Schovka přes vším zlem? ... Počkat... MY máme být ti zlí, ne?!

Jen přikývnu na informaci o golemovi a zavrtím rukou. Zprovozňovat se mi ho nechce. Kdyby byl míň hlučný tak by byl asi lepší společník do party, ale takhle nějak nemám chuť.
"Jo, to dává smysl."
Houknu na jeho vysvětlení opatrnosti.
"Já jsem na svou paranoiu hrdá, náhodou."
Utrousím během hledání knihy, než ji najdu a ona mě pustí dovnitř po něčem, co by se dalo přirovnat k prověrce.
Chmpf?
Inu, dobrá tedy, Luc to má evidentně pojištěný. Abych pravdu řekla, díky tomu jeho bláznivýmu vyznání se ani nedivím, že já mám přístup povolen.

Obdivná slova alchymisty nechávám být a radši mu jdu pomoct s Lucem.
"Kdo seš k čertu zač?!"
Podívám se na něj při zmínce o tom s čím bydlí a co má všechno za informace. Ve tváři se mi mísí odpor s překvapením, zhnusením, úvodem a takové další nepochopitelně divné kombinace.
S tím schováním Luce, když je bezbranný jsem s ním za jedno, netřeba víc komentovat.
Raději se podívám na schodiště a zjistím, zda ho zvládneme po nich odtáhnout tak jako doposud nebo budeme muset změnit taktiku. V případě, že se nevejdeme, jsem schopná Luce táhnout na zádech.

Hra na schovávanou u Lucifera
Nicky

"Ano. Golem. Momentálně je v režimu hibernace, či jak to nazvat. Naštěstí vím, jak ho zprovoznit. Stačí říct." Vysvětlí Vidocq. Muž zřejmě mnoha talentů.
Co je divnější ten golem v obýváků sedící v gauči nebo to, že ho baví sledování animáčů?
Fajn. A s tím elá hop na přesun pacienta.

"Netuším. Jenom chci zařídit, aby tady pán pekel byl v naprostém pořádku. Říkej si tomu paranoia, já tomu říkám opatrnost... a když tu je něco jako bezpečný úkryt, tak proč toho nevyužít. No ne?" Mluví pravdu? Toť otázka. Věřit? Nevěřit? Ještě lepší.
Možná zatím postačí nějaká spolupráce, která udrží pacienta v bezpečí a dá mu možnost se nějak zotavit. Z nějakých důvodů připravil ten úkryt, i když ta Bible byla vážně na očích.
Jenže když vezmeš za knihu, můžeš pocítit jakési cosi co tě tak nějak zkoumá jestli si vhodná vstupu, než se to nakonec otevře, aby to odhalilo schody mířící dolů do podzemí. Takže ty máš dole střelnici a Lucifer má dole bezpečnostní úkryt. Proč ne?
Kdo ví jestli na maličkou chvíli budeš přemýšlet nad možností, co by to mohlo udělat nepřítelem, který by se pokusil o ono otevření? A proč tě to pustilo? Jak si bylo jisté, že právě pro tebe nepatří cedulka You shall not pass, bitch?
"Takže vzhůru po schodech dolů? Má zajímavý bezpečnostní systém. Zvláštní spolupráce magie a techniky, jen co je pravda." Podotkne Vidocq s údivem, když se opět snaží zvednout Lucifera, který do této doby byl položený na posteli. Stav pacienta byl stále stejný.
"Fajn... dejme tomu, že mám divné tušení. Bydlím s velmi ukecanou hlavou, která má přistup k sledování programu Živě z pekla a viděl jisté věci... a pochybuji, že když někdo si dal tu práci s mrzačením tady pacienta, tak by toho jen tak nechal a nehledal ho... a dokud se Lucifer nemůže bránit bude lepší ho schovat do úkrytu, který si zřejmě vytvořil v tomto případě." Vyklopí to nakonec Vidocq. A zdá se, že tentokrát mluví pravdu.

Bolesti a hra na schovávanou

"Nechci..."
Syknu a nohy se mi samy od sebe přitáhnou k břichu. Cítím jak mi z čele teče krůpěj potu a vede svou cestu vedle levého oka. Moc dobře vím, že bude ještě hůř a do toho alchysta s tím svým pobízením, ať si to dám.
Je těžké odpírat si to, když vlastně část vás jasně vidí, že můžete, ale ta nedůvěřivá se brání. Jediné co toho týpka dělá do jisté míry důvěryhodným je známost s Rayem.
"Fajn."
Rezignuju a sáhnu po černé krabičce, ze které opatrně vytáhnu nachystanou stříkačku. Bolí mě každý centrimetr pohybu, ale stejně si ještě dovolím zaváhat, mezitím co alchymista balí věci a hodí ke mě nějakou knížku. Mele cosi o úkrytu, jako kdyby nám tu něco hrozilo.
Tupě hledím na stříkačku a její obsah, pak pohlédnu na Luce a zarputile zatnu čelist.
Už jednou jsi potřeboval zachránit... Zase ti budu dělat rytířku, jen ten podělanej kůň mi chybí.
Ušklíbnu se nad vlastní myšlenkou a pak svou pozornost věnuji důležité činnosti. Najít žílu není těžké, když ji mám zrychleným tepem vystouplou, ale zmáčkout to, abych morfium vpravila do těla není ani trochu jednoduchá věc. Bolí, ale vím že to přejde. Stejně jako všechno ostatní.
Čím víc toho v sobě budu mít, tím to bude lepší...
Konejším se a v kotku své prohnilé duše vím, že to je sakra špatně.

Podívám se na plán, který mi Vidocq hodil a zpětně se snažím si přehrát, co vlastně všechno mlel. Přišlo mi, že mluvil hrozně rychle. Nebo já jen pomalu vnímala? Každopádně během chvíle mi je podstatně lépe, bolest se změní jen v tupé tlaky, kterým nemusím věnovat pozornost.
"Minutku."
Houknu, aby věděl, že golem není potřeba. Přeci jen vím jaká zemetřesení jeho chůze tvořila ve vězení a...
"Počkat. Golem?"
Zamračím se a zamrkám. No vážně jsem o něm celou dobu nevěděla a myslela jsem si, že ty pohádky jsou jen zvuková kulisa k vaření? Jop.
"Cajk, zvládnu to."
Morfium během těch pár minut stihlo prostoupit do celého mého těla a uklidnit mě, takže nemám problém se zvednout a opět alchymistovi pomoci s přesunem Luce. Knihu ve které je plán domu beru s sebou už jen z čisté paranoie, stejně tak krabičku s morfiem a pistolí, kterou jsem před spaním nechala vedle sebe pod polštářem.

Dojdeme do Lucovi knihovny... tedy... ložnice. Inu, každý máme jiný koníčky, takže dokud on nebude kecat do toho jak to vypadá u mě, nebudu řešit to jeho.
Nechám bezvládného Luce alchymistovi, případně ho položíme na postel a já rychle hledám, co by mohlo otevřít onen tajný vchod.
"Hele... víš něco, co já ne, že se stěhujem sem?"
Nadhodím a celou dobu si hlídám záda, kdyby náhodou cokoli. Nevěřím mu. A snažím se věřit, že bych se stihla bránit i přes svou příjemnou náladičku do které mě morfium hodilo.
Podle plánku zjistím, na kterou knihovou stěnu se dívat, takže přejíždím tituly a autory, snažím se přemýšlet koho má nejraději, nebo něco podobného a pak mi oči padnou na Bibli.
Tohle bys měl líp schovat Luci... Moc to řve.
Pomyslím si, ale pousměji se a vezmu za knihu.

Hurá na zachraňování světa

Není se zač omlouvat. Fajn. Aspoň, že to máme jasné. Povzdechnu si, ale nic víc neřeknu. Proč taky? Vypadá to, že to je vyřešené a to je prostě fajn. Nemá cenu se v tom zbytečně pitvat. Nic by to nemuselo vyřešit a možná spíše více věcí zkazit.
Kdo ví jestli se vůbec dožijeme dalšího dne... Nezní to vůbec pozitivně. Taky vám to tak připadá. Vlastně pořádně nevím proti komu všemu bojujeme, ale pravděpodobně ti zlí budou v přesile. Vzhledem k tomu, že oba dva jsme sebevrazi a nemáme problém se obětovat, to moc pro nás nadějně nevidím. Aspoň taková mi Sierra do této chvíle přišla.

"Fajn. Běž si pro ní." Sám uvažuji nad tím, co bych měl vzít.
Začnu se prohrabovat věcma na stole a uvažuji přitom, co je naprostý krám a co by se nám na oplátku hodilo. Je toho tak nechutně moc, od různých končetin v lihu, předmětů u kterých máte problém určit co to je až po různé lahvičky s lektvary.
Vezmu si pár lektvarů, které jsem si udělal dopředu. Například něco, co vás dokáže zbavit bolesti ze zranění a vyléčit drobné zranění. Nebo nakopávače, když už nemáte sil.
Jak se snažím prohrabovat stolem, narazím na revolver se speciálním střelivem, které jsem si vymyslel sám. To se bude hodit. Samozřejmě k tomu mám i pouzdro, takže si to připnu k opasku. Nůž, který se tam válí a se kterým jsem povětšinou něco krájel, si připnu k noze.
Zavadím dokonce i o přívěšek, který ani nevím jak se sem dostal. Dala mi ho Nancy, aby mne ochraňoval. Chvíli na něj hledím, než si uvědomím, že na mne Sierra mluvila.

"Ano... a možná pak budeme bojovat s příšerama." Prohlásím jako kdyby se nechumelilo a poukážu na zbraň. Doufám, že se střílením je to jako s jízdou na kole a nezapomíná se. Dlouho jsem z něho totiž nestřílel.
Stoupnu si do kruhu, aby prohlásil zaklínadlo a poliji kyvadlo lektvarem. Ten začne rudě zářit.
Fajn. To by bylo. S tím se dá už dělat. Až začne zeleně zářit, budeme na místě.
"Tak to by bylo. Vzhůru k broukovi." Zavelím. Nostalgicky se porozhlédnu po místnosti a doufám přitom, že to nebude naposledy. Načež se vydám k svému autíčku v doufání, že se mnou bude určitě spolupracovat. U dveří mne však ještě zastaví Bastet, která mi podá krabici s mašlí.
Dárek pro mně? Překvapeně se na ní podívám a následně na to, než to rozbalím. Nový černý plášť. Poděkuji jí a obejmu se slovy, aby mi to pohlídala.
Pak už nasednu na místo řidiče a nastartuji, pokud už ve voze je i Si. Vzhůru zachránit svět.

Pokec s bohyní a hrr zase zachraňovat svět

Na slova bohyně jen občas přikývnu, převážně ale mlčím a přemýšlím nad tím, jak to vlastně myslí. Hlavně u otázky, co byla nejspíš za zlatého bludišťáka. Netrvá však moc dlouho a Zachary se vrací zpět, už v lidské podobě a s lepšími mravy.

"Není se zač omlouvat," odpovím automaticky a dám si svůj čas. Víc jsem to nekomentovala. Stále jsem se držela teď názoru, že to podivné jiskření je dát pro teď stranou a mé vysněné přátelství a věci k tomu víc s někým tak zajímavým, je prostě jen jakýsi bláznivý výplod mého mozku. Snad vypadal tak výjimečně, že byl také zlomen kvůli někomu, kdo už není v jeho blízkosti jako já měla ten vztah nevztah s Chrisem a možná za to mohla i smrt Eliota. A to, že jsem jaksi v tom. Prostě jsem byla labilní a hledala útočiště. A on ve mně podvědomě viděl svoji bývalou přítelkyni. Tak nic víc.

Přikývnu.

"Jen mám plamennou hůl v obýváku, zbytek mám u sebe v kabele," odpovím a rychle si dojdu pro hůl a kabelku.

Když se vracím kuchyní za Zacharym, odolám pokušení, abych si dala ještě jeden koblížek. A skoro byl byla přísahala, že to bylo stejně bolestné pro můj žaludek, jako bylo pro můj mozek těžké pochopit události v minulých dní.

Rychle odtrhnu pohled od sáčku a jdu za Zacharym do jeho tajné místnůstky.

"Takže, tohle ji najde a my se přemístíme tak blízko, jak jen budeme moci?"

Situace stále v stejném duchu
Nicky

Možná je dobře, že je v bezvědomí. Alchymista svou pozornost přesune na tebe. Jen letmo si tě prohlédne, ale i to mu stačí na to, aby věděl co se s tebou děje. Říká se tomu léta praxe a odříkání.
V té vodě nic není. Je to jen poctivá domácí kohoutkovice.
"Deje si morfium na bolest. Postarám se tady o pacienta. Nechci, aby má duše padla do jiných rukou. A ohledně bezpečnosti..." Kývne hlavou směrem k obývacímu pokoji.
"... je tu golem. Někde tady by ještě navíc měla být místnost, kde se dá schovat v případě útoku." Poukáže na knížečku, kterou hodí k tobě na postel. Vlastně je to složený plán domu, kde je vyznačená ona místnost. Dá se do ní dostat pomocí Luciferovi knihovny.
"Ještě jsem tam nebyl." Přizná se. Asi se tak nějak snaží dodržovat soukromí nebo kdo ví co.
"Budu potřebovat s ním pomoct. Zvládneš to nebo mám k tomu povolat golema?" Pozvedne obočí. Všechno má už sbalené v tašce a vypadá to, že se rozhodl zvolit si onen chráněný úkryt. Mohla by ses pravděpodobně v něm i víc vyspat. A ten tvůj lektvar, který je už tak nějak hotový schová do tašky k dalším věcem. Teď možná nebude nejlepší chvíle ti jej dát.
Dát si dávku či nedat? To je oč tu běží. Do úkrytu se zdá, že se prostě půjde, jen najít tu knihu, která ho otevírá. Na něco přijdeš.

Najít onu knihu, ale vypadá jako hledání jehly v kupce sena. Tolik knih pohromadě. Přeci jen Luciferův pokoj je situovaný jako knihovna a jediné co se vylučuje v tom, že to knihovna není je postel, stůl a křeslo.
Má to puntičkářsky řazené.
Od starých autorů po ty nové. Od knih, které se nedají přečíst neb jazyk je tak starý, že je dávno zapomenutý, až po Řeckou mytologií či sbírku Doyla a jeho Sherlocka Holmese, která se jeví jako originální první výtisk.
Z nových tam můžeš najít například Gaimana, Pratchetta, Greena, Butchera, série Hvězdných válek, stejně tak Warcraftu. A někde mezi těmi knížkami křičí jako pěst na oko Bible.
Někdo tu má smysl pro humor.

Spánek a hlídání Luce

Marně přemýšlím, jak bych se já vyrovnala se ztrátou ruky. Asi nevyrovnala, nevím... k tomu čím jsem potřebuji ruce obě a žádná náhrada se té vlastní nevyrovná ani z daleka.
Tok podobných myšlenek přeruší klidný bezesný spánek. Bohužel, onoho vědomí si dlouho neužiji. Probouzí mě bolesti z toho jak se celé tělo bouří. Doslova cítím jak se kosti napínají, svaly se jim snaží uhnout, tlak v hlavě jak kdyby se mi něco zevnitř snažilo prorazit lebku.
Probudím se se zaúpěním a jen horko těžko se soustředím na to, co mi alchymista říká. Po několika dlouhých vteřinách slabě kývnu, schoulená v klubíčku, aby věděl, že jsem ho slyšela. Pohled mi padne na tu černou krabičku.
NE... zvládnu to. Musím. Teď Luc potřebuje abych mu kryla záda...
Napomenu se a zkousnu ret. Nová vlna bolesti mi však na odhodlání nepřidá. Lucovu ruku už nedržím, neb je stažená v pěst a ryji si do dlaně vlasními nehty.
Musím to zvládnout
Nádech. Výdech. Bolest. Nádech. Výdech. Bolest.
S velkou námahou, při které se mi stáhnou snad všechny orgány a připadám si, jako by mi následně měli explodovat, se posadím. No dobře, spíš to cítím jako by se veškeré vnitřnosti hromadně oběsili na střevech, ale nic to nemění na faktu, že mi je hrozně. Je toho víc, než dokáže lidské tělo zvládnout a to ještě nepočítám fakt, že přijde lektvar, který sice několika měsíční proces v tomto duchu urychlí ale můžu se bolestí zbláznit naprosto definitivně. Stejně nefinitivní mi přijde i možnost, že by Luc mohl dostat křídla zpátky... pokud alchymista tvrdí, že mu ruka nedoroste a křídla mu byla sebrána stejnou zbraní, tak...
Do psí díry...
Vezmu si sklenku s vodou a napiji se. Jestli do toho něco dal, neřeším to i kdyby mě chtěl otrávit. Přemýšlím nad tím, proč mě najednou bolí něco zcela jiného daleko víc, než celé tělo.

Neveselá situace u pekelníků - skoro všichni spí
Nicky

Nic závratného se neděje. Alchymista v kuchyni stále míchá nějaký ten lektvar a nezdá se, že by hned na něco kloudného přišel. Golem... i přestože na něj stále zapomínáš je v obývacím pokoji a sleduje pohádky. Tentokrát dle úvodní znělky se jedná o Toma a Jerryho.
Pekelník se ještě notnou chvíli třese zimou, než nakonec přestane. Nezdá se, že by se během nějaké chvíle měl probrat. Takže spánek, se kterým si doposud bojovala, tě přijme s otevřenou náručí.

Nezdá se ti naprosto nic. Jak tomu bylo před napadením můrou. Lektvar fungoval. Alchymista zaprodal sovu duši ďáblovi, aby mohl míchat nejlepší lektvary s garancí funkčnosti. Ten následný lektvar tě buďto zabije a nebo bude taky fungovat.

Kdo ví jak dlouho si spala, ale vzbudí tě bolest. Je čas si dát další dávku morfia. Alchymista tu už dávno je. Jeho příchodu sis však nevšimla. Něco zase provádí u pekelníka, který je stále mimo.
Na nočním stolku na tebe poslušně čeká černá krabička, ty víš s čím.
"Nejedná se o žádnou otravu. Nemám tedy nejmenší tušení, proč je stále v bezvědomí." Povzdechne si alchymista, který nesouhlasně kývá hlavou.
Než ti potom podá sklenku s vodou, jako kdyby se mělo jednat o nějaký lék na kdo ví co. A mlčí vyčkávajíc na tvou reakci.

Neveselá situace u Pekelníků

Jen tupě přikyvuji a pohled vrátím zpět k Lucovi. Otázku co kdyby to nevyšlo shledám za nepodstatnou. Je tu, to je hlavní. A s tou zbraní si to s ním ještě vyřídím... když už, tak jsem ji měla dostat já... ne?
Zatnu čelist a praštím do nočního stolku pěstí. Nechci se snažit pochopit tu bolest, která ho zasáhne. Dost na tom, že vím jak to je s jeho křídlama...
Bude ti je závidět.
Zazní mi znovu v hlavě. Raději se věnuji sledování ošetřování a poslouchání alchymisty.
"Fajn."
Utrousím, když se od něj zvedne. Já vstanu, abych obešla postel, vytáhla z ní brokovnici a opřu jí do místečka mezi postelí a nočním stolkem. Na to si sednu na druhou polovinu prostorné postele a pohledem vyprovodím alchymistu s novým kývnutím. Není to ani tak svolení jako to, že beru na vědomí.

Chvíli tam jen tak sedím a pozoruji ho. Po několika minutách mě začnou bolet záda a tak si lehnu. Poslouchám jeho dech, následné mumlání a zarazí mě, když to začne nabírat na smyslu. Zamračím se a znovu si sednu, čekajíc jestli neuslyším něco dalšího.
Zimnice, která Luce chytne se mi nelíbí ještě víc, ale pohotově se zvednu a roztáhnu přes něj přikrývku. Vím, že peřina zimnici nespraví, ale na chvíli, než teplota vyletí do výšin a začne mu být vedro, tak to bude lepší.
Když je tohle zajištěné, znovu se uvelebím na druhé půlce postele a mám pocit, že jestli se nestane něco závratného, tak mě únava složí bravurným pravým hákem. Během pár minut opět ležím a celou dobu váhám nad jednou jedinou věcí, kterou bych chtěla udělat, ale nejsem si jí vůbec jistá. Vlastně ani nevím jestli jí udělat chci a nesnažím se si namluvit, že by se to možná hodilo k situaci. Já nevím...
Ať jsem poháněna čímkoli, tak z lehu natáhnu ruku k Lucově pravačce, která je u středu postele a ... svou ruku položím na jeho. Opatrně, bázlivě, nedůvěřivě, ale... zůstane tam.
"Jsem tu, zlato... Sice mě někdy hrozně sereš a nemysli si, že je tomu teď jinak, ale... asi... miluju tě, jak jen nejlíp dovedu."
Ne. Na mluvení nejsem vážně ani trochu dobrá. Vlastně to celé je tak nějak zkřivené sevřeným hrdlem, ale kdyby byl vzhůru mohl by mi rozumět. Jenže není... nebo tak rozhodně nevypadá a já pravděpodobně pomalu budu usínat. A i když mi ruka slabě zacuká v zaváhání zda ji nestáhnout, vydržím to a nechám ji na té jeho.

Lucův dům - Alchymista hrající si na lékaře - Luc v bezvědomí
Nicky

"To je taky dobrá otázka." Potvrdí alchymista, který si momentálně hraje na Luciferova doktora.
"Fajn. Důležité je, že se ti podařilo a on je tady. Otázkou je, kdyby to nevyšlo, co by mu to způsobilo." Mračí se. Nelíbí se mu ten pahýl. Komu by se mohl líbit? Vlastně... budeš mít jednorukého přítele.
"Myslel jsem, že se postaral o zničení té zbrani... a asi jsem se zmýlil. Na'at je totiž jediná zbraň, která je schopná ublížit nejvyšším démonům. Tu zbraň totiž hodil do pekla Všemocný a stejnou zbraní ho připravil o křídla." Muselo to být bolestivé, stejně jako toto bude až se vzbudí. Budeš se asi muset podělit o to pošahané morfium. Pokud si nebude hrát na hrdinu.
"Snažím se... sakra, snažím se." Právě ošetřuje pahýl, aby mu to nehnisalo a vůbec všechno. Nakonec mu to obváže a ještě předtím na to napatlá nějakou mast.
"Je v bezvědomí. Mohla to způsobit rána do hlavy nebo ta bolest. Já ho mohu jen ošetřit, ale zbytek bude na něm... mohl bych provést pár krevních testů, jestli v sobě náhodou nemá nějaký jed." Poslední myšlenku si řekne spíše pro sebe a vytáhne pár jehel ze svého kufříku, odebere od něho krev.
"Budu se muset přesunout do kuchyně a provést jeden zjišťovací lektvar." Nečeká na svolení. Dala si jasný rozkaz z toho Lucifera dostat a on snad ví co dělá. Aspoň tak vypadá. Nechá vás o samotě.
Luc něco zamumlá. Nejdřív to nedává smysl. Pak v tom zaslechneš svoje jméno. Následně jméno zrádce a poté... jméno tvého bratra.
Než se začne Luc třást zimou. Stále je mimo a nevypadá to na to, že by se jen tak probral.