Peklo na zemi... Bohužel... dnes ještě ne.
Nicky

"Manipulace? Ale kdeže. Jen přátelská rada. Nic víc. Pch... za co mne máte?" Jestli se ho to skutečně dotklo nebo to hrál je otázka. Nicméně, ty už si v tom stejně předtím měla jasno.

A co se té zajímavé scénky u Luce. Dveře se otevřou. Spatříš vyděšeného dalšího Panoramixe, kterému chytl rukáv. Když se podívá na tebe poté na Mordecaie, sesune se k zemi s jistou úlevou v očích.
Dveře jsou otevřené. Tak můžeš vidět různě poházené židle a stůl je nohama vzhůru před dveřmi. Takže ho bude nutné překročit. A co se týče pekelného pána, ten tam zuřivě pochoduje. Jeho lidská maska mu neopadla, ale drží tak tak. Jestli někdy šel respekt z lva v kleci, tak ten by se šel zahrabat, kdyby viděl Luce.
"Dopřeju vám půl hodiny. Nikdo vás nebude rušit." Prohlásí ještě Mordecai, než vstoupíš dovnitř.

***

Jestli jsem vybuchl? Samozřejmě, že ano. Když vás tu nechají, s tím, že poslali na vaši... dobře pravděpodobně přítelkyni, o tom si s ní musím ještě promluvit.... kolegyni, jedny z nejlepší magičů a drží jí kousek od vás, aniž byste měl tušení, co jí udělali... taky vás to nenechá v klidu. Tak se prostě dalo čekat, že se to stane. A pokud to nečekali, tak jsou naprosto hloupí.
Saruman se vrátil potom, co poslal jednoho ze svých poskoků, aby se mrkli na Střelu. Ale trvalo to tak dlouho.
Snažil se dokonce ze mně získat nějaké informace. Taková troufalost a naprostá hloupost. Musel jsem mu dát lekci.
Bilá rada je proti mně nic.
A jestli si věřím. Samozřejmě, že ano.

Nicméně nejdříve letěli židle. Potom jsem bojoval sám se sebou, abych tu vážně nerozpoutal peklo na zemi. A ke konci letěl stůl.
Nemohl jsem si pomoct trošku ošlehnout Sarumanovi róbu, bohužel chytl jenom rukáv... no a pak se ozvala Nicky. A já se mohl uklidnit.
Proto jsem chvíli pochodoval sem a tam. Než vstoupila dovnitř a dveře někdo potom zavřel.
"Nicky." Vydechnu s jistou úlevou. Ovšem to můj pohled padne na pouta... Na ty speciální pouta. Fakt, že krvácí. A na tváři se opět objeví ten naprosto nepříčetný výraz. Obě ruce stisknuté v pěst, až klouby bělají. Jeden by do něčeho praštil. Vlastně do něčí hlavy. Sarumane. Na čičiči.
"Co ti provedli, ti zmetci? Pouta? Vážně?" Zavrčím. Upřímně. Dlouho jsem takto nevypustil páru. Je to vidět. Možná bych raz čas sejít dolů do pekla a zase si někoho podat v aréně. Jinak se něco stane.
Musím se vám přiznat, že přítomnost Nicky mne začíná pomalu a jistě uklidňovat.
Je v pořádku? Nádech. Ale je spoutaná! Výdech. Hlavně, že je v pořádku. Nádech. Je obžalovaná. Výdech. Oba dva jsme. Chvíli, kdy jeden nedýchá. Sakra!

Setkání s Lucem
* Lucík *

Kysele se na něj ušklíbnu. Nejsem blbá a jasně z jeho úsměvů čtu, že tady žádný soud neproběhne a když, tak šance na obhajobu veškerá žádná.
Obžaloba, vynesení rozsudku a buď zavření nebo poprava. Čím dál lepší vyhlídky na budoucnost.

"Chcípni na rozpad kostí, pijavice."
Ucedím na když se sklání k mým nohám. Žel jediné, co mi zbylo jako zbraň, jsou slova plná jedu.
Nohy jsou bez pout rychleji, než stačím vymyslet nějakou další milou větu a Panoramix je odehnán. Hurá, jde se za Lucem... Ne. Ještě ne. Co?
Co???

"Nenávidím, když se mi někdo snaží říkat, co mám dělat."
Zavrčím a z očí mi šlehají blesky.
"Vím moc dobře o co se snažíš. Nevezmu to na sebe proto, že si se mě k tomu snažíš zmanipulovat nějakým varováním před čímkoli, ale proto, že to na sebe vzít chci. David je v tom nevinně i bez těch zasraných papučí."
Vyprskám na něj nenávistně. Ve skutečnosti mi však přihrál a díky téhle informaci bude o dost snažší o tom s Lucem jednat.

Odcházíme z mé cely a jdeme jen o dvě dál abych se dostala do blízkosti Luce. Hřejivé teplo, které se tu roznáší je konejšivé, příjemné a ... Au?
Ta rána rozhodně nezněla hezky. Ale ten rozlícený hlas už jo, musím se nad tím upřímně usmát. Lucifer by to tu byl schopen jistě srovnat se zemí, pokud by mě nepřivedli.
"Jsem tady, zlato!"
Houknu z chodby. Nezní to tak, jako by to mělo nějakou valnou váhu ve vztahu, spíš jako takové to konverzační 'zlato'.
Jinak dál vzorně stojím a nechám se spoutaná hlídat dokud se dveře neotevřou aby mě pustili dál. A pak je otázka zda nám nechají chvíli o samotě, nebo nám tam nasadí šmíráka i když... kdo by se odvážil být s náma dvěma v jedné místnosti? Jedině ta oživlá mrtvola, co je mým doprovodem.

Obžalovaní z vraždy... a další takové věci
Nicky

***Aka PJ***

"Právníka. Ehm... jistě... samozřejmě." Odkašle si a pobaveně pozvedne koutek.
"Hned vám seženu Ally McBealovou. Byla nadšená celým tím soudem." Koutky mu přitom cukají.
Úsměv však zamrzne příchodem Radního.

"Ach, ano jistě. A pokud ne, tak si užijeme spoustu zábavy. A aspoň zjistím zda jsem nevyšel z kondice." S tímto se skloní k nohám. Aby mohl na nohou sundat pouta. Celé to konání je stejně rychlé jako, když něco takového dělá Luc. Nestačíš se divit a už stojí na nohou. Pomáhá ti na nohy. Ruce ti přitom pořád nechává spoutané. Být po jeho. Neznamená, že to tak skutečně bude.
Mávnutím odežene Panoramixe, který si oddechne, že tu nemusí být s tebou.
"Pan Rubin je také podezřelí. Nicméně, mám takové tušení, že on je v oné vraždě vinný pouze tím jaké nosí papuče. Než onou vraždou samotnou. A vzhledem k tomu, jaké k vám chová sympatie, bude to celé chtít hodit na sebe." Delší chvíle odmlky. Pohlédnutí na dveře, jestli jsou pořádně zavřené.
"Nechci, abyste mne považovala za nepřítele. Rád bych vás varoval. Morgana touží, aby se pod mříže dostal právě pan Rubin. Kvůli jeho krvi a schopnostem, které kolují v ní. Rychlá regenerace a tak dál. Rozumíme si." Zdá se, že skončil. Dojde ke dveřím, které otevře, poté ti naznačí, abys šla první. Dovede tě k místnosti, kde je držen Luc. Což je ob dvě místnosti, na stejné straně kdes byla ty.
Ještě nebyly otevřené dveře a cítíš ono příjemné teplo, které se line z tama kde je zadržovaný Luc. A také zaslechneš pár ran. Jako kdyby někdo házel stolem.

"Kde je Nicky Střela!" Známí povědomý hlas plný vzteku, zloby a nenávisti. Prostě Luc.

Zase v maléru...
* Luc *

Čert ví jak dlouho jsem byla v limbu, ale při postupném probírání zjišťuji, že by mi bylo docela fajn, nebýt důvěrně známého kocovinového stavu, kterému chybí jen přetočený žaludek do osmičky... moment... už nechybí.
Žaludeční šťávy mi spálí jícen a trocha z nich se vyšplhá až do úst. Znechuceně si odplivnu.
Aspoň, že obsah žaludku si ještě zvládám udržet...
I když... jaký obsah? Kdy a co jsem naposled jedla?
"Kurrrvadrrrát."
Zadrnčím mi tiše mezi rty, tak nějak i místo pozdravu, k právě promlouvajícímu muži. Hlas uhlazený jako vlasy olíznuté krávou a vábivý jako masožravá kytka.

Pomalu otevírám oči a zjišťuji kde se necházím. Ne, Peklo rozhodně vypadá jinak a ten týpek se mi vůbec nelíbí. Samozřejmě zkusím jak jsou na tom pouta a zatnu zuby bolestí, když se ještě víc zaříznou do rukou. To bych ale nebyla já, abych si to nezkusila ještě párkrát, ideálně dokud nepoteče krev.
Kde je Ray?
Napadne mě, ale nikde ho nevidím.
Sebrali ho taky za pomoc při vzpouzení se zatčení, nebo je nezajímal a nechali ho v Pekle v bezvědomí?
Když to vezmu kol a kolem, tak je fakt, že ačkoli je obyčejný smrtelník, vím, že se o sebe dovede dobře postarat sám a nemusím mít strach.
A při nejhorším se potkáme za mřížema, juhů.

"Naser si."
Tolik k tomu, jak mě ten jeho pohled rajcuje. Taky to má za tu Růženku.
"Žádnýho Jéminéze neznám..."
Odseknu a pohledem sjedu k fotkám, které ke mě šoupne. Znovu zkusím zacukat rukama v poutech. Ani jsem nečekala, že by to udělalo něco jiného než další bolest, ale vzdor mám v krvi.
Na fotky se ušklíbnu, přestanu sebou mlet a s klidem ve tváři se k němu lehce natáhnu, co mi pouta dovolí.
"... a chci právníka."
Dodám.

Než se však stačí vyřešit situace "bez právníka neřeknu ani popel" vtrhne do místnosti další z Panoramixů a vyřizuje spěšně přinesený vzkaz se smrtí na jazyku.
Super... tak buď mě Luc jde vykoupit, nebo je tu se mnou a hodlá to vzít na sebe... idiot.
Pro svého potenciálního partnera mám spoustu milých oslovení, jak jde o podobné věci.

S upírem asi není radno si zahrávat nebo se jakkoli hádat a když říká, že mě odnese na rameni, nemám jediný důvod mu to nevěřit. Na druhou stranu, jen blázen by mě pouštěl z řetězů, když ví o tom, kdo jsem, co jsem schopná udělat a také, že mě do nich dost možná už znovu nedostanou.
Sladkým a arogantním úsměvem obdařím upířího společníka.
"Ale ovšem... budu ta nejhodnější podezřelá z vraždy, jakou svět neviděl."
Zvláštní důraz dám na slůvku 'podezřelá'. Ačkoli všichni včetně mě ví, že je to moje práce a já jsem ochotná to i přiznat, momentálně nebyly proti mě předložené přímé důkazy a tedy platí ta blbina s nevinou.

Upír vypadá jako by se přímo těšil na to, že něco provedu a pokusím se o útěk při nejbližší příležitosti. Moc šancí tu nevidím, nevsadila bych si na sebe... ne, dokud nemám zbraně. Navíc momentálně by mi fakt bodlo hodit s Lucem řeč.
Ale tu štětku, co mě sem dostala roztrhám na kusy, jakmile budu mít volné ruce a dost velký sekáček!
A bude mi jedno, jestli mě pak někdo z takovýho průseru vyseká nebo ne.

Aktuální plán je jednoduchý. Skutečně se budu chovat vzorně, dokud mě nepřivedou k Lucovi. A hodlám tu vraždu vzít na sebe ať se mu to líbí nebo ne, ale jestli má někdo šanci dostat mě z lochu, tak to bude on. Naopak by to stálo spoustu munice a lidských životů i když... možná by neškodilo vymalovat...
Mimochodem, když nic jiného, já nevím, kdo má všechny právníky ve své říši. Myslím, že by mohl nějakého fakt dobrého oživit a přitáhnout sem.

Před Bílou radou
Střela

“Tělo Radního Julia Jimenéze se našlo ve vašem domě. Co mi k tomu můžete říct?“ Zeptá se mne s klidným hlasem postarší radní, kterému může být něco kolem sedmdesátky. Dlouhé bílé vlasy a vousy, vážně jako vystřežený Saruman. Dokonce i ten ohoz co má na sobě. Když bych se měl zaměřit na jeho pravý věk, tak by to bylo něco kolem fíííha nevím. Táhne mu na dvěstovky. A co se týče postavení, tak nějaký sakra důležitý radní.
Co si budeme nalhávat? Je to kvůli mému postavení a tomu, co jsem. Kdybych nebyl to, co jsem, tak mne předhodí nějakému šílenci, co se ze mne bude snažit vymlátit duši. Pochopitelně, že neúspěšně. Ovšem je tu hlavní otázka, jestli bych ho nechal.
Nicméně pořád tu je stařík, který položí na stůl pár fotek. Přesně fotky toho, co zůstalo z pana Jimenéze po Střelině řádění. Je vidět, že si na něm vynahradila onen masakr, který postrádala u pana Croupa a pana Vandermana.
Střela tu bude taky. Sakra!
Na mé tváři stále hraje úsměv. Což některé strašně znervózňovalo.
“Rád vám odpovím na všechny vaše otázky, když z toho vynecháte slečnu Nicky Bullet. Nemá s tím nic společného. Jen to, že byla na špatném místě ve špatný čas. Do té doby, ze mne nedostanete ani slovo.“ Pronesu naprosto vážně. Stojím si zatím. Dokážu být velmi tvrdohlavý a neústupný.
Mezitím co starouš přemýšlí, si zapálím bez pardonu cigaretu. A je mi jedno, že tu není popelník a že by mu to snad mohlo vadit.
Ať si trhne nohou.
Sakra, Nicky. Dostanu tě z toho. Je těžké být klidný, když ten někdo někde drží vaši největší slabost, jako poslední záchranou kartu v rukávu a následně tím tahem vám sebere naprosto všechno, na čem vám záleželo. Je těžké být klidný, protože ve chvíli až se dozvím, že jí někdo ublížil tak to tady vyvraždím. Rada pozná pravé peklo na zemi. A vyhlásím jim tak válku.
Můžu sakra za to, že nás jeden z těch pošuků poslal do Neverwheru? Blbé knížky a doufal, že se z tama nevrátíme. Můžu já za to, že to byl naprostý hlupák, který to nedokázal pořádně promyslet? Ne. Nemůžu. Mohl si za to vlastně sám. Sám se nabodl nespočetkrát na nůž, já ho jenom držel. Lidskou hloupost mi nepřehazujte.

A kde se nacházím? Jeden by se divil, že Bílá rada bude úzce spolupracovat s Bílým dvorem.
Dlouho jsem tu nebyl. Klub prošel tolika změnami. Například tím, že se obydlelo podzemí. Dokonce tu mají Rada či Dvůr i svoje vyslýchající místnosti. Jeden by si myslel, že se nachází na policejní stanici. Avšak to by tu nemusela být cítit zatuchlina a po zdech by nemusela kapat voda v jakýchsi intervalech.
“Netušil jsem, že vám nabízí útočiště, Mordecai.“ Hledat v mém hlase uznání by šlo vážně velmi těžko. Spíše pohrdání.
“Z naší dobré vůle vám ukážeme, že slečně Bullet nebyl střižen ani vlásek. Ovšem nemůžeme jí pustit pro dobré slovo. Odporovala při zatýkání. Byla by ochotná zabít naše lidi. Kdyby se o ono zatýkání nepřihlásila Morelliovic děvčata.“ Úsměv mi z tváře zmizí. Na sucho polknu. Znám ty dívky.
Naprosto šílené. Postrádající všechno. Hlavně vkus.
Na moje předchozí nějak nereagoval. Jenže i kdyby nějak reagoval, teď jsem myslel na jediné.
“Chci vidět slečnu Bulletovou. Hned!“ Možná je dobře, že jsem se teď neviděl v zrcadle. Ale stařík zbledl, jako kdyby se právě seznámil se smrtí a hned se postavil na nohy. Otevřel dveře „výslechové místnosti“ – obyčejný stůl uprostřed místnosti, čtyři židle rozestavěné u něj. Nic víc. Nic míň.
Zaslechl jsem, jak stařík říká jednomu z chlápků, aby přivedl Střelu. Nezbývalo mi nic jiného než čekat a doufat, že je v pořádku.

***Aka PJ***

Kdo ví, jak dlouhou dobu si byla mimo. Jestli to bylo deset minut, či hodina nebo dokonce den… to byla zatím neznámá.
Nicméně už ses nenacházela v Pekle – zaplivané putice, ale v nějakém sklepení, které se marně někdo pokoušel přestavět na výslechovou místnost policejní stanice.
Seděla si na židli, ruce si měla spoutané za zády. A bylo tak nějak jasné, že v těch poutech bude nějaká magie, neb snaha se z nich dostat způsobovala, že se zařezávala bolestně do rukou. Dokonce i nohy byly k sobě svázané stejným způsobem.

“Růženka se nám probudila, to jsem velmi rád.“ Pravděpodobně to bylo způsobené tím probuzením a pocitem, jako bys pořádně prohýřila noc a tvé tělo schvátila nezapomenutelná kocovina, neb sis nevšimla hned na začátku, že tu je někdo další. A nebo se snažil Mordecai, sedící naproti tobě, aby sis ho nevšimla hned. Vykouzlil na své tváři podmanivý úsměv. Takový ten úsměv, který s jeho hezkou tvářičkou způsoboval, že dívky mu padaly k nohám. Jenže ty jsi ty.
“Měl bych vás vyslechnout... ohledně vraždy radního. Nějakého Jimenéze. Jenže to by nebyl žádná zábava a tak.“ Prohlásí a hodí přitom fotky na stůl. Fotky z místa činu, na kterých je umělecky zobrazen tvůj výtvor.
Zdá se, že s tím Lucího ghúl ani nehnul. Asi dostal víc zaplaceno od Radních nebo se něco prostě posralo.

Zdálo se, že Mordecai měl ještě něco dalšího na srdci nebo by rád reagoval slovně na tvé slova, ale to se z ničeho nic rozrazili dveře a do místnosti vešel snad skutečný Panoramix.
“Pán pekel se shání po obžalované. Nutně jí musíte předvést.“ Chvíli trvalo, než stařík popadl dech a jeho barva opět získala jiný odstín než bílou jako stěna. Něco nebo někdo ho div nevyděsil k smrti. A tak nějak bylo jasné, kdo to byl.
“Ach jistě.“ Stále hrál onen úsměv na upírově tváři. Zdál být se naprosto klidný a vyrovnaný.
“Samozřejmě. “ Pohlédl na tebe. “Rád bych vám uvolnil nohy, abyste tam mohla dojít po svých, pokud ovšem uděláte něco neočekávaného… budu nucen vás odnést jako pytel s odpadky přes rameno… Být po mém, tak ani ty pouta by nebyla nutná. Jenže nějak se vám podařilo vyděsit Radní a ti jsou zásadně proti tomu.“ Dojde pár kroky k tobě. Vlastně obejde stůl.
“Tak… jak to uděláme?“ Zeptá se a zvědavě si tě prohlíží. V očích mu hrají jakési plamínky. Starouš už vypadá, že infarkt je zažehnán.

"Prásk" *řekla brokovnice*
* Ray Bezvědomí (lepší než Tommy Zapomnění) *

Kráska promlouvá do duše šestici čarodějů rychleji, než oni mumlají zaklínadla. Okrajově vnímám i šíp lítající podle Rayova pohvizdování a zabíjející pozůstalé v baru.
"Krásná spoluprace."
Řeknu s pousmáním, jenže v tom se do baru vřítí další bojové komando Rady.
Pověstná Morelliovic děvčata.
Proběhne mi hlavou a okamžitě na ně zamířím a vystřelím. Střely je však nezasáhnou. Vysypu do každé dvě rány a nic. Chci přebít, ale nejde mi to. Nemohu.

Zatracenec přestal pískat a já zjišťuji, že nás drží kouzlem.
Kurva ne.
Hned na to se Ray proletí přes celý lokál. Chci se hnout, abych jim mohla nakopat prdel, ale prostě to nejde.
Až budu moct, za tohle vás zmlátím tak, že to bude bolet i vaše předky!
Pomyslím si zlobně, když ke mě jedna z nich kráčí. Snažím se cukat, bojovat, ale nic nezmůžu. Nechci se cítit takhle bezbranně, bezradně... ne... už nikdy!

Vnitřní paniku měním v očividnou zlost, která ze mě sálá jako plameny pekelné. Jenže stejně mi nemohou pomoci proti tomu, co mi ta děvka udělá.
Polibek.
Jako vážně?! Zasraná lesbo vyrvu ti......
Jenže náruč temnoty je silnější než moje oslabená vůle a tak se do ní propadám ač velmi neochotně.

No tááák... Takhle slušná dáma, přece nemluví.
Potvůrka

"To určo je. Takovej lidskej štít. I když o jeho lidskosti by se dalo pochybovat." Zazubím se na zrzatou. Vím k tomu navíc ještě jisté věci. Ale nebudu se s ní nad tím dohadovat. Ten pán pekel je do ní celý udělaný. A přitom by mohl mít každou sukni v okolí. Nechápu. Možná proto se o to tak nějak zajímám. Nemám totiž rád záhady.
Každá se totiž dá rozlousknout. Dokonce i Střela. Jenže v zachování svého rozumu a tak. Jsem se rozhodl s tím přestat.

Vycením zuby. Líbí se mi, že se jen tak Střela nechce dát. Já jí taky nedám. A tak mezitím co to ona pálí do čáryfuků, tak já probodávám zbytek šípem, co vypadají že zůstávají a patří k nim. K mé smůle to jsou prostí lidé.
"Vážně?" Nechce se mi věřit, že to prostě šlo tak jednoduše. Jsou mrtví. Všichni. Teda až na hostinského, kterému budu muset nechat něco na odškodnění. Mám to tu rád.

Jestli jsem to zakřikl. Pravděpodobně ano. Kdo měl čekat, že to byly prosté kopie a to co vstoupilo dovnitř byl prostě jiný kalibr. A byly pouze dva. Dvojčata. Pověstné Morelliovi děvčata.
Přestal jsem pískat. Ač jsem se o to usilovně snažil, jenže jako kdyby mi vzali hlas. A pak jsem se proletěl směrem k nim, než jsem se střetl se zdí a svezl se po ní jak dlouhý tak široký.
Sorry, Střelo, toto jsem nezvládl. Napadlo mne, než jsem se nechal temnotu před očima, ať si se mnou dělá co chce.

***Aka PJ***

A jak ti čarodějové neměli štíty, tak tyto dívky měli. Střely se odrážely či byly pohlcovány. Ať tak či tak. Ani jedná se nedotkla žádné z těch dvou dívek.
Za to jedna dostala Ztraceného, který se chudák proletěl až se střetl se zdí.
Ta druhá zase dostala tebe. Z ničeho nic ses nemohla hnout, jako kdyby tě celou svázalo neviditelné lano.
Pak k tobě jedna došla a vtiskla ti polibek... se kterým ses propadlo do náruče bezvědomí.

Snová realita
Sierra

"To je v pořádku, mé dítě." Prohlédne si tě. Potěšen z toho, že jsi neucukla s rukou. Neodtáhla ses a neutíkáš. Jako kdyby snad něco takového očekával.
"Nevím kde začít. Zdali tomu budeš věřit. Nicméně kde jsi, jsi doma. Tam kde ses narodila a tam kde patříš. Eden. Ráj, je tvým domovem. A já..." Zhluboka se nadechne a poté vydechne. Pustí tvou ruku, aby mohl vstát a začne se procházet z jedné strany k té druhé. Podobá se přitom zvířeti zavřenému v kleci.
"... Já jsem tvůj otec. Chápu, že to zní šíleně. A chápu, že jsem si nevybral zrovna nejvhodnější dobu... Ale poslouchej mne dítě, Morgana nesmí za žádných okolností získat ten klíč. Pokud ho získá, tak zničí naprosto všechno na čem ti záleží. Neumí nic jiného." Zastaví se. Upřeně se na tebe podívá.
"Jsi tak krásná. Je mi líto, že si po celou tu dobu vyrůstala bez otce. Jenže nešlo to jinak. Někdo musí chránit Eden. Vládnout mu pevnou rukou." Povzdechne si. Zavrtí hlavou.
"Omlouvám se. Kdybych předtím zjistil, že to jde jinak. Jistě by to bylo jiné. Jenže tvá matka..." Posadil se zpátky na židli. Sklopil pohled do země.
"Pochopím... když mne budeš nenávidět."

Tohle je sen. Teď ses v tom snu octla v Edenu. Od kterého nesmí získat klíček Morgana. A ten elfák je tvůj otec. Zároveň je velký kápo v Edenu. Tak nějak to je... že?

Samozřejmě, drahá. Máš pravdu, drahá. Jistě, drahá.
Beth

Musím uznat, že i přestože jsem se tak nějak přislíbil Čarodějce, najdou se ženy, jejímž kouzlům nejsem schopen se bránit. Možná kdybych byl obyčejný člověk, bylo by to jiné. Možná, že prostě nemám ani nejmenší tušení, co to láska jako taková věc je. Nebo jsem prostě takový a už se nikdy nezměním. Ač tak či tak. Nešlo to.
Byl jsem zrádce a zradil jsem jedinou ženu, která ve mně stále viděla to dobré. Jenže... když vás jeden mučí a má ve svých rukách váš život. Uvědomíte si, že není čas ztrácet čas. Že život je sakra rychlej a pokud nejste nesmrtelní jako Luc, nemá cenu čekat.

"Maličkostmi." Zašeptal jsem tiše a omámeně.
A když byla těsně u mých rtů, zahleděl jsem se upřeně do jejich očí. Na sucho polkl. Sakra, dal bych cokoliv za ten polibek. A tak jsem se neodtáhl. Přivřel oči, a kdyby se neodtáhla asi bych jí políbil.
Krucinál.
"A teď na řadu přijde co?" Zeptám se jí. Zkoumavě si jí prohlížím.
"Pověz mi, Beth. Proč si vůbec s Šedivákem?" Možná není vhodná doba na otázky. Nevím ani jestli mne její důvod zajímá. A také nemám ani nejmenší tušení, jestli mi odpoví. Nebo položí na oplátku stejnou otázku, proč jsem vůbec s Čarodějkou. Sám nevím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.
A proč se na to vůbec ptám? Protože pokud by neuhnula, políbil bych jí... jisto jistě. Kdo ví kam by se to zvrtlo pak? Kdo ví kam se to ještě zvrtne?