Sen č. 2
Nicky

Mlčí. Vyslechne si tvůj návrh, i když vypadá, že má proti němu spoustu co říct. Dá ruce rezignovaně nahoru. Podstoupí pár kroků.
Co se týče zbraně, našla si jí hned v šuplíku nočního stolku. Plně nabitou. Připravenou k použití.
"Vážně tu budeme muset zase malovat?" Pronese zoufale a udělá jen to, že se posadí na postel s jasnou rezignací. Ať si děláš sakra, co chceš.

"Spokojená?" Prohlásí Luc, který se nad tebou sklání. Podává ti přitom věci, aby ses mohla očistit. Smrt se nedostavila. Nic takového nebylo. Jen bolestivá regenerace. Při které u tebe celou dobu byl Luc, tedy možná jednou si odskočil pro věci, aby se mohl utřít a to stejné, abys udělala i ty, až se z toho dostaneš. Což se také stalo.
"Můžu konečně udělat tu snídani?" Zeptá se s pozvednutým obočím. A pokud se jedná o pokoj. Vážně tu bude potřeba vymalovat.
"Budu muset zavolat Igorovi. Ten nebude zrovna dvakrát nadšený, že musí vymalovat v tomto měsíci už asi po desáté." Vytáhne mobil z kapsy a vytočí číslo. Během toho, co se čeká než to ten na druhém konci zvedne, ti ještě řekne. "Občas se nudíš a tak si z nudy uděláš to stejné, co před chvíli. Říkám si, že tě to prostě baví."
S tím však onen hovor na druhém konci někdo přijme. Rusky mluvící. Luc jen pokrčí rameny a přejde na chodu, nechávajíc tě tak samotném v pokoji, který potřebuje vymalovat.

Pochůzky, pochůzky...

"Já své problémy umím zvládat," oponuji mu s mírným úsměvem na tváři. "Pardon, trochu jsem se ztratila v čase. Tak za půl hodiny u tebe..."

Souhlasím a zavěsím telefon. Jednou rukou se obejmu v pase a druhou si loktem o ní opřu. Telefonem pak v té ruce jemně poťukám po své bradě. Přimhouřím oči. Snažím se zanalyzovat, co mi na tom hovoru tak nesedělo. Zněl a mluvil jako Eliot.

*Možná je byl v nebezpečí? Nebo začínám být paranoidní? Ale jsem čarodějka, proč bych neměla neměla věřit pověrám a intuicím? Víc než párkrát mi to pomohlo, ne?*

Myšlení daleko od místa činu jen zřídka vedlo k odpovědím. Byl jediný způsob jak zjistit, zda začínám jen být šílená, nebo jestli je něco špatně. A tím je rozhodnuto. Vrátím se k Havranovi s kocovinou a Šedivákovi, co se věnuje dopisu.

"Musím se ještě někde stavit. Budu u vás dřív než tu polévku dovaříte..." promluvím na ně na oba. Telefon schovám do kabelky. Místo toho si do kapsy kalhot strčím křídu. Jsem hladová, stále trochu unavená a myšlení mám trochu zpomalené z toho, aby se nedotklo citlivých témat. Musím aspoň některé z těchto překážek odstranit. A tak mám v plánu si dát doma krátkou sprchu a vzít si něco čistého. A pak se stavit za Eliotem. S pivem, co bych měla mít dole v kuchyni.

"Dáš mi adresu?" zeptám se Šediváka a překontroluji si všechno v kabelce.

*A pak je ještě v tom pokoji ta plamenná hůl. Tu bych si u sebe taky asi měla nechat... *

Sen č.2

Zarazím se uprostřed pohybu kterým je již oblékání posledního kusu oblečení - trička.
"Cože?"
Nesmrtelná? Jako vážně, to nebyl kec?
A pak si doobléknu tričko, a znovu se zarazím nad možností, že se mi možná zdá sen o minulosti a tohle je přítomnost.
Ne není. Kdyby byla, pamatovala bych si spoustu věcí nebo bych si tu na ně vzpomněla a já o ničem z toho co říká nevím... Přesněji o ničem v rámci onoho slavného roku.

"Je mi líto, že ti ubližuju, fakt jo, dřív bych to udělala ani bych nemrkla, a ty ... zasranej bastarde ... si mě změnil."
Začnu a nadávku neřeknu nijak nenávistně, spíš jako mé osobní nahrazení slůvek "zlatíčko", "miláčku" a dalších.
"Ale kdyby tohle byla pravda, věděla bych o tom, co se mezi námi stalo, nemyslíš? A jestli ten lektvar maže vzpomínky, tak toho Havrana půjdu rozstřílet na hadry, protože to je o ničem..."
Zarazím se. Ne, nechci se s ním bavit, není skutečný, nemám mu co vysvětlovat.
"Hele jednoduchej návrh."
S tím hrábnu do šuplíku nočního stolku v naději, že tam bude pistole. Pokud ne, hledám pod polšťářem nebo v jiných šuplících po okolí, pokud by se snad Luc v mém hledání pokoušel mi zabránit, hrábnu po něčem na zdi, co nevypadá jako ozdoba a zkontroluji zda je připravená k použití.

"Jestli jsem nesmrtelná jak tvrdíš, nestane se nic než že budeme muset vymalovat a mě chvíli potrvá než se zvednu. Pokud mám pravdu já, dostanu se kam potřebuju... Zkus mi v tom zabránit a budeme tu ležet oba."
Řeknu s mířením na něj. Pokud se rozhodne, že je rozumné zůstat kde je, obrátím zbraň proti své hlavě a zmáčknu spoušť.

Sen č. 2
Nicky

"Nevím, jak... ale fungoval. Bylo to lepší. Lepšila ses." Povzdechne. Nemá ani nejmenší tušení, jak ti to vlastně lépe vysvětlit.
A když ho osloví, pohlédne na tebe rozpačitě. Na malou chvíli tam snad uvidíš takový ten pohled ala psí oči.

"Právě. Umřela si. Přivedl jsem tě zpět a něco se s tebou po pár dnech stalo. Změnila ses." Povzdechne si. Nesouhlasně vrtí hlavou.
"Nemůžu tě zabít. Nejde to. Jsi nesmrtelná jako já." Stojí si pevně za tím. Vidíš mu to na očích. Od něho se něčeho takového nedočkáš.
"Je mi to líto, Nicky. Měl jsem to sakra tušit, že všechno šlo tak zatraceně hladce." Povzdechne si. Zaboří svůj pohled do země.

"Vězení Rady?" S tím se na tebe zase podívá.
"To napadení Noční můrou, že? Podivné sny a tak... jenže vážně... ač nevěříš tomu, co se děje... skutečně je to tak. Všechny ty věci máme překonané." Myslí to sakra vážně. Tvrdohlavej zmetek.

Sen č.2

Snažím se pochopit, že můj sen je z nějakého času budoucího. Tady máme Morganu za sebou a ... hrdinové? Jo při tom se zašklebíme oba stejně.
"Jak by mi lektvar pomohl s něčím co mám tady?"
Odporuji s rozhozením rukou a poukázáním na hlavu. Ne, nemyslím si, že by překonat to celé šlo tak jednoduše. něco vypít a ... a co? Zapomenout na to?
"Luci..."
Oslovím ho a jsem podobně nešťastná jako on. Jsem přesvědčená, že to jsou sny a proto musím vymyslet jak se z něj dostat. Co nejdřív, než zešílím z toho jak on šílí.
"Jakou transformací? O ničem nevím... Luci, zlato, nech toho, já se musím vrátit do svý reality. Už jednou si mě zabil, tak to udělej znova, nebo to udělám sama! Nemám žádnej zasranej problém než to, že tohle se doopravdy neděje!"
Hlas přešel do nepříjemného štěkání, rozrušeného, ale naléhavého. Na to vstanu z postele a najdu si taky něco na sebe. Během svého oblékání pokračuji ve štěkavé řeči. Nelíbí se mi, že jsem na něj hnusná, ale musím. Tohle není můj Luc. Tohle všechno se teprve může stát, ale nemusí... Mohlo by... Chtěla bych to? Je to to, co chci? Normální život? Ne. Nevím. Asi. Nejsem si jistá.
"Nemohla jsem ti nic říct, protože jsem tu kurva nebyla. Usnula jsem ve vězní Rady, pak se probudila v připitomnělý parodii na Wonderland a teď jsem tady. Já se chtěla do prdele jen normálně vyspat!"

Další sen
Střela

"Ano, rok. Rok potom co se nám podařilo porazit Morganu a zabránit zničení světa. Po tom co se zrovna z nás... stali hrdinové." Při posledních slovech se divně zašklebí.
"A lektvary dělá Havran, přišel na jeden, který ti pomůže s tvým problémem. A on fungoval, fakt, že jo." Povzdechne si. Stále si přitom tak nějak udržuje od tebe jakousi vzdálenost, asi znalý z dřívějších dní a ponaučený.

Na tvými dalšími slovy pozvedne nechápavě obočí.
"Sen? Zabít? Co to říkáš, Střelo?" V jeho hlase jsou znatelné obavy.
"Chápu, že se toho událo hodně... tvou smrtí nevyjímaje a transformací... Válkou a dalšími věcmi... ale já jen..." Povzdechne si smutně.
"Proč si mi neřekla, že se s tebou něco děje? Že se děje právě toto... já bych ti pomohl. Jsi přeci, moje královna." Je zoufalý. Jako někdo komu se zbořil domeček z karet.

Sen... sen pořád je to sen

Naštěstí tenhle snový Luc je podstatně rozumnější a jakmile se nadechnu ke své prosbě, ruka je pryč a dokonce i Luc sám okamžitě se oblékající.
"Rok?!"
Vypravím ze sebe překvapeně. Ne, nahotu až tak neřeším, nemám potřebu se honem rychle zakrývat, za své jizvami zbrázděné tělo se nestydím, ale nikdy ho příliš neodhaluji, to je také fakt.
"Jaký..."
... lektvar?
Myšlenku nedořeknu, víc mě upoutá časová informace.
"Počkej, ne, o žádným Havranovi ani lektvaru nevím nic... Teprve jsme se dohodli, že bychom spolu něco mohli zkusit... Eee... proč ti to vlastně vysvětluju, tohle je pitomej sen. Zabij mě, ať se můžu vzbudit."
Poslední slova jsou naprostou prosbou. Jenže mám obavu, že teď to probuzení nebude tak snadné jako v tom předešlém.

Zase další sen
Nicky

Luc na tebe překvapeně hledí. Ruku dávno stáhl už se slovy kurva ne, dokonce vystřelil prudce na nohy, tak aby se zahalil peřinou.
"Nicky? Co se děje?" Pronese, když se snaží držet si deku u těla a následně si sbírá své oblečení.
"Já... myslel, žes to nějak překonala. Ten lektvar či co ti to dal ten Havran? Nezabral?" S tím na sebe rychle hází trenky, potom se souká do kalhot.
"Rok to bylo v pohodě... měl jsem to tušit..." Plácne se do čela. "Říkal jsem, že se mu nedá věřit. Omlouvám se." Oblékne si košili. Je vidět, že neví co má přesně dělat. Je zmatený tím vším.

Bohužel žádné prázdné láhve. A bohužel ještě jednou... ano, opravdu jsi nahá. A pravděpodobně opět jedno bohužel, skutečně se stalo, to co se stalo.

Opravdu probuzení?

A tak se úspěšně nechávám zabít, abych se mohla probudit. Jaká úleva, když dopadnu vedle mrtvého Kloboučníka do trávy a následně pod sebou cítím postel.
Jo... cajk.
Jenže, její měkkost je první, co mě vytrhne z okné spokojené iluze, že byl dementní sen zažehnán. A ruka!
Ztuhnu. Nedá se to říct jinak, panikou ztuhnu a vytřeštím oči na Luce vedle sebe. už to není Kloboučník a jsme u mě, u něj, u nás???
"Kurva ne."
Toť dokonalá odpověď na přání dobrého rána. Zrychleně dýchám, rychle zkontroluji očima pokoj, jestli neuvidím prázdné láhve nebo cokoli, co by nasvědčovalo, že jsem byla nalitá když jsem.... počkat! Jsem ve snu sakra! Ehm... doufám.
"Můžeš... prosím..."
Nedořeknu, neb se začnu proti své vůli chvět. Ovládl mě snad strach? Nevím. Nechci to, nemůžu... ne takhle. Co po něm chci je jasné z mého pohledu, který sklouzl k ruce a zároveň jím kontroluji jestli jsem oblečená.
Panika že bych nebyla mě nechytá, ale spíš to potvrdí to, z čeho už bych jí chytit možná mohla.

Probuzení ze snu
Střela

"Fajn, zlato. Udělej, co si žádá. Ať tu máme zase ten náš oblíbený šťastný konec." Dá pokyn Královna svému poskoku, který udělá jak jí je řečeno. A šíp letí.
A jak bylo řečeno. Nemine.
"Sbohem, malá Alenko." Prohlásí ještě zvesela Královna.

A ty se můžeš zase probudit ve své... cele... počkat to není tvá postel, to je tvůj pokoj, tak jak ho popisoval Luc, který vlastně leží vedle tebe. Ruku má přes tebe majetnicky přehozenou.
A jak se to sakra stalo? Kdo ví. Co se stalo? To taky. Možná nic. Možná přeci jen něco. Avšak dle jeho spokojeného výrazu se pravděpodobně něco stalo.
"Dobré ráno." Zašeptá, pokud ho dřív neshodíš či neuděláš cokoliv jiného.