Hajzle...
* Zatracený *

Koho by nepotěšilo, když se o vašem díle někdo doslechne a dokáže ho náležitě ocenit? Jistě, že je polichocen. Já se zajímám o toho, kdo by mi mohl kazit kšefty nebo kdo by mohl být dost dobrý na to, aby si ho nějaký blázen najal na mé odstranění. A teď je otázka, zda vám můj zájem stále lichotí.
S Rayem se vždy dobře pilo a pracovalo, ale nikdy nic víc. Jeden z mála chlapů, který jasně pochopil, kdy má zařadit zpátečku ale nikdy se nedozví důvod toho všeho. Nezná mou minulost a za to jsem do jisté míry vděčná. Snaží se do mě nahlédnout od našeho seznámení, ale já ho nenechám. Naopak Luc se pět let snaží nevidět a nevědět, ale nedokáže to. Vím, že ve mě čte jako v otevřené knize, je to vládce pekla, vidí do všech hříšných duší. Občas si říkám, co je vlastně lepší a mě příjemnější.
"Obchodní partneři... Je dobré mít před sebou někoho, kdo nemůže zemřít."
Ušklíbnu se. Ne, ať se stihlo rozkřiknout cokoli, nehodlám vypouštět další informace. Nechci aby se rozkřiklo, že jsme to dali dohromady a za chvíli bychom se k sobě zase nehlásili... Nevím jestli to půjde.

V klidu cigaretový kouř zalévám alkoholem a naslouchám všemu kolem, stejně jako Zatracenci. Muži, který mě před lety našel v dešti na ulici a vzal mě pod svá ochranná křídla. Naučil mě střílet a částečně ze mě udělal, co jsem. Říkám jen částečně, protože tu zrůdu, kteoru jsem nyní, jsem ze sebe udělala sama.
Rádio začne bláznit a vypne, stejně jako krátce zakolísá elektrické osvětlení.
Čáryfuci...
A ne jen tak ledajací. Brokovnici mám v rukou a mířím do lokálu, kde se se slovy Raye objeví tlupa šesti Panoramixů. No co... občas si pustáím i animák, když je jo nouze o dobrý akčňák.
Vyčkávám stejně jako Ray a přemýšlím. Jeho slova jen potvrdila možnost, že mi s nimi pomůže, když zahájím palbu a navíc odhalil i svou efektivní zbraň - šíp. Zjevně magický, neb jinak nevím jak jinak by s ním zabíjel, pokud by se jím nesnažil nepřátele ubodat.

Lidé, kteří se celou dobu snažili soustředit se na svou činnost, zmizeli jako pára nad hrncem a hostinský se tváří velmi nevlídně mým směrem. Jo jo, vím proč sem nelezu tak často, obvykle tu šeredně kazím kšefty.
Nespouštím je z mušky ani když jeden s nich bez pohybu promluví a jeho slova se mi nelíbí.
Do hajzlu, Luci, tomu říkáš uklizení těla? ... Ten ghúl mu to nezvedl ... Sakra! ... Chytli ho s tělem? Nebo ho vůbec nevynesl z domu? ... Postřílet je zvládnem, je jich jen šest... Jenže ... Možná půjdou i po Lucovi ... Z vraždy jednoho se vykecám, ze sedmi už podstatně hůř, pokud by mě chytli jiní...
Myšlenkové pochody v bleskové rychlosti.

"Mě nedostanete."
A rovnou mačkám spoušť s úmyslem šestici postřílet s Rayovou pomocí a jeho šípem. Pěkná melodie... umí hezky pískat.
Maličkost, že jsou to čarodějové a asi možná třeba mají nějaké magické ochrany tak nějak vlastně vůbec neřeším a do chvíle prvního výstřelu mě to ani nenapadne.
Do háje.
A hospodský mizí pod pultem s velmi nehezky zamračeným výrazem.

Snová realita

Věděla jsem, že to je sen, sotva jsem otevřela oči. Protože přesně takové sny jsem mívala jako malá. Palác, ve kterém jsem se probudila a muž, nebo žena u mého lůžka, říkající mi, že jsou mí praví rodiče a že jsem se jim jako dítě ztratila. Ano, klasické sny dětí, co zjistí, že jsou adoptované, nebo mají prostě až příliš obyčejný život.

Zaostřím na toho muže, co sedí u mé postele. Elf? Zamrkám a samozřejmě se hned pokusím posadit. Nevytrhávám se, ani neodtahuji, když mě pohladí po ruce. Jen zůstanu překvapeně koukat na svou ruku. Zahojená. Jako kdyby se to vůbec nestalo. Opět vrátím pohled svých očí k tomu muži a znovu si jej pečlivě prohlédnu. Nemám strach, naopak se cítím nejklidněji za dlouhou, předlouhou dobu.

"Cítím se o dost lépe než ještě před chvilkou, když jsem byla v Díře..." vyslovím pomalu a pravdivě - jak také jinak že? "Kde to jsem... a kdo jste vy? Mám pocit, že bych vás měla znát, ale zároveň vím, že jsem vás nikdy neviděla..."

O čem Čarodějky sní?
Sierra

“Sierro, probuď se, mé dítě.“ Promluvil k tobě cizí mužský melodický hlas, když si pomalu otevírala oči. Oči si musely pomalu přivyknout na světlo, kterým byl pokoj najednou prosycený. Z venku přitom k tobě doléhal jakýsi hluk rušné ulice, jako když máš otevřené dveře v Díře. Dokonce si pocítila, jak tě ovanul vítr v gestu pohlazení. A ten kulatý strop, který si viděla, byl pokrytý malbou znázorňující snad Boha Slunce či něco tomu takové.
Pokoj byl zařízený tak, že pokud si někdy v životě snila o tom, že bys byla v paláci, tak by to vypadalo přímo takto.

Ležela si na velmi měkké a pohodlné posteli s nebesy a nebyla si sama, neb k tobě promlouval předtím muž. Seděl na židli naproti tobě. Vypadal velmi zvláštně. Možná nejvíc zvláštní bylo jeho oblečení, které měl na sobě. Nevypadal, jako kdyby pocházel z tohoto století a vůbec bys ho netypovala jako obyvatele Chicaga.
A když sis všimla těch špičatých uší, tak nějak bylo jasné, že to nebude nikdo jiný než elf. Jenže elfové se v Chicagu moc nevyskytují.
“To, je dobře, že jsi vzhůru.“ Usmál se na tebe. A opatrně tě pohladil po ruce. Po té ruce, kterou bys měla mít podle správnosti obvázanou a podle správnosti bys měla ležet v jednom z těch pokojů v Díře. Jenže nic takového. Na ruce nebyl ani žádný obvaz a vlastně naprosto žádné zranění. Krom toho si se cítila vlastně naprosto plná energie.
A to místo celé na tebe působilo strašlivě uklidňujícím dojmem. I když to bylo celé nějaké divné.
“Opatrně. Hlavně opatrně. Všechno ti v klidu vysvětlím. Jen mi řekni v prvé řadě… jak se cítíš?“ Zeptá se s patrnou starostlivostí a vyčkává na odpověď.
Nejde z něho strach. Ba naopak. Cítíš k němu jakési zvláštní pouto. Vlastně ač je to snad směšné, přijde ti, že jej znáš. A moc dobře znáš.
A i přesto místo kde se nacházíš, působí na tebe tak cize, tak tu je vlastně ten zvláštní pocit toho, že tu jsi jako doma.
Sen? Skutečnost? Kdo ví? Možná, když se hezky zeptáš, tak ti odpoví.

Vzhůru do Mordoru?

Jestli bych měl problém s Šedivákem v jeho pravé podobě? Abych pravdu přiznal ne. Mohl bych ho zabít milióny možnými způsoby. Ač bolestivě pomalu, vychutnávajíc si tak jak kňučí a prosí o smrt. Nebo rychle, že by to ani nepostřehl, ač je to, co je.
Jestli bych mohl Díru srovnat se zemí, kdybych chtěl? Zabránil by mi v tom fakt, že se jedná o neutrální půdu? Zničit každého kdo o mne pochybuje?
Pochopitelně, že mohl. Nic by mi v tom nezabránilo. Nic by mne nezastavilo. Jenže, musím se přiznat. Proč bych to sakra dělal? Mám to rád, takové jaké to je.

A tak jsem nechal Šediváka, ať si do mne buší, jako kdybych se pro tuto chvíli vypadal jako pověšený boxovací pytel.
Vskutku mne potěšilo, že se mne Čarodějka zastala. Bylo mi jasné, že lže. Že o tom neměla ani nejmenší tušení. Ale má kuráž a to se jí musí nechat. Budu jí dlužit službičku. Pro lepší vztahy se to vždycky hodí.
Ale to se jí podlomí nohy.
V ten stejní moment trošičku zpomalím čas, abych od sebe mohl rychle dostat Šediváka, kterého prohodím přes bar a zničím tak poličky s alkoholem. Chce se mi brečet, kolik napáchané škody to způsobí. Některé byly ještě plné.
Sakra. To jsem nedomyslel. Jenže to více neřeším a těsně nad zemí zachytím svou učenku.
Škoda, že mne přitom nikdo nenatočil. Byl by to skvělý snímek.
Zkontroluji jí jen tak pro jistotu, jestli dýchá a je to jenom bezvědomí. Ne, něco víc.
Vezmu jí do náruče a odnesu do nějakého volného pokoje, kde jí pomalu položím do postele.
Odrhnu vlasy z tváře, přikryju jí dekou a zašeptám do ucha.
“Spi sladce, Růženko. Spánek ti prospěje.“
A s tím opatrně zavřu dveře, ještě jí věnuji pohled, jestli jí náhodou nic nechybí a nechám jí samotnou. Nebudu tam přeci strašit, když jediné důležité co potřebuje, se pořádně prospat.

Už bych řekl něco pěkného Šedivákovi, když si všimnu, že se tu zřejmě pořádá sraz příznivců Sarumana.
Fajn. To by vysvětlovalo, proč jeden nezvedá telefon. Povzdechnu si. Dám ruce nahoru. Nemám v úmyslu se prát. Šedivák se snaží uklidit nepořádek, který udělal. Probodává mne přitom pohledem.
Smůla hošánku. Takhle mne nezabiješ. Ušklíbnu se.
„Pane Davide Rubine byl jste obviněn z vraždy Radního. Vzdejte se dobrovolně, nebo budeme nuceni použít násilí.“ Musí se jim, že při představě, že by bylo nutné použít násilí, se netvářili zrovna přesvědčivě. I na ně spadala neutralita tohoto místa. A těžko jim přes pysk šlo moje jméno, pod kterým tady vystupuji. Nejsou jediní, to vám musím říct.
Povzdechl jsem si.
“Tak jo. Pojďme, ať to máme sakra za sebou. “ Zavrčím a vydám se společně s nimi ven. Nevšímám si přitom toho, že Šedivák něco posměšného pronáší. Nemá to cenu.
Doufám, že Střelu nedostali.

Jak jsem málem umřela... aneb velmi intenzivní první hodina

Magie má vždycky svou cenu. To mí říkala i tetička. Jedna z mála věcí, co dávala aspoň trochu smysl. Přiznávám, že jsem byla trochu moc horlivá, naučit se ta slova, že jsem se ani neptala, co to bude stát. Vždyť skoro nic nemám, duši svou jsem odevzdala podle všeho peklu už když jsem začala spolupracovat s Luciferem. Prvorozené dítě nemám a svůj život? Ten nemám problém položit za dobrou věc.

A pak přišla bolest. Automaticky jsem se jednou rukou snažila udržet u baru, zatímco jsem se nahrbila a druhou ruku křečovitě stočila k tělu.

"Senehe. Hesaad. Dair."

Kolikrát jsem je musela říct, než začala fungovat? Upřímně... vážně jsem se v té bouři zvuků, bolesti a světel tak ztratila, že jsem už pak ani netušila, zda jsem je vůbec říkala nahlas, nebo ve své hlavě. Ale někdy... pak. Proud začal utichat. Slova se poddávala mojí vůli a já se zkoušela zorientovat v tomhle světě. Jsem zpět a vnímám to co je skutečně kolem mne. Zamžourám na podávaný kapesník. Nechápavě jej vezmu, ale následně ucítím něco téct na můj ret. Přiložím si tam pomalu kapesník.

"Jsem v pohodě..." odpovím Šedivákovi. Nejsem tak tvrdohlavá jako Střela a tak si nechám i pomoci. Natáhnu k němu ruku, aby ji obvázal. Mezitím poslouchám dodatečné informace od Lucifera. Zavrtím lehce hlavou a lehce se pousměji. Smrt. Jistě, jak jinak. Ale to už se do něj pustil Šedivák.

"Šediváku, nech ho. Já to věděla," pokouším se zastat pána pekla a přitom lehce lžu. Nevěděla jsem to. Jen... dalo se to očekávat. Odložím kapesník a pokusím se dostat k nim, abych ho od něj dostala. Potřebuju všechny lidi, co mi chtějí pomoc, živé a zdravé. Jenže sotva jsem si stoupla na svoje nohy, tak vypověděly službu. Jako už poněkolikáté za tento den mě zradily a daly si pauzu. A jako už poněkolikáté za tento den, mě to pak bolelo.

Zdá se, že nevymřeli… stejně jako gentlemani
Čarodka

Šedivák marodce natočí pivo a podá ti ho. Pěknej podmírák, to se mu musí nechat.
“Ano… a pak je můžeš začít používat.“ Potvrdím jí. Aspoň tak jsem to slyšel.
“Musí ti však být tak nějak jasné, že tu je jisté: Magie má svou cenu. “ Poslední větu pronesu s parodickou vážností. I když je to svým způsobem pravdivé. No co už. Můj problém to nebude.

Nechám jí, ať se v klidu řízne do ruky. Pozoruji přitom Šediváka, který se snad ani nehne a sleduje čarodějčino konání v případě nutnosti je však připraven zasáhnout. Počítám s tím, že stačí nějaké slovo a bude tu boj mezi mnou a jím.
Slova moci napsaná její krví na papíře zaplála rudým ohněm.
Na sucho polknu. Vážně se nechci prát. Za dnešek jsem toho měl opravdu dost.

Tvé tělo zachvátila silná křeč, plíce se stáhly, místnost se rozmazala. Skrze hustou mlhu byl slyšet tlukot vlastního srdce znějícího jako kostelní zvon. Všude kolem vířil zámotek z propletených sil, octla ses přitom uprostřed pokroucené změti klouzavých, pružných silových proudů. Jen po nich sáhnout a uchopit je a ony tě vnesou kamsi ven a daleko do světla a zvuku. Světlou prostupující tělem a vybuchující v mysli, vysílajíc tak tisíce jiskřiček skrze kůži. Krev žhnoucí v žilách jako roztavený kov.
Ztracená. Ztracená ve víru světla.
A pak ono vyslovení slůvka “Hesaad.“ Moje. Zapříčinilo, že se svět přestal točit. Našlo se v něm znovu místo a před tebou se tyčila ona tři slova. "Senehe. Hesaad. Dair."
Nutnost je vyslovit, silou vůle je přinutit, aby se stala tvými.
Tolikrát opakované, než tok moci zeslábl.
Papír, který byl před chvíli pomalovaný krví, najednou byl prázdný. Slova zmizela a po papíře se začala rozlévat rudá loužička.

Pohlédl jsem na Čarodějku a všiml si, jak se jí spustila krev z nosu. Hrábl jsem do kapsy od kalhot a podal jí stejně rudý látkový kapesník, jako předtím Střele. Vždy nosím dva kapesníky, kdyby náhodou.

“Jsi v pořádku, Si?“ Zeptá se starostlivě Šedivák, který předtím zarýval drápy do barového pultu a probodával mne pohledem.
“Dej mi ruku. Nech mne, ať ti jí ošetřím.“ Pokračuje dál. Vezmu si láhev, kterou položil k mé skleničce a bez pardonu si naliju panáka.
Mezitím, co se ujme Šedivák ošetřování a tak. Pomalu popíjím panáka a chopím se vysvětlování věcí, které jsem tak nějak vynechal.
“Blahopřeji, čarodějko. Ona slova jsou tak základní, silná a nebezpečná, že poroučí i syrové magií. Nikdo přesně neví, kolik jich vlastně existuje, odkud vzešla nebo proč mají takový vliv na magii. I lidé, kteří se kouzlením nikdy nezabývali, dokázali rozeznat jejich význam. Řídili se jimi, jako by ta slova byla prostě součástí prastaré lidské paměti, kterou nosí všichni v sobě.“ Začnu s další přednáškou, abych jí nechal vydechnout. A taky protože jsem jí tak nějak opomněl něco prozradit. Takovou velmi důležitou a pro mne nepodstatnou věc. Přeci jen nešlo o mne.
“ Nestačí je znát. Musíš je ovládnout. A to se ti podařilo. Protože pokud by se ti to nepovedlo… přišla bys o život.“ Pronesu, jako kdyby se nechumelilo. Jako kdyby v případě neúspěchu vlastně ani nemusela zemřít.
“Na druhou stranu, když si je ovládla… patří ti navždy. Musíš vědět, jak s nimi pracovat. Neb stojí hodně šťávy…“
Ještě bych pokračoval v přednášce, jenže to už Šedivák proskočil barový pult a vrhl se po mně. Oba dva jsme se skáceli k zemi.
Šedivák je zatím ještě v lidské podobě, ale věřím, že když bude potřeba, tak se promění na tu pro něj příhodnější.
“Ty jeden zmetku. Mohlo jí to zabít!“ Vrčí, když do mne buší. Nechám jej. On se časem uklidní. Přestane ho to bavit.

Copak asi dělá Střela? Snad se baví.

Nevím… tunu koblih?
Strašlivka

Zazubím se. To byla vážně skvělá prácička a taky pořádná fuška. Ale stálo to za všechny prachy. To se musí nechat.
“V tom případě se cítím být polichocen.“ Div se neukloním. Možná to pouze naznačím. Prostě a jednoduše potěšilo mne to. Koho by to nepotěšilo. Kurnik sedět nad skleničkou s legendou. Svým způsobem vzorem, ač jsme tuším o rok či dva starší než ona.
Na druhou stranu i já mám své ptáčky, kteří rádi zpívají. Každý zpívá, když jej seznámím s šípem. A tak jsem se dozvěděl o tom, že se této krasavici druží pekelník a ne tak ledajaký… samotný pekelný pán.
“Takže ty a Lucifer. Zajímavá spolupráce.“ Pronesu a lehce se ušklíbnu. Ne. Nemám toho chlapa rád. A nepřiznám se vám za nic na světě, že je to tím zjištěním o existenci pekla. Skutečné a hmatatelné.
“Taky se zajímám. A všichni si o tom stejně šuškají mezi sebou.“

Něco si pro sebe zabrblám.
Jenže když mé uši postřehnou slovo masakr, jednomu se na tváři hned usadí úsměv od ucha k uchu. Takový velmi spokojený úsměv.

Dobrá otázka… jak jsem vlastně získal svůj titul. No nemám ani nejmenší tušení… Prostě samo se to.
“Nějak se to přihodilo.“ Pokrčím rameny a zase se napiji. Avšak to na mne upozorní rádio, které začne blbě přehrávat. Zašprajcne se. A pak vypoví službu úplně.
Vycením zuby a pokusím se o jeden ze svých strašidelných úsměvů. Sundám si kabát a odhalím tak u pasu schovaný šíp. Je mi jasné, že ho Nicky pozná hned.
“Zapomněl jsem, jak si úžasná… To je dárek pro mne. To jsi nemusela. Ale, že to byla skvělá banda. To se musí nechat.“ Pronesu pobaveně a hlavně v jejich případě v minulém rodě, když se z ničeho nic objeví u baru rozestup snad šesti magorů v bílé kápi. Dokonalá konkurence Gandalfa bílého.
Někdo tu nakrknul radu a já to tentokrát nebyl. Sakra. Měl bych s tím něco udělat.
Avšak ještě neútočím. Vyčkávám. Ruce mám hezky zkřížené na hrudi a jen se na všechny před sebou mračím. Co se týče osazenstva podniku, ti už jsou dávno fuč. Krom hostinského a pár dalších, kteří pravděpodobně patří k radě.
“Slečno Nicky Bullet byla jste obviněna z vraždy Radního. Vzdejte se dobrovolně, nebo budeme nuceni použít násilí.“ Prohlásí jeden z těch kapucínů.
Můj pohled spočine na Střele. A v případě, že už po někom vystřelila, si začnu hvízdat jednu velmi známou písničku. Říká vám něco Kill Bill? Tak ano, ano. Akorát tentokrát to nebude Bill, ale nějací neznámí radní.

Jsem budoucí paní pekel... co čekáš?
* Magor *

"No neříkej... takže Phrath byl tvoje práce... Špinavej Bill o tý události mluvil v Díře, ale nalitej jak dělo, takže to připisoval na účet kdekomu."
Uchechtnu se.
"... a navíc víme, jak rád si vymýšlí."
Smutné je, že historky o mě ať pravdivé či smyšlené mu věří každý i kdyby v opileckém spánku mumlal pod stolem.
"Pěkná fuška... zbraň nenalezená a vypadalo to na opakovaný průstřel kuší... prý si z něj udělal doslova cedník..."
Ušklíbnu se vesele.
"No nekoukej tak, já si ráda shlídnu výkony konkurence a sleduji zajímavá individua..."
Velká ryba možná nemá přehled o všech rybách v moři, ale rozhodně vede v patrnost zvětšující se ryby v okolí, čímž nenápadně mířím k rychle proslulým pánům, které jsem měla tu možnost odpravit. To se však zatím ještě nerozneslo.

Otázku mého otrávení nechám plavat, nemám nejmenší důvod své jednání obhajovat a jeho ukřivděné ego si s tím už nějak poradí.
"Ále čerta starýho... nic se nepřestalo dít. Jen musíš umět hledat nebo se jimi nechat najít, to je celé."
Namítnu a znovu se napiji.
"Mmm... jo..."
Vychrlím ze sebe hned jak polknu.
"... něco se stopro děje. A bude to masakr."
Víc však nevím, co k tomu říct. Asi by možná bylo záhodno zjistit zda nějaké magické amulety s ochranami proti magii jsou funkční a pořídit je, protože v tom hrají roli čáry a kouzla v čemž dvakrát nevynikám. Kdo bych ale byla, kdybych něco takového přiznala nahlas?

"Zatracenče... jak jsi svůj titul získal? Každý kdo má titul nebo nějakou přezdívku tak už něco jako pověst má. Jen to chce se o ní trochu starat."
Doporučím mu s dalším úšklebkem a novou cigaretou mezi rty.
Neblaze proslulá Nicky Střela nebo také "spaste duše, než to udělá za vás!", jak lidi občas hulákají na útěku aby ušetřili čas, dává rady do života kolegovi a konkurentovi v jednom. Kam jsem to došla?
Začínám cítit příjemnou hladinku alkoholu, ale jen slabě, protože na větší připití to chce ještě víc. Když nemám případ, jsem permanentně v lihu a vystřízivět dokážu v případě nebezpečí ve vteřině. Neopiju se pokud nechci a ve veřejném prostranství takovou věc neudělám nikdy. Jsem známá jako ta, co vám během hodiny i méně vypije celou láhev hodně kvalitní brandy a následně s klidem sedne ma motorku a spořádaně odjede bez povšimnutí strážců zákona.

Poctivý studenti jsou asi vážně ohrožený druh...

*Hm, takže metoda pokus omyl v bitevním poli, no aspoň to bude zajímavé...*

Přikývnu a nahlas si nestěžuji. Nečekala jsem, že by mi přece všechno vědění přistálo na klíně. I když by to samozřejmě bylo hezké. Příhodné. A až moc jednoduché. Sama dopiju svou sklenku. Šediváka poprosím jen o pivo. Jistě, není to tak stylové, ale já na něm mám prostě chuť a na suchu sedět nehodlám.

V té chvíli už se přede mnou objeví ta dýka. Vytáhnu sice nechápavě obočí, ale tak nějak tuším, co se s tím bude dělat. Některé povídačky přece jen bývají pravdivé, ať nám připadají jakkoliv neskutečné. NA druhou stranu jsem stále průměrný člověk, který svou krev nerad vidí. Je to čirý strach z naší smrtelnosti, hmotnosti a obyčejnosti. Vezmu si nůž do ruky. Na Šedivákovo mračení nereaguji.

"Napsat krví a pak správně přečíst. A pak je mohu používat," zopakuji ještě, aby nedošlo k nějakému nedorozumění.

"No hádám, že to se stejně nejde nějak obejít, takže nač čekat," vydechnu ještě.

Ne, nejsem nadšená, že prolévám krev, ale není to zase tak velká cena. A proto, pokud ani jeden z nich neřekne něco velmi rozumného, nebo závažného ohledně procedury, tak se do toho hned pustím. Nejtěžší je samozřejmě se říznout. Ale i to je překonáno. I když jsem se pořádně šklebila u toho. Nope, nejsem jako Eliot a další, co nad tím ani nemrknou. Nůž jsem odložila rychle od sebe. A pak jsem postupovala podle návodu, napsat slova bezchybně a následně:

"Senehe. Hesaad. Dair."

Podívám se krátce po obou dvou.

"Hesaad."

Zkusím si hned přivlastnit ta slova.