VRV - ať žijí zkratky!

"Nejsi jediná, kdo by toho zlého chlápka, chtěl vidět frnknout. Obzvláště, když tomu můžeme zabránit." Doufám, že jsem jí tímto ujistil dostatečně a už přistoupíme na tu slíbenou večeři. Choval jsem se kvůli tomu jako poctivý student a dokonce jsem se nechal ostříhat. Musím uznat, že ten účes je opravdická změna, na kterou si budu muset zvyknout. Ale to nějak půjde. Všechno jde, když se chce.

Snažil jsem se o to, aby to rande opravdu stálo za to. Prostě se vším všudy a tak nějak nemám ani nejmenší tušení, jestli jsem to maličko nepřehnal. Je to opravdu dlouho, co jsem měl nějaké rande s velkým R, na kterém by mi záleželo.
Její otázka ohledně jídla mne maličko zaskočila. Kdyby to vařila nějaká donášková služba, byli bychom ochuzeni o spoustu kvalitních dobrot.
"Prosím...?" Nestačil jsem doříct, co jsem měl na mysli, protože jak jsem řekl, doslova mne zaskočila... až mi z toho zaskočilo.
"Sám." Hlesl jsem, notnou chvíli přitom kuckal, než jsem se napil vína a bylo to lepší. Mnohem lepší.

Párkrát jsem zamrkal na její ruku natahující se po lahvi. Neměla mít náhodou ještě plnou sklenku?
"Věř mi, že bych ti rád dopřál cokoliv. Ale ohledně toho vína, jsem vážně říkal jednu skleničku." Opatrně se také natáhnu po víně. Omluvně se přitom tvářím. Možná to nebyl zrovna nejlepší nápad vytáhnout víno, když je tu někdo těhotný. Těžce si povzdechnu, rád bych jí dopřál další sklenky, ale nechci zbytečně riskovat.
"Možná to víno nebyl dobrý nápad." Podotknu. Vezmu láhev, abych jí mohl zavřít a dát do ledničky. Sice je fakt, že já mohu pít, ale nebudu jí dělat naschvál.
Chvíli si prohlížím obsah ledničky, hledajíc přitom náhradu po víně v trošku jiné nealkoholické podobě.
"Vanilkovou colu? Sodovku? Čaj?" Pozvednu tázavě obočí a vykouknu, abych se na ní mohl podívat.
Už jsem vám říkal, že mám skvělou schopnost pokazit, tu nejdokonalejší chvíli? Upřímně doufám, že se to dá ještě zachránit.

VRV - velmi romantická večeře

No dobře, možná měl pravdu. Co si to nalhávám, určitě měl pravdu. A já se prostě chtěla do toho všeho pustit hned, abych neměla pocit, že se moc věnuji sobě a málo Gretchen. A těm, v jejichž jménu tvrdím, že to všechno dělám. Následuji ho nahoru.

"No, dobře, ale ráno se na to hned vrhneme. Nechci, aby zmizel někam ... kdoví kam," ustoupím ze svých požadavků.

Když spatřím to, vše, co připravil, a uslyším muziku, co pustil, musím se pousmát. Není tohle přesně takové rande, co všechny holky chtějí asi tak od 14 let? Domácí kuchyně, romantická hudba, svíčky... V krku mám na chvilku knedlík. Není totiž fér, že si to takhle dopřávám. Nejsem si jistá, zda jsem si to zasloužila. Poslední dny prostě nesmažu z paměti, ani kdybych se snažila. To, že jsem si nechala pomoct Satanem, to mi rozhodně nepomáhá k tomu, abych se cítila dobře.

Pomalu se nadechnu.

*Dělala jsem, co jsem musela. Rozhodovala jsem se, jak nejlépe jsem mohla. Nechtěla jsem nikomu ublížit. Můru musíme zabít, jinak nepřestane... Chrise jsem poslala daleko, takže je v bezpečí. Všichni, kdo se mnou pracovali, to dělali z vlastní vůle. Snažila jsem se je ochránit...*

Posadím se a věnuji Zachovi úsměv. Jak je vůbec možné mít někoho souzeného i přes několik životů? Je to prokletí a štěstí asi zároveň. Ochutnám.

"Páni, to je skvělý," pochválím jeho jídlo, i když myšlenky jako vždy, když řeším případ se od něj těžko vzdalují. "Tos vážně vařil sám? Nebo jsi to odněkud objednal?" usměji se na něj krátce. Sáhnu automaticky po skleničce, abych to zapila. Je to dobré víno. Jaksi mi vůbec nedošlo, že to měla být má jediná sklenička.

*Mám vůbec někde poblíž telefon, kdyby Morgana s Bastet volaly?* napadne mě společně s hrozným scénářem, co by se mohlo stát, zatímco se automaticky po pár soustech natahuji rukou pro láhvi, abych si dolila.

Romantická večeře... jedna sklenička vína!

odkaz

Červené... Lehce se pousměji. Musím se přiznat, doufal jsem, že takové zvolí. Mám na něj strašnou chuť. Ještě nikdy jsem neřešil, jaké víno se k jakému jídlu hodí. Vždycky jsem si vybíral podle toho, co si mé chuťové buňky žádaly.
Samozřejmě, že jsem počítal s tím, že bude protestovat. Ale měl jsem pádné argumenty. Teda aspoň jsem doufal.
"Chápu." Připustil jsem s povzdechem s láhvi v ruce. "Na druhou stranu, jít na ní v tuto dobu je velmi nebezpečné. Přeci jen se jedná o noční můru." Použiji informace, který jsem si načetl a taky z vlastní zkušenosti. Byl to právě večer, když zabil Nancy.
"Tím, že po něm půjdeme ráno, budeme ve výhodě." Krom faktu, že se vyspíme. Dnešní den byl skutečně náročný.
"Ráno moudřejší večera?" Nadhodím jedno moudro a doufám, že se bude počítat taky jako nějaký argument.
Raději se přesunu nahoru. Bavit se taky můžeme u jídla. Nerad bych, kdyby vystydlo. Studené to není ono a když to ohřejete, nestojí to taky za to.
Jako první přejdu k muzice, vzhledem k tomu, že tomu vládne ve velkém případě Bastet, tak prostě pustím to poslední co poslouchala. Lindsey Stirling a jejich mix skladeb. Víc to neřeším a raději otevřu víno. Rozleji do obou skleniček a potom naberu na talíře jídlo.
Posadím se potom ke stolu, popřeji dobrou chuť a pustím se do jídla za doprovodu Transcendence v orchestrální verzi. Doufám přitom, že jí moje jídlo bude chutnat. Fakt jsem se snažil. Nepovažuji se sice za kuchaře, ale spíše za někoho kdo tak trošku fušuje a rád si hraji na alchymistu s chutí.

Romantická večeře a ještě k tomu sklenička vína!

Zkontroluji po sobě dvakrát všechny ingredience, co jsem přidala, celý postup a nakonec si spokojeně utřu ruce do kalhot. Ano, mám tenhle hloupý zvyk si takto otírat ruce. Asi jsem se to naučila od mámy. Tím myslím Grimmelshausenové. Ta to také vždy dělala, když pekla, nebo vařila. Vzpomínám, jak jsme se občas jako děti smály tomu, že měla obtiskne ruce od mouky na svých kalhotách. Usměji se.

*Měla bych se za nimi stavit co nejdřív...*

Otočím se směrem ke schodům, když uslyším kroky. Úsměv na mé tváři přetrvává. To snad znamená, že už bude večeře. A sice jsem předtím proti ní chtěla protestovat, ale myslím, že podle prázdnoty v břiše, už jsem připravená zdlábnout menší hostinu.

"Červené," odpovím mu bez dlouhého zaváhání. O tom, že to bude jen jedna, raději mlčím. Přece jen znám své zvyky.

"Abys věděl, tak proti tomu odkládání protestuji. Může provést kdoví co, zatímco se tady okolo toulá... Převzít si obličej kohokoliv... A tak. Neříkám, že bychom měli být zbrklí, ale ... chápeš?" doufám, že mě chápe, protože se lépe vyjádřit nedokáži. Nejsem si ale jistá, jak moc pevně proti tomu odložení na zítra jsem. Přece jen to i tak byl celkem dlouhý den, který mi připomínal horskou dráhu.

V Pekelném Luxu

Bylo neobvyklé, že jsem něco cítil? Zřejmě ano. Stejně jako fakt, že jsem si zapálil cigaretu pomocí svých prstů a ne zapalovače. Kdyby na mně nepromluvila Beth, asi bych to dál neřešil a automaticky bych to zhasl či tak něco. Takto jsem několikrát zamrkal a překvapeně hleděl na oheň šlehající z ruky.
"Já ehm..." Na sucho jsem polkl a několikrát rukou zatřepal, abych to uhasil. Což bohužel nefungovalo. Pomohla mi Fish, která nechala na pokoji uklízení lahví a šoupla mi chladící nádobu, kam se obvykle dává šampaňské, s ledem, do které jsem položil ruku až to zasyčelo a vznášela se pára.
"Co to sakra?" Ruku jsem stále měl v oné nádobě, z čistého strachu, že by to třeba mohlo bolet. Vždyť to byl oheň do pekelný díry. Učili mně, že oheň pálí. Na druhou stranu to bylo skutečně příjemné teplo, takové když sedíte u ohniště a natáhnete před sebe ruce, abyste se ohřáli.

Rád bych jí k tomu něco řekl, ale sám jsem neměl tušení, co se to sakra se mnou děje. A do toho se vložil náramek na mé ruce, na který jsem tak nějak zapomněl.
"Co by? Není to jasssné, jako facka? Démonovatí." Prohlásil vesele náramek, jako kdyby se snad bavil o tom, že po celý týden nezaprší.
"Mhhh?" Zamručela Fish, prohlížející náramek, než se jí na tváři vykouzlil úsměv a veškeré strasti byly ty tam.
"Hade... zase si provokoval někoho, koho si neměl?" Zašvitořila a začala se smát. Had něco zasyčel a já na všechny vejral stále s rukou v míse. Jedna má část začala litovat ten můj šílený nápad, že jsem sem vůbec lezl, ta však byla pomalu a jistě potlačována a do popředí se probíjela ta natěšená z toho celkového výletu, zvědavá z toho, co se bude všechno ještě dít.
"Jinak zlato, pochybuji, že Andras něco takového vykuchtil, to byl nebyl jeho styl... určitě v tom má prsty býval majitel tohoto podniku." Ozvala se Fish konečně k tomu předchozímu, než se poté rozhodla všechny vyhodit z lokálu.

Ray se nějak rozjíždí a podivný pocit
Ray

Pobaveně jsem sledovala Raye, jak se s každým douškem víc a víc odvazoval. Být normálním člověkem, začne mě to děsit, ale takhle ne. Užívala jsem si to spolu s ním. V posteli je skvělý a pod jeho rukama i jazykem je slast být. Rozbili jsme postel a vyzkoušeli snad všechno, co nás v danou chvíli napadlo. Lovec má výdrž a podařilo se mu mě ulovit. Sakra. Nikomu jsem nenabídla, že jej zavedu do Pekla a svým způsobem mu s tím i pomůžu. Před Fish to nehodlám zmiňovat. Mám tu nějakou pověst a nerada bych o ni přišla, i kdybych ji řekla, aby držela jazyk za zuby, udělala by to, pokud bych ji moc nenasrala.

"To víš," ušklíbnu se, "pekelné pití dělá divy," ale i tak jsem byla zvědavá, co to do Raye vjelo. Líbilo se mi to. Ale najednou byl jak vyměněný. Tiše nad ním slintala Iracebeth a nemohla se dočkat, až Fish zavře krám. Wrau.

Všechno se zdá být fajn a potom se stane něco divného, co i vás donutí se nad tím pozastavit a zamyslet se, co to kurva bylo. A to normálně sprostá nejsem. Zamračila jsem se a cítila, jak se ve mně Irace škube a vrčí. Klouby na prstech mi pod napětím zbělaly a jen díky tomu, že jsem se dokázala víceméně uhlídat, jsem skleničku neroztříštila. Tenhle pocit se mi nelíbil.
Co jsi zas provedl, ty prasáku, zavrčela jsem v duchu na Luciferovu adresu. Kdo jiný by v tom měl pracky. Možná Andras, ale... ne, páchlo to po našem padlém andělovi. Pohlédla jsem na Fish, zda měla na to stejný názor, i když nyní se spíš věnovala rozbitým láhvím. Taková škoda. Aroma alkoholu mě lehce štípalo v nosu.

Ray... on něco cítil?... přivřela jsem oči a hleděla na lovce s jistou odměřenou zvědavostí. "To tedy ne." Bylo na něm něco jiného. Záblesk v očích, klid, který zachovával a hlavně si všiml něčeho, čeho by si všimnout neměl. Musel mi lhát o tom, kým doopravdy je a nebo si to jen namlouvám. Peklo dokáže změnit lidskou duši k nepoznání. Nepodíval se náhodou za sebe?

Tak jo. S tím ohněm to přehnal. "Drahoušku," zacukruji, "nechtěl bys mi něco říct?"

Jak se vaří večeře?

Lehce se pousměji jejímu slibu. Nevím ani proč mne skutečnost toho, že bude v mém království dole rozhodila. Vždyť je to čarodějka stejně jako já. Navíc jí krom mne v krvi koluje mocná krev známé Morgany Le Fey. Měl bych se vlastně cítit poctěn.
Sakra, chlape... blbneš. Okřiknu se v duchu a snažím se raději dávat pozor při krájení cibule. Je to uklidňující. Vaření mne, abych pravdu přiznal vlastně baví. Je to na stejném principu, jako vaření lektvaru... možná méně nebezpečné.
Vařit mne naučil Vidocq, který mi byl víc otcem, než můj pravý otec. Vždycky mne to uvědomění si zabolí. Myslíte, že jste unikly minulosti a ona vás vždycky dostihne, srazí vás přesně mířeným úderem na solar. Je marné si říkat, že je to minulost, která se prostě stala a už se to nedá vrátit zpátky.
Na sucho jsem polkl, protože jsem si teď tak nějak uvědomil, že jsem sice vzal naprosto skvěle fakt, že je Sierra těhotná, ale jaksi jsem se přitom zjištění opomněl zeptat na to, kdo je otec toho dítěte. Pokud si dobře pamatuji, tak mi to sama ani neřekla.
Utřu si slzy způsobené z cibule, která je už nakrájená na malé kostičky a hodím ji na pánev. Cibuli dozlatova osmahnout. Lehce se pousměji. Jsem vlastně strašně šťastný člověk. Tam dole mám osudovou ženu čekající dítě, které vychovám jako své. Mám vlastní dům, auto, úžasnou spolubydlící. Neměl bych si vlastně na nic stěžovat a čeká mně vlastně zatraceně skvělá budoucnost, až překonáme všemožné strasti... a že je sakra překonáme.
Díky tomuto uvědomění jsem vypnul veškeré myšlenky, které se týkaly něčeho jiného než samotné tvorby jídla a pokoušel se o to, aby tato večeře byla naprosto geniální.

Což doufám, že se mi podařilo. Prostřel jsem ještě stůl. Nezapomněl na svíčky, na sklenky na víno. Je mi jasné, že by neměla podle správnosti pít, ale jedna sklenka vína by jí nemusela uškodit.
Vydal jsem se pro Si, která vypadala, že má lektvar už hotový.
"Abych pravdu přiznal, tak by toho můráka měl nejraději teď z krku. Ale věř mi, že bud lepší po něm jít hezky z rána." Prohlásil jsem naprosto rozhodně a chvíli si jí prohlížel.
"Večeře je už hotová a povoluje se ti jedna sklenička vína." Oznámil se jí. Jednu ruku jsem přitom měl za zády a druhou ruku volně podél těla, lehce jsem pokynul hlavou, jako nějaký číšník luxusní restaurace. Jednu dobu jsem se takto pokoušel vydělávat, ale nebylo to nic moc. Ona restaurace měla pochybnou pověst a o kvalitních pokrmech se dalo pochybovat, spíše se tam snažili oškubat zákazníky, jak nejlépe to šlo. Skončil jsem, když jsem to prokoukl.
"Máš raději červené nebo bílé?" To je asi nejdůležitější otázka. Přešel jsem přitom k skříni s knihami, kde vedle ní byl menší regál na víno a chvíli si jej prohlížel, vyčkávajíc na to až si vybere příslušný druh a já se potom postaral o výběr správné lahve.
Pak jsem se vydal zpátky nahoru do kuchyně a doufal, že mi bude Sierra v patách a večeře při svíčkách, dobrého vína a pochopitelně jídla, mohla začít.

Jak se vaří lektvar

Musím se usmívat, když slyším jeho omluvy typu, že tam nemá uklizeno a tak podobně. Je to svobodný chlápek, kterému ještě není ani třicet, jasně že nebude mít všude uklizeno. A soudě podle toho, že celý byt jinak vypadá uklizeně a příjemně, tak hádám, že tím svou energii naprosto vyčerpal.

"Budu opatrná. A slibuju, že se pokusím dávat věci i přesně tak, kam patří," usměji se na něj.

Nemám zdání, zda to nebere jako nějaké invadování jeho prostoru, nebo tak něco, ale už souhlasil, takže si to odpírat nebudu. No, nebylo to tak hrozné, jak to dramaticky prezentoval. Mělo to pro mě své kouzlo a já nehodlala o neorganizovanosti nic říkat. Systémy jsou občas přeceňované. Počkám až zmizí zase nahoře, částečně kvůli tomu, jestli si to ještě nerozmyslí a nevyhostí mě nahoru. Ale, jak se zdá, prošla jsem zkouškou, kdo sem může. A tak si s dobrou náladou a pobrukováním pustím do hledání přísad na lektvar. Opět díky tomu nacházím ten uklidňující pocit, jaký mám vždy, když peču, vařím nebo prostě jsem na zahrádce. Dá se nemyslet na všechny ty věci, co jednoho trápí.

Poušť - alternativní budoucnost

"Pravděpodobně ano." Dlouho chvíli poté mlčí. Až by jeden začal přemýšlet jestli k tomu řekne něco víc nebo to mělo být tak nějak všechno a na způsob jak tomu předejít, by sis měla přijít tak nějak sama.
"Najít a zničit na'at." Ten způsob jakým to podal, jasně říkal jediné, že to je snad naprosto jasné. Když nebude zbraň, která je schopná jako jediná Lucifera zabít, tak se ona možnost bude minimalizovat.
"Jo a ještě něco..." Přešlápne. Rozhlédne se kolem sebe, jako kdyby snad něco slyšel. Bylo zřejmé, že je to už z čistého zlozvyku. Zombíci si od vás obou udržovali ctihodnou vzdálenost, někde schovaní a doufající, že si najdou jinou snadnou oběť. Kdo ví, jestli za to mohla přítomnost tvá či Johnova či celkově vaše.
"Měla si na sobě takové zvláštní klikyháky, takové divné žhnoucí tetování." Nezdálo se, že by něco k tomu víc bližšího věděl. Na to budeš muset hledat informace někde jinde. Mohlo by to být kouzlo nebo ti prostě hráblo a chtěla si nějaké stylové tetování. Jsi přece Neřízená Střela.
Na druhou stranu to bylo lepší než nic. Taky mohl mlčet jako hrob, což by u něj bylo obvyklejší než právě toto. A jak už sám řekl, tak by tě tu mohl nechat se v tom plácat. Kdyby byl na tvém místě někdo jiný, určitě by mu to udělal a možná by na něho z dobré vůle poslal zombíky. Jenže tys byla vyjímka, z jistého závanu nostalgie a faktu, že k tobě choval nějaké city a takto ti to dokazoval.

"Stejně jako všechny pravděpodobné budoucnosti." Mlhavá odpověď k nezaplacení. Zdá se, že ti k tomu nemá v úmyslu nic dalšího říct.

Poušť - alternativní budoucnost

Jak jsem již řekla, jsou tajemství, která mi John nikdy neřekne a stejně jako nevyřčená otázka kolem vztahu mezi námi, zůstane bez odpovědi i má poznámka týkající se jistěho "ale". Někdy mě vážně sere jak mě lidi dokážou ze svých plánů vynechávat. Obvykle do doby, než si uvědomím, že dělám totéž.
Zvyk dělá hodně, možná proto se mnou jeho pohled ani nehne. Vždyť se mě takhle pokoušel uzírat každou možnou chvíli těch pár let, co jsme spolu existovali v Krvavé kartě. Díky němu se řídím jasným pravidlem - Ptej se jen na věci, na které chceš znát odpověď. Obvykle totiž podobný pohled házel vždy, když chtěl říct právě tohle. Teď je ten pohled jiný v tom, že i kdybych trvala na tom, že tu odpověď stejně chci, tak mě jasně varuje předem, že mi ji neřekne.

Jeho další slova jsou úderně trefná, ale jediný pohyb, který jeho bystré oko zaznamená je pevnější sevření pušky a zatnutí čelisti.
Beny... takže Ray skutečně má nebo bude mít Na'at. A já ho zabiju, abych následně zabila Luce...
Tohle se mi ani trochu nelíbí. Mám chuť septát i na ostatní staré známé, ale to by smrdělo sentimentem a kazilo by mi to pověst.
"Jak předejdu tomu, aby mě pohltilo to, co do mě Luc zasel? Jde tomu nějak zabránit?"
Ptám se dál, ale pak si uvědomím, že to nutně nemusí skončit takhle. Tohle je jen jedna z možných budoucností a nikde není psáno, že se skutečně stane... Stačí, když odjedu z Chicaga, jak jsem měla v plánu. Nebudu bojovat ani o peklo, ani o nebe, ani o Na'at...
"Jak pravděpodobná je tahle budoucnost, Johne?"
Položím jinou, vážnější otázku. Už mi sám vysvětloval, že reality jsou různé a budoucnost je proměnlivá. Může se stát a nemusí, stejně jako některé možnosti jsou pravděpodobnější než jiné. Na kolik je tahle budoucnost jistá, když jsem se do ní dostala?
A taky... co se tu se mnou stalo dál?
Otázka schovaná na za chvíli. Až se dozvím víc o světě tak mohu řešit sebe.