Stále stejný sen
Nicky

"V stejném šuplíku, jak si našla zbraň jsou prášky na bolest." Houkne na tebe Luc, když ještě hovoří s Igorem, který nezní vůbec nadšeně tím, že bude muset opět vymalovat cos nadrobila.
Ještě se s ním chvíli Luc vybavuje, než něco zavrčí a to Igora umlčí.

"Do hodiny tu budeme." Vejde do pokoje. Mobil schová do kapsy od kalhot. Obdaří tě kritickým pohledem.
"Myslel jsem, že sis na to zvykla a děláš to právě kvůli té bolesti." Pozvedne tázavě obočí. A opatrně se jeho ruka přiblíží k tvým vlasům, snažíc se z nich vytáhnout pozůstalost tvého mozku.
"Kuchyně je v mé části domu." Zamračí se u toho. "Zní to sakra divně, protože je to náš dům... ale chápu... furt si na to ještě zvykám." S tím se bosky přesune do oné kuchyně.
Divné na tom je, že nemá žádné ty svoje plyšové papuče a chodí bos.

Kuchyni má Luc stále stejnou. Aspoň to se nezměnilo.
Začne připravovat snídani.
"Pusť mi k tomu něco... klidně i ty Lordy. Už jsem si na ně zvykl." S tím vytáhne prkýnko, očistí cibuli, nakrájí ji na kostičky. Potom nastrouhá sýr. Naklepe vejce... a jinými slovy dělá šílenou alchymií v kuchyni. Na druhou stranu to opravdu voní krásně.
"Mimochodem, když už jsme ti majitelé Díry, bylo by fajn se tam dneska podívat a zjistit, jestli Fuchs nic nepotřebuje." Houkne na tebe od plotny. Jeden se zapomněl zmínit, že na sobě má zástěru a vypadá to vlastně svým způsobem komicky.

Sen - stejný fígl po druhé nfunguje

Nad jeho posledními slovy se nezarážím, prostě vezmu pistoli do úst a nepřemýšlím nad tím, co čekat, jestli se toho bát nebo co a jak, prostě hlaveň směr mozek, aby to byla jistota a zmáčknout dřív, než nějaký pud sebezáchovy stihne zareagovat.
Rána zazní, tělo dopadá na zem, zatímco mozek vylétl ven a ohodila zeď za mnou.

Bylo by tak moc optimistické očekávat otevření očí ve vězeňské cele nebo v jiném pitomém snu? No, nejspíš ano.
Když začnu přicházet k vědomí, cítím pod sebou tvrdost. Už už bych si myslela, že se můj počin zdařil a jsem na svém tvrdém vězeňském lůžku, když tu si uvědomím, že je to podlaha a v zápětí se ozve známý hlas, který navazuje na předešlý děj.
"No, tak a jsem v hajzlu...
Zdá se, že ve svém probouzení budu musečt být kreativnější... e... počkat? Mě se nevyloučila ani jedna možnost. Buď jsem ve snu a budu se z něj muset dostat jinak, nebo je to pravda a já šílím z minulosti.

Na druhou stranu... neměla by mě sakra vzbudit bolest?
"Aaarrrgg..."
Vydám ze sebe jakýs takýs zvuk plný bolesti. Přesněji bolesti hlavy oblastí kde mi prosvištěla kulka pistole.
"Do hajzlu..."
Dodám už o něco smysluplněji a srozumitelněji.
Nádech. Výdech. Brrr... Hnus.

Utru ze sebe pozůstatky mozku, který mi jak se zdá zase dorostl a pomalu se posadím. Snažím se tu bolest odsunout do pozadí a přemýšlet, ale moc dobře to nejde.
Luc mluví, ale stěží ho vnímám. Rozhlížím se po okolí, vidím i tu ohozenou zeď a všechno je... až příliš reálné.
I ta bolest.
Jo. Jsem v hajzlu.
Usoudím, že možná zkusím chvíli hrát podle pravidel snu a nějak se tu v něm zařadit. Třeba mě to dovede někam, do nějakého bodu, který mě probudí... nebo se prostě nemohu zabít sama a musí to udělat někdo jiný. S tímhle Lucem v tom však asi počítat nemohu.

"Eh... jo... Dobře."
Vyslovím se k otázce té snídaně a snažím se aby se mi hlava bolestí nerozkočila.
Jestli tohle dělám tenhle měsíc už po desáté jen tak z nudy, tak jsem šílenější, než jsem si o sobě myslela.
Nad tím se poměrně vesele ušklíbnu.
"Dřív jsem z nudy chlastala... a teď dělám tohle?"
Ušklebek přejde v tiché a krátké zasmání. Mezitím Luc vyřizuje svůj rusky mluvící hovor, já se pokusím sesbírat ze země své zacelující se já, abych mohla jít někam... někam jinam. Nejspíš na tu snídani o které se zmínil.

Sen č. 2
Nicky

Mlčí. Vyslechne si tvůj návrh, i když vypadá, že má proti němu spoustu co říct. Dá ruce rezignovaně nahoru. Podstoupí pár kroků.
Co se týče zbraně, našla si jí hned v šuplíku nočního stolku. Plně nabitou. Připravenou k použití.
"Vážně tu budeme muset zase malovat?" Pronese zoufale a udělá jen to, že se posadí na postel s jasnou rezignací. Ať si děláš sakra, co chceš.

"Spokojená?" Prohlásí Luc, který se nad tebou sklání. Podává ti přitom věci, aby ses mohla očistit. Smrt se nedostavila. Nic takového nebylo. Jen bolestivá regenerace. Při které u tebe celou dobu byl Luc, tedy možná jednou si odskočil pro věci, aby se mohl utřít a to stejné, abys udělala i ty, až se z toho dostaneš. Což se také stalo.
"Můžu konečně udělat tu snídani?" Zeptá se s pozvednutým obočím. A pokud se jedná o pokoj. Vážně tu bude potřeba vymalovat.
"Budu muset zavolat Igorovi. Ten nebude zrovna dvakrát nadšený, že musí vymalovat v tomto měsíci už asi po desáté." Vytáhne mobil z kapsy a vytočí číslo. Během toho, co se čeká než to ten na druhém konci zvedne, ti ještě řekne. "Občas se nudíš a tak si z nudy uděláš to stejné, co před chvíli. Říkám si, že tě to prostě baví."
S tím však onen hovor na druhém konci někdo přijme. Rusky mluvící. Luc jen pokrčí rameny a přejde na chodu, nechávajíc tě tak samotném v pokoji, který potřebuje vymalovat.

Pochůzky, pochůzky...

"Já své problémy umím zvládat," oponuji mu s mírným úsměvem na tváři. "Pardon, trochu jsem se ztratila v čase. Tak za půl hodiny u tebe..."

Souhlasím a zavěsím telefon. Jednou rukou se obejmu v pase a druhou si loktem o ní opřu. Telefonem pak v té ruce jemně poťukám po své bradě. Přimhouřím oči. Snažím se zanalyzovat, co mi na tom hovoru tak nesedělo. Zněl a mluvil jako Eliot.

*Možná je byl v nebezpečí? Nebo začínám být paranoidní? Ale jsem čarodějka, proč bych neměla neměla věřit pověrám a intuicím? Víc než párkrát mi to pomohlo, ne?*

Myšlení daleko od místa činu jen zřídka vedlo k odpovědím. Byl jediný způsob jak zjistit, zda začínám jen být šílená, nebo jestli je něco špatně. A tím je rozhodnuto. Vrátím se k Havranovi s kocovinou a Šedivákovi, co se věnuje dopisu.

"Musím se ještě někde stavit. Budu u vás dřív než tu polévku dovaříte..." promluvím na ně na oba. Telefon schovám do kabelky. Místo toho si do kapsy kalhot strčím křídu. Jsem hladová, stále trochu unavená a myšlení mám trochu zpomalené z toho, aby se nedotklo citlivých témat. Musím aspoň některé z těchto překážek odstranit. A tak mám v plánu si dát doma krátkou sprchu a vzít si něco čistého. A pak se stavit za Eliotem. S pivem, co bych měla mít dole v kuchyni.

"Dáš mi adresu?" zeptám se Šediváka a překontroluji si všechno v kabelce.

*A pak je ještě v tom pokoji ta plamenná hůl. Tu bych si u sebe taky asi měla nechat... *

Sen č.2

Zarazím se uprostřed pohybu kterým je již oblékání posledního kusu oblečení - trička.
"Cože?"
Nesmrtelná? Jako vážně, to nebyl kec?
A pak si doobléknu tričko, a znovu se zarazím nad možností, že se mi možná zdá sen o minulosti a tohle je přítomnost.
Ne není. Kdyby byla, pamatovala bych si spoustu věcí nebo bych si tu na ně vzpomněla a já o ničem z toho co říká nevím... Přesněji o ničem v rámci onoho slavného roku.

"Je mi líto, že ti ubližuju, fakt jo, dřív bych to udělala ani bych nemrkla, a ty ... zasranej bastarde ... si mě změnil."
Začnu a nadávku neřeknu nijak nenávistně, spíš jako mé osobní nahrazení slůvek "zlatíčko", "miláčku" a dalších.
"Ale kdyby tohle byla pravda, věděla bych o tom, co se mezi námi stalo, nemyslíš? A jestli ten lektvar maže vzpomínky, tak toho Havrana půjdu rozstřílet na hadry, protože to je o ničem..."
Zarazím se. Ne, nechci se s ním bavit, není skutečný, nemám mu co vysvětlovat.
"Hele jednoduchej návrh."
S tím hrábnu do šuplíku nočního stolku v naději, že tam bude pistole. Pokud ne, hledám pod polšťářem nebo v jiných šuplících po okolí, pokud by se snad Luc v mém hledání pokoušel mi zabránit, hrábnu po něčem na zdi, co nevypadá jako ozdoba a zkontroluji zda je připravená k použití.

"Jestli jsem nesmrtelná jak tvrdíš, nestane se nic než že budeme muset vymalovat a mě chvíli potrvá než se zvednu. Pokud mám pravdu já, dostanu se kam potřebuju... Zkus mi v tom zabránit a budeme tu ležet oba."
Řeknu s mířením na něj. Pokud se rozhodne, že je rozumné zůstat kde je, obrátím zbraň proti své hlavě a zmáčknu spoušť.

Sen č. 2
Nicky

"Nevím, jak... ale fungoval. Bylo to lepší. Lepšila ses." Povzdechne. Nemá ani nejmenší tušení, jak ti to vlastně lépe vysvětlit.
A když ho osloví, pohlédne na tebe rozpačitě. Na malou chvíli tam snad uvidíš takový ten pohled ala psí oči.

"Právě. Umřela si. Přivedl jsem tě zpět a něco se s tebou po pár dnech stalo. Změnila ses." Povzdechne si. Nesouhlasně vrtí hlavou.
"Nemůžu tě zabít. Nejde to. Jsi nesmrtelná jako já." Stojí si pevně za tím. Vidíš mu to na očích. Od něho se něčeho takového nedočkáš.
"Je mi to líto, Nicky. Měl jsem to sakra tušit, že všechno šlo tak zatraceně hladce." Povzdechne si. Zaboří svůj pohled do země.

"Vězení Rady?" S tím se na tebe zase podívá.
"To napadení Noční můrou, že? Podivné sny a tak... jenže vážně... ač nevěříš tomu, co se děje... skutečně je to tak. Všechny ty věci máme překonané." Myslí to sakra vážně. Tvrdohlavej zmetek.

Sen č.2

Snažím se pochopit, že můj sen je z nějakého času budoucího. Tady máme Morganu za sebou a ... hrdinové? Jo při tom se zašklebíme oba stejně.
"Jak by mi lektvar pomohl s něčím co mám tady?"
Odporuji s rozhozením rukou a poukázáním na hlavu. Ne, nemyslím si, že by překonat to celé šlo tak jednoduše. něco vypít a ... a co? Zapomenout na to?
"Luci..."
Oslovím ho a jsem podobně nešťastná jako on. Jsem přesvědčená, že to jsou sny a proto musím vymyslet jak se z něj dostat. Co nejdřív, než zešílím z toho jak on šílí.
"Jakou transformací? O ničem nevím... Luci, zlato, nech toho, já se musím vrátit do svý reality. Už jednou si mě zabil, tak to udělej znova, nebo to udělám sama! Nemám žádnej zasranej problém než to, že tohle se doopravdy neděje!"
Hlas přešel do nepříjemného štěkání, rozrušeného, ale naléhavého. Na to vstanu z postele a najdu si taky něco na sebe. Během svého oblékání pokračuji ve štěkavé řeči. Nelíbí se mi, že jsem na něj hnusná, ale musím. Tohle není můj Luc. Tohle všechno se teprve může stát, ale nemusí... Mohlo by... Chtěla bych to? Je to to, co chci? Normální život? Ne. Nevím. Asi. Nejsem si jistá.
"Nemohla jsem ti nic říct, protože jsem tu kurva nebyla. Usnula jsem ve vězní Rady, pak se probudila v připitomnělý parodii na Wonderland a teď jsem tady. Já se chtěla do prdele jen normálně vyspat!"

Další sen
Střela

"Ano, rok. Rok potom co se nám podařilo porazit Morganu a zabránit zničení světa. Po tom co se zrovna z nás... stali hrdinové." Při posledních slovech se divně zašklebí.
"A lektvary dělá Havran, přišel na jeden, který ti pomůže s tvým problémem. A on fungoval, fakt, že jo." Povzdechne si. Stále si přitom tak nějak udržuje od tebe jakousi vzdálenost, asi znalý z dřívějších dní a ponaučený.

Na tvými dalšími slovy pozvedne nechápavě obočí.
"Sen? Zabít? Co to říkáš, Střelo?" V jeho hlase jsou znatelné obavy.
"Chápu, že se toho událo hodně... tvou smrtí nevyjímaje a transformací... Válkou a dalšími věcmi... ale já jen..." Povzdechne si smutně.
"Proč si mi neřekla, že se s tebou něco děje? Že se děje právě toto... já bych ti pomohl. Jsi přeci, moje královna." Je zoufalý. Jako někdo komu se zbořil domeček z karet.

Sen... sen pořád je to sen

Naštěstí tenhle snový Luc je podstatně rozumnější a jakmile se nadechnu ke své prosbě, ruka je pryč a dokonce i Luc sám okamžitě se oblékající.
"Rok?!"
Vypravím ze sebe překvapeně. Ne, nahotu až tak neřeším, nemám potřebu se honem rychle zakrývat, za své jizvami zbrázděné tělo se nestydím, ale nikdy ho příliš neodhaluji, to je také fakt.
"Jaký..."
... lektvar?
Myšlenku nedořeknu, víc mě upoutá časová informace.
"Počkej, ne, o žádným Havranovi ani lektvaru nevím nic... Teprve jsme se dohodli, že bychom spolu něco mohli zkusit... Eee... proč ti to vlastně vysvětluju, tohle je pitomej sen. Zabij mě, ať se můžu vzbudit."
Poslední slova jsou naprostou prosbou. Jenže mám obavu, že teď to probuzení nebude tak snadné jako v tom předešlém.

Zase další sen
Nicky

Luc na tebe překvapeně hledí. Ruku dávno stáhl už se slovy kurva ne, dokonce vystřelil prudce na nohy, tak aby se zahalil peřinou.
"Nicky? Co se děje?" Pronese, když se snaží držet si deku u těla a následně si sbírá své oblečení.
"Já... myslel, žes to nějak překonala. Ten lektvar či co ti to dal ten Havran? Nezabral?" S tím na sebe rychle hází trenky, potom se souká do kalhot.
"Rok to bylo v pohodě... měl jsem to tušit..." Plácne se do čela. "Říkal jsem, že se mu nedá věřit. Omlouvám se." Oblékne si košili. Je vidět, že neví co má přesně dělat. Je zmatený tím vším.

Bohužel žádné prázdné láhve. A bohužel ještě jednou... ano, opravdu jsi nahá. A pravděpodobně opět jedno bohužel, skutečně se stalo, to co se stalo.