Že by... jiskra?
odkaz

"Mám doma podobnou sbírku, čajů, takže vím, jak by se to asi mohlo protáhnout. Přece jen taky trochu fušuju do čarodějnictví. A tohle k tomu tak nějak patří," usměji se na něj mile. Bylo příjemné vidět ho se usmívat. Potěšilo mne to. Ani nevím, proč tak moc.

Vážnou chvilku, která nastane, zvládnu s upřeným pohledem na něj. Zkoumám jeho rysy, výraz a ptám se, co pod ním je. Překvapí mne, že ho jeho rodiče dali do cirkusu, určitě to není nic, o čem se chce bavit. To vím. Ale s touhle upřímností teď, musím dodat svou část pravdy.

"Já si do doby před třemi dny byla jistá tím, že jsem sirotek, jehož rodiče umřeli při nějaké nehodě. Vychovávala mě křesťanská pěstounská rodina, bylo nás tam v té době kolem 6 nejméně.." říkám a přitom doufám, že to nebude brát jako vytahování. Moje dětství zní lépe.

A pak položil svou ruku na mojí. Nestačila jsem se na něj ani překvapeně podívat od těch rukou, když jsem ucítila to mravenčení, nebo co to bylo. Napětí? Reakce na jiné čaroděje? Cítil to taky? Co to bylo? A proč se tak rychle odtáhl? Lekl se toho, co udělal, nebo toho mravenčení? Cítil to také? Asi ano, když si tou ruku zatřepal.

Ani nevím proč, ale znovu si vzpomenu na ten sen. Sen, co následoval hned po tom snu, kdy jsem mluvila s mužem, co tvrdil, že je můj otec. Co když ta vize byla jen vzkaz od toho mocného muže, se Zacharyho mám držet? Co když to bude on, kdo mi pomůže dostat Morganu z koně? Co když tohle všechno je nám souzeno?

Myšlenky se mi víří hlavou neuvěřitelnou rychlostí. Dívám se přitom na něj. Tak trochu zamrznu, takže i má odpověď má trochu zpoždění. Odkašlu si, abych získala čas na uvědomění si, na co se mne ptal a odtrhnout se od toho momentu.

"Stačí se vrhat bezhlavě do nebezpečných situací a zanedbávat vlastní bezpečí a rozumné rady přátel a známých, že bys měl zpomalit. Tedy, to je už vyšší post v našem společenství. Pro začátek stačí souhlasit, že mi pomůžeš s Můrákem," dostanu ze sebe, ani netuším jak. Vezmu si raději do ruky hrnek.

Akce pro bohaté - Nicky a její sen

Cestou míjíš spoustu osob, ale žádná z nich nemá ono osudové číslo. U baru máš tu možnost vidět Raye. Ten se tak nějak zakecal a s nikým jiným než se samotnou Beth. Rudé šaty, které na má na sobě jí svým způsobem sluší a na Rayovi je poznat, že se hlavně jemu v nich neskutečně zamlouvá.
Dokonce se kolem tebe mihne ona čarodějka, kterou Luc onehdá zaučoval v lekcích magie. Také na sobě má šaty - dlouhé a černé.

"Nicky?" Zaslechneš za svými zády velmi povědomí hlas. Lucifer. Všiml si tě, ač si to sama nechtěla.
"Co tady děláš?" Je vážně překvapený, že tě vidí. A nadechuje se tak nějak k tomu, že by ti nějakým způsobem zalichotil. Místo toho se však zamračí, když si všimne Ray, který stále se zaujetím hovoří s Beth. Nicméně ty si tak nějak můžeš všimnout toho krásného čísla, které má na sobě. Třináct.
Což krom toho, že je na něj opět vypsaná odměna... znamená i něco jiného... že je Rayův otec. To by možná vysvětlovalo proč mu daroval na'at.

Akce pro bohaté

V šatech se necítím úplně nejlíp, asi hlavně proto, že už je to pěkná řádka let, co jsem měla nějaké na sobě. Žel i přes to, jsem nezapomněla jak se v nich pohybovat a mé stání na podpatcích, ač je to bolestivé nezvykem, působí přirozeně stejně jako pozdější chůze. Šátek mám skvěle roztažený po nadloktí a hlídám si, aby nesklouzl z tetování na pravé straně. V jedné ruce mám psaníčko a v druhé špičku s cigaretou připravedou k zapálení. Vlasy jen lehce upravené v zadu sepnuté dvěma ozdobnými hřebínky, aby nepřekážely nikde kolem a zapadalo to do prostředí.
"Tvůj kšeft, budu přesně tak, kde mi řekneš."
Kývnu na souhlas. Ne, oblek mi k němu nejde ani trochu, jsem zvyklá na ten jeho pouliční ohoz z kůže a tak.

Když ve stémosmém patře vystoupíme, naskytne se nám pohled na tu vrchnost zde a jednoduchým protočením očí dám jasně najevo, že bych zvracela do nejbližšího květináče, pokud bych na sebe chtěla strhnout pozornost. Po něčem takovém však netoužím a tak si nechám zajít chuť. Raději kývnu na Rayův nápad s pitím.
Trochu se napít, prohédnout to tu, najít cíl...
Jenže to by mi nesměl zkoumavý pohled okolí skončit na Lucovi.
Do řitě!
Tohle mi mohlo dojít. Pfff... Počkat, jak to spolu vlastně máme? Nejsem si jistá, ale rozhodně budu mít na talíři, že s ním na žádnou podobnou akci nejdu.

Tvářím se jako pravá znuděná panička opovrhující společností a rozhození z přítomnosti známé osoby na sobě nedám znát. Nechce se mi vyhledat jeho společnost a tak raději nenápadně jdu mezi hloučky na druhou stranu, směrem kam mizel Ray v naději, že si mě Luc ještě nějakou chvíli nevšimne, ideálně že mě nepozná. Protože mě v šatech nikdy nezažil (což Ray ano, byť to bylo jen jedinkrát a mě bylo šestnáct), ráda bych spoléhala na tu druhou možnost.
Jen ať si dál kecá a baví, já tu udělám s Rayem práci a vypadnem pryč.

Nicky a snová realita

"Všechno stejně nakonec skončí u mně." Jestli si věří. Toť otázka. Nicméně on toho byl schopen. Všechno nasbírat.

"Že? Taky si říkám. Krom nože, jsem schopen jí přetvořit, jak jsem ukázal do podoby obušku. Zkusil jsem i z toho udělat sai, ale vypadal spíše jako minitrojzubec..." Zarazí se, při onom mluvení se jej opět snažil přetvořit. A ano. Vypadalo to jako minitrojzubec. Ptát se na to, jak se mu to podařilo, není na místě. Stačí říct, že to je prostě Zatracenec.
"Nebo taková jehla do vlasů." A s jeho slovy se najednou minitrojzubec stane jehlou.
"Chmmm... přenechám ti šíp." Jako kdyby přemýšlel nad tím, že by si to s tebou nakonec vyměnil. Na druhou stranu, on už tak nějak ví zacházet s tím jak onu zbraň přetvořit.

Co se týče šatů... přesně takové, jaké si chtěla, si také měla. Ray potlačil hvízdnutí. Raději to nějak nekomentoval. Byly v černé barvě a splňovaly vše, oč sis žádala. Dokonce i ten dlouhý šátek byl hebký a vůbec příjemný.
"Takže. Najdeme cíl a já ho potom zpacifikuji. V případě, že by měl cíl nějakou posilu, jsi tady ty?" Pohlédne na tebe zvědavě.
Nacházíte se totiž ve výtahu, zatím v 30tém poschodí a pomalu stoupáte nahoru. Hraje přitom normální výtahová čekací hudba. A Ray se z nudy začíná prohlížet v zrcadle.
Ona budova ke které výtah patří se jmenuje Willis Tower jedná se o mrakodrap. Onen večírek se odehrává div ne na střeše. Přesněji v 108 patře.
Ten výhled z ní bude stát za to.

Cink. 108 patro. Hurá a jste tam. Výtahové dveře se otevřou a vy tak můžete nahlédnout tomu jak se baví smetánka. Plesové šaty. Číšnici roznášejí různé pochutiny. Stůl s jídlem. A dokonce i hudba.
Malá kapela hrající to své.
"Skočím pro pití." Oznámí ti Ray a na malou chvíli tě opustí.
Když se rozhlédneš kolem. Upoutá tě jedna velmi známá tvář. Pochopitelně, že by si něco takového Lucifer nenechal ujít. Stojí u nějakého páru a způsobně s nimi hovoří o kdo ví přesně čím. V ruce drží sklenku s šampaňským. Ještě si tě tak nějak nevšiml. Vypadá ponořen do debaty.
Pokud za ní půjdeš, můžeš si všimnou těch dvou čísel. Stejné čísla, které měl v instrukcích Ray.

Snová realita

To že nemusím vůbec nic, co dělat nechci už jsem někde slyšela a až příliš mi to zní jako Luc. Musím se pro sebe pousmát, což stejně vypadá jako křivý škleb.
"Fajn."
Odkývnu to suše a nechám ho mluvit dál.
"Až se svět posere, tak půjdem do pekla... A pak je otázka jestli jich vezmu co nejvíc s sebou ručně, nebo stihnu vykrást ten tvůj trezor a pobila je třeba magickou násadou od lopaty."
A ano, fakt možné magické apokalypsy mě nechává chladnou, stejně jako by mě nikdo nerozhodil tím, kdyby mi nastínil jak bud emá duše trpět až zemřu a podobně. Věřte nebo ne, jsem s tím smířená.
Jeho úsměv opětuji svým a pozvednu k němu sklenku. Tento vtip již netřeba dále komentovat, jinak by mohl zezelenat a zkazit se.

Zamračím se na ten jeho úsměv. Je mi naprosto jasné, že si ten starej chlípník představil šíp klouzající do mého výstřihu a nesmírně se mu ta představa líbila. Na druhou stranu, nestal by se něčím, co bych byla ochotná nazvat přítelem, kdyby nebyl schopen krotit své představy, tužby a tak vůbec. Dost jasně jsme si tuto věc mezi námi vyjasnili a ačkoli občas umí šeredně balancovat na hranici, jindy víc ji už nepřekročil.
Na druhou stranu ten úsměv mohl být krom tohoto, také způsoben jeho správně pohoněným egem, protože v zápětí vytáhne z trezoru další hračku. O Zabíječi jsme něco zaslechla a vyvolalo to můj zájem i když jediný projev toho je, že jsem típla ještě nedokouřené cigáro, odložila nedopitou sklenku a vstala, abych si jej mohla vzít do ruky.
"Zajímavá hračka... Něco jsme o něm zaslechla ale netušila jsem, že skončil u tebe."
Pronesu s jistou dávkou uznání, což se u mě jen tak nevidí. Jenže pak vytáhne luk, který je pro mé oko podstatně zajímavější, hlavně proto, že si vybavím ten sen.
"Dobřeee, tohle se mi líbí víc."
Okomentuji to, položím Zabíječe na stůl a vezmu si luk. Uznávám, že k této střelné zbrani mám blízko ze všech nejméně, ale na druhou stranu, pořád je to blíž než k meči. Jen zkusmo zasadím šíp a natáhnu tětivu, mířím samozřejmě mimo Raye někam do zdi, ale nevystřelím, ani to nechci, pouze mě zajímalo jak je silný.
Vysadím šíp, vrátím jej do toulce a položím oboje na Rayovu židli, abych se mohla podívat na Na'at. Zamračím se, když řekne, že tu zbraň má od Luce a dostal ji jen tak. Luc nikde nic nedává jen tak, pokud se nejedná o mě a ani tak to neberu jako "jen tak", protože to dělá za účelem získat mě. Nebo alespoň tak to já vnímám.
Cos tím sledoval?
Vrtá mi hlavou, zatímco sleduji přetváření dýky na obušek.
"Tak to je velice pěkná věcička."
Zhodnotím Na'at.
"Z toho cos mi ukázal je do dvojice k šípu nejideálnější. Luk je příliš nápadný stejně jako meč, ale nůž, potažmo obušek schováš do obleku jednoduše, stejně jako já ten šíp do šatů."
Shrnu to jako celek a vrátím se ke stolu, abych se napila a zapálila si, mezitím nechám Raye ať si uklidí své hračky a s nohama na stole sleduji přípravu krmení pro Zabíječe.
Jak jsem řekla, když jsem slyšela o existenci něčeho takového - nic pro mě... nestarala bych se o to tak pečlivě, jako on.
Na druhou stranu, k Zatracenci se ten meč skvěle hodí.

"Šaty... no... barva je mi ukradená, klidně ti budu dělat i zrzavou dámu v růžové, ale pak chraňte svatí toho odvážlivce, který si dovolí říct něco o roztomilosti."
Uchechtnu se a kopnu do sebe panáka. Ray usedne a rovnou dolije, čímž se pomalu, ale jistě blížíme ke konci láhve. Sakra.
"V prvé řadě chci určitě rozparek nad koleno, aspoň jeden. Daleko líp se v tom hejbe a kope něomu do xichtu. Lepší by byly na obou bocích."
Už z tónu hlasu je znatelné, že to nevyžaduji a nechvávám to na něm, popřípadě jeho známostech, ale aspoň ten jeden být musí.
"... no a možná nějaký krátký rukáv, nebo možná dlouhý šátek... jo, šátek bude lepší, tím se dá škrtit. Neprůhledný a široký. Dámy ve společnosti mají málokdy potetovaná ramena. Ty to své skryješ pod oblekem, ale u mě je to horší."
Obvykle se se svou krvavou kartou na rameni nijak netajím, ale na tuto akci se to vskutku nehodí.
"Jinak je mi to volný. Rozparek a šátek, víc nechci."
Stanovím své požadavky a je mi jasné, že jakkoli přehnaně sexy ty šaty ve výsledku budou, tak si za to budu moct sama, protože jsem si to neřekla a vlastně je mi to i jedno. Zvládnu to. Dokud budou všichni koukat a nesahat, bude to naprosto v pořádku.
"No... akorát ty jizvy nezamaskujem, ale tak to případne svedem na to, že jsem prolítla skleněnýma dveřma, což vlastně nebude tak velká lež."
Sklem jsem prolítla ve svých devatenácti, akorát se nejednalo o dveře, jak máme v plánu tvrdit na případné nepěkné dotazy vyšší podezřívavé společnosti, ale o okno. A nebyla to zrovna povedená akce, když jsem musela zvolit tento typ útěku a Ray to moc dobře ví. Samozřejmě všechny mé jizvy na těle nejsou z toho a díky mé přirozené bledosti také většina z nich není tak výrazná, ale bystré oko je najde.

Čaj

Fajn. Tak toto jsem nedomyslel. Oukej. Samozřejmě, když po ní šla Morgana, tak to bude asi Morgana, kdo jí dělá to co jí dělá.
Chudák holka... má podobný vztah s rodiči jako já. I když mně jen šoupli do cirkusu... a pak mi dali svátek.

"Heřmánek tu mám. Díky za to, že jsem nemusel vyjmenovávat všechno, co tu mám." Opět se mi podaří něco... vykouzlit na své tváři úsměv, který však náhle zmizí s jejími slovy.
Upřeně na ní hledím.
Samozřejmě, že v tom bude mít prsty ten sen. Ten sen. Ano... Určitě to byl jen sen. Snažím se sám sebe přesvědčit. Možná i tu část mně, která si prostě nedá říct a myslí si, že se to skutečně stane. Že budu šišlat na její břicho.

"Chci ti pomoct, protože můj život tak nějak nemá smysl. Kurnik... vždyť jsem lovil Noční můru, abych se zabavil, protože jsem potřeboval najít nějaký cíl. A přetvářet tady dům, není ono. Dlouho jsem si myslel, že je... ale není. Jestli si myslíš, že jsi jediná, co má problémy s rodiči. Není tomu tak. Moji rodiče, když se dozvěděli, že nejsem obyčejný... šoupli mně do cirkusu k příšerám." Odpovím jí. Vlastně ani nevím proč. Je na mně však vidět, že se o tom víc nechci bavit.
Nevím ani z jakého důvodu, ale položím svou ruku na ruku o kterou se Sierra opírá o linku. Způsobí to podivné mravenčení a jakési vibrace. Raději ruku rychle se zatřepáním od ní odtáhnu. Překvapeně na ní pohlédnu.
"Takže... členství klubu, co pro něho musím udělat?" Zeptám se jej a snažím se u toho tvářit, že se nic s tím dotykem nestalo. Netuším, jestli to stejné pocítila i ona. Prostě to bylo divné. Vlastně víc příjemné, než nepříjemné.
Voda začala vřít a tak s ní mezitím, co mi vysvětluje ono členství, zaliji oba čaje. A kuchyní se opět line vůně bylinek.

Čaj

"Můžeš hádat třikrát kdo," téměř zabroukám a ujídám ten kousek pizzy. Je skvělá, i když mám pocit, že takhle vyhladovělá bych chválila cokoliv. Zvládám chodit, ale přestanu být tvrdohlavým sebevražedným superhrdinou a přijmu pomocnou ruku, abych se dostala do kuchyně. Bastet věnuji jen krátké "Aha" a úsměv, pak raději odtáhnu oči a mizím do kuchyně.

"Heřmánek, prosím, jestli máš," řeknu a položím si ruce na linku, o kterou se opřu bokem. Nohám nevěřím.

*Od chlastání whiskey k heřmánkovému čaji v jednom dni. Pěkné...*

Dám si pramen vlasů za ucho. Zhluboka se nadechnu.

"Hele, Zachary, já jen... vím, že o tom asi nechceš mluvit, ale já ti to stejně musím říct. Jde o ten sen. Může to být lež. Takže tě prostě musím varovat. Morgana ani její posluhovači si neberou servítky a já nechci, abys do toho šel se sebejistotou, že to přežiješ, protože jsi přece viděl sebe v budoucnosti, jak mi pomáháš opravit můj dům a postavit kolébku v něm, ano?"

Podívám se po něm a neusmívám se, aby věděl, že to myslím smrtelně vážně. Dám mu chvilku na promyšlenou.

"Ale samozřejmě, jestli patříš do klubu sebevrahů jako já a děláš to z jakéhokoliv jiného důvodu, vítej na palubě, kdokoliv schopný na mé straně je vítaný." dodám s úsměvem.

V kuchyni na čaji
Sierra

Nad její otázkou se zamyslím. Toto jsem tak nějak neměl možnost vyzkoušet.
"Nevím. Čistě teoreticky... možná ano. Ale nevím to stoprocentně." Odpovím jí po pravdě. Vlastně, když to vezmu kolem a kolem. Je to můj svým způsobem pokusný králík, i když ten lektvar jsem dělal podle návodu, který používali mnozí a fungoval. Jenže... chápejte, co nemám potvrzené skutečně a hmatatelně, to se prostě nestalo a ani jinak to nebylo v tomto případě.
Povzdechnu si. Možná jsem jí ho neměl dávat.
"Počkat... tobě někdo narušuje mysl? Jak? Možná by se na to dala vymyslet nějaká bariéra." Napadne mně z čista jasna.

"Ona je jen nenažraná a neumí si jídlo vychutnat." Prohlásím k Bastet, která vypadá, že se stejně za chvíli promění zpátky do kočičí podoby, aby si mohla vyčistit zaneřáděný kožich. Dělá to od té doby, co jsem jí zakázal, aby se olizovala v lidské podobě. Přišlo mi to strašně divné... a nechutné.
"Nevadí. Utíkej. Stejně budu zase kočkou... a po dobrém jídle si zdřímnu na parapetu." Vykouzlí úsměv od ucha k uchu, když si začne sundávat župan.
Protočím oči v sloup a pomáhám Si vstát, tedy pokud potřebuje. Jinak jí prostě popoháním do kuchyně.

Přejdu ke skříni, abych se podíval, co vlastně za čaje mám.
"Dáš si černý, ovocný, bylinkový či zelený?" Ano. Mám jich strašně spoustu a kdybych je vyjmenovával, tak bych tady skončil asi do zítřejšího dne. Mezitím, co jí nechám přemýšlet. Postavím vodu na čaj ve speciální nádobě na sporáku. Co se týče rychlovarné konvice... jo... měl jsem jí. Ale vybouchla. Neptejte se jak. Na to bych vám stejně odpověděl - Magie, druide.
Vytáhnu ze skříně ještě dva hrnky. Vezmu si meduňkový čaj na uklidnění a lepší spánek. Vylovím ze skříně ještě cukr a med. Nevím čím sladí, tak bude asi lepší zvolit oba. Postavím to na menší stolek, který je tak nějak akorát pro dva lidi, ale vejdou se sem i hravě čtyři... když se uskromníte.

Dojídání pizzy

Usměji se jeho starosti. Je to roztomilé. Něco, na co bych si ráda zvykla. Přece jen to byl člověk, který mě ještě nezklamal. Zatím teda ani neměl šanci, že? Až moc mi to ale připomíná tu vizi. Nechci se jí ale nechat ukolébat.

"Funguje to i proti nočním můrám, které ti někdo aktivně způsobuje a dalším narušováním mysli?" zeptám se. Nejen pro mou vlastní zvědavost, ale protože bych byla ráda, kdybych měla sen bez Morganina vložení, jsem si totiž jistá, že ty vize s Chrisem mi tam vložila ona. Je to způsob jejího mučení.

"Páni, a já myslela, že já měla hlad..." usmála jsem se na Bastet. Držím si úsměv na tváři jen na oko. Jeho prohlášení mě trochu zaskočilo. Vrhá se do nebezpečí.

"Dala bych si čaj... Půjdu s tebou do kuchyně, jestli to Bastet nebude vadit?" obrátím se na bohyni a vykouzlím roztomilý nejistý úsměv, který jí má utvrdit, že mě vážně zajímá, jestli by jí to vadilo a kdyžtak bych to neudělala. Mám ji svým způsobem ráda, i když ji znám takovou chvilku. Vezmu si jeden z posledních kousků pizzy.

Nicky a její bláznivé sny

odkaz

"Nemusíš mluvit. Nemusíš dělat nic, co dělat nechceš. Nemusíš se ani usmívat. Jen mi tam budeš krýt záda, kdyby se to posralo. Nic víc po tobě nechci." Snaží se objasnit Ray, co bys tak nějak přesně dělala a jak si to vlastně představuje.
"Vím. Rozumím. Chápu. Ale v magickém světě a tak... ty věci nefungují. Věř mi, že jednou se to posere a to právě kvůli magií. A já mám svou sbírku..." Vysvětlí proč se stal vášnivým sběratelem magických zbraní.
"Nope... nemám dvě. A ano máš pravdu, kdybych měl, tak by se to sakra pletlo." Přizná se s úsměvem na rtech a opět rozlije do skleniček. Kolikátá, že to vlastně byla? A sejde na tom?

Tvá slova na jeho tváři vykouzlí úsměv na tváři.
Přejde opět k trezoru, aby z něho vytáhl šavli, která se na první pohled zdá naprosto obyčejná, ale je tak nějak jasné, že obyčejná není.
"Nicky, dovol mi, abych tě seznámil se Zabiječem. Nejlepší zbraní proti nemrtvým." Ach ano. O Zabíječi jeden mohl slyšet své. Třeba to, že se musí krmit, jinak je potom k ničemu.
Potom vytáhne luk s toulcem šípů, který ti tak nějak přijde velmi povědomí. Používal to Srdcový Morgan v tom tvém snu.
"Někdo tvrdí, že je to prototyp či tak nějak syn... luku, který patřil samotné Artemis. Prý nikdy nemine. Vlastně on opravdu nemine."
Když ses dokochala převzal od tebe luk s toulcem, aby ti následně ukázal něco velmi zajímavého. Nyní to vypadalo tvarem jako dýka, bylo to celé černé a Ray to chvíli těžkal v ruce, vlastně to začal tvarovat. Až to následně přetvaroval do obušku. Neb ho zřejmě nic originálnějšího nenapadlo.
"To je Na'at. Ano... ano... ta pekelnická zbraň. Vlastně divné je, že jsem to získal od tvého parťáka. Prostě mi to jednou daroval. Neptal jsem se a vzal to. Darovanému koni na zuby nehledíš. Ale je to super věc. Zatím umím jen něco málo. Budu si jí brát. " O této zbrani se ví jen to, že se používala v pekle přesněji v zápasech v aréně. Její původ a kdo jí vyrobil... co všechno umí není známé. Jen to, že se tak nějak dokáže měnit podle vůle uživatele. A tak nějak i toho, koho je schopná poslouchat.
"Táááák... to byly moje nejcennější kousky... ostatní nestojí za zmínku."
Přesunul se k akvárku, které má na stole, dá do něj krmivo. Mající našedlou barvu, ze všeho nejvíc připomínající pšeničnou mouku. To také tvoří největší část krmné hmoty. Společně s kovovými hoblinami, mědí, železem a stříbrem. Pak jsou ještě ve směsi rozemleté lastury na jemný prášek, kostní moučka a křída. Naplní akvárko vodou, přisype hrnek krmiva a pořádně zamíchá. Následně tam vloží šavli a voala... Meč se krmí.

"Kde jsme to skončili? Jo ty šaty... jakou máš o nich představu?" Usadí se a opět vám nalije panáka. Zdá se, že láhev není bezedná a ještě pár panáků a dojde obsah v ní.