New city - Poušť - alternativní realita

Ušklíbnu se poměrně vesele a vykračuji vedle něj. Když tak vidím okolí, říkám si, že ten kdo napsal Bibli, by teď mohl napsat další pokračování. Rozhodně by to byl trhák, když vám ve třetí knize umře hlavní hrdina hned na začátku, rukou výtvoru úhlavního nepřítele. Takový zvrat by nikdo nečekal. Jen je otázka, jak by se to tady prodávalo, když nefungují ani běžné obchůdky, natožpak knihkupectví...

Brzy dojdeme k paradoxní oblasti. Nijak to neřeším, zařadím se za Johna a jdu doslova v jeho stopách bez jediného slova. My dva jsme si už kdysi sedli takovým způsobem, že jsme věděli, co ten druhý chce, aniž by musel promluvit, jen já občas dělala vzdorovité naschvály, které se nijak valně nevyplácely, ale co chcete... byla jsem v pubertě probohy.
Během cesty nechám Johna jíst jeho kukuřici a dávám pozor na okolí. Z těch lidí okolo nemám dobrý pocit, především proto, že jich spoustu nechávám v zádech a kdyby se rozhodli, umlátí nás i holýma rukama díky počtu. Nebo by aspoň umlátili, kdybychom byli lidi a na tento drobný detail je v některém mém uvažování pořád těžké nezapomínat.
Sama kukuřici nechám být, osobně shledám jako důležitější, mít obě ruce na zbrani.

Pole s odpornou spoustou lidí je za námi a Řezník ukáže směr kam musíme jít dál.
"Kain?"
Uvědomím si, že do teď nepadlo jeho jméno.
"To mě nic originálnějšího nenapadlo?"
Předstírám zhnusení sama nad sebou, ale vlastně se mi to celkem líbí. Nenapadlo by mě to... asi... Jsem kreativní na zabíjení, ne na vymýšlení jmen pro neexistující děti, o kterých jsem si do teď myslela, že ani není možné, abych je mít mohla.
A najednou ke mě padá jedna zpráva za druhou, že v jiné realitě nebo v budoucích časem je mám i když se různí počet i pohlaví, jak vidno.
Luc totiž ve své rozmluvě s tím parchantem Shora mluvil o dětech v množném čísle a Řezník jiné dítě, než Kaina nezmínil.

"Tak se necpi a jdem ho z toho vysekat."
Vyzvu kolegu, zapřu pušku jednou rukou do ramene a na pár vteřin volnou levačkou mu vrazím přátelsky pěst do ramene. Hned na to ruku vrátím an její místo a aniž bych na něj čekala vyrazím klidně první k určené budově. Očekávám, že mě předběhne, aby šel první, z logiky věci je to smysluplnější tah, ale i kdyby to neudělal je mi to jedno, klidně nám cestu vystřílím.

New city - Poušť - alternativní realita
Nicky

"Máš recht." Připustí.
Mezitím, co se převlékáš do vhodnějšího odění, hledí někam jinam. Přeci jenom s takovou by si mohla být jeho dcera.
Díky hlídačům brány si byla lépe ozbrojená a s takovou bys možná měla větší šanci v tomto Bohem zapomenutém místě přečkat delší dobu. Bohem zapomenuté? Tak nějak víme, jak to vlastně bylo.

Nikde ani živáčka. Ticho před bouří.



Přesněji do té doby než jste došli na pole v samotném centru bývalé metropole. Zde se nacházela úrodná půda, což je svým způsobem paradox. Věci, které se tu vypěstovali, se následně roznášeli do ostatních měst za poplatek navíc.
Lidé, co jí obdělávali si hleděli své práce a vás si nevšímali. Museli dobře vědět proč.
John se vydal cestou přes pole, neboť se zdálo, že cílem cesty jsou ty domy za ním.
Ač by se to u něj nedalo zrovna čekat, snažil se našlapovat tak, aby nenarušil záhonky. Od tebe pochopitelně očekával to stejné.

U kukuřičného pole, které se nachází téměř na samém konci, si cestou utrhl klas kukuřice a spokojeně jí přikusoval. Nikdo mu na to nic neřekl.
"V té vysoké budově jsou laboratoře. Tam bude i Kain." Ukáže klasem téměř sežrané kukuřice. Na jeho tváři se zračí úsměv. Pořádná akce s nádechem starých časů mu musela chybět.

New city - Poušť - alternativní realita

Během tance mezi protivníky se přistihnu, jak se divoce směji. Baví mě to. Rána pažbou ze strany do hlavy, otočka okolo, schování se za mrtvého s prasklou lebkou, výstřel proti jinému střelci, další otočka, manévrování mezi kulkami, cestou sestřelení delších dvou cílů, prokopnuté koleno, drápy rozseknutý krk, proud krve stříkající do písky z tepny, sestřelení dalších, dva se dali na útěk. Dosprintuji k nim, srazím jednoho, urvu mu hlavu, pušku nechávám u něj, dobíhám druhého, srazím ho k zemi, lámu vaz.
Hlas.
Zvuky dopadajících kusů tanku mi doznívají v uších až se zpětnou odezvou. Hlas Johna mě vytrhne z bojového zatmění a plně ovládnu svou mysl.
Uchechtnu se, vstanu a jdu k němu. Cestou seberu pušku, oberu mrtvé o náboje a vyhlédnu si jednoho z nich, který nemá příliš roztrhané a zakrvácené oblečení, abych ho svlékla.

"Taktně bych tě opravila, brachu, já se z průseru dokážu vysekat sama, ale jeho otec potřebuje permanetně krýt zadek."
Utrousím u toho, abych ujasnila ono "po kom to dítě vlastně je". Ani se nepozastavím nad tím s jakou přirozeností jsem to najednou přijala, neb mám na starost jiné věci - například převléct se. Tepláky a košile mě už silně nebaví a tyhle post-apo hadry do vojenského stylu mi budou podstatně příjemnější.
Fakt, že se John může koukat úplně vypustím. Mám spodní prádlo a držím se hesla "koukat můžeš, ale nesahat". Dokud se toho bude držet i on, tak je to v pořádku.

Lépe oděná jsem připravená jít opět Johnovi po boku a pokračovat k našemu cíli. Přirozeně jsem posbírala i náboje, abych měla čím střílet, pokud jsem našla i nějaké závěsy na pistole, tak je nesu lépe, než jen zastrčené za opaskem. V takovém případě je musím mít zajištěné.
Pušku připtavenou k okamžitému použití a mířím do každého koutku, kde se mi něco mihne v zornému poli, abych nepřátele překvapila dřív, než oni mě.

Pod to se klidně podepíšu

"No jo, promiň, zavřený dveře hold respektuju," usměji se na něj a pak dojdu k nočnímu stolku, kam si položím telefon, abych když tak slyšela, kdyby Morgana volala. Vlezu si do postele a natřesu si polštář. Netrvá to ani minutu a už je to zase mezi námi trochu divné. Pomineme-li tu neustálou jiskru mezi námi, tak je tu ještě ta věc, že ani jeden nevíme, jak to vlastně je a není. Co se smí a ne.

Neberte mě špatně, je strašně roztomilé a hezké, jak se snaží být pořád šarmantní a naprosto ohleduplný, ale připomíná mi to, v jak nepravděpodobné situaci se nacházíme. A tak se na něj podívám, jemně jej pohladím prsty po tváři a pak se k němu natáhnu a krátce jej políbím. Tak krátce, že nemá šanci to prodloužit, pokud mě nehodlá přitáhnout za hlavu zpět.

"Já jdu spát, ale jestli chceš ještě číst, klidně nech svítit, to mě neruší," usměji se ještě na něj. A opět se uvelebím na své půlce, abych kdyžtak následovala toho, co jsem řekla.

Dobrý spánek je kolikrát lepší než tisíc doktorů

"Můj dům, je i tvůj dům." Pronesu a myslím to naprosto vážně. Pozorně si jí prohlédnu, když vstane a notnou dobu si jí prohlížím, jako nějaký obrázek. Je krásná, ztřeštěná a naprosto rozkošně šílená, takže se ani nedivím, že jsem se do něčeho takového byl schopen zamilovat v dřívějších životech a ani se nedivím, že se mi to podařilo i nyní.
"Jo... to zní jako dobrý nápad." Potvrdím, aniž bych jí pozorně poslouchal. Tuším, že říkala něco o oblečení nebo něco takového.

Vydal jsem se do ložnice, abych přichystal naši postel. Opravdu jsem tím myslel naši. Už na ní nebudu spát sám. Chvíli jsem uvažoval nad tím, jestli bych si měl taky dát opět sprchu, když jsem jednu měl ve chvíli, kdy řešila se svou matkou rodinné záležitosti.
"Opravdu bych měl konečně vyprat." Pronesu k svému pyžamu s Darth Vaderem a obléknu se do něj, jelikož mi nezbývá nic jiného a pochybuji, že by bylo vhodné, abych se Sierrou spal nahý v posteli.
Vždyť budeme spát, jako spát... žádné prasečinky. Pro bohy... je těhotná. Ujasním si to. Zkontroluji ještě lože, než si nakonec vlezu na svou stranu postele a čekám na její příchod. Pokoj ozařuje pouze lampička, která se nachází na mém nočním stolku.

"Pojď dál." Ozvu se hned poté, co zaklepe na dveře. "Nemusíš klepat." Prohlásím rozhodně. Je to celé takové divné.
S mým dokonalým pyžamem je jistě už ze včerejšího dne obeznámena, takže doufám, že k tomu nebude dodávat nic nového.
Zhluboka se nadechnu a poté vydechnu. Cítím se jako nějaký středoškolák, který bude mít svůj první sex, jenže s tím rozdílem, že by to první ve skutečnosti nebyl a navíc s ní nemám v plánu nic mít... teda hlavně ne v této chvíli, kdy se sotva známe.
"Doufám, že máš dost místa." Potřeboval jsem něco říct, to ticho bylo ubíjející a na víc skutečně mi záleží na jejím pohodlí. Samo sebou, že i celkově mi záleží na ní.
Abych se pravdu přiznal netuším jestli jí mám obejmout, nebo jí nabídnout své rameno, aby na něj ulehla, jako na polštář. Raději to nechávám na ní.
"Mám zhasnout?"

Spánek vždy vše vyřeší...

Jsem ráda, že souhlasil. Je to asi nejméně násilná a komplikovaná možnost, jak to mezi námi vyřešit. Jestli se vůbec dá něco řešit, nebo se to jen musí přijmout.

A tak se na něj usměji a přikývnu.

"Jo, asi bude nejlepší nabrat síly. Jen zase využiju tvojí sprchy, než upadnu pravděpodobně do komatózního spánku," řeknu ještě a když se zvednu, abych navštívila koupelnu, dojde mi další věc. Oblečení. Moje tu žádné není. Pokud se pamatuji.

"Půjčím si ještě to tvoje oblečení, co jsem měla včera, ale někdy zítra bych si už konečně mohla dojít pro věci... Kdyžtak mi to připomeň... Někdy mezi tím jak přežijeme Můráka a dočteme se o naší minulosti," pousměji se.

No k té rutině snad asi nic nemusím dodávat. Neužívala jsem si sprchu, ani netrávila dlouhý čas před zrcadlem. Upřímně jsem si jen párkrát rukou prohrábla vlasy, věnovala si nejistý úsměv ohledně všeho a tiše se pomodlila. Přeci jen, tohle je teď asi jediné místo, kde jsem sama. Tentokrát jsem přála hodně štěstí Morganě a naší Egyptské bohyni.

A pak už jsem zamířila rovnou do Zacharyho ložnice. Sice jsme si řekli, že spolu chodíme a tak, ale já stejně si nemohla pomoc a raději zaklepám, než vejdu do jeho domoviny. Netuším tedy, co by tam dělal tak tajného, že bych ho od toho vyrušovala, ale ... prostě mi to nedá no.

Jednoduchost je až moc velká trapárna

odkaz

Nevím, co si mohu vlastně pořádně dovolit, a proto se raději ptám. Abychom si společně určili, jak to budeme mít a vyhnuli se tak trapným momentům. Osudově se známe několik set let, ale potkali jsme se před nedávnem. Přesto nějakým záhadným způsobem moc dobře vím, že bych bez ní nebyl schopen existovat. Ne teď, když jsem jí konečně našel.
Její úsměv je nakažlivý a tak se také usměji. Jde to snad i jinak, když jsem v její přítomnosti. Nechám jí mluvit, určitě k tomu má co říct a já jsem už své udělal. Možná maličko chaoticky s emocionálním vypětím. A to jsem si dříve myslel, že jsem vnitřně umřel. Avšak Sierra to opět probudila k životu a rozdmýchala oheň.

Takže rande se opravdu dobře vyvinulo. Úsměv na tváři se mi ještě více rozšíří. Jsem skutečně rád, potom fiasku s vínem. Na potvrzení, že to bylo u mně podobně, jenom lehce kývnu hlavou. Stále jí však držíc za ruku, dokud se neodtáhne sama, jako kdybych se držel záchranného lana.

"I mně se skvěle spalo." Pronesu tiše. Říkám pravdu, pomineme-li fakt, že se mi zdála ona noční můra a já potom skončil v kuchyni popíjejíc alkohol, co byl po ruce a tam taky usnul. Budu se snažit, aby se to neopakovalo. Neměl jsem v té chvíli tušení, že se osud rozhodl být na mne zase pro jednou hodný a srazil mi cestu s osudovou láskou. Nicméně mám furt pocit, že v tom bude nějaký háček. Pochopitelně, naše láska je prokletá a my vždycky umřeme po nějaké době. A taky je Sierra těhotná s jiným mužem, který se může objevit na scéně. Ale to nechme raději spát.

"To by šlo. Dobrý plán pro začátek." Nevím, jak ona, ale já jsem po dnešním dnu docela unaven. Neunikne mi nakažlivé zívnutí.
"Takže lektvar je hotový. Na Můráka se půjde ráno. Nebylo by tedy vhodné si jít už lehnout, abychom byli ráno schopní se mu postavit čelem?" Nadhodím. Myslím si, že souboj s tou potvorou bude lepší, když se oba dobře prospíme, obzvláště po tak náročném dni. Nechávám to však na uvážení Sierry. Nechci a nikdy jí nebudu k ničemu nutit.

Únava a příliš složité otázky

Dopiji svůj čaj a lehce se poušklíbnu, když zmíní, že jsme byli manželé. Samozřejmě, že jsme byli manželé, možná více než jednou. Už vím, jak se cítí lidé, kteří ztratí paměť. Protože přesně tak se cítím. Jako kdyby mi někdo schovával kousek minulosti, mého vlastního příběhu a já. Ačkoliv se o něm mohu dočíst v knihách. Než stačím vůbec položit hrnek na stůl, otočí se na mě s těmi otázkami. A ne, že by byli zrovna lehké.

Polknu a odložím hrnek na stůl. Pomalu se narovnám a podívám se na něj. Hranice správného a špatného se mi vážně rozmazává. Tedy ohledně vztahu. Jinak zbytek mé morálky se vážně nezměnil ani o píď.

"Přestaň si s tou žádostí lámat hlavu," řeknu na začátek a pohladím ho po ruce. "Jen to dokazuje, že jsi neskutečně dobrý člověk, který chce dělat jen správné a dobré věci. A zahlceni emocemi, které nechápame jsme oba dva," ujišťuji ho s lehkým úsměvem. Sama teprve zjišťuji, co vlastně říct. Jemně mu stisknu ruku.

"A co jsme? Jsme pár. Přitahuje nás něco, co v nás zůstalo přes množství jiných životů. Dejme tomu, že se naše první rande opravdu dobře vyvinulo," řeknu a pokrčím rameny. Zkřížím si kotníky u nohou.

"Teda já to tak klidně brát můžu. Jestli s tím máš problém ty, tak to řekni. A co se týče spaní, tak za mne můžu říct, že to také nechávám na tobě. Spalo se mi včera vedle tebe dobře. Ale jestli tobě vyhovuje víc prostoru, tak se vážně nebudu cítit dotčená, vážně ne," usměji se na něj znovu, abych ho povzbudila.

Moji rodiče - Grimmelshauseni - by mě za to asi propálili pohledem, ale co. Spát vedle někoho pořád neznamená s někým spát. Navíc vážně chci, aby vedle mě spal. Chci jeho blízkost, ačkoliv to sama nechápu a snažím se proti téhle neskutečně svazující potřebě bojovat. Nejsem zvyklá být na někom tak závislá. Ani nejsem za to ráda. Svou nezávislost jsem vždy měla ráda.

"A co se týká budoucnosti? Co tu prostě vyřešit tím, že až nastane, tak to nějak bude. Třeba najdeme nepřemožitelné rozdíly, a tak prolomíme naši zakleté souznění. A nebo třeba to dopadne přesně jako kdysi," pokračuji a krátce se podívám na rodokmen, kde i stojí, že jsme byli manželé.

"Ale nejdřív musíme zjistit jak zachránit svět, pak ho zachránit a mezi tím na nás nějak zapracovat a celé to nějak zpracovat. To zní jako dost dobrý plán ne?" nadhodím, povytáhnu obočí a obdařím ho posledním úsměvem.

New city
Nicky

Nikdo nestihl říct dostatek názoru k vašemu rychlému zjevení se, za to vy jste měli stále co argumentovat, tedy do té doby než byla nouze o protistranu stejně tak, jako o posluchače.
John si během tvého řádění neodpustil ponechání tanku jen tak a užíval si možnosti ho odkrajovat jako sýr. Hlaveň padala na kolečka do písčité země a to co z celku zůstalo, bylo tak akorát do šrotu.
Vesele se zašklebil a rozhlédl se potěšeně po oné spoušti kolem vás.

"A když vezmu v potaz, koho má za matku, nemůžeme se divit, co je z toho kluka." Otázkou je jestli nějakým způsobem na něco narážel. Pokud by ses ho zeptala, neodpověděl by ti a místo toho by si vytáhl další hřebíček do rakve a zapálil by ho, směřujíc přitom více do centra. Přesněji do toho, co z něho zbylo.



Stejně jako ostatní města i toto zažilo lepší časy. Na rozdíl od toho předchozího to nepřipomínalo tolik film ve kterém jsou v hlavní roli zombíci. Procházeli jste uličkou, kde zůstali opouštěné ošuntělé vozy, jako nějaká památeční socha. Nikoho jste tu však z tamních obyvatel neviděli, zřejmě se tamtamy šíří neskutečnou rychlostí a schovali se dříve, než aby měli tu smůlu se s vámi potkat.
John kráčel rozhodným krokem, jako kdyby moc dobře věděl, kde se ten chlapec bude nacházet. Nezdálo se, že by ti měl v úmyslu o něm něco vyprávět.

Alternativní realita - Poušť - příště? Raději nechtít vědět...

Dobře, možná Lucovi až moc věřím, když tvrdím, že se snad o sebe postará sám. Hovno s medem na kyselo... Kdybych mu nechránila prdel svýma snahama ho zabít, tak by to nejspíš udělal už někdo jiný - Ano, ta věta dává dokonalý smysl, protože když všichni lovci odměn v celým zasraným Chicagu a ještě dál věděli, že po Liciferově krku jdu já, tak se radši rychle stáhli a dělali mrtvý brouky, snažili se zmizet, jakmile mě slyšeli přicházet a nijak mi nekřížili cestu. Ví moc dobře, že když po něčem jdu, střílím konkurenty hlava nehlava a jen skutečný odvážlivec si troufnul se mnou měřit síly a brát kšeft po kterým jsem taky šla. Jedna z výhod mého odhalení, na starýho zahalenýho Nicka Bulleta si trouflo víc lidí a nejvíc mě tím sral Zatracenej Simmons.

Ušklíbnu se.
"Vůbec ses nezměnil."
I když ta věta je spíš řečená proto, aby řeč mezi potahy z cigaret nestála. Možná mě měl takhle rád vždycky a já to jen neviděla. Něco se změnilo ve mě, nebo si má věta protiřečí s možným faktem a změnil se on?

Odpověď na tohle téma už ale nehledám a soustředím se na poslední tah z tabákové kamarádky, která už za sebou měla určitě i lepší dny, vzhledem k tomu z jaké krabičky vypadla. U toho pozoruji co tvoří John.
Mlčky jdu k němu a na ono gesto ho probodnu podezíravým pohledem, načež ale stejně vejdu jako první a nehádám se. Jsou jistě věci se kterými se prostě nepřete - třeba to, že vám někdo otevře trhlinu v prostoru a vy se jí přenesete blíze ke svému cíli přes X měst.

Další věcí, se kteoru se nromální člověk obvykle nehádá je ta, co nám zrovna teď krásně míří do xichtů. Ten tank by jednoho překvapil, ale já schodila světa kraj a jen tak něčeho se neleknu, takže jen pozvednu obočí a tvářím se velmi otráveně, jako bych tohle zažívala pětkrát denně.
"Syn svého otce, že by?"
Nadhodím v odpověď se veselým šklebem a v očích se divoce blýskne. Tentýž moment vyráží John do akce a já hned po něm, na druhou stranu, abychom se nemotali tam kde se druhý činí.

Vyrazím vpřed, pistole v jedné ruce, puška v druhé, pohotově ji během pohybu přehodím na rameno a vyhýbám se případným kulkám z protistrany, pokud už se stačili zorientovat. Jakmile puška uvolní ruku, objeví se v ní druhá pistole, do teď strčená za kalhotama a vyrazím oplatit palbu. Tank proti dvěma jedincům není příliš účinný, kor na takovouhle vzdálenost, takže dokud se mu nemotám před hlavní, je nepoužitelný a tudíž neškodný, narozdíl od chlapíků se samopaly, kteří se pod mými ranami sunou k zemi, jak spadané hrušky. Střílím střídavě z obou pistolí, pro míření je to jednodušší a díky Hluchýmu Bobovi umím mířit oběma očima.

Jakmile pistole cvaknou naprázdno, obě zahodím a opět za plynulého pohybu sundám pušku ze zad a pokračuji s ní. Pokud by náhodou zbyl někdo další, na koho by nevystačilo olovo, tak přejdu na boj z blízka a beru to pažbou pušky hlava nehlava bez jediného zaváhání.