Dumání nad jídlem

Byla bych Malovi odpověděla, ale zrovna jsem si vychutnávala první sousto steaku. Takže si musel počkat, nebo to rozlousknout sám. Šikula, zvládl to sám. Nenechám se proto rušit od jídla a místo toho to ještě spláchnu lokem piva. Musím obdivovat vervu, se kterou se pustil i do druhého jídla. To bych nedokázala nejspíš ani po deseti letech v pekle. I když bůh ví, jak dlouho tam byl on...

"Hm, v tom případě by ten poslední mohl být naše další linka v případu," ohodnotím a na chvilku si dám pauzu s jídlem.

"Příliš mnoho tenkých stébel," zamumlám a raději se zadívám do lokálu. Většinou tak komplikované věci nemusím řešit, stačí někoho vymítit, nebo si někoho najít a došlápnout mu na krk a je to. Ale tentokrát je to klubko plné špičatých trnů, u kterého je těžké hledat začátek.

Složím si ruce pod stolem do klína a přemýšlím nad svou samotnou myšlenkou ostnatého klubka nití a tím faktem, že další z bodáků by mohl být i ten jeden sedící naproti mě. Kdybych se snažila hledat podobnosti mezi ním a Davidem, určitě bych je hledala. Ale snad ani Černý, ani jiný z nich mi nehodlá tu věc po tolika letech vmést do obličeje, když doteď se tvářil, že ani on sám o tom neví. Proto raději celou vnitřní diskuzi uzavřu tím, že odsunu již bez chuti talíř.

"Klidně si dej ještě to moje, já už nebudu," prohlásím ještě trochu zamyšleně a potlačuji vlastní pozastavení nad tím, že jsem nesnědla ani polovinu své porce.

"Když ani Carlos nebude vědět, asi zkusím trochu anonymnější zdroje. Co máš v plánu ty?" zeptám se, aniž bych se znovu na něj podívala, protože bych dělala ty věci, co jsem si zakázala. Místo toho si promnu krk a stále skenuji ostatní lidi a nelidi v lokále.

Poušť
Nicky

Strop ti skutečně neodpoví na tvou otázku. Nicméně by na ní mohl odpovědět, ten kdo se nachází v kuchyni společně s kávou. Mít kávu i přes skoro konec světa je vlastně luxus. Ovšem vzhledem k tomu, že tento celý bunkr tak působí, se nedá ničemu divit. Patrick si to uměl zařídit. Jak dlouho to všechno shromažďoval? Jako kdyby čekal, že něco takového nastane. Možná to bylo díky tomu, že si mu dala možnost žít a on si uvědomil cenu života… nebo čert ví?

V kuchyni nalezneš sedícího Kazatele, který si čte knihu, na očích má stále sluneční brýle. Knihu velmi dobře poznáváš… nejlepší fantasy na světě a to Bible. Hrníček s kávou, ze kterého se line ta naprosto úžasná vůně, má položený na stole.
Když si tě všimne, odloží knihu a posune si brýle na špičku nosu.
"Ah, také nemůžete spát, slečna Bulletová?" Vstane, aby ti bez hloupých otázek nalil do hrníčku kafe, které je ještě v kávovaru. Položí jej před tebe, z ledničky vytáhne mléko a ze skříňky cukr se lžičkou, nechá na tobě, aby sis to dochutila podle představ.
"Víte, že poušť nebyla stvořená s úmyslem, aby všechno zničila, ale s myšlenkou, to zničené napravit?" Sdělí ti svou myšlenku a napije se z hrnku. Nečeká na odpověď a místo toho pokračuje.
"Poté, co vaše já v této realitě zabilo Boha, stejně jako svou lásku. Zjistilo způsobené škody a využilo tak toho, že jí nebude nikdo bránit v tom, aby mohlo ukradnout něco, co Černý střežil jako oko v hlavě, kdyby ta chvíle měla nastat." Zdá se, že máš pokračování toho, kde tvůj sen skončil a to, jak to vlastně s tou pouští bylo.
"A to Mitras. První oheň ve vesmíru a poslední. Který měl spálit celý vesmír a z popele naší existence pak pohnojí půdu pro další vesmír." Poušť měla být tedy o napravení škod. Válka nepanovala pouze v Nebi, ale zasáhla i sem a pustošila tvůj domov.
"Jenže v rukou nesprávné osoby, byla způsobena Poušť, místo toho, aby se vše vrátilo do původního stavu." Jak se to zpívalo v jedné písničce? Cesta do pekel je dlážděná samými dobrými úmysly.

Poušť - sen

Království nebeské dostalo, jak vidno, pěkně na prdel. Musím se nad tím ušklíbnout potěšením, protože nějak tak jsem si to v koutě duše představovala, když jsme se o válce s nebem bavili. Tedy až na ten detail, že při tom zničíme Zemi...

Nacházíme zde posledního z božské pětice a malou Juno k tomu. Představte si ten pocit, kdy se vám podaří vylít na sebe hrnek právě uvařeného čaje - přesně to jsem cítila hned duálně, když do mě udeřilo poznání svých dětí. Dospělých.
Teď si ten pocit vynásobte tak, jako by šlo o kýbl a někdo ho na vás vylil se štaflí. Tak se cítím teď, když hledím na malé dítě, které má být moje. Vždyť i mé já to potvrzuje, když k ní promlouvá.

Přesně vím, co bude následovat, protože odhodlání v očích mého já je neústupné a eliminuje jakýkoli odpor, který se jí postaví do cesty. Zabije ho, nebo při tom sama umře, jiná cesta není a jelikož vím, že tohle setkání musí přežít, kvůli nenarozenému Kainovi, tak je výsledek zřejmý.

Ale no tak, maličká...
Pozoruji jak se holčička schová za sloup, místo aby odešla, jak bylo řečeno. Mé já si to nezkontroluje, což je chyba. Rozhovor těch dvou mi pomalu odhalí proč to celé vzniklo.
Luc mě podle všeho dokáže nějakým způsobem přinutit k čemukoli on řekne. Nelíbí se mi to a naprosto chápu rozhořčení svého vlastního já.
To je takovej debil!
Mám chuť to zakřičet, ale stejně by to nic nezměnilo, tak proč se namáhat. Určitě jeho slova zněla "Dokud budu živ, tak mu neublížíš." tím pádem teď je mé já skutečně volné. Už chápu prvotní slova ve vile... Jeho smrtí padly poslední řetězy. Přesto... Ztráta druha a otce dítěte číhajícího v ústraní, ji bolí. Vztek je špatně kontrolovatelná emoce a teď s ním mám ještě větší problém. Nejen s ním.

Smrt Černého byla nevyhnutelná, ale jeho poslední slova byla... Divná. Cítila jsem každou buňkou svého těla, že to bylo mířené na mě a ne na mé druhé já.
Naberu vědomí a pořád mi jeho slova zní v hlavě.
Nemusí to tak skončit.
Ne. Nemusí.
A v okamžiku, když tak koukám do stropu, se zamčím poznáním. Napadla mě teorie, která se mi vůbec nelíbí, ale tak jakože fakt vůbec.
Celé mi to zní jako pokud Černého, aby mě všemi dostupnými prostředky někam vmanipuloval... Jenže jak by to udělal, když tady je mrtvý? Leda, že... by už celá poušť byla jakási snová iluze. Však Bůh celou dobu nechtěl abychom byli spolu, a je mi jedno jestli se naklonovak nebo rozpoltil.
"O co se snažíš, ty zmrde, co?"
Zavrčím do onoho stropu, ale odpověď neočekávám.

Místo abych se pokoušela dál spát, vzbudí můj zájem vonící kafe a pobuzená osoba, která ho připravuje.
Aspoň zjistím kolik je hodin...
S tím se vyškrábu z pelechu, vyhrábnu jeden Johnův kabát, skládající se z tenké vrstvy původního materiálu a spoustu nánosů špíny, záplat a kdo ví čeho všeho ještě. Využiji ho jako župan, protože plánuji dát kafe a jít si ještě na hodinku, dvě pospat.
Z toho jak se cítím jsem spala tak dvě hodiny...? Plus mínus...
Odhadnu si sama a jdu se o tom přesvědčit. Ještě před odchodem strčím do kapsy kabátu jednu pistoli a s pocitem vlastního bezpečí mířím směr kuchyň, příprava nápoje a zjištění času.

Moje první jídlo po dlouhé době
Jo

"Davida?" Zopakuji nechápavě. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že to je vlastně Luciferovo jméno pod kterým tady vystupuje.
"Jo jafně, už fím." Zahuhlu s plnou pusou a dožvýkané sousto spláchnu pořádným lokem piva. Je mi tak nějak jedno, že nedodržuji pravidla společenského chování a věci kolem toho, že by se nemělo mluvit s plnou pusou. Chce si povídat, tak si povídáme.
"Je to velmi pravděpodobné, že tam kde bude on, tak bude ona." Pronesu už s prázdnou pusou a chvíli uvažuji, jestli si je vědoma, co vlastně Lucifer provedl Nicky Bullet. A to, že jí zabil a vrátil zpátky mezi živé tím, že se s ní podělil o své schopnosti a stvořil tak první svého druhu. Tak nějak počítám s tím, že o tom ví něco svého. Stala se hitem, o kterém se rozneslo všude po nadpřirozeném světě a který chtějí všichni vlastnit či zničit.
"Ten druhý se v aréně neukazoval, vlastně se celkově neukazoval moc na očích. Neví se o něm pořádně nic." Za to Charles to zvládal za oba dva. I přestože víme, jaké má schopnosti Charles, mi přijde najednou Frederic nebezpečnější, neboť se o něm neví zhola nic.
Dojím své první jídlo během toho, když pokládá otázky a vzápětí se mi nese nášup.
Všimnu si toho, jak mne sleduje, i když jen letmo. Kdo ví, co si o mně musí myslet. Byl jsem v pekle. Možná se jí žene hlavou otázky ohledně toho, jestli se mi má věřit.Nebo mne prostě jen lituje. Paranoiku. Okřiknu se a raději pokračuji v jídle. To mi zatím ze všeho nejvíc, jde nejlépe.
"Pokud vím, tak žije. Dál nic víc. Jako jediného ho ušetřila, avšak není známo, z jakého důvodu to udělala." Vlastně mne to celkem překvapuje, že ho jako jediného nezabila. Zavraždila své rodiče, své bratry a ten jediný vyvázl. Nikdo se mi nepochlubil s tím, proč tomu tak je. Mohu jenom hádat.
Nechápavě se na ní podívám. Nestačí fakt, že ten jeden je schopný skoro každého přinutit k tomu, co jen on chce. Ano říkám, skoro každého, protože když to zkoušel proti Andrasovi, neměl šanci. Andras jej ještě navíc potrestal za jeho opovážlivost.
"Je toho tak nějak moc." Shrnu naši celkovou situaci poté, co jsem dojedl i to druhé jídlo, zapil to posledními doušky piva. Byl na to skutečně smutný pohled. Neboť nemám nejmenší tušení, kdy něco takového ještě zažiju. Nemluvně o tom, že bych ještě rád zavzpomínal na to, jaké to je se osprchovat a konečně ze sebe smýt ten pach pekla.
Nemám však, kde bych se zašil a na to, abych někoho prosil o pomoc, jsem moc hrdý. Neboť hrdost je to jediné, co mi zůstalo.

Sbližování nad jídlem

Přikývnu, když začne mluvit o sourozencích, ale brzy se zarazím a překvapeně se zastavím s rukou se sklenicí na půli cesty k mojí puse. Nakonec se pousměji a obdivně hvízdnu. Sklenici s pivem vrátím zpět na stůl.

"Tak to se nám ten kruh krásně uzavírá," řeknu spíše pro sebe než pro Mala.

Naneštěstí už bylo přineseno jídlo. Zdvořile poděkuji tomu, kdo jej přinesl a pak se trochu zdrženlivě do jídla pustím. Na rozdíl od svého spolustrávníka nemám nutkání to všechno do sebe naházet. Vlastně obecně vzato nemám vůbec velký apetit. Pomalu ujídám brambory a přemýšlím o tom všem. A pak mě napadne, že bych to mohla rozebírat rovnou i s Malem.

"Takže tím spíše je potřeba najít Davida, protože buď bude s ní, nebo jí bude na stopě, nebo nějak v tom celém zamíchaný uprostřed..." napíchnu další bramboru, ale vidličku nechám viset ve své ruce.

"Víme něco o tom druhém sourozenci? Ten jeden umí ovládat mysl tak silně, že dokáže zmanipulovat i jedince, co sami umí ovládat myslí. Jakože toho asi nejsilnějšího v celém městě, ne-li kontinentně," sdělím své částečné informace a nakonec si dám bramboru.

Jen po očku sleduji, jak se láduje tím vším a vůbec se mu nedivím. Jídlo je tu dost dobré. A jestli skutečně byl v pekle... Potřepám hlavou, abych s ním přestala soucítit. Peklo není fér, ani procházka zahradou, ale on je velký kluk a určitě to nějak přežije.

"A co to poslední ze sourozenců? Víme něco o něm? Co je zač, jestli žije a tak?" zeptám se ho, i když některé věci pak stejně asi budu dohledávat pomocí svého miláčka doma. "Hm, a taky bude potřeba zjistit, jestli je Andras nějak nevylepšil. Přeci jen, když je přivedl zpět, mohl jim dát něco navíc do vínku..."

Poušť - sen
Nicky

Kdo přesně byl, ses dozvěděla ve chvíli, co si došla až do velkého sálu, jež postrádal svou velkolepost, neboť byl podobně poničený, jako celý palác.
Na něčem, co bývalo trůnem seděl Černý, postrádal to kouzlo co předtím, když zachránil život Lucovi, poté co další barevní měli v úmyslu jej zničit, neboť je poslal, kam slunce nesvítí.
Na jeho klíně seděla právě Juno, jež si hrála s panenkou, šestiletá holčička, jež ti tolik připomínala samu sebe v šatičkách, když si všimla své matky, rozeběhla se k ní.
"Vydrž chvíli, maličká. Běž si hrát ven. Máma tu musí něco vyřešit" Prohlásila k ní, nechala se obejmout a rozhodně pokračovala Černému vstříc. Juno jí částečně poslechla, avšak schovala se za jeden ze sloupů a pozorovala dění, jež nebude zrovna pěkné.
"Věděl jsem, že přijdeš a dokončíš, co jsi začala." Stále sedí rozhodně a notnou chvíli vypadá, tak jak si ho pamatuješ a ne, jako zlomený muž, čekající na konec.
"Neměl právo to dělat. Přikázat mi, abych tě ušetřila. Neměl ti zachraňovat život. Potom všem, co si mu udělal." Zatím zůstala u slov.
"A kvůli tomu si ho zabila?" Vstal ze svého trůnu a přešel pár kroků k ní.
V démonickém já se cosi pohnulo, uvědomění si toho, že Lucifer se už nevrátí zpátky. Jako kdyby si to byla zase ty, před tím vším.
"Nešlo to jinak." Zavřela oči a zavrtěla hlavou. Po tváři jí stékaly slzy. "Měla jsem na něj strašný vztek… a ještě k tomu všemu ta hloupá podmínka, až po jeho smrti." Zavrtí hlavou. Víš moc dobře, co se v ní odehrává. Onen souboj, který si sváděla, když si málem zabila Kaina, než na sebe upoutala originálně pozornost Juno.
Stejně jako předtím Lucifer, tak i Černý došel až k ní s úmyslem jí obejmout. To se mu však stalo osudným, probodla jej.
"A za to všechno si mohl ty." V očích Černého však nevidíš překvapení, když se kácí k zemi. Avšak něco jiného. Věděl, že se to stane a ta chvíle přijde.

"Nemusí to tak skončit."[/b] Zněla jeho posledního slova, jež byla mířená jen pro tvé uši. Prostě si věděla, že to tak je.
Probrala ses. Byla si zpátky v Johnově pokoji, zpátky v Poušti.
Nemusí to tak skončit. Znělo, jako ozvěna Jeho poslední slova.
Odněkud z kuchyně si zaslechla zvuky, někdo měl problém se spánkem podobně jako ty a linula se odtud vůně kávy.

Jídlo
Jo

Něco se sice ohledně Díry do pekla doneslo, ale nikdy jsem tam nebyl.
Nepopírám, že si tady majitel podniku, nezvládne sjednat pořádek. Už když jsem ho viděl, tak jsem měl chuť zalézt do kouta a tvářit se, že tu nejsem. Fajn, trošku jsem to přehnal, ale rozumíte my, co jsem tím chtěl říct. Věřím, že by toho byl schopen, kdyby byla potřeba. Nemluvně o tom, že můj šestý smysl si myslí, že pod barem schovává nějaké zbraně v případě nutnosti.
Zarazím se, když promluví ohledně nevychovanosti. Měl jsem strašnou žízeň, že jsem zapomněl na zvyky, které se tu mají, jako například, než se napijete tak si na něco připijete. Omluvně jsem se na ní podíval a pohledem vyhledal Carlose, který jako kdyby to věděl, co po něm chci a už nesl další pivo.
Zvláštní… Pokrčím rameny a teď se rozhodnu počkat, abych si mohl přiťuknout s Andělkou, mezitím co vede dlouhý monolog.

"Vím, jak vypadají sourozenci Crownovi. Charles a Frederic. Taky vím, zřejmě něco, co ty ne a to, že mají ještě dva sourozence: Patricka a Veronicu, dvojčata." Andras několikrát navštěvoval mou celu, protože jsem byl jeho majetkem a svěřoval se mi, když jsem se dával do kupy. Byly to pohádky před spaním. Zřejmě si myslel, že se z těch končin nedostanu nebo kdo ví z jakého důvodu. Možná to bylo mým ksichtem, kterému se prostě chcete z nějakého důvodu svěřit.
Nemluvně o tom, že jsem měl tu čest stát v aréně s Charlesem, který si zkoušel své schopnosti. Tolik smrtí, které jsem si způsoboval sám, díky tomu, že to řekl.
Také se mi svěřili s něčím, co by mohlo spoustu věcí tady kolegyni vysvětlit.
"Jejich sestra Veronica, zabila Charlese a Frederica, aby se jim pomstila, za to co jí provedli." Nevím, jestli se mne tehdy pokoušel vyprovokovat tím, že to všechno, co si chudák dívka musela prožít, popisovali, či mne chtěli zmást… nicméně se jim to podařilo. Nesnášel jsem násilí na ženách.
"Ale v té době se už jmenovala Nicky Bullet." A právě Nicky Bullet se podařilo něco, co snad ještě nikomu a to hýblo jak s Peklem, tak s Nebem. Z toho důvodu se Andras vykašlal na jakési udržení rovnováhy a pořádku, rozhodl se jí zmocnit všemožnými prostředky a právě proto otevřel bránu Charlesovi a Fredericovi, aby vypátrali svou sestřičku.
Možná to byl právě důvod, proč mne Černý vybral. Skutečnost, že jsem věděl, protože i přes ta muka a skutečnost, že se už nikdy nedostanu zpátky, mne to vyprávění o tom, co se děje nedeptalo, ale drželo. A Andras se rád chlubil.

Jídlo bylo po chvíli přineseno. Pokusil jsem se udržet na uzdě a aspoň popřál dobrou chuť, než jsem se do toho pustil, jako kdybych několik let nejedl. Dávajíc tak Jo prostor na otázky. Něco mi říká, že jich bude ještě hodně.
K tomu bydlení jsem se ještě nedostal a jsem moc hrdý na to, abych si přiznal, že s tím budu potřebovat pomoc.

Poušť - sen

Mé já mizí ze scény a přichází jiná známá osoba. Smrt jsem viděla jen letmo, kráčela si tehdy ke mě v klidu a nespěchala. Možná měla, kdyby si odpustila pomalou chůzi, mohla mě odtáhnout a nemuselo se nic stát.
Z jejích slov se mi udělá zle. Má pravdu. Luc je hlupák... Ale... Malá Juno tu někde musí být, když o ní Smrt mluví. Kde je?

Otázka zůstává bez odpovědi. Boj který nastane má jasného vítěze, protože vím, co se stane.
Tohle není jen tak obyčejný sen...
Dojde mi. Upřímně doufám, že se pletu, ale obávám se, že ne.
Necítím nic.
Tenhle stav znám až moc dobře. A v jednom z nich zabiju Luce. Pokud se vrátím. Pokud si spolu začneme. Pokud to dotáhneme až takhle daleko.

Scéna se mění, naposledy se ohlédnu za Lucem.
"Blázne."
Utrousím s povzdechem.
Místo toho všeho se objeví brána do které mé démonické já bez zaváhání vstupuje. Kam míří mi je jasné hned.
No pěkný...
Vidím, že boje tu už proběhly, je tu pusto, prázdno, ticho. Hrobové ticho. Ale zdá se, že někdo hněvu mého já při první návstěvě unikl. Kdo a proč?

Sen
Nicky

Tvé démonické já ti neodpoví a někam se schová se. Na scéně se místo něho vystřídá někdo jiný. Někdo koho už znáš. S kým si měla tu čest se potkat, než tě Luc vytrhl z jejich spárů a nedovolil, aby tě odvlekla. Poctila vás návštěvou Smrt. Oblečením připomínala dívku chodící do nedělní školy, opírala se o černý deštník a prohlížela si Lucifera.
"Byl si naivní hlupák a stálo tě to tvé bytí." Povzdechne si k jeho tělu.
"Už jsem si myslela, že tomu celému rozumím. Tomu proč si něco takového udělal. Vypadali jste jako skvělý pár a dokonce jste měli i dítě." Pokrčí rameny a klekne si k tělu.
"Hloupý a naivní Lucifere." Prohlásí, když jej pohladí po vlasech. Ignoruje tvou přítomnost, jako kdyby si byla jenom stín a tím vším proplouvala. Bez možnosti jakkoliv zasáhnout.

"Říkala jsem si, že to budeš ty, kdo si to nenechá ujít." Vynoří se opět na světlo světa tvé démonické já.
"A co s tím hodláš udělat?" Smrt už neklečí nad Luciferovým tělem a v ruce místo deštníku třímá meč, který lze nejlépe připodobnit k samurajskému.
Tvé já zformuje zbraň, kterou zavraždila muže, do podoby meče a vrhne se plná vzteku na Smrtku. Jejich souboj vypadá jako tanec mečů, vlastně se na to krásně dívá. Ale z nějakého důvodu znáš vítěze. Což se také potvrdí ve chvíli, co je Smrtce vytržena zbraň a odhozena.
Srmtka hrdě stojí a hledí na svého budoucího vraha, neboť i její bytí může být ukončeno touto zbraní.
"Říká se, že pomsta je sladká. Je to tak?" Prohlásí těsně předtím, než se jí skutálí hlava na zem a tělo jí po chvíli následuje. Tvé démonické já si utře zbraň a změní ji do podoby nože, který schová zpátky na své místo.
"Necítím nic." Prohlásí k mrtvolám a zmizí. Stejně jako celá scenérie se promění, jako kdyby ses nacházela v nějakém divadle.

Objeví se před vámi brána. Legendární nebeská brána, jež není nikým střežena a je tu poněkud zvláštní klid. Rozhodně jí projde a kráčí k cíli , na kráse a majestátnosti, ubírají omlácené stěny, zaschlá krev a pach smrti. Je ti jasné, koho se chystá zničit tentokrát.

Poušť - sen

Rocket je opravdu fajn týpek, dobrý pohodář a tak vůbec. Na rozlouenou mu ještě vrazím přátelskou herdu do ramene a vydám se k pokojům. Víceméně po čuchu najdu Johnův brdloh, který byl na konci chodby nejdál od ostatních, přesně jak bych čekala. Má rád svůj klid a částečně to eliminuje vysokou koncentraci jeho osobního odéru linoucího se z místnosti, kde přebývá nejčastěji.

Když vlezu dovnitř, doslova na mě dýchnou staré časy. A když říkám doslova, myslím to naprosto vážně. Skoro to vypadá jako to skladiště, ve kterém byla nora naší staré party, jen v menším provedení. Místnost byla situovaná víceméně pro pohodlí jednoho, ale vyspali by se tu i tři s rizikem, že první vstávající by dalšímu šlápl na nějakou končetinu.
Vybavení bylo strohé, John toho moc k životu nepotřeboval.
Postel skoro ani nebyla postelí, spíš matrace s několika prkny pod sebou, aby se neválela úplně na zemi, na ní několik zmuchlaných dek, značící buď majitele bordeláře nebo odchod ve spěchu. Vsadila bych na to druhé, protože oblečení v policích bylo srovnané do řádných komínků, byť ho tam moc nebylo.
John má i nějaké jiné oblečení?
Napadne mě s úšklebkem a letmo to projdu. Pro můj nový nos by byl zdejší smrad nejspíš vražedný, ale když si to vezmu kol a kolem, já byla divná už předtím - tolik mi to nevadilo. Ráda bych řekla, že jsem si zvykla, ale asi to nebude úplně ono.

Majitel pokoje je o dost vyšší než já, takže mu velmi drze ukradnu jedno tričko, které mi díky tomu bude končit někde pod zadkem, a trenky. Divím se, že jsem nic nezbořila, s tím, jak se mi trochu motá hlava, ale v zápětí usoudím, že nemám co zbořit, když v tom pokoji vlastně nic není a raději se převléknu.
Zalezu do Johnova pelechu a celkem spokojeně usínám.
Nakonec zjistím, že celé tohle je jeden hloupý sen a budu zpátky u sebe... nebo v Lucově pokoji... Co já vim? Je to fuk... Spim.