To jsem právě udělala

Trn u srdce a uvědomnění si, že tohle je zlý. Vypjaté situace nenávidím a o to víc, když zjišťuji, že mé srdce krvácí spolu s jeho tělem.
Já nechci...
Část mě by nejraději utekla před tím, co se na mě najednou navalilo. City, které jsem zabíjela a držela hodně hluboko pohřbené. Nechci je. Mám z nich strach a je to slabost. Za tím si stále stojím. Nechci se nikdy nechat využívat od někoho, kdo by Luce pro jeho zranitelnost dostal do spárů. Jedině tak, že to všechno nepustím k sobě mám šanci se tomu vyhnout.
Jenže na to je pozdě.
"Pako pitomý."
Odpovím a pohladím ho po tváři, následně mu hřbetem ruky otřu krev. Nakloním se k němu a na krátkou chvíli opřu své čelo o jeho.
"Koukej se pak probudit..."
Zašeptám a ač to zní jako výhružka, krátce se do ní promítne bolest.
"... jinak si pro tebe dojdu i na kraj světa, abych tě z něj mohla zkopnout. Jestli tě jednou někdy někdo zabije, tak to budu já a to si vzít nenechám."
Pronesu odhodlaně.

Nechá Luce usnout a zvednu hlavu, abych pohlédla na muže v černém. Probodávám ho pohledem a ochranitelsky zavrčím, když se k Lucovi přiblíží. Dokonce se mi v očích opět oranžově blýskne.
Když mě ujistí, že ho jde léčit, nechám ho, aby napravil škody, které způsobil a mluvení beru jako nutné zlo s tím spojené.
Jeho slova mě akorát přivádí do varu a mám pocit, jako by mi z nozder při výdechu vycházely oblaky žhavého kouře. Možná jen pocit, možná holý fakt, ale ta osoba mě vytáčí celou svou existencí.
Nejdřív střílím, potom se ptám. Teď ale u ruky nemám nic z čeho střílet, takže okamžitou reakcí jest jen to, že přeskočím Luce a skočím po tom parchantovi s úmyslem mu aspoň pořádně rozbít hubu.

Nic takového se však nekoná. Namelu si o neviditelnou zeď, která před mužem stojí.
"Parrrchante..."
Zadrnčí mi mezi zuby a seberu se, abych aspoň nasupeně stála před ním.
"Co chceš?"
Štěknu po něm.
"Jestli mu ty, nebo kdokoli jiný nedáte pokoj, tak si sakra piš, že budu koncem všeho."
Odsekávám jednodlivá slova a dávám na ně dost velký důraz, aby si je hezky vyryl do hlavičky.
"Fakt si budu muset pořídit ten meč, abych vás s Láskou hezky jednoho po druhým vykuchala... Pak mě třeba přestanete srát!"
To už je spíš konstatování. U toho si ho změřím od hlavy až k patě a pak znovu od paty až k hlavě kde pohledem zůstanu.
"Čekala jsem víc..."
Odfrknu si.
"A teď tu přestaň otravovat vzduch."
Máchnu rukou a moje slova zněla přesně jako regulérní poslání do prdele, jen s volbou jiných slov.

Povídej mi o tom

Vykouzlí mi to úsměv na tváři, který se vzápětí promění do bolestného šklebu, když se snaží promluvit k Otci. Vlastně vím jistě, že jí otec slyší... stejně jako slyší všechny, ale komunikuje výhradně s Metatronem a po dnešní záležitosti i se mnou.
Pohledem přejedu po Nicky. Nedovolil bych nikomu, aby jí ublížil a jestli se má něco stát mně, tak ať. Hlavní je, že bude v pořádku. Věřím tomu, že kdybych skutečně přestal existovat... zvládne se o sebe postarat.
Samozřejmě, že by bylo nejsnadnější a nejlepší v této chvíli zavřít oči a nechat se unášet příjemnou temnotou, kde vám je všechno naprosto jedno. Ale nešlo to. Hlas Nicky byl jako maják v té největší bouři a já se ho snažil držet.
I přes to, co jsem slyšel.
Nemůže mít děti. Znamená to, že mi lhali? Ptám se sám sebe. Avšak vím jisto jistě, že i kdyby to měla být skutečnost, stejně bych jí nebyl schopen ublížit a udělal bych to stejné.
"To nevadí." Prohlásím těžce a poté se rozkašlu, vykašlávajíc tak krev.
Proč v našem vztahu musí být jeden z nás v ohrožení života? I když začínám mít pocit, že v této chvíli skutečně dojdu k onomu konci.
"Nemohl... jsem... jim dovolit... aby ti ublížili." Jde to sakra ztěžka mluvit. Je tolik věcí, které bych jí chtěl říct, jenže to mluvení je zatraceně vyčerpávající.
"Toto je trest proti jeho vůli... a prý že... nejsem člověk." Těžce se uchechtnu, když mi z koutku úst stéká potůček krve. Oči se pomalu zavírají, dech pomalu slábne... a cítím, že se blíží konec.
Tak takhle to vypadá...

A v tom všem se s pufnutím objeví elegantní muž kolem čtyřicítky v černém obleku šitém na míru, opírající se o vycházkovou hůl. Chvíli na nás se zájmem v očích hledí, než zavrtí hlavou.
"Nikdy mne nepřestane udivovat." Prohlásí místo pozdravu a přistoupí blíž, aby se dotkl mé nohy. Veškerá zranění se začnou hojit. Dokonce i pahýl se začne tvarovat jako ruka.
"Ač jsem jednou částí z těch pěti, ne vždy s nimi souhlasím. Nemyslím si, že by bylo moudré jej zlikvidovat a jeho funkci nechat Andrasovi. Viděl jsem mnoho verzí budoucnosti a Andras nikdy nebyl pořádně schopen vládnout pevnou rukou Peklu. Rovnováha byla narušena tak či tak. A ty..." Svou pozornost obrátil na Nicky, když se opět narovnal.
"Jsi tak či tak byla důvod naprostého konce." Opráší na svém rameni neviditelné smítko a porozhlédne se kolem.
"Věřím, že jeho oddanost k tobě je skutečně silná. A ehmm... láska mne vždycky dokázala překvapit. Stačí se na něj podívat, co to s ním udělalo." Pousměje se.
"Skutečně se pro tebe obětoval. Jsi výjimečná žena a hodlám na to vsadit." Ukončil tak svůj sáhodlouhý monolog a nechal ti možnost mluvit. Pokud jde o mně, byl jsem v pořádku, i když pořád v bezvědomí. Otec si zřejmě přál mluvit osobně jenom s tebou.
V případě, že jsi měla v úmyslu na něj zaútočit. Útočila si pouze na zeď, která byla kolem něj jako ochrana. Tlustá a neproniknutelná.

Alternativní reality jsou děsný svinstvo...

Sama sebe si v několika vteřinách představím s několika různými scénářema, kdy krev z jeho prstů okusím a v jiných nezůstanu jen u toho. Ovládnu se, ani do něj nezaryju drápy.
Drápy?
Co zapříčinilo, že mám tendence se měnit? Nebezpečí? Cítím ho... Jako kdyby bylo v každé molekule vzduchu, ale nikde se nic neblíží. Těkám očima ze strany na stranu, jako by se měl někdo vedle mě zhmotnit a zasadit mi smrtící ránu. Pocit sledovaného zvířete v kleci na chvíli odstrčím do pozadí, když Luc prolomí ticho.
Jaká jiná možnost... čeho?
Tiše zavrčím. Nelíbí se mi to. Cítím jeho tep po svými prsty ale ruku už nesleduji. Mé oči se přesunou k jeho tváři, která stále nehybně zírá do prázdna. Po chvíli promluví znovu a já pochopím, že k němu někdo hovoří v jeho mysli.

Nenávistně zasyčím nad nabídkou, kterou dostal a nevědomky mi ji přetlumočil. V tu chvíli už přesně vím, co vyplňuje vzduch nebezpečím a otočím hlavu ke stropu, následně střelím očima k oknu na nebe.
"Jessstli mě chceš odprrravit, přřřijď si prrro mě sssám, krrreténe..."
Sdělím Bohu nelidsky a mám velkou chuť roztáhnout křídla a vyletět si to s ním pěkně vyříkat. Jenže Luc řekne něco, co mě doslova a do písmene přepne. Vlastně mi to dá takovou psychickou facku, že je pryč to zvíře, které se pokoušelo prodrat ven a roztrhat na co přijde.
"Děti...?"
Zopakuji nevěřícným šeptem a podívám se na pekelného prince. Ten sdělil svou odpověď a vyzval ho stejně jako já, aby přišel na pokec osobně. A poslal ho do háje v mém stylu.
Tak se mi líbíš... zlato...
Asi ho kazím. Vlastně... to jde? Nemá být on ten nejzkaženější ze všech? Nom, jestli není, tak ho z něj prostě udělám.

Tím, že poslal mluvčího ke všem čertům se probírá z osobního tranzu. Možná to byla jeho síla, nebo síla toho, komu se odpoveď dvakrát nelíbila, ale přes ruku, kterou stále svírám se mnou proženě něco, co by se hravě dalo přirovnat k ráně elektrickým proudem. Takový kopanec mě donutí ruku pustit a zavrávoám několik kroků stranou, kde se opřu o zeď a sklouznu po ní na zem.
Zatřepu hlavou, ve snaze se z toho co nejdřív vzpamatovat, ale není to tak snadné. Až, když prostorem znovu zavoní čerstvá krev, uvědomím si, jak nepříjemné ty zdokonalené smysly umí být.
Soustřeď se.... soustřeď se...
Bojuji se svou krvelačností, zatímco Luc po mě pátrá pohledem a pak se sveze ze židle. Spousta krve.
Soustřeď se...
Krev. Boj. Masakr. Šílenství... Trhat, kousat, drásat...
Soustřeď se...
Trhat, kousat, drásat.
Nádech, výdech.
Krev. Příliš mnoho krve.
Nedýchat.
Přiměju se dát si rukáv před nos.
Nejsem žádná podělaná upírka, která bude mít z trochy krve zatmění před očima!
Zavrčím si pro sebe a přelezu k němu. Rány z boje, které už by měl mít vyléčené, se znovu otevřely.
"Svině svinutá! Jen počkej... jestli se ho zbavíš, tak počítej s tím, že ti rozpoutám peklo nejen na zemi, ale oškubu ti poskoky jako slepice a tebe umučim tisícem řezů. Srát na to, jestli seš nesmrtelnej, dědku plesnivej..."
Kleju na adresu toho nahoře zatímco ze sebe stáhnu košili a použiji ji na zastavení krvácení. Jako již několikrát odhalím své zjizvené bledé tělo jen v černé podprsence. Staré šrámy, které se nikdy nezhojí, jizvy hluboké i mělké, krátké a dlouhé, několik spálenin a tetování na rameni.

Soustředím se na svou zlost k Němu, pach krve filtruju jak nejlíp to jde, ale vidina, jak ponořím ruku do těla nějakou z otevřených ran mi naskakuje před očima častěji, než bych chtěla.
Ne... Ne... Ne...
Drží mě zpět jakési vědomí, že on prostě musí žít a já nebudu ta, co ho zabije. Prostě ne.
"Hej, Luci..."
Promluvím k němu a plesknu ho přes tvář. Chci ho udržet při vědomí. Přesněji mu odmítám dovolit bezvědomí.
"Zlato... Co... Cos to mlel za hovadiny? Já nemůžu mít děti."
Uznávám. Tohle je informace těžká jako tunovej šutr a možná není moudré ji tu jen tak na něj hodit ve chvíli, kdy ho možná ta vidina šťastné rodinky drží nad vodou, ale nejsem ta, co by někoho udržovala v iluzích. Fakt by mě zajímalo, co se mu ten debil snažil nakecat.

Jeho jiná alternace to zvládla levou zadní...
... když jsme u toho pokec s Otcem, mezitím co Nicky bude řádit

Zřejmě tlačím na pilu, protože furt nic ohledně oné vzpomínky. Vlastně to ani tak úplně není nic, ale něco, o co jsem nežádal. Něco, co je snad normálního pro Metatrona a ne mně.
Nikdy se mnou nemělo v úmyslu mluvit všech pět částí mého Otce najednou, jako v této chvíli. Nejdřív to byl šum písmenek a každé mělo jinou barvu. Žlutá, modrá, zelená, červená a černá, nezvladatelně poletovala, až z toho jednoho rozbolela hlava. A pak to začalo.
"Pokud mohu mluvit za všechny, nesouhlasíme s tebou, Lucifere. S tím, co jsi provedl. Viděli jsme všechny možné verze toho všeho a nelíbí se nám."
"Stvořil jsi Ohavnost, něco silného a něco, co v mnoha případech způsobí konec."
"A bude to i tvůj konec."
"Ale je tu řešení... jediné řešení toho všeho... Její likvidace."
Skvělé, takže o tomto mají v úmyslu si všichni povídat. Čekal jsem i vyjádření od Černého, ale ten jaksi mlčel.
"Musí být jiná možnost." Naléhal jsem na svého stvořitele, který kdyby chtěl mne mohl vymazat z povrchu zemského, ač jsem byl součástí rovnováhy, která by tímto incidentem mohla být narušena. Vlastně tak nějak jsem na to spoléhal, že nic takového se konat právě kvůli tomu faktu nebude.
Nemám přitom ani nejmenší tušení, že má slova, která k nim pronáším nejsou pouze myšlenky, ale také řečená nahlas. Stejně jako nemám nejmenší tušení, co Nicky dělá... a co by mohla udělat. Mám dost práce si udržet příčetnost těmi pěti ve své hlavě.
"Jiná možnost?"
"Budeš otcem. Dvě děti budeš mít s ní. Nevlastní dítě se však bude cítit nemilované a odstrčené. Rozpoutá válku a tím naruší rovnováhu."
"Co chceš výměnou za ní? Křídla? Přístup zpátky? Umožníme ti to."
"Nezahrnuje to však jí. Ohavnost se nemůže dostat přes nebeské brány."
Zdálo se, že to co říkají myslí vážně.
"Darujete mi křídla, která jste mi vyrvaly. Nabízíte mi přístup zpátky, když jste to byly právě vy, kdo mne vyhodil... A to vše jenom kvůli tomu, když zničím něco na čem mi opravdu záleží?" Zopakuji lehce nevěřícně. Cítím se dotčeně. Samozřejmě, že mne všechny ty možnosti lákají. O tom žádná. Souhlasil bych, ale v případě, kdyby bylo výměnou za to něco jiného.
Sborově se v mé hlavě objevila odpověď na mou otázku, která byla spíše řečnická a to snad duhové Ano.
"Budeme mít spolu děti." Zopakoval jsem. Ta představa hned dodávala více odvahy. A taky jsem měl jasno než kdykoliv dřív.
"Má odpověď je v tom případě jasná." Dlouhou chvíli se odmlčím. Mám rád dramatičnost a to jim dlužím za to, že mi v té nejméně vhodné chvíle lezli do hlavy. Nejsem žádný Metatron, aby si něco takového mohli na mně zkoušet. Věděl jsem, že napjatě čekají na odpověď.
"Až Peklo zamrzne a Ježíš se vrátí na zem, aby tady v Chicagu si otevřel sexshop. Ty jeden mizernej kontroverzní starče. Taky by ses někdy mohl normálně stavit ukázat a nedělat u toho drahoty." Tak zní má odpověď. Možná maličko ve vzoru Nicky, ale už s ní trávím nějaký ten čas a toto prostě byly skvělé hlody.
Vím moc dobře, že se to žádné z části mého Otce nelíbí a dává to barvitě najevo. Mým tělem projede několik vln bolesti, oči příšerně pálí z toho příšerného světla a mám takový pocit, že nějakou dobu nebudu snad ani pořádně vidět. A pak se všechno vrátí do normálních kolejí... teda... můj pohled sklouzne, jako první na místo odkud vychází ta největší bolest a potom na to druhé. Nejčerstvější rány, které jsem utržil v boji se projeví.
"Sakra..." Unikne mi ze rtů. Vlastně čekal jsem naprosto všechno, ale něco takového ne.
Rány nekompromisně krvácejí a zdá se, že nemají v úmyslu jen tak přestat a zmizet. Nevypadalo to vůbec dobře.
Pohledem jsem vyhledal Nicky, teda pokusil se o to. Ač byla kdekoliv, už mne za ruku nedržela. Návštěva Otce musela udělat i nějaký efekt v jejím případě.
Nicméně bylo mi tak šíleně špatně, že jsem se svezl ze židle na zem a tam měl v úmyslu počkat na onen konec. Či něco takového.

To by si zkusil...

Zřejmě se o plakátu nic nedozvím, tak to prostě nechám být, jako vždy. Přehnaný zájem taky nepřidává na pověsti a on mi to řekne, až bude chtít. Nebo taky ne... Třeba to zjistím sama nějakým dalším veselým způsobem.
Není důvod si s tím nějak zatěžovat hlavu, prostě to tak je. S některýma věcma prostě nic neuděláte, i kdybyste se rozpětili. No ne?

"Vím, že se něco takovýho říká, ale já na placení obvykle kašlu..."
Pokrčím rameny.
"A ty kdyby ses kolikrát neoháněl nějakýma pravidlama, tak jsme už dávno někde jinde."
Mám ten nepěkný dojem, že jestli se někdy vyplní Lucovo zbožné přání a budeme tvořit pár, tak ta zlejší a pekelná budu víc já, než on. Paradox všech paradoxů.
To by chlapi v hospodě čuměli, kdyby viděli, že jsem vážně pekelnice na nejvyšší úrovni.
Jenže tu si všímám, že mě Luc vlastně vůbec nevnímá.
"Hej!"
Okřiknu ho a zle se mračím.

Jeho pohled mým směrem je zastřený. Uvězněn vlastními myšlenkami a je mi jasné, že se nedívá na mě. Kdyžbych mu zamávala, určitě by neuhnul očima stranou.
"Jestli něco neřekneš, tak do tebe střelím."
Pronesu varovně. Jeho ruka ve vlasech vypadá, jako by si je měl každou chvíli vyrvat.
Co zase kurva je?
A pak mě do nosu uhodí slabý závan krve. Polknu. Cítím jak se mi zrychlil tep. Ne o moc, není toho tolik a oči okamžitě zaostří na zdroj vůně. Pach bezvědomého alchymisty už zvládám odfiltrovat, ale teď stejně naplňuje prostor Luc.

Kousnu se do rtu, jako loutka pudů bez vlastního vědomí se zvednu, hypnotizujíc míso, kde mu po prstech stekl tenký rudý pramínek. Dojdu k jeho pravačce bez jediného slova ji pevně uchopím za zápěstí a vytáhnu ji z vlasů. Hledím na krev za jeho nehty a ten pohled je... hladový. Kdyby se Luc probral a viděl ho, zahlédl by krátkou změnu v očích do oranžova a jeho ruku stále držím. Pevně, neúprosně, drtivě. Můj výraz nenapovídá že by se mi v hlavě odehrával nějaký vnitřní boj, ale kdyby tam nebyl, tak bych ho přece pustila, ne?
Pokud by si chtěl ruku vymanit, ten stisk, ještě zpevní.

Aby nás z tama nevyštípal Ray

Nejsem úplně padlý na hlavu, abych jí oznámil, že jsem ještě jako bonus natočil animovaný seriál. Všechno pěkně popořadě. Nejdřív jeden kostlivec a potom další.
Jak by to bylo v Addamsové rodině - "Zimní oblečení strýčka Nicknacka... Letní oblečení strýčka Nicknacka... Strýček Nicknack."
Zrovna v této chvíli jsem vytáhl Zimní oblečení a chvíle se hodlám jím prohrabovat, nebudu se hned hrabat v Letním, když to Zimní není ani podrobně prohrabané. Rozumíte my?
Povzdechnu si. Vlastně, už jsem tak nějak očekával zbraň v její ruce a výstřel. Nic takového se však nedělo... což bylo poněkud překvapivé. Děsivě překvapivé. Nikdy jsem netušil, že toto slovní spojení ještě někdy použiji.

Možná to mělo něco do sebe... jenže nikdy jsem ty terapie pořádně nechápal a povětšinou si to převzal po svém. Pekelný pán není neomylný stejně jako Bůh, kterému z těch jeho chyb natolik hráblo, že se rozhodl kvůli tomu rozpětit a ty části se prostě rozešli každý pěkně svou cestou. Nekecám... čistý Luciferovský.

"Já vím, že ne. Tohle je změna, kterou absolvuji od chvíle, co jsem se ti rozhodl pomoct... a zasáhl tak do chodu. Taková jistá cena za to... víš jak se říká, že magie má svou cenu." Pokusím se to upřesnit, protože to vyznělo tak jak to vyznělo. Samozřejmě, že jí z toho neobviňuji, ale je zřejmé, že tuto část jsme si nikdy pořádně nevyjasnili. Projevil jsem nad ní soucit a celkově jakýsi cit. A jak řekla sama, nemám být člověk. Pravděpodobně to zahrnuje něco takového, že bych neměl cítit něco takového. Vlastně ani já nevím... sakra.
Chvíli zamrkám, jako kdyby se část mne pokoušela na něco vzpomenout, na něco co je sakra důležité a Nicky to těmi slovy spustila tu malou vzpomínku na to něco.
Netvor... Nicky... Jako kdybych to měl na jazyku a to něco bylo naprosto jasné, ale i přesto mi to nedávalo smysl.
Nereagoval jsem na to co říkala a ani na to plácnutí do stolu. Snažil jsem se přijít na to, co to něco bylo. Zamračeně hledím někam za Nicky, i když jí to může připadat, že tak hledím na ní.
Přece bych něco tak důležitého nezapomněl...? A jak vím, že to bylo důležité a týkalo se to Nicky? Nevím to vysvětlit jak, ale prostě to vím.
No tak Lucifere... vzpomeň si. Snažím se sám sebe v duchu podpořit. Lapen tak ještě notnou chvíli ve svých myšlenkách a vzpomínkách, hledajíc právě tu vzpomínku, která si nepřeje být objevena.
Něco z toho jsem zahlédl v době, kdy jsme byly v knize. To, jak se na mně Nicky usmála.

Držel jsem se za hlavu a jednomu by to mohlo připadat, jako kdyby si přitom rval vlasy. Vlastně by nebyl tak daleko od pravdy, po čele mi stékal pramínek krve z míst, kde jsem nehty silněji zatlačil. Stále nepřítomně jsem přitom hleděl někam za Nicky.

Tak to abychom začli štípat...

O tom,ž e se mění není pochyb. Dřív by na mě necivěl jak píchlý kolo, ať by byl překvapený sebevíc. Nedovolil by si to v rámci zachování profesionality, jenže, ta se mezi námi už jaksi přetrhla v několika momentech a bude sakra těžký to vrátit zpátky.
Do pekelnýho septiku...
Jen se zamračím, když se hájí znovu tou terapií. Do háje mluvím čínsky? No ještě mi řekněte, že by čínsky neuměl, když to je jeden z jazyků, kterým obvykle posednutí ďáblem mluví. Myslela jsem k čemu to je do háje plakát, ale evidentně se to asi nemám chtít dozvědět.

Přikývnu. Jeho práce... Nedá mi to a znovu pohledem střelím po obrazech, které mám nejblíž.
Jo. Jasně.
"Takže mám střelit tebe? Super."
Zaxichtím se, jako by to už nebyla tak skvělá zábava jako dřív. No... vlastně už ani tak není. A v týhle situaci v jaký jsme si nedovolím plýtvat municí.
Víc mě ale zaujme ono vysvětlení terapie. Pomalu se přesune na své místo a pokračuje ve svým výlevu, který nepřerušuji, ale začnu si u něj bez zájmu čistit nehty.

"No docela by mě zajímalo, jestli ti to nějak pomohlo... Ono pokud máš pocit, že mě vidíš všude, tak namalovat si mě na každou zeď tě toho nezbaví. Ne že bych byla vyškolená terapeutka..."
Pravím lhostejně s pohledem přišpendleným k nehtům.
"Pokud sis nevšiml, já po tobě nikdy žádnou změnu nevyžadovala..."
Poukáži na jeho slova a krátce po něm blýsku pohledem, než složím ruce na stůl a narovnám se v zádech.
"... a ty mimochodem nemáš být člověk, Lucifere."
Málokdy mu řeknu celým jménem a ještě méně jeho pozemským. Od okamžiku, kdy jsme přestali být nepřátelé to pro mě byl prostě Luc a tečka.
"Se mnou si nelam hlavu. Konečně jsem tím netvorem, za kterého se považuji už dlouhou dobu. "
Pokrčím rameny. Vlastně do dnes nevím, proč jsem to neudělala dřív. Měla jsem je všechny vyzabíjet v okamžiku, kdy jsem dostala první zbraň a naučila se s ní zacházet. Čekala jsem dlouho... A při seznámení s pekelným pánem jsem měla využít možnosti a ujistit se, že se nikdy nedostanou z míst, kam jsem je poslala.
Vždycku budu já ta zrůda, ať udělám cokoli...
A kdo by si myslel, že to byla lítostivá myšlenka, je totálně vedle. Mě ten status zrůdy vyhovuje.

Jako bych chtěla odskočit od depresivní atmosféry, kteoru tu Luc trochu nastolil, plácnu dlaní do stolu.
"Ha! Vždycku jsme chlapům říkala, že Satanáše přivedu do blázince, nebo, že mě u sebe nechceš ve strachu, že ti peklo začnu řídit... a hle kde jsme ..."
Vesele se zašklebím.¨

Huráááá na výlet

Odkašlu si. Čekal jsem, že jí budu ještě delší dobu přemlouvat. Umím skvěle přemlouvat a žádná tomu neodolá. Nicméně to vypadá, že nejsem jediný, koho zajímá můj původ skrytý pod rouškou tajemství. A tak se žádné přemlouvání nekoná.
Místo toho se jedna překrásná ženská přede mnou obléká a já na ní chvíli hledím, než se nakonec začnu také oblékat. Všechny její podmínky jsem jí odsouhlasil pokynutím hlavy.
Notnou chvíli uvažuji nad tím, jestli si vzít nějaké další zbraně. Momentálně mám u sebe jen magický šíp, který létá podle pískání. Nevím čím vším je otrávený a jakou magií je obehnaný. Něco mi říká, že prostě bude stačit. Cesta k sobě domů by nějakou dobu trvala a možná by tak mé šílené rozhodnutí, přestalo mít v úmyslu to všechno realizovat.
"Fajn... takže co všechno je potřeba udělat?" Zeptám se jí už kompletně oblečen, když si zastrkávám šíp na své právoplatné místo. Ani nevím z jakého důvodu poskakuji na místě a třepu hlavou. Taková malá rozcvička před kdo ví čím.
Hlavně se pořádně protáhni chlape... to je potřeba. Bylo mi naprosto jasné, že to myslí ironicky, ale já jsem si nemohl pomoct.
Vlastně stále nemohu uvěřit tomu, že tam skutečně jdu. Do pekelných plání a mám možnost konečně přijít na kloub tomu, kdo sakra vlastně jsem...

Touha zjistit svůj pravý původ

A proč mne něco tak šíleného napadlo? Myslíte si, že je to jen z rozmaru mé mysli? Nikoliv. Může za to moje matka. Viděl jsem jí jednou, zachránil jsem jí život a málem se s ní vyspal. V průběhu toho všeho mi sdělila, že můj otec je velmi mocný a pochází z temných končin. Dlouho jsem přemýšlel, co by mohly znamenat ty temné končiny než mne napadlo samotné Peklo.
A přeci jen je démonka, která by mne tam mohla dostat, když samotný pekelný pán mne odmítl.
Nemám si problém s ní vyměňovat ony pohledy, i přesto co v jejich očích mám možnost spatřit. Mám už celkem cvik, když jsem se takto díval do očí Řezníku Johnovi. Uznávám, že v samotných začátcích jsem vždycky ucukl, jako první. Jenže po jisté době, jsem to zvládal lépe a lépe.

"Ano. Myslím to vážně." Mám takový dojem, že očekávala jinou odpověď. Ovšem má smůlu. Rozhodl jsem se, že pro jednou zjistím, kdo sakra jsem... ať to stojí, co to stojí.
Třeba mou vlastní duši. Trpce jsem se usmál.
"Chci zjistit, kdo jsem... a tam se to dozvím. Jistý věrohodný zdroj mi řekl, abych tam pátral." Pokusím se jí vysvětlit své důvody onoho naprostého šílenství. Nečekám od ní víc než pomoc se tam dostat. Nemusí tam potom se mnou zůstávat, může odejít.
"Nehodlám si tam opékat buřty." Dodám pro upřesnění.
To myslela jako metaforu, ty idiote. Tak ten mi tady ještě chyběl. Vlastně taky bych rád věděl, proč mám ve své hlavě druhý hlas s vlastní osobností.
Plný odhodlaní jsem na ní dál hleděl a měl v úmyslu být skutečně tvrdohlavý.