Poušť
Nicky

"Toho jsem si vědom, že zde už není pomoci. Ale třeba tam ano." Nedá se jen tak odbýt. Je tvrdohlavý mezek nebo mu pořád ještě spousta věcí nedochází. Jednoho z toho je určitě. A to co, je momentálně nepodstatné.
"Když myslíte…“ Pokrčí rameny a vypadá to, že k tomu nic dalšího neřekne. Jenže něco ti říká, že to neskončí pouze u toho. Za starých časů byl schopen kecat o nesmyslech hodiny a hodiny, byl zvyklý, že jej poslouchaly zfanatizovaný dav, který mu žral každé slovo, které vyšlo z úst a které jistě bylo pravdivé. Jenže ty časy jsou už pryč a vděčí za to osobě, která sedí před ním. Jednoznačně to u toho neskončí.
"Nicméně nejdůležitější je, abyste sama sobě nelhala." Rada za všechny prachy. S tím dopije své kafe, odloží prázdný špinavý hrníček do dřezu a vezme knihu knih.
"Doufám, že naleznete to, co hledáte." Dodá ještě a lehce pokloní, odkráčí do svého pokoje, ještě ti přes rameno popřeje dobrou noc, než tě nechá samotnou.

Terapie? To je nějaké sprosté slovo?
Jo

"Já vím… sakra." Zavrčím, aniž bych si uvědomil, že za to jak to vlastně je, Jo nemůže. Nicméně to je práce idiota, který mně sejmul po příjezdu domů z fronty, když se mně snažil okrást.
"Promiň… já nechtěl." Povzdechnu si. Na chvíli nechám jídlo jídlem a promnu si obličej. Zaslouží si omluvu a nemám problém si přiznat chybu.
Nemějte mi za zlé mé chování, jsem zpátky teprve chvíli a je těžké si uvědomit, co je správné a co ne. Je těžké pochopit, že na vás je někdo milý a nemyslí to s vámi smrtelně zle. Nezmrzačí vás ve vaší cele, protože potřebuje zoufale, abyste souboj v aréně prohráli, jelikož si špatně vsadil.
"Jsi hodná, ale díky… nějak si poradím." Ne, nemůžu si pomoct a možnost její pomoci odmítnu. Toto je něco, co si musím vyřešit sám, bez něčí pomoci.
"Chm... když myslíš." Nechce se mnou o tom mluvit... fajn. Nebudu jí k tomu nutit. Jsem rád za ty dary, že mohu dojíst v klidu její jídlo.
K tomu dalšímu se raději nevyjadřuji a po jejím vzoru se napiju piva.

"Jo no... co už s tím naděláš." Pokrčím rameny, nevím, co bych jí na to řekl. Samozřejmě, že má pravdu a politikou to smrdí. Ono nedivte se, když do toho je zapletený Černý a Lucifer. Tato kombinace nikdy nekončí dobře.
Mám takový pocit, že jsem vyčerpal všechny informace, o které bych se podělil s andělkou, naštěstí jako na zavolanou k nám přisedne Carlos s lahví aqua reqii a třemi skleničkami, rozleje nápoj a před každého postaví jednu skleničku, tu svou pozvedne.
"Nemyslím, že by to pitíčko chutnalo tady andělce." Prohlásím ke Carlosovi, když si k němu přičichnu a vyčkávám, jestli si s námi přiťukne a napije se, či nikoliv. Nicméně pokud se napije, nezůstane to u jedné skleničky, s tímto nápojem to nejde. Právě proto je tu celá láhev a navíc pokud není zvyklá, bude to stát za to. Se zájmem v očích jí pozoruji. To se jen tak nevidí, když andělka pije pekelnické pití.
"Napij se prcku, na špatnou náladu to pomáhá a já ti přitom povím všechno, co potřebuješ slyšet." Prohlásil Carlos. Uznávám, že teď jsem ještě více zvědavý, jak to vlastně bude.

Když se ohlédnu v lokálu je pár zákazníků a nějaké děvče, které si vzal Carlos pod svá křídla, obsluhuje, takže si může dovolit posedět se svými známými. Krom k tomu všemu, je to ještě vlastník podniku.

Poušť - rozmluva s Kazatelem

Hledí do knížky, jako kdyby mu ulítly včely. Po tom letmém pohledu, který mu věnuj se krátce ušklíbnu do hrnku a upiji.
Podobnou písničku o víře v sebe sama jsem čekala, takže mě nijak nepřekvapí. Stejně se ale divím, že se obtěžuje číst t snůžu báchorek.
"Milej zlatej Kazatelskej..."
Spustím otráveným tónem.
"... mé zdejší Já ti tu jakékoli vyšší důvody sesmahlo prvotním ohněm. Jestli vám tady někde neběhá další Ježíš, tak jste pěkně v prdeli a i kdybych se ve své realitě nedopusila stejných chyb, tak tady se nic nezmění."
John sice nebyl kdovíjaký mluvka, ale tuhle informaci prý řekl. Já u toho nebyla, ale Ray, dříve Ben, se ho na něco takového ptal.

"Víš co...? Momentálně se všechno jeví tak, že abych předešla tomuhle všemu, nesmím si s Lucem začít. Fajn, stejně jsme nikdy ani nechtěla..."
Pokrčím rameny a zvednu hlavu. Jsem schválně zvědavá, co řekne na tohle.
Je mi jedno kterej barevnej v tom může mít prsty, zabiju vás všechny, jestli zjistím, že tohle je jen nějaká podělaná manipulace s mou hlavou!
Přísahám v duchu k bohu. Paranoia je silná čarodějka a já tak nemám ráda, když v té paranoie najdu pravdu.

Poušť
Nicky

"To je dobrá otázka." Přizná se a pohledem sjede na knihu, která je položená na stole, jako kdyby v ní hledal odpověď na tvou otázku. Nic tam však nenajde. Je tam spoustu slov a oba moc dobře víte, že velká část, která je tam psaná, je lež. Je to prostě jen krásný příběh. Mnoho věcí, co je tam, se vlastně odehrálo jinak. Samozřejmé, pravda by se nikomu nelíbila.
"Věřím v nás." Pronese po chvíli. "Zemřel Bůh, ale to neznamená, že není v co věřit. Je to na každém z nás. Navíc nevím, co bych jiného dělal." Pokrčí rameny. Nevypadá, že by ti měl v úmyslu k tomu něco dalšího vysvětlovat.
"Co když skutečnost, že jste tady, má vlastně pomoct s tím, abyste našla to, co hledáte?" Začne mlet něco úplně jiného.
"Věřím, že jisté věci se dějí, z nějakého vyššího důvodu." Dodá a napije se z kávy. Objevila ses tady, aby si viděla, jak v budoucnu všechno posereš, protože to ti tak nějak jde samo od sebe. Nebo, aby si viděla umírat muže, před kterým si vlastně utekla, jelikož si zjistila, že ti není tak lhostejný a zároveň ses dozvěděla, že vlastně můžeš mít děti a s ním máš rovnou dvě, z čehož jedno ví, jak to všechno bylo. Nezavání to celé masochismem.

Poušť - noční pokec s Kazatelem

Zabalená ve špinavém kabátu se pomalým krokem dostanu do kuchyně. Kafe vskutku musí být luxus, stejně tak jako tabák, když to vezmu kol a kolem.
Zničit svět a nemít cigára... to je hotové peklo.
Napadne mě, protože tohle tu mé já rozhodně dobře nevymyslelo, pokud se nezbavilo závislosti na nikotinu. Naštěstí si lidi i tak poradili, ale pochybuji, že to mé zdejší já nějak ocenilo či mělo možnost využívat.

Ten, koho tam najdu je Kazatel. Když ho zmerčím, mám chuť se hned otočit na patě a jít zpátky odkud jsem přišla.
Koho jsem tu vlastně čekala?
Zpětně mi dochází že Rocket bude po našem dobrodružství s Yodou jistě dávno spát, čarodějku bych poslala do prdele a ta pravděpodobně bude spát u dcery, Juno a Leo nejspíš budou mít jiné věci na práci pokud jsou vzhůru, o Patrickovi ani nemluvím, a jestli je vzhůru Kain, tak bdí u té svojí.
Měla jsem si to spočítat dřív.
Pozdě na cokoli. Jak na mě promluvil rovnou začal lít kafe, což je fajn. Na tu otázku o spaní jen něco nesrozumitelného zabručím a svalim se do židle a po krátkém rozmýšlení si do kafe nasypu dvě lžičky cukru s trochou mléka a hodím odhalené, zjizvené (a co si budeme nalhávat i chlupaté) nohy přes roh stolu.

Kdyby nezačal mluvit, možná by to celé bylo fajn klidné posezení nad vtipnou knížkou. Jenže on mluvit začal.
Bezva.
Protočím oči a nechám ho se vykecat, sledujíc jak se hladina v hrnku po zamíchání točí. Normálně, když už náhodou piju kafe, tak černý a bez mlíka. Naučila jsem se to v době kdy byl vůbec luxus, že bylo k dispozici ono kafe, natožpak ještě cukr nebo mlíko, ale zrovna teď mi připadá obohacení nápoje jako dobrý nápad.

Z toho co se, civíc do hrnku, dozvídám, jsem možná měla krásný úmysl, ale podělala jsem to na plný čáře ještě víc, než to bylo.
Chodící patent na průsery...
Měla bych si to nechat vytetovat na čelo.
"Hmm..."
Je veškerá má reakce k získaným informacím. Působím jako by mě to vůbec nezajímalo, ale ve skutečnosti až nepěkně podezřele navázal na to, co se mi zdálo.
"Tvůj Bůh je mrtvý... V co teda vlastně věříš?"
Změním téma. Pokud bude chtít ve své řeči pokračovat, nezabráním mu, ale kdo ví proč, zrovna k němu necítím valné sympatie, čili ani nemám potřebu jevit nějaký zájem o jakékoli téma, které by on sám nadhodil ať by šlo o počasí a nebo o zbraně.

Že by terapie s jídlem?

Když si věci v hlavě dostatečně urovnám, abych zahnala to, co by se asi dalo nazvat nostalgie. Přece jen pokud se nepletu, tak za týden či tak bude výročí jeho smrti. Ačkoliv termín výročí se mi vůbec v tomto kontextu nelíbí. Je to buď jedna z věcí, co mi nesedí na jazyku z lidských termínů a tradic, nebo na to mají lepší slovo, ale já jej neznám. Mal se začne sám od sebe rozmlouvat a já se soustředím spíš na rozdíly, než podrobnosti, když se na něj podívám. Soustředím-li se na tyto věci vůbec.

"Ty jsi ale byl 11 let mrtvý," podotknu, aniž bych tím cokoliv myslela krom samotného holého faktu.

"V bytovce, kde bydlím já se možná nějaké to místo ještě najde. Nájemníci tam přichází a odchází jako na běžícím pásu, tak by se tam asi místo mohlo najít. A když ne, sprcha u mě taky funguje," prohlásím klidně a položím si ruce opět na stůl. Ačkoliv tahat si ho domů se mi nechce, nehodlám jej nechat na holičkách, kdyby tato předchozí možnost nevyšla. A je pravda, že bude lepší, když se zbytečně nebude ukazovat všem na očích. A tam se nikdo o nikoho nezajímá, protože všichni mají své nelegální či jen úchylné písečky, a tak se raději soustředí jen na sebe.

"No vidíš to, a třeba jsem jenom tak hodná," prohlásím a pousměji se na jeho poznámku o jídle. "Jsem tak trochu anděl, třeba to máme v popisu práce," dodám s lehkým úšklebkem a napiji se piva. Sice si cením pravdy a otevřenosti, ale vážně mu v tomto případě nehodlám pravdu poskytnout. Rozhodně ne tu celou. Navíc to už přechází a já nejsem holka na sdělování citů. Rozhodně ne cizincům, co jsem před půl hodinou potkala.

"Abych byla ale upřímná," řeknu aniž bych na sebe tu lež prozradila tváří či hlasem, "tak nemám ráda politické vyšší hry. A tohle politikou smrdí. I když jsem s tímhle úkolem souhlasila sama."

S Andělkou

Nemůžu si pomoct, ale mám takový pocit, že se s andělkou něco děje. Nejí. A to je špatné znamení, když to jídlo je naprosto báječné.
Nemám však tušení, co bych s tím měl dělat. Mohl bych třeba něco povzbudivého říct, jenže nevím, jaká slova uklidňují. Tam kde jsem byl, jsem slyšel samé ošklivé věci a nadávky v pekelném jazyce. To by možná nebylo uklidňující.
Mé obavy o tom, že něco s andělkou není v pořádku, jsou potvrzeny, když mi přisune jídlo s tím, že už nebude. Samozřejmě, že se tomu nebráním a s chutí se do jídla pouštím. Stejně jsem přemýšlel, že si řeknu ještě o nášup. Ovšem… zatraceně, nemám rád, když jsou ženy smutné. A pak mi položí tu otázku… k čertu.
"Abych pravdu přiznal, nemám nejmenší tušení." Začnu a snažím se mluvit s prázdnou pusou. Tak, jak se sluší.
"Nikdy jsem nevěřil, že bych se mohl ještě jednou vrátit a teď jsem tady… a sakra nevím, co mám dělat." Napiju se piva, abych spláchl sousto.
"Nemluvně o tom, že nemám střechu nad hlavou. Co se týče místa, kde bych se zašil..." Nějak jsem se rozmluvil. Možná, abych jí ukázal, že v tom není sama. Nebo možná, aby mi na oplátku řekla, co jí trápí. Kdo ví.
“… asi by nebylo zrovna vhodné se ukázat těm, kteří si myslí, že jsem jedenáct let mrtvý." Už vím, proč jsem to nechtěl řešit. Protože říct to všechno nahlas, jenom potvrzuje, jak moc v háji to je.
"A teď ty. Co tě trápí? Věřím, že si nenechala to jídlo, protože já mám velký hlad." To poslední o tom, že mám velký hlad, je pravda. Avšak řečené je to spíše pro odlehčení situace.
"Byl jsem sice v pekle, ale nejsem slepý." Dodám a vložím si do úst jídlo.
"Poslouchám." Pobídnu jí. Abych pravdu přiznal, když jsem se jí svěřil s tím, jak to je v háji, tak se mi svým způsobem ulevilo.

Dumání nad jídlem

Byla bych Malovi odpověděla, ale zrovna jsem si vychutnávala první sousto steaku. Takže si musel počkat, nebo to rozlousknout sám. Šikula, zvládl to sám. Nenechám se proto rušit od jídla a místo toho to ještě spláchnu lokem piva. Musím obdivovat vervu, se kterou se pustil i do druhého jídla. To bych nedokázala nejspíš ani po deseti letech v pekle. I když bůh ví, jak dlouho tam byl on...

"Hm, v tom případě by ten poslední mohl být naše další linka v případu," ohodnotím a na chvilku si dám pauzu s jídlem.

"Příliš mnoho tenkých stébel," zamumlám a raději se zadívám do lokálu. Většinou tak komplikované věci nemusím řešit, stačí někoho vymítit, nebo si někoho najít a došlápnout mu na krk a je to. Ale tentokrát je to klubko plné špičatých trnů, u kterého je těžké hledat začátek.

Složím si ruce pod stolem do klína a přemýšlím nad svou samotnou myšlenkou ostnatého klubka nití a tím faktem, že další z bodáků by mohl být i ten jeden sedící naproti mě. Kdybych se snažila hledat podobnosti mezi ním a Davidem, určitě bych je hledala. Ale snad ani Černý, ani jiný z nich mi nehodlá tu věc po tolika letech vmést do obličeje, když doteď se tvářil, že ani on sám o tom neví. Proto raději celou vnitřní diskuzi uzavřu tím, že odsunu již bez chuti talíř.

"Klidně si dej ještě to moje, já už nebudu," prohlásím ještě trochu zamyšleně a potlačuji vlastní pozastavení nad tím, že jsem nesnědla ani polovinu své porce.

"Když ani Carlos nebude vědět, asi zkusím trochu anonymnější zdroje. Co máš v plánu ty?" zeptám se, aniž bych se znovu na něj podívala, protože bych dělala ty věci, co jsem si zakázala. Místo toho si promnu krk a stále skenuji ostatní lidi a nelidi v lokále.

Poušť
Nicky

Strop ti skutečně neodpoví na tvou otázku. Nicméně by na ní mohl odpovědět, ten kdo se nachází v kuchyni společně s kávou. Mít kávu i přes skoro konec světa je vlastně luxus. Ovšem vzhledem k tomu, že tento celý bunkr tak působí, se nedá ničemu divit. Patrick si to uměl zařídit. Jak dlouho to všechno shromažďoval? Jako kdyby čekal, že něco takového nastane. Možná to bylo díky tomu, že si mu dala možnost žít a on si uvědomil cenu života… nebo čert ví?

V kuchyni nalezneš sedícího Kazatele, který si čte knihu, na očích má stále sluneční brýle. Knihu velmi dobře poznáváš… nejlepší fantasy na světě a to Bible. Hrníček s kávou, ze kterého se line ta naprosto úžasná vůně, má položený na stole.
Když si tě všimne, odloží knihu a posune si brýle na špičku nosu.
"Ah, také nemůžete spát, slečna Bulletová?" Vstane, aby ti bez hloupých otázek nalil do hrníčku kafe, které je ještě v kávovaru. Položí jej před tebe, z ledničky vytáhne mléko a ze skříňky cukr se lžičkou, nechá na tobě, aby sis to dochutila podle představ.
"Víte, že poušť nebyla stvořená s úmyslem, aby všechno zničila, ale s myšlenkou, to zničené napravit?" Sdělí ti svou myšlenku a napije se z hrnku. Nečeká na odpověď a místo toho pokračuje.
"Poté, co vaše já v této realitě zabilo Boha, stejně jako svou lásku. Zjistilo způsobené škody a využilo tak toho, že jí nebude nikdo bránit v tom, aby mohlo ukradnout něco, co Černý střežil jako oko v hlavě, kdyby ta chvíle měla nastat." Zdá se, že máš pokračování toho, kde tvůj sen skončil a to, jak to vlastně s tou pouští bylo.
"A to Mitras. První oheň ve vesmíru a poslední. Který měl spálit celý vesmír a z popele naší existence pak pohnojí půdu pro další vesmír." Poušť měla být tedy o napravení škod. Válka nepanovala pouze v Nebi, ale zasáhla i sem a pustošila tvůj domov.
"Jenže v rukou nesprávné osoby, byla způsobena Poušť, místo toho, aby se vše vrátilo do původního stavu." Jak se to zpívalo v jedné písničce? Cesta do pekel je dlážděná samými dobrými úmysly.

Poušť - sen

Království nebeské dostalo, jak vidno, pěkně na prdel. Musím se nad tím ušklíbnout potěšením, protože nějak tak jsem si to v koutě duše představovala, když jsme se o válce s nebem bavili. Tedy až na ten detail, že při tom zničíme Zemi...

Nacházíme zde posledního z božské pětice a malou Juno k tomu. Představte si ten pocit, kdy se vám podaří vylít na sebe hrnek právě uvařeného čaje - přesně to jsem cítila hned duálně, když do mě udeřilo poznání svých dětí. Dospělých.
Teď si ten pocit vynásobte tak, jako by šlo o kýbl a někdo ho na vás vylil se štaflí. Tak se cítím teď, když hledím na malé dítě, které má být moje. Vždyť i mé já to potvrzuje, když k ní promlouvá.

Přesně vím, co bude následovat, protože odhodlání v očích mého já je neústupné a eliminuje jakýkoli odpor, který se jí postaví do cesty. Zabije ho, nebo při tom sama umře, jiná cesta není a jelikož vím, že tohle setkání musí přežít, kvůli nenarozenému Kainovi, tak je výsledek zřejmý.

Ale no tak, maličká...
Pozoruji jak se holčička schová za sloup, místo aby odešla, jak bylo řečeno. Mé já si to nezkontroluje, což je chyba. Rozhovor těch dvou mi pomalu odhalí proč to celé vzniklo.
Luc mě podle všeho dokáže nějakým způsobem přinutit k čemukoli on řekne. Nelíbí se mi to a naprosto chápu rozhořčení svého vlastního já.
To je takovej debil!
Mám chuť to zakřičet, ale stejně by to nic nezměnilo, tak proč se namáhat. Určitě jeho slova zněla "Dokud budu živ, tak mu neublížíš." tím pádem teď je mé já skutečně volné. Už chápu prvotní slova ve vile... Jeho smrtí padly poslední řetězy. Přesto... Ztráta druha a otce dítěte číhajícího v ústraní, ji bolí. Vztek je špatně kontrolovatelná emoce a teď s ním mám ještě větší problém. Nejen s ním.

Smrt Černého byla nevyhnutelná, ale jeho poslední slova byla... Divná. Cítila jsem každou buňkou svého těla, že to bylo mířené na mě a ne na mé druhé já.
Naberu vědomí a pořád mi jeho slova zní v hlavě.
Nemusí to tak skončit.
Ne. Nemusí.
A v okamžiku, když tak koukám do stropu, se zamčím poznáním. Napadla mě teorie, která se mi vůbec nelíbí, ale tak jakože fakt vůbec.
Celé mi to zní jako pokud Černého, aby mě všemi dostupnými prostředky někam vmanipuloval... Jenže jak by to udělal, když tady je mrtvý? Leda, že... by už celá poušť byla jakási snová iluze. Však Bůh celou dobu nechtěl abychom byli spolu, a je mi jedno jestli se naklonovak nebo rozpoltil.
"O co se snažíš, ty zmrde, co?"
Zavrčím do onoho stropu, ale odpověď neočekávám.

Místo abych se pokoušela dál spát, vzbudí můj zájem vonící kafe a pobuzená osoba, která ho připravuje.
Aspoň zjistím kolik je hodin...
S tím se vyškrábu z pelechu, vyhrábnu jeden Johnův kabát, skládající se z tenké vrstvy původního materiálu a spoustu nánosů špíny, záplat a kdo ví čeho všeho ještě. Využiji ho jako župan, protože plánuji dát kafe a jít si ještě na hodinku, dvě pospat.
Z toho jak se cítím jsem spala tak dvě hodiny...? Plus mínus...
Odhadnu si sama a jdu se o tom přesvědčit. Ještě před odchodem strčím do kapsy kabátu jednu pistoli a s pocitem vlastního bezpečí mířím směr kuchyň, příprava nápoje a zjištění času.