Cela
Nicky

Chytne jednou rukou zapalovač.
"Jaká škoda... Ale co se dá dělat." Povzdechne sklesle, pomalu dokořujíc cigaretu.
Zavrtí hlavou.
"Říct to... nebude to ono. Teď ne!" Stále vrtí nesouhlasně hlavou, poté co se otáčí směrem k východu.
"Hádanky jsou fajn. Užijte si prosím svou první noc ve své cele, mademoiselle." S tím se lehce ukloní a odkráčí někam do pryč. Pravděpodobně o jedno patro dolů, aby tam mohl otevřít klub.

Nechal tě tak samotnou. Naštěstí už bez kapajícího kohoutku.

Cela
* upír *

Kysele se ušklíbnu na vyjádření smutku nad jeho pokaženou zábavou. Avšak záhy pozvednu obě obočí když mřížemi prolétne cigareta se zapalovačem.
Nechám ho mluvit a nakonec se k cigaretě vydám, seberu si, zapálím si, opřu se o mříže a hopdím zapalovač zpátky majiteli, aby si náhodou nemyslel, že ho budu chtít využít k útěku. Ne. Já se odsud dostanu prosta jakéhokoli obvinění. Luc to zařídí.
Až moc spoléhám na druhé... ne... do háje, tohle jsem nikdy nedělala...!
Svě rozčarování však skryji pod maskou netečnosti a opřená pozoruji mluvícího upíra.

Nejsem žádný uzlíček nervů.
Nahlas to ale neřeknu, jen vzdor na tuto větu na chvíli ovládne mou tvář, jako by se to přesně snažil říct.
"Své tužby nebudu řešit s existencí jako jsi ty."
Pravím chladně a dlouze potáhnu, s výdechem pokračuji.
"Neodpověděls mi. Co po mě chceš?"
Na konc otázky lehce zavrčím.
"A laskavě nemluv v hádankách, mrtvolo."
Dodám a znovu dlouze potáhnu.

Staří známí na telefonu

"Ahoj," řeknu hned co uslyším jeho hlas. Mělo by mě to uklidnit, ale něco mi na tom nehrálo. Všechno se ale jinak zdálo být v pořádku, zvuky v okolí, jeho hlas...

"Já jen, chtěla jsem se omluvit za to vyrušení. A taky se zeptat, jestli byly nějaké problémy..." řeknu popravdě, že něco takového jsem měla celou dobu v plánu. Ale pak jsem prostě nemohla odolat a pokračovala jsem dál. Nechala se vést paranoiou. Ale v té době už jsem stála skoro u pokojů a zastavila se. Bylo to daleko, abych měla soukromí na tenhle hovor. A krátce jsem se ohlédla na Šediváka s Havranem.

"Ty Eliote..? Měl bys večer chvilku? Vím, kazím ti večery plné fotbalu, ale přinesu pivo...?

V cele - pokec s Mordíkem
Střela

"Ach... a to jsem se začal bavit. Hned to musíte pokazit, vážnou otázkou, co tak mohu chtít." Povzdechne si sklesle upír. Vytáhne z tabatěrky další cigaretu, kterou ti hodí společně se zapalovačem, jako snad gesto dobré vůle.

"Co chci?" Pohlédne na tebe skrývanými rozpaky.
"Světový mír. Prvorozené dítě. Fénixovy slzy... Chci spoustu věcí a zároveň nic." Potáhne si pořádně z cigarety a po chvíli vydechne obláček kouře ve tvaru náboje. Tento trik by dostal i trik se špičatým kloboukem.
"Jste takový zvláštní uzlíček nervů drahá. Taková směsice emocí. Co bych tak mohl chtít?" Zatváří se, jako andílek jemuž právě shořela svatozář.
"Krom toho... pán pekel je muž, i když je schopný měnit tváře jako samotný chameleon." Poslední slova pronesená s jistým odporem.
"Co chcete vy, slečno Bullet? Co chcete vy?" Zeptá se a tváří se, že jej odpověď na jeho otázku zajímá. Byť by to mělo být ono puštění ven z cely.

V cele
* upír *

Pokrčím rameny a věnuji pohled i pozornost svým rukám. Upravím cáry Lucovy košile tak, aby lépe seděly a chránily otevřené rány od bordelu kolem. Není nic úžasnějšího než nějaké svinstvo co vám zaroste v ráně a začne hnisat, už jsem si díky polním podmínkám při základním ošetřování musela po případu rozříznout některé rány, aby se to dalo do kupy.

Nehodlám s ním rozpitvávat otázku toho, co by se mnou dokázal udělat. A už vůbec s ním nehodlám rozebírat sebe a Luce, což je zdá se to, co jej velmi zajímá.
"Do těhle věcí ti nic není."
Odseknu příkře a zvednu k němu hlavu.
"Vyklop, co po mě chceš. Proč ti tak záleží na tom, abych tu teď seděla já a ne Luc?"
Tázavě pozvednu obočí. Je mi jedno, jak moc se bude snažit podkopat mou důvěru v Luce. Chce zarýt pochyby. Nenechám ho.

V cele
Střela

"K hovnu mi to zas tak není. Občas si krev dám. Taková Bloody Mary bez rajčat je vážně skvělá." Je jasné, co přesně myslí.
"Vážně nemám? Opravdu?" Pozvedne tázavě obočí a začne se smát.
"Ach, slečno Bullet. Mýlíte se." Přestane a jeho pohled na chvíli zvážní.

"Pán pekel. Je vážně zvláštní musí se to nechat. Na jednoho působí jako normální člověk sedící na gauči, co si pouští různé pitomosti v HBO. Vlastně on se tak i chová. Zranitelně. Jeden by si myslel, že zeslábl... vždyť s takovou se ho nikdo nebojí. Co na něm jen vidíte? To, že mu můžete snadno nakopat prdel... protože vás prostě nechá si to myslet." Pokračuje Mordecai dál ve svém. Při čemž si nakonec vytáhne z kapsy od kalhot tabatiérku a z ní vyloví jednu djarumku, kterou si přiloží k ústům a zapálí jí.
Smradem tohoto místa se rozline i příjemná vůně zapáleného hřebíčku. Vydechne kouř.
"A pak kdo ví... co s vámi udělá, až jej přestanete bavit. Kdo ví? Čert ví?"

V cele
* Mordecai *

Najednou přede mnou přistálo přesně to, co mé oči hledaly, ale prvně potově zvedám hlavu ke směru odkud to přilétlo.
Zase ty...
Zavrčím v duchu a když jej shledám za neškodného, seberu hadr a jdu utěsnit tu kapající věc, zatímco jeho nechám mlet jeho písničku.
Jakmile je ucpáno, sednu si na postel a dívám se na upíra naproti sobě a dost daleko i od mříží, natož ode mě samotné.

"No jo, to je ale pech, co? Jeden tu krvácí a tobě je to k hovnu, protože ses emocuc."
Ušklíbnu se vesele.
"Fakt blbý, že ze mě nemáš co vysávat, co, pijavice?"
Rozhodla jsem se pro výsměch a nenechat se vyprovokovat k vzteku. Upřímně doufám, že se mi to podaří. To, že se opírá do mého intimního života rozhodně není příjemné a ví o něm sakra hovno.
Překonám to... jednou... snad... Luc tomu věří. Měla bych taky.
Jenže skepse a pesimismus mají zatím navrch.

V cele
Nicky

Hliňák pouta poslušně odemkl i bez možných nadávek.
Popošel až ke svému místu, zůstávaje ve stejném patře, za doprovodu malé zemětřesení.
Najít nakonec něco na ucpaní kohoutku se zdařilo, vlastně to něco, ti hodil upír, který se zničeho nic zjevil před mřížemi.
"Myslím, že to by mohlo pomoct."

Opět ten stejný samolibý výraz na tváři.
"Doufám, že je to pro vás tady pohodlné." Lehce se usměje. Zhodnotí celu zamračeným pohledem. Ruce má složené na hrudi.
"Abych pravdu přiznal, ještě v této cele nestihli vymalovat rudou. Nicméně..." Jeho pohled padne na tvé ruce.
"... něco mi říká, že brzy bude. Jste přesně ten takový ten typ badass. A do toho ještě zrzka... Krev. Chápu to... to co na vás vidí, pán pekel. Je to tak neskutečně lákavé. Fakt, že s vámi nikdy nebude nuda... Ale akce." Zapřede jako kočka. Drží si však odstup od tvé cely. Opírá se přitom o sousední celu naproti, kde nikdo není.

Nový domov? Nope... dlouho tu nebudu

Zdi kolem sice nepůsobí příjemně, ale veškeré prožité utrpení, které z nich sálá mě nechává chladnou. Vnitřní empatie mé osoby je na bodě mrazu, mohu si nad tím jen odfrknout a nechat to být.

Cela do které jsem zavedena je žhavou konkurencí mého bytu, co do čistoty, až na stav prostředků pro osobní hygienu, v tom je to horší. Kol a kolem, byly časy, kdy jedinou mou sprchou byl déšť, takže mě to také nijak nerozhází.

To jediné, co mě na tomhle celém bordelu upoutá nejvíc, je kapající kohoutek. Ďas vem blikající světlo a puch kolem, ale ten rytmický a neustávající zvuk....
To zvládnu.
Usmyslím si, prostrčím ruce skrz mříže na dveřích, aby mi je mohl golem odpoutat a pokud tak neučiní, obdařím ho salvou peprných nadávek, při kterých by se i opilí námořníci červenali.

Co teď?
Nastává čas pro čekání. Vzhledem k tomu, že jsem dlouho nespala, tak ač tvrdá, ale přes to postel, vypadá poměrně lákavě. Dlouho nad tím neváhám, lehnu si a přikryju se. Spala jsem i v horších podmínkách a pořád tvrdím, že to horší už mám za sebou.
Kap. Kap. Kap.
Ne. To nezvládnu. Neměla jsem si dávat tak vysoký cíl. Když jste někdo jako já, máte lehké spaní a ačkoli dokážu tu vnitřní pojistku vyřadit a usnout bez obtíží, odmítám to udělat na takovém místě. Vlastně si to netroufnu pomalu ani u sebe doma, pokud mě neuspí alkohol, nebo mé tělo nezkolabuje na totální vyčerpání po pár dnech non-stop a usne při první možné příležitosti.
Jenže... Kap. Kap. Kap. Je to dost neodbytné!
Ne. Nedám to.
S tím se vyšvihnu z postele, rozhlédnu se kolem pořádně a začnu vymýšlet čím bych tu to zasrané těsnění mohla utáhnout, ucpat nebo jakkoli jinak umlčet, než to celé budu chtít urvat.

Ve vazební cele
Střela
odkaz

Hliňák tě odváděl do cely, hezky po schodech nahoru, nejprve do přízemí - tam se nacházel pravděpodobně Mordecaiův klub, dřív Lucův, a pak o patro víš.
Kde zdi a vůbec všechno kolem vyvolávalo nepříjemný pocit, vyprávělo příběhy o obětech jež si zde prožívali mučení. Jako kdyby toto patro bylo pokryto svinstvem a tím vším, co onen podnik skrývá před lidskými zraky.
Prošla si kolem dalších cel, ze kterých občas vycházely bolestné vzdechy. A další pazvuky. Skončila si úplně v poslední napravo. Pravděpodobně jedna z nejčistších. Cela mohla poměrně malá.
Hliňák zavřel dveře. Připomínalo to samotku - naštěstí se záchodem, který se dal splachovat. I přesto to tu smrdělo zatuchlinou a jako kdyby tady něco skutečně chcíplo. O cokoliv, že jo.
Z kohoutku v umyvadle vedle u hajzlíku kapala voda. Kap! Kap! Kap! Se ozývalo v jasně daném intervalu. Nejspíš bylo někde uvolněné těsnění.
Světlo tak nějak stále poblikávalo.
Postel už na první pohled nepříjemně tvrdá. Na přikrytí pouze deka.
Vítej v prozatímním domově... drahá Střelo! Bohužel nebo bohudík, takový transparent tady nevisí.