Konec všech začátků

"Ať se zadaří tvá přeměna." Navrhnu přípitek, aniž bych přemýšlel, jak asi to může vyznít. Stále nejsem ve své kůži. Vždyť se jen podívejte, musí mi pomoct s panákem, jinak bych se asi nenapil. Tak zlé to se mnou je.
Měl jsem v úmyslu jí poděkovat, akorát jsem nevěděl jak. A tak jsem raději mlčel a prohlížel si jí.
Vážně by mne zajímalo, co se jí tak žene v hlavě za myšlenky. Nikdy si s ní nejsem jistý. Její jméno jí předchází či ona předchází své jméno.
Přísahám vám, že jsem následující naprosto nečekal. Onen polibek. A ne tak ledajaký. Sakra, že jo.
Vychutnával jsem si jej plnými doušky a zároveň jí prachsprostě okrádal o energií. Na druhou stranu sama se nabídla. Nebyl to snad důvod onoho polibku?
Jsou polibky, které vám změní váš život. Tento nebyl vyjímkou. Vždyť jsem na něj ochotně čekal pět let a přestával jsem chvíli mít naději, že by se něco takového mohlo stát.
Jazykem si sice lehce přejedu po rtech, přimhouřené oči, cítím přitom pořád chuť těch jejich rtů na svých. Jsem tím omámen a ono omámení si skutečně užívám.
Dal bych ruku do ohně za to, že je to jeden z těch snů, co se mi obvykle o Nicky zdávají, jenže jako důkaz toho, že nesním byla stále absence ruky a ona bolest z toho způsobená.

Po chvíli zamrkám. Závislácké ještě se nekoná, natolik jsem z toho mimo.
Mlčím. Nemám totiž sakra nejmenší tušení, co říct. A tak místo mluvení, z toho, co jsem vytěžil, použiju na svou opravu.
Nejdříve regenerace pravé ruky a následně do postříleného hrudníku. Zbyteček nechť je ponechán na horší časy.
Odkašlu si, částečně je to způsobené tím, že mne něco zaškrábe v krku a částečně, co já vím. Starostlivě si prohlédnu Nicky, protože nevím co to s ní udělalo a tak mám o ní automaticky obavy. Je moje všechno.
Stejně to je neskutečný paradox. Zamilovat se do osoby, která nemá problém si do vás vystřelit. Vlastně celkově se do někoho zamilovat. Jsem přece ten obávaný Pán Pekel, hrůzu a děs nahánějící. Avšak za tu dobu, co jsem tady jsem se stal tolik skutečným a tak strašně jsem si to tu oblíbil. Nicméně to bude muset skončit, pokud chci ochránit Nicky.
Její bratr unikl z místa odkud není úniku a jde si pro ní. Tomu musím zabránit.

Upřímně jsem stále natolik překvapen tím polibkem, že pořád sedím na místě a ani se nehnu.
"Jsi v pohodě?" Zmůžu se nakonec na to se zeptat. S jasně znatelnou starostí, která jí tak obvykle rozčiluje, ale stejně jako já si budu muset zvykat na její móresy, ona si musí zvyknout na to, že tu prostě je někdo, kdo o ní má sakra starost.
Asi bych měl poděkovat tomu, že to všechno jde tak strašně do kytek, protože pokud by to nešlo, tak se nic z toho pravděpodobně nestane. Jen upřímně doufám, že to v nějakém zdraví přežijem.

Upřímně stále tak nějak nevím o tom, že během mého spánku, Vidocq do šálku s tím na povzbuzení nalil část toho na urychlení oné slavné přeměny. Kdybych to věděl, možná bych si od Nicky nic nevzal, protože bych moc dobře věděl, že to prostě bude potřebovat sama pro sebe.

Na začátku konce?

Ušklíbnu se.
"Ještě aby jo."
To by si taky zkusil. Když mám pravdu tak se se mnou hádá opravdu velice, převelice špatně. Zkuste si se mnou představit italskou domácnost s možností nesmrtelnosti. Krutá myšlenka, co?
Jak se zdá, víc než má plynulá němčina Luce zarazila možnost, že bych mu sehnala nějakou jinou oběť na nabrání sil. Nějak můj mozek by tohle asi nebral jako... kdo ví co... prostě jen jídlo? Nevím co mě to napadlo.
"Chm... jasně."
Takže buď já nebo nikdo. Super.
No to bude na dlouho s tou tvou regenerací, zlato.
Pomyslím si s těžkým vydechnutím nosem.
"Jo, jasně."
Přikývnu na vyhovení jeho žádnosti. Krabičku s morfiem nechám vedle něj, pistoli vezmu do ruky a dojdu ke stolu, abych nám oběma nalila brandy, kterou jsme pili u karet. Pistoli musím zajistit a šoupnout za okraj kalhot, abych oba panáky úspěšně donesla k místo, kde sedí Luc. Panáky položím na zem, mezi nás a než si sednu opět vyndám zbraň na místo vedle mé ruky.

Jelikož uznávám, že on sám s jednou zlomenou rukou panáka těžko vypije, pozvednu tedy oba dva já.
"Tak na tvý brzký uzdravení, zlato."
Mrknu na něj. ťuknu sklenkami o sebe, hodím do sebe jeden obsah sklenky, prázdnou odložím stranou a druhou pomohu nalít do Luce.
Jeden se nestačí ani divit. Opravdu ne. Jedna vteřina dokáže udělat hodně, například jednoduchý mozkový skrat při kterém bez zaváhání střelíte mamku s kočárkem, nebo vrazíte pěstí náhodnému kolemjdoucímu, protože vám to zrovna přijde jako dobrý nápad a jste takový charakter. Já bych to zvládla a necítila při tom lítost.
A čím víc, se mi Luc zahryzává pod kůži, tím takových zkratů přibývá a jsou ještě různobarevnější. To byl jeden z důvodů, proč jsem poslední rok brala jen sólovky a jeho baráku jsem se vyhýbala jak upír slunci. Nebýt to zrovna kšeft na Croupa s Vandermanem, kteří mě fakt srali a věděla jsem, že je bez Lucova štítování nezvládnu, tak bych k němu ani nepáchla. Žel stalo se a teď si připouštím to, před čím jsem utekla.

Jediná myšlenka mi nestihne proletět hlavou v té jedné vteřině onoho zkratu. Hej, kolik vás čeká, že šáhnu po tý pistoli? Hm? Jooo určitě se tam někdo najde. Jsem násilnice a vím to o sobě. Nemám problém si to přiznat a přiznám to i všem okolo... a že mi to sakra můžete věřit. Kdo nevěří, ten se diví. Obvykle už pak ale bez nějaké končetiny, orgánu a podobných přebytečností.
Ale to čemu se teď Luc může divit je něco úplně jiného. Polibek. A ne jen tak ledajaký. Zkratově mé rty prudce vyrazili proti těm jeho a bylo to kurva hluboké políbení. Tlukot mého srdce museli slyšet snad i sousedi ve vedlejším městě. Teď je mi asi i docela fuk jestli to dělám pro to, že to chci zkusit nebo proto, že mu chci pomoct a předat mu své síly. Ve zkratovém jednání člověk (ano, ještě se a něj mohu považovat) neřeší proč, nač, zač... Prostě se děje to, co se děje a nikdo nemá šanci tomu zabránit. I když... Kdo by zrovna tomuhle zkratu bránil, že?
Celej svět je mi ukradenej, životy všech, včetně mýho... ale do hajzlu tvůj ne. Nenávidim tě, ty parchante prorandej...
Souvislá myšlenka však ten zkrat přetrhla a donutila mě se prudce odtrhnout a trochu od jeho osoby zacouvat, jako kdybych snad očekávala, že se po mě vrhne se závisláckým "Ještě."
"Do andělský díry ve svatozáři...!"
Zašeptám, neb na větší hlasitost se mé hlasivky nějak nevzmohou. Touha pomoci mu s tím léčením, předat mu část svých sil i za cenu toho, že já budu mimo. Teď mi ten zkrat dochází a část mě ho silně nenávidí právě za to, co se mnou dělá. Vrací mi city. Záleží mi na někom jiném, než sama na sobě.
Všechno je špatně... Úplně špatně...

Stále na začátku

"To rozhodně, nepopírám, že si na tom líp." A ano, následně se tu objeví světélkující a jasně čitelný nápis - Ale. Přesně tak to je. Částečně k tomu řekne své Nicky.
Maličko mne překvapí ochota mi na toto sehnat někoho jiného, ale obávám se, že to bude mít stejný účinek jako s Vidocqem. Obzvláště právě pro to, co mám na mysli. Hodil by se mi totiž někdo, kdo má něco společného se mnou. Proto by Nicky v této chvíli byla zařazena v škatulce - Nejlepší dárce. Podělil jsem se s ní o nesmrtelnost, stvořil zní to čím se pomalu stává a tak vůbec.
Kdyby měla jít hledat vhodného dárce, tak by musela najít nějakého mého potomka. Obávám se, že velká část, krom jediné, se drží v blízkosti sukýnky své matky někde v Pekelných končinách.
"Myslím, že to nebude fungovat, když chceme aby to mělo stoprocentní účinek." Celá tato situace je skutečně podělaná a vážně nepočítám, že dojde k oné možnosti překročení postu moc osobní.
Na bolest jsem zvyklí, což o to. Přijal jsem jí jako skutečnost a přestal jsem se jí bát. Jenže to většinou ona bolest byla způsobená tady a během chvíle se tak nějak sama vyléčila, ta ruka je však vyjímkou.
Těžce si povzdechnu.
"Myslíš, že bych mohl poprosit o panáka něčeho ostrého?" Zeptal jsem se jí nakonec. Ne kvůli tomu, že by to náhodou mělo otupit bolest, ale protože mi to prostě chutná. Kdybych nebyl momentálně indisponován, sám bych si jej nalil.

Být pevným přístavem není až tak lehké

Usmála jsem se na Zacha, když se probral. Nechala jsem si stisknout ruku. Bylo to milé, že se takhle bál o mně, i když sám si toho odnesl nejvíc z toho posledního střetu. Až když zase odepluje na vlně nevědomí, tak se pootočím na Bastet.

"Moje akce nejsou vždycky sebevražedné..." zaprotestuji tiše. "A neboj se, bude v pořádku. Přežije to a bude v pořádku," ujistím ji pevným hlasem.

"Viděla jsem už horší. Věř mi. A neboj, jestli ho vezmou do nemocnice, tak s ním tam pojedu."

Jedna má část by chtěla okamžitě jít zpět za Morganou a pomoct jí, ale... byla bych tam vůbec k něčemu, když ne k tvoření potíží a komplikací? Jsem si jistá, že je velmi silná. Tulpa vytvořená podle ní je zatraceně schopná, tak to nemůže být tak daleko od pravdy.

"Jen prosím... si sedni, nebo se propadneš do sklepa, jak to tady vychodíš," usmála jsem se ještě na ni a snažila se tvářit, že vůbec nemám starost o Zacha, matku a celý svět. Navíc jsem se jemně pozastavila nad tím, jak moc si o Zacha dělá starost bohyně. Musí mít spolu silné pouto. Snad je to nejbližší, co měl k pořádné rodině. Už proto, jsem ji chtěla uklidnit a ujistit. Bastet byla dozajista dobrým... tvorem.

Ukrytí v úkrytu, který je proti posednutí něčího těla totálně na hovno ...

"Myslíš, že to nevím? Neřekla jsem, že ho chci zabít..."
Ono s prostřeleným kolenem je ten život ještě o dost zajímavější, no ne?
Ucítím lupnutí pod lopatkou a následně pod druhou. Nejsem si jistá do jaké míry to bylo hlasité, ale pro mě až až. Naštěstí morfium pohltilo veškerou bolest, kterou bych možná měla cítit.

"Možná kýč, ale účinný."
Nadhodím. Je mi jedno jak by se k takovéhle výzdobě stavil Luc, ale minimálně já bych měla jistotu, že jsou mrtví, nikdy se nevrátí a kdykoli bych viděla hlavy svých nepřátel, cítila bych určité zadostiučinění. Obzvlášť u pár konkrétních tváří.
Netvářím se nijak konkrétně, když si mě tak prohlíží. Málokdy vtipkuji a když, tak je můj humor dost zvrácený i na poměry nadpřirozených rozměrů. Pokud by byla možnost mu pomoct jinak, určitě bych udělala, co je v mých silách a...
...
... Ale do řitě pekelnýho čokla u brány...
Během jeho slov, která přerostou v monolog mi dochází kam asi směřuje i když ono... moc osobní, může být ještě daleko konkrétnější.
Ale když to vezmu kol a kolem, co je vlastně strop mé možnosti se k němu přiblížit? Dotknu se ho na déle než pár vteřin jen v případě, kdy na dotýkání se absolutně nemyslím a i tak to občas dokáže být silnější, než vážnost celé situace.
Postesknu si vduchu.

"Schrauben sie sie mit romantik."
Odpovím naprosto suveréně na jeho oslovení mě.
"Rozhodně jsme víc v pohodě, než ty. Jen... jo, asi máš pravdu..."
Připustím neochotně s ušklíbnutím a pohledem stranou, někam na špičky svých nohou. Nejsem z týhle podělaný situace vůbec nadšená a to na sobě nechám znát.
"... možná..."
Zamyslím se nahlas a znovu zvednu hlavu s tím svým typickým nic neříkajícím výrazem a lehkým zamračením, které je už mou naprostou přirozeností.
"... ti na tohle někoho sehnat... jinde."
Pokrčím rameny. Žel je otázka jestli nám někdo nečíhá před barákem, nebo jak, a především koho, sem dostat.
Jo, něco jsem nahlas řekla jako myšlenku a až teď se jí v duchu snažím domyslet.
Lepší by bylo tam vyběhnout a všechny nevítané postřílet...
Životní filozofie za všechny prachy.

V úkrytu

"Nechci, abys mu věřila. Jen ho nech žít, je to někdy horší než samotná smrt." Upřesním, jak jsem to myslel. Nechtějte po mně zázraky, jsem rád, že nějakým způsobem jsem schopen poskládat slova. To, že občas dávají jiný význam není tak úplně můj problém. Nevím, kdo si tady ze mne udělal cvičný terč. I když v tomto případě, jí to odpouštím, neb jí nezbývalo nic jiného.
Jak se podařilo jejímu bratříčkovi mne posednout? Někdo mu v tom pomohl... teda měl hned několik pomocníků.
K čertu... až moc jsem tady změkl. Přiznám si v duchu, nahlas to však neřeknu. Nechci, aby se mnou Nicky souhlasila.

"Víš, že je to kýčovité?" Samozřejmě myslím onu výzdobu v podobě hlav nepřátel. Je to odstrašující, ale vážně bych se nerad díval na hlavu jak Andrase či jejího sourozence.
Se zájmem v očích si jí prohlížím. Snažím se přitom v nich vyčíst, jestli to myslí vážně a jestli je opravdu vhodná chvíle něco takového chtít.
"Ehmm..." Odkašlu si. "Ani nevíš, co chci. Co kdyby to obsahovalo slovní spojení - až moc osobní?" Je otázkou jestli to myslím vážně nebo si dělám legraci. Na druhou stranu, když se nad tím pořádně pozastavíme, to opravdu myslím vážně. Pro pouhý polibek bych vraždil či zemřel. I když od smrti mne dělil kousíček, nebýt právě mé pekelné Valkýry.
"To rozhodně... nepopírám." Pokusím se pohodlněji usadit za doprovodu bolestného skučení se kterou v ruku v ruce kráčí i bolestí zkroucený obličej.
"Zlato... nejsem člověk, i když se mu tak strašně snažím podobat... ani nevíme jestli to na mně bude fungovat." Měl jsem jí to v úmyslu říct od samotného začátku.
"Jsi tak romantická... liebchen" Poslední slova zazněla v němčině a ani nemám nejmenší tušení, proč jsem jí tak oslovil. Ale zní mi to vlastně k ní dobře. Hodí se to. Krom toho mi to připomíná jednu knížku, kterou jsem četl.
"A i kdyby si překonala, to až moc osobní. Sama nejsi v pohodě, abych si od tebe mohl něco vypůjčit... sakra." Povzdechl jsem si.
Je mi jasné, že ač tam Vidocq tvoří co tam tvoří, tak to stejně nebude mít žádný efekt. Mohl bych ho vysát, ale byl by to stejný efekt, jako si dát kafe. Nakopne sice na nějaký čas, ale pak se vám stejně chce spát.

Jo ták...
* Luc *

Vzhledem k faktu, že jednám jako kdykoli jindy jsem novým zážitkem otřesena minimálně. Možná za to mohly ty předzvěstné sny nebo jsem v hloubi duše věděla, že se to nějak takhle v budoucnu posere, ale necítím se příliš překvapeně. Je to zvláštní. Možná bych se měla klepat strachy, ale větší obavu mám z toho, že nemáme tolik času, který by Luc potřeboval.
Jak mohl kurva nejvyššího démona posednout někdo takovej? Tohle přece nemá fungovat, do prdele?!
Napadne mě a zamračím se nad tím, což není jediná věc nad kterou se mračím. Vidocq promluvil a neřekl zhola nic, ale šel aspoň dělat co jsem řekla.

Během Lucova šoku jsem došla pro ono morfium a vyčkávám, než šokový smích alespoň trochu odezní.
"Nenechám. Nevěřím mu."
Odpovím po pravdě. Důrazně ještě alchymistu zkontroluji pohledem a pak zbraň sklopím a sednu si na zadek vedle Luce, čelem proti sobě. Dělí nás pár centimetrů, ale věřím, že se nepokusí sahat mi po nohách, když pořádně nemá čím.
"Pobijem je a jejich hlavy napícháme na kůly plotu před barák."
vesele se zašklebím. Mluvím dost nahlas aby to i alchymista slyšel, ale nijak nezvyšuji hlas. Ani jedne si nemůže být jistý jestli to myslím vážně nebo žertuji.

Do toho ale přijde rezignace a svolení k dávce. Jenže slova, která tomu předcházela mě zaujala víc, než si možná Luc myslel.
"Hej... však jsem ti řekla, že do tebe nebudu střílet bezdůvodně..."
Pronesu na svou obhajobu trochu dotčeně.
"A tohle důvod mělo."
Ukážu na jeho hrudník. Pokud jsem netrefila kost, tak střely jeho tělem prosvištěly skrz a nebudou ho zlobit vevnitř, ale myslím, že zásah kosti bych už zjistila z Lucova skučení.
I když ono je těžké určit nad kterou z bolestí heká víc...
Nevesele se ušklíbnu, když sjedu pohledem všechna jeho zranění.
"Hej, nemůžem být zfetlý oba."
Oči stočím k alchymistovy a zase zpět.
"Jestli máš jinej nápad, budu radši. Vím, co to dělá se mnou a vím jak mě to sere. Věř mi, že normálně bych té ruce stihla uhnout a spíš bych ti prokopla koleno nebo něco ... Arrgh... Vem to ty. Řekni ten svůj nápad..."
Vyzvu ho s krabičkou stále zavřenou na klíně a pistolí vedle ruky na zemi. Protočím oči a rychle dodám.
"Slibuju, že tě nestřelím."

Jsi mi připomněla tím zničením krtka

"Takže jsi v pořádku." O svém stavu bohužel totéž říct nemohu, ale co už. Byl bych schopen tvrdit, že jsem zažil horší věci. Můj pohled se stočí na ruku, teda na to co z ní zůstalo. A to nemluvím o tom, že si opět připadám jako cedník.
Ještěže se nepotřebuji nikde poškrábat. Nevím proč, ale tato situace mi vážně přijde natolik absolutní nebo to je šokem či kdo ví čím, že se začnu strašně smát. Ten smích je úplně nový. Sám nevím pod co ho mám zařadit.

"Nezjistil jsem nic. Než stačil cokoliv říct, tak hovor byl přerušen. Řekl mi jenom heslo, které jsme si dali v případě průšvihu." Pronesl vyděšeně Vidocq. Jeho pohled opatrně zabloudil ke mně. Kdo ví čím byl více vyděšený. Někým kdo i přes veškerá zranění se směje nebo někým kdo by mu mohl bez milosti ustřelit palici. Na druhou stranu není přeci jen horší žít v tomto náročném životě, kde si někdo z vás věčně utahuje a hází vám klacky pod nohy, než fakt že by skončil nakonec u mně. Pozastavme se na chvíli nad tím a upřímně s rukou na srdce. Myslíte si, že moje peklo je horší než to, co prožíváte za života?

"Nech ho být." Pronesu a na malou chvíli se přestanu smát.
Podívejte se na mně. Je to naprostý paradox, že i přes cokoliv na světě mi tato krasotinka udělala, stejně jí bude patřit mé černé srdce.
Cítím sice neskutečnou bolest, ale nikdy jsem se necítil tak živý jako právě v této chvíli.
"S tebou po boku se mi bude líbit naprosto všechno." Myslím to naprosto vážně, i když mne to na malou chvíli samotného vyděsí.
"Možná mám, ale to bys do mne naprala další ránu z pistole." Lehce se pousměji a olíznu si popraskané rty.
"Ale budiž za zkoušku nic nedám. Aspoň v té závislosti nebudeš sama."
Ztratil jsem sice ruku, kterou budu potřebovat a která mi zatraceně bude chybět... Nicméně to nejcennější tu stále u sebe mám a momentálně mi bude píchat morfium.

Wtf? :D

Na jeho neinformovanost se přidušeně zasměji, ještě než provedu svůj výpad, po kterém mě počastuje milou lichotkou.
"Tak pojď, panáčku! Zabiju tě kolikrát budeš chtít, ty malej zkurvysyne!"
Mluvím lehce ochraptěle z jeho stisku a stejně chrčivě zní i následné krátké šílené zachechtání.
"Já se tě nebojím zmrde!"
Už ne...
Vítězně se ušklíbnu, když se Luc bolestí sesune na zem a veškerá posedlost od mého bratra jej opustila.

Jako kdyby tu ten zmrzačený mrzák nebyl on, prvně se zajímá o můj stav.
"Nemel sračky."
Houknu nezaujatě, jako kdyby mi tu právě neklepala smrt na rameno a jedna z největších nočním můr na druhé.
"Ten kloub máš zlomenej a bude ti asi kurevsky dlouho trvat léčení v om tvém stavu."
Zhodnotím situaci a sehnu se pro zbraň na zemi, kterou okamžitě namířím na nehnutého Vidocqa.
"Takže... ty malej pytle vnitřností, koukej mi říct, co si zjistil a u toho se hezky rychle hrň do kuchyně a něco mu namíchej, nebo tě roztrhnu!"
Zavrčím na něj a očekávám, že udělá, co mu řeknu.

Alchymistu nespouštím z očí, stejně tak si v zorném poli držím Luce.
"Takže změna prioritních cílů. Nejdřív znovu zabijeme tohle hovado, pak rozpáráme toho tvýho Andrase a nakonec vykopnem nebeskou bránu a vymlátíme to hore... taky se ti to líbí tak jako mě?"
Pousměji se, jako kdybych našla svůj životní cíl a jeho největší smysl.
Aniž bych oba dva spustila z očí a alchymistu z mušky, přejdu místnost k nočnímu stolku, kde je ona černá krabička. Díky absenci hodin nemám nejmenší tušení kolik času mám do další dávky, ale Luc teď něco proti bolesti bude potřebovat.
"Pokud nemáš lepší nápad, trochu bych ti ulevila..."
Nabídnu se, když k němu přidřepnu s krabičkou v jedné ruce a pistolí v druhé. Pistole dál míří na Vidocqa, ale můj pohled jen krátce přejde k tváři zlomeného pekelníka. Nemám tucha jak se cítí po psychické stránce, ale mohu tušit jak je na tom fyzicky. Rozhodně ne moc slavně a jestli alchymista neumí něco účinného na tenhle typ bolesti, tak se můj pekelník bude muset smířit s tím, že do něj tuhle ne příliš hezkou věc vpíchnu já. Ale volbu nechám na něm i kdyby se rozhodl pro vytrpení si oné neskutečné bolesti hezky do hloubky.

Nová super technika - Agama Límcová
Nicky

"Zabil? Cože? Sakra... nedostatek informací. No tak uvidíme, jestli se dáš zabít po druhé." Pronese nechápavě. Informace občas hýbou světem. A vědět je někdy skutečně mocnou zbraní.

"Ty mrcho!" Není nadšen zlomeným loktem, kdo by tak nějak byl.
Zřejmě si také uvědomil, že díky Lucově problému a momentálnímu zranění bude potřebovat ruce obě v boji s tebou.
"Tohle ještě není konec. Já si pro tebe přijdu... Je ti to jasný?" Zavrčí na rozloučenou, když opustí Lucifera, který se s bolestivým výrazem v tváři, stejně jako zaúpěním skácí k zemi.
Opře se přitom o zeď.
Jedinou výhodu, jak se zdá to má, je tak nějak při vědomí. Na druhou stranu nevypadá vůbec dobře, ona regenerace zranění které utrpěl díky Charlesovi ho stojí spoustu sil a jde to vážně pomalu, to nemluvně o ruce.
"V pořádku?" Zeptá se tě, jako kdybys vypadala tak špatně jako on.
"Andras ho nějak našel a vysvobodil ho. Je mi to líto." Skousne ret, kdo ví jestli je to kvůli bolesti nebo nervozitě.
Na druhou stranu by to chtělo poděkovat Charlesovi, zdá se, že se mu povedlo Luce pořádně probudit.