Poušť

Netvářím se nijak valně zaujatě, ale ani ne, že by mě to vůbec nezajímalo. Ostatně, tak se tvářím většinu času na všechno. Kolující bong však celému pohledu dává notnou dávku veselí na rtech i v očích, ale to na tom vlastně nic nemění.
"Jo holka, tak s tím ti nepomůžu."
Pokrčím rameny. Kdyby zkusila něco splnitelnějšího, možná bych se jí snažila vyhovět, ale takhle? Fakt nevim jak.
"Ale abych ti pravdu řekla, John jako vypravěč? To bych řekla spíš do Patricka. Za mejch časů bejval John bručoun, který když už promluvil, tak to bylo poučování nebo tiché seřvání."
Rozpovídám se pod vlivem omamných látek v těle. Shodneme se ale na faktu, že to je fuk a věnujeme se Rocketovi.

Nad řečmi o konzistenci mé osoby propuknu v další smích, stejně jako při jeho plácnutí do čela. Je prostě vtipnej, nebo mi to vtipný přijde, nebo prostě já ani vlastně nevím.
Naše veselí z nenadání vyruší nově příchozí a myslím, že nejsem jediná, kdo sebou trhnul s obavou, že se John přeci jen kurevsky rychle vrátil (což by u něj nebylo nijak překvapivé). Naštěstí se k nám připlíží "jenom" zombice. Ty dvě si vymění pár šeptaných slov a přítelkyné mé prýže dcery odchází. Jelikož jsem šepotu rozumněla, věděla jsem, že Juno se vzdálí, ještě než se sama omluvila.
Odmávnu ji rukou s gestem "Jen běž." a neřeším to. Není co bych řešila.

Když se Rocket ozve, akorát natahuji dým do plic, což vyústí v kašel. Nezpůsobila ho však kvalita materiálu uvnitř, nýbrž zaskočení jeho slovy.
Děti... dospělé... jo, jo Juno se práskla, ját o neřešila, ale... jak ví o Kainovi?
To bylo první, co mi proletělo hlavou.
Ne, ne, ne... počkej... Nicky nepanikař a přemejšlej.
Snažím se dobojovat s kašlem a myšlenky mi lítají jedna přes druhou.
"Jak víš o..."
Debile.... já řekla "děti"!
Dojde mi opožděně uprostřed věty. Nemusí nutně vědět, že to je Kain.
"... že jsem to druhé už viděla?"
Dořeknu větu, po krátkém zaražení, jinak. Pokud vím, i dva tu nevystupují zrovna sourozenecky, tak, aby o tom každý věděl. Kdo ví, jestli to vůbec v sám Kain.
Ale kdyby to věděl, tak s tím jak je po Lucovi, by se k sestře jistě hlásil víc.
Konstatuji v duchu.
S tím pak Rocketa stáhnu o cigáro a rovnou si ho zapálím nebo nechám zapálit.

S Andělkou

Nějak jsem neřešil tu část s ale, protože bych se do toho ještě více zamotal, než se už stalo.
Když se ke mně přiblíží, tak o jeden krok ustoupím z čistého zlozvyku, připraven v případě pocitu ohrožení zaútočit. Zlozvyk z arény, kterého se jen tak nezbavím. Neboť tam mne učili, že všichni jsou tvým nepřítelem.
Ty její oči fakt pecka. Tu jejich barvu na andělských miluji. Ty mé byly kdysi dávno oříškově hnědé, teď jsou tmavější a už leccos viděli, obzvláště ne zrovna příjemného. V pekle se taky nedá na nic příjemného koukat. A když si myslíte, že to příjemné je, hned vás to přesvědčí o opaku.
"Sorry dámo, ale právě jsem se z něho vyhrabal." Ještě jsem neměl tu příležitost se někde osprchovat. Stačil jsem jen šlohnout od nějakého blbečka, který se snažil okrádat poctivého pracujícího, hadry a bouchačku se kterou pochybuji, že uměl zacházet. Abych aspoň nějak zapadl a nevyděsil nikoho k smrti.
"A jo jméno… sakra já ho neřekl." Zapomněl jsem, že je tady důležité někoho oslovovat jménem. Tam dole jsem byl pouhým číslem nebo na mně řvali mnoha vulgarismy v pekelném jazyce, že jsem dlouho nepoužil to, co mi bylo kdysi dáno.
"Malcolm. Ale říkej mi Mal." S tím se už z čisté automatiky napřáhnu k podání ruky, jak se sluší a patří.
"No heleď vzhledem k tomu, že ti tu běhají pekelní uprchlíci s úmyslem tu roznést chaos a jeden má velmi zvláštní schopnost přesvědčovat si myslím, že každému by se hodila trocha té pomoci." Nevím, co bych k tomu ještě řekl. Nechce se mi tu takto stát na ráně a vážně bych si dal tu sprchu a nějaké pořádně jídlo. Je to dlouho, co jsem něco snědl.
Jako na zavolanou se můj žaludek ozve.
"Poslal mně sem navíc on." A hlavu stočím nahoru, jasně říkajíc, kdo to asi tak mohl být.

Poušť
Nicky

Chvíli na tebe hledí, jako kdyby zkoumala, jestli tě opravdu zajímá. Než nakonec pokrčí rameny. Přeci jen tento pokec je příležitost, která se jí naskytla a to jenom díky nechtěné náhodě.
"Aspoň na chvíli si zažít, jaké to bylo před tímhle." Povzdechne si. "Prostě bych procestovala svět. John mi vyprávěl, jak kdysi vypadala města." Zavrtí hlavou.
"To je fuk." Mávne nad tím rukou a vypadá to, že o tom nechce víc mluvit. Nahodí na tvář zpátky svojí neoblomnou vzdornou masku.

"Čéče, si tě nedokážu představit, jako řídkou." Chvíli si tě prohlíží, než nakonec zatřepe hlavou a nechá tu hloupou myšlenky na pokoji.
"Jo vlastně." Plácne se do čela.
Nicméně nebyl to naštěstí John, který se objevil na scéně, jako vlk za dveřmi, nýbrž Leo, která postrádala přítomnost své družky. Když si vás všechny všimla, jak hulíte nějak se k tomu nevyjádřila a beze slov přišla k Juno.
"Vydrž, zlato. Hned půjdu." Zašeptala ke své partnerce Zelenovláska. Leo jen přikývla a vydala se zpátky.
"Omluvte mne." S tím se s vámi rozloučila, nechávajíc vás dva zase s bongem o samotě.
"Musí to být drsné vidět své děti a obzvláště takto dospělé." Ozval se Rocket poté, co obě odešli a zapálil si cigaretu.

Noví známí

"Děkuju pěkně."

Neřekla bych o sobě, že jsem marnivá. Dokonce se odvážím tvrdit, že nejsem ani narcis. Jen je prostě hezké občas slyšet nějakou tu lichotku. A ještě lepší je, když se nemusím při tom soustředit na to, abych odolala pokušení, co se na mě ten tvor snaží seslat. I když jsem si jistá, že tenhle bude mít víc částí těla, co stojí za hřích. Krátce se o tom ujistím, když jej znovu přejedu pohledem. Ale na mou obranu to je i kvůli tomu, abych ho znovu odhadla. A on se taky kochal, takže mi nemá co vyčítat.

"Ale?" nadhodím překvapeně, když sklonil zbraň a začal mluvit o spolupráci. Povytáhnu jedno obočí a zatvářím se lehce pobaveně.

Sice se mi v různých úkolech teď podařilo narazit na menší zádrhele, ale nemusím to dávat najevo všem neznámým tvorům, co na mě hned nestřílí. Takhle bych se asi dlouho neudržela v branži. Rozhodnu se využít toho, že už na mě svou zbraní nemíří a vydám se pomalu k němu. Přeměřuji si ho pohledem, ale ne kvůli estetice.

"To je zajímavě podané," připustím, když se od něj zastavím na krok a půl. Zahledím se upřeně do jeho tváře a doufám, že ho ta tmavě modrá barva mých očí taky trochu učaruje. Ono se pak s lidmi mluví líp, když k vám mají trochu sympatie. A nebo něčeho jiného. Nakloním lehce hlavu ke straně a založím ruce v bok.

"Ale já nepracuji s někým, o kom absolutně nic netuším, jen to, že smrdí peklem," prohlásím. "Takže?" doplním po vteřinách ticha. "Oblažíš mě jménem a důvodem, proč si myslíš, že potřebuji tvou pomoc?"

Ačkoliv mohu vypadat jako někdo, kdo vůbec nebere v potaz možnost, že na něj v příští vteřině někdo zaútočí, je tomu přesně naopak. Ta možná až přílišná blízkost neslouží jen k tomu, aby mohl ohodnotit moje oči, ale z takové blízkosti se hodně špatně střílejí lidi. Muselo by dojít na použití rukou a nohou. Popřípadě nožů. A těm se lépe uhýbá než letící kulce.

Setkání s andělkou

"Páni, ty jsi teda kus." Obdařil jsem jí také lichotkou, jak se sluší a patří. Jsem přece vychovaný muž. Krom toho to byla pravda. Avšak stále jsem na ní mířil zbraní, kdo ví přesně z jakého důvodu. Možná to byl můj obranný mechanismus, který jsem se naučil v aréně, když jsem stál v tváři tvář někomu z nadpřirozeného světa a oni měli ty své schopnosti, já se musel spoléhat na zbraně.
Abych pravdu přiznal, tam kde jsem doposud byl, jsem sice viděl pěkné démonky, jejíž krása byla vražedná a to doslovně. Několikrát jsem měl tu možnost to zažít na vlastní kůži. Údajně pro mne byly odměnou, avšak moc dobře jsem věděl, že pokud někdo byl odměna, tak já byl pro ně.
Jenže toto je něco jiného, je v tom něco zvláštního, co se po celá ta léta znázorňovala v umění v podobě malých rozkošných dětiček. Nicméně přede mnou nestojí žádný malý andílek, ale kurevsky pěkná ženská, což probralo k životu jednu mou část.
Nemluvně o tom, že jsem dlouho nebyl s ženou.
Zatřepal jsem hlavou, abych ze svého mozku dostal myšlenky, o kterých se nemluví.
Jsem zpátky kvůli velmi důležité práci, kterou musím splnit, abych se už nikdy nemusel vrátit.
Jestli se ptáte, kdeže jsem to vlastně byl. Rád vám na to odpovím. Byl jsem v pekle a to zatracených jedenáct let. Myslím v tom skutečném pekle, kterému kdysi dávno vládl Lucifer, ale ten zdrhl, protože ho ta práce nudila a místo něho to žezlo převzal totální parchant, který na svobodu pustil dva nýmandy, jež si měli do nekonečna užívat pekelných rozkoší, tak jako my všichni ostatní.
"To je mi jasné, že nejsi." Zpátky k věci. Moc dobře vím, kdo je. Když mně jednoho krásného dne v mé cele utrpení navštívil Černý, dal mi nabídku, která se jen tak neodmítá. Obzvláště z důvodů, že docílím spravedlnosti a zároveň budu spolupracovat s pěknou ženskou. Nicméně nejhlavnější důvod, proč jsem mu na to všechno kývl, byl ten, že když to dobře dopadne, budu moc zůstat v tomhle světě a už se nikdy nevrátím zpátky. Už nikdy nebudu hnít v špinavé cele, která byla mým domovem, a nebudu bavit pekelníky bojem v aréně.
"Z tama kam chodí, jsem přišel a nemám v úmyslu se tam vracet zpátky." S tím jsem zajistil bouchačku a schoval jí do pouzdra, který mi visel na opasku u kalhot.
"Navíc si myslím, že bychom měli spolupracovat. Protože je to hodně velký, na to, aby na tom dělal někdo sám." Možná jsem měl začít jinak, aby mi věřila, že nejsem ten zlý. Nicméně už se stalo. Výmluvou pro mne nějakou dobu bude, že jsem dlouho nebyl v civilizaci, takže jsem zapomněl, jak to chodí. Jedenáct let je jedenáct let.

Byla nebyla tu jednou jedna vila...

Pomalu se procházím troskami a snažím se najít cokoliv, co by doplňovalo to zjevné. Musela to být docela velká bitva, když i po úklidu to tu je cítit tím něčím, čím jsou tyto boje naprosto obvyklé. Zastrčím si pramen vlasů za ucho a skloním se k jedněm troskám, protože jsem myslela, že jsem něco v nich viděla. Ale mýlila jsem se. Nic dalšího by tu nebylo.

*Měla bych začít víc poslouchat politické strany,* pomyslím si nenadšeně, když mi dochází, o kolik jsem toho přišla. Tedy z té stránky, že teď sakra netuším, kdo se tu s kým porval a proč. Ale tak, od toho jsou přátele, aby se jich člověk mohl vyptávat a zjišťovat, co potřebuje, ne?

Zaslechla jsem kroky, a tak jsem se rychle opět postavila a otočila, abych zjistila, kdo se to vydal na místo požáru vily Davida Rubena.

Ačkoliv stojím na jedné ze stran obřích mocností, co se mají asi tak rádi jako Amerika a Rusko za studené války, nemám nutkání každého z nich zabít na potkání. Ráda mám nějaký větší důvod, než jen to, že je přetvořen jiným světem. Navíc ho odměním úsměvem, když nedostanu obvyklé dávky mrch, opeřenců a tak podobně. Oni démoni v nadávkách zase tak originální nejsou.

"Páni, vkus na těla teda máte, to se vám musí nechat," uznám vesele a podle pokynů se zatím nijak nehnu. "Nejsem z té úderné jednotky, co tu byla včera. Jen jsem se šla sem podívat, co se tu stalo," řeknu napůl upřímně a kývnu hlavou k troskám kolem.

"Tak co kdybychom to vyřešili jako dospělí. Tys dal tu zbraň pryč a mohli bychom si jenom promluvit, aniž by ani jeden z nás nemusel opustit své fyzické tělo a zjistit, kam po smrti chodí andělé a démoni?" nadhodím rozumné řešení pro všechny, co mají trochu pud sebezáchovy.

Dávám si při tom záležet, abych nevypadala nějak nebezpečně, nebo že se o něco teď pokouším.

Poušť

"Přesně tak. Nasrat"
Kývnu souhlasně s úšklebkem a zasměji se. Cigaretu od Juno stáhnu na tři potáhnutí, než mezi těma dvěma dokoluje bong. Když je u Juno, Rocket navíc vytáhne placatku, takže obohatí naše sezení o další veselost života.
Yoda končí u Rocketa, který si sedne kousek dál, aby jej doplnil a já přebírám placatku. Jen samo peklo možná tuší, co je jejím obsahem, ale když si loktu musím uznat, že tohle by složilo kdekoho, kdo nechlastá od sedmnácti denně.
"Mmmm.."
Zabručím uznale hledíc na placatku.

Z tiché rozmluvy s placatkou mě vyruší Junino konstatování o snu. Jo jo, dávej si kurva majzla na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit.
"Zatím nevím přesně."
Odpovím s pokrčením ramen.
"Jaký je ten druhý sen?"
Převedu řeč jinam se zájmem. Pravdou je, že tuším, co se mnou bylo, ale jestli o tom chci mluvit jsem se zatím nerozhodla.

Rocket se vrací s bongem, který s ním vyměním za placatku a vesele pokračuji v kouření doplněné o smích. Tohle mě baví.
"Já vždycky. Kdybych byla řídká, tak se rozteču, ne?"
Odvětím se smíchem.
"U toho, že by nás John zabil."
Připomenu konec debaty po chvilce přemýšlení.

Poušť
Nicky

"Jenže tu není, tak nasrat." Prohlásí Rocket, jež si potáhne z cigarety, kterou si vzal od Juno a začne si prohledávat kapsy. Nevýhoda maskáčů pro sklerotika, spousta kapes. Po chvíli lovení pokladu se mu fakt jedne podaří najít v podobě placatky, ze které se chystá napít.
"Málem bych zapomněl…“ Zarazí se, než si lokne. "Na tuhle zasranou Poušť." Prohlásí přípitek a pořádně si dopřeje. Otřese se přitom a nechá placatku kolovat. Co se týče obsahu, těžko se to definuje, ale je to silné jako kráva a kope to jako kůň. Kdyby tu byl Patrick, tak by stačilo, aby se toho nadechl a byl byl na šrot.
Zelenovláska si opatrně lokne a přenechá to raději profíkům v pití.
Jak to tak bývá při hulení, je potřeba tam dát nový kus, aby se mohlo pokračovat v krasojízdě, o což se postará Rocket. Trošku se od vás odsune, dávajíc vám tak dvěma chvíli pro sebe.
"Skvěle splnil se mi jeden sen, další ještě zbývá." Prohlásí Juno, když vydechne kouř z cigarety. Chvíli to vypadá, že k tomu nic dalšího neřekne.
"Akorát v tom snu si mi skoro nezabila bráchu. Co to s tebou vlastně bylo?" Někdo by jí k tomu řekl jediné: Dávej bacha na to, co si přeješ, protože by se ti to s určitou pravděpodobností mohlo vyplnit a právě proto bys své přání mohla přesněji definovat.
Pokud o tom nechceš mluvit, neřeší to a pokračujete v tichém duchu, dokud před vás nepostaví Rocket opět funkční bong.
"Jsi hustá Nicky." Konstatuje Rocket a lokne si z placatky.
"Kde jsme to skončili?" Otáže se, aby navedl na velmi důležitou debatu o zelených tvorech a faktu, že stále kouříte Yodu.

Vzhůru k vile, tedy k tomu, co z ní zbylo
Jo

Každý, kdo by čekal, že zastaví před velkolepým sídlem samotného Pekelného prince, pocítil neskutečné zklamání, neboť místo honosného sídla se dočkal pouze trosek, které byly obvázány páskou poukazující na místo činu. Udála se tady velká bitva. Zvláštní pach smíchaný s pocitem poukazoval na fakt, že se tu střetli tábory Zhůry a Zdola. Proto tu nebylo nic pořádného k vidění. Lidé by nezvládli vědomí vaší existence. Musel se zavolat úklid těch nejlepších, jež zakryli stopy a vypadalo to tak, že se jednalo o práci žháře, který neměl rád Davida Rubina, tedy Lucifera. Bylo to něco snesitelnějšího. Jinak by tu jistě zůstala těla, poukazující na ten masakr.
Kdyby ses o to aspoň trochu zajímala a nějak zasahovala do politiky, věděla bys proč a možná bys patřila k bojovníkům. Jenže ty ses o nic takového nezajímala. On to respektoval. Tedy až do této chvíle, než tě poval na tento nelehký úkol.
Ovšem zřejmě to všechno souviselo s tím zvláštním zemětřesením a pocitem předešlého dne, jež jasně poukazoval na zrození démona. Nicméně se jednalo o vcelku zvláštní zrození, jako kdyby se na svět probudilo něco mocného. Jenže jak bylo už řečeno, ty ses nestarala a co se tě netýkalo, tak to si neřešila. Možná bys to začala řešit, kdyby ti to vyhodilo do povětří byt a zničilo auto.
Ale teď zpátky k vile, tedy přesněji k troskám, které kdysi dávno byly honosnou vilou. Lucifera si tam nikde nenašla a to si to procházela několikrát. Nebyl mrtvý, což bylo svým způsobem pozitivní zjištění. Nicméně budeš muset hledat dál. Nenacházela se zde žádná kloudná stopa, která by snad určila, kde by mohl být a ty si byla tak opět na bodě nula.

Zaslechla si tlumené kroky.
„Ani hnout, Andělko.“ A pokud na sebe neupozornili, tak ten hlas tě v plné parádě vrátil z přemýšlení, kam by se tak mohl ukrýt Syn Pekelný, když jeho dům byl srovnán se zemí. Jistě musel mít i nějaké jiné bydliště, v případě, že by se něco takového stalo.
Ovšem v této chvíli je přednější vyřešit problém týkající se chlápka, který vypadá jako nějaký voják z filmu točícího se kolem apokalypsy a spíše jako někdo, kdo je boje schopen, než nějaký amatér. Míří na tebe Pouštním orlem, který je z velké pravděpodobnosti nabitý. Zatím vyčkává na to, až mu dáš příležitost, aby na tebe mohl vystřelit. Něco ti napovídá, že to není žádný amatér… a ještě ke všemu tě oslovil, tak jak tě oslovil. Nemůžeš to mít lehčí. Nicméně kdo mluví, ten zatím nestřílí.

V Díře - seznámení s cílem

Přijde mi to trochu zvláštní, jak nemá tušení ani o jednom z nich. Chris tu přeci vysedával, co jen mohl. A když nevysedával, tak hrál. A nebo podnikal něco šíleného. Nebylo by to tak prapodivné, že někde lítá a dělá... cokoliv. Avšak je tu něco, co se mi na Samovi přestává zdát. Prostě to, jak usilovně leští sklenku, co za to vážně nestojí. A na můj vkus příliš negativní odpovědi.

Dřív, než se stačím přesvědčit, že to je jen omyl, tak koutkem oka zahlédnu někoho, jehož fotku mám v telefonu a poslední dobou jí ukazuji všem na potkání. Ale ještě než se dokáži zmobilizovat všechny svoje svaly a dělat cokoliv, tak přikáže, abychom se nehýbali. A všichni poslechnou.

Několikrát zkusím se pohnout, ale když to nejde, tak to vzdám. Zatím mě nevraždí, tak se přestanu vysilovat. Místo toho mu věnuji veškerou svou zamrzlou pozornost. Zhodnotím ho jako příliš drzého a sebevědomého idiota, který si je naprosto jistý svou silou.

*Nedivím se, když mu to stačilo na Mordecaie,* pomyslím si trochu na jeho obranu, i když se mě teď vlastně snažil ponížit a dokázat, že je lepší než já.

Je to zvláštně uklidňující pocit, když člověk se zase může začít hýbat a dělat si se svým tělem cokoliv se mu zlíbí. Rychle popadnu svou sklenici a svlažím si hrdlo. Zvednu se pak ze stoličky a vytáhnu z kapsy peníze.

"Už chápeš, proč jsem říkala, že je vážně nebezpečný?" nadhodím s úšklebkem. Hodím peníze na bar a naposledy se rozhlédnu po baru.

*Na tohle budu potřebovat rozhodně pomoc... Ale koho?* začnu přemýšlet o svém seznamu přátel a známých a tvorů, o kterých jsem slyšela, co by mi mohli být ochotní pomoci, nebo nějak přispěli k lapení toho náfuky a jeho bratra, který taky dozajista bude naprosté zlatíčko.

Zamířím ke svému autu, abych rovnou zkusila jednoho z nich. Někoho, jehož vinou byli vůbec tady. A kteří se zajímají o jeho holku. Tak snad tohle by Lucifer bral jako důvod, proč se zapojit. A pak se vrátit do pekel. Třeba... A nebo taky ne.