Pokec s Mordecaiem
Nicky

"Chápu. Zdá se, že tu však zůstanete ještě jednu noc."
Povzdechne si. Pokrčí rameny.
"Proč nehádáte? Když vám to hned řeknu, bude to strašně nudné a nezáživné." Kývá nesouhlasně hlavou. Mezitím co obláčková šou dále pokračuje. Hlava vlka, která se během chvíle změní na Šedivákovu tvář. Takovou proměnu jsi viděla u jiného vlkouše, kterého si měla to štěstí zamordovat za peníze.
"Chci vás, protože s vámi je větší sranda... A co po vás chci. To je přeci jasné. Nějaké pořádné emoce. Myslel jsem, že jste jich plná a ono nic." Povzdech.
"Jaké zklamání..." V jeho očích se na malou chvíli zlověstně zableskne. Úsměv se promění. Jako kdyby se pomalu ničila jeho dokonalá maska.
"Víte, že si to mohu vzít sám... A nikdo mi v tom nezabrání, dokonce ani vy... vy potom budete toužit." Přiblížil se Mordecai ke tvé cele s úmyslem jí zničit a tebe z ní dostat pro své hrátky třeba i násilím. A v té chvíli začalo malé zemětřesení, když se k vám blížil hliňák. Mordecai se zarazil.
"Odejít hned!" Vydal rozkazy. Mordecai na něj překvapeně zíral. Mezitím, co se jeho lidská maska zase vracela do normálu.
"Pane Pumpo? Vážně? Za to mi ten parchant zaplatí. Ví vůbec, jak se těžko shánějí poslušní golemové." S tím se otočí mrtvolák na podpatku a vydá se pryč. Nechávajíc tě tak s hliňákem, který ti podává zapečetěný dopis.
"Pro vás!"

Noční můry útočí

Pohled do zrcadla mě naprosto vyděsil. Tušila jsem, co tahle noční můra bude zač. Tušila, ale stejně jsem si z celého srdce přála, aby skončila. A to, že jsem si uvědomovala, nebo aspoň na začátku, že je to jen noční můra, tak tím neubylo na skutečnosti této situace. Cítila jsem, dělala jsem, i když v hloubi duše jsem nic z toho nechtěla. Ale jako kdyby tady vůbec o mne nešlo. Jako bych byla jen pozorovat bez toho, abych měla právo na to řídit tenhle koráb jménem Moje tělo. Ačkoliv... ten pohled do zrcadla mě trochu odrazoval od myšlenky, že bych tohle byla skutečně já. Tohle byla napodobenina Morgany.

*Ne, ne, ne, to ne. Chris ne...Tohle není skutečné, nemůže být skutečné!*

Křičím v tom těle, aniž by vydalo jedinou hlásku. Vážně se snažím aspoň donutit tu loutkářku, aby neudělala to co vím, že hodlá udělat, ale zdá se, že na to nemám sílu. Nemůžu se ani nedívat. Nejde vůbec nic.

Zrovna když slyším hlas Eliota, co vím, že už dávno není Eliotem, a smích té Morganiny vysněné dcerky, tak si uvědomím opět pár věcí.

*Střelu zachránil Lucifer, ale kdo by měl přijít zachránit mě? Chris je pryč, aby se tohle nestalo a nikdo další mi už nemůže hlídat záda. *

Na tuhle situaci bych ani Eliota nezavolala, věděla jsem/tuším, že by to bylo nad jeho síly.

*Musím se z toho nějak dostat, přestat mu dávat živou půdu... Použít... Dair?*

Napadne mne a já nevím, jestli je to vhodná příležitost odhalit svá tajná esa. Ale když je nepoužiji, už nemusí být další možnost. Ale zase ani nevím, jestli stačí si to slovo pomyslet. No... vyzkoušení v bitevním poli, proč ne. A tak se soustředím, jak jen to jde, abych zprovoznila - snad - to slovo moci.

*Pusť mě ty hnusný parchante! DAIR!*

Pokec s mrtvolou no.2

Odfrknu si nad jeho dotčím z mého pozdravu.
Fajn, tohle je realita. Dobré vědět.
Převezmu tedy jídlo s pohledem, při kterým si neodpustím úšklebek a žádná slova díků nenásledují.

První odpověď k času je provázena vražedným pohledem poté, co si i s jídlem sednu zpět na postel. Na to dodá přesný čas.
Šest ráno... V kolik nás sem přivedli? V kolik jsem se vlastně naposledy koukala na hodiny?
Ten upír mě vážně začíná lézt na nervy. Radši se vrátit k jednomu pitomýmu snu za druhým, než poslouchat jeho.

Standartně přičichnu k placatce, než si z ní cvaknu, abych se nepatrně pousmála spokojeností. Je to jen krátké cuknutí jednoho koutku, než mou tvář přelije standartní zamračenost.
"Nečekala jsem, že tuto myšlenku splní."
Odvětím. Ne, vskutku jsem na Luciferovu moc nevsázela a počítala jsem s tím, že noc tu rozhodně strávím. Už jen proto, co upír řekl v mé cele před tím, než mě přivedl k Lucovi.
"Takže... co chceš? Dozvím se to? Chtěl jsi mě tu z nějakého důvodu..."
Načnu znovu naše předešlé téma.

Ne, jeho obláčky ve tvarech na mě také nedělají dojem, nebo to rozhodně nedávám najevo a raději se pustím do jídla.
Na otázku cigarety jen kývnu a let krabičky se zapalovačem sleduji očima. Teď tu to trávení času bude o něco příjemnější.

Pokec s mrtvolou
Nicky

"Ale... ale... to je mi přivítání. Nuže dobrá, co bych tak mohl čekat od někoho, jako jste vy... že?" Povzdechne si.
"K té brandy. Dovolil jsem si vám jí dát místo vody. Máte jí v placatce. Na vašem místě bych s ní šetřil." Vykouzlí úsměv, avšak neočekává vděčnost. Dejme tomu, že to je pro něj získávání si tě na svou stranu. Nic víc. Nic míň. Prosté úplatky. A co k nim říká: Neber úplatky, neber úplatky... nebo se z toho zblázníš. Nicméně, ty už šílená si, takže tady to nemá cenu řešit.

"Tolik hodin jako touto dobou včerejšího dne." Odpoví ti, avšak po chvíli přeci jen pohlédne na hodinky.
"Šest hodin ráno" Dodá s úsměvem na rtech. Přiloží si k ústům cigaretu, zapálí si jí a labužnicky vdechne kouř do plic.
Ke kaviáru je pochopitelně nějaké bílé pečivo. V té placatce skutečně je brandy. Hodně dobrá a pravděpodobně hodně drahá. Určitě nějakou takovou má u sebe i Luc.
"Zdá se, že se váš přítel s tou hodinou zmýlil. Vlastně po pravdě se velice snaží, aby vás odsud dostal, ale já jsem rychlejší a mrštnější." Zazubí se a vydechne kouř. Opět je to v nějakém tvaru. Momentálně snad připomínající hlavu koně.
"Cigaretu?" Otáže se. V jedné ruce držíc krabičku cigaret a zapalovač. Pokud jakkoliv odpovíš krabička cigaret a zapalovač je ti hozen přes mříže směrem na postel.

Noční můra útočí
Čarodějko či čaroději čaruj!

"Ty mlčet! Nesnažit se být chytřejší než já. To se nevyplácí." Zavrčel naštvaně neEliot, což způsobilo, že skutečně ač si chtěl následně mluvit, tak si nemohla. Jako kdybys byla němá.
Tlak na spáncích zesílil. Možná by tě to poslalo do kolen a možná ne.

Celá scenérie se však změnila. Měla jsi na sobě jiné šaty. Rudé jako krev a velmi krásně zdobené. Takové ty šaty, které se vídají ve fantasy filmech. Nic, co by si někdo v této době oblékl. Hleděla si do zrcadla, spatřujíc tak odraz toho jak vypadáš. Mnohem lépe než ses viděla předtím v Díře. Tváří si teď připomínala mnohem víc Morganu. Z očí prýštila sebedůvěra. Podivně se v nich zablesklo.
Za sebou si zaslechla nervózní zakašlání než si spatřila dva muže a mezi nima muže, kterého se sotva držel na nohou. Omyl byl jimi držen. Každý jej podpíral za paži. Hlavu měl skloněnou dolů, takže si mu neviděla do tváře. Jistě byl blonďák, teď jeho vlasy byly špinavé.
"Našli jsme ho, jak jste říkala, vaše výsosti." Prohlásil jeden z vojáků. Než ses otočila na tvé tváři se objevil úsměv, který vyděsil i ony vojáky.
Muž na tebe pohlédl. I přes špínu, kterou byla jeho tvář zaneřáděná, bylo jasné o koho se jedná. Chris. Domlácený. Zničený.
Jenže uvnitř si vůči němu v této chvíli necítila lítost a žádnou bolest. Vlastně. Došla si k němu pár kroků, doprovázena jeho očima. V nichž zračící se strach. Děsil se tě. A tebe to... nesmírně těšilo.
Ruka s nehty proměněnými v drápy se mu zaryla do hrudi a objala jako milence jeho bušící srdce, které následně s potěšeným výrazem vyrvala z něj. Ten vyděšený pohled než se skácel mrtví k zemi.
Tvé zuby ochutnávající chuť srdce milence, který tě údajně miloval.
"To je má dcera." Prohlašovala Morgana ve tvé hlavě. A ty, jakožto nepodstatná část, pouhý pozorovatel si mohla vidět tuto zkázu a nic s ní nedělat.

A pak se před tebou zhmotnil Eliot, který skutečně Eliotem už nikdy nebyl. Ty jeho oči.
"A to je teprve začátek, drahá. Těší tě to... já vím, že ano. Ta moc a všechno." Usmál se. I jeho úsměv děsil, ale tvůj víc. Oba dva jste se smáli, než jste propadli v šílený smích.

Probuzení z druhého snu

Život se mnou není a ani nemůže být jednoduché. Věděl do čeho jde a naučil se spoustu reflexů, které jsou pro vztah se mnou nutné. V duchu se nad tím pousměji.
"Můj..."
Zašeptám lehce zasněně, vnímám tlukot jeho srdce i když se mi ruka na jeho hrudi chvěje z toho, jak přepínám své úsilí. Pak se pohne a já přirozeně našlápnu k couvnutí, v půlce toho kroku se však zarazím a pomalu se přehoupnu zpátky.
Můj dech se zrychlí napětím a očekáváním, možná i strachem, ale již necuknu a nechám ho aby se přiblížil.

Rozechvělé rty se setkají s těmi opatrnými v letmém dotyku. Jediným pohybem mu vyjdu vstříc, než se odtrhnu s couvnutím.
A ono couvnutí následně mizí v temnotě přes kterou se propadnu zpět do přítomnosti.

Cítím pod sebou tvrdou postel a ještě než přijde uvědomnění, kde jsem, se ozve ten hlas.
...!!!!
Proběhne mi hlavou změť vykřičníků. Otevřu oči a vidím, že jsem hlavou stále ke stěně.
jak mohl vědět, že jsem vzhůru?
To je ta otázka, na kterou nejspíš odpověď nedostanu, pokud ji nevyslovím nahlas. A s tou Růženkou mě začíná pekelně štvát.
"Trhni si hnátou, mrtváku."
Odvětím a poté se přes ruku vytáhnu do sedu a otočím k němu.
Překvapení z toho, co za jídlo přinesl na sobě nedám znát. Neudělalo to na mě nejmenší dojem.
"Radši bych ten chleba a brandy, než rybí jikry."
Ušklíbnu se nad nabízeným jídlem. Ne, zrovna kaviár je něco, co vskutku nijak neocením. Jsem schopná to sníst, neb díky škole ulice sním prakticky cokoli, ale nemůžete po mě chtít chválu.

Pokud se nevytasí s ničím jinuým k jídlu, převezmu si tohle i tak a dám se do toho. I kdyby mě chtěl otrávit, je mi to jedno, protože ve chvíli, kdy mám jídlo v rukou zjišťuji, že opravdu mám hlad. Ovšem, že bych se cítila kdovíjak vyspaně se říct nedá.
Stačí mi i dvě hodiny besezného nerušeného spánku, abych byla schopná fungovat...
Zbožná prosba, já vím.
"Kolik je hodin?"
Optám se aby řeč nestála a zároveň se snažím vybavit kolik mohlo být než mě sem přivedli a čili dojít k odpovědi na otázku jak dlouho jsem vlastně spala?

Á tady je ten velký průser!

Usměju se na něj v rámci možností mile a vstoupím.

"Nazdar vojáku, odteď se oslovujeme takhle?" zeptám se, ale to už jsem vešla do místnosti a aniž bych stačila dát piva na bezpečné místo, tak cítím, jak se dotkl mých spánků. V první chvíli jsem jen překvapená a zmatená, v druhé - když už je cítím jak se do mě zarývají - jsem i vyděšená. Ale marná snaha, než si moje svaly uvědomí, že by teď měly vykonat reakci, podlehne mé tělo jeho příkazům.

Otočím se po těch pár krocích, co jsem učinila do středu místnosti. Zoufale doufám, že už nebude mít tvář Eliota, toho dobrosrdečného chlapa, který trpěl tím, co musel vykonat a co byla nehoda. Ale ne, pořád se dívám do jeho tváře, pořád slyším jeho hlas. Všechno to je o tolik těžší a já méně schopná a pohotová se bránit.

"Ty seš Noční Můra, co poslala Morgana? " zeptám se hrubým, podrážděným hlasem a pevně sevřu čelisti.

*Zabil Eliota, zabil Morgana... a chce mučit mě...*

První dvě věci mě donutí tu věc nenávidět. Ta poslední... no dejme tomu, že je to taky dobrá motivace, jak vymyslet, jak se z toho sakra dostat! Snažím se si vzpomenout na kouzlo, meditaci, trik, informace o Nočních můrách, nebo cokoliv, co by mě dostalo z jeho spárů a jeho zabilo. Přimhouřím oči. Z fleku mě samozřejmě napadá hned několik věcí, co mě děsí a čeho se bojím. Rodina, přátelé a takové pro mě charakteristické věci.

"Řekla bych, že se to dozví ona a víš jaká je, když někdo neudělá to, co chce..." odpovím ještě na jeho otázku, kdo by se dozvěděl, kdybych zemřela. To je momentálně moje jediná výhoda. Pokud se to jako výhoda dá brát. Že mě chce umučit někdo mocnější a tak mě nemá zabít.

Zajímavá taktika.
Beth

"To jsem rád, že se bavíš." Lehce se pousměji a svůj pohled stočím ke sklence. Jako kdyby mi přišla něčím zajímavá. Na druhou stranu je mi naprosto jasné, že zajímavější je tady má démonická společnost. U které už několikrát musím utírat sliny.
Když jsme u těch slin, bylo nám přineseno jídlo. Tak jsem to mohl v klidu zamaskovat tím, že se už nemohu dočkat jídla.

"V případě..." Na chvíli se odmlčím. Co jí sakra říct? Můj pohled spočine na jídle. Je jasné, co jí říct a tak jí popřeju dobrou chuť a pustím se do jídla.
Vážně to je skvělé. Jak jsem říkal, nejlepší burger, který jste kdy jedli.
"Hmmm... říkal jsem to. Je vážně boží!" Vykouzlil jsem na své tváři uvolněný úsměv. Na malou chvíli se uvolnil. A tak kdyby tu někdo skutečně chtěl jít po našem krku, udělal jsem ze sebe snadný cíl.
No co... ale řekněme, že ač to vůbec tak nějak nevypadalo... já se vlastně dobře bavil.

"Víš... myslel jsem, že budeš děsivější... a si spíš děsivější tím, jak ti to sakra sekne." Pronesu poté, co dojím vážně skvělé jídlo a utírám si přitom pusu, v případě, že bych jí měl náhodou špinavou.
Poté se na ní upřeně podívám a vyčkávám zdali na to něco řekne. Pokud ne. Tak zatraceně Zatracený se pokusí udělat první krok.
"Nechtěla bys přijít na jiné myšlenky... třeba u mně v bytě?" Pozvednu tázavě obočí, vyčkávajíc na reakci. Dokonce i na facku jsem tak nějak zvyklí. Dělám v tomto konkurenci Jacku Sparrowovi.

Podivnosti. Podivnosti. Podivné... Sakra problém!
Čarodějka - Čaruuuuj! S námi hru si hraj!

Něco je hodně špatně? Toť otázka. Neb po zaklepání, zaslechneš ty stejné kroky, jako pokaždé, když k nim jde Eliot. Což se také potvrdí, když se dveře otevřou a on se na tebe rozpačitě usměje.
"Ahoj, čarodějko." Otevře dveře, tak abys jimi mohla projít a vpustí tě dál.
Divný pocti stále sílí, ale všechno tak nějak nasvědčuje tomu, že to stále je Eliot. Nebo taky ne?

Jakmile si na malou chvíli od něj otočená zády, dveře se zavřou, tak se stane jedna věc... Eliotovy konečky prstů se začnou dotýkat spánků až na to, že můžeš pocítit, jak pronikají do hlavy skrz kůži a kosti a jako kdyby jemně masírovaly mozek. Ovšem o tom zda-li to je jemně a jestli to je masáž... se dá spekulovat.
To, že to není Eliot a Noční Můra, ti může vyvstat na mysl, ovšem dříve tě donutí položit na zem plamennou hůl a shodit se sebe kabelku. Pivo se bohužel při pádu rozbije. (Pokud se jedná o skleněné láhve) A pak tě donutí popojít pár kroků do místnosti.
"Čarodějka. Tu jsem ještě neměl. To mně zajímat. Tvůj přítel byl silný. Moc silný. Ale já byl silnější." Slyšíš hlas Eliota, ale tak nějak víš, že to Eliot už není. On ho zabil. Stejně jako zabil Morgana. A ta neřízená Střela s ním měla sakra problém dle její reakce. Musel jí zachránit Lucifer. Kdo zachrání tebe? Asi nikdo jiný než ty sama.
"Bohužel i tady říkala, nezabít. Jen potrápit... Ale kdo se to dozví. Podívejme se na to, čeho se bojíš."

Snový Luc
Nicky

Celou dobu tě pozoruje mlčky a se zájmem v očích.
Když k němu přejdeš na chvíli znejistí. Jako kdyby očekával útok či něco takového. Jisté zkušenosti jej nejspíše lecčemu naučili. Hlavně ty s tebou.
A když mu položíš ruku na jeho hruď, pohlédne ti upřeně do očí.
"A já chci být tvůj..." Šeptne. Cítíš jak jeho srdce změní na malou chvíli rytmus, v té stejné chvíli se k tobě opatrně nakloní s úmyslem tě políbit. Velmi pomalu, kdy v případech nutnosti je schopen od tebe poodstoupit a nechat toho.

Ač to byl pouze letmý dotek rtů či něco jiného... stejně jako všechno neskutečně děsivé a zároveň příjemné či nepříjemné, muselo skončit.
A konečně nebo zatraceně... ses probudila na tvrdé posteli ve vězeňské cele.
"Dobré ránko, Růženko." Ozval se hlas patřící Mordecaovi, který na sebe upozornil a bylo tak nějak jasné, že před celou stál už nějakou dobu.
Oblečen byl celý v bílém obleku, který by potřeboval nějakou barvičku, třeba trochu té červené. Na jeho tváři hrál ten jeho samolibý úsměv od ucha k uchu. V jedné ruce držel tác s jídlem s mnohaletou praxí číšníka.
"Je libo snídani. Postaral jsem se o to, aby to nebyl chléb a voda... ale něco mnohem lepšího, jako je kaviár." Zazubil se. A odlepil se od zdi o kterou se opíral, aby ti jídlo předal.