Vzhůru k vile, tedy k tomu, co z ní zbylo
Jo

Každý, kdo by čekal, že zastaví před velkolepým sídlem samotného Pekelného prince, pocítil neskutečné zklamání, neboť místo honosného sídla se dočkal pouze trosek, které byly obvázány páskou poukazující na místo činu. Udála se tady velká bitva. Zvláštní pach smíchaný s pocitem poukazoval na fakt, že se tu střetli tábory Zhůry a Zdola. Proto tu nebylo nic pořádného k vidění. Lidé by nezvládli vědomí vaší existence. Musel se zavolat úklid těch nejlepších, jež zakryli stopy a vypadalo to tak, že se jednalo o práci žháře, který neměl rád Davida Rubina, tedy Lucifera. Bylo to něco snesitelnějšího. Jinak by tu jistě zůstala těla, poukazující na ten masakr.
Kdyby ses o to aspoň trochu zajímala a nějak zasahovala do politiky, věděla bys proč a možná bys patřila k bojovníkům. Jenže ty ses o nic takového nezajímala. On to respektoval. Tedy až do této chvíle, než tě poval na tento nelehký úkol.
Ovšem zřejmě to všechno souviselo s tím zvláštním zemětřesením a pocitem předešlého dne, jež jasně poukazoval na zrození démona. Nicméně se jednalo o vcelku zvláštní zrození, jako kdyby se na svět probudilo něco mocného. Jenže jak bylo už řečeno, ty ses nestarala a co se tě netýkalo, tak to si neřešila. Možná bys to začala řešit, kdyby ti to vyhodilo do povětří byt a zničilo auto.
Ale teď zpátky k vile, tedy přesněji k troskám, které kdysi dávno byly honosnou vilou. Lucifera si tam nikde nenašla a to si to procházela několikrát. Nebyl mrtvý, což bylo svým způsobem pozitivní zjištění. Nicméně budeš muset hledat dál. Nenacházela se zde žádná kloudná stopa, která by snad určila, kde by mohl být a ty si byla tak opět na bodě nula.

Zaslechla si tlumené kroky.
„Ani hnout, Andělko.“ A pokud na sebe neupozornili, tak ten hlas tě v plné parádě vrátil z přemýšlení, kam by se tak mohl ukrýt Syn Pekelný, když jeho dům byl srovnán se zemí. Jistě musel mít i nějaké jiné bydliště, v případě, že by se něco takového stalo.
Ovšem v této chvíli je přednější vyřešit problém týkající se chlápka, který vypadá jako nějaký voják z filmu točícího se kolem apokalypsy a spíše jako někdo, kdo je boje schopen, než nějaký amatér. Míří na tebe Pouštním orlem, který je z velké pravděpodobnosti nabitý. Zatím vyčkává na to, až mu dáš příležitost, aby na tebe mohl vystřelit. Něco ti napovídá, že to není žádný amatér… a ještě ke všemu tě oslovil, tak jak tě oslovil. Nemůžeš to mít lehčí. Nicméně kdo mluví, ten zatím nestřílí.

V Díře - seznámení s cílem

Přijde mi to trochu zvláštní, jak nemá tušení ani o jednom z nich. Chris tu přeci vysedával, co jen mohl. A když nevysedával, tak hrál. A nebo podnikal něco šíleného. Nebylo by to tak prapodivné, že někde lítá a dělá... cokoliv. Avšak je tu něco, co se mi na Samovi přestává zdát. Prostě to, jak usilovně leští sklenku, co za to vážně nestojí. A na můj vkus příliš negativní odpovědi.

Dřív, než se stačím přesvědčit, že to je jen omyl, tak koutkem oka zahlédnu někoho, jehož fotku mám v telefonu a poslední dobou jí ukazuji všem na potkání. Ale ještě než se dokáži zmobilizovat všechny svoje svaly a dělat cokoliv, tak přikáže, abychom se nehýbali. A všichni poslechnou.

Několikrát zkusím se pohnout, ale když to nejde, tak to vzdám. Zatím mě nevraždí, tak se přestanu vysilovat. Místo toho mu věnuji veškerou svou zamrzlou pozornost. Zhodnotím ho jako příliš drzého a sebevědomého idiota, který si je naprosto jistý svou silou.

*Nedivím se, když mu to stačilo na Mordecaie,* pomyslím si trochu na jeho obranu, i když se mě teď vlastně snažil ponížit a dokázat, že je lepší než já.

Je to zvláštně uklidňující pocit, když člověk se zase může začít hýbat a dělat si se svým tělem cokoliv se mu zlíbí. Rychle popadnu svou sklenici a svlažím si hrdlo. Zvednu se pak ze stoličky a vytáhnu z kapsy peníze.

"Už chápeš, proč jsem říkala, že je vážně nebezpečný?" nadhodím s úšklebkem. Hodím peníze na bar a naposledy se rozhlédnu po baru.

*Na tohle budu potřebovat rozhodně pomoc... Ale koho?* začnu přemýšlet o svém seznamu přátel a známých a tvorů, o kterých jsem slyšela, co by mi mohli být ochotní pomoci, nebo nějak přispěli k lapení toho náfuky a jeho bratra, který taky dozajista bude naprosté zlatíčko.

Zamířím ke svému autu, abych rovnou zkusila jednoho z nich. Někoho, jehož vinou byli vůbec tady. A kteří se zajímají o jeho holku. Tak snad tohle by Lucifer bral jako důvod, proč se zapojit. A pak se vrátit do pekel. Třeba... A nebo taky ne.

Poušť

Místo potřesu si plácnem. Přijde mi to k té chvíli lepší.
"Hele a platí to pravidlo, že když se sečtou dva mínusy tak je to plus nebo se to násobí?"
V matice jsem kdovíjak nevynikala a pořádně počítám akorát náboje.

Když jsme u toho přitahování průšvihů, jeden zelenej se sem přihnal.
Zelená...
Znovu se začnu smát vlastnímu internímu vtipu, který nejsem schopná nahlas říct. Zelený Yoda, Hulk a i Juno. Prostě tak.

"Definuj normalitu."
Vyzvu ji s úšklebkem. Rocket doplní o svůj poznatek a převezme si Yodu. Juno chvíli váhá s připálenou cigaretou v puse a nakonec s patřičným gestem protočených očí, ve kterém poznávám sebe, rezignuje. Slova s jakými přisedá mě tentokrát nijak nerozhodí, protože jsu kurva zhulená a je mi to prostě úplně jedno.
"To bys byla pekelně blbá."
Přitakám a pak od ní převezmu bong.

"No ty vole, ani mi nemluv. Ten by nás spráskal na jednu hromadu... Fuj, eště že je v čudu. Pořád mám jasně v paměti, jak nás s Rayem chytnul hulit před akcí a seřezal nás jak malý fakany... no... dobře... dobyli jsme malý fakani... ale to na tom nic nemění."
Díky kvalitnímu kuřivu jsem sdílnější, než bych byla normálně. Jestli si z toho budu něco pamatovat, tak si asi budu trochu nadávat, ale vem to ďas.

Poušť
Nicky

"Nic si z toho nedělej. Já mám taky patent." Natáhne k tobě ruku, aby si s ní s tebou v přátelském duchu potřásl. Vrána k vráně sedá.

Říká se, že jeden míní a pánbůh mění… Jenže ten tu kurva není. Nicméně když se sejdou dva patenty na průšvihy, tak to vždycky zavání dalším a dalším průšvihem. Nebo za to mohla lenost a touha si už dát pořádného prda. Kdo ví? Ač je to jakkoliv, teď tu s vámi je i tvoje dcera, která se tváří, že ani jednoho z vás dvou nezná. Obzvláště poté, co se povedla Rocketovi povedla ta hláška.
"Doufám, že otec byl v téhle rodině aspoň trochu normální." Zúpí a připálí si jednu cigaretu o druhou.
"Normalita se přeceňuje a je s ní nuda." Zahuhlá Rocket, který si od tebe převezme Yodu a potáhne si opět se záchvatem kašle.
"Na druhou stranu…“ Povzdechne si a protočí oči v sloup. “… byla bych blbá, kdybych nevyužila možnosti si zahulit s máti." Přesně takové nabídce se neodmítá. Přestane dělat citlivku a přisedne si k vám.
Rocket jí hned podá bongo a zelenovláska si pořádně potáhne, z dobrého matroše dostane záchvat kašle. Ještě si pár potahů dopřeje, protože se musí dostat na vaši vlnu a výměnou za to, vám nabídne z krabičky cigarety.
"To kdyby viděl John, ten by nás zabil." Konstatuje a začne se smát, i když je to naprostá pravda a je jedině štěstí, že tu John není.

V Díře
Jo

"Čert ví." Zřejmě se moc nezajímal o pohnutky bývalého barmana, po kterém převzal žezlo. Je pravdou, že v některých případech je lepší nevědět. Odpovědi na to, co se stalo s Šedivákem budeš muset zřejmě hledat jinde.
Zdá se být velmi zaneprázdněn svou prací. Ovšem můžeš si všimnout, že už pět minut leští tu stejnou skleničku. Buď je příliš pečlivý, nebo je něco špatně.
"Nemám nejmenší tušení, o kom mluvíte." Zdá se, že je úplně nový. Přesněji řečeno, nový v Chicagu. Vlastně nikde si ho pořádně neviděla. Pokud se znal s Mordecaiem, tak by sis ho jistě všimla. Patří k těm typům, na které se jen tak nedá zapomenout.

Z toalet zaslechneš, jak si někdo hvízdá melodii z filmu Kill Bill, dveře se následně otevřou. Periferním viděním spatříš jednoho z mužů, které hledáš. A ke všemu nejnebezpečnějšího. Zřejmě tu pokračoval v pátrání po Nicky Střele. Jeho přítomnost by mohla vysvětlit i číšníkovo divné chování.

"Kdopak mně hledá?" Prohlásí s úsměvem na rtech.
"Ani hnout!" Zavelí. Nedá se nic jiného dělat, než poslechnout. Nejsi jediná, kdo se zastavil v pohybu a zůstal tak, jako v nějakém filmu, kde stisknete pauzu.
Můžeš se pokoušet proti tomu bojovat a snažit se s tím něco udělat, ale bez šance.
"Takže jenom tebe na mně posílají. Mrzuté. Ubohé." Dojde blíž k tobě, tak že cítíš jeho dech u svého ucha.
"A smutné." Povzdechne si. Přestane ti věnovat pozornost a přejde ladným krokem za bar, kde si vezme plnou láhev nějakého drahého pití. Poplácá nehybného barmana po zádech a zamíří ke schodům.
"Ach, já zapomněl." Zarazí se u prvního schodu.
"Až se za mnou dveře zavřou, tak se můžete zase začít hýbat. Nikdo mně však nebude pronásledovat. Hlavně to platí pro vás, andělská mrcho." Vydá svůj rozkaz. Vytančí po schodech nahoru, hvízdající si stále stejnou melodií a pořádně za sebou zabouchne. Jako kdyby někdo zase spustil tlačítko play, a díky tomu se můžete zase začít hýbat.
Slyšet o tom, že někoho ovládá je strašné, ale horší je to zažít na vlastní kůži a nic s tím neudělat. Chce to nějaký pořádný plán. Přeci jen, kdyby chtěl tak může všechny poslat proti sobě nebo někoho donutit, aby spáchal sebevraždu. To co udělal, byla jenom ukázka jeho moci. Varování, ať si rozmyslíš, jestli po něm stále půjdeš.

Poušť

Na parodii Hulka se musí jeden smát i kdyby sebevíc nechtěl. Nebo je to tím hulením? koho to zajímá... Společně se smějeme i na představu příbuzeneckého vztahu Hulka a Yody. Zajímalo by mě, jestli je Rocketovo jméno náhoda, nebo souvislost právě s filmy od Marvelu, ale nezeptám se, protože mi ze rtů vyletěly úplně jiné věci, které jsem v nekontrolovatelné potřeba musela říci nahlas.

Jak málo stačí, aby vás od smíchu bolelo celé tělo.
Hej, takhle dobře jsem se už dlouho necítila.
Uznám spokojeně a smích na pár chvil ustane, abych mohla znovu nenasytně potáhnout.
"Tak nějak... na piču."
Zhodnotím své pocity ohledně mrtvosti a zasměji se.
"Prej jo, ale taky tomu pořád nějak nechci věřit."
Mávnu rukou taky, čímž dám znát, že o tomhle bodě mluvit víc nechci. Rocketův závěr mi přivodí další záchvat smíchu.
Na to si začnu broukat jednu konkrétní melodii.
Na naše malá Pajdavá Mary, specialistka na průsery...
"Jo, to slyšim každou chvíli. Drž se mě a brzo se do nějakýho dostaneš."
Upřímně se ušklíbnu, v přátelské vlně.

Sice nechápu, proč jsme zůstali u dveří, když jsem očekávala odchod někam za roh, aby se přesně tahle situace nestala, ale Rocketovi to bylo nejspíš jedno, tak jsem to neřešila.
Vlastně to neřeším ani teď, protože mi je mi srdcečně jedno, že mě někdo, kdo má být v týhle realitě moje dcera, vidí zhulenou.
Vesele se na Juno zasměji, na což následuje její uvítání slovy "No do prdele." a pak pozvolna pokračuje ve svém konstatování.
Rocket ji k nám pozve, ale ona se na to dvakrát netváří.
"Nehraj stydlivku... a přisedni!"
Chci říct já, ale nevím, jak moc tomu bylo rozumět, protože jsem se smála tomu, co Rocket řekl.

Stále v Díře

"Charles a Frederic Crown," zopakuji jejich jména a nechám ho chvilku si lámat hlavu nad tím, zda je někdy neslyšel. I když se toto přání nevyplní, tak si nemyslím, že to je ztracený čas. Minimálně jsem si - snad - rozšířila sítě informátorů a příležitostných známých.

"Taky mě těší," ujistím ho, aniž bych měla ten tajemný lesk v očích jako on. Jo, je mi naprosto jasné, co v něm Mordecai vidí. Vkus, to on měl vždycky. Jednoznačným důkazem jsem toho přece já, ne?

Kdybych byla v nějakém filmu, tak hned po zjištění informací se zvednu, nechám nedopité pivo a hned by byl střih, jak jsem někde jinde, hloubám nad případem a nebo z někoho lstí dostávám informace. Ještě tohle není film a pivo tu rozhodně nenechám.

"Co že se vůbec Šedivák rozhodl odejít od baru? Vždycky mi připadalo, že to tady měl vcelku rád..?" nadhodím otázku k barmanovi, jestli zůstal poblíž a nebo, když se vrátil zpět. A po tak vyčerpávající otázce se musím svlažit pivem. To je přece jasné.

"Kdy tady vůbec zase má hrát Chris s tou svou kapelou?" dodám ještě, abych si doplnila informace o všech známých, když už jsem tady. Ale nejsem si jistá, jestli ti to někdy plánují, nebo jen prostě se vždy zaplácne díra v Chrisově programu.

Díra
Jo

"Tak ti zní opravdu děsivě. Jak že se vlastně jmenují?" Nedá mu to. Je možné, že neviděl tvář, ale třeba někde zaslechl jejich jméno. Znát jméno je, jako třímat zbraň. V případě, že si mu řekla jejich jméno, tak se zamračil, jako kdyby mu to bylo povědomé. Ovšem nic ti k tomu neřekne.

Příkývne na srozumněnou a přijmě od tebe číslo, které si hned uloží do svého mobilu.
"Sam." Řekne po tvém vzoru a oplatí ti stisknutí ruky. Jedná se o pevný stisk, avšak ne takový, že by ti drtil ruku a poté tvou ruku jemně políbí, přesněji naznačí polibek.
"Těší mne. Rád se s vámi budu potkávat." V jeho očích se zvláštně zableskne. Nakonec pustí tvou ruku a pokračuje zpátky ve své práci.

Poušť
Nicky

"Hulk zlobiiiit!" Paroduje a přitom, jako gorila si buší do hrudi. Zdá se, že i tady se sledovali Marveláky a Star Wars a Rocket patří k fanouškům.
"Ou sakra." Zarazí se. Chvíli mlčí, jako kdyby si snad představoval Yodu jako otce Hulka. Než zatřepe hlavou a spustí se další výbuch nekontrolovatelného smíchu.
Smích je fajn. Údajně prodlužuje život. Ale tento byl i bolestivý. Bolela z něho čelist, nemluvně o bránici a Rocketovi navcí slzeli oči dojetím.
Když začneš mluvit, přestane se smát, i když to nějakou chvíli trvá.
"Tys byla mrtvá?" Zeptá se a chvíli si tě se zájmem prohlíží.
"Jaké to je?" Je skutečně zvědavý. Málokdy se střetnete s někým, kdo umřel a vzápětí byl přiveden zpátky mezi živé a to ke všemu samotným Luciferem. V jeho očích si ještě víc stoupla.
"A počkat děcka?" Několikrát zamrká. Než nad tím mávne rukou a nechá to raději být. Některé věci je lepší nevědět a toto je jedna z nich.
"Ty vole... ty máš patent na průšvihy." Ukončí to a opět se spustí smích.

Dveře úkrytu se otevřou, zaslechneš kroky a nad vámi se tyčí zelenovláska s cigaretou na cestě k ústům, jakmile vás zmerčí tak chvíli neví, zdali zůstat nebo jít raději zpátky.
"No do prdele." Prohlásí, protočí oči v sloup a nakonec si zapálí cigaretu.
"Mělo mně dojít, že to nebude normální cigáro." Zabrble si sama pro sebe.
"No tááák... nebuď Grinch a vykuř Yodu." Prohlásí Rocket a začne se smát. Juno jenom zavrtí hlavou a tváří se, že s vámi nemá nic společného.

Díra

Napiji se z piva, zatímco se kouká na fotky těch dvou chlápků. Co mohu soudit, tak skutečně vypadá, jakože se snaží se rozpomenout, zda je někdy viděl.

"Jo, takoví, které nechceš potkat ani za bílého dne na ulici," ujistím ho a odložím opět sklenici s pivem. "Dám ti svoje číslo a kdybys o nich zaslechl, nebo je viděl, tak mi to dej vědět? Věř mi, světu bude líp, když se tihle dva nikde nebudou potulovat."

Poznámku ohledně toho, že jejich lístek pro existenci už vypršel a teď jsou tu "nelegálně" jsem si nechala jen pro sebe. Vzala jsem si zpět od Kocoura svůj telefon a schovala ho do kapsy.

"Jinak, já jsem Jo," představím se dodatečně a natáhnu k němu ruku. "Myslím, že se občas budeme potkávat," dodám ještě s úsměvem.