Nicky Střela a Ray Simons v akci

"Jo... jsem si tím sakra jistej. To je fuk, že to je můj fotr. Je to jenom o krvi. Vychovala mně ulice... a to nikdo nezmění." Pronese naprosto vážně.
"Nope... matka v tom prsty nemá. Mluvil jsem s nějakým chlapem. Neptal jsem se na jméno, když se mi nepředstavil. Proč taky? Takže pokud se moje matka nemění na chlapa po nocích či tak nějak... tak si nemyslím, že v tom má prsty... a i kdyby... Je to prostě kšeft jako každej jinej. No ne?" Ray vypadá, že o tom přemýšlel a rozhodl se. Bude to placený kšeft, tak proč ne. Možná se s ním ještě domluvit na ceně.
"Zaplatí za něj někdo čtyři tácy, jak jsem včera řekl. Rozdělíme si to rovným dílem. Prostě potřebuji zlohu." Jako kdyby ti snad četl myšlenky. Dva tácy nejsou vůbec málo. No ne? "Krom toho jsi tak nějak jediná, kterou už nějaký ten pátek znám a věřím ji. Navíc myslím, že si ti nějaký peníz hodí." Dodá a pak pokračuje v snídani.

"Kurňa... včera to byla jízda... chybělo mi to sakra. Stále ses někde flákala a nezvedala mobil. Ne, že by mne to překvapovalo. Ale prostě chybělo. S nikým jiným se tak dobře nechlastá, jako s tebou." Mrkne na tebe po notné chvíli Ray, který si sundá brýle. Vytáhne z kapsy krabičku cigaret Lucky Strike a spolu s ní následně černý black devilkový tabák, papírky a filtry. Smotne si jednu cigaretu. Podpálí jak tobě, tak sobě benzíňákem. Onen benzíňák nevypadá vůbec obyčejně a ten plamen taky ne. Nějaký modrý čarodějný oheň či něco takového. Na zapíku jsou divné ozdobné ornamenty, které určo nejsou ozdobné.
O Rayovi je známo, že má rád magické věcičky a je jejich sběratelem.

Zatracený Ray Simons

"Cajk. Budu tam."
Houknu do telefonu a zavěsím ve stejnou chvíli jako on, není potřeba více říkat. Upřímně jsem ráda, že to bere i se snídaní a klidným pokecem před akcí, což znamená, že nelítá v průseru, jak prve zněl.
Dlouze zívnu, protáhnu se, dojdu si na záchod, opláchnu obličej a když tak koukám v čem jsem usnula, tak se převléknu do zelených kapsáčů, béžového tílka, vezmu si podpažní pouzdra s pistolema a přes to zelenou látkovou bundu. Na opasku mám dva bajonety a granáty, s sebou beru Mazlíka v pouzdře s výbavou okolo a po kapsách mám standartně náboje, lékárničku, přihodím mobil a zmizím ven, kde sednu na motorku a vydám se k Rayovi.

"Čau."
Kývnu na pozdrav a pokud mě Rayův obdobný kocovinový stav nějak potěšeil, nedala jsem to znát. Raději se soustředím na důležité věci, například snídaně a případ, který pro mě Zatracenej Ray má.
Sednu ke stolu, hodím nohy na vedlejší židli, vezmu si chleba a kousek sýra. Sousto mi málem zaskočí, když zmíní svýho fotra a ukáže pozvánku. Znám ten lístek, tedy, ne nijak víc důvěrně, ale dost dobře na to, abych věděla, že to je pro bohaté a vlivné. Otec podobnbé pozvánky dostával dost často.
"Hej, počkej... ty... vždyť ani nevíš kdo to je. Tím se ho teda nehodlám nijak zastávat, ale chci vědět jestli si tím seš jistej a... kdo tě na to najal? Ještě mi řekni, že tvoje máma, ty vole, to by bylo už mov celký kafe jako..."
A jestli mi o tom včera náhodou říkal, tak se hodlám hájit, že si to fakt nepamatuju a poukázat na fakt, kolik jsme toho vypili.

Obložím si další krajíc, tentokrát šunkou i sýrem jako Ray a napiji se. Čím ses zkazil, tím se naprav, řekl někdo jednou, nejspíš na obhajobu toho, proč druhý den ještě s opicí na krku znovu chlastá jak duha.
Pušku jsem nechala opřenou v předsíni a nic jiného jsem si neodložila, ani se zouváním kanad jsem se neobtěžovala, jak je mým zvykem. Nedělám to ani doma, obzvlášť, když vím, že zase někam brzy půjdu.
Zjistění, že Ray má nějakého rodiče je více než zajímavé. Poznala jsem ho jako kluka vychovávaného mezi bezdomovci a teď to vypadá, že máme spoelčného zase o něco víc.

Nicky a Zatracenec na scéně - další sen? Kdo ví?

"Dojeď ke mně a vem hlavně sebe. To, co běžně nosíš sebou... fajn možná něco, co není hned vidět... budeš mít snídani." Prohlásí Ray už klidnějším hlasem. Jako kdyby se nic nestalo a všechno je v naprostém cajku.
"Teď skočím pro cigára a pro jídlo. Zmákneš to do půl hoďky?" Otáže se Ray, který zavěsí poté, co mu odpovíš.
Takže ten problém je možná tak vážnej, že prostě to neřekl rovnou do telefonu. stejně jak neřekl cenu.
Nicméně to se stejně dozvíš, když za ním dorazíš.

A tak vzhůru na cestu.

Co se týče snídaně... krom chleba, nějaké té obložené mísy s různými sýry a šunkou, je uprostřed stolu brandy. Toho si můžeš všimnout, když tě beze slov vpustí do kuchyně.
Vypadá o něco líp než ty. Na druhou stranu ty brýle na očích nepoukazují na to, že je mu zrovna extra fajn. A i přesto se bude pokračovat do aleluja v pití. Jak jinak ve vašem případě.
"Někdo mi volal, že je můj fotr ve městě. A bude tady..." Vysvětlí ti. Položí na stůl papírek s nějakou divnou pozvánkou na jakousi sakra divnou akci pro bohaté.
V tom případě je tak nějak jasné, že Ray je z toho celej divnej a možná právě kvůli tomu jste včera měli tu šílenou noc.
"Prej bude mít číslo 13... sice tomu nechápu, ale je to jediná poznávačka... a co chci? No chci ho oddělat... Vlastně za to dostanu zaplaceno. Takže zmáknu dvě mouchy jednou ranou." Pokračuje Ray, když rozleje vám oběma do sklenek brandy. Hodí na chleba dva plátky šunky a dva plátky sejra. Pořádně se do toho zakousne a přiťukne si s tebou.
Takže Ray má oddělat svého fotra, který je zazobaný a dostane za to ještě zaplaceno.
To je víc než zajímavé... no ne?

A tak je Nicky zase jednou na sračky...

Bolest se stupňuje, nevím jak si stopnout, jak se opřít, jestli se narovnat nebo hrbit. Opřu se o zeď, přichází chvilková úleva, pomalu se sesouvám dolů, proti své vůli. Chci vstát, ale tělo se nechce nechat přemluvit. Je mi zima, pořádně se zavrtám pod deku. Zeď je studená i přes vrstvu látky, hlava ne a ne polevit. Zaspat to, pomohlo by to... Nechci usnout, chci spát... Chci zpátky svůj bezesný spánek.

Devil is a looser he's my bitch...
"Errghg..."
Zavrčím a podívám se po pokoji.
"Kurva, do hajzlu..."
Přesně v takové ráno obvykle přichází věta "už nikdy nebudu pít." jenže já takové věci ze zásady neříkám, protože vím, že se druhý den stejně vožeru, pokud nebude kšeft.
Mobil!
Dojde mi po krátkém rozhlédnutí po mém útulném bytě, který by každého nezvaného hosta zvládl pozřít.
"Jo?"
Houknu do telefonu, na kterém blikalo Rayovo jméno. Okamžitě mě zjebe jak malýho haranta, kretén.
"Naser si, kryple..."
Zabručím tak nějak automaticky a hrozně příjemným tónem. To je tak, když někoho s kocovinou budí telefon a navíc máte ze včerejška okno jak vrata.
"Neječ hysterko, kde seš a co mám vzít? Hned jedu."
Odvětím. S největší pravděpodobností jsem se s ním včera na něčem dohodla, stopro jsme se u toho nalili a já se doma dodělala do takovýho stavu. Musí mu být jasný, že vůbec nevím, která bije, naštěstí mě zná a ví, že jakmile přijedu, budu ready zastřelit an cokoli ukáže.
Jen doufám, že jsem si s nim včera něco nefetla, to že mám sny by tomu odpovídalo...

Čarodějko, svět se zachrání sám. Už tolikrát to zvládl!

Mračí se na tebe. Nechá tě domluvit. Neskočí ti do řeči, ale mračí se na tebe.
"Nejsi jediná. Přestaň si sakra hrát na samiratána. Nikdo tvoji oběť neocení. Slehne se po tobě zem, jako se slehla po ostatních hrdinech. To dítě za to nemůže, že má tvrdohlavou matku. Nechceš o něj přijít? Tak koukej přestat!" Určitě by pokračovala ve svém monologu, ale když jsem se tam objevil s jídlem, tak toho na chvíli nechala.
Neposlouchal jsem, takže nevím co se sakra děje. Něco se určitě dělo, neboť nekomentovala mou zastávku na cigárko.
Spokojeně jsem si tím pádem v koupelně umýval ruce a vyčistil si zuby. Propláchl si vodou i tvář.

"Šup! Šup! Klidně sněz to všechno. Ta pizza je celá tvoje." Poukáže Bastet na krabici, kterou ti předá. Jedná se o normální sýrovo-šunkovou pizzu. Je poměrně velká a hodně dobrá. I když někoho s tvým hladem by přišlo všechno, co se dá jíst dobré... či snad ne?
"A po jídle si půjdeš lehnout do pokoje." Tak toto jsem už zaslechl.
"Však ano... nemělo to být jinak. Vždyť už ho jdu připravit." Mluvím k Bastet, ale nejdřív se zastavím u stolku, převezmu svou část krabice s pizzou. Kuřecí se špenátem a spoustou česneku. Posadím se na křeslo, na kterém jsem seděl před chvíli a s chutí se pustím do jídla.
"Můžete mi někdo říct, co se děje?" Zeptám se. Možná jsem jakej sem... ale nejsem blbej a prostě, když je něco sakra špatně, tak to poznám. No ne.
A tady je sakra něco špatně. Začíná mně štvát, že o ničem nevím. Nemám to rád.

Nicky a cesta zpátky do cely... či další sen?

Zaměstnat se ti daří snad dobrou hodinu, než nakonec tělo rezignuje a rozhodne se pro mnohem lepší nápad. Opřít se o zeď a sesunout se po ní k zemi.
Mdloby na tebe... toto kouzlo nemuselo být ani vysloveno a už se stalo.

Nebo ne?
Když si otevřela oči, byla si ve svém bytě. Na stole se válela spousta prázdných flašek, to musel být ale náročnej večer. Popelník přetékal vajglama. Na stole se nacházela poloprázdná krabička a stejně na tom byla i poloprázdná flaška brandy. Místností se linula hudba, která nepocházela odnikud jinud než z mobilu a jednalo se Lordi a Devil is a loser. Ten kdo ti telefonoval nebyl nikdo jiný než Ray.
Hlava ti třeštila a nebylo ti zrovna dvakrát hej. Jedna z moc dobře známých kocovin se stavila na návštěvu.

"Nicky, sakra... myslel jsem, že jsme se včera pořádně domluvili... kde k čertu vězíš? Nedám to sám... a neříkej mi teď, že prostě chceš víc... to by bylo vážně kurevský...!" Ray zní poněkud nasraně, nicméně i přesto je tam znatelný strach. Něco se posralo. Na něčem jste se domluvili. Máš mu dělat zálohu a teď je na to sám.
"Mám s tebou počítat?" Dobrá otázka.
Zdá se, že Zatracený Simons je opět v průseru... i když... kdy on nebyl a kdy jsi nebyla ty.
Cela. Vězení. Soud. Rada. Co děláš u sebe doma? Že by to tam předtím byl sen? Nebo toto je zase další sen?
Nicméně stále máš na drátě Simonse, který čeká na tvůj verdikt a funí přitom do telefonu. Kdo ví co přitom dělá? Určitě se nachází někde venku... dle ruchu z ulice.

Návrat z Wonderlandu

Čekal příliš dlouho... došla trpělivost...
Víc se v té myšlence neňimrám neb na to není čas. Zaplavila mě bolest z probodnutého stehna, ale nedonutila mě zastavit. Srdcový kluk neměl šanci. Když bojujete jeden na jednoho musíte si ujasnit jakou zbraň volíte a podle toho si hlídat vzdálenost. Je blbost tahat nůž tam kde se bude střílet, ale stejně tak je blbost mířit střelnou zbraní na někoho, kdo je moc blízko, umí běhat a je kurevsky nasranej, že vám vyignoruje i závažné a vlastně smrtelné zranění.

Dál třískám mrtvou hlavou o zem, ignorujíc křupnutí, které bylo dost hlasité, nevšímám si ani rozšiřující se rudé skvrny a čvachtavého zvuku při každém dopadnutí.
Náhle ucítím ruku na svém rameni, div nevyletím z kůže. Okamžitě za ní chytám s úmyslem přehodit nově příchozího přes sebe, ale něco... Něco mi to nedovolí. Ruku pustím, zklepnu ze sebe a otočím se na nově příchozí.
"Do hajzlu..."
Vyhrknu překvapením. Význam slov nějak proběhl kolem mě aniž bych si ho stihla nějak víc všimnout. Nemůžu spustit oči ze sebe sama v úplně jiné formě. Jsem to já, nepochybně ale... ty vlasy, zbroj, rohy a hlavně... křídla.
"C-co?"
Najednou mě objímá, nestačím před čepelí uhnout ač jí vidím. Prostě ve mě skončí, stejně snadno jako ten šíp. Neosvobodím Říši divů od Srdcové královny. Zase vyhrála. A opět jsem se zabila sama.

Probudím se se škubnutím a prudkým nádechem. Oči otevřu prakticky hned a snažím se co nejdřív zorientovat.
Cela. Zima. Pot. Bolest. Žalu-... bhgh.
Srát na všechno, ten žaludkový kotrmelec zapříčinil, že se kaviár s pečivem ženou zpátky ke znovushledání a tak vyletím z postele zaboříc hlavu do záchoda.
"Já vim, proč to nežeru."
Ucedím poté, co jsem míse sdělila vše potřebné, nechala onoho společníka aby se též vyjádřil a otřu si ústa. Teď by po pravdě trocha vody nebyla marná.
V chvíli, kdy mám tento problém za sebou, uvědomím si, jak šíleně se klepu zimou a o bolesti zad a hlavy nemluvím.
Nebyla by žádná novinka kdybych si v zádech zablokovala nějaký sval, ale naštěstí přes hlavu nejsem schopná tuto bolest vnímat v takové míře.

Seberu se ze země a vrátím se k posteli, abych se zabalila do deky, ale už si nelehnu.
Jsem v řiti. Jsem možná dost blízko smrti na zasraný selhání organismu a nemůžu nikomu věřit. Jsou ty sny vize? Touhy? Předtuchy? Nebo jen totální chaotický sračky?
Odplivnu si někam do rohu, následně sáhnu po placatce a napiju se, abych zahnala pachuť žaludečních šťáv.
"Nic moc."
Promluvím ke své kamarádce Brandy a raději ji vyměním za cigarety. Cítím se hrozně slabá, ale odmítám se vzdát.
Zapálím si, i když se klepu jak čivava. Zachumlám se do přikrývky, která zrovna dvakrát nehřeje, ale lepší, než drátem do oka a opřu se o zeď.
Momentálně hodlám dát prá cigaret a i přes svůj ne příliš dobrý zdravotní stav, pochodovat po cele. Dát si pauzu od spánku v naději, že mě bolest nesloží k zemi, aby mě následně pohltil spánek do svých útrob. Buď mi to vyjde, nebo ne. Volat si někoho na pomoc nejen, že nesmá smysl, ale hlavně po tom nijak neprahnu. Chci si poradit sama.

Wonderland - Nicky a veverka v prdeli medvěda

"Proč asi? Zmizela si... čekal jsem příliš dlouho." Odpoví ti Luc-Kloboučnik, než zmizíš. Kde jsi to jen už slyšela?

A co se týče šípu, trčel ti v stehně, když jsi skočila po klukovi. Ač se snažil sebevíc bránit, tak to bylo marné. Byla si silnější díky svému šílenství.
Prokázal ti laskavost. Chcípl. I přesto si pokračovala ve svém šílenství. Tedy dokud ti někdo položil ruku na rameno. Ač toho někoho si neslyšela přicházet. Prostě se tam zjevil.
Avšak Šklíba to nebyl, ke tvému překvapení to byl naprosto někdo jiný.
Jako kdyby ses dívala do zrcadla, avšak viděla bys tam patrných pár změn. Dlouhé vlasy rudé jako krev, dlouhé až po pás. Tváře bledé jako smrt. A z hlavy vyčnívaly dva výrustky,rohy. Odění představovala kroužková zbroj a meč se houpal u pasu. Křídla, která předtí nebyla viditelná, se teď majestátně chlubila. Černá jako obsidián.
"Je to jen sen, Nicky Střelo. Probuď se!" I hlas byl tvůj, ale i přesto cizí.
Objala tě. Mohla sis všimnout, jak se čepel zaleskla, než si pocítila bolest, když ti dýka vnikala do těla.
Bylo tak nějak jasné, že toto prostě nerozchodíš.
"Naviděnou Nicky... ještě se uvidíme."

Horečka se tě stále držela jako klíště. V hlavě ti třeštilo, jako kdyby se trpaslík rozhodl si vzít přesčas a těžil v tvé hlavě drahkokamy.
Bylo otázkou zdali za onu bolest zad může ta tvrdá postel či něco jiného... a aby toho nebylo málo, tak se tvůj žaludek obrátil. Možná ti jen kaviár nesedl nebo za to mohla nemoc, která tě schvátila.
Naštěstí tu nikdo nebyl. Či při vší smůle? Byla si sama. Sama... samotinká.

Wonderland - s veverkou si vytři prdel, medvěde!

Vůbec se mi nelíbí, že jde otevírat nějaké pomoci, ale než se stačím zeptat, koho tím myslí, když všichni ostatní jsou nahoře, leze k nám Kluk-Morgan s usmívající se Královnou-Beth.
Ta čubka! ... Ne, moment ... Ten zkurvysyn! Vylejvá si tu srdce aby mě oblbnul pěknejma řečičkama a teď tohle?! A já pitomá mu na tu nádhernou iluzi skočim. Zase! Nidky to neskončí... Všichni se se mnou jen hrají.
"Parchante!"
Zavrčím na Kloboučníka-Luce a nelze ignorovat, že na mě míří Srdcový kluk lukem. Potřebuji zbraň. Nemám nic jiného než to, v tom tkví mé umění. Bez toho jsem... Nic.

"Proč zrazuješ ty?!"
Vykřiknu na něj, když s královnou odchází a nechává mě Klukovi na mušce. Do teď jsem se nehla, krom pár vzteklých rozhození rukama. Nečekám, že nějaká odpověď přijde, ale před bolestí z té zrady se zatvrdím a své srdce obeženu vysokou zdí. Není žádná bolest, žádný pláč, jen čirá zlost. Ať si mě Morgan klidně zastřelí, ale vezmu ho s sebou.
Ještě mám hlavu otočenou k Lucovi, když se mé tělo dá do pohybu k Morganovi, následně se dívám, kam vlastně běžím a vidím svištící šíp proti mě. Nepokusím se uhnout, buď mě zastřelí a bude konec, nebo mě chce jen zastavit a zpacifikovat pro další účely své nadřízené.

Vzdálenost mezi námi není velká a on zvolil druhou možnost. Hlupák. Než stačí zasadit druhý šíp, prostě a jednoduše na něj skočím, snažím se ho udeřit do hlavy pěstí, nebo ho prostě chytnu za hlavu a prásknu s ní o zem. V záchvatu zuřivosti, ve spletenci rukou a nohou, v chaosu dvou těl. Nepřemýšlím. Hlavou mi rezonuje jediné.
Zabít, zabít, zabít...
Jsem nasraná, peklo v očích a chci zbraň. Jeho zbraň. Střelnou zbraň. Nikdy nemine, říkáte? Fajn. Bude to tak snažší. Chci ho!
Kdo ví, zda si při snaze o rozmlácení Morganovi lebky náhodou nepředtavuji hlavu zrádce. A já kráva tu viním Raye. Ray je možná parchant, ale ... je to ... přítel.
"Chcípni! Prokaž mi laskavost a prostě chcípni!"
Křiknu na Morgana, během našeho souboje na zemi a i kdybych mu hlavu o zem rozmlátila, nejsem ve stavu, kdy bych byla schopná toho nechat hned, i kdyby už se dávno přestal hýbat.
Nedostaneš mě...

Wonderland - Měla sis koupit veverku, Nicky!

"Rozumím!" Prohlásila královna. A co se týče králíka, tak u sebe naprosto nic neměl. Ale naprosto vůbec nic. Byl neozbrojený, vyděšný... když si z místnosti odcházela následujíc Luce-Kloboučníka.
Ten běžel dolů ze schodů. Sem tam se ohlédl, jestli jej náhodou sleduje. Následně se zastavil u hlavních dveří, které následně otevřel. Zhluboka se nadechl a vydechl.
"Nejdřív otevřu naši pomoci, která přišla." Prohlásil a s tím otevřel dveře.
Aby tak dovnitř vpustil prve Srdcového kluka, který už měl připraven luk s šípem k možnému použití a v jeho závěsu stála Srdcová královna. Ve chvíli co tě spatřila na své tváři vyzkouzlila úsměv na tváři.
"Děkuji, věrný... přivedl si jí sem. A teď ještě mi řekni, kde je ten meč." Královna Beth se zdá být velmi spokojená. Kloboučník se ukloní. Na jeho tváři je znatelný fanatismus. On je teď ten zrádce?
"Následujte mne." Prohlásí a poté se zarazí, když si tě všimne. Srdcový kluk v případě nějakého tvého pohybu, reagoval a to výstřelem. Však ne, aby tě zabil, spíše zastavil či něco takového. Nikdy nemine. Tak to bylo řečeno v předchozím snu. Že?
"Co bude s ní?" Zeptá se s jistým zájmem zrádce, který o tebe zavadí pohledem než se vydá po schodech nahoru v doprovodu královny.
Kluk zůstává s tebou. Aby tě zabavil... jim tak dal možnost konat. Bouře se blíží a kdo ví co s ní... Zrádci jsou v pevnosti a pustil je Kloboučník, který jim má v úmyslu předat jedinou pořádnou zbraň pro boj... To není zrovna nejlepší den. Kdy si však nějaké dobré dny měla?