Nicky a její sen

Na'at byl puštěn na zem. Oba dva od sebe odtrhnutí. Ray se tváří dotčeně a nezraněnou ruku si tiskne na tu zdravou. Na jeho tváři je bolestný škleb.
"Nicky... proč?" Zašeptá otázku a zdá se, že tvé rozhodnutí bere, jako jakousi zradu či něco takového. Pochopitelně jsou horší věci než to, že se dozvíte, že váš otec je Lucifer. A jeho vtípek při kterém se vám to snažil sdělit, se mu ne zrovna dvakrát podařil. A málem skutečně ho to stálo život.
Lucifer tě obdaří pohledem ve kterém jasně stojí - Když já si nemohl pomoci.

A pak se místností ozval výstřel a následně jeden. Oba dva měli jasný cíl a oba dva se trefili. K zemi s jistým překvapením v očích se svezl, jak Lucifer... tak následně i Ray.
Onen střelec nebyl nikdo jiný, než ta žena tobě, tolik podobná. Vlastně ty a přitom ani ne ty. Ta stejná žena, která tě v jiném snu zabila. Drží ve své ruce, už přetvořený na'at v pistoli, ze kterého se pro efekt kouří.
"Zbytečné... jen to jen sen." Prohlásí.
Z obou mužů... jak z tvého parťáka, tak z tvého přítele... pomalu odchází život. A je naprosto viditelné, že tentokrát to ani sám Lucifer nerozdýchá.
"Kdy... už to pochopíš?" Otáže se a s tím zmizí. Vlastně s ní zmizí i všechno.

Jsi sama v nekonečné temnotě. V té temnotě, kterou představoval onen most a i přesto, je to něčím jiná temnota.
Tím, že vnímáš jak je ti vlastně mizerně. Horečku. Bolest zad a hlavy. Škrábání v jícnu nutící kašlat. Těžce se ti dýchá.
A pak tu je ta tvrdá zem a její nepohodlnost.
Přítomnost někoho, kdo se nad tebou sklání.
"Růženko... vypadáš příšerně." Hlas, který patří jistému upírskému parchantovi.
Když otevřeš oči, vidíš jej, jak u tebe klečí. Nelibě se tváří na tvůj amulet.
Jsi zpátky v cele a tom to předtím byl jen pouhopouhý sen. Je ti ještě mizerněji než předtím a jako bonus tě otravuje oživlá mrtvola.
Může to být lepší?

Čajíčkování a objímání

Poslouchám ho a vnímám to napětí schované za jeho tváří, za jeho slovy. Neumím v něm číst tak dobře, abych věděla, co ho žere, ale něco ano. Jediné co mohu tipoval by snad bylo, že je to něco spojeného s minulostí, nebo snad s tím můrákem a hledáním smyslu života? A nebo... se mnou?

*Obejmout?*

Je to asi dvě vteřiny, kdy se prostě a jen dívám na něj a nic neříkám. Chci udělat to samé, co ze sebe dostal on. Chci mu být nablízku zkusit znovu ten dotyk... to všechno. A to navzdory tomu, že jsem skončila možný vztah s Chrisem před pár hodinami a že Morgana vyvražďuje lidi na mé straně. Nebo to právě bylo proto?

Nejspíš to nebylo kvůli žádnému z těch výše zmíněných důvodů. Bylo to, jako kdybych se vzpírala osudu každou vteřinu, co nejsem u něj. A tak se zvedám, postavím na své už celkem stabilní nohy a jemně a opatrně se k němu přivinu v očekávání, jestli ten pocit se dostaví znovu.

Můj sen - Ray vs. Luc

Co se dětí a rodiny týče mám k tomu velmi negativní vztah a proto Luce obdařím jen něčím, co bych já nazvala chápavým pousmáním, ovšem vzejde z toho jen další ze široké škály mých šklebů. Usmívat jsem se přestala už před dlouhou dobou a je malý zázrak, když se mi něco takového povede v plné míře. Ne všechno co já nazvu úsměvem jako úsměv vypadá.
Co se týče toho uznání, nedopřeji mu takovou radost. Ono oblbnout Raye není svým způsobem tak těžké, jen musíte vědět po jaké cestě k tomu jít.

Pískám si dál a šíp stále vyčkává. Beth čumí jak péro z gauče a neřekne ani zbla, nakonec se objeví i čarodějka s jiným týpkem, ale co mě je po obecenstvu. Čepel se leskne ve vzduchu ve snaze najít svůj cíl a lačně se napít z jeho těla a muži jí mezi sebou jeden k druhému.
Nicky... volba je na tobě, můžeš to skončit, snaží je od sebe roztrhnout. Nebo jejich šarvátku ukončit a zabít jednoho či druhého.
A ačkoli jen netečně stojím a bez špetky zájmu je s pískáním pozoruji, tak mi hlavou šrotuje fakt, že parťáka jsem ještě nepodrazila a začínat se mi s tím nějak nechce. Další věcí je to, že to vypadá, že se našlo něco, čím by se Luc dal skutečně zabít a já to nějak nechci. Ale otevřeně mu pomoct, když si takovou blbost vymyslel sám?
Arrrghrr... idioti.

Šíp prosviští vzduchem a prožene se Rayovou rukou (v předloktí), ve které svírá zbraň. Z logicky věci, pokud nezačal být zcela imunní na bolest a jeho šlachy se svaly jsou nejsou schopné fungovat i přes překážku v podobě zranění, tak Na'at pustí a pak tu jsem já se svou pohotovostí aby ho sebrala a zabavila. Poté chytnu šíp a přestanu pískat. Pokud se do sebe pustí rukama, kopnu do toho nahoře a jak se odvalí tak i do toho dole - oba do žeber - aby toho nechali. A tím podpatkem, který sice není jehlový ale stejně tam je, to zajisté nebylo ani trošku příjemné.
"Pánové, konec představení. Rayi... Vyser se na to, z toho kšeftu nic nebude a navíc co... No tak je tvůj fotr. Ty vole, jsou horší věci, než zrovna tohle."
Mluvím mezitím, co si v rukou hraji s pekelnou zbraní, šíp uklizený a možná aniž bych si to uvědomovala, přetvářím Na'at do podoby pistole.
"A ty..."
Ostře probodnu Luce.
"... seš kretén. Vymyslet takovou píčovinu..."
Nevěřícně zakroutím hlavou. Že prý šaty dělají člověka? No já nevím, ale Nicky je Nicky ať má na sobě co chce a nic to s ní nedělá. Obzvlášť, když nemá snahu aby se s ní něco dělo.

Čajíčkování... to zní tak roztomile
S roztomilou čarodějkou

odkaz

Upřeně se na ní podívám. Nevím, co jí říct. Nechci tak úplně zasahovat do minulosti, která se mně stále drží jako klíště. Je to přeci jen rok, co zemřela. Co jsem jí neochránil... co jsem s tím nedokázal nic udělat. A málem se stal nekromantem... či jak se tomu pro všechny svatý nadává...
Z mé tváři zmizí úsměv a tvář na chvíli zahalí smutek, jako černý mrak.
"Všechny ne..." Prohlásím vážně. Pozvednu šálek čaje a fouknu do něj. Přeci jen si nechci opařit jazyk horkým čajem.
"Jen ty, o kterých se mi zdá... stejně jako té, které se zdá o mně." Myslím to naprosto vážně a odložím hrnek na stůl.
"Ne. Nespí na parapetu." S tím se postavím. Jako kdyby to dělalo samo tělo. Jako kdyby mi to všechno, co se pravděpodobně chystám udělat, tak neskutečně chybělo.
"Zůstaň... prosím..." Šeptnu, když k ní dojdu... a u ní se zastavím. Bojuji sám se sebou a nemám ani nejmenší tušení, co bych teď měl dělat. Jedna má část by chtěla něco, co ta druhá si zakázala dělat. Nejraději bych s křikem utekl. Zavřel se do svého pokoje a tam zavrtal hlavu do knih o magií. Jsem v této chvíli bezmocný a mám takový pocit, že mi asi už není pomoci.
"Rád... bych... tě objal." Leze to ze mně, jako z chlupaté deky. A uznávám, že to musí znít a vypadat naprosto ujetě. Věřte mi, jsem z toho celý divný.

Nicky a její sen

"Jedině pokud ty sama chceš... ale maličko uznání by nebyla trošku od škody." Toť k tomu zatleskání.
"Nikdy jsem nebyl moc rodinný typ... a neumím to s dětmi." Přizná se s povzdechem. Tváří se u toho jako andílek, což je poněkud komické. Vzhledem k tomu, co on vlastně je. A kým byl.

"Parchante!" Prohlásí Ray, který se pere s Lucem na zemi. V jeho ruce se najednou zaleskne ona čepel, kterou mu Lucifer věnoval. A Lucifer s sebou překvapeně cukne. Snaží se Raye ze sebe dostat. Jako kdyby tato zbraň byla schopná někomu, jako je on ublížit.
Vzhledem k tomu, že pochází tam odkud pochází... je to vlastně svým způsobem možné.
Beth jen kývá nevěřícně hlavou a nějak se k tomu nevyjadřuje. Proč také? Dokonce se tam i objeví čarodějka, která na ně hledí po boku s nějakým dalším mužem. Celkem pěkný. Všichni pozorují ty dva.

"Nech toho... nemáš vůbec smysl pro humor." Prohlásí Luc a v jeho hlase zazní strach a jisté obavy. Ona zbraň mu může ublížit? Hořko těžko od sebe drží nůž, kterým se Ray snaží Luce zasáhnout.
"Ukážu ti smysl pro humor, ty parchante!" Zavrčí Ray a pokud se někomu nepodaří včas do toho zasáhnout... tak se mu to podaří? Jako kdyby Superman byl oslaben kryptonitem, tak to právě teď vypadá u Luce.

Můj sen s velmi zajímavým dilematem

Netečně sleduji jak se mračí a zpracovává to minimum informací, které jsem mu poskytla ve velmi osekané formě. Nikdy jsem si nedělala iluze, že by byl blbec, a proto mě nijak nepřekvapí, že si odvodí s kým tu jsem a za jakým účelem plus kdo je cíl.
"Mám ti zatleskat?"
Pozvednu jedno obočí k dané otázce a jinak se můj výraz nijak nemění.
"Má mě překvapovat, že sis ho najal ty?"
Ne, ani já nejsem blbá a když velkolepě oznámí, že ví, kdo je jeho syn tak mám jasno.
Poznámku k mému vzhledu přejdu jen s menším cuknutím rtů, což možná bylo něco jako úsměv.

Dojdeme s Lucem k baru, kde si od Raye vezmu své pití a společensky přijatelně se ho ujmu ucucávat, dokud se Luc nevykecá ve svém monologu. Někdy umí lézt vskutku na nervy... nebo jsem jen já otrávená případem ze kterého konec konců nic nebude? I to je dost možné.
Nuda nuda, šeď a-...
A helemese, asi něco přeci bude. Ray tento fakt nevzal dvakrát dobře - já vím proč se ptám na jména a taky se příležitostně obtěžuju se získáváním informací okolo, než někoho jdu odstřelit.
No a jakmile je sklenčka odložena, tuším co bude následovat. Kopnu do sebe zbytek sklenky ve stejný moment, jako se Ray vrhne na Luce a ohlédnu se po Beth.
"Budeš s tím tím něco dělat ty, nebo mám testovat jak daleko spadlo jablko od nesmrtelného stromu?"
Pozvednu obočí a začnu si pískat melodii Hard Rock Hallellujah, při čemž šíp ovládán mou vůlí jen vyjede z úchytu na stehně, projede mezi překrývající se látkou rozparku a vznese se do vzduchu vedle mě, kde jen tak pomaličku rotuje a vyčkává, zatímco já dál hvízdám naposlouchanou melodii.
Podle toho, co Beth řekne se rozhodnu jak ukončit roztržku těch dvou. Momentálně mám chuť provrtat je šípem oba, ale jen u jednoho vím, že by to jistě přežil.

Čajíčkování

Začnu se soustředit na svůj vlastní čaj. Přidám si tam lžičku čaje a pečlivě jej nechám rozpustit v čaji. Snažím se nepřemýšlet o tom krátkém dotyku. Jenže to nejde, skoro jako kdyby to bylo něco, co bylo důležité, esenciální... Ugh, obávám se, že ani já to sama nechápu.

Usměji se, když začne mluvit o můrákovi a přidání se do imaginární skupiny sebevrahů, která zachraňuje svět. Je dobře, že ví, co to je humor. Bez toho se totiž těžko přežívá. Ale hádám, že když měl někdo začátek života jako on, tak to asi jinak stejně nejde. Dojdu pomalu ke stolu i s hrnkem a posadím se na židli. Obejmu hrnek oběma rukama, abych se mi zahřály. Podívám se na něho při té otázce.

"Všechny dívky v nesnázích, co zachraníš zveš k sobě domu na přespání?" zeptám se, abych se vyhnula odpovědi. Chtěla bych totiž říct, že tu zůstanu. A to by nedopadlo dobře. "Nebo jenom ty, co si rozumí s egyptskou bohyní, co spí na parapetu?"

Nicky a její sen

"Pracuješ?" Otáže se. Pozvedne jedno obočí a rozhlédne se po místnosti. Pohledem se zastaví u Raye s Beth. Zamračí se.
"A pracuješ s ním..." Přiloží k ústům šampaňské. Maličko se napije.
"Zajímavé..." Ne. Ani trošku mu to nepřijde zajímavé. "Nicméně ano. Opravdu si věřím natolik, že jsem ochoten prohlásit... že oním cílem jsem já." Kdo ví jestli hádá či tomu je naprosto jinak.

"A co tady dělám? Seznamuji se... se svým synem." Vykouzlí na své tváři úsměv, hledíc přitom stále na Raye. Dopije sklenku šampaňského.
"Ano jistě. Právě jsem dopil." Položí procházejícímu číšníkovi prázdnou skleničku na tác.
"Mimochodem. Sluší ti to." Prohodí ještě k tobě. Než dojde k Beth, lehce jí pokyne hlavou a poté se upřeně podívá na Raye.

"Nazdar synu. Tak jsem tě sem dostal... což je skvělé. Onu odměnu dostaneš tak či tak, i když mně nezabiješ. Přeci jen, jsem to byl já kdo ti volal." Při posledních slovech změní hlas.
Ray po celou dobu na něj němě hledí. Neschopen slov. Neschopen pohybu. Beth se zase dívá na nevraživě na tebe.
A pokud se ptáte, co vlastně Lucifer udělal. To on zavolal Rayovi a vypsal na svoji hlavu odměnu. Aby ho dostal na něco takového. Teď onu odměnu právě zrušil.
"Ne... ne... to nemůže být pravda." Prohlásí Ray naprosto šokován celou tou situací. Je vidět, jak se mu sklenička, kterou drží v ruce chvěje... vlastně se celý klepe jako čivava.
Druhou ruku, co má schovanou na zbrani vytáhne a skočí po Luciferovi. Skleničku předtím pochopitelně položí na stůl.

Můj sen pro zbohatlíky

Sleduji lidi kolem již naprosto reflexivně, oči samy bloudí, hledají nebezpečí a veškeré smysly mám napnuté jako struny. Sáhnout na mě někdo ze zadu, tak je jediným chvatem na zemi ani nikdo, včetně mě, neví jak. Tolik k tomu, jak dobře se tu cítím.
Kurva já vím, proč na tyhle akce nelezu.
A pak najdu svůj osobní cíl - bar a Raye. S Beth.
Proč tu musí být i tahle čubka, to mi fakt musí kazit každou volnou chvíli?
Odfrknu si. Dokud jsem k Lucovi měla chladný profesionální přístup nikdy mi nevadilo jak ho v Díře obletovala i když jsme tam byli "spolu", ale pak mi někde v hlavě něco přecvaklo a prostě se tu tak nějak vyloupla vzájemná nevraživost.
Co ta tady vlastně dělá...?
Zamračím se, neb mě napadne jestli tu není s Lucem, což by dávalo smysl.

A do prdele...
Proletí mi hlavou, když za sebou uslyším Lucův hlas. Otočím se, neb nemá smysl pokoušet se o útěk a tvářím se tak, jako vždy. Kamenná tvář s chladnýma očima a rty zamrzlé v rovině.
"Pracuju."
Odpovím prostě a pak dvakrát po sobe rychle mrknu.
Do kozí řitě!
Možná se v myšlenkách opakuju, ale na tohle byl dán podstatně větší důraz. Ouč. Ouč. Ouč!
Třináct?!
Avšak i toto překvapení ustojím v pohodě.
Takže ho mám znovu za úkol zabít a navíc... ten zasranej neznámej zkurvysyn Rayův fotr je Luc?!
"A... Co tady děláš ty?"
Řeknu protože ucítí, že něco prostě říct musím. Zdá se, že ani jemu se nelíbí ti dva u baru, takž enejspíš nejvyšší čas jim to randevú přetrhnout.
"Něco k pití?"
Rayiii, myslím, že už se nám to kapánek komplikuje... maličko... nepatrně... toho si skoro ani nevšimneš...

Jiskra, která zažene mocný plamen?

Pohlédnu na ní. Ten její úsměv. Je tak pěkný. A já si vzpomenu na ten sen. Ten, který byl jakousi předtuchou budoucností či kdo ví čím? Ten polibek. Chuť jejich rtů. Nebylo by těžké proměnit těch pár kroků, obejmout jí kolem pasu a opět jí políbit. Opět ochutnat její rty. Dotknout se její tváře.
Nesmím takto přemýšlet.
Zatřepu hlavou.
Vyslechnu si její slova. Věří mi? Proto mi to řekla? Nebo to měla být útěcha? Kdo ví?
"Jako kdyby to bylo to prokletí k našemu daru..." Šeptnu tiše. Možná na tom něco bude. Umíme to, co umíme. A tady je cena za onen dar.

Jestli jsem se toho lekl? Nevím. Lekl jsem se spíše toho, jak moc bych jí teď chtěl obejmout. Jak moc bych jí chtěl držet ve své blízkosti. Cítit jí u sebe.
Sakra... to je špatně... moc špatně. Zachary, nesmíš. Víš jaký si... Nebyla by s tebou šťastná.
Zhluboka se nadechnu a poté vydechnu.
Dívá se na mně. Cítím její pohled na sobě a ne... prostě nemohu, raději se snažím soustředit na něco jiného. Třeba na to, aby ten sáček nebyl dlouho v hrnku. Následně na slazení čaje.

"Slavnostně ti přísahám, že ti pomohu s můrákem." Až teď se na ní podívám a div u toho nezasalutuji.
"A k těm dalším věcem... myslím si, že naprosto všechny body splňuji." Převezmu šálek s čajem, tak že jej přesunu ke stolu a sednu si na židli.
"Sedni si, prosím... nevynes mi spaní." Poukáži na volnou židli a v případě nutnosti, jsem připraven na možné pády a tak. Nevím jak na tom jsou se stabilitou její nohy. Možná to už není tak špatné, jako předtím.
Přeci jen jsem do jejího těla dostal onen lektvar a pizzu. Teď si dá ještě čaj. To by jí mohlo pomoct.
"Vážně tu nechceš zůstat?" Nevím proč. Ale představa toho, že zase zmizí, potom co jsem jí našel... děsí mně to. Na druhou stranu nechci nic, jako vztah. Se mnou žádná není šťastná a se mnou žádná nemá štěstí.
Už jednou jsem jednu oplakal. Nemůžu znova další.
Tak proč mně to zatraceně... tak strašně k ní táhne? Proč se děsím představy, že budu bez ní, když jí sotva znám?