S Nicky v horečkách

Tak to byla podpásovka. Můžu já za to, že ses nepřipoutala. Jsem Pekelník. Fajn. Mohlo mne napadnout, že si natolik šílená a budeš jezdit bez pásu. Na druhou stranu, tak s tvou životosprávou, stejně bys klepala kosu. Tímto způsobem to aspoň můžeš dávat za vinu mně a ne sebe. Což je lepší. No ne?

"Nepotřebuješ. Ne teď. Zlato, říkám ne. Myslím to vážně." Kousnu se do rtu, až to zabolí a maličko do krve.
Nesmím jí to dát! Prostě nesmím! Teď není ten správný čas.
Dám ruku do ohně za to, že ten nahoře si to prostě užívá a baví se na můj účet. To sledování nás jako nějakého programu v televizi. Jednu dobu jsem to taky dělal a bavil se. Ale koukejte na mně teď. Jsem tady s ženou svého života a nevím, jak jí pomoct. Odepírám jí drogy, na kterých běžně vydělávám. A to nemluvím o alkoholu a cigaretách, což tvoří velkou část akcií.
Kurvadrát... zlato, klidně bych si to s tebou vyměnil. Cokoliv, abys netrpěla. Pravděpodobně po ní házím ten svůj obvyklí pohled malého štěněte, který by si rád dal tu šunčičku, co máte v té housce a kdyby vám nevadilo, tak by snědl i tu housku celou.

"Zbavíš... ale uznej sama. Se mnou ses poslední dobou nenudila." Lehce se pousměji. Nevím co bude pak. Nevím jestli budeme mít klidné chvíle. Nevím jestli mne ty klidné chvíle třeba přestanou bavit. Ale teď máme spoustu úkolů před sebou, tím pádem o zábavu postaráno. Dal bych cokoliv za to, mít volný den, bez problémů. Naivní přání.
"Kdo by nechtěl pána pekel, který vlastní akcie alkoholu cigaret... vezmi si kolik budeš mít díky mně výhod." Smích prý léčí, tak uvidíme, jaký jsem dobrý lékař. Možná zkusím jednou dojít na nějaké ta prkna, co znamenají svět, kam chodí zkoušet své štěstí různi šoumeni a taky něco předvedu.
Vsadím se o cokoliv... že už při té představě mne jako šoumena, vám zacukal koutek.

"Ty o tom chceš diskutovat?" Jedno obočí mi vyletí do výšin. Já měl za to, že pánu pekel se nic neodporuje a naprosto se s ním souhlasí.
Jop... to je moje Nicky.

Pozastavím se nad tím, co řekla. Přisednout si?
Ale netrvá to dlouho a nakonec to udělám. Pomalý opatrný pohyb, abych jí tím zbytečně nevyděsil.
To by nebyla Nicky, kdyby si neužívala, že někoho zabijí a tak vůbec. Jsem rád, že má nějaký koníček. Sice je to něco jiného než vyšívání či malování nahých modelů... ale něco to je.
A pak položí skutečně dobrou otázku.
"No tak, pak budeš první, které se to podařilo a staneš se pekelnou paní. Je to jisté riziko. Ale já bych to bez tebe nezmákl, zlato." Sám jsem překvapen s jakou lehkostí jsem jí na to schopen odpovědět a taky, že to sakra myslím vážně.
"Bojím se víc toho, že to nerozdýcháš celkově. A zaklepeš mi storpocentně bačkorama, protože toto celé je moje vina." Přiznám se jí s povzdechem a opatrně jí pohladím po tváři. Na malou chvíli a fakt sakra opatrně.
Ne... nemůžeš si prostě pomoct...!

Ležím tu v horečkách...?
* Luc *

Nejsi sám komu se to nelíbí. Příště, až budeš dupat na brzu, tak si uvědom, co sakra chceš udělat. To je asi věc, kterou bych možná řekla, s proložením patřičnými nadávkami, na jeho myšlenkové pochody. Žel k mluvení se moc nemám, protože mi není ani trochu dobře.
Mám pocit, že bych měla vyhodit i všechny ostatní vnitřnosti, krom žaludku, ale naštěstí už se nic dalšího v tomto duchu nekoná - ačkoli u toho kašle si jeden nemůže být ničím jistý a tak jsem za podaný kýbl celkem vděčná, byť to tak možná nevypadá.

"Potřebuju... jiný... něco..."
Schoulím se kolem přikrývky, souvislost věty je mi ukradená, zcela mě pohltila křeč v břiše, která je v tuhle chvíli novinkou.
Co sem to...?
"Hauuuu..."
Zatnu zuby a zanořím tvář do muchlance v pevném objetí. Vím, co chci, ale on mi to nedá a dělá dobře, i když to teď absolutně neoceňuji. Pomalu se přestávám vejít do vlastní kůže. Napíná se kolem mě jak o dvě čísla menší oblečení a jen čekám, kde se kdy roztrhne.

Ozve se série křupnutí, někde z mých zad. Zaryji nehty do vlastních předloktí a rozechvěle dýchám. Luc jen krátce přemýšlel nad mou výzvou a začal skutečně něco mluvit.
Dobře, zlato, dobře... jen ... jen tak dál.
Přikývnu na souhlas prvním slovům a krátce se ušklíbnu. Jo však jsem se taky snažila být přesně taková. Holka - hulvát nad hulváty.

Pečlivě poslouchám a upínám se na jeho slova. Vše co řekne, je pto mě teď kotvou, která mě drží v bezpečném přístavu daleko od divoké bouře mého těla.
Kdyby mě někdo řekl, že se do mě zamiluje Pán Pekel, tak ho preventivě zastřelím. Tolik k podobnosti našeho jednání.
Musel mě zabít, aby mi řekl, co ke mě cítí. Také vám to zní tak krásně ujetě? Jo. To je přesně to, jak by jeden dokázal vystihnout náš vztah. Ujetý. Totálně.

"Já se tě ... asi nikdy... nezbavim... co?"
Zašklebím se. Ta jeho bláznivá víra v to, že tohle přežiju je ... milá. Dává to jistou naději, ale co pak? Sejmem všechny nepřátele a co pak? Nebude mě život, který bych měla mít po jeho boku, nudit?
A co to řešit, až to bude aktuální?
To je myšlenka i s pointou! Wau.
"Blázne..."
Vydechnu ale pousměji se.
"Co když... Co když tě... nebudu chtít?"
Krátké zasmání se však změní v kašel. Drobný třes celého těla neustává, stejně jako příšerný tlak mezi lopatkami a v hlavě nad čelem. Očekávám, kdy se prolomí to něco, co to takhle drží a přihrne se příval bolesti.

Kůži mám opravdu napnutou, protože když se zadívám na ruce a nehty v nich zaryté, všímám si drobných jezírek vlastní krve okolo prstů. Ani to nebolelo, i když nejspíš mělo.
"To tvé neofi-...ciální požádání... mělo to trochu... nediskuto-...vatelnou... podstatu..."
Dlouhá slova pro mě momentálně nejsou. Mělké nádechy neumožňují moc dobrou manipulaci se vzduchem v plicích.

Sotva postřehnu rychlost s jakou najednou zmizel. Vidím jen rozmazané čáry a pak zaslechnu ránu, tichý přidušený sten a kroky zpátky.
"Zdrhal?"
Houknu a odpor z toho slova přímo kape.
"Parchant... pozná utrpení..."
Zasyčím i když s tím, že se klepu jako čivava a sedí zhroucená na zemi, to zrovna výhružně nezní.
"Skončil...?"
Dělám, že nad tím chvíli přemýšlím.
"Že si chceš sednout ke mě."
Sama jsem překvapená, že jsem ho k něčemu takovému vyzvala a v současné chvíli mě vyvede z míry i to, že jsem schopná to říci bez přerušení.

"Jen ať mají strach... Všechn... kteří proti... mě... obrátí zbraň... si budu pamatovat..."
Ušklíbnu se.
"Zabiju je. Nakonec... Nejdřív si... budem hrát."
Krátké zachechtání, tentokrát bez kašle, ale hraničící s šílentvím je snad ještě děsivější, než tuberický kašel. On ten tlak v hlavě vážně není příjemný a možná ani ne zdravý.
"Co když... zabiju... i tebe...? Bojíš se?"
Zajímám se.
"Nikdo neví... co budu... a jestli zůstanu... já... ?"
Vlastně vůbec netuším, co od té proměny čekat. Ale Vidocq předtím mluvil jasně - měním se za živa, což je rarita a u té proměny nejspíš zešílím ještě víc, než jsem... Není vyloučené, že bych pak sejmula Luce jako prvního, protože bude nejblíž.

V nemocnici

Věnuji pohled jeho spící tváři. Myslím, že už ho mám prokouklého. Je to dobrý člověk. Moc dobrý. Takový, který se trápí i tím, co nemohl změnit. Bere na sebe vše, protože cítí povinnost všechno zvládat a zachraňovat už tak zničený svět.

"Bastet, já od vás nikam neutíkám," ujistím jí tiše s přiškrceným hlasem.

Celou cestu sanitkou přemýšlím o tom, jak je naprosto nereálné to, že se přede mnou málem rozbrečela bohyně. Vždy jsem o takovýchto tvorech smýšlela jako o něčem naprosto nadpozemském, co s lidmi má společného jen pramálo. Ale dnešní a včerejší den mě vyváděl z mých předsudků rychlostí světla.

V čekárně jsem byla jako na trní. A tak jsem raději hned napsala zprávu Bastet v jaké nemocnici to vlastně jsme. Pak jsem ještě došla k automatu pro kafe a něco sladkého.

*Kafe bych teď asi neměla...* pomyslím si a tak raději zmáčknu tlačítko s ledovým čajem a následně si pak pořídím z druhého automatu kitkat. Přiznávám, že to není úplně ideální životospráva, ale já prostě měla chuť na sladké. A koblížky tu neprodávali.

"Děkuji, moc, jste úžasní," usměji se na toho, kdo mi přinesl ty dobré zprávy, že Zach je v pořádku a hned se vydám do jeho pokoje. Mám stále na paměti, co mi řekla Bastet o tom, že nemá rád nemocnice. Možná se ho na to zeptám. Snad nebude reagovat jako s mou včerejší otázkou.

Přitáhla jsem si židli k jeho posteli a se smutnou náladou jsem si vzpomněla na to, že jsem ještě nedávno takhle seděla u postele někoho jiného. U postele někoho, kdo už nikdy v mém životě asi nebude. Pro jeho vlastní bezpečí. Píchlo mě u srdce. Ať už jsem cítila k Zachovi cokoliv jiného a silnějšího, nikdy z něj asi nevymizí ta láska - jsem si jistá že láska to byla - kterou jsem cítila ke Chrisovi. Byla naprosto jiná, než to silné nutkání a to něco naprosto osudového, co jsem cítila při každém dotyku Zacharyho, ale tím to neznamenalo, že by to bylo o cokoliv méně upřímné.

Natáhla jsem se k Zachovi a pohladila ho po ruce.

"Nějak ten svět spolu opravíme," šeptnu tak, abych nenarušila ticho pokoje. A pak už jen čekám na to, až se Zach probudí.

S mým grálem

Nelíbí se mi to. Jenže nad tím jsem měl přemýšlet předtím než jsem to udělal, že to bude mít takovou cenu. Myslel jsem si, že jsem tu cenu zaplatil všechnu, ale zdá se, že jí ještě musí zaplatit samotná Střela. Tu největší cenu za nesmrtelnost.
Všimnu si, že má problém s dýchaním. Nejsem doktor. Jak bych si přál jím být. Stejně by mi to bylo na nic, zrovna v této situaci.
Má pocit, že se proti ní spikly všechny vnitřnosti. Zatraceně... Sakra... Sevřu ruku v pěst až klouby zbělají. Nejraději bych něco rozmlátil, ale tím bych ulevil jenom sobě a ne jí.
Potlačuji nutkání jí píchnout inzulín. Nevím jen na co čekám. Až bude řvát bolestí?

Mlčím, protože nevím co bych říkal. Chlácholit, že to bude dobrý, je k ničemu. Vidím, že to dobrý vůbec není.
Když začne zvracet, naštěstí nejsem u ní tak úplně blízko, abych to schytal. Hezký pohled na to není.
Na chvíli jí nechám být, abych pro další případ našel kbelík. Ten se přeci jen lépe uklidí než zem.
Hledání naštěstí netrvá hned, vzhledem k tomu, že jsem ten pokoj dělal a upravoval já, vzpomenu si, že jsem kbelík nechal na záchodě.
A tak se společně s ní vracím za Střelou, která si hraje na šakala svolávajícího divokou zvěř.

"Ještě není čas." Abych pravdu přiznal, mám takový pocit, že ještě jednou něco takového zopakuje a nakonec jí to dám.
A pak budu mít problém s tím ho shánět ve chvíli, kdy to bude sakra potřeba.
Položím kousek k ní kyblík.
"Kdyby si ho potřebovala." Poukážu na něj a když to nestihne do něj. Nevadí. To zvládneme. Na místo, které pozvracela hodím hadr ve snaze to trošku uklidit.

Mel totální sračky... tobě se to sakra řekne, ale já vážně nevím co. Povzdechnu si. Nahlas to neřeknu a spíše se zamyslím nad tím, co bych tak mohl říct.
"Víš, když jsem tě poprvé potkal. Nevěděl jsem, co si mám o tobě myslet. Byla si horší než chlap, kterému bych vážně pořádně vrazil. Skutečně jsem tomu odolával. A říct mi v té chvíli, že budeš pro mne znamenat víc, vážně bych se mu vysmál do tváře a zavřel ho už z prevence do mého království, protože takové nesmysly se přece neříkají. Někdy z nich může vzniknout pravda." Lehce jsem se pousmál.
"Pak jsem se něco o tobě dozvěděl. Nemohl jsem myslet na nic jiného než na tebe. Vyhledával společnost jiných žen a sbližoval se s nimi, ale ty jsi mi stejně nedávala spát. Myslel jsem, že jsem se zbláznil. Vlastně částečně jo." Ušklíbl jsem se a hleděl jsem přitom na ní. Takže mám mluvit ty největší sračky a to je jediný způsob, jak jí pomoct.
Vážně skvělé...
"Užíval jsem si každé společné práce, na kterou si mne přizvala. Až mne to samotného děsilo. A když si se přestávala ozývat. Měl jsem pocit, že se zblázním. Všechno mne přestávalo bavit. Snažil jsem se na tebe zapomenout, ale nešlo to. A tak jsem tě nechal sledovat, kdyby si náhodou byla v průseru, tak abych tě z toho dostal. Potřeboval jsem vědět, že jsi v pořádku." No co. Pochybuji, že si to bude pamatovat a pokud ano, tak si myslím, že mne zná natolik dobře a navíc... byly chvíle, kdy jí onen detektiv nemohl najít, protože se vsadím, že ho setřásla. Krom toho stalo se.
"A teď jsem ti po pěti letech řekl co k tobě cítím, protože si věřila, že bych ti byl schopen ublížit. Možná mne dodalo odvahu i to, že jsem tě zabil a málem o tebe přišel. To jednomu dodá skutečně odvahy... a vím, že to s tebou bude zatraceně těžké, ale víš co... je mi to jedno. Nějak to zvládneme. A víš co... Vlastně nevíš... až toto nějak zmáknem, tak tě požádám o ruku. Víc oficiálně, protože jsem tě tak nějak požádal... už tím, že jsem z tebe udělal skoro nesmrtelnou." Musím se přiznat, že jsem jí nikdy nic takového neřekl.
"Všichni tě budou mít v úmyslu zabít, protože mají z tebe strach, z toho co by z tebe mohlo být. Nedivím se jim. Taky se částečně bojím... Ale budu při tobě stát za každé situace, dokud se nerozhodneš odejít." Na chvíli se odmlčím, abych přešel ke stolu, kde se nachází brandy. Otevřu jí zubama a pořádně si z ní přihnu.
Zavrčím na alchymistu, který měl snad v úmyslu využít situace, kdy si tam byla na chvíli sama. Nestačil popojít pár kroků a už jsem byl u něho, držel ho pod krkem. Věnoval mu ten děsivý pohled do jeho očích. Svezl se k zemi, když jsem ho pustil a dám ruku do ohně za to, že se i pochcal.

Vzal jsem si láhev brandy a zase došel k tobě.
Ze shora začaly doléhat zvuky. Mám takový pocit, že se jedna skupinka, která šla pro Nicky potkala s druhou skupinkou.
"Kde jsem to skončil?"

Není chvíle klidu ... a když je, tak se zase nudím... :D

Slova plují kolem mě a jen tak tak je dokážu pochytat a porozumět jim. Cítím se odstřiženě, nebo jinak, cítím se jako bych seděla na okraji propasti a něco mě vtahovalo do ní za zvuků dunícího větru prašné pouště.
Jícen v jednom ohni, jako bych spolkla hrst písku. Na krátko se rozkašlu, jak příšerně to škrábe.
Objevuje se přikrývka. Vítaná věc, která mě na chvíli přitáhne do pokoje v Lucově vile, místo vnitřní představy o poušti. Okamžitě přikrývku zmuchlám v křečovitém objetí a přehoupnu se do kleku.

Svaly se sami od sebe zachvějí, jako kdyby mi byla zima. Kývnu k Lucově informaci o tom, že hlídá. Je to dobré vědomí, pomáhá mi to, protože se nemusím soustředit na to, jestli se mi právě nesnaží někdo ustřelit hlavu.
Pohledem sjedu k pistoli a chci se k ní natáhnout, ale to je přerušeno něčím jiným.
Rychlý dech ustane, najednou jako bych se nemohla nadechnout. Hrudník je příli malý pro plíce, nebo plíce příliš velké pro hrudník? Nevím, ale zalapu po dechu. Tlak v hlavě na chvíli zesílil, než se moje vnímání přeneslo k jiným samovolným činům mého těla.
"Mám... pocit, že... se proti... mě... spikly... všechny... vnitřnosti..."
Řeknu trhaně před tím, než žebra prudce vyrazila proti všemu, co obsahují. Všechny naráz luply a slačili vše pod sebou, což vyvolá nový záchvat kašle se kterým mi vytrysknou slzy a při tom mě to přinutí vyprázdnit žaludek.

Přikrývku mám zmuchlanou na břiše, takže nepořádek je čistě jen na podlaze. Nějak je mi to jedno. Nevzdávám se, ale to, co zbylo z mé lidskosti, než jsem ze sebe sama udělala zrůdu, křičí strachy. Má obavy z toho, že zešílím z bolestí, které jsou s tím spojené a zatím buď ještě nepřišly, nebo je tlumí morfium. Vsadila bych na to druhé, ale tomu bude brzy konec, jestli do sebe nedostanu další dávku.
"Dej mi to..."
Pronesu šeptem přes rozechvělé rty. Ještě to není potřeba, ale závislost mluví za sebe. JE to potřeba. Teď. Hned. Co bude pak nedomýšlím. V tuhle chvíli je jakákoli smysluplná myšlenka úspěchem.

Pevněji k sobě přitisknu přikrývku a opřu se znovu o kraj postele, nohy složené v rádoby tureckém sedu. Co to Luc říkal?
Měníš se, zlato.... Měl trvat měsíc... rychlý... nepříjemný... zvládneme to... spolu.... spolu...
Je to snad vyčerpáním, které se hlásí o slovo? Proto se to spustilo? I kdybych sakra usnout chtěla, s tím jak se moje tělo mele samo o sobě bych usnout nezvládla.
Co... Co mám teda... asi?... určitě?... kurva dělat?!
Zaúpím v duchu.
"Ury-..."
Předkloním se a další kašel zaduím přikrývkou.
"Urychlovač?!"
Zachraptím, jakmile zvedu ústa od látky. A zastřený zrak vrhnu směrem, kde jsem naposledy zaznamenala alchymistu. Nezaostřím ho, na to mě až příliš pálí oči, navíc prudké zvednutí hlavy mi přivodilo nové zhoupnutí místnosti a dvouvteřinovou tmu před očima, než se opět jakž takž rozednělo.

"Mluv ... něco..."
Vyzvu ho v jedné relativně střízlivé chvilce, než mi jen tak lupne v nějakém z kloubů při čemž sebou daná končetina (noha) škubne, ale víc se neděje. Tedy, nic s tou nohou. Opět se mi totiž stáhne hrudník, ale jen na to, aby mi slačil plíce, což mi přivodí několik trhaných nádechů, ale jen na chvíli. Hádám, že tohle mě bude provázet ještě pár hodin, stejně jako spousta dalších věcí. To je hlavní důvod mého přání. Nechci tu být takhle ... takhle! ... s vědomím, že na mě ti dva čumí a hrobové ticho by narušovaly jen mnou vydávané zvuky.
"Mel... klidně tot-...totální sračky. Hlavně... něco... Na co se... můžu... soust-..ředit."
Když mě chvíli nesere hrudník, připojí se tupý tlak v zádech, jako kdyby mi na ně stoupnul dvoumetrákový borec v kanadě a znovu hlava, za kterou se se zakňučením do přikrývky chytím.

Furt nějaká akce

"Chápu. Ale taky vím, že nastane chvíle, kdy to budeš opravdu potřebovat a pak nebude." Abych pravdu řekl, vážně se děsím té chvíle. Nemohu si dovolit odsud odejít a nechat jí samotnou, stejně jak si jistou dobu nebudu moc dovolit přesuny z bodu A do bodu B. Jak myslíte, že mne našli? Právě díky tomu.
Cesta autem či jiným prostředkem je moc zdlouhavá, kdybych se nakonec rozhodl a nechávat tu samotnou Nicky nepřipadá v úvahu. I přestože by jí třeba golem byl schopen ochránit.
Nemluvím o tom, že nejspíše máme celkově ve vile návštěvu, která se k nám snaží dostat. A tak nějak už si nejsem jist, že nás toto místo je schopno ochránit stoprocentně.
Je to v háji.

"Dobře, nepůjdeš tam." Vstanu, abych mohl vzít přikrývku, kterou přehodím přes Nicky.
Skousnu si ret. Nemám ani nejmenší tušení, jak jí pomoci.
Teď jí stejně nejvíce pomohu v tom, že ve chvíli, kdy bude nejvíce zranitelná jí budu střežit a zabráním, aby jí byť někdo zkřivil vlásek.
"Ano. Hlídám." Můj pohled zamračeně přejede po tom hlupákovi, který jako ostatní se děsí toho, co by mohlo být z Nicky a doufají v její smrt.
Proč se neděsím já? Mohla by být skutečně silnější, než jsem já sám? Zvládla by mne zabít a dokončit tak svůj úkol z dřívějších dob. Proč jí tady bráním a chráním? Dohlížím na ní, jako kdyby byla ten největší poklad, který jsem po celou tu dobu hledal...
... Protože jím je. Někdy stojí za to riskovat.
Smutně se pousměji. Rukou se dotknu svých rtů. Přesně kvůli těmto chvílím.

"Měníš se, zlato. Proces, který měl trvat měsíc. Teď bude sakra rychlí... a velmi nepříjemný, ale mi to zvládneme. Víš? Jako jsme zvládli do této doby všechno... společně bok po boku." Myslím to sakra vážně. Nemám sice nejmenší představu, co všechno to bude obsahovat, ale ať to je cokoliv... sakra to zvládneme.
Potlačím nutkání jí pohladit po vlasech a zašeptat konejšivá slůvka do ucha, políbit jí přitom na čelo. Jednou snad, ale teď jí nebudu ještě více přitěžovat.

Proměna začíná

Svět kolem přestávám vnímat, jako by ani neexistoval. Žádná místnost, žádné další osoby v ní, nic. Jen já a černá krabička s tím, co pomáhá k úlevě. Budu jí pořebovat. Vím a cítím, že velmi brzy.
Zmocňuji se onoho předmětu s drahocennou látkou uvnitř, ale neraduji se z jejího vlastnictví dlouho. Jakoby od nikud se objeví silná paže, která skříňku prudce trhá z mých rukou.
"Co? ... Ne!"
Vyhrknu zmateně, neb až teď si začínám uvědomovat, že tu nejsem sama s tou opojnou látkou.
"Potřebuji... Musím... Nechápeš mě..."
Promluvím a znovu se schoulím, zády k nohám postele, ke které jsem se odsunula dál od hlasu. Nohy k tělu, ruce na uších.
Ať to pískání přestane...
Všechno je tak hrozně daleko a přesto blízko. Nemám pojem o vzdálenostech ani ničem dalším. Nový je tlak v hlavě, jako by se mi z ní chtělo něco dostat a urputně do naráželo do lebky.
"Nechci... tam..."
Přes rameno mávnu někam k posteli. Každý může být rád, že jsem schopná alespoň nějaké komunikace, byť je na úrovni malého dítěte.
Zvednu ruku před oči abych viděla to co cítím - chvěje se. Zároveň si všímám že jí vidím zamlženě. Jako kdybych měla přes oči přetaženou mléčnou clonu.
Tupě zírám na své prsty. Výrazu se zmocní na chvíli zoufalství a následná rezignace, jako kdyby mozek v rámci ochrany na chvíli vypnul a nechal běžet na automat.
"Hoď-mi-přeřinu-na-zem,-prosím."
Vychrlím ze sebe, co nejrychleji. Ne, necítím se na to, aby na mě kdokoli sahal v rámci pomoci, ale zároveň nejspíš nebudu schopná vstát nebo kamkoli přelézt.
"Hlídej ho!"
Dodám ještě lehce vrčivě čímž onen automat ztratil na funkčnosti a můj pohled se odpoutá od prstů, aby zjistil, co dělá zmlácený alchymista. Na chvíli ho v té oční mlze zaostřím, ale pak opět splyne v mém zastřeném zraku.
"Co je, kurva, se mnou...?"
Zaúpím tiše k Lucovi. Sice jsem napůl mimo, ale pořád jsem to já.
Luc je momentálně jediný, kdo mi může dát alespoň nějakou představu o tom, co mě asi čeká. A nebo taky ne.

Pekelnická rodinka

Nelíbí se mi to. Něco se s Nicky děje a já nevím co, tedy do chvíli než můj pohled padne na Vidocqa míchající to své. Jsem idiot, na malou chvíli jsem na něj zapomněl a myslel jsem si, že tu jsme jen my dva.
"Nicky." Ano, už po několikáté jí nazvu jménem, ne však tím pravým. Pro mne samotného je to nezvyk.
Nelíbí se mi jak dýchá. Vyzní to asi blbě, ale myslím, že víte jak to myslím. Pokud ne, tak to ignorujte.
Bojuje se spánkem, který potřebuje pravděpodobně jako sůl. I když nejdříve se musím dozvědět, co jí to způsobilo, než jí to dovolím.

A tak se prudce postavím na nohy, nejdříve však zavrávorám. Chvíli trvá než se vrátí ona rovnováha. Popojdu pár kroků jasným směrem a vrhnu se na Vidcoqa.
Párkrát mu vrazím, už tak z prevence. Nebolí to jenom jeho, ale také mně. Nicméně zapomněl jsem říct, že s rukou co byla zlomená už jsem schopen fungovat. Dle jeho výrazu ho to poměrně překvapilo.
"Cos jí to dal, ty parchante?" Zavrčím na něj, když mu uštědřím další ránu.
"Urychlovač." Odpoví mi, což rozhodne o tom, že je nakonec nechám na pokoji a přesunu se ke Střele, která se snaží nahmatat ke krabičce.
Jako ten největší parchant jí krabičku vytrhnu z rukou.
"Nesmíš. Teď ne. Vydrž!" Pokusím jí vysvětlit a schovám krabičku do kalhot. Doufám přitom, že se nebude mít v úmyslu prát. Nerad bych jí ublížil.
"Bolí tě něco?" Zeptám se, abych si ověřil jestli náhodou v tom skutečně ona nesnesitelná bolest nemá prsty. Nevím jak to funguje s proměnou, všechno to je takové nové.
"Možná bys měla jít spát." Připadá mi, že k ní mluvím jako k dítěti, místo toho, abych jí vzal do náruči a odnesl do postele. Jenže nechci jí zbytečně vracet zpátky v čase, kdy jí bylo ublíženo. Sám bych se tam však rád vrátil, změnil celou její historií a ty parchanty zabil už dřív než je něco takové napadlo.
Nicky doufám, že si jednou užijeme klidnou chvíli... možná... možná... tě skutečně, až to skončí požádám o ruku, abys oficiálně byla paní Pekelníková.

Nové veselosti na Pekelném bělidle... :D
* Luc *

Řeknu vám jediný. Až budete mít takový blbý nápady jako já, ušetřete si čas a radši si ustřelte palici rovnou. Blbost číslo jedna bylo, že jsem jen na malý okamžik věřila tomu pitomci v kuchyňským koutě, ale to, že za následující může z části i on mi zatím nedochází. Druhou blbostí je fakt, že jsem se vůbec nechala dostat do těhle celkovejch straček... třetí je moje bezmyšlenkovité obětování se.
Já sem ale kráva...
Tím bych to asi tak uzavřela...

Ve chvíli, kdy jsem už odsunutá od Luce si automaticky přitáhnu nohy k tělu a obejmu kolena. Oba jsme v této chvíli zcela mimo a neschopni slova. Však, co také říct? Tohle chtěl, potřeboval... a mimo jiné také po tom toužil jakou dobu. Ještě cítím jeho toužící rty na svých. Jak mi vycházel vstříc odmítajíc se jen na okamžik oddálit, žebrajíc o další vzájemný dotek. Celou tu vzpomínku, ač se to právě odehrálo však zahaluje mlha... Nevím, co si o tom mám myslet.
Chci nad tím vlastně vůbec přemýšlet?

Několikrát zamrkám a snažím se opět zapnout, nechci být viděna jako otřesená vlastním činem. Stalo se. Přežila jsem to... tak... proč se sakra klepu a srdce dál bije jako o závod?
Lucův hlas vnímám jakoby z příšerné dálky a sotva dokáži rozeznat na co se vlastně ptá. Nerozumím mu, ale hádám, že se strachuje o můj stav. Nezvládám mu odpovědět, můj dech je úplně mimo běžný rytmus. Těžce potlačím zívnutí a všechno tohle přikládám vyčerpaností, kterou pekelný polibek způsobil.
S onou únavou bojuji, ale oči mě pálí, zavřu je tedy, ale ne... nechci je mít zavřené, takže je znovu otevřu. Tupé ozvěny bolesti buší na pomyslná vrata. Místnost se se mnou zhoupne a na vteřinu vše vidím v odstíněch šedi.
"Krucifix..."
Vyklouzne šeptem skrz zaťaté zuby a znovu otevřu pomalu se zavírající oči. Pálí, jako kdyby se mi sami škvařily v očních důlcích a jen Luc může vidět, že jsou zarudlé, jako kdybych víc jak týden nespala.

Skleněný pohled krví podlitých očí padne na černou krabičku. Rozum si nejspíš vzal dovolenou už v okamžiku políbení, takže jakmile závislost zatahá za otěže a pobídne v před, ruka vystřelí směrem ke krabičce za jediným účelem. Ne, ještě neuběhl vyměřený čas, co se sakra děje?
Přestane to... bude to dobré... žádná bolest...
Pustím kolena, přepadnu na ně, levou rukou se opřu o zem, pravou sahám po krabičce... Všechno je tak nesnesitelně pomalé. Nebo se mi to jen zdá?

Všechny cesty vedou do nemocnice
Sierra

"No dobře, dobře." Rezignuje bohyně, nechce se hádat, nebyla by to přeci jen zrovna nejvhodnější chvíle. Zastaví se.
"Já... vlastně taky... Lidi jsou tak strašně křehká stvoření. Jenže toto je poprvé, co mi na někom záleží." Povzdechla si, klekla si na zem k tobě a k Zachovi.
"Je to strašnej morous, který se snaží své blízké od sebe odhánět, protože má strach, že by se jim kvůli němu něco mohlo stát. Mne přijal, protože pochopil, že se mne jen tak prostě nezbaví." Pohled upřený na spícího, na tváří se jí na malou chvíli objevilo pousmání.
"Chce to jen mu dát šanci. A při první příležitosti neutéct." Hlas jí na malou chvíli zradil a zdálo se, že se bohyně neubrání tak normální emoci, jako je pláč, ale nakonec to ukočírovala. Zhluboka se nadechla a vydechla.

V té stejné chvíli se k tomuto domu blížila právě zavolaná sanitka. Bylo jí slyšet, jak se blížila k vám, nebylo tedy pochyb o tom, že to je právě ona.
A všechno bylo tak rychlé, jeden se nestačil divit.
Bastet jim v županu došla otevřít, ptali se na to, jak se ten úraz stal a následně jste se oba dva nacházeli ve vozu.
Zach na lehátku, ty si seděla vedle něj společně se sanitářem.
Cesta do nemocnice netrvala dlouho a tak došlo k další změně prostředí.
Bastet tě ještě poprosila, aby si jí řekla název nemocnice, až budeš mít nějaký čas.

Ve chvíli, co ošetřovali Zacha, si musela sedět v čekárně. Netrvalo to však dlouho, než jej přesunuli do pokoje. O nic vážného se naštěstí nejednalo.