu knih.
"Doufám, že naleznete to, co hledáte." Dodá ještě a lehce pokloní, odkráčí do svého pokoje, ještě ti přes rameno popřeje dobrou noc, než tě nechá samotnou.

Terapie? To je nějaké sprosté slovo?
Jo

"Já vím… sakra." Zavrčím, aniž bych si uvědomil, že za to jak to vlastně je, Jo nemůže. Nicméně to je práce idiota, který mně sejmul po příjezdu domů z fronty, když se mně snažil okrást.
"Promiň… já nechtěl." Povzdechnu si. Na chvíli nechám jídlo jídlem a promnu si obličej. Zaslouží si omluvu a nemám problém si přiznat chybu.
Nemějte mi za zlé mé chování, jsem zpátky teprve chvíli a je těžké si uvědomit, co je správné a co ne. Je těžké pochopit, že na vás je někdo milý a nemyslí to s vámi smrtelně zle. Nezmrzačí vás ve vaší cele, protože potřebuje zoufale, abyste souboj v aréně prohráli, jelikož si špatně vsadil.
"Jsi hodná, ale díky… nějak si poradím." Ne, nemůžu si pomoct a možnost její pomoci odmítnu. Toto je něco, co si musím vyřešit sám, bez něčí pomoci.
"Chm... když myslíš." Nechce se mnou o tom mluvit... fajn. Nebudu jí k tomu nutit. Jsem rád za ty dary, že mohu dojíst v klidu její jídlo.
K tomu dalšímu se raději nevyjadřuji a po jejím vzoru se napiju piva.

"Jo no... co už s tím naděláš." Pokrčím rameny, nevím, co bych jí na to řekl. Samozřejmě, že má pravdu a politikou to smrdí. Ono nedivte se, když do toho je zapletený Černý a Lucifer. Tato kombinace nikdy nekončí dobře.
Mám takový pocit, že jsem vyčerpal všechny informace, o které bych se podělil s andělkou, naštěstí jako na zavolanou k nám přisedne Carlos s lahví aqua reqii a třemi skleničkami, rozleje nápoj a před každého postaví jednu skleničku, tu svou pozvedne.
"Nemyslím, že by to pitíčko chutnalo tady andělce." Prohlásím ke Carlosovi, když si k němu přičichnu a vyčkávám, jestli si s námi přiťukne a napije se, či nikoliv. Nicméně pokud se napije, nezůstane to u jedné skleničky, s tímto nápojem to nejde. Právě proto je tu celá láhev a navíc pokud není zvyklá, bude to stát za to. Se zájmem v očích jí pozoruji. To se jen tak nevidí, když andělka pije pekelnické pití.
"Napij se prcku, na špatnou náladu to pomáhá a já ti přitom povím všechno, co potřebuješ slyšet." Prohlásil Carlos. Uznávám, že teď jsem ještě více zvědavý, jak to vlastně bude.

Když se ohlédnu v lokálu je pár zákazníků a nějaké děvče, které si vzal Carlos pod svá křídla, obsluhuje, takže si může dovolit posedět se svými známými. Krom k tomu všemu, je to ještě vlastník podniku.

Poušť - rozmluva s Kazatelem

Hledí do knížky, jako kdyby mu ulítly včely. Po tom letmém pohledu, který mu věnuj se krátce ušklíbnu do hrnku a upiji.
Podobnou písničku o víře v sebe sama jsem čekala, takže mě nijak nepřekvapí. Stejně se ale divím, že se obtěžuje číst t snůžu báchorek.
"Milej zlatej Kazatelskej..."
Spustím otráveným tónem.
"... mé zdejší Já ti tu jakékoli vyšší důvody sesmahlo prvotním ohněm. Jestli vám tady někde neběhá další Ježíš, tak jste pěkně v prdeli a i kdybych se ve své realitě nedopusila stejných chyb, tak tady se nic nezmění."
John sice nebyl kdovíjaký mluvka, ale tuhle informaci prý řekl. Já u toho nebyla, ale Ray, dříve Ben, se ho na něco takového ptal.

"Víš co...? Momentálně se všechno jeví tak, že abych předešla tomuhle všemu, nesmím si s Lucem začít. Fajn, stejně jsme nikdy ani nechtěla..."
Pokrčím rameny a zvednu hlavu. Jsem schválně zvědavá, co řekne na tohle.
Je mi jedno kterej barevnej v tom může mít prsty, zabiju vás všechny, jestli zjistím, že tohle je jen nějaká podělaná manipulace s mou hlavou!
Přísahám v duchu k bohu. Paranoia je silná čarodějka a já tak nemám ráda, když v té paranoie najdu pravdu.

Poušť
Nicky

"To je dobrá otázka." Přizná se a pohledem sjede na knihu, která je položená na stole, jako kdyby v ní hledal odpověď na tvou otázku. Nic tam však nenajde. Je tam spoustu slov a oba moc dobře víte, že velká část, která je tam psaná, je lež. Je to prostě jen krásný příběh. Mnoho věcí, co je tam, se vlastně odehrálo jinak. Samozřejmé, pravda by se nikomu nelíbila.
"Věřím v nás." Pronese po chvíli. "Zemřel Bůh, ale to neznamená, že není v co věřit. Je to na každém z nás. Navíc nevím, co bych jiného dělal." Pokrčí rameny. Nevypadá, že by ti měl v úmyslu k tomu něco dalšího vysvětlovat.
"Co když skutečnost, že jste tady, má vlastně pomoct s tím, abyste našla to, co hledáte?" Začne mlet něco úplně jiného.
"Věřím, že jisté věci se dějí, z nějakého vyššího důvodu." Dodá a napije se z kávy. Objevila ses tady, aby si viděla, jak v budoucnu všechno posereš, protože to ti tak nějak jde samo od sebe. Nebo, aby si viděla umírat muže, před kterým si vlastně utekla, jelikož si zjistila, že ti není tak lhostejný a zároveň ses dozvěděla, že vlastně můžeš mít děti a s ním máš rovnou dvě, z čehož jedno ví, jak to všechno bylo. Nezavání to celé masochismem.

Poušť - noční pokec s Kazatelem

Zabalená ve špinavém kabátu se pomalým krokem dostanu do kuchyně. Kafe vskutku musí být luxus, stejně tak jako tabák, když to vezmu kol a kolem.
Zničit svět a nemít cigára... to je hotové peklo.
Napadne mě, protože tohle tu mé já rozhodně dobře nevymyslelo, pokud se nezbavilo závislosti na nikotinu. Naštěstí si lidi i tak poradili, ale pochybuji, že to mé zdejší já nějak ocenilo či mělo možnost využívat.

Ten, koho tam najdu je Kazatel. Když ho zmerčím, mám chuť se hned otočit na patě a jít zpátky odkud jsem přišla.
Koho jsem tu vlastně čekala?
Zpětně mi dochází že Rocket bude po našem dobrodružství s Yodou jistě dávno spát, čarodějku bych poslala do prdele a ta pravděpodobně bude spát u dcery, Juno a Leo nejspíš budou mít jiné věci na práci pokud jsou vzhůru, o Patrickovi ani nemluvím, a jestli je vzhůru Kain, tak bdí u té svojí.
Měla jsem si to spočítat dřív.
Pozdě na cokoli. Jak na mě promluvil rovnou začal lít kafe, což je fajn. Na tu otázku o spaní jen něco nesrozumitelného zabručím a svalim se do židle a po krátkém rozmýšlení si do kafe nasypu dvě lžičky cukru s trochou mléka a hodím odhalené, zjizvené (a co si budeme nalhávat i chlupaté) nohy přes roh stolu.

Kdyby nezačal mluvit, možná by to celé bylo fajn klidné posezení nad vtipnou knížkou. Jenže on mluvit začal.
Bezva.
Protočím oči a nechám ho se vykecat, sledujíc jak se hladina v hrnku po zamíchání točí. Normálně, když už náhodou piju kafe, tak černý a bez mlíka. Naučila jsem se to v době kdy byl vůbec luxus, že bylo k dispozici ono kafe, natožpak ještě cukr nebo mlíko, ale zrovna teď mi připadá obohacení nápoje jako dobrý nápad.

Z toho co se, civíc do hrnku, dozvídám, jsem možná měla krásný úmysl, ale podělala jsem to na plný čáře ještě víc, než to bylo.
Chodící patent na průsery...
Měla bych si to nechat vytetovat na čelo.
"Hmm..."
Je veškerá má reakce k získaným informacím. Působím jako by mě to vůbec nezajímalo, ale ve skutečnosti až nepěkně podezřele navázal na to, co se mi zdálo.
"Tvůj Bůh je mrtvý... V co teda vlastně věříš?"
Změním téma. Pokud bude chtít ve své řeči pokračovat, nezabráním mu, ale kdo ví proč, zrovna k němu necítím valné sympatie, čili ani nemám potřebu jevit nějaký zájem o jakékoli téma, které by on sám nadhodil ať by šlo o počasí a nebo o zbraně.

Že by terapie s jídlem?

Když si věci v hlavě dostatečně urovnám, abych zahnala to, co by se asi dalo nazvat nostalgie. Přece jen pokud se nepletu, tak za týden či tak bude výročí jeho smrti. Ačkoliv termín výročí se mi vůbec v tomto kontextu nelíbí. Je to buď jedna z věcí, co mi nesedí na jazyku z lidských termínů a tradic, nebo na to mají lepší slovo, ale já jej neznám. Mal se začne sám od sebe rozmlouvat a já se soustředím spíš na rozdíly, než podrobnosti, když se na něj podívám. Soustředím-li se na tyto věci vůbec.

"Ty jsi ale byl 11 let mrtvý," podotknu, aniž bych tím cokoliv myslela krom samotného holého faktu.

"V bytovce, kde bydlím já se možná nějaké to místo ještě najde. Nájemníci tam přichází a odchází jako na běžícím pásu, tak by se tam asi místo mohlo najít. A když ne, sprcha u mě taky funguje," prohlásím klidně a položím si ruce opět na stůl. Ačkoliv tahat si ho domů se mi nechce, nehodlám jej nechat na holičkách, kdyby tato předchozí možnost nevyšla. A je pravda, že bude lepší, když se zbytečně nebude ukazovat všem na očích. A tam se nikdo o nikoho nezajímá, protože všichni mají své nelegální či jen úchylné písečky, a tak se raději soustředí jen na sebe.

"No vidíš to, a třeba jsem jenom tak hodná," prohlásím a pousměji se na jeho poznámku o jídle. "Jsem tak trochu anděl, třeba to máme v popisu práce," dodám s lehkým úšklebkem a napiji se piva. Sice si cením pravdy a otevřenosti, ale vážně mu v tomto případě nehodlám pravdu poskytnout. Rozhodně ne tu celou. Navíc to už přechází a já nejsem holka na sdělování citů. Rozhodně ne cizincům, co jsem před půl hodinou potkala.

"Abych byla ale upřímná," řeknu aniž bych na sebe tu lež prozradila tváří či hlasem, "tak nemám ráda politické vyšší hry. A tohle politikou smrdí. I když jsem s tímhle úkolem souhlasila sama."

S Andělkou

Nemůžu si pomoct, ale mám takový pocit, že se s andělkou něco děje. Nejí. A to je špatné znamení, když to jídlo je naprosto báječné.
Nemám však tušení, co bych s tím měl dělat. Mohl bych třeba něco povzbudivého říct, jenže nevím, jaká slova uklidňují. Tam kde jsem byl, jsem slyšel samé ošklivé věci a nadávky v pekelném jazyce. To by možná nebylo uklidňující.
Mé obavy o tom, že něco s andělkou není v pořádku, jsou potvrzeny, když mi přisune jídlo s tím, že už nebude. Samozřejmě, že se tomu nebráním a s chutí se do jídla pouštím. Stejně jsem přemýšlel, že si řeknu ještě o nášup. Ovšem… zatraceně, nemám rád, když jsou ženy smutné. A pak mi položí tu otázku… k čertu.
"Abych pravdu přiznal, nemám nejmenší tušení." Začnu a snažím se mluvit s prázdnou pusou. Tak, jak se sluší.
"Nikdy jsem nevěřil, že bych se mohl ještě jednou vrátit a teď jsem tady… a sakra nevím, co mám dělat." Napiju se piva, abych spláchl sousto.
"Nemluvně o tom, že nemám střechu nad hlavou. Co se týče místa, kde bych se zašil..." Nějak jsem se rozmluvil. Možná, abych jí ukázal, že v tom není sama. Nebo možná, aby mi na oplátku řekla, co jí trápí. Kdo ví.
“… asi by nebylo zrovna vhodné se ukázat těm, kteří si myslí, že jsem jedenáct let mrtvý." Už vím, proč jsem to nechtěl řešit. Protože říct to všechno nahlas, jenom potvrzuje, jak moc v háji to je.
"A teď ty. Co tě trápí? Věřím, že si nenechala to jídlo, protože já mám velký hlad." To poslední o tom, že mám velký hlad, je pravda. Avšak řečené je to spíše pro odlehčení situace.
"Byl jsem sice v pekle, ale nejsem slepý." Dodám a vložím si do úst jídlo.
"Poslouchám." Pobídnu jí. Abych pravdu přiznal, když jsem se jí svěřil s tím, jak to je v háji, tak se mi svým způsobem ulevilo.