Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2599
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

Ukončená jeskyně!

DružinaObnovit družinu

družina zatím neexistuje
Zachary Cooper - 21. března 2016 22:19
danielditomasso077256.jpg
Yep... ten čas rychle utíká

Párkrát jsem zamrkal. Nemyslel jsem to zle. Nebo snad ano?
"Jsem první a poslední, kdo by tě měl soudit. Jen mne to zaskočilo." Přiznal jsem se. Musel jsem pak zarazit, říkala něco o dvou vrazích. Potom něco o Chrisovi. O tetě z ústavu. Povídačce o hraběti. Mám takový pocit, že jsem se v tom maličko nepatrně ztratil. I když o hraběti jsem slyšel své, abych pravdu přiznal.
"Dlužíš hraběti?" Ani trošku se mi to nelíbilo. Co jsem slyšel, tak ta cena někdy bývá velmi nepříjemná. Nutí správňáky, aby si špinili ruce. Nedovolím, aby něco takového chtěl i po Sieře. To to raději udělám za ní a nejlépe, tak aby o tom nevěděla. Až vyřešíme tento problémek s můrákem, budu si muset přivolat hraběte a promluvit mu do duše. Pochopitelně nějak rozumně a bez ráže.

Povídání o jídle mne vrátí zase do přítomnosti.
Takže nic mastného a těžkého. Což je tak nějak pochopitelné. I když budu muset pořádně načíst, co bych měl uvařit.
"Dobře. Podívám se, co mám a něco snad vykouzlím." Nebyl jsem tak nic nakupovat. Vím, že něco kupovala Bastet, ale ještě jsem to neprozkoumal. Určitě však vím, že tam jsou těstoviny. Takže to bude buďto domácí boloňská omáčka či carbonare.
"Dobře... jen jsem tam neuklidil... a je to tam díky tomu maličko nebezpečné..." Trošičku mne to znervóznilo. Je to moje království, kam se ani Bastet neodváží jít a vzhledem k tomu, ač si stále říkám, že tam jednou všechno dám do pořádku, jsem nic takového neudělal.
"Budeš opatrná?" Potřebuji se ujistit. Je naprosto jasné, že to bude asi první osoba, které dovolím nakouknout do tajných zákoutí.
Postavil jsem se na nohy, abych došel do svého pokoje, odsunul koberec a nadzvedl dveře do kouzelné místnosti. A když říkám kouzelné, tak myslím doslova.

Schodů dolů sice bylo sedm, ale byly takové pofidérní a vrzali.
Místnost byla velikostně jako obývací pokoj, ale vzhledem k tolika věcem, co se tam nacházeli se zdála menší. Na rohu se nacházela mohutná knihovna, ve kterém byly chaoticky naskládané knihy, aniž by to dávalo nějaký význam a mohlo se mezi nimi najít i normální spisovatelé, jako Oscar Wilde a jeho Obraz Doriana Graye nebo právě Sen noci svatojanské od Shakespeara. Nicméně tam byly i jiné knihy. Různé lexikony, zaříkávání pro začátečníky, stejně jako alchymie, nebo něco o runách a jejich významu. Kousek od knihovny se nacházel stůl, na němž bylo pár otevřených knih na sebe naskládaných, pár složených map a jedna rozložená - mapa Chicaga, na které jsem měl položenou křišťálovou kouli. Byli tu dokonce svíčky, které jsem koupil na onom výprodeji. U stolu se pochopitelně nacházela dřevěná židlička. Měl jsem tu čarodějnický kotlík na malých kamínkách ze staré doby, u kterého byla velká hromádka dřeva.
Došel jsem nejdříve k plynové lampičce, abych jí rozsvítil. Následně rozdělal oheň v kamnech, aby tu nebylo taková kosa.
Nešlo si potom nevšimnout toho ochranného čarodějného kruhu, který jsem tam nechal po mnoha zkušenostech, permanentně udělat.
Abych nezapomněl, kousek od kamínek se nacházel menší stoleček, nad kterým byla skříňka a v ní bylo království bylinek.
Zatím jsem tu neudělal vodovod, místo toho tu kazil veškerý dojem barel s vodou.
"Takže já tě tu nechám... ať připravíš lektvar a mezitím budu vařit." Seznámil jsem jí s našim plánem. Teda, abych byl přesnější, tak spíše sám sebe. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Bylo to poněkud zvláštní tu mít někoho dalšího. Rozumějte, že to nebylo nic špatné, jenom nezvyk. Vydal jsem se tedy do dalšího svého království a pustil se do přípravy jídla.
Spaghetti alla Carbonara vyhrálo. Tuším, že jsem na to získal recept od nějakého Itala, když jsem mu pomohl s jeho milovanou. Přišel si pro lektvar lásky a já mu dal jenom pár dobrých rad. Druhý den za mnou šel s tím, že ho slečna také milovala a vlastně lektvar nebyl potřeba. Dal mi recept a všichni byli šťastní.
 
*Sierra* Judith von Grimmelshausen - 20. března 2016 20:47
ikonka305885004063.jpg
To už je čas večeře?

"No, promiň, poslali na mě dva vrahy. A já sotva uměla otevřít portál na jiné místo. Tak jsme s Chrisem dostali nápad, že zkusíme hraběte. Znáš to? Taková povídačka, co mi jednou vyprávěla teta z ústavu. No... a tak jsem s ním uzavřela dohodu. Já budu mít přístup k větší magické síle a já... no mu budu muset něco dlužit..."
shrnu krátce epizodu mého života. A pokrčím rameny. Nač plakat nad rozlitým mlékem.

Podám mu knihu a nechám ho si prohlédnout stránky o Noční můře. Mezitím dopiji čaj, na který jsem tak trochu zapomněla. No co i studený není špatný. Jeho otázka odvede mou pozornost od zkoumání usazenin na dně hrnku. Zmateně se na něj podívám. Nějak mi nedošlo, že bych měla zase jíst. Mezi tím, že mi je špatně a nebo něco ujídám je těžké brát vážně pocity žaludku.

"Ehem... no, ani nevím, něco nemastného pokud možno. Jím skoro všechno. Jen cvrčky a podobnou havěť fakt ne..."
pousměji se.

"Můžu se podívám dolů a zkusit nalézt ty věci, než uděláš večeři?"
zeptám se a přihodím roztomilý úsměv. Ne, nechci jen tak sedět a nic nedělat. A nemyslím, že vůně z vaření mi udělají dobře...
 
Vypravěč - 19. března 2016 08:44
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Poušť - raději pomlčme
Nicky

K tomu, že tam očekáváš nějaké ale, nic neřekne. Avšak v jeho pohledu by se dalo vyčíst něco v tom stylu - Samozřejmě, že tam je ale. Nicméně to ale, tě nemusí zajímat. Dostaneš se tam kam potřebuješ a to je to jediné.
Někoho jiného by pravděpodobně uzíral, že by se s pláčem rozeběhl vstříc těm zombíkům a vůbec by mu nevadilo, kdyby se přidal do jejich týmu pojídačů mozků. S tebou to však nehnulo.
"Dostala ses k jediné zbrani, která je schopná ho zabít. Vypátralas ji u Benyho a když ti ji nechtěl dát dobrovolně, tak sis ji vzala sama. Moc toho po něm nezůstalo." Bylo jasné, že tou zbraní myslel Na´at. Zbraň, která se sama tvarovala a jediná zbraň, která dokázala Luce vyděsit. Stačilo si vzpomenout na ten sen, co se ti zdál. Potom na to, jak Lucifer přišel o ruku a kdo ví o co víc by přišel, kdybys ho nezachránila. Zbraň, kterou si ten blbec uchoval z pouhého sentimentu. A teď je někde v pohybu a je otázkou kdo jí tak nějak má.
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 18. března 2016 21:51
nickystela268084851.jpg
Poušť - chudák čarodějka

Zastavím se ve vzdálenosti, která se ani trochu nedá označit za bezpečnou, ale rozhodně je to příjemný rozestup pro osobní prostor. Byly časy, kdy jsem si Řezníka pustila i blíž k tělu a nechala ho na sebe sahat. Tento kontat byl však způsobený různými chvaty a technikami pro boj.
Možná je to poblázněnými hormony, rozhodně to hodlám svádět na ně ať to vyvolává cokoli, ale ... byl pro mě lepším otcem, stejně jako Jack, než by kdy byl ten pravý.
Choval ke mě někdy nějaké takové city?
Na jednu stranu, kdyby ne, tak už jsem rosekaná na kousky, jenže jsou tajemství, která mi milý John nikdy neřekne a tohle nebude jedno z nich.
Dva blízcí cizinci uprostřed Pouště.

I já jsem o poznání uvolnější, ale pořád ostražitá. Sevřu skloněnou pušku jen v jedné ruce a automaticky volnou sjedu k místu, kde bych měla kapsu s cigaretami.
"Do kozlí obory za pekelnou bránou..."
Syknu vztekle a velmi rychle. Čekám jestli ke svému příslibu neřekne ještě něco dalšího, ale už víc nedodal.
"Jeden by čekal nějaké 'ale'...?"
Nadhodím, když prsty opět obtáčím kolem pušky, abych je někde měla.
"Děkuji za radu. Sice si o to občas koleduje, ale... nechci ho zabít."
Zkusím to vysvětlit, ale pak se zamračím. Co já to tu vlastně rozebírám?
"A vůbec. Vždyť je nesmrtelný, tak jak jsem ho asi mohla zabít?"
Samozřejmě, napadá mě Na'at, ale chci slyšet jeho verzi, pokud bych to v téhle realitě náhodou provedla něčím jiným, bude dobré o tom vědět.

 
Vypravěč - 18. března 2016 21:32
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Poušť - ó ano, potěš čarodějko koště
Nicky

Nehne ani brvou. Jen si tě přimhouřenýma očima prohlíží. Je však jasné, že v případě nutnosti, je schopen sekáček použít až kurevsky rychle.
"Já vím, že ji mám." Ušklíbne se a maličko se uvolní, ne však moc. Připravenosti nikdy není dost.
"Pokusím se ti pomoct, dostat se zpátky..." Přislíbí a nevypadá, že by měl v úmyslu ti něco víc k tomu říct. Zřejmě by to obsahovalo moc slov a on už teď tak nějak stejně řekl dost na jeho vkus.
"Nezabíjej Lucifera." Řekne to způsobem, jako kdyby to bylo lehké jako facka. A stejně jak k tomu předchozímu neřekne nic víc. Jako kdyby tím snad naznačoval sama sis to navařila, tak to teď i sama sněz. Možná je na tebe naštvaný, protože si měla tu odvahu a vyhrožovala si mu cedníkem.
 
Zachary Cooper - 18. března 2016 20:58
danielditomasso077256.jpg
Pan Štěstěna se stavil na chvíli k nám
Nevím jestli být vděčný nebo mít obavy?

Zdá se, že tu někdo je skvělý hledač pokladů. To je skvělé, že aspoň jeden z nás dvou narazil na zlatou žílu. Lehce se pousměji, než se zaposlouchám do jejich slov, což způsobí, že můj úsměv je rázem pryč.
"Cože jsi...?" Zeptám se lehce nevěřícně. Spíše, abych se ujistil, že jsem to správně slyšel. Jsem první a poslední osoba, abych někoho soudil. Jen mne to překvapuje. Opravdu maličko. A sám nevím jestli to je v dobrém či špatném. Nějak se však víc k tomu nevyjadřuji. Jak jsem sám řekl, kdybych měl někoho soudit, musel bych zamést před vlastním prahem. Sám mám na svědomí spoustu věcí, kterými se nerad chlubím a je mi jasné, že jednou se čarodějce k nim budu muset přiznat. Možná by to chtělo, abych jí to řekl co nejdříve. Než jí to třeba řekne někdo další.
Jenže teď jsme tu měli o něco aktuálnější problém v podobě Noční můry. Pokud mi dovolila, tak jsem si od ní půjčil knihu, abych prolistoval vyhledávací kouzlo. Měli jsme štěstí, měl jsem tu naprosto všechno potřebné. Dole ve svém kouzelnickém brlohu.
Na toho motýla jsem se dlouze mračil a dal bych ruku do ohně, že jsem ho někde viděl.
"Můžu se jí zeptat, ale myslím, že se exotickým broukům vyhýbá už hlavně kvůli skarabeovi." Doteď jsem pořádně nepřišel proč tomu tak bylo. Nejspíše to byla část za kterou se poměrně dost styděla.
"Ale nicméně... než začneme dělat ono vyhledávací kouzlo, tak bych byl rád, kdybys mi pověděla, co by sis dala dobrého na večeři." Odložím obě knížky na stůl, tak aby jsme věděli, kde jsme skončili a upřeně se na ní zadívám. Je jasné, že nemám v úmyslu toho jen tak nechat. Potřebujeme pauzu. Možná víc potřebuji pauzu já než ona, ale nerad bych to přiznal. Začíná mne maličko pobolívat hlava a uvažuji nad tím, jestli to nechat být nebo si dát další aspirin. No a samozřejmě k tomu mám hlad. A víme co se říká o hladových mužských.
 
*Sierra* Judith von Grimmelshausen - 17. března 2016 21:39
ikonka305885004063.jpg
A že by trocha štěstí..?

Velmi mě těší, že se Zacahry takto vzpamatoval. Jedna z úžasných a naprosto nepochopitelných věcí, co jsem za ta léta pozorovala u několika mužů, je to, že když se uvnitř nich to cosi zažehne, dokáží se vzchopit, být oporou a válečníkem z dob již dávno zaniklých. Dokázali mnohem více, když měli pocit, že v ně ostatní věří. Vezmu proto do ruky knihu a začtu se do ní, aniž bych se snažila vymámit z něj další slova.

A tak uběhla nějaká doba. Docela jsem se do toho začetla. Většina věcí byla pro mě naprosto nová. Prsty si zakládám stránky, které mi přijdou zajímavé. Někdo by věřil ohýbání rohů, ale to já nemám ráda. Knihy se nemají takto ničit. Zvednu hlavu k Zachovi, když promluví.

"No, něco mám," odpovím a jednou rukou si promnu krk, než přelistuji na danou stránku. "Je tu vyhledávací kouzlo. A taky vyvolávací... Myslím... myslím, že jsem ho i použila. I když teda jsem fakt netušila, že to je Noční můra," odpovím a dlouze vydechnu. Kolik jsem toho asi napáchala svou nevědomostí?

"Čirou náhodou není Bastet milovník exotických brouků? Nebo někdo tvůj známý?"
nadhodím a přelistuji na stránku s daným ovládacím předmětem. Ukážu mu odkaz na to. Popřípadě obrázek. "Tímhle se dá ovládat. Možná něco podobného má i tulpa..."
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 17. března 2016 19:02
nickystela268084851.jpg
Poušť - potěš koště...

Stále nehybně stojím za svým, i když vidím tu jiskru v očích a pokračuje mrazivým hlasem. Kdokoli normální by zdrhnul už ve chvíli, kdy by Řezníka Johna viděl, jak si to šine jeho směrem. Každý nenormální šílenec, by zdrhnul v momentě oslovení. A kdyby to byl náhodou až takový magor, aby téhle osobnosti předhodil výhružku, tak by se radši rovnou zastřelil sám. Já jsem osoba, která je naprosto mimo tabulky, jelikož stojím jako socha, dál na něj v poklidu mířím a poslouchám, co mi říká.

Řezník John je všímavý, stručný a věcný jako vždy. A bohužel pro mě, má naprostou pravdu. Jeho úšklebek mi připomene staré časy, kdy mě jako mladou žábu učil, co a jak s nožem nebo kontaktní boj. Neměla jsem to ráda, ale učila jsem se a díky němu umím spoustu věcí. Když mě John neučil boj z blízka, učila jsem se s Hluchým Bobem střílet, což mě bavilo daleko víc.
Pokud jsem někdy měla přátele, mohla bych s odstupem času říct, že to byl ten moment, kdy jsem tak někoho mohla nazvat... Dokud jsem si neuvědomila, že jsou mou slabinou a nenabrala pocit, že se té slabiny potřebuji zbavit.
Možná kvůli vzpomínce na naše lepší chvíle ze mě ještě není živoucí sekaná plněná ementálem s dírami po olovu z mých vlastních zbraní. Řezník se mu neříká jen tak, že to zní dobře... Kde započne své dílo, končí to masakrem a že je to psychopatický šílenec snad netřeba zmiňovat. Dokázal by mě tu rozcupovat na hadry, kdyby chtěl, ale on z nějakého důvodu nechce... Zatím.
Snad je ve sdílné a dobré náladě...
Když pro nic jiného, tak pro to, že jsem nidky nezažila, že by byl sentimentální. Na druhou stranu, to že jsem to nezažila, neznamená, že to v něm není. On se o svá tajemství příliš nedělil a o tom, že pracuje s alternativními realitami jsem se dozvěděla omylem.
Jednou ho Šilhavej Jack nějakým způsobem naštval, nevím přesně čím, ale John mu vmetl do tváře slova: "Víš, že v jedné alternativní realitě je z tebe moc pěkný transtvestita?" Jack málem vyletěl z kůže, ale neřekl na to ani půl slova a šel explodovat někam jinam.
Pousmání nad vzpomínkou si však odpustím.

Připomínka k mému oblečení a výbavě silně zabolí, neb tohle mi muselo příšerným způsobem sejmout reputaci o pár příček dolů. Ono v půjčených teplákách a bílé košili, bez zbraní navíc ani ničeho dalšího, nevypadá někdo jako já zrovna dvakrát vážně.
Au...
Opravdu to bolelo. Chvíli předstírám, že nad jeho slovy uvažuji, ale mám jasno už od chvíle, kdy je řekl.
Jsem v loji.
"Zajímalo by mě, jestli by mě to zabilo..."
To bych nebyla já, abych neměla nějakou posnámku s křivým šklebem, který měl být pravděpodobně úsměv.

Nakonec mlasknu a přikývnu, při čemž skloním pušku k zemi.
"Máš pravdu, Johne. Moje aktuální výbava stojí za hovno."
Potvrdím stroze a jen v duchu zaúpím, že jsem si před tím nevzala zbytek svých věcí. Jenže je fakt, že jsem netušila, že mě vzpomínka na můj kutloch přemístí pryč.
Aspoň, že pistoli a Mazlíka s mobilem mám...
I když pořád je to výbava na hovno, rozhodně je lepší než drátem do oka. Pomalým krokem se rozhodnu zkrátit vzdálenost mezi námi, čímž si snižuji možný počet zásahů, pokud se něco posere a dojde na střelbu.
"Můžeš mi teda zkusit říct, jak se dostanu zpátky do svý reality, ideálně k tvému Já a dodat co bych měla kurvadrát udělat, aby se tohle nestalo i tam, odkud jsem?"
Řeknu a i přes sprostá slova je můj hlas klidný, věcný a ledový, stejně jako jeho jen bez zbytečného vrčení.
 
Vypravěč - 16. března 2016 20:39
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Poušť - jak by řekl Kain... Hupsík
Nicky

"Ty mi vyhrožuješ?" V jeho očích se zlověstně zajiskřilo. Notnou chvíli tě probodával pohledem. Stále však stál na místě a nehnul se.
"Nemám rád, když mi někdo vyhrožuje." Podotkl mrazivě. Jiný by na tvém místě vzal nohy na ramena a riskoval to raději se zombíky než s ním. A s kýmkoliv jiným by se nemazlil a už by s ním dělal věci, o kterých raději ani nepřemýšlet.
"Kolikrát si myslíš, že mě zasáhneš než ti proseknu lebku?" Zavrčí.
"A navíc holka, nemáš automat, abys mohla mluvit o cedníku..." Ušklíbne se tím svým stylem, který si u něj moc dobře znávala.
"Krom toho, mohl bych tě tu nechat. Nemáš dost munice ani vybavení na to abys přežila víc než pár hodin... " Konstatuje suše.
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 15. března 2016 22:17
nickystela268084851.jpg
Poušť - myslím, že jsme kapánek šílení...

Pozoruji Johna přes mířidla a poslouchám, co říká. Zatím to vypadá, že má hovornou, což nemusí být nutně vždy dobrá možnost, ale v tuhle chvíli to asi bude menší zlo. Nehnu ani brvou, pokud se nepohne ani on, jinak jej následuje můj i Mazlíkův pohled. V této lovecké strnulosti poslouchám zvuky okolí a dávám si dobrý pozor, jestli na mě nečíhá někde nějaký zombík ze zálohy, aby mi vpadl do zad.

Zamračím se. Oslovil mě jako všichni, což dává smysl, vzhledem k mé pověsti, ale jak bych mohla vědět něco o vzniku tohohle? To už trochu smysl postrádá.
Z jeho dalších slov mi je ale čím dál tím víc zle a začínám si uvědomovat, co se asi stalo. Špatně vysvětluj některé věci, ale mě to dává smysl, vzhledem k prožitým posledním chvílím s Lucem.
Ne že mě omrzel... ale ... já se neovládla.
Tiše polknu, v krku cítím nepěkné sucho, ale ruce se ani nehnou a ve tváři nedám nic znát.

Ušklíbnu se a odfrknu si.
"Super, takže jelikož seš tu ty a tohle není to, co znám, tak jsem sklouzla do alternativní reality. Nemám nejmenší ponětí, co moje Já v této realitě zamýšlelo, když tvořilo poušť... třeba na to opalování dostalo chuť, já nemám šajn... ale řeknu ti jedno, Johne. Co se mnou? Kurva rychle vymysli způsob jak mě dostat do reality odkud pocházím, jinak z tebe udělám cedník a víme jak moc to nemáš rád."
Spustím salvu slov, která rozhodně nebyla moudrá. Vzhledem k tomu, jak se mu v ruce objevil sekáček už během jeho řeči, by už spousta lidí v ten okamžik stáhla ocas mezi nohy a zacouvala a já místo toho startuju k výhružkám. Jo, já kurva vim, že jsem magor. Nemusíte mi to připomínat.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.21893000602722 sekund

na začátek stránky