Odvod pryč
*Luc*

"Sorry, ale dost dobře to nejde, když na tebe všichni čumí a čekají na nějaké zaváhání."
Zašeptám stejně vrčivou odpověď. Naznačit co se chystám říct... uááá. Na tomhle jsme se měli domluvit během času v cele, ale já musela improvizovat.
Myšlím že toho na přemýšlení do cely mám víc, než bych čekala...
Plán tu byl a verdikt také. Rada se vrací a přistupujeme ke zlatému hřebu dnešního dne.

Jestli se mi ulevilo, že je Luc volný, nebylo to na mě znát, ale povím vám, ulevilo. Slova, která následují mě už tak nezajímají. On je volný a já jsem hrdá na svou výpověď, protože má můj přítel (taky vám to zní tak divně?) možnost mě odsud dostat tím jednodušším způsobem.
Rozsudek přijmu kývnutím.

To by ale nebyl Luc, zákonitě něco říct prostě musí. Zatnu čelist a nechám ho mluvit, místo abych ho kopla pod koleno.
Možnost kauce neprojednali, ale není zamítnutá, to zní dobře, ale Mordecai připomene svou přítomnost a já si uvědomuji, že jestli mě z toho Luc vyseká moc brzy, mohl by tenhle zmetek zkusit najít nebo vytvořit nějakou díru v mé obhajobě a nechat nás zavřít oba nebo naopak.
"S kaucí nenaléhej."
Řeknu, mezitím, co mluvčí přitakává upírovi a volají na toho kdo mě má odvést.
"Vezmi to jinak. On neměl být v našem domě a za sebeobranu mě tu nemůžou držet."
Mluvím rychle, protože vím, že času moc nemám. Minimálně noc tu s trávím, o tom nepochybuji už kvůli upírovi a jeho úmyslům.

Nastoupí golem, ale mě svou velkolepostí nijak neohromí. Jeho pobídnutí beru a jdu. Ještě se však otočím na Luce a usměji se. Nepochybuji že mě odsud dostane, je to obratný diplomat když chce a když nechce, peněz má dost.
A pak do mě drcne ten kamenej zmetek a úsměv se mění do masky plné vzteku.
"A ty mě už dneska taky neser Hliňáku! Chodit sama ještě umim, kreténe, tak si toho nech, nebo z tebe nadělám kachličky!"
Zaprskám na golema a naštěstí nemám ten hloupý nápad do něj kopat, protože kdo ví, z jakého materiálu je a jestli bych si nohu při onom pokusu nepochroumala. Jsem sice sebevrah, ale někdy se i ten sotva se při životě držící pud sebezáchovy ozve.
S tím se nechám poslušně odvést do cely. Jdu vzpřímeně a tvářím se jako kdyby mi to tu patřilo. Nesmíte na sobě dát znát slabost, jinak to nepřátelé využijí proti vám.

Chápu... Děti si hrají... bude pršet... No neříkal jsem to!
Beth

"Kam nemůže ďábel tam nastrčí ženskou." Vím o čem mluvím. Není to jenom v případě Beth, které jsem tak nějak pomohl, zbavil se své možnosti odměny. A co? Budeš jí jako chránit? Staneš se jejím bodyguardem... Ray! Vzpamatuje se! Ona je démonka a ke všemu ženská. Postará se o sebe.
Ale co jsem se poznal se Střelou, tak mi tak nějak hezky podupala, pobodala představu o křehkých ženských. Vždyť je horší jak chlap.
Jou... jou... Střela... Jestli je kouzelná. Chmmm... Nope. A ani, když spí... Počkat... Počkat... Viděl jsem jí snad někdy spát?

Lehce usměji nad jejím vtipem. I když abych se pravdu přiznal mi jeho pointa tak nějak unikla... Netvrdím, že mám nejrychlejší reflexy, které chytí pointu.
Krom toho se zase ozve bolest. Což značí čas pro dalšího panáka a tak ho naleju, pokud dáma má vypito, tak i jí. Teď už si něťuknu a rovnou do sebe panáka obrátím.
Jak se to říká... kdo moc ťuká... málo šuká... Odkašlu si. Jenže kdy sis naposled vrznul Ray Simonsi.
"Nevím, jestli dobře. Vzdala ses jediné ochrany, kterou ti umožňovala neutralita. Někdo ti jde po krku... a věř mi, že existují o něco schopnější vrahové, než byl ten kovboj a samuraj. Takový co se ukryjí ze stínů, neupozorňují na sebe a zaútočí. Všechno se dá zabít." Myslím to sakra vážně. Už mnoho let vymýšlím způsoby jak sejmout Lucifera. Je to spíše koníček. Navíc teď, když s ním je Střela jej zabít by nebylo kontraproduktivní.
"A jestli patřím k té skupině, co by to udělalo ze stínů... si piš, že ano." Třetí nalitý panák a rychle do sebe kopnutý.
Skvělý chlape... tleskám... vážně skvělé. A přesně takhle, vážení, se dělají přátelé.
"Nicméně. Nemám rád amatéry, stejně jako neférové jednání. Takže cajk... o nic takového se nebudu pokoušet." Na druhou stranu můj pohled zabloudí někam jinam než k očím. Ženy mají krom očí, také krásné druhé oči. No a přes to tričko.
Jsem prostě chlap... nemůžu za to. A ona podvádí... je to její vina.

Telefonát s Eliotem
Čarodějka

"Jasně... zatelefonuj si. Já tady napíšu velkému panu šéfovi vzkaz. Ať si to kouká to všechno vyřešit sám. Co je mi do jeho práce..." Zavrčí naštvaně Šedivák. Vytáhne papír a tužku, začne něco sepisovat. Jednomu by bylo líto té tužky.
Raven s lokty opřenými na stoly a podpírající si hlavu hledí do prázdného hrnku.
"Už nikdy nebudu pít." Šeptá přitom přísahu, kterou ještě nikdy nikdo takto nesplnil.

Chvílema zaslechneš takové protáhlé tůůůt...
"Copak se děje, Si? Netušil jsem, že mne budeš tak rychle postrádat. Volno mi, ale bohužel skončilo." Odpoví ti povědomý hlas.
I přesto jsou tu jakési podivné nedefinovatelné pochybnosti. Jako kdyby něco nechtělo uvěřit tomu, že to tak skutečně je. S tím čeká. Zaslechneš v pozadí a je tak nějak jasné, že teď sedí ve své kanceláři a pravděpodobně má nohy položené na stole, na kterém se mu kupí kupa papírů.

V Díře a pozvání domů na vývar

"Nevím, možná jen... ten stres, lektvar, kouzla... Vlastně bych se divila, kdyby dnešek na mě neměl žádné účinky krom únavy..." odpovím s pokrčením ramen a ztěžka dosednu na barovou židličku, co jsem si už předtím zabrala.

Usměji se na Šediváka. Tak hezky se o mně starala naposledy mamka, když jsem přijela na předem domluvenou návštěvu a druhý den mě chytla chřipka. Tehdá jsem se cítila zase jako dítě a hezky opečovávaná jsem se z toho vyležela hnedle.

"Zní to hezky, Šediváku, fakt že jo. Takový vývar bych si dala říct. Ale musím si ještě zavolat a ujistit se, že je všechno ... no že se věci nepokazily ještě víc, než doteď víme..."

Mimoděk jsem si totiž vzpomněla na Eliota a to, jak hezky mě přikryl, když jsem omdlela... podruhé? Potřetí? Ach jo, už ani netuším. Vytáhnu proto telefon a aniž bych čekala na odpověď, tak vytočím jedno z posledně volaných čísel a slezu ze stoličky a kráčím si po baru.

Stále Díra
Čarodějka

Když se vrátíš zpátky, tak se na tebe Šedivák mračí. Raven se šklebí, při popíjení onoho hnusného lektvaru na kocovinu.
"To mám beztak za ten lektvar, co jsem ti čarodějko, udělal." Prohlásí.

"Je ti dobře? Nemůže to být jeden z těch špatných účinků kouzla... spala si docela dlouho. Měl jsem strach, že náhodou usneš navěky věkům... však víš... jako Šípková Růženka." Šedivák o tebe měl vždycky starost. A teď odejde.
"Sakra... já zapomněl na tu pizzu." Plácne se do čela. Podá ti aspoň sklenku vody.
"Víš co... nechám to všechno na starost původnímu majiteli. Zavřu tu. Vezmu tebe a Ravena k nám domů. Uvařím vám tam pořádný slepičí vývar, který by vás měl dostat zase zpátky na nohy. Beth to holt bude muset překousnout..." Zarazí se. "Opovaž se mít nějaké námitky, Si." Jeho plán vlastně vůbec nezní špatně či snad ano?
Havran odloží šálek ve kterém před chvíli ještě byl divně zapáchající lektvar.
"Žádné námitky... Chci vývar a chci se už konečně pořádně natáhnout. A ty potřebuješ taky." Vypadá to, že Šedivákův plán se líbí i našemu havránkovi. Nebylo by špatné mu udělat radost.

Loučení a rychlý úprk ze scény

"Dobře, to beru," usměji se na něj, když mi řekne, že budu výjimka. A že mi dá adresu.

*Ale jen Bůh ví, zda vůbec kdy bude příležitost a zda vůbec se té doby dožiji...*

Což bylo více skeptické pomyšlení, než ukňourané. Nikdy jsem neměla tendence moc se litovat.Vždy mi spíš bylo líto ostatních. Což asi vysvětluje i to, proč jsem se cítila i trochu zodpovědná za Ravenovo situaci. Odložila jsem kabelu na židli vedle sebe.

"Neboj, já tě proměním na Havrana zpět až když si o to řekneš... Nebo to bude nezbytně nutné..." ujistím ho a odložím sklenku dál od sebe, abych ho tím neprovokovala. "Neboj, Šedivák tě z toho dostane rychle, ty jeho lektvary jsem také párkrát měla. Pamatuješ, jako tenkrát když-"

Dál se nedostanu, neboť se mi zvedne žaludek neskutečně rychle a bez varování. Rychle si dávám ruku před ústa a pádím směrem dámské záchody, kde rozrazím první možnou kabinku a začnu zvracet. Jsou to převážně jen šťávy, protože jsem za poslední dobu nesnědla skoro nic, ale nějak jsem neměla ani hlad. Vždyť moje dnešní jídlo měla být akorát ta pizza, která nepřišla.

Chvilku nedělám nic jiného, než že se nechávám trápit křečemi, které následuje další dávení a kašlání. Klečím u mísy a jednou rukou si odhrnuji vlasy, druhou se natahuji pro toaletní papír, abych si trochu otřela ústa. Když už mám konečně pocit, že nic víc už ven jít nemůže, tak si sednu na zadek, opřu se zády i hlavou o stěnu kabinky a toaletním papírem si trochu otřu rty.

"I obsah žaludku mě opouští," řeknu tiše a pak se nad tou myšlenkou krátce uchechtnu. Cítím se mizerně. Další pití nehrozí a záchrana Edenu zní taky spíš jako vtip, než reálná možnost. Chvilku jen sedím a užívám si, že žiju. Vnímám nepohodlnou pozici, i to, že cítím v ústech tu příšernou pachuť. Ostatně, je to právě to, co mě donutí se zvednout a dojít k umyvadlu se opláchnout a trochu si propláchnout vodou i ústa. Vypadám pobledle a trochu cize, jak se podívám na sebe do zrcadla. Není to ta tvář jako když jsem posledně stála u zrcadla doma. Je čímsi jiná. Unavená, strhaná a je jí špatně.

Znovu si opláchnu celý obličej a vykloktám ještě dvakrát ústa. Pak až se rozhodnu, že je nejvyšší čas vrátit se zpět a dožadovat se suchého rohlíku, nebo tak něčeho. A vody.

Tiché Goodbye s Šedivákem
Čarodějka

"Neomlouvej se. Nemůžeš za nic. Že on je hlupák a tak. Stejně si to potom bude všechno řešit sám, když tu nebudu ani já a ani Chris. To má za to." Vypadá to, že už není tím vším zarmoucen a ani naštván.

"Neboj. Nezavede se nic takového. A pokud ano... ty budeš jasná vyjímka. Napíšu ti pak ještě adresu." Mrkne na tebe Šedivák.
U toho dalšího se dlouze zamyslí, než hrábne do kapsy, aby se podíval na displej na mobilu.
"Tak dneska máme pátek... hehehe... to leccos vysvětluje je třináctého listopadu. Nikdy jsem nevěřil na pátek třináctého a asi po dnešním dnu na něj začnu věřit." Pěkné aspoň víš, co je za den.
"Blbost. Pověrčivost. Věci se prostě serou. Tragédi." Prohlásí Havran, který se sotva drží na nohou a docela pomalým krokem se vydá zpátky na své místo. Zamračeně se podívá na vás oba, kteří pijete alkohol.
"Tsss... děláte mi to naschvál." Prohlásí. A ruku si položí na břicho.

"Proč piješ, když to neumíš?" Obdaří Šedivák Havrana otázkou. Sesedne z židle, aby mohl dojít za bar a tam mu něco namíchat proti kocovině. Na to byl Šedivák skutečný expert.
"Protože je to dobré... a dlouho jsem nepil. Málokdy mne někdo nechal v lidské podobě." Odpoví Havran. "Nestěžuju si. Lítat mně baví. A tak. Jenže občas není špatné být jako pořádný chlap." Pokrčí rameny. Něco pro sebe zamručí.
"Chápu." Šedivák ještě dodělává pár věcí, ale už teď onen nápoj zrovna dobře nevoní. Vlastně nevoní natolik, že ti ta vůně podráždí žaludek a i ty musíš následovat Havranově předchozímu konání na toaletu a objímat porcelánový trůn.

Loučení s dalším člověkem

"Pane bože, promiň..." omluvím se zcela automaticky. Moje problémy mě učinili zcela sebestřednou a to se mi vůbec nepodobalo. Chudák Šedivák, ceny za všechno to pití a tak, to ho určitě zabolí.

A pak si sedne ke mně. Poví mi i další část příběhu. Jeho část. Jeho malé rozloučení. Chvilku mlčím, vážně jen nepatrný zlomek okamžiku, než mu položím ruku na rameno. Věnuji mu úsměv. Nejsem si tím jistá, jestli pochopil, že jsem ho v tom podporovala. Morgana bude mít na mě méně a méně munice.

"Budeš mi chybět. Ale někdy se možná přijedu do Kanady podívat, tak snad nezavedete trhání čarodějek na svůj jídelníček..." řeknu.

Havran se mezitím vyřítil směr záchody. Pozornost opět vracím k Šedivákovi.

"Koukám, že jsme ani jeden neměl ten nejlepší večer... den... Uhum... co je dneska za den?" zeptám se a vezmu si sklenku do ruky a kopnu ji do sebe.

Šedivák a Havran
Čarodějka

Šedivák se na tebe starostlivě podívá. Mírně se zamračí, mlčky ti však nalije snad z jediné láhve, která zůstala netknutá. Můžeš si všimnou, že polička je fuč a spousta alkoholu s ní. Kromě té jedné flašky, kterou mlčky nalije i sobě.
"Lucifer mne prohodil přes bar." Odpoví, jako kdyby očekával, že se jej na něco takového zeptáš. Poté si vyslechne všechno. Ono pochopení i přes jeho mračení uvidíš. Jasné a zřetelné.

Smutně se usměje.
"To je na účet podniku." Odkašle si. Povzdechne. Přejde přes bar, aby si sedl vedle tebe.
"Asi tě nepotěším... ráno odjíždím do Kanadských lesů. Nevím sice na jak dlouhou dobu... ale prostě musím. Už mne to město ničí. Potřebuji být tím čím jsem a zbytečně se nepřetvařovat. Navíc mne smečka potřebuje." Nakonec po dlouhé odmlce a zjevného přemýšlení, jak ti to říct, ti to řekne. Vyklopí rychle a potom nalije panák, jak sobě tak tobě. Kopne ho do sebe.
"Super... takže krom sebe, jako náhradníka... budu muset najít nějakého šéfa. Možná ten první šéf by se mohl tak nějak ukázat a začít to řešit. Ten parchant." Prohlásí naštvaně poslední slova a zaskřípe zuby.
O tom kdo je prvotní šéf tohoto podniku se nikdy nemluvilo. Vlastně to nikdo nevěděl krom pár osob. Nikdy se tady neobjevil. Ale tak nějak všechno řešil z ústraní a zdá se, že možná Šedivák ví, kdo je šéfem Díry.
A co se týče Ravena... ten jak to tak vypadá se konečně probouzí.
"No do prdele..." Někdo tu má asi pořádnou kocovinu. Seskočí rychle z baru, podívá se na Šediváka, který mu ukáže na dveře od toalety a Havran v nich mizí. Raději nechtít vědět, co se tam odehrává.